10. Křehké sny

03.10.2016 16:42

Harry s Ginny spěchali do ředitelovy kanceláře, nebyli si úplně jistí, jak dlouho byli pryč. Naštěstí pro ně byl vchod stále otevřený, takže se bez překážek dostali nahoru a bez klepání vrazili dovnitř. Od jejich odchodu se moc věcí nezměnilo. K setkání se přidala také profesorka McGonagallová, která, usazená ve vysoké židli, zírala na stále svázaného Petera Pettigrewa. Červíček i Skrk byli opět v bezvědomí.

 

„Ach, Harry a Ginevra, začínal jsem si o vás dělat starosti,” prohlásil Brumbál.

„Museli jsme za Ministrem ven ze školy,” vysvětlil Harry. „Co se těm dvěma stalo?”

„Jsou jen omráčeni, Harry,” ujistil ho ředitel, „shledali jsme, že by nebylo moudré nechat je vyslechnout naši diskusi. Mohu se zeptat, co se stalo s Korneliusem?”

„Přesvědčili jsme ho, aby tyhle dva dostal před soud,” oznámil Harry nadšeně. „Za chvíli přijdou bystrozorové, aby je odvedli do vazby.”

„Opravdu? To je vážně překvapivá zpráva,” pronesl Brumbál. „Předpokládám, že Kornelius je stále skálopevně přesvědčen, že je Voldemort nadobro pryč.”

„Ano, řekl bych, že si to stále myslí,” odpověděl Harry obezřetně.

„Tak proč potom souhlasil, že tihle dva půjdou před soud?” tlačil na něj Brumbál.

„Myslím, že mu došlo, že by vypadal dobře v očích veřejnosti, kdyby dokázal pochybení předchozího ministra,” vložila se do řeči Ginny. „Myslí si, že mu to přinese pozitivní publicitu.”

 

„Vážně?” řekl Brumbál nesouhlasně. „Předpokládám, že vy dva jste ho v tomhle postoji podpořili? Tím jste mě dost zklamali, především ty, Harry. Ty víš, že je důležité, aby byla kouzelnická komunita varována, že bezprostředně hrozí Voldemortův návrat.” Harry se zatvářil naštvaně.

„Bezprostředně? Nic se nezměnilo. Když Voldemort posedl Quirrella, také jste necítil potřebu varovat veřejnost, tak proč teď? Byl by rozdíl, kdyby opravdu získal zpátky svoje tělo, ale to se mu nepovedlo. Navíc, nechat Popletala, aby si užil svůj moment slávy, zajistí Siriusovi spravedlivý soud. Co je důležitější?”

 

„Spravedlivý soud?” odfrkl si Snape. „Proč si myslíte, že si Black zaslouží spravedlivý soud? Ten muž je nebezpečný ztroskotanec. A z toho, co o něm vím, se poslední dobou pomátl ještě víc.”

„Sirius je nevinný!” vykřikl Harry nepříčetně. „Slyšel jste to na vlastní uši. Zatraceně, samotný fakt, že je Pettigrew tady, svědčí o tom, že to on zradil moje rodiče. Opravdu chcete nevinného muže pohřbít v Azkabanu?”

„Nevinného? Na Blackovi není nic nevinného!” štěkl Snape. „A co se Azkabanu týče, ne, nemyslím si, že by tam měl být pohřbený. Tak bezcenný kus hadru, jako je on, by měl být předhozen mozkomorům a jejich polibku. To je přesně to, co si zaslouží!”

 

Harry zalapal po dechu a jeho ruka vystřelila k hůlce, kterou měl pod hábitem. Naštěstí ho Ginny včas zastavila, když ho chytila za paži.

„Harry, ne,” zaprosila, „nedělej to, snaží se tě vyprovokovat. Chce, abys na něj zaútočil a on tak měl důvod tě vyloučit. To je přesně taková ubohost, jaká je u něj obvyklá.”

„Jak se opovažujete, Weasleyová?” zasyčel Snape. „Měsíc školního trestu za urážku profesora!”

„Za to, že řekla pravdu?” bránil ji Harry. „Snažil jste se mě vyprovokovat, abyste mě mohl potrestat, to je přesně to, co vy děláte! Nemůžete se na mě ani podívat, že? Jen proto, že vypadám jako můj otec, kterého jste nenáviděl, nenávidíte i mě! Nikdy jste se nenamáhal zjistit, že nejsem jako on. Prostě mě máte za zhýčkaného, rozmazleného fracka, kterého ze mě chcete mít! Zajímalo vás někdy, proč jsem byl tak hubený, nebo proč jsem do Bradavic přijel v oblečení, do kterého bych se vlezl třikrát? Zajímalo? Viděl jste mě někdy chovat se k lidem povýšeně, jako to dělá váš mazlíček Draco? Řekněte mi, pane profesore, co jsem udělal, že mě tak strašně moc nesnášíte?”

„Existujete, Pottere,” procedil Snape mezi zuby, „už jen proto vás nesnáším.”

 

Harry na něj chvíli jen ohromeně zíral, než se obrátil na ředitele.

„Proč ho necháte se takhle chovat, pane?” obořil se na něj. „Nikdo jiný z učitelů by si to dovolit nemohl, tak proč on? Neterorizuje jenom mě. Jasně nadržuje vlastní koleji a k ostatním se chová odporně, zvlášť k těm z Nebelvíru, bezdůvodně nás trestá.”

„Navíc ani není moc dobrý učitel,” přidala se k němu Ginny. „Vždycky jen napíše instrukce na tabuli a každý se s tím musí vypořádat, jak umí. Nikdy je nevysvětlí ani nenabídne pomoc. Jen zesměšní každého, kdo tomu nerozumí, nebo udělá chybu. To není učení, to je šikana!”

 

Snape vypadal, že každou chvílí vybuchne, ale Brumbál ho zadržel. Se smutným úsměvem se otočil k oběma studentům.

„Obávám se, že je nezbytné, aby se profesor Snape takto choval, navzdory tomu, jak politováníhodné to je,” vysvětlil. „Víte, až se Voldemort vrátí, bude pro nás životně důležité mít v jeho úzkém okruhu následovníků svého špeha. Severus se musí chovat tak, aby Voldemorta přesvědčil, že je stále věrný jemu i jeho postojům. Prosazováním takové diskriminace profesor Snape ukazuje svou podporu cílů Temného pána, a to mu znovu zaručí Voldemortovu důvěru. Je to nepříjemné všem, kdo nejsou ve Zmijozelu, ale výhody toho všeho dalece převáží všechna negativa.” Ginny ztuhla. Něco bylo na tomhle vysvětlení špatně.

 

„Ehm, pane řediteli, fakt, že profesor Snape pracuje pro vás, ale přece sám o sobě znamená, že mu Voldemort znovu důvěřovat nebude, ne?” zeptala se.

„Ne, to jistě ne,” usmál se ředitel mile, „víte, opatrně šíříme teorii, že se ke mně Severus přidal jen proto, aby mohl špehovat naopak mě. Voldemort a jeho nohsledi uvěří, že mi dal klapky na oči, zatímco tajně zůstával stále věrný Pánovi zla a temné straně. Nenapadne je, že by mohl být dvojitým agentem.”

„Dobře,” přikývla Ginny opatrně, takhle řečeno se to zdálo logické. „Takže Voldemortova banda věří, že vás Snape přesvědčil, že přešel na dobrou stranu, zatímco zůstává věrný Temnému pánovi, jo?”

„Ano, takže už chápete, proč je pro něj důležité, aby hrál takový charakter, ano?” ujistil se Brumbál.

„Ehm, no, vlastně ne. Vlastně si myslím, že je to to poslední, co by měl dělat,” protestovala Ginny.

 

„Jak to myslíte?” zarazil se Brumbál.

„Profesor Snape vás očividně přesvědčil, že je na naší straně, správně? Kdyby to tak skutečně bylo, proč by se dál choval jako smrtijed?” rýpla si Ginny. „Kdyby měl hrát roli špeha tady v Bradavicích, tak by dělal všechno pro to, aby vás přesvědčil, že už se ke starým způsobům vracet nechce. Voldemort by měl vědět, že byste nikdy netoleroval předsudky nebo prostě podlost jako takovou. Jistě se bude zajímat, proč jste ho nechal chovat se takhle.”

