04. Někdo si s náma pěkně hraje
Chtěl se projít a pročistit si hlavu, ale neuvěřitelný chlad ho zahnal opět pod přikrývku. V duchu stokrát děkoval Hermioně.
No tak, spi už, říkal si pořád dokola. Ale nešlo to. Stále musel přemýšlet. Co má tohle znamenat? S ničím podobným se nikdy nesetkal. Jak mohl někdo přemístit celou jejich třídu z Bradavic kamsi doprostřed lesa? Z Bradavic. To přece nejde, vždyť je to úplně nereálné. Nikdo cizí by se navíc do Bradavic nedostal, natož aby očarovával učebnu. Nikdo cizí… musel to být tedy někdo ze školy. U této myšlenky se pozastavil. Byla poměrně děsivá. Kdo z Bradavic by to mohl udělat? Snape? To je hloupost, to by mu před Brumbálem nikdy neprošlo.
Nikdo jiný ho nenapadal. Ale co ta nová profesorka? Profesorka Woodová? Co o ní vlastně ví? Vůbec nic. Co když pracuje pro Voldemorta? Co když je přemístila sem, aby je Voldemort mohl zabít? Byla ale tak milá a sympatická… Jasný, pomyslel si trpce, zástěrka. Na co ale v tom případě ještě čekají? Na ráno?
Za stromy vycházelo slunce. Přestože celou louku zaplavilo svou září, tráva byla pokryta jinovatkou. Obloha byla čistá a jasná jako v létě, ale teplota odpovídala nejkrutější zimě.
„Pottere,“ rozlehl se kolem nich zlověstný hlas. Harry sebou škubl, shodil ze sebe přikrývku a vyskočil na nohy. Ten hlas až příliš dobře znal, tak často ho slýchal ve svých snech.
Když pohlédl do červených hadích očí, instinktivně sáhl po hůlce. Ta ale nebyla na svém místě. Byla pryč!
Zmocnila se ho panika. Jeho přátelé spali nevědomky dál, jakoby se vůbec nic nedělo.
„Víš Pottere,“ promluvil opět Voldemort, „už toho mám opravdu dost. Kazíš mi všechny moje ideálně připravené plány a mě už to opravdu nebaví. Už brzo potkáš svoje rodiče, vlastně ti tím prokážu službu.“
Harry se otřásl. Měl tedy pravdu. Je tady, bez hůlky, úplně bezbranný. Nemohl dělat vůbec nic, nijak mu nemohl zabránit v jeho přítomnosti. A jeho přítomnost znamenala smrt.
„Ale ještě předtím…“ Harry ho začal opět vnímat. Až teď si uvědomil, že to nebude tak snadné. Voldemortův škleb nevěstil nic dobrého. Pokynul hlavou k Smrtijedům, kteří najednou stáli za ním. Čtyři z nich vystoupili dopředu s pozdviženou hůlkou. Harry si uvědomil, co zamýšlejí udělat jen zlomek vteřiny předtím, než to opravdu provedli. Zamířili na čtyři přikrývky pomalu se zvedající v rytmu dechu Harryho přátel. Čtyři zelené paprsky zasvištěly okolo Harryho. Zavládlo ticho. Děsivé, dlouhé ticho.
„NÉÉÉÉ!!!!“ Harry klesl na kolena ve smrtelné úzkosti.
„HARRY! HARRY, PROBUĎ SE!!! HARRY!!!“ Hermiona řvala ze všech sil, aby překřičela Harryho. Ten otevřel oči a zmateně se začal vyhrabávat z přikrývky.
„Harry, HARRY, uklidni se,“ snažil se mu pomoct Ron. Harry se konečně postavil na nohy a zhluboka dýchal. Jeho dva kamarádi ho pozorovali starostlivýma očima a Dean se Seamusem stáli zmateně opodál.
„Vy… žijete,“ vydechl Harry.
„Samozřejmě, že žijeme, co sis…“ divil se Ron, ale Hermiona mu skočila do řeči:
„Jenom se ti něco zdálo, Harry.“ Harry přikývl, ale stále měl zrychlený dech. Ten sen byl tak skutečný, tak neuvěřitelně reálný, až u z toho běhal mráz po zádech. Musel si chvíli sednout, i nohy se mu třásly.
Když se jeho přátelé ujistili, že bude v pořádku, začali se radit, co dál. Nejen, že si nevěděli rady, ale také se začal projevovat nedostatek vody a jídla.
„Přece nás už musí někdo hledat, ne?“ snažil se najít stéblo naděje Dean. Ostatní s ním souhlasili.
„Myslím si, že teď musíme najít především vodu a až potom se můžeme starat, co dál. Bez vody dlouho nevydržíme.“ Všichni uznali, že má Hermiona pravdu.
„Možná bychom tady měli nechat nějakou stopu, kdyby nás hledali,“ navrhl Ron. Horlivě mu přikyvovali, ale Harry si v důsledku svého snu zachovával ostražitost.
„Byla by to stopa i pro ty, o které zrovna nestojíme a mohli by jít po nás.“
„Mějte se na pozoru a hůlky v pohotovosti. Nevíme, co nás tady může potkat,“ varoval je, když vcházeli do lesa.
A nepříjemné překvapení je potkalo hned záhy. Jakmile poslední Ron vykročil z louky a všichni se tak ocitli v lese, louka zmizela. Leknutím až povyskočili. Rázem byli obklopeni hustými, neprostupnými stromy ze všech stran.
