63. Labyrint

12.10.2016 19:33

 

 

Březen, stejně jako duben, uplynul pro Harryho v podivném duchu. Dopisy z Potterova sídla chodily stále častěji, rodiče se najednou mnohem víc zajímali o jeho každodenní život. Snažil se odpovídat tak zdvořile, jak jenom dokázal. Po prvním dopise už se ani jeden z rodičů nepokoušel vyjádřit svůj názor na přátelství Draca s jejich synem, to ale neznamenalo, že se s ním smířili. Místo otevřeného vyjadřování názorů si našli spojence v Adrianovi. Doufali, že jejich starší syn je v lepší pozici, aby změnil Harryho názor. Očividně ho pověřili, aby na svého bratra dohlížel a permanentně vyjadřoval svůj názor na Draca Malfoye.

 

Adrian byl však velice špatný špion. Harrymu netrvalo ani týden, než si uvědomil spojení mezi podivnými pohledy, které jeho směrem vrhal Adrian vždy, když si četl dopis od otce, a výpady, jak je Draco „opravdu hodně špatný“, které vždy následovaly. Harry ho v tom nechal pokračovat, i když ho v duchu proklínal a modlil se k Merlinovi, aby mu daroval dostatek trpělivosti. Zatím ještě nikdo nebyl prokletý, začarovaný nebo probodnutý mečem, takže usoudil, že Merlin ho slyší.

 

Zdálo se, že na Dracova otce měl Ritin článek zcela opačný účinek. Draco se přiřítil k Harrymu a Nevillovi a s rozzářeným výrazem jim vrazil do ruky kus pergamenu. Po počátečním šoku se Harry začetl do elegantního písma Luciuse Malfoye, který gratuloval svému synovi, že se mu podařilo rozhádat Harryho a Jamese. Vypadalo to, že je informován svým přítelem pracujícím na Ministerstvu, který byl svědkem jejich hádky. 

„Poslouchejte tohle,“ řekl Draco a rychle v dopise našel příslušnou část. „Musím uznat, Draco, že když jsi mi poprvé napsal, že se chceš spřátelit s Harrym Potterem, úplně jsem tvému záměru nevěřil. Potter je vždy a v každém případě Potter, stojí na opačné straně a jistě je vyznavačem toho starého blázna, který bohužel stále setrvává ve funkci ředitele Bradavic…“

 

„Odkud je ten dopis poslaný?“ přerušil ho Neville, čímž oba chlapce překvapil.

„Z Malfoy manor,“ odpověděl zmijozelský chlapec, i když nechápal, kam tou otázkou míří.

„Ne z devatenáctého století?“ zeptal se znovu Neville a všichni tři se rozesmáli.

 

„Bude to ještě lepší, uvidíte,“ ujistil je Draco a pokračoval ve čtení. „Pokroky poslední doby mi ovšem ukázaly prozíravost tvého rozhodnutí. Odloučení mladého Harryho od Potterovy rodiny by nám v budoucnosti mohlo přinést cennou výhodu, vytvoření možného spojence…“

„S tím hodně štěstí, kámo,“ skočil mu opět do řeči Neville. Harry se zasmál.

„… pro naše síly,“ nenechal se přerušit Draco. „Až do této chvíle považuji tvůj plán za nesmírně úspěšný. Na tomto místě bych chtěl zdůraznit, jak je nutné, abys tento dopis četl v soukromí – dokonce i příslušníci naší koleje mohou být donuceni mluvit. Jak jistě víš, někteří z nich nevynikají svou bystrou myslí. Především musím zdůraznit důležitost toho, aby se nedostal do rukou nejmladšího Pottera…“ Draco zvedl pohled a dodal: „tak na něj nesahej, Pottere,“ než pokračoval. „Očekávám, že v našich záležitostech již brzy dojde ke změnám a nebylo by moudré ohrožovat, o co usilujeme.“

 

„Změnám?“ vyhrkl Harry, najednou podivně střízlivý. Věděl, co to znamená. Změny v jejich záležitostech, ty dobré, jak pochopil, mohly znamenat jediné – velké potíže.

„Tahle část je trochu znepokojující,“ uznal Draco, když si povšiml změny v náladě svého kamaráda.

„Trochu?“ vydechl Neville, jehož úsměv se také vytratil.

„Podívejte,“ řekl Draco s pohledem zabořeným do země – očividně se mu nelíbilo, jaký směr konverzace nabrala, „slýchal jsem svého otce vykládat, že změny už musí přijít od doby, kam až si vzpomínám. Ale nic se nestalo,“ usmál se nevesele. „Když jsem byl mladší, děsilo mě to. Mluvil o tom pořád – o našich záležitostech. Scházel se se svými přáteli každou noc a zamykal se s nimi ve své kanceláři. Když odcházeli, byl tak nadšený.“

 

„Je mi to líto, Draco,“ zamumlal Harry. Bylo jasné, že pro Draca není takové vzpomínání snadné.

„Není to tvoje chyba,“ usmál se Draco znovu, tentokrát upřímněji. „Pamatuju si, že se o tom naši stále hádali. Tou dobou už jsem měl spát, ale nikdy jsem to nedokázal dřív, než byli všichni pryč. Každopádně, šel jsem se podívat, jestli už opravdu odešli, a našel jsem mámu, jak se ho doprošuje. Říkala, že teď mají mě, že už nejsou teenageři. On… nenesl to zrovna dobře,“ pousmál se omluvně, když si jeho přátelé vyměnili pohled.

„Draco...“ začal Neville, ale blonďák ho přerušil.

„Víte, já nejsem jako on.“ Jeho slova zněla výbušněji, než zamýšlel. Bylo jasné, že ho to pomyšlení trápí delší dobu, ale až teď mu dal průchod. „Aspoň si nemyslím, že bych… chci říct, nechtěl bych…“ jeho hlas se vytratil. Sklopil zrak.

„My víme,“ ujistil ho Harry. „Ty se jím nestaneš. Ne, když nebudeš chtít.“ Draco k němu zvedl pohled plný naděje. „Já taky nejsem Dvanácterák,“ dodal Harry s širokým úsměvem.

„To teda nejsi.“ souhlasil Draco. „Možná jsi spíš trochu profesor Snape,“ dodal a jeho oči se rozšířily, když si uvědomil, co řekl. „Čímž jsem nechtěl naznačovat, že bys…“

„Sklapni, Malfoyi,“ odvětil Harry a položil mu ruku kolem ramen. „Souhlasím s tebou. Navíc je to největší kompliment, jaký jsi mi kdy vysekl.“ Draco se usmál. Nejen, že neurazil svého přítele, ale také aspoň na nějakou dobu zahnal svůj strach.