„Temný pán by si přál, abych se choval takhle, hlupačko,” štěkl Snape. „Jeho přání se nedají jen tak ignorovat.”

„Jistě, že by si to přál, ale aby to čekal?” nesouhlasila. „To teda ne, sakra. Očekával by, že uděláte cokoliv, abyste zůstal neodhalen a nevzbudil podezření profesora Brumbála, že jste se vlastně nezměnil.”

 

„A Voldemort podezřívá všechny,” vložil se do hovoru Harry. „Řekněte mi, kdyby Voldemort teď přišel a zeptal se, proč vás Brumbál nechal chovat se takhle, co byste mu řekl?”

„Řekl bych, že ředitel je osoba, která snadno odpouští, a nechal mi jistou volnost,” odsekl Snape, ale nezdál se být o svých slovech přesvědčený.

„Vážně?” odfrkla si Ginny nevěřícně. „Vážně si myslíte, že by uvěřil, že velký Albus Brumbál, vůdce strany dobra a maják pro všechno dobré, by vás nechal nadávat a trestat ty, kteří se vám nelíbí, jen proto, že jste se obrátil zády ke smrtijedům? Zkuste to jinak, pane profesore, tudy to nepůjde!”

„Voldemort se bude ptát,” tlačil dál i Harry, „tak jak tak vás bude podezírat a bude chtít vědět, proč zrovna vám bylo dovoleno se chovat jinak než všem ostatním profesorům na škole. Vaše chování je jako pěst na oko.” Ginny zaznamenala, že je Brumbál nebývale potichu a jeho jiskřivé oči jsou jaksi nepřítomné.

 

„Albusi?” oslovila ho Minerva a přistoupila k němu. „Roky jsi mě ujišťoval, že existuje dobrý důvod pro to, aby se Severus choval povýšeně a potupně ke třem čtvrtinám studentů na této škole. Chceš mi říct, že jeho strašný postoj a směšné metody výuky jsou ospravedlněny tak zavádějící a příšernou výmluvou?”

„Minervo,” začal Brumbál, „ujišťuji tě, že…“

„Nebudeš mě ujišťovat!” štěkla McGonagallová. „Roky jsem tě respektovala a důvěřovala ti, ale co se do tvého života dostal Harry Potter, jsi stále podezřívavější. Napřed jsi ho strčil k těm příšerným mudlům a když se ve škole ukázal jako vychrtlý ubožáček, ospravedlnil jsi to tak, že jeho bezpečí je ze všeho nejdůležitější. Také jsi mě ujišťoval, že je nutné schovat Kámen mudrců tady na škole, a všichni jsme viděli, jak to dopadlo! Ujišťoval jsi mě, že nemusíme Bradavice zavřít, když byla otevřena Tajemná komnata, že jsou všichni studenti v bezpečí. Pan Potter se slečnou Weasleyovou tam málem zemřeli, a to ani nezmiňuji ty zkamenělé chudáky! Ujišťoval jsi mě, že mozkomorové, které Popletal nechal rozmístit kolem školy, jsou pod kontrolou, až na to, že se hned dvakrát dostali bez dovolení na školní pozemky a zaútočili na studenty! A nakonec, ujišťoval jsi mě, že bude bezpečné tady pořádat Turnaj tří kouzelnických škol a že nikomu nehrozí žádné riziko!”

 

McGonagallová se nadechla, než pokračovala ve své tirádě proti řediteli.

„Něco ti řeknu, Albusi. Před druhým úkolem mě pan Potter konfrontoval ohledně bezpečí slečny Weasleyové, stejně jako o zabezpečení celé soutěže. Navzdory svému úsudku jsem ho ujišťovala, že žádné riziko nehrozí. Opravdu se mi nelíbí, že se ze mě stala lhářka! Celou dobu jsme měli smrtijeda přímo pod nosem! Kdyby chtěl, mohl udeřit kdykoliv, a my bychom byli naprosto nepřipravení! Pustil jsi ho do školy, Albusi! Dal jsi mu důvod a příležitost. Takže jistě pochopíš, když od této chvíle budu brát tvoje ujištění se značnou rezervou.” Ředitel stál s kamenným výrazem, nesnažil se nijak obhajovat.

 

„Tohle je směšné,” přerušil ticho rozzuřený Severus. „Jestli si myslíte, že se snížím k tomu, abych se plazil před bandou dementních dětí, tak se pletete!”

„Já si myslím, že to děvče má pravdu,” řekl znenadání Moody. Opíral se o zeď a většina z nich na něj zapomněla. „Voldemort Brumbála nesnáší kvůli jeho způsobům láskyplného jednání s mudly. Bude očekávat, že Albus bude chránit studenty mudlovského nebo smíšeného původu. Tím, že necháte Snapea stále se chovat podle způsobů smrtijedů, jen zvýšíte Voldemortova podezření.”

„Děkuji, Alastore,” prohlásila profesorka triumfálně. „A protože je pro tebe tvoje chování riskantní, Severusi, raději bychom s tím měli něco udělat, abychom to napravili. Jako zástupkyni ředitele mi přísluší zodpovědnost za disciplínu personálu a já jsem ji až moc dlouho ignorovala. Od této chvíle jsi v podmínce. Jestli budu mít nějaký důkaz o pokračující zaujatosti vůči jiným kolejím nebo zneužívání žáků, budeš propuštěn. Je to jasné?”

„COŽE?!” vypěnil Severus. „Jak se opovažuješ?”

„No tak, Severusi, tohle je perfektní!” chechtal se Moody. „Až příště uvidíš svého kámoše Malfoye, můžeš si mu postěžovat, jak špatně s tebou jednají, jen proto, žes řekl mudlorozeným, co si o nich myslíš. Starý Lucius to sežere.”

„Pane řediteli, důrazně vás žádám, abyste ukončil tenhle nesmysl,” zahřímal Severus.

 

Albus dál seděl za svým stolem, s lítostivým výrazem na tváři. Snažil se celou záležitost promyslet a vypadal ustaraně.

„Severusi,” promluvil nakonec, „věřím, že na tom, co slečna Weasleyová říkala, něco je. Myslel jsem si, že je důležité, abys vypadal stále loajální svému předchozímu pánovi, nepromyslel jsem, jaká by mohla být jeho reakce na tvoje chování. Navzdory všemu, Voldemort není hlupák a rozhodně získá podezření, když se i nadále budeš chovat mimo směrnice školy. Opravdu si myslím, že nejlepší pro všechny bude, když od této chvíle zmírníš svoje chování.” Snape se nezmohl na odpověď. Místo toho se vyřítil z místnosti a jeho plášť za ním vlál jako bouřkový mrak hnaný větrem.

 

„Ach jo, už teď mi chybí,” povzdechl si Moody. Harry s Ginny se na něj zašklebili.

„Moudré rozhodnutí, Albusi,” přikývla McGonagallová strnule, „měl jsi ho udělat už dávno. Doufám, že ses z toho poučil - nejsi neomylný a měl bys sdílet víc informací. Roky jsi mě přesvědčoval, že je nutné, aby se Severus choval takovým způsobem, ale nikdy jsi mi neřekl proč. V budoucnu od tebe budu chtít odůvodnění pokaždé, když nebudu souhlasit s nějakým rozhodnutím ohledně vedení školy, už ti nebudu jen slepě důvěřovat, Albusi.” Brumbál nic neřekl, ale pomalu přikývl na znamení souhlasu. McGonagallová se pak otočila k Harrymu.

 

„Pane Pottere, znovu vám dlužím omluvu,” řekla kajícně. „Měl jste naprostou pravdu, když jste zpochybňoval bezpečnost Turnaje, a já jsem vás zase ignorovala. Už během vašeho prvního ročníku jsem se měla poučit, obávám se ale, že pro staré čarodějky je těžké vzdát se svých návyků. Omlouvám se, Harry, pokusím se tutéž chybu už nikdy neopakovat.”

„Děkuji, paní profesorko,” usmál se na ni Harry vřele, „vím, že jste jen dělala svoji práci a poslouchala příkazy. Jestli mě v budoucnu vždy aspoň vyslechnete, kdyby se něco takového znovu stalo, pak je vše odpuštěno.”

„Díky, Harry,” pousmála se. „Slibuji.”

