05. Ronovo dobrodružství
Harry, Ron a Hermiona se opět posadili. Žádný další nápad už neměli. Nezbývalo jim nic jiného, než čekat jestli bude Harryho patron natolik silný, aby dorazil tam, kam má a správně vyřídil zprávu.
Nevěděli, jestli tam seděli minuty nebo hodiny, věděli jen, že se čas vlekl neuvěřitelně pomalu a stále se nic nedělo.
„Víte…“ začal Harry.
„Pssst,“ utnula ho Hermiona, „ještě ne Harry, zatím ne.“
Mezi stromy se něco zabělalo. S novou nadějí zvedli hlavu. Mez stromy se vynořil Harryho patron.
„No bezva,“ vydechl Harry a zase klesl do trávy.
„Co tohle znamená?“ zeptal se nejistě Ron.
„To znamená, že jsme pěkně v háji,“ vykřikl rozhořčeně Harry.
„Ale no tak,“ okřikla ho Hermiona, „vůbec to nemusí být tak zlé.“ Přistoupila k zářícímu jelenovi. Stál před ní klidně a nehýbal se. Položila mu dlaň na hlavu a pohladila ho, on ale stále zůstal naprosto nehybný. Nechápavě se podívala na kluky. Harry jen trhl rameny a zůstal dál lhostejně sedět v trávě. Ron naopak hned vstal a přišel k ní. Harry se uchechtl. Poslední dobou se Ron čím dál tím usilovněji snažil, aby byl obdařen alespoň jediným Hermíniným úsměvem.
Ron přistoupil k jelenovi a zadíval se mu do očí. Připadalo mu, jakoby to ani nebyl patron. Vypadal úplně stejně, byl stejně velký i zářivý, ale v očích měl stín nějakého…Ron nemohl najít to správné slovo. I Harry si už všiml divného odlesku patronových očí.
„Vypadá spíš jako nějaký přízrak,“ pronesl šokovaně a Hermiona od jelena okamžitě ustoupila.
„P…přízrak?“ vydechla jakoby jí to připadalo nemožné a absolutně nereálné.
„Rone?“ promluvil na svého kamaráda Harry, kterému až teď došlo, že něco není tak úplně v pořádku. Ron se ani nehnul a stále se jen díval do těch nepřirozených očí, které mu učarovaly. Byly tak hluboké a přitom tak jasné, tak neznámé a přitom tak blízké tak nekonečně úchvatné…
„Rone,“ opakoval Harry, ale oslovený ho nevnímal.
„Rone!“ zařval mu přímo do ucha.
„Co je?“ obořil se na něj tak nakvašeně, jak ho Harry ještě nikdy neviděl.
„Je ti něco?“ zeptal se ho opatrně.
„Ne,“ odsekl Ron jaksi zamženě. Harry se s otázkou v očích obrátil na Hermionu.
„Rozumíš tomu?“ pošeptal jí. Zavrtěla hlavou.
„Rone,“ promluvila na něj měkce a položila mu ruku na rameno. Trhl sebou:
„Nech mě na pokoji,“ obořil se na ni, „nechte mě oba na pokoji!“ Odstoupila od něj plná zmatku. Harry ji vzal za ruku a odtáhl ji od Rona trochu dál.
„Co to…co to s ním je?“ zeptala se plačky.
„To nevím, ale nic dobrýho to nebude.“
Lesem se ozvalo neurčité zapraskání
„Co to bylo?“ šeptla Hermiona. Harry se podíval směrem k Ronovi v hrozném tušení. Ron stál pořád bez pohybu. Tváří v tvář jelenovi…děsivému jelenovi. Harrymu se při tom pohledu zježily vlasy hrůzou. Jelen už nebyl stříbřitě zářivý… on hořel… žhnul rudě a v jeho očích hořel vztek, pálila nenávist a spalovala touha zabít…
Nečekaně se rozprskl na desítky ohnivých kousků a zmizel…
Chvíli bylo ticho. Nikde se nehnul ani lísteček. Harry s Hermionou rychle dýchali.
„Rone?“ oslovil kamaráda obezřetně Harry. Vykročil k němu, ale jakmile udělal první krok, Ron se zhroutil a zůstal ležet bez jediné známky života. Harry si s hrůzou uvědomil, že má hruď probodanou ostrými, rudým střepy. A náhle… ještě dřív, než si Harry stačil uvědomit, co to znamená, ještě dřív, než se ho zmocnilo zoufalství, Ron zmizel…
Zmizel… jako Dean a Seamus, jako Neville, jako všichni jeho kamarádi…
Zděšeně se obrátil zpátky k Hermioně, právě včas, aby zachytil její bezvládné tělo…
Klesl do trávy, s Hermionou v náručí a s bolestnou chutí zemřít…
„Harry,“ Hermiona se probrala a s pláčem se mu schoulila v náručí.