„Můžeme už teď konečně jít do Velké síně?“ usmál se Neville. „Přijdeme o snídani!“

 

U snídaně se dobře bavili, a když dorazili na spojenou hodinu u profesora Kratiknota, vypadalo to, že tíha z Dracových ramen je pryč. Nejvíc je bavily Nevillovy pokusy vyjadřovat se stejně jako Lucius Malfoy.

„Bylo by příliš troufalé, kdybych předpokládal, že náš zasedací pořádek zůstane nezměněn? To jest v předních řadách na přilehlých sedadlech, správně?“ vyhrkl s povýšeným výrazem.

„Přestaň, u Merlina!“ utíral si Draco slzy. Harry, který ho stále držel za rameno, se málem sklátil. Pak se postavil a snažil se zachovat vážnou tvář, načež se znova sklonil do předklonu a začal se hystericky smát.

„Moji nejváženější společníci, nechtěl jsem vás uvést do nepříjemné situace. Prosím, přijměte moji nejponíženější omluvu. I nadále, jako vždy, jsem váš pokorný služebník.“ Na konci monologu už se smál společně se svými přáteli.

 

„Jste v pořádku, pánové?“ ozval se z učebny pisklavý hlásek profesora Kratiknota. Jeho zdvořilost, s jakou je oslovil, způsobila jen další výbuch smíchu. Harry jen krátce přikývl, když ho míjel do učebny, Neville a Draco se ze všech sil snažili zadržet smích. Draco si přitiskl dlaně ke rtům, ale chvějící se ramena ho prozrazovala. Neville se zase snažil svým kamarádům vyhýbat pohledem, jakmile ale ztratil tu trochu soustředění, propukl nanovo.

 

Veselá nálada se jich držela až do příštího rána, kdy Hermiona s pláčem vyběhla z Velké síně. Držela si ruce přitisknuté k tělu, ale Harry stačil zahlédnout puchýře, které jí na nich naskákaly. Právě otevírala poštu, takže jeden z dopisů musel obsahovat něco jako lektvar – teď už se k němu donesl i protivný zápach – který na ni vystříkl. Harry si vyměnil zmatený pohled s Nevillem. Netrvalo jim ale dlouho, než zjistili, že Rita Holoubková publikovala další článek, který se tentokrát zaměřoval na Hermionu samotnou. Nevybíravým způsobem komentoval její charakter a milostný život. Adrianovo ani Viktorovo jméno nebylo nikde uvedeno, jak se Holoubková bála žaloby – ale nebylo třeba zvláštní znalosti, abyste dokázali číst mezi řádky.

 

Rád bych věděl,“ řekl Severus později odpoledne, když mu Harry povyprávěl, co se stalo, „jak dokáže špehovat uvnitř hradu. Brumbál může být ledasjaký,“ dodal a rty se mu stáhly do úzké čárky, „ale jistě vím, že ji natrvalo vypověděl z pozemků. A to něco znamená.“

„Myslíš, že tady špehuje?“ ptal se Harry.

„Sám jsi to řekl, Harry. Věděla, že Hermiona plánuje strávit prázdniny ve společnosti Viktora Kruma, i když jeho jméno uvedeno nebylo.“ Zelenooký čaroděj přikývl. Byl svědkem Ronovy reakce, když se stavil za Hermionou na ošetřovnu podívat se, jak se jí daří. Viktor ji zřejmě požádal, jestli by do jejich rodinného sídla nechtěla přijet na prázdniny. Hned poté, co ji vytáhl z jezera. Problém tkvěl v tom, že v tu dobu Rita nikde poblíž nebyla.

 

„Ale se všemi těmi kouzly, kterými jsou Bradavice chráněny, tady přece nemůže jen tak špehovat,“ uvažoval Harry nahlas.

„Nemám tušení, jak to dělá,“ přiznal Mistr lektvarů, „ale hodlám to zjistit, to si piš. To je vše, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

„Vlastně ne,“ přiznal se tentokrát Harry. „Draco dnes dostal dopis od svého otce, který neměl ukazovat ani mně ani Nevillovi. Vypadá to, že Lucius Malfoy je přesvědčen, že se blíží změny. Změny v jejich záležitostech, jak říká. Draco sice tvrdí, že o takových změnách mluví pořád, takže nemusí o nic jít, ale říkal jsem si, že bys to měl raději vědět.“

 

„Díky, že jsi mi to řekl, Harry,“ zabořil se Severus hlouběji do křesla se zamyšleným výrazem. „Chtěl jsem počkat, než uvidím, jak se věci vyvinou, ale ve světle nedávných událostí ti to raději řeknu hned. Karkarov se mě pokusil zatlačit do kouta.“

„Do kouta? Tebe?“ nechápal Harry. „Jak do kouta?“

„Napřed na mě jen zíral. Včera v noci jsem na něj pak narazil po cestě do kanceláře. Ale šel jsem s Filiusem, takže se o nic nepokusil. Jen kolem nás prošel,“ vysvětlil Severus.

„Myslíš, že to má co dělat s Voldemortem?“ předklonil se Harry, plně soustředěný na rozhovor.

 

„Kdyby se to dělo dřív,“ začal Severus a protřel si spánky v prvním náznaku bolesti hlavy, „hned bych ti řekl, jestli je Voldemort na pochodu.“ Vzal hůlku a dotkl se svého levého předloktí. Skrývací kouzlo – stejné, které tajilo Harryho emblém – zmizelo, aby ukázalo Severusův vlastní znak. „Ale když je Temná značka pryč, nemám žádné spojení s Voldemortem ani Smrtijedy.“

„Dobře, žes to udělal,“ utvrdil ho Harry, který nechtěl, aby jeho táta litoval něčeho, v co doufal tolik let. „Zasloužíš si mít od toho pokoj. Nebylo tvým úkolem situaci dál sledovat, tati. Vlastně to tvým úkolem nebylo nikdy.“

„Díky,“ bylo jediné, co Severus řekl.

 

Několik chvil bylo ticho. Pak se Severus usmál na svého syna.

„Každopádně,“ řekl s povzdechem a vrátil se pohledem k plamenům, „já už znamení nemám, ale Igor jistě ano. A jestli se něco stalo, jestli Voldemort sbírá sílu, pak bude značka den ode dne tmavší. Když jsem se zbavil té své, byla skoro vybledlá, zbyly z ní jen obrysy. Kdyby mi to ukázal, každá změna bude jasně patrná.“

„Pojďme doufat, že jsme oba paranoidní a Malfoy senior blouzní,“ navrhl Harry a jeho táta přikývl.

