62. Napětí stoupá
Neville a Draco ho drželi za ramena a všichni tři chlapci poskakovali radostí. Severus se smál jejich dovádění a Lily s James k nim přistoupili, aby svému synovi poblahopřáli. Harryho rodiče a ostatní Pobertové se přidali k řediteli, Harry si byl jistý, že se s nimi dneska ještě potká. Vyčerpaně zatřásl hlavou. Teď by si měl jen prostě užívat svůj úspěch. Věřil, že Weasleyova dvojčata jim nachystají parádní párty na oslavu, na které jistě bude i dostatečné množství horké čokolády.
Když Harry ráno opouštěl společenskou místnost, chtěl napřed zajít za svým tátou, než ho Brumbál zatáhne do obávaného rozhovoru. Včerejšek strávil oslavami, nejen toho, že byl ve vedení, ale také toho, že oba s Adrianem přežili hodinu pod vodou. To už stálo za oslavu. Společně s Nevillem se později odpoledne vyplížili s máslovým ležákem a kusem dortu pro Draca. Když pak adrenalin opustil jeho tělo, Harry málem odpadl. Sotva na sebe navlékl pyžamo, než se svalil do postele.
Ředitel si ho celý den nezavolal, ale Harry si byl jistý, že to přijde brzo. Jestli byla Brumbálovi nějaká charakteristika vlastní, byla to zvědavost. Ten muž potřeboval vědět o všem, co se dělo v Bradavicích, a většinou – to musel Harry zdráhavě uznat – pro to měl dobrý důvod. Zdálo se, že od chvíle, co se do školy dostal on, se Brumbálova práce stala ještě náročnější kvůli Voldemortovým každoročním útokům. Stále však byl rozdíl mezi potřebou informací a snahou dostat se do mysli jednoho ze studentů.
Všechny Harryho instinkty mu napovídaly, že by měl jít do Brumbálovy kanceláře a pořádně na něj zařvat, možná na něj seslat jednu nebo dvě kletby dřív, než si uvědomí, co se děje. I proto si o celé záležitosti chtěl raději nejdřív promluvit se svým tátou. Čím víc o tom přemýšlel – teď, když měl vychladlou hlavu – tím víc jeho vztek narůstal a byl si jistý, že Severus přijde s lepším nápadem, než bylo prokletí ředitele. Bylo to dost zábavné, ale v konečném výsledku naprosto kontraproduktivní. Včerejší reakce mu napověděla, že Brumbál už si na něj dává pozor, a to, že by ho proměnil v kozla – a možná ho nechal ve Velké síni, kde by musel mečet o pomoc – by jeho případu nijak nepomohlo. Pokušení ovšem přetrvávalo, zvlášť když si představil jeho vousy jako kozí bradku. Ten pohled by stál za to, pobavil sám sebe. Se smíchem zaklepal na Severusovy dveře.
„Dneska ráno vypadáš nějak vesele,“ konstatoval Severus místo pozdravu. „Nějaké dobré zprávy?“
„Brumbál na mě včera po úkolu použil nitrozpyt, aby zjistil, kde jsem vzal ten rituál. Jo a myslím si, že by z něj byl krásnej kozel,“ shrnul Harry a nechal svoje slova, aby pronikla do profesorovy mysli.
„Kozel? Cos ud…“ začal, než si uvědomil, co Harry řekl. „Nitrozpyt?“ vydechl a jeho ruce instinktivně sjely k hůlce. „Snažil se ti dostat do hlavy?“
„Nitrozpyt se obvykle snaží…“ začal Harry, ale vzápětí si uvědomil svoji chybu. Jestli ho měl Severus zadržet před útokem na ředitele, kdo od toho samého zastaví Severuse?
Mistr lektvarů svého syna jemně dotlačil ke gauči a donutil ho posadit se, zatímco si to před ním rázoval sem a tam a vypadal stále rozzuřeněji. Možná by bylo milosrdné přeměnit Brumbála v kozla, pomyslel si Harry trpce, když si Severus mumlal pod vousy jednu kletbu za druhou.