 

„Bystrozorové jsou na schodech,” informoval je Moody, jeho magické oko se v očním důlku protáčelo jako šílené. „Jeden z nich je Pastorek, dobře.” O chvilku později se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupili čtyři muži v róbách bystrozorů.

„Dobrý den, bystrozorové Pastorku a Dawlishi,” přivítal Brumbál jmenovitě dva nejstarší bystrozory. „Jistě jste si přišli tady pro dva naše návštěvníky.”

„U Merlina! Ministr měl pravdu, to je vážně Barty Skrk Junior,” vyhrkl překvapeně Dawlish.

„A ten druhý je Peter Pettigrew,” pokračoval Pastorek. „Dva mrtví muži, kteří očividně zázračně vstali z mrtvých. Neuvěřitelné.”

„Měli byste vědět, že Pettigrew je zvěromág a dokáže se přeměnit v krysu. Vyžaduje to příhodná bezpečnostní opatření,” varoval je Brumbál.

„Ehm, dobře,” zamumlal Dawlish, jehož překvapení stále narůstalo. „Vy dva, zabezpečte vězně a dostaňte je před vstupní bránu.”

„Ano, pane,” přikývli oba mladší bystrozorové, kteří se okamžitě dali do práce.

 

„Á, pan Potter, jsem rád, že jste zde,” pronesl Pastorek, když si všiml Harryho, „zítra se, prosím, dostavte na Ministerstvo, abyste mohl poskytnout plnou výpověď. Také budete požádán, abyste svědčil u procesu těch dvou, který se, jak doufám, bude konat během několika dní.”

„Stačí říct, kdy mě potřebujete,” potvrdil Harry, „a budu tam.”

„Výborně,” usmál se bystrozor. „Zítra ráno v devět hodin potřebujeme vaši výpověď na Odboru pro prosazování kouzelnických zákonů oddělení. Může být?”

„Osobně tam Harryho doprovodím,” nabídl se Brumbál.

„Výborně! Máme, pro co jsme přišli, takže nezbývá, než vám popřát pěkný večer,” poklonil se Pastorek a najednou byli bystrozorové pryč.

 

„Pane řediteli, vzhledem k tomu, že budu muset brzy vstávat a od oběda jsem nic nejedl, mohli bychom už s Ginny jít?” zeptal se Harry.

„Och, zapomněl jsem na čas,” trhl sebou ředitel, „samozřejmě, že můžete jít. Harry, kdybys tu, prosím, mohl být zítra ráno v osm, abychom se v klidu dostali na Ministerstvo.”

„Jistě, díky, pane,” odpověděl, „budu tady.”

 

Rozloučili se, seběhli točité schodiště a vydali se chodbou. Protože na to neměli dřív čas, Ginny si ho přitáhla do vítězného objetí.

„Byla jsi úžasná, Gin!” vyhrkl Harry. „Nejen, že existuje reálná šance, že Siriuse omilostní, ale to se Snapem! Jsi génius!”

„O nic nešlo, Harry,” zamumlala Ginny, která si užívala jeho paže, kterými ji držel.

„Si piš, že šlo,” nesouhlasil. Trochu se odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí. „Dneska jsi byla neuvěřitelná. Zachránila jsi mi život a stejně tak pravděpodobně i Siriusův. Nedokážu ani říct, co to pro mě znamená.”

„No, tys mi taky zachránil život,” hádala se Ginny, „jen jsem vracela… mmm.” Nedostala šanci větu dokončit, protože si Harry ji znovu přitáhl k sobě a políbil ji. Nebyl to dlouhý polibek, ani vášnivý, ale Ginny cítila, jak v jeho pažích roztává. Pak se znovu odtáhl, až příliš brzy.

 

„Nevím, jak ty,” usmál se Harry, „ale já umírám hlady. Co bys řekla na výlet do kuchyně, abychom se podívali, jestli nám skřítkové dokážou sehnat něco na oslavu?” Ginny si povzdechla. Doufala, že by Harry mohl ještě chvíli projevovat svoji vděčnost, a ona by se rozhodně nebránila.

„Dobře, asi jsem taky hladová. Ale nezapomeň, že nás dva čeká brzy malý rozhovor.”

„Nezapomněl jsem,” ujistil ji s úšklebkem. „Pojďme se zbavit procesu s Pettigrewem a Skrkem a potom slibuju, že si sedneme a promluvíme si.” S tím jí položil ruku kolem ramen a společně se vydali do školní kuchyně.

___________________________________________________________________

O několik dní později seděla Ginny sama v nebelvírské společenské místnosti. Bylo pozdě a všichni ostatní už byli v postelích, Ginny ale byla odhodlaná počkat na Harryho návrat. Poslední dny byly natolik hektické, že se spolu sotva viděli. Harry trávil většinu času odpovídáním na otázky, které mu pokládalo Ministerstvo, a dnes se účastnil procesu s Peterem Pettigrewem a Barty Skrkem. Ginny se jen modlila, aby Popletal dodržel svoje slovo a oběma smrtijedům se dostalo spravedlivého soudu. Pokud by se to povedlo, Sirius by byl jistě omilostněn.

 

Už minula půlnoc, když ji probudil zvuk otevírajícího se portrétu. Promnula si ospalé oči a zaklela, nechtěla usnout, pak se ale zaměřila na to, kdo vcházel dovnitř. O vteřinu později se vynořil Harry, který vypadal nesmírně unaveně. Když ji uviděl, usmál se.

„Ginny,” promluvil, „neměla jsi na mě čekat. Musíš být unavená.”

„Ty zrovna tak,” odpověděla. „Nevydržela bych čekat do rána, než bych zjistila, co se stalo. Jak to šlo?”

„Vlastně zatraceně dobře,” zašklebil se. „Skrk i Pettigrew byli shledáni vinnými. Skrkovi určili mozkomorův polibek, protože už z Azkabanu jednou utekl, a Pettigrew dostal doživotí. Osobně doufám, že tam shnije.”

 

„A co Sirius?” naléhala.

„No, ještě ho čeká slyšení, ale předběžně byl zbaven všech obvinění!” oznámil Harry šťastně. „Je volný, Ginny, volný!”

„Výborně!” vykřikla a vyskočila na nohy, aby ho objala. Překvapilo ji, když kolem ní pevně sevřel paže a přitáhl si ji blíž.

„Také se mluvilo o nás,” zašeptal jí do ucha.

„Cože? Co tím myslíš?” nechápala.

„No, prokurátor se pod veritasérem vyptával Skrka na jeho aktivity v Bradavicích. Ukázalo se, že si najal některé ze zmijozelských studentů, aby mu na hradě dělali špehy. Jeden z nich byl Teodor Nott,” zašklebil se. Ginny zalila vlna chladu.

„A co Barty Skrk řekl o jeho zmizení?”

„Měli jsme štěstí,” prozradil jí. „Nemyslím si, že Skrk řekl Nottovi, aby nás pronásledoval, musel to udělat sám. Mám dojem, že mezi Nottovým otcem a Skrkem je zlá krev, protože Skrk podezříval Teodora, že prostě zbaběle zdrhnul. Měl nějakou poznámku ve stylu, že je ten chlapec stejně k ničemu jako jeho otec a nikdy si ho neměl vybrat, aby mu pomáhal. Nás nikdo ani nezmínil.”

„Díky Merlinovi,” vydechla Ginny.

 

„Taky se díky tomu cítím trochu líp,” pokračoval Harry. „Nott pomáhal smrtijedovi a špehoval nás. Vsadím se, že netušil, co chce Skrk udělat, a prostě jen předpokládal, že se mě v určité chvíli pokusí zabít. Předpokládám, že chtěl drahý Teo shrábnout všechnu slávu a dokončit jeho úkol sám.”

„Jo, to máš asi pravdu,” přikývla. „Asi se chtěl vydat ve stopách svého otce.”

„Jo,” zašklebil se. „Nikdy bych toho kluka neměl rád, ani kdyby nebyl v Malfoyově gangu. Mimochodem, další dva, které Skrk najal, byli sedmáci, o kterých jsem nikdy neslyšel. S Malfoyem neměli nic společného. Myslím, že Skrk nechtěl, aby měla Malfoyova rodina nějaké zásluhy na Voldemortově návratu.”

„Trocha soutěživosti v nepřátelských řadách se hodí vždycky,” ušklíbla se Ginny.