 

I když si to Severus hodně přál, ještě tu noc zjistil, že jejich naděje byly naivní. Karkarov nečekal dlouho, když už teď věděl, kdy Severus nastupuje na svoji hlídku. Hned po večeři na něj počkal, když se Severus vracel do svých pokojů. Zatáhl ho do prázdné učebny a byl ušetřen prokletí jen proto, že na něj Severus čekal a chtěl se podívat na jeho Znamení zla.

„Už několik dní s tebou chci mluvit,“ začal Karkarov a horečně se rozhlížel kolem sebe. Táhne z něj ohnivá whisky, poznamenal si pro sebe Severus a jeho naštvaný výraz byl na chvíli vystřídán výrazem nevole. Zdálo se však, že druhý muž je příliš opilý na to, aby si toho všiml.

„Vyhýbáš se mi,“ obvinil ho.

„Neuvědomil jsem si, že mám povinnost stýkat se s lidmi jako ty,“ odvětil Mistr lektvarů chladným hlasem. I během temných časů mluvil jen se Smrtijedy, kteří mu posloužili k sesbírání informací pro Brumbála a Řád. Igor nebyl jedním z nich, a tak se spolu sotva kdy bavili sami tváří v tvář.

 

„Vždy ses choval jako bys stál výš než my, Severusi!“ vyhrkl Igor obviňujícím tónem, „ale podívej se na nás teď! Já jsem ředitel a ty jsi…“

„Držitel Merlinova řádu první kategorie? Světově uznávaný Mistr lektvarů? Co?“ dokončil za něj větu Severus, nechtěl v jeho přítomnosti trávit víc času, než bylo nutné. Jestli si o tomhle muži něco pamatoval, tak to byla jeho schopnost mluvit o sobě od nevidím do nevidím. Potřeboval, aby prozradil, proč s ním chtěl mluvit, ne aby mlel o tom, čeho dosáhl, zatímco hnil v Azkabanu.

„Myslíš, že záleží na tom, čeho jsi dosáhl? Myslíš, že on bude potěšen, až uslyší, že pomáháš vlkodlakům a Ministerstvu a pomáháš vychovávat Potterova spratka?“

 

V Severusovi s každým jeho slovem vzrůstal vztek. Karkarov o něm mohl říkat, co jenom chtěl, ale o Harrym by takhle raději mluvit neměl.

„Doufám, že máš dobrý důvod, proč jsi tady, Karkarove!“ řekl a vytáhl svoji hůlku, pohled zabodnutý do muže před sebou. „Už jsi vyplýtval až moc mého času.“ Igor polkl. Cítil, že překročil nějakou neviditelnou linii, což neměl dělat. Stále měl v paměti, jak Severus bojuje, jak ho dokonce i Temný Pán žádal o jeho magickou sílu. Uvědomil si, dokonce i přes alkoholové opojení, že v boji by proti Mistru lektvarů stát nechtěl.

 

„Musíš to taky vidět, Severusi,“ řekl a začal si pomalu vyhrnovat rukáv, aby ukázal na svoje levé předloktí, „v žádném případě ti to nemohlo uniknout.“ Natáhl k Severusovi ruku a ten cítil, jak mu srdce vynechalo jeden úder a propadlo se někam hluboko. V mihotavé záři pochodní mohl jasně vidět Znamení zla. Nebylo tak jasné, jak si pamatoval z dob Voldemortovy vlády, ale bylo mnohem jasnější, než když ho viděl naposledy. Značka byla tmavě šedá, i její detaily byly jasně znatelné. Voldemort se vrací. To, co předpověděl, se rychle blížilo.

 

„Samozřejmě, že neuniklo, Karkarove!“ vybuchl a snažil se, aby na něm nešel znát strach. „Nemyslím si ale, že je moudré se se Znamením zla promenádovat, aby ho viděl celý svět. Kdokoliv by teď do téhle třídy mohl vtrhnout.“

„Já jsem ti ale musel říct… já…“ zamrzl Igor, z nějakého důvodu takovou reakci nečekal.

„Děsí tě, že se vrací,“ odhadl Severus. „Vyhnul ses vězení jen proto, že jsi donášel na ostatní Smrtijedy, a teď se děsíš odplaty.“ A to bys i měl, poznamenal si v duchu. Voldemort se ke zrádcům nechová dobře. „Nějak nechápu, proč by to měl být můj problém.“

 

Kdyby záleželo na něm, Karkarov by už před lety skončil v Azkabanu. On u toho byl. Viděl, jaké příšernosti Karkarov dělal během války. Vše, co by se teď stalo, by bylo jen třešničkou na dortu, i kdyby jeho trest přišel z rukou Smrtijedů a ne Ministerstva. V ideálním světě by byl Igor Karkarov za své zločiny souzen a odsouzen. Byly dny, kdy si Mistr lektvarů myslel, že i on sám měl být potrestán přísněji, i když věděl, že se dal do služeb Řádu dřív, než došlo k prvnímu útoku.

 

„Ale jestli se vrátí, jsem mrtvý,“ zbledl Igor.

„Na to jsi měl myslet dřív,“ připomněl mu Severus a otočil se k odchodu. Slyšel, jak na něj Karkarov volá, ale neotočil se. Má o čem přemýšlet a nemá na to moc času. Věci se hýbaly rychle a on nevěděl, kolik mají času, než se stanou ještě horší věci.

 

V takové atmosféře přišel květen. Jarní prázdniny přišly a odešly a Severuse napadala jedna teorie za druhou, jak může Voldemort získávat zpět svoje síly. Informoval Brumbála o svém rozhovoru s Karkarovem, přičemž schoval svoje předloktí. Naštěstí nebylo nutné ho ukazovat, Brumbál už věděl, že Voldemort znovu povstává. Severus se ze všech sil snažil, aby nestavil do cesty svoje osobní antipatie k řediteli a soustředil se jen na to, co na ně čekalo. Brumbál zase jednou svolal starý Řád a informoval je o Voldemortovi a jeho možném vzestupu. Potterovi pomáhali, kde mohli – spolupracovali s Ministerstvem a byli všude tam, kde jich bylo zapotřebí. Přesto byl jejich výzkum k ničemu. Jestli Brumbál věděl, kde by Voldemort mohl být – o čemž Severus pochyboval – neřekl jim to a oni tak neměli z čeho vycházet.