„Použil nitrozpyt. Na mého syna. Ten zatracený mizera!“ Poslední prohlášení bylo doprovázeno náhlým mávnutím hůlky, z jejíhož konce vytryskly tmavě modré jiskry.
„Ano, ale…“
„A cos udělal?“ zastavil se náhle Mistr lektvarů a klekl si před ním s pohledem plným obav.
„Byl jsem na očích celé školy, tati!“ ohradil se Harry. „Co jsem asi tak mohl udělat? Snažil jsem se neztratit chladnou hlavu a ujistil se, že uvidí obrázek drzého Nebelvíra, co má rád knihy.“
„Mohls ho udržet zcela mimo tvou mysl,“ podíval se na něj zamyšleně.
„A pak vysvětlovat, jak jsem dokázal zablokovat mistra nitrozpytu?“ povytáhl obočí chlapec a Mistr lektvarů přikývl, než se znovu postavil a vrátil se ke svému přecházení sem a tam.
„Mám pocit, že když viděl můj výkon, tak opět dospěl ke špatnému závěru, ostatně jako vždy, co se mě týče.“
„Jo, ale zatím tě nepovažoval za hrozbu,“ řekl Severus vážně a oči se mu rozšířily náhlým poznáním.
„Mě?“ Harrymu přeskočil hlas. „Hrozbu? Komu? Adrianovi?“
„Brumbál dost často dochází k podivným závěrům,“ připomněl mu profesor a sedl si naproti němu, najednou dostal závrať.
„Proč by si ale myslel něco takového?“
„Podívej, myslím, že toho necháme a počkáme, až si s ním promluvíš…“
„Ale proč by si myslel něco takového?“ nedal se odbýt Harry a výhružně nakrčil ramena. „Nikdy jsem… proč?“
Severus se zvedl ze svého místa a útěšně mu položil ruku na rameno. Celý život sledoval jeho myšlenkové pochody. Harryho osobnost měla několik základních linií, které byly stále jasnější, jak rostl. Byl stejně tak chytrý jako sarkastický. Měl problémy přátelit se s dětmi svého věku, dokud se neukázal Neville. Někdy byl rozpačitý, ne vždy si věřil v tom, co od něj očekávalo proroctví. Často se to snažil skrýt, aby si Severus nedělal starosti, ale ten mohl v jeho očích vidět pochyby. Přesto ale, i když o sobě pochyboval, i když byl vyděšený, věděl, co musí udělat, a když mohl pomoct, udělal to.
Uměl být trpělivý, když to situace vyžadovala, ale uměl se rozzlobit. Severus ho nikdy neviděl skutečně naštvaného na někoho nebo něco, možná s jasnou výjimkou smrti Flamelových. To ho štvalo všechno. Na měsíc se zavřel ve svém pokoji a skoro sám sebe vyhladověl, jak usilovně pracoval na Kameni mudrců. A to mu bylo teprve jedenáct, připomněl si Severus. Teď už dospívá.
Taky se naučil vyrovnanosti. Nedovolil své rodině, aby se k němu dostala, zatímco vyrůstal. A byl odhodlaný položit svůj život za dvojče, které ho nikdy nepovažovalo za sobě rovného. Severus ale věděl, že Harry by dal svůj život za lidi, na kterých mu záleželo. Kdykoliv by to okolnosti vyžadovaly. Udělal by to i pro Adriana a Potterovy. Blacka i Lupina. Samozřejmě pro Nevilla a Draca.
A pak tu byl klíčový aspekt jeho charakteru. Ten, který ho povede do akce v nadcházející válce. Harry by až do konce chránil ty, které má rád. Kdyby v tom selhal, zranilo by ho to víc, než by to kdy dokázal Voldemort. A pokud by ho někdy něco opravdu rozzuřilo do nepříčetnosti, bylo by to tohle.