 

„A co je se Siriusem teď?” zeptala se po chvíli.

„Už jsem mu poslal Hedviku a zítra si to přečte v novinách,” usmál se. „Po procesu bude hrozný projít s Popletalem všemi těmi rozhovory pro tisk, ale stojí to za to. Každopádně, když se na tom jednání ukáže on, měla by to být už jen formalita. Taky jsem tam Siriusovi napsal, že snad dodrží slib a budu s ním moct bydlet. Je to můj zákonný zástupce a chci s ním zůstat, je mi fuk, co si bude myslet Brumbál.”

„Fantastické,” tetelila se Ginny nadšením. „Dělala jsem si starosti, co s tebou přes léto bude. Musím přiznat, že s tím, jak se Ron chová, asi nebude možné, abys zůstal v Doupěti. Ale jestli bude Sirius volný, nebudeš se muset starat o ty šílené mudly.”

„No, to záleží,” zaváhal Harry, „do konce školního roku zbývá pár dní a pochybuju, že se do té doby všechno vyřeší. Asi budu muset k Dursleyovým aspoň na týden nebo tak, na déle doufám ne.”

„I to je až moc,” soucítila s ním Ginny.

„Jo, to mi povídej,” souhlasil. „Ale teď už je vážně pozdě a mám pocit, že usnu ve stoje. Pojďme spát.”

 

„Harry,” začala ještě Ginny, „a kdy si najdeme čas na náš malý rozhovor?”

„Zítra,” slíbil Harry. „Ráno odjíždějí studenti z Kruvalu a z Krásnohůlek. Až budou pryč, najdeme si tiché místo a promluvíme si, jo?”

„Dobře,” souhlasila Ginny, než ho naposledy objala a zamířila do ložnice. Nemohla se rozhodnout, jestli je víc nadšená nebo zděšená tím, co zítřek může přinést.

___________________________________________________________________

Ginny sledovala, jak se dvanáct statných koní vzneslo do vzduchu a táhlo za sebou obrovský krásnohůlský kočár. Dokonce se rozloučila i s Fleur, která se jí dopoledne alespoň půl hodiny vyptávala na Billa. Soudě podle množství otázek, kterými ji na začátku týdne zahrnul i on, se u nich jednalo o vzájemné sympatie, i když si Ginny nebyla jistá, jak se na to má dívat. Fleur se jí pro Billa zdála moc nafoukaná a přelétavá. Její mladší sestra navíc nespouštěla oči z Harryho, a to v žádném případě nehodlala trpět.

 

„Podívejte, kruvalská loď vyplouvá!” křikl někdo, čímž její pozornost obrátil zpět k jezeru. Podivná, tajemná loď, která přivezla kruvalské studenty, se pomalu potápěla pod hladinu, na jejímž povrchu nakonec zanechala jen rozvířený roj bublinek. Viktor se rozloučil jen opravdu krátce, většinu dopoledne byl ale někde zalezlý s Hermionou. Ta odmítala říct, kde byli, nebo jak to s jejich vztahem momentálně vypadá. Nicméně vypadala šťastně a měla uzardělé tváře.

 

Když kruvalská loď definitivně zmizela a dav se pomalu začal rozcházet, Ginny se otočila k Harrymu. 

„Tak…“ řekla významně.

„Pojď,” pokynul jí Harry nervózně. „Půjdeme do naší tréninkové učebny. Tam si můžeme promluvit v soukromí.” Ginny ho následovala zpátky do školy. Celou cestu byli potichu, z Harryho jasně vyzařovala úzkost. Snažila se nemyslet na to, co jeho chování znamená. Už dávno si zvykla na to, že ji vždycky překvapí, takže už se ani nesnažila odhadovat, co se mu honí hlavou.

 

Netrvalo dlouho a dostali se do učebny ve třetím patře a Harry odemkl dveře. Tiše vešli dovnitř a postavili se tváří v tvář, beze slova.

„Já vím, že…“ začala Ginny, ale Harry ji zarazil.

„Ginny, prosím, můžu mluvit první? Hodně jsem o téhle chvíli přemýšlel a je několik věcí, které ti chci říct,” přiznal se. Jeho oči téměř žadonily, aby mu to dovolila.

„Tak dobře,” přikývla a snažila se kontrolovat roj motýlků, který jí vybuchl v břiše.

 

„Ze všeho nejdřív ti chci za všechno poděkovat,” začal. „Tento školní rok jsi byla opravdu úžasná, Gin. Stála jsi při mě, když to všichni vzdali, strávila jsi hodiny a hodiny pomocí s mým tréninkem a podporou a nakonec jsi mi na tom hřbitově zachránila život. Z hloubi svého srdce, děkuju.” Ginny se usmála.

„Harry, to opravdu…“ začala, ale Harry zvedl ruku, aby ji znovu umlčel.

„Teď, vím, že máme mluvit o tom, jestli by z nás mohlo být něco víc než přátelé, a hádám, že většina školy už si stejně myslí, že jsme, mám ale trochu obavy,” pokračoval. Ginny se kousla do rtu a snažila se neprojevit sebemenší emoce.

 

„Asi nejvíc se bojím o tvoje bezpečí,” vysvětloval. „Když se se mnou sblížíš, automaticky se staneš cílem pro Voldemortovy nohsledy. Jo, vím, že už teď jsi cílem, stejně jako tvoje rodina známých krvezrádců, ale tohle je jiné. Tohle by znamenalo, že se najednou staneš cílem číslo dvě, hned po mně. Možná dokonce číslo jedna, kdyby to chtěli využít, aby se ke mně dostali. Poslední dobou mi ale došlo, že ohledně toho není důvod se tolik bát. Zaprvé, škodu už jsme napáchali. I kdybych se teď rozhodl, že už spolu nikdy nepromluvíme, zmijozelští nás spolu viděli a ví, že bych nikdy nestál bokem a nechal je ublížit ti. Už jsi označkovaná jako někdo, na kom mi záleží. A taky hřbitov změnil můj pohled na věc. Přiznejme si to, Ginny, jsi neuvěřitelná čarodějka. Jestli je někdo schopný se o sebe postarat, jsi to ty.”

 

Ginny po jeho slovech zalilo teplo. Vždycky chtěla, aby se s ní jednalo jako s rovnocennou, a Harry teď její schopnosti uznal. Stejně tak mu konečně došlo, že by nemělo význam snažit se držet ji od sebe dál.

„Další, mnohem víc sobecký, důvod pro to spolu nebýt je fakt, že se přes léto nebudu moct dostat do Doupěte, i když si po tom, co jsme s tvou mamkou před třetím úkolem strávili nějaký čas, myslím, že by to nebyl až takový problém. Naznačila, že se jí líbí představa nás dvou, a taky mi důvěřuje. Taky už o to moc nejde. Když Sirius dostane svobodu, už nikdy nebudu muset potkat Dursleyovy. I na tom máš velkou zásluhu, takže znovu děkuji.”

 

Ginny začínala cítit vzrušení. Všechny důvody, které Harryho držely zpátky, jako by samy mizely. Věděla, že se mu líbí. Co jiného může mít, aby je držel od sebe?

„Když jsem plánoval, co ti dneska řeknu, hodně jsem přemýšlel,” pokračoval s kamenným výrazem ve tváři.

„Neměl jsem mockrát šanci dostat to, co jsem chtěl, víš? Všechno v mém životě se prostě stalo, aniž bych nad tím měl kontrolu. Jistě v tom hrál velkou roli Brumbál, ale největší faktor byl vždycky Voldemort. Je to sranda… zdá se, že s ním mám spoustu věcí společných. Oba jsme sirotci, kteří vyrostli bez lásky, a s námi oběma si Brumbál pohrával. Ne, že bych si myslel, že jsem v něčem jako on, díky Merlinovi, ale určité nepřijetí máme společné. Raddle je tak důležitou součástí mého života, že mě poznamenal. Tím nemyslím svou hloupou jizvu, ale to, jak jsem vyrostl. Mnoha způsoby je mou součástí, mám vize a hadí jazyk. Hodně mě poznamenal.”

 

Najednou se otočil a podíval se jí přímo do očí.

