9. Jedenáctá hodina

12.09.2016 07:44

Ginny nervózně postávala u vstupu do bludiště. Davy se pomalu scházely a vzduch jiskřil vzrušením. Co se Ginny týkalo, ta jen chtěla, aby už bylo po všem. I Harry, zdá se, souhlasil s jejím rozpoložením. Stál vedle ní a s obavami přejížděl pohledem po shromažďujících se divácích.

 

Čas na třetí úkol přišel až příliš rychle. S mamkou a Billem strávili nádherný den prozkoumáváním hradu, což jim poskytlo falešný pocit bezpečí. Když se k nim na oběd přidala i dvojčata, bylo to rodinné shledání, které si Ginny užívala. Byla nadšená z toho, jak si spolu Harry s Billem živě povídají, zářila nadšením, že si její dva nejmilejší kluci na světě tak dobře rozumí.

Než se ale nadála, den utekl a šampioni byli povoláni na famfrpálové hřiště, aby se připravili ke třetímu úkolu. Pocit neklidu, který ji svíral v uplynulých týdnech, se vrátil s ještě větší silou. Bill s paní Weasleyovou popřáli Harrymu štěstí a šli si najít místa k sezení, zatímco Ginny Harryho doprovázela dál.

 

„Máš svoje zrcátko?“ zeptala se ho nervózně.

„Potřetí opakuju, že ano,“ přikývl Harry, „hned co vejdu do bludiště, tě zavolám, abys slyšela, co se děje.“

„Dobře, nezapomeň na to, nebo se vydám do toho zatraceného bludiště, abych ti to připomněla,“ zažertovala.

„Neboj, poslechl jsem tvoje rady,“ ujistil ji znova.

„Vidíš, věděla jsem, že jsi dost inteligentní,“ zašklebila se. „Ale slib mi, Harry, že nebudeš riskovat. Ale ani se nedrž zpátky. Vím, že se necítíš jako součást soutěže, ale jsi ve vedení a zasloužíš si to. Navíc, čím déle to bude trvat, tím větší bude šance, že se někdo o něco pokusí. Běž tam, vezmi tu trofej a rychle vypadni!“

„Ano, slečno,“ zasalutoval Harry výsměšně.

„Neštvi mě,“ zasyčela Ginny, „už tak mám strachu dost. Jestli se ti něco stane, tak já…“ slova jí umřela na rtech, když se jí zamlžily oči.

 

„No tak, nic se nestane,“ utěšoval ji Harry. „Celé místo perfektně hlídají a po všem tréninku, který jsem podstoupil, jsem dost schopný se o sebe postarat. Bude to dobrý. Navíc, nemůžu dovolit, aby se mi něco stalo, dokud neuděláme ten rozhovor, který plánujeme.“ Ginny se přinutila k úsměvu.

„Jo, vyhni se tomu a zabiju tě sama,“ zašklebila se. „Ale prosím, neusni na vavřínech. A nenech nad sebou převládnout tu svou touhu každého zachránit, jo? Dávej pozor na sebe a na nikoho jiného, dobře?“

„Jo,“ souhlasil Harry váhavě.

 

„Prosím šampiony na startovní linii,“ ozval se Pytlounův hlas. Ginny lapla po dechu a pevně Harryho objala. Byla si jistá, že mnohé pohvizdování, které se ozývalo, bylo určeno jim, ale nestarala se o to.

„Prosím, Harry, dávej pozor,“ zašeptala.

„Budu se snažit,“ odpověděl, než se odtáhl a zamířil na startovní místo.

 

Nevšímala si slz, které se jí tlačily do očí, a myslela jen na opatření, která byla odhodlaná učinit. Nenápadně vytáhla hůlku a vyslala do Harryho zad Sledovací kouzlo. Teď dokázala Harryho najít s nepřesností několika stop. Když se Harry přidal k ostatním šampionům, otočila se a pospíšila si pryč. Jestli má sledovat jeho postup s pomocí zrcátka, musí být někde, kde je ticho a klid. Proběhla kolem tribuny, rovnou k hradu. Na okraji jezera si našla krásné místečko mimo dohled davu, kde si sedla do trávy. Vytáhla zrcátko a čekala, až ho Harry aktivuje.

 

Nemusela čekat dlouho, než zrcátko zavibrovalo. Aktivovala ho taky a přivítala se s Harryho tváří, která se míhala sem a tam, jak utíkal.

„Jdeme na to,“ okomentoval, „mám nad ostatními minutový náskok.“

„Tak ho nepromarni,“ instruovala ho, „dej si zrcátko do horní kapsy a pokračuj.“ Měla pocit, že se zasmál. Harry schoval zrcátko do kapsy, která byla jen tak hluboká, že z ní jeho polovina koukala ven. Ginny tak mohla vidět, kam směřuje, a perfektně ho slyšela. Jediné, co slyšela právě teď, byl jeho dech zrychlený námahou.

 

„Myslel jsem si, že teď už bych měl na něco narazit,“ komentoval Harry po pěti minutách.

„Já taky,“ souhlasila Ginny, „jsem z toho nervózní. Měj oči na šťopkách a uši napjaté.“

„Počkej!“ křikl Harry. „Co to je? To je… tomu nevěřím! Mozkomor?“

„Určitě by v Turnaji nepoužili opravdového mozkomora,“ pochybovala Ginny. „Bubák! Musí to být bubák!“ Harry neodpověděl, ale slyšela jeho jasné „Riddikulus!“ Jeden problém z krku, pomyslela si spokojeně. O vteřinu později se ale objevil další.

 

„Ginny,“ zavolal Harry, „prostor přede mnou je celý naplněný zlatou mlhou. Netuším, co to je.“

„Ani já ne,“ přiznala. „Nemůže to být ale příliš nebezpečné, zkus do toho pomalu vstoupit.“ O vteřinu později se obraz nečekaně přetočil a ona slyšela Harryho výkřik.

„Harry!“ zavolala s panikou v hlase. „Co se stalo?“

„Zatraceně, visím dolů hlavou,“ zaječel. „Sakra, to zrcátko mi spadne!“ Nato se Ginnin výhled divoce zatočil a všechno zčernalo. Zrcátko muselo dopadnout přední stranou na zem. Divoce začala Harryho volat, nic ale neslyšela.

 

Ani ne o minutu později se zrcátkem mihlo světlo a ona se dívala do Harryho šklebící se tváře.

„Nejsem si jistý, co to bylo,“ přiznal. „Hodilo mě to hlavou dolů. Ale dalo se z toho vyjít ven. Musel jsem si zrcátko přivolat.“

„Skvělé! Ale není čas,“ popoháněla ho, „hni se!“

 

Harry bez komentáře zastrčil zrcátko zpátky do kapsy. Soudě podle toho, jak se začalo kmitat nahoru a dolů, usoudila, že ji poslechl a rozběhl se tak rychle, jak jenom mohl. O chvíli později se ale prudce zarazil a Ginny zaznamenala něco obrovského, růžového a útočícího.

„Třaskavý skvorejš!“ zaklel Harry. „Až příště uvidím Hagrida, tak ho zabiju!“

„Vzpomeň si, jak na něj,“ pobízela ho Ginny netrpělivě, „musíš se mu dostat pod krunýř!“

 

O chvíli později Ginny zaslechla