Harry svraštil obočí a jeho rty se stáhly do tenké linky, začínal se třást vzteky, pod kůží se mu vařila krev.
„Vím, žes neudělal nic, čím by sis vysloužil takovou nedůvěru, Harry,“ snažil se ho uklidnit, jak jen dokázal. „Ale Brumbál vidí jen dvojče Chlapce, který přežil, které na čtrnáct let odstavil na vedlejší kolej, jak si konečně začíná uvědomovat. “
„A to ze mě automaticky dělá hrozbu?“ vyhrkl Harry, stále neuklidněný.
„Samozřejmě, že ne!“ hájil se Severus. „Dělá to z tebe něco, co nedokáže zařadit do většího schématu. A jak jsem řekl, počkej, až si promluvíte.“ Harry přikývl a hluboce vydechl, vztek nechal odejít pryč. Ještě nemělo význam se rozčilovat, táta měl pravdu.
„Uvidíme, jak to půjde,“ souhlasil. „Jen doufám, že se mi znovu nepokusí dostat do hlavy.“ Severus přikývl. Formu možné odplaty vymyslí později, ale Brumbál rozhodně bez trestu nevyvázne. Raději přešel na jiné téma.
„Takže rituál?“ usmál se na svého syna.
„Ano. Musíme si knihy u nás doma v létě lépe prohlédnout. Nemůžu uvěřit, že tam ten rituál byl celou dobu!“ Harryho nálada se přece jen trochu rozzářila. Severusův úsměv se rozšířil nad jeho jiskrami v očích.
Harry Severusovu kancelář opustil o hodinu později, s čistší hlavou a lehčím srdcem. Na snídani se připojil k Nevillovi a Dracovi – ani si neuvědomil, že vstával tak brzy – a oba chlapci se snažili ze všech sil, aby ho odvedli od myšlenek na Brumbála. Nakonec to byl skvělý den, přesně do večeře. Pak mu ale poslal zprávu, ve které žádal, aby se za ním po jídle stavil v ředitelně. Harry si pospíšil, už to chtěl mít za sebou. To čekání ho ničilo víc než samotný rozhovor. Vysvětlil Nevillovi, kam jde, kývl na Draca a usmál se na svého tátu, než opustil Velkou síň.
Dorazil do Brumbálovy kanceláře dřív než Brumbál. Napřed si myslel, že v místnosti nikdo není, než mu padl zrak na Fawkese. Fénix spal na svém bidýlku a Harry si si tiše sedl před Brumbálův psací stůl, nechtěl ho vzbudit.
„Harry, chlapče,“ ozval se od vchodu do kanceláře Brumbálův hlas. Harry neslyšel zvuk otvíraných dveří, a tak překvapením povyskočil. Tak si nepředstavoval začátek jejich rozhovoru.
„Profesore Brumbále,“ pozdravil zdvořile, jak jen dokázal, a postavil se.
„Omlouvám se, že jsem tě pozval v tak pozdní hodinu, ale měl jsem dneska poněkud zaplněný program. Prosím, posaď se.“ Harry poslechl a snažil se vypadat naprosto klidně. „Můžu ti nabídnout citrónovou šťávu?“ zeptal se a už mu naléval sklenici.
„Děkuji, profesore, ale jsem po večeři,“ usmál se Harry, přestože se ho zmocnila lehká paranoia. Ředitel by na něj jistě nepoužil něco silného jako třeba sérum pravdy, ale třeba mírné ovlivňovací kouzlo?
Aby se ujistil, zkontroloval svoji sklenici svou vlastní magií. A skutečně tam našel slabou stopu kouzla. To však ještě nic neznamenalo. Harry ještě nedosáhl takové úrovně, aby mohl přesně říct, co za kouzlo to bylo. Mohly to být jen pozůstatky čistícího kouzla. Přesto ale nechtěl riskovat.