„Takže mi řekni, Ginny. Co přesně nechal Tom Raddle v tobě?” Ginny zalapala po dechu. Jak na to, do pekla, přišel? Na chvíli chtěla všechno popřít, ale rychle jí došlo, že by to nemělo význam. Když se nad tím zamyslela, vlastně to překvapivé nebylo, že Harrymu došlo, že v ní Voldemort zanechal část svých schopností. Od začátku školního roku ho mentorovala, a když nic jiného, její činy na hřbitově mu musely prozradit dost. Najednou být schopná se přemisťovat? Na první pokus? Podrobně znát rituál vzkříšení? Být schopná bez námahy sejmout zkušeného smrtijeda? To si rovnou mohla pověsit ceduli na čelo.

 

Po tvářích jí začaly téct slzy, které nebyla schopná zadržet. Harry věděl o její temné stránce a teď s ní nebude chtít nic mít. Z dobrého důvodu Voldemorta nenáviděl a to samé bude cítit k někomu, kdo sdílí stejné vzpomínky a schopnosti toho bastarda.

„Omlouvám se…“ začala, ale nebyla schopná mluvit dál. Její život se kolem ní začal hroutit.

„Je to kvůli tomu, co se stalo v Tajemné komnatě?” zeptal se Harry klidně a ona se zmohla jen na roztřesené přikývnutí. „Takže je pořád v tvé hlavě, nebo jsi jen dostala jeho schopnosti?” ptal se dál.

„Jen… vzpomínky,” vydechla mezi vzlyky. „Já… pamatuju si… všechno, co uměl ve chvíli… kdy psal deník.” Najednou na tváři ucítila lehký dotek a vzhlédla. Harry stál těsně před ní a jemně jí prsty stíral slzy z tváří. Zmateně se na něj zadívala.

„Harry, co to…“ začala, ale byla umlčena, když Harry přitiskl rty na ty její.

 

Ztuhla. Její mozek se zoufale snažil vyhodnotit, co přesně tohle znamenalo. O chvíli později se odtáhl a vřele se na ni usmál.

„Hádám, že pak máme něco společného,” řekl něžně. „Oba v sobě máme něco z Raddlea. Já umím mluvit s hady a ty si pamatuješ to, co on. To asi znamená, že sdílíme něco, co nikdo jiný na světě. Jestli to není znamení, že bychom měli být spolu, pak už nevím, co je.”

„Ty… ty pořád chceš být se mnou?” zalapala po dechu.

„Jo, víc než dřív,” přiznal. „Je mi fuk, čí vzpomínky jsou schované v té tvé krásné hlavě. Možná se mě dotklo zlo, ale líbí se mi pomyšlení, že se nechovám jako on, a ty taky ne. Chováš se jako Ginny Weasleyová, což je nádhera.” Ginnino srdce poskočilo radostí, ale pak si vzpomněla na něco jiného.

 

„Harry,” začala rozhodně, „něco jsem ti neřekla. To, co o tobě vím. O tvé jizvě. Je v ní něco víc, než jde vidět na první pohled.”

„Ginny, to teď neřešme,” zarazil ji. „Ta informace… měla jsi dobrý důvod pro to, abys mi ji neřekla dřív?”

„Jo, snad jo,” přiznala, „ale…“

„Tak si s tím teď nedělej starosti,” dořekl Harry. „Chápu, proč jsi mi něco neřekla, to z tebe nedělá Brumbála. Všechno, co děláš, se zdá být pro moje dobro, a to je podle mě ten hlavní rozdíl. Doufám, že budeme přes prázdniny schopní spolu strávit spoustu času a ty mi budeš moct všechno vysvětlit. Teď máme něco důležitějšího, o co bychom se měli postarat.”

 

„Co?” zeptala se Ginny zmateně.

„Tohle,” šeptl Harry a znovu přitiskl svoje rty na ty její. Tentokrát se nedržela zpátky a rozhodila mu paže kolem krku, aby si ho k sobě mohla přitáhnout. Trvalo dlouho, než se od sebe odtrhli, aby se mohli nadechnout.

„Teda, tohle bylo zatraceně úžasný,” usmál se Harry. „Čekal jsem měsíce, abych to mohl udělat.”

„A stálo to za to čekání?” škádlila ho.

„To si piš, i když to bylo celkem krátké, nemyslíš?” zatvářil se svůdně.

„To teda,” přidala se na jeho notu. „Já na to čekala mnohem déle, tak ať to teď stojí za to.”

„Vážně? Nemyslel jsem, že jsi taky byla tak nedočkavá,” škádlil.

„Buď zticha a polib mě, Pottere,” zaskučela a on milerád splnil její příkaz.

___________________________________________________________________

O dobré dvě hodiny později se vraceli do společenské místnosti. Než ale dorazili až tam, narazili na dvě známé tváře.

„Ale, ale, co to vidím, bratříčku?” řekl George rozjařeně. „Naše drahá sestřička se drží za ruku se školním hrdinou?”

„Vypadá to tak, můj krásný sourozenče,” přidal se Fred. „Rád bych poznamenal, že jsou oba poněkud zčervenalí. Nehledě na to, že jejich oblečení se zdá být poněkud zmačkané. Co si myslíš, že spolu tihle dva mohli asi tak dělat?”

„Nejsem si jistý,” sjížděl je George zkoumavým pohledem, „ale myslím, že bychom si tady s panem Potterem měli promluvit. Nerad bych, aby si myslel, že může využívat naši překrásnou sestru jen proto, že by z něj nejradši strhala kalhoty.”

„Vskutku,” souhlasil Fred. „Měli bychom tady panu Vítěznému nastavit určité hranice.”

 

„Sklapněte, vy blázni!” štěkla Ginny a překvapilo ji, když jí Harry položil ruku na rameno, aby ji uklidnil.

„Jsem rád, že jsem na vás dva narazil,” řekl kontrolovaně, „hledal jsem vás.”

„Vážně?” ušklíbl se Fred pobaveně. „Mně se zdá, že jsi měl na práci jiné věci, než nás hledat. Nebo sis myslel, že nás najdeš pod Ginninou blůzkou?”

„Frede!” začala se Ginny znovu rozčiloval, ale Harry ji opět zarazil.

„Ne, snažil jsem si s vámi promluvit celé ráno. Jde o to, že jsem byl včera na Ministerstvu, kde pro mě Popletal přichystal vítěznou ceremonii a dal mi peníze za vítězství v Turnaji.” Harry se odmlčel a z hábitu vytáhl váček s penězi. „Je to tisíc galeonů.”

 

„Sakra, Harry,” zalapal George po dechu, „tolik peněz bys neměl jen tak nosit u sebe. Vždyť se může něco stát a…”

„No, musel jsem je mít s sebou, když vám je chci dát, ne?” ušklíbl se Harry.

„COŽE!” křikla dvojčata současně.

„Já ty peníze nechci,” oznámil jim Harry, „vůbec jsem v tom turnaji neměl být a ani tak peníze nepotřebuji. Vy dva naopak kvůli Pytlounovi potřebujete peníze dost akutně. Pořád si chcete otevřít ten váš obchod s žertovnými předměty, ne?”

„Samozřejmě, že chceme,” přikývl Fred, „ale nemůžeme si jen tak vzít tvoje peníze. Tisíc galeonů! Tolik peněz pohromadě jsem jaktěživ neviděl.”

„Tolik od tebe přijmout nemůžeme, Harry,” souhlasil George. „Děkujeme, že na nás myslíš, ale tohle je prostě příliš.”

 

„No, tak to neberte jako dar,” vložila se do toho Ginny. Nevěděla, že má tohle Harry v plánu, ale nepřekvapilo ji to. „Berte to jako investici. Udělejte z Harryho obchodního partnera, a až začnete vydělávat, můžete mu to vrátit.”

„Ginny, já zpátky nic nechci,” protestoval Harry.

„Ticho, Harry,” sykla. „My Weasleyovi jsme hrdá rodina a od nikoho nepřijímáme almužnu, dokonce ani od tebe ne. Myslím si ale, že je bezva, že chceš investovat do Fredova a Georgova podniku. To jim opravdu hodně pomůže.”

 

Fred s Georgem si vyměnili hladový pohled.

„Tak, myslíš, že je to fér, Frede?” zeptal se George svého bratra nakonec.

„Rozdělit vlastnictví na třetiny?” navrhl Fred.

„To zní fér,” souhlasil George. „Co si o tom myslíte, pane Pottere?”