 

Mezitím se Harry věnoval tréninku, jak jen bylo možné, aby byl připraven na třetí úkol. Od chvíle, co ho jeho táta informoval o rozhovoru s Karkarovem, se ale nemohl zbavit svíravého pocitu strachu. Vše ukazovalo na to, že Voldemort se vrací, a on s tím nemohl vůbec nic dělat. Jelikož na něho toto uvědomění dopadlo během hodiny Obrany proti černé magii, mírně chyboval v použití odklápěcího kouzla a figurína, s níž trénoval, tak explodovala, ačkoliv kouzlo, které měl odklonit, byla prostá lechtací kletba. Dokonce i Moody se zarazil a zíral na něj v překvapeném zamyšlení – nebo to byl prostě jen způsob, jak gratuloval svým studentům? Jeho oči garantovaly, že se každý bude pod jeho pohledem cítit nepohodlně, a Harry nebyl výjimkou. Přesto se omluvil, poděkoval bývalému bystrozorovi za udělených pět bodů a šeptem vysvětlil Nevillovi, co způsobilo jeho výbuch.

 

Jeho bratr se ho snažil uklidnit a připomněl mu, že jestli je Voldemort v něčem dobrý, je to skrývání. Pokud by ho Brumbál a Řád našli, znamenalo by to, že o to on sám stál. A to by nebylo dobré znamení. Bez ohledu na něj se ale Harryho držela pochmurná nálada po zbytek týdne.

Draco se k Nevillovi brzo přidal a společně se snažili Harrymu zvednout náladu, ale jejich snahy se nesetkávaly s úspěchem. Harrymu se podařilo svoje temné myšlenky zatlačit do pozadí mysli až v den, kdy byli všichni čtyři šampioni svoláni, aby jim oznámili, v čem bude spočívat jejich poslední úkol.

 

Profesorka McGonagallová mu to oznámila po své hodině posledního květnového dne. Měl se v devět hodin dostavit na famfrpálové hřiště, kde se mu – stejně jako ostatním šampionům – dostane vysvětlení. Na chvíli se rozloučil s Nevillem a Dracem a přidal se k Adrianovi, který právě dovečeřel.

 

„Tak,“ prolomil Adrian trapné ticho, které mezi nimi zavládlo, „co myslíš, že nás čeká?“

„Fleur pořád mluví o podzemních chodbách a pokladu, ale já nemám ani tušení,“ odpověděl Harry, když si vzpomněl na rozhovor s Fleur během posledního výletu do Prasinek. Harry už nepochyboval o tom, že jsou s Fleur prakticky pár. Stačilo, aby se ho jedna havraspárská studentka šestého ročníku zeptala, jestli ji a její přátele nechce doprovodit po prasinkových obchodech. Nato ho Fleur vzala za paži a dívce oznámila, že když chce, aby ji někdo doprovázel, musí si najít vlastního přítele. Harry odmítal přiznat, že se červenal po zbytek dne, i když Draco, Neville a Lenka stáli jen kousek od nich a dobře jeho reakci viděli.

„Povzbudivé,“ zamumlal Adrian. Jestli odkazoval na nedostatek informací od svého bratra nebo na představu podzemních tunelů, Harry nevěděl.

 

„Co s tím hřištěm udělali?“ vykřikl Adrian pobouřeně o několik minut později. Famfrpálové hřiště už nebylo hladké a neporušené. Vypadalo, jako by na něm někdo postavil dlouhé, nízké zdi, zatočené a překřížené ve všech směrech.

„To je živý plot,“ vyhrkl Harry, když jeden prozkoumal zblízka. Ve skutečnosti vypadal jako odrůda popínavých rostlin. Při té představě se otřásl. Ploty se však ani nepohnuly, a tak usoudil, že se musí plést.

 

„Vítejte,“ ozval se rozjívený hlas. Ludo Pytloun stál uprostřed hřiště s Krumem a Fleur. Adrian a Harry museli po cestě k nim přelézat plot. Fleur se rozzářila, když se k ní Harry přiblížil.

„Tak, co na to říkáte?“ zeptal se Pytloun šťastně, když chlapci přelezli poslední keř. „Rostou hezky, že?“ Jak to mám vědět, pomyslel si Harry. „Dejte jim měsíc a díky Hagridově péči budou vysoké dvacet stop. Nebojte se,“ dodal s úšklebkem, když viděl výrazy na Harryho a Adrianově tváři, „po úkolu bude vaše hřiště vráceno do normálu.“ Harry nevěděl, jak jeho bratr, ale nebylo to hřiště, o co se bál při představě dvaceti stop vysokého plotu.

„Teď už, tuším, dokážete uhodnout, co tady děláme?“ Chvíli nikdo z nich nepromluvil. Harry se podíval na Fleur a najednou mu vzpomínky zaletěly k jedné letní noci loňského roku. V zahradě hradu, kde spolu poprvé tancovali a kde…

 

„Bludiště,“ zahuhlal Krum. Harry přikývl.

„Správně,“ potvrdil Pytloun, „výborně! Zadání třetího úkolu je jasné. Pohár tří kouzelníků bude umístěn uprostřed bludiště. První šampion, který se ho dotkne, dostane plný počet bodů.“

„Takše musíme prrostě jen prrojít bludištěm?“ zeptala se Fleur a znovu přejela pohledem formaci keřů.

„Samozřejmě v něm budou překážky,“ odpověděl Pytloun šťastně a poskakoval na špičkách, jako by ho nic nedělo šťastnějším než oznámení, že je možná v bludišti sežere nějaká obluda.

„Hagrid nám poskytne řadu magických stvoření…“ No bezva, prolétlo Harrymu hlavou, okamžitě si vzpomněl na akromantule. „… dále tam budou nějaká kouzla, se kterými si budete muset poradit. Celá škála překážek, chápete. Teď, šampion, který má zatím nejvíc bodů, se do bludiště vydá s náskokem,“ řekl a usmál se na Harryho. „Ostatní ho budou následovat v pořadí podle získaných bodů. Všichni ale máte šanci, záleží na tom, jak si poradíte s jednotlivými překážkami. Bude to zábava, co?“ Jasně, k popukání, vlastně miluje akromantule!

 

I tak ale spolu s ostatními šampiony přikývl. Nevěděl, co říct, aby situace nebyla tak děsivá.

„Dobře tedy, jestli nemáte žádné otázky, vrátíme se do hradu, ano? Je poněkud chladno…“ navrhl Pytloun a během své řeči se přisunul k Adrianovi. Harry si byl celkem jistý, že vsadil peníze na jeho vítězství. Jeho podezření se ale nepotvrdilo, protože k Adrianovi přistoupil jako první Krum.

„Můžu s tébou mluvit?“ zeptal se.

„Jo, jasně,“ odvětil Adrian překvapeně.