„Co je tohle sakra za kouzla?“ vykřikl vylekaný Ron.
„Někdo si s náma pěkně hraje,“ Harryho se zmocňoval vztek.
Teď už nepochyboval o tom, že za tímto vším stojí někdo, kdo jim nepřeje nic dobrého. Ale co tím sleduje a kdy to skončí, to netušil…
Stále obtížněji se prodírali hustým lesem. Měli tísnivý pocit, že se stromy okolo nich stále stahují víc a víc a jakoby jim ubíraly dechu, nemohli se volně nadechnout.
Harry si vzpomněl na kouzlo, které se naučil v loňském roce a které mu pomohlo při průchodu bludištěm v Turnaji tří kouzelnických škol. Zkusmo ho seslal na stromy před sebou a ty se trochu rozestoupily. Nebylo to sice nic moc, ale aspoň trošku je to pozdvihlo na mysli.
„Podívejte!“ vykřikl Seamus. Ostatní se zahleděli směrem, kterým ukazoval. Kousek od nich se blýskala malá studánka. Polkli. Hrdla měly vyschlá a po vodě toužili víc než po čemkoliv jiném.
Seamus s Deanem se k ní vrhli jako první a hltavě se napili. Voda byla ledová, ale žízeň se už nedala snést. Jejich přátelé se chystali je napodobit, ale oni se oba náhle chytili rukama za krk a začali se dusit. Škubali sebou a váleli se po zemi. Pohled na ně byl děsivý. Harry, Ron i Hermiona se k nim vrhli, aby jim pomohli, ale než stačili něco udělat, oba byli pryč. Najednou prostě jen tak zmizeli. Hermiona polekaně vykřikla, na Harrym a Ronovi byl vidět znatelný šok.
„Co to… co to mělo být?“ dostal ze sebe s obtížemi Ron, „kam zmizeli?“ Harryho tvář opět nabyla zuřivého, vzteklého výrazu.
„Myslím, že zmizeli tam kam ostatní.“ Tázavě se na něj podívali.
„Vám vůbec nepřijde divné, že se jenom tak z ničeho nic ocitneme v neznámém lese, kde je zima, není žádné jídlo, voda je otrávená, napadnou nás jakési příšery a každý z nás, kdo je nějakým způsobem zraněn okamžitě zmizí?“ Pomalu jim začalo svítat, ale stále nevěděli, kam tím vší míří.
„A co myslíš, že to znamená, Harry?“ zeptal se opatrně a nejistě Ron.
„Myslím si, že někdo tady chce, abychom se sami pozabíjeli!“ vykřikl Harry podrážděně.
„Harry!“ okřikla ho Hermiona pohoršeně.
„No co je,“ vyjel na ni, „chceš mi snad říct, že to není pravda?“
„Já nevím Harry, ale…“ do očí jí vhrkly slzy a Ron se na Harryho vyčítavě podíval, „ale neříkej mi, že jsou všichni mrtví!“ Dívali se navzájem do očí a utápěli se v beznaději…
Od vody se odsunuli dál, aby nemohli upadnout do pokušení se napít. Měli za sebou už hodně dobrodružství, ale ještě nikdy se necítili tak zoufale a bezradně. Žízeň a hlad je postupně ochuzovali o veškerou sílu a energii.
Seděli zády opřeni o kmen vysokého stromu a mlčeli.
Ticho přerušil až Hermionin zesláblý hlas:
„Přece to všechno neskončí takhle. Nemůžeme to jenom tak vzdát.“ S vynaložením veškerého úsilí se postavila na nohy.
„No tak kluci, jdeme!“ Chtěli jí odporovat, ale její přísný pohled tak moc připomínal profesorku McGonagallovou, že si netroufli s ní nesouhlasit.
„A co chceš jako dělat?“ zeptal se jí Harry.
„No…“ přiznala se, „to ještě nevím, ale NĚCO dělat prostě musíme.“
„Jo, to je pravda,“ promluvil po dlouhé době taky Ron a Hermiona se na něj vděčně podívala.
Její odhodlání jakoby jim znovu vlilo krev do žil a Ronovi dvojnásob.
„Harry,“ vykřikl a pleskl se do čela, „pamatuješ se na léto?“ Harry nechápal, proto Ron pokračoval.
„Byli jsme ve Štábu a najednou se tam objevil Brumbálův patron a…“
„Ano, Harry, ano,“ vykřikla nadšeně Hermiona, které už došlo, co má Ron na mysli. Harry ale jejich nadšení nesdílel.
„Jestli chcete říct, že mám vyslat do Bradavic patrona se zprávou, tak vás as zklamu. Nikdy jsem to nedělal.“
„Ale no tak Harry, aspoň to zkus,“ nabádal ho Ron.
„Prosím,“ podporovala ho i Hermiona.
„Ale jak víme, že dorazí na to správné místo a předá tu zprávu?“ pochyboval stále Harry.
„Nijak,“ přikývla Hermiona, „ale za zkoušku to stojí.“ Harry stále nebyl přesvědčen, že to bude fungovat, ale v očích jeho kamarádů byla nesmlouvavá prosba.
„No tak jo, zkusím to,“ svolil nakonec. Tváře jeho přátel se rozzářily.
A za chvíli okolo nich proběhl velký, zářivý jelen a mezi stromy jim zmizel z očí…
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>