„Co? Ne! Tohle měl být dárek,” protestoval Harry. „Navíc třetina by byla moc.”

„Dejte Harrymu třicetiprocentní podíl jako tichému partnerovi,” navrhla Ginny. „Tak vám dvěma zůstane většinová kontrola.”

„Platí!” křikl Fred radostně a vytrhl váček Harrymu z rukou.

„Nebudeš toho litovat, Harry,” vzal George chlapce za ruku a vděčně s ní potřásl. „Uděláme z tebe boháče!”

 

S tím se dvojčata otočila a rychle se vydala pryč, očividně měli plán, který potřebovali okamžitě uskutečnit.

„Já už jsem bohatý,” lamentoval Harry, když je sledoval, jak jim mizí z očí.

„No tak, hlavu vzhůru,” povzbuzovala ho Ginny, „nejen, že jsi teď dvojčatům splnil sen, ale taky ses jich zbavil, aby nám nedali žádné kázání.”

„Jo, to jsem si úplně vyslechnout nechtěl,” přiznal Harry.

„A tím, že ti nepromluvili do duše, Harry, se nemusíš cítit svázaný žádnými pravidly,” zašeptala mu svůdně do ucha. „A já navíc umím být velmi vděčná, že pomáháš mojí rodině.”

„No, to je… skvělé,” kvíkl Harry, který najednou zrudl. Ginny se zahihňala.

„Ale to bude muset počkat, teď musíme do společenské místnosti, pojď.”

 

Pokračovali ve své přerušené cestě a brzy stanuli před portrétem Buclaté dámy. První osobou, na kterou tam narazili, byla Hermiona.

„Kde jste byli, vy dva?” zeptala se. „Zase jste trénovali?”

„Ne, v tom jsme si teď udělali tak trochu přestávku,” odpověděla Ginny s úšklebkem. „Vlastně jsme se tak trochu muchlovali.”

„Co?” vyhrkla Hermiona překvapeně. Zkoumavě se na ně zadívala, jako by se snažila rozpoznat, jestli si dělají legraci nebo ne.

„No tak, Hermiono,” protestoval Harry, „zas takové překvapení to není, ne? Většina školy už teď předpokládá, že se co chvíli zašíváme do přístěnku na košťata.”

„Jo, ale já věděla něco trochu jiného, víš?” poukázala Hermiona. „Takže vy dva jste teď opravdu pár?”

„Ano,” potvrdila Ginny, „a nedávej nám přednášku nebo se začneme ptát, cos celé ráno dělala s Viktorem.”

 

„My jsme se nemuchlovali!” protestovala Hermiona. „No, ne tak moc.”

„Hermiono Grangerová!” zděsil se na oko Harry. „Pohrávala sis s tím hvězdným ubožáčkem svými magickými způsoby?”

„Ha, ha,” odsekla Hermiona. „Prostě jsme se jenom loučili. Oba jsme se shodli, že by bylo nemožné udržovat mezi sebou vztah na dálku. Ani věkový rozdíl by nám moc nepomohl. Je v posledním ročníku a od příštího roku bude pravděpodobně hrát profesionálně famfrpál. Bylo by trošku divné, kdyby chodil se školačkou, ne?”

„To je mi líto, Hermiono,” soucítila s ní Ginny, „to je naprd.”

„Možná je to tak lepší,” povzdechla si kudrnatá dívka, „teda, Viktor je moc hezký a sladký, ale není úplně intelektuál. Vlastně toho asi nemáme moc společného.”

„Jo, ale pořád je Viktor lepší než někteří chlapci, se kterými jsi mohla skončit,” poznamenala Ginny a Hermiona se zašklebila.

„Jestli se tím odkazuješ na svého bratra, tak si nemusíš dělat starosti. Z toho už jsem venku. Čas strávený s Viktorem mi aspoň trochu otevřel oči. I když jsem s Ronem prožila spoustu dobrodružství, ani s ním toho nemám moc společného. Uvědomila jsem si, že je potřeba víc než vzájemné sympatie. Aby vztah opravdu fungoval, je třeba mít pouto, něco, co dva lidí váže dohromady. A s ním jsem nic takového neměla.”

 

Harry s Ginny si po jejích slovech vyměnili pohled.

„Neboj se, Hermiono,” ujistil ji Harry, „je nám teprve čtrnáct. Ještě je spousta času na to najít lásku svého života.”

„A až to uděláš, doufám, že to bude někdo, kdo nebude jíst s otevřenou pusou,” dodala Ginny. Hermiona se zahihňala, ale pak ale opět zvážněla.

„Já vím. Myslím, že vy jste jeden pro druhého perfektní, nemůžu si pomoct, ale trošku žárlím. Nechci být páté kolo u vozu, ale ani nechci zůstat sama.” Harry ji odvedl na gauč a posadil ji vedle sebe.

 

„Hermiono, ať se stane cokoliv, ty budeš vždycky moje nejlepší kamarádka, víš to, ne? Je mi líto, že jsme spolu letos nestrávili moc času kvůli Turnaji a tomu, jak se všechno zbláznilo. Slibuju, že příští rok si to vynahradíme,” ujistil ji, než dodal, „kromě chvil, kdy se budu muchlovat s Ginny, samozřejmě.”

„Díky, opravdu netoužím vás pozorovat, jak jeden druhému strkáte jazyk do krku,” zamumlala. Ginny se usmála. Hermionino odvržení Harryho na začátku školního roku bylo očividně odpuštěno, z čehož měla radost. Navzdory tomu, jak panovačná někdy uměla být, její odcizení ho očividně zraňovalo. Byla ráda, že se ti dva usmířili.

 

„No, ještě se musím sbalit,” oznámila Ginny, „potkáme se před večeří tady? V pět?”

„Ehm, jo,” souhlasil Harry. „Vlastně bych si měl taky ještě dobalit. Uvidíme se později.” S tím Harry zamířil do chlapecké ložnice.

„V Harryho jazyce to znamená, že s tím ještě nezačal, že?” povzdechla si Hermiona.

„Jo, ještě že má nás dvě, abychom na něj dohlídly, že?” ušklíbla se zrzka.

„Absolutně,” souhlasila starší dívka. „Jsem ráda, že jsme zase kamarádky, Ginny.”

„I já,” usmála se. Pak Hermionu krátce objala a vydala se do vlastní ložnice zabalit si kufr.

___________________________________________________________________

Poslední den školy byl jedním velkým blázincem, ostatně jako vždycky. Harry, Hermiona a Ginny snídali jen s několika málo studenty, ostatní očividně nechali balení až na ráno. Ginny si nemohla nevšimnout, že mezi nimi jsou i všichni její bratři.

 

Oni tři naopak měli spoustu času, aby chytili kočáry, které je měly odvést na nádraží, přidala se k nim ještě i Lenka. Ta se okamžitě dostala s Hermionou do sporu o tom, jestli existují nebo neexistují Bláboliví sekáči, Ginny ale z nebelvírské dívky cítila, že se nehádá vážně. Brzy se před nimi vynořily Prasinky se svou vlakovou stanicí.

 

Už jeli asi hodinu a půl, když se dveře od jejich kupé náhle otevřely, až všichni nadskočili leknutím. Ginny měla okamžitě hůlku v pohotovosti, protože čekala návštěvu Malfoye a jeho bandy. Místo Malfoye se ale objevil Ron. Ten stál ve dveřích a prohlížel si je s chladným výrazem. Nakonec se otočil k Harrymu.

„Ahoj, Harry,” pozdravil odtažitě.

„Rone,” přikývl Harry na pozdrav a položil ruku Ginny kolem ramen.

„Hele, hodně jsem přemýšlel a uvědomil jsem si, žes asi opravdu nehodil svoje jméno do Poháru,” začal Ron. „To ale neznamená, že se mi líbí, když randíš s mojí sestrou. Jsem připravený se ti omluvit, když se s Ginny přestaneš vídat, jo? Vystavuješ jí riziku, když s ní chodíš. Navíc je na randění stejně ještě moc mladá. Uděláš to a všechno se vrátí k normálu. Co ty na to?”

 

Chvíli zavládlo ohromené ticho, než Harry vyskočil na nohy. Ginny si nevzpomínala, že by ho někdy viděla tak rozzuřeného.