„Projdeme se?“

„Dobře.“ Adrianova zvědavost byla očividně vyburcována na maximum. Harry ten rozhovor poslouchal zmateně. O čem si Viktor může chtít promluvit s Adrianem v tajnosti? Napadla ho jen Hermiona, a tak pokrčil rameny a nechal to být.

 

Pytloun ale vypadal poněkud znepokojeně.

„Počkám na tebe, Adriane, dobře?“

„Ne, to je v pořádku, pane Pytloune,“ zavrtěl hlavou, „myslím, že to zvládnu, děkuji.“

 

Oba chlapci si to namířili směrem k lesu, Harry je sledoval, dokud se mu neztratili. Pak se obrátil k Fleur a společně diskutovali, jaké všemožné překážky je můžou čekat. S polibkem se rozloučili poblíž krásnohůlského kočáru a Harry s úsměvem pokračoval ke hradu. Zamířil rovnou do společenské místnosti, a proto se o událostech na pozemcích dozvěděl až druhý den ráno od Adriana.

 

Společně s Krumem narazili na pana Skrka, který byl úplně bez sebe. Ten muž už byl měsíce pohřešovaný, dokonce i Denní věštec se stále ptal, kam se ztratil. Percy jako jeho zástupce stále jen opakoval, že má zdravotní potíže a vrátí se hned, jakmile se bude cítit lépe. Jeho zdravotní potíže mu však očividně umožňovaly toulat se po lese uprostřed noci a děsit studenty se svou předpovědí Voldemortova návratu.

 

„Běžel jsem do školy, rovnou do Brumbálovy kanceláře,“ slyšel Harry Adriana, jak vypráví Hermioně a Ronovi u snídaně. Vypadalo to, že už celou historku několikrát slyšeli. Celá škola bzučela novinkou, že Viktor Krum byl včera v noci zraněn v lese, ale zatím si to s Adrianem nikdo nespojil. Harry se otočil k Nevillovi, který rozhovoru také pozorně naslouchal.

 

 „A pak jsi narazil na profesora Snapea,“ dodala Hermiona, čímž Harryho vyprovokovala k plánu navštívit svého tátu hned, jak to bude možné.

„Jo, řekl mi, že se heslo do Brumbálovy kanceláře změnilo a mluvil se mnou, zatímco jsme čekali na ředitele. Když dorazil, poslal Snapea pro Moodyho a šel se mnou zpátky k lesu,“ vyprávěl Adrian dál. „Krum už byl v bezvědomí a Skrk nikde. Zavolali jsme Hagrida, aby šel s námi, a pak se tam objevil i Karkarov. Obvinil Brumbála ze sabotáže a tak…“ Pak Adrian pokračoval vysvětlením, jak se s Hagridem vrátil do Bradavic. Skrka nenašli, i když celou oblast prohledali.

 

Harry se nezdržoval, aby poslouchal jejich teorie, rozběhl se rovnou do tátovy kanceláře. Severus ji právě opouštěl, když se Harry vynořil za rohem.

„Takže už jsi to slyšel,“ řekl prostě. „Chtěl jsem ti poslat zprávu, že se sejdeme o polední pauze,“ ukázal profesor na pergamen v ruce, „ale předběhls mě.“ Znovu otevřel dveře do kanceláře a pobídl Harryho dovnitř.

 

„Takže jste ho našli?“ zeptal se Harry rovnou. „Pana Skrka, myslím.“

„Nebyl k nalezení,“ zavrtěl hlavou Severus. „Jako by se otevřela zem a pohltila ho. V Zapovězeném lese je nemožné sledovat magickou stopu, žije tam tolik magických stvoření, že to prostě nejde. Jeho přítomnost byla téměř úplně zamaskována. Brumbál jen potvrdil, že byl na místě, kde našli v bezvědomí pana Kruma.“

„A Viktor řekl, že ho Skrk napadl?“ zeptal se Harry ustaraně.

„Ano,“ potvrdil Severus. „Nejvíc mi dělá starosti Skrkovo chování, než Kruma praštil. Zdá se, jako by odolával kletbě Imperius. Bláboly se střídaly s jasnými chvílemi. Mluvil o tom, že Voldemort sílí a o Bertě Jorkinsové a…“

„Myslíš, že Voldemort ho držel pod Imperiem celé ty měsíce?“ přerušil ho Harry. „Proč by ho prostě nezabil?“

„Já nevím, Harry,“ přiznal jeho táta.

 

Dny míjely a najednou začaly zkoušky. Harry podstoupil NKÚ z Věštění z čísel a byl rozhodnutý, že uspěje. Už jen proto, aby všem dokázal, že nebyla chyba dát ho do pokročilé třídy. Nakráčel do třídy s úsměvem, což se nedalo říct o studentech pátého ročníku, kteří tam byli s ním, tušil, že výsledek ho nezklame.

 

Draco s Nevillem trávili večery v knihovně a víc než na zkoušky se připravovali na Harryho úkol. Harry se ujistil, že jeho směrovací kouzlo funguje na výbornou, stejně jako soubor formulí, ochranných kouzel a kleteb, které trénoval spolu s kouzly velkého rozsahu. Jistota je jistota, pomyslel si jako vždy. Tohle moto už mu několikrát zachránilo život, tak se ho držel.

 

Jak zkoušky pokračovaly a zaměstnávaly jeho mysl, nestačil si ani všímat, jak čas kolem něj letí. Najednou tu bylo ráno třetího úkolu. Během snídaně Draco opustil zmijozelský stůl a přisedl si k Harrymu, nevšímal si vražedných pohledů ostatních nebelvírských. Malá část zmijozelských věděla o jeho údajném plánu získat si Harryho důvěru, a tak mu jeho vlastní kolej takovou pozornost nevěnovala, jen několik studentů protočilo oči v sloup. Ne, že by mu na tom záleželo.

 

Po snídani se šampioni měli sejít ve stejné místnosti, kde se sešli poprvé, když byla jejich jména vybrána Ohnivým pohárem, aby se setkali se svými rodinami. Když Harry míjel profesorský stůl, Severus se na něj povzbudivě usmál. Během uplynulé noci mu pomáhal projít si všechna magická stvoření a kletby, kterým by mohl čelit. Spát šli v okamžiku, kdy se spánek stal cennějším než trénování.

Harry už ale nevěděl, že se pak Severus vrátil do své kanceláře a znovu prošel všechna kouzla, která umístil, aby byl jeho syn a ostatní šampioni v bezpečí. Skončil za úsvitu. Navzdory tmavým kruhům pod očima, které jen tak tak držel otevřené, se na něj usmíval.