Seděli tam dlouho a mlčeli. Všude okolo vládlo ticho, které chvílemi narušovaly jenom Hermionin vzlyky…
Ron se probral a postavil se na nohy. Rozhlédl se kolem sebe a zalapal po dechu. Byl opět v Bradavicích – v učebně obrany proti černé magii. Za katedrou klidně seděla profesorka Woodová a usmívala se na něho.
„Co… co to… co to má…“ koktal Ron.
„Posaď se,“ vyzvala ho, jakoby se nechumelilo.
„Ale já… já jsem… neumřel? Pamatuju si přece toho jelena, očaroval mě, nemohl jsem se ani hnout,“ chrlil ze sebe, „a pak se rozprskl a…a…“
Profesorka s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Ne…tedy vlastně ano, to je pravda, ale všechno se nestalo doopravdy.“
„Jak nestalo, to se mi jako zdálo nebo co?“ vyjel na ni rozhořčeně Ron.
„Všechno se to odehrálo v neskutečném světě který ovládám já.“
„Cože? Co to je za hloupost?“ Ron byl absolutně šokovaný, „a proč?“ vydechl jenom nevěřícně.
„No, můžeme to nazvat praktickou zkouškou.“
„Zkouškou?“ vydechl nevěřícně, „takže všichni ostatní jsou…“
„Myslím, že zrovna teď jsou na večeři.“ Ron na ni jen nevěřícně zíral s otevřenou pusou.
„A… a co Harry s Hermionou?“
„Ti se pořád drží. I když teď na tom nejsou zrovna nejlíp, ale myslím, že to zvládnou. I psychická zátěž je potřeba, abychom navodili skutečnou atmosféru.“
„A jaký to má mít jako smysl?“ začínal se vztekat Ron. Profesorčin vyrovnaný úsměv ho rozčiloval ještě víc
„Chtěla jsem vám ukázat, jaké to je, když se dostanete do nebezpečí. A navíc,“ dodala, když se Ron chystal protestovat, „vidíte, že v extrémních podmínkách většina z vás nepřežije ani jeden jediný den, takže vás to bude motivovat do budoucna, abyste to brali vážně,“ i ona teď zvážněla, „když má Voldemort moc, není to žádná legrace a až neuvěřitelné množství lidí to bere na lehkou váhu. A to jste se ještě nesetkali ani s ním, ani s jeho stoupenci. Stačilo na vás poslat několik vrrků a převážná většina z vás byla odrovnaná. No a ty, společně s Deanem a Seamusem jste je sice zvládli, ale nedokázali jste se porvat sami se sebou.“
„Cože?“ vyhrkl nechápavě Ron, „já přece nemůžu za to, že mě ten jelen…“
„Nevšiml sis, že na tvé přátele tak nepůsobil ani jim neublížil?“ Ron se zarazil.
„Ale, proč teda?“ zeptal se o poznání mírněji.
„Opatrnost, Rone, opatrnost a sebedůvěra… to je to, co ti chybí,“ zadívala se mu zblízka do očí, „nemusíš stále čekat, až za tebe budou žít jiní.“
„Já přece…“ hledal rychle argumenty, „to já jsem vymyslel to s tím patronem.“
„Ano, já vím a to byl velice chytrý tah, na Hermionu to udělalo dojem,“ mrkla na něj a Ron zrudl jako ředkvička.
„Myslíte,“ kdo ví, kde se v něm vzala ta náhlá důvěra, „myslíte, že mě má ráda?“ Usmála se.
„O tom ani v nejmenším nepochybuji. Teď si může oči vyplakat.“ Konečně se usmál i Ron.
„A kdy se vrátí?“ zeptal se ještě.
„To záleží na tom, jak moc bude silná, musíme jim nachystat zase nějakou tu překážku, takže prozatím nashledanou Rone.“
„Nashledanou.“
Počkala, až za ním zaklapnou dveře a opět usedla za stůl…
Harry už neměl vůbec žádnou chuť něco podnikat. Přál si jenom jedno jedné – aby to už skončilo. Z tohohle hrozného lesa ale nebylo úniku. Ploužili se s Hermionou sem a tam, ale stále byli obklopeni stejnými stromy, které k nim nepustily jediný kousek sluneční záře. Díky tomu nevěděli, jestli je noc nebo den, tady byla tma pořád. Ani spolu nemluvili. Jen z nutnosti šli dál… v temnotě a bez naděje…
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>