„Tohle je tvůj návrh?” zařval Harry a přistoupil ke svému bývalému kamarádovi tak blízko, až se jejich nosy téměř dotýkaly. „Tak tady je můj návrh: drž se stranou! Tenhle rok jsi se mnou jednal jako s kusem hadru. Pro Merlina, napadls mě, když jsem spal! Jak si vůbec můžeš myslet, že bych s tebou chtěl dál kamarádit?”

„Fajn, tak si trhni,” odsekl Ron na oplátku. „Ale radši se drž od Ginny dál, nebo…“

„Nebo co? Znovu na mě zkusíš zaútočit, až budu spát? Praštíš mě, až se nebudu dívat? Řeknu to jenom jednou, takže mě dobře poslouchej. Ginny je moje přítelkyně a nic, co řekneš, nebo uděláš, na tom nemůže nic změnit. Nedáš pokoj a vyřídím si to s tebou. Když budeš mít štěstí. Když ne, tak si to s tebou vyřídí Ginny. A když budeš fakt smolař, vypořádá se s tebou tvoje rodina, včetně dvojčat, Billa a tvé mamka, kteří všichni schvalují, že jsme spolu. A teď vysmahni!”

 

Ron si odfrkl tak, že by se za to ani Draco nemusel stydět.

„Tohle není konec, Pottere,” zasyčel. „Hermiono, jdeš?”

„Cože?” vyjekla oslovená dívka překvapeně. „Ty si vážně myslíš, že s tebou chci mít ještě něco společného po všech těch hrozných věcech, které jsi vypustil z huby? To ses musel zbláznit. Jo, a taky si mě doplň na seznam lidí, kteří po tobě půjdou, jestli se pokusíš dostat mezi Harryho a Giny.”

„Promiň, mělo mi dojít, že se teď budeš cítit moc důležitě na to, aby ses potloukala s někým takovým, jako jsem já, když jsi měla slavného famfrpálového hráče,” zaútočil na ni Ron. „Teď jsi na sebe pyšná, když se z tebe stal další zářez na Krumově pažbě?”

„Vypadni! VYPADNI!” zařvala Hermiona a Ron najednou zíral na špičky hůlek, kterými na něj mířili Harry, Ginny i Lenka. Bez dalšího slova se otočil na podpatku a opustil kupé. Harry za ním přirazil dveře.

 

„Takovej hajzl,” rozčilovala se Hermiona, jíž po tváři tekly slzy jak hrachy. „Viktor se ke mně tak nikdy nechoval. Navíc jsme nikdy nezašli dál než k puse!”

„Je to dobrý, Hermiono,” klekl si před ní Harry. „Prostě ho ignoruj. Jen řekl nejbolestivější věc, kterou dokázal vymyslet. Všichni víme, že je to blbost.”

„Nedivila bych se, kdyby to byl můj drahý bratříček, kdo během roku naprášil ty nesmysly Dennímu věštci,” zamyslela se Ginny. „Neboj se, Hermiono, nenechám toho idiota o tobě takhle mluvit.”

„Nemůžu uvěřit, že se mi někdy líbil,” skučela Hermiona. „Je hroznej!”

„Nejsi sama, Hermiono, mně se taky líbil,” přiznala se Lenka, „i když na mě byl vždycky trochu zlý, když jsem jako malá navštívila Doupě. Ron asi pořád ještě nevyrostl.”

„Myslíš, že až vyroste, tak to bude lepší?” ušklíbl se Harry. „Vsadím se, že pořád bude stejný idiot.”

 

Ginny jen bezradně zavrtěla hlavou. Vsadila by se, že ji během léta s Ronem čeká pěkně ostrá hádka, a ona se nehodlala držet zpátky. Čím dřív si její bratr uvědomí, že se takhle chovat nemůže, tím líp. Ďábelsky se zašklebila. Skoro se na to těšila.

___________________________________________________________________

Ron rozzuřeně opustil kupé. Zatracený Harry Potter! Teď, když vyhrál Turnaj, si nejspíš myslí, že s ním může jednat takhle. Debil. Dokonce proti němu poštval i Hermionu. Jo, možná jí řekl nějaké hnusné věci, ale to bylo normální, ne? To oni dva dělávali. Hádali se jako lvi a potom se zase vždycky usmířili. I když to samozřejmě bylo před Viktorem Krumem. Sakra. Rozzuřeně kopl do zdi vlaku.

 

„Bacha, Weasleyi, někomu ublížíš,” ozval se za ním nenáviděný hlas. Ron se rychle otočil tváří v tvář Dracovi, který ho pozoroval s posměšným úšklebkem.

„Co chceš, Malfoyi?” štěkl Ron.

„Klídek, nejdu po tobě,” rozhodil Draco rukama na znamení míru, „jen jsem ti chtěl poradit, že je ztráta času kopat tady do zdí. Radši bys měl místo toho nakopat Pottera.”

„Tvoje rady nepotřebuju,” odsekl Ron.

„Ne, asi nepotřebuješ,” souhlasil Draco soucitně. „Nakonec jsi i ty prohlídl tu kupu hnoje, drahouška Pottera, že? Potom, co ti v Nebelvíru vymyli mozek tím, jak úžasný je, to chtělo dost inteligence.”

„To, že jsem uviděl toho idiota ve skutečném světle, neznamená, že chci mít něco společného s tebou!” štěkl zrzek.

 

„Jo, věř mi, ani já nechci mít nic společného s tebou,” odpověděl zmijozelský student klidně. „Ale cítím s tebou. Potter jen luskne prsty a dostane, co chce, jenom kvůli té své pitomé jizvě.” Ron mlčel, očividně se mu nechtělo s Malfoyem souhlasit. „Ale vážně musí být k zblití pozorovat svou sestru, jak se po něm plazí,” pokračoval Draco. „Vy, Weasleyovi, jste možná chudší než špína, ale pořád jste čistokrevná rodina. A vidět čarodějku z uznávané čistokrevné rodiny tahat se s míšenci dvojí krve, z toho se mi fakt dělá zle.”

„Sklapni, Malfoyi,” budoval Ron znovu svoji obranu. „Krev s tím nemá nic společného. Podívej se na Hermionu - je ze všech nejchytřejší, i když je mudlorozená. Co řekneš na to?”

 

„Jo, je hodně chytrá, že?” přikývl Draco s úsměvem. „Musí být, když jako první pět minut po vstupu do kouzelnického světa narazí na celebritu jako je Potter a spřátelí se s ním. A teď se na ni podívej. Zapískala a dostala známého a světově uznávaného hráče famfrpálu. Zajímalo by mě, jak to udělala. Ale asi je mi to jasné. Je dost chytrá na to, aby namíchala nápoj lásky, ne? To jsi přece sám řekl Dennímu věštci, ne?”

„Sklapni,” opakoval Ron o poznání nejistěji.

„No co, krev nakonec stejně vždycky promluví, Weasleyi. Věř mi, bez té mudlovské šmejdky je ti líp. Jen by tě sváděla a použila pro to, co by potřebovala. Ve tvém případě by to bylo jméno respektované rodiny, u Kruma jí šlo nejspíš o slávu. Nenechá si ujít příležitost, co?”

 

„Hermiona by nikdy nebyla takový manipulátor,” protestoval Ron slabě.

„Myslíš?” odfrkl si Draco. „Na bezcennou čarodějku první generace si celkem rychle udělala jméno. Teď navíc dostala zářez ve formě známé famfrpálové hvězdy. Všiml sis přece, jak rychle tě odhodila, když našla něco lepšího, ne? Můžeš mi vyčítat, že pro mě krev něco znamená, Weasleyi, ale něco ti řeknu. Grangerová je jasným důkazem těch nečistých. Navzdory své inteligenci je to podrazácká, manipulativní děvka, která roztáhne nohy každému, kdo by ji mohl posunout vpřed. Nemá úroveň.”

 

Ron zůstal stát s pusou dokořán. Draco měl pravdu! Grangerová byla šťastná, že se s ním mohla přátelit, dokud se neobjevil Krum, pak ho odhodila dřív, než stačil mrknout.

„Má to důvod, že tvoje rodina udržuje svou krev čistou, Weasleyi,” pokračoval Draco s úsměvem. „No, radši půjdu. Ale kdybys stál o mou radu, opravdu bych něco udělal s tím podělaným lhářem dvojí krve, který randí s tvou sestrou, jinak se Ginny může dostat do pořádných problémů. No nic, uvidíme se, Weasleyi.” S tím Draco nadneseně odkráčel a nechal zmateného mladého čaroděje za sebou.