 

Harry mu úsměv oplatil a pokračoval do komnaty, kde na něj čekali jeho rodiče společně s Remusem a Siriusem. Adrian k nim přišel první a celá rodina ho objímala a vrhala jeho směrem ustarané pohledy. Harry si povzdechl a také se s nimi přivítal.

„Ahoj, chlapče,“ přivítal ho Sirius a také kolem něj rozhodil paže. „Jak se dneska má můj neobyčejný kmotřenec?“ Harry se zasmál a odtáhl se.

„Ale, víš jak. Vzrušeně, nadšeně, připraveně. Celý balíček pocitů. Emocionální troska,“ odpověděl zelenooký chlapec. Sirius se zasmál a prohrábl mu vlasy.

 

„Ahoj, Harry,“ pozdravila Lily a také ho objala, následovaná Jamesem i Remusem. „Jsi v pořádku, zlato? Můžeme ti s něčím pomoct?“

„Jsem v pohodě, vážně,“ ujistil ji Harry, i když se ani trochu v pohodě necítil. Usoudil však, že bude lepší jim o tom nic neříkat, nemohli udělat nic, co by mu pomohlo. Leda kdyby mu třeba nabídli mapu k bludišti. A to by možná i udělali.

 

Zbytek času do oběda strávili procházením se po hradě, Sirius je všechny bavil vzpomínkami na žertovné chvíle, které zažili na tom či onom místě během svého studia.

„A tam, u těch dveří, jsem schoval bombu hnojůvku, která explodovala v okamžiku, kdy kolem ní prošel Filch,“ usmál se při vzpomínce. „Nečasoval jsem to nebo něco. Prostě to vyšlo přímo na něj.“ Smáli se, ještě když si sedali k obědu, kde se k nim přidal i Neville.

 

O pár minut později Harry zpozoroval, že Dvanácterákův úsměv ochabl, když se podíval někam za jeho rameno. V Harrym zatrnulo, než si všiml Draca, který se vedle něj posadil, přivítal se s Nevillem, jako by tam Potterovi vůbec nebyli, a začal si nakládat jídlo na talíř. Čtyři dospělí si vyměnili pohled, zatímco studenti kolem nich zadrželi dech. Adrian s Ronem si vyměnili pohled plný uspokojení, zrzek se dokonce smál, než ho Ginny šťouchla loktem.

 

„Myslím, že sis spletl stůl,“ řekl James nakonec přiškrceným hlasem, za což si vysloužil naštvaný pohled svého mladšího syna. Draco se podíval napřed na něj a pak na Harryho s Nevillem.

„Je tohle nebelvírský stůl?“ zeptal se pomalu, jako by se bál, že mu James nebude rozumět. Harry se ušklíbl, tohle bude dobré.

„Ano, přesně tak,“ odpověděl James, jako by to potvrzovalo jeho pointu.

„Kde Harry s Nevillem sedí, když jí?“ ptal se Draco dál. James povytáhl obočí, když si uvědomil, že se mu vysmívá.

„Oni jsou Nebelvíři, ano,“ odpověděl a stále se snažil znít klidně.

„Potom jsem u správného stolu,“ zakončil Draco s úsměvem. „Děkuji, že se o mě staráte.“

 

„Myslíš si, že nevím, o co ti jde, Malfoyi?“ vydechl James a jeho tvář zrudla. Lily mu položila ruku na rameno, zatímco ostatní u stolu jejich výměnu fascinovaně pozorovali.

„Dvanácteráku,“ varoval ho Harry.

„O to, abych se naobědval, předpokládám,“ pokračoval Draco vyrovnaně, odmítal se nechat zastrašit. Neville se vedle svého kamaráda pyšně usmíval a Harry si uvědomoval, že má nejspíš stejný výraz jako on.

„Poslouchej,“ zasyčel James, „znám tě, všichni Malfoyové jsou špatní.“

„Stejně jako jsou všichni Blackové sebestřední parchanti, hádám,“ odsekl Draco. Všichni dospělí zamrzli a dívali se na něj se široce rozevřenýma očima, hlavně Sirius. „Můj původ mě odsuzuje k tomu být špatný. Mimochodem, ahoj bratranče, už je to nějakou dobu.“

 

Vypadalo to, že na tenhle drobný fakt James zapomněl a teď ho naprosto vykolejil. Narcissa Malfoyová, rozená Blacková, byla opravdu Siriusovou sestřenicí, takže i s Dracem ho pojí rodinné pouto. A bylo to jasné, teď když seděli tak blízko sebe. Navzdory svým blonďatým vlasům Draco nemohl popřít podobnost jejich šedivých očí.

Fred s Georgem se o několik míst dál začali hihňat, zatímco Ron s Adrianem jen otvírali a zavírali pusu jako ryby na suchu. Harry se ušklíbl, když se po chvíli usmál i Sirius a řekl:

„Ano, je to doba. Z toho viním tvého otce.“ 

„To beru,“ souhlasil Draco po chvíli uvážení. Jestli to bylo ještě možné, Siriusův úsměv se ještě rozšířil, když se otočil k Remusovi a naznačil: mám dalšího bratrance. Harry se zasmál a poplácal Draca po rameni.

 

Po chvíli se konverzace u stolu vrátila do normálu. Tedy skoro. James pořád propaloval Draca pohledem, jako by ho chtěl proklít, Adrian s Ronem vypadali blonďákem zvláštně vyděšeni. Kvůli tomu všemu Harry ztratil pojem o čase, a tak ho překvapilo, když promluvil Brumbál.

„Dámy a pánové, prosím, vydejme se teď na famfrpálové hřiště, kde se uskuteční třetí a poslední úkol Turnaje tří kouzelnických škol. Šampiony prosím, aby následovali pana Pytlouna.“ Harry s Adrianem se postavili za hlasitého potlesku celé školy. Rodina a přátelé jim popřáli hodně štěstí a oba šampioni vyšli z Velké síně. Harry se však u východu ještě jednou zastavil a podíval se na svého tátu. Severus se na něj pyšně usmál a on mu úsměv oplatil, nějak věděl, že tohle všechno nakonec dopadne dobře. Narovnal se a přidal se k ostatním šampionům. Teď ho čeká turnaj, který chce vyhrát.

 

Fleur vedle něj se lehce třásla. Harry se k ní posunul blíž, vzal ji za ruku a povzbudivě se na ni usmál. Váhavě mu úsměv oplatila a pevně se jeho ruky držela, zatímco její tělo se aspoň trochu uvolnilo.