„Jak myslíš,“ řekl ředitel a sám si také nenalil. Tichý paranoidní hlásek v Harryho hlavě se ozval se svým „aha“, když se jeho podezření potvrdilo. Snažil se nezasmát.
„Můžu se zeptat, o čem jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se, raději rovnou k věci.
„Samozřejmě,“ odpověděl Brumbál a jeho úsměv se zdál o něco méně přátelský. „Chtěl jsem s tebou mluvit o krevním rituálu, který jsi včera použil.
„Nebyl to krevní rituál,“ bránil se Harry a snažil se udržet svůj hlas absolutně klidný. Zelenooké oči se zahákly do těch modrých a ředitel se o něco stáhl.
„Harry…“
„Promiňte, pane profesore, ale nevyžadoval ani kapku krve, nevím tedy, proč by měl být klasifikovaný jako krevní rituál,“ chlapec se o něco víc zabořil do svého křesla. Měl jeho táta pravdu? Opravdu si Brumbál myslel, že je schopný ublížit své rodině a přátelům? „Myslel jsem, že se včera pouze pan Pytloun zmýlil v jeho zařazení. Bez urážky, ale nemám pocit, že by o rituálech něco věděl.“
„Můj drahý chlapče,“ oslovil ho znovu ředitel, očividně překvapený jeho postojem, „nechtěl jsem tě urazit. Jen jsem myslel…“
„Promiňte, pane,“ přerušil ho Harry, „ale včera jste mluvil s jezerní ženou. Co vám řekla?“
„Řekla, že byla čest vidět použití starodávného rituálu, který má pro její rasu velký význam. Prohlásila tě za jejich čestného přítele.“ A to mi říkáte až teď? prolétlo Harrymu hlavou. Napočítal do deseti, aby zklidnil svůj rozbouřený tep.
„To proto, že rituál, který jsem použil, je požehnáním. Má vyjadřovat respekt. A i když je, jako všechny rituály, součástí krevní magie, nedělá to z něj krevní rituál,“ vysvětlil.
„Chápu,“ řekl ředitel a opřel se. Stále propaloval chlapce před sebou zkoumavým pohledem.
Vypadalo to, že něco zvažuje, než to Harry ucítil znovu. Jemná vlákna nitrozpytu, která se natahovala k jeho mysli. Tentokrát se nedržel zpátky. Brumbál sebou viditelně trhl, když narazil na železnou zeď kolem Harryho mysli.
„Opravdu máte pocit, že je to nezbytné?“ zeptal se Harry přiškrceným hlasem, s pohledem zabodnutým do ředitele. „Máte pocit, že mě musíte vyslýchat?“
„Harry, já…“
„Ne!“ vykřikl chlapec, vztek ho zcela ovládl. „Včera jsem vás nechal podívat se do mé mysli, protože jsem neudělal nic špatného. Ale vy si tam prostě razíte cestu, jako by o nic nešlo! Je to moje mysl! A to nezmiňuji, že výslech za použití nitrozpytu je nelegální.“ Jeho poslední věta zanechala ředitele ohromenějšího než cokoliv jiného.
„Upřímně se vám omlouvám, pane Pottere,“ řekl Brumbál. Pane Pottere? Harry povytáhl obočí. Tohle byla změna. „Jen jsem si nemyslel…“
„Že budete přistižen?“ dokončil za něj větu Harry. „Podívejte, pane profesore, nemám tušení, co jste čekal, že v mé mysli najdete. Včera jsem vás do ní pustil, i když jsem vás mohl snadno zastavit, a to by mělo vypovídat vše o mých úmyslech.“
„Nikdy jsem nezpochybňoval tvoje úmysly,“ bránil se Brumbál, ale Harry jen protočil oči v sloup.
„Pokud jste o mě nepochyboval, tak co bylo tak důležité, že jste to musel vidět na vlastní oči? Co vás přimělo myslet si, že neodpovím na vaše otázky? Rád bych vám dal knihu, kde jsem ten rituál našel, když byste ji chtěl. Můžete si ji přečíst,“ ujistil ho.