___________________________________________________________________

Vlak dojel na nádraží King´s Cross bez zpoždění a kolem něj se rozhostil obvyklý ruch. Ginny se svými přáteli ještě chvíli v klidu poseděla, než nejhorší mumraj utichl, a až potom opustili kupé. Nástupiště bylo mořem prolínajících se těl, takže ani jeden z nich neviděl svoji rodinu.

 

„Pojďme, postoupíme po nástupišti trochu dál,” pobídl je Harry. Jen o pár kroků vedle Lenka zahlédla svého otce.

„Taťka už je tady,” oznámila nadšeně. „Uvidíme se v příštím školním roce.” Mávla jim na rozloučenou a začala se se svým obrovským kufrem prodírat davem.

 

„Uvidíš Lenku přes prázdniny?” zeptal se Harry Ginny zvědavě.

„Ne, Lenka se svým tátou tráví celé prázdniny v zahraničí, pátrají po magických kreaturách,” vysvětlila Ginny. „Osobně si myslím, že to je pro jejího otce záminka, aby s ní mohl strávit celé léto. Myslím, že jsou spolu rádi.”

„No, to je hezké,” okomentovala Hermiona.

„Jo, získala jsem dojem, že co Lenčina mamka umřela, hodně se se svým tátou sblížila,” vysvětlovala Ginny. „Hádám, že spolu chtějí strávit tolik času, kolik je možné.”

 

Nástupiště se pomalu začalo vyprazdňovat a oni se rozhodli Hermionu doprovodit za přepážku, aby mohla najít svoji rodinu. Dle očekávání Grangerovi trpělivě čekali na mudlovské straně přepážky. Hermiona na ně zuřivě zamávala a táhla Harryho s Ginny za sebou, aby je mohla seznámit.

„Mami, tati, pamatujete si Harryho, ne?” řekla poté, co oba rodiče objala.

„Ano, jistě,” odpověděl pan Granger opatrně. Jeho pozornost upoutaly ruce, za které se Harry držel s Ginny. „Jak se máte?”

„Opravdu dobře, děkuji, pane Grangere,” odpověděl Harry zdvořile. „Nevím, jestli si pamatujete moji přítelkyni, Ginny Weasleyovou? Před pár lety jste se potkali na Příčné ulici.”

„Ó, ano, rodinu Weasleyovu si pamatuji,” potvrdila paní Grangerová.

 

Ginny si všimla, po kom Hermiona zdědila povytažené obočí, když se divila. Silně její rodiče podezírala, že očekávají, že s Harrym bude chodit jejich dcera. Pardon, Grangerovi, ten je můj, pomyslela si.

„Ginny! Harry! Tady jste, všude vás hledáme,” ozval se hlas. Ginny se otočila právě včas, aby zahlédla, jak se k ní ve spěchu žene její mamka. Za ní pospíchala dvojčata s úšklebkem na tváři a za nimi skuhrající Ron. Co ale upoutalo její pozornost, byl vysoký, tmavovlasý muž, který je doprovázel.

 

„Siriusi!” křikl Harry a rozběhl se k němu, aby ho silně objal.

„No tak, opatrně, Harry,” smál se jeho kmotr, „za poslední měsíce jsi opravdu vyrostl. A taky jsi získal svaly, soudě podle toho, žes mi právě málem rozmačkal všechny kosti.”

„Nečekal jsem tě tu,” vysvětlil Harry šťastně. „Očekával jsem obvyklé, chladné přivítání od Dursleyových.”

„Jo, no, obávám se, že ti nepřijdou. Před pár dny jsem je navštívil a vyjádřil svoji nelibost nad jejich chováním,” zašklebil se Sirius. „A možná jsem zapomněl zmínit, že už nejsem hledaný muž, zodpovědný za mnohonásobnou vraždu. Moje přítomnost jim asi trošku vadila.”

„Úžasné!” zasmál se Harry. „To s nimi možná ten poslední týden nebo co nebude tak hrozný.”

„Bude víc než snadný,” oznámil Sirius s úsměvem. „Už se tam nevrátíš.”

„Co?!” zalapal Harry po dechu.

 

„Jo, dostal jsem zpátky naši rodinnou usedlost, takže hádám, že se tam raději vrátíš se mnou než jít znovu k Dursleyovým,” usmál se. „Ten dům je v hrozném stavu a není zrovna přívětivý, ale myslím, že to dáme do pořádku, pokud ti nebude vadit se trochu ušpinit.”

„Děláš si srandu? Radši bych žil na smetišti než s Dursleyovými,” odfrkl si Harry. „Navíc jsem v domácích pracích docela zručný. Uklizeno bude jedna dvě.”

„Já vám taky přijdu pomoct,” nabídla se Ginny. „Můžu, že jo, mami?”

 

„Hledáš výmluvy, aby ses mohla ušpinit se svým chlapcem, co, Ginny?” ušklíbl se Fred.

„Jo, vsadím se, že si najdou nějaká pěkná, tmavá, osamělá místečka, která budou muset uklidit spolu,” přidal se George.

„To stačí, vy dva!” okřikla je mamka. „Jsem si jistá, že my všichni jim budeme moct přijít pomoct.”

„Teda, díky, Molly,” usmál se Sirius vděčně. „To by od vás bylo nesmírně milé.”

„To nestojí za řeč,” odpověděla Molly. „Navíc si myslím, že bychom měli trochu dohlížet tady na ty dvě hrdličky.”

„Mami!” protestovala Ginny k pobavení všech. Tedy kromě Rona, který stál bokem skupinky a probodával Harryho nenávistným pohledem. Ginny se rozhodla, že si to s ním vyřídí později.

 

Ještě chvíli si přátelsky povídali, než se rozdělili na tři skupinky, z nichž se každá vydala jiným směrem. Grangerovi měli auto zaparkované na centrálním parkovišti před nádražím, Weasleyovi si šli chytnout Záchranný autobus a Sirius s Harrym se rozhodli ujít krátkou vzdálenost na Grimmauldovo náměstí pěšky. Ještě než se rozdělili, Harry s Ginny se na chvíli utrhli od ostatních.

 

„Nemůžu uvěřit, že se tam nemusím vrátit. Tohle bude nejlepší léto na světě,” chrlil ze sebe Harry nadšeně.

„Jsem fakt ráda, Harry,” usmála se na něj Ginny. „Ještě lepší by ale bylo, kdybych tam mohla jít s tebou.”

„Jsem si jistý, že Siriusovi by to nevadilo, má tě rád,” ujistil ji. „Musíš trochu zapracovat na vaší mamce. Zkus ji přesvědčit, že opravdu nemusí chodit s tebou.”

„Jo, koneckonců, dospělý dohled mít budeme,” poznamenala.

„Nejsem si jistý, že tvoje mamka považuje Siriuse za dospělého, ale nikdy nevíš,” zažertoval Harry.

 

„Už teď se mi stýská,” řekla vážně.

„Jo,” přikývl a najednou pocítil knedlík v krku. „Nemůžu se dočkat, až k nám přijdeš. Tenhle rok jsme spolu byli tak často, že si nedovedu představit tě u sebe nemít.”

„Naštěstí nebudeš muset moc dlouho,” usmála se.

 

Jejich polibek na rozloučenou byl bohužel příliš krátký a doprovázený komentáři dvojčat. I tak ale Ginnino srdce bilo rychleji než obvykle. Za chvíli už jen sledovala, jak Harryho se Siriusem pohltil dav.

„Tak pojď, Ginny,” objala ji mamka kolem ramen. „Brzy ho zas uvidíš.”

S tím se i Weasleyovi vydali z nástupiště pryč.

 

Po cestě Ginny přemýšlela, jak moc neuvěřitelný rok to byl. Čelili nebezpečí a těžkostem, ale nakonec zůstali spolu, a to bylo jediné, na čem záleželo. Stále je čekají velké výzvy a ona bude muset Harrymu říct věci, o kterých nebude snadné mluvit, ale byla si jistá, že společně to všechno zvládnou.

Voldemort nebude vědět, co ho dostalo.

 

<<< Předchozí          II. díl povídky >>>