Famfrpálové hřiště teď nebylo k poznání. Všude se do výšky tyčily živé keře, které narušoval jen vchod přímo před nimi – vstup do bludiště. Prostor za ním vypadal temně a děsivě. Harry se přesto znovu usmál. Je to tady.

 

O pět minut později se tribuny začaly zaplňovat. Vzduchem se nesly vzrušené hlasy a dupot stovek nohou, jak studenti usedali na svoje místa. Nebe teď bylo hluboce modré a začaly se na něm objevovat první hvězdy. Profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot se na stadionu přidali k Pytlounovi a šampionům. Všichni měli na svých kloboucích velké, červené hvězdy, kromě Hagrida, který měl svou vlastní vestu z krtčích kůži, a Severuse.

 

„Budeme hlídat po vnějším okraji bludiště,“ oznámila profesorka šampionům. „když se dostanete do potíží a budete potřebovat naši pomoc, vyšlete do vzduchu rudé jiskry a jeden z nás za vámi přijde, rozumíte?“ Šampioni přikývli.

„Tedy můžeme začít,“ vyhrkl Pytloun radostně a Harry měl, ne poprvé, chuť ho nakopnout. Severus, jehož myšlenky se ubíraly podobným směrem, mu položil ruku na rameno a stiskl ho. Tím prostým pohybem se snažil vyjádřit všechnu lásku a důvěru, kterou v Harryho měl.

„Budeš skvělý, Harry,“ ujistil ho jako vždy.

„Díky, tati,“ naznačil Harry. Byl rád, že je Hagrid svou velkou postavou skrývá před pohledy publika. Severus vypadal poněkud dojatě, a tak ho ještě jednou ujistil, že to zvládne, a přidal se k ostatním učitelům, kteří už se stavěli na svoje místa po obvodu bludiště.

 

Pytloun namířil hůlkou na svoje hrdlo a rychlým Sonorus se jeho hlas nesl celým prostorem.

„Dámy a pánové, právě začíná třetí a poslední úkol Turnaje tří kouzelnických škol! Dovolte mi připomenout, jak si naši šampioni zatím stojí. Na prvním místě s perfektním skóre sto bodů pan Harry Potter za Bradavice!“ Potlesk a jásot byl tak hlasitý, že ze Zapovězeného lesa s křikem vyletěla celá hejna ptáků. „Na druhém místě s osmdesáti dvěma body pan Viktor Krum z Kruvalu!“ Další potlesk. „Na třetím místě s osmdesáti body pan Adrian Potter, také za Bradavice!“ Potlesk byl stále hlasitější. „A na čtvrtém místě se sedmdesáti osmi body slečna Fleur Delacourová z Krásnohůlské akademie!“ Harry se na ni usmál a přidal se k potlesku. Fleur se k němu otočila a objala ho, zatímco dav divočil.

„Na moje zapískání, pane Pottere,“ oznámil Pytloun.

 

„Tři…“ Fleur ho ještě jednou políbila na rty a zašeptala: „Hodně štěstí“.

„Dva…“ Usmál se na ni a popřál to samé.

„Jedna…“ Jeho pohled zaletěl k Nevillovi a Dracovi, pak k jeho tátovi a zbytku učitelů, kteří strážili bludiště. Severus povzbudivě přikývl. Pytloun krátce pískl a Harry se rozběhl do bludiště.

 

Tyčící se živé ploty vrhaly na cestu temné stíny a buď proto, že byly tak vysoké, nebo proto, že byly začarované, zvuk davu najednou utichl. Harry si připadal, jako by byl znovu pod vodou. Vytáhl hůlku a seslal rychlé směrovací kouzlo, věděl, že pohár je severozápadně od místa, kde stál. Pak tichým Lumos rozsvítil svoji hůlku. Jeho bodový náskok nad Krumem mu sice dopřál nějaký čas navíc, ale nebylo ho moc, proto se rychle vydal kupředu, všechny smysly v pohotovosti. Jeho citlivý sluch by zaznamenal sebemenší pohyb, což bylo nesmírně užitečné, ale v bludišti o to víc děsivé.

 

Stále se držel svého směru, zatímco slyšel Pytlounovo trojí zapískání. Nemohlo uplynout ani pět minut. Jsme tu všichni, uvědomil si. Přidal do kroku, zabočil vpravo a najednou stál tváří v tvář něčemu, co vypadalo jako Hagridovi třaskaví skvorejši. Tito ale byli deset stop vysocí a stejně kluzcí, jak si pamatoval. I když ale měli imponující krunýř, nebyli to draci. Zatímco jeden se ho pokusil popálit a další dva si to rachotili za ním, Harry pozdvihl hůlku a seslal kletbu, kterou si připravil přesně pro takovouhle situaci. 

„Ignis Venenosa!“ zvolal. Z hůlky vytryskly zelené plameny a obkroužily skvorejše jako parazit. Fakt, že produkují oheň, je nedělá ohnivzdornými, připomněl si Hagridova slova. Plameny zmizely, jakmile se stvoření sesypala.

 

Mezitím po pravém obvodu bludiště netrpělivě přecházel muž. Díval se přes rameno, které mělo patřit Pošuku Moodymu, zvažoval svoje možnosti a předstíral, že stráží bludiště. Víc než rok pracoval na tom, aby to dopadlo takhle. Povzbuzoval a zpracovával Adriana, aby použil správná kouzla, dal mu ty správné knihy k nastudování a ponoukal ho, aby se držel rad své rodiny. A chlapec se dostal až sem, ke třetímu úkolu, nezraněný, přesně, jak si Temný pán přál. Barty Skrk junior celý turnaj přizpůsobil potřebám svého pána, devět měsíců si hrál na toho dementního bystrozora a nepřežil by, kdyby se teď měly věci pokazit! Sledoval bludiště a pevně tiskl zuby k sobě.

 

Nerad to přiznával, ale Adrian byl dobrý. Měl nadání na kouzla a jeho magie byla silná. Několik dalších let tréninku a stane se nebezpečným protivníkem, stejně jako jeho rodiče. Nejdřív si myslel, že s jeho pomocí nebude mít nejmenší problém dostat se k poháru jako první. Proto se držel plánu a umístil pohár doprostřed bludiště, přesně, jak mu poručil jeho pán. Byl tu ale problém. Adrian Potter byl dobrý. Ale jeho bratr byl lepší. Byl nečekaně silný. Dvojče chlapce, který přežil, ho předčilo v síle i citu. Možná, že Adrian tu svoji podivnou, zázračnou magii stále ještě drží v sobě. Podle toho, co říkal Brumbál, ji ještě nepoužil. Možná je Harry jen stínem toho, co se jednoho dne může stát z Adriana. Měl koneckonců dost síly, aby porazil Pána zla! Za celý rok ale Barty neviděl nic, co by to naznačovalo, a tak začal mít obavy.

 

Nepochyboval, když mu Temný pán řekl, že Adrian je chlapcem, kterého potřebuje. Tím jediným, který ho může přivést zpátky. Teď byl ale znepokojený. Mladší Potter by mohl zničit každou překážku, kterou mu bludiště postaví do cesty. Měl málo času na to, aby další dva šampiony vyřadil ze hry, natož Harryho. Je čas na plán B.

 

Lord Voldemort potřebuje chlapce, domníval se Barty, a chlapce dostane. Co když nebude cestovat určeným přenášedlem? Hlavně, že tam bude. Takové myšlenky se mu honily hlavou, když s hůlkou v pohotovosti vběhl do bludiště. Napřed, první dva šampioni. Potom Adrian. A když se i nejmladší Potter dostane k poháru? I tak dostane Temný pán svoji sílu zpátky. Harry Potter nebude mít šanci!

 

Harry pokračoval bludištěm dál. Zatím kromě skvorejšů čelil bubákovi, zlaté mlze, která obracela svět vzhůru nohama, a akromantulím (věděl, že je Hagrid dostane dovnitř!), chiméře a sfinze. Vypadalo to, že nejkratší možná cesta, kterou si vybral, je posetá bestiemi, aby byla její délka vykompenzována.

Někde po své pravici viděl červené jiskry sršící k nebi. Doufal, že se nikomu nic nestalo, ale teď se o to nemohl zajímat.

 

Adrian si jisker také všiml, byl jim blíž než Harry. Dost na to, aby slyšel Fleur křičet, když na ni Krum seslal kletbu Cruciatus. Červené jiskry pak z její hůlky vytryskly vzápětí. Nebo si aspoň myslel, že to bylo z její hůlky.

Přidal do kroku, mířil do středu bludiště tak rychle, jak jen dokázal.

 

Celý uplynulý rok byl blázinec. Napřed všechna ta odhalení v létě a všechno to, co udělal jeho bratr. A pak tu byl Turnaj tří kouzelnických škol a Voldemort, který se ho snažil zabít – copak se ten chlap nikdy nepoučí, pomyslel si s úšklebkem. Takže i když se nechtěl turnaje zúčastnit jako jeho bratr, rozhodl se ho vyhrát. Znovu jim potřebuje dokázat, co je zač. Je Adrian Orion Potter. Chlapec, který přežil a který od té doby každodenně tvrdě trénuje. Zaslouží si ten pohár.

 

Najednou se za ním ozval zvuk praskající větve. Otočil se s hůlkou připravenou proklít cokoliv, co mu přijde do cesty. Byl to Viktor Krum. Kruvalský šampion stál vteřinu naprosto bez výrazu, se skelným pohledem a škrábancem na rameni, kterého si vůbec nevšímal. Mířil na Adriana hůlkou.

„Krume?“ oslovil ho Adrian. „Co to, do pekla, děl…“ V té chvíli Krum jeho směrem vyslal omračující kletbu. Naprosto instinktivně se jí vyhnul, schoval se za plot a seslal vlastní kletbu.

 

Sedm let tréninku přišlo k užitku, když po sobě oba chlapci metali kletbami. Adrian způsobil Krumovi škrábnutí na noze, ten ale pokračoval, jako by to ani necítil. Adrian na něj křičel, aby přestal. Způsobil mu ještě několik dalších zranění, ale on se dostával stále blíž a blíž. A najednou přestal. Asi konečně omdlel ze ztráty krve, usoudil Adrian. Nebylo to nemožné, krvácel hodně.

 

Několik minut stál zcela tiše, než si byl opravdu jistý, že je mimo. Otočil se k odchodu, ale pak ho napadlo, že by měl alespoň jiskrami označit místo, kde Krum ležel. Nemůže ho tady nechat vykrvácet! Ale on na tebe zaútočil, napovídal mu malý hlásek v hlavě, a na Fleur taky. Možná si to zaslouží? Zatřásl hlavou, aby takové myšlenky zahnal, a připravil se vyslat signál, když ucítil, jak se mu něco otřelo o krk. Než stačil zareagovat, ucítil neviditelný háček, který se mu zasekl u pupíku, svět se rozostřil a on zavřel oči.

Když je znovu otevřel, bylo nadevší pochybností, že už není déle v bludišti, dokonce ani v Bradavicích. Jestli měl nějakou naději, že je tohle součástí úkolu, ve vteřině byla pryč.

 

Harry pokračoval ve své cestě labyrintem. Před několika minutami slyšel zvuky, jako by po sobě někdo metal kletby. Teď bylo ticho. Neobjevily se ale žádné červené jiskry, takže doufal, že jsou všichni v pořádku. Pomalu začal ztrácet naději na nalezení poháru. Copak se spletl? Byl si jistý, že zvolil nejkratší cestu. Teď už by jistě měl být u středu bludiště. Zrovna když začal zvažovat, že někde špatně zabočil a měl by se vrátit, uviděl před sebou světlo. Přímo před ním stál Pohár tří kouzelníků.

 

Jednou zamrkal, než jeho tvář roztáhl široký úsměv. Rozběhl se kupředu. Je to tady, dokázal to! Vyhrál. Když vstoupil na planinku, rozhlédl se kolem sebe, jestli tu na něj nečeká nějaká past. Žádnou neviděl, stejně jako nikoho z šampionů. Usmál se ještě zářivěji a znovu se podíval na pohár. Cítil v něm nějaký druh kouzla, něco silného jako… přenášedlo?

 

Okamžitě zastavil ruku, která už se k poháru natahovala. Přenášedlo? Proč by tu bylo… pak povzdechl nad svou paranoiou. Samozřejmě, přenášedlo. Jak jinak by se z bludiště dostal ven?

Pořád to ale bylo přenášedlo. Kdo ví, kam vede? Chvíli jen tak stál a zvažoval svoje možnosti. Jestli bude čekat ještě chvíli, byl si jistý, že se objeví někdo ze zbývajících dvou šampionů. Na druhou stranu bojoval se svými zábranami dotknout se neznámého přenášedla.

 

Dotknout se ho by znamenalo čelit něčemu, co se mu nemuselo líbit. S jeho štěstím to mohlo být něco životně nebezpečného. Přesto ale neměl úplně na výběr. Došel tak daleko. Příliš daleko, než aby to teď vzdal. Hluboce se nadechl, natáhl se a dotkl se poháru. Zavřel oči a skočil do neznáma.

 

 

 

<<< Předchozí                 Následující >>>