„To bych rád, pokud ti to nevadí,“ řekl nakonec Brumbál po chvíli uvážení.
Harry odolal nutkání rozhodit ruce na znamení kapitulace a prostě se jen zvedl z křesla.
„Máte ji mít,“ řekl. „Pokud ode mě už nepotřebujete nic jiného…“
„Ne, to bude všechno.“
„Dobře,“ otočil se Harry k odchodu. Nakráčel by si to rovnou ke dveřím, kdyby fénix v rohu místnosti nezatrylkoval. Zjevně byl jejich výměnou názorů vyjevený, zmateně těkal pohledem mezi svým pánem a chlapcem, kterému před dvěma roky pomáhal. Harry se usmál a část zloby ho opustila, když naslouchal melodickému pláči. Aniž by čekal na svolení, přistoupil k fénixovi a pohladil ho po křídle. Fawkes se k němu přitiskl. Pak už Harry opět zamířil ke dveřím.
V poslední chvíli se ještě podíval přes rameno na ředitele. Ten se zmateně díval na interakci mezi Harrym a Fawkesem a teď vypadal poněkud provinile, pokud se Harry nemýlil. Severus měl pravdu.
„Pane řediteli,“ řekl ještě, „pokud se mi ještě někdy pokusíte podívat do hlavy, nebudu váhat podat na vás žalobu. Dobrou noc.“
Harry se třásl celou cestu do společenské místnosti. Právě vyhrožoval Brumbálovi. No, bylo to spíš varování, ale záměr byl dost jasný. A ředitel tam jen tak seděl, zpracovával to a ani neprotestoval. Když Neville vyslechl všechny novinky, vybuchl smíchy, když si představil zaraženého Brumbála.
Draco, který o všem slyšel druhý den, mu jednoduše pogratuloval a nabídl mu, že kdyby to opravdu chtěl řešit, zná jednoho nebo dva dobré právníky.
Severus byl nadšený, když slyšel, co Harry dokázal, a celý týden házel ředitelovým směrem blahosklonné pohledy.
Brumbál sám vypadal zamyšleněji než kdy dřív. Nezáleželo na tom, co čekal, tohle se tomu nepodobalo ani v nejmenším. Harry pořád nemohl uvěřit, že šokoval ředitele až do takové míry, ale ani v nejmenším toho nelitoval. Upřímně, Brumbál měl situaci odhadnout lépe.
Od Rozhovoru – Harry ho ve svých myšlenkách často označoval rozhovorem s velkým R – uplynul týden, když byl jejich každodenní život opět narušen. A tentokrát nikým jiným než Ritou Holoubkovou. Novinářka publikovala obsáhlý článek pojednávající o Harryho blízkém přátelství s Nevillem a Dracem, zmínila spor mezi Potterovými a Malfoyovými, přičemž se dostala víc jak století do minulosti. Draco článek považoval za nesmírně zábavný a stejně tak Neville. I Harry sdílel jejich přístup, dokud nedostal dopis od Jamese, naplněný varováními a výzvami k ostražitosti. Draco je Malfoy, opakoval James, a tak se mu nedá věřit. Harry dopis rovnou hodil do ohně.
„Rodičovské rady? To jako fakt?“ zamumlal. „To je fakt něco.“
„No, není nic, co by mohl udělat,“ připomněl mu Neville, „takže by ses tím neměl ani zabývat.“
A Harry ho hodlal poslechnout. Dny k třetímu a poslednímu úkolu pak utíkaly, jako když bičem mrská, a on se musí soustředit. No, na to a NKÚ z Věštění z čísel, které ho čekaly na konci školního roku. Proto ignoroval Jamesovy apely, stejně jako pohledy ostatních nebelvírů pokaždé, když ho viděli s Dracem. Koneckonců, byl to jeho život. Zatím netušil, jak se během pár měsíců může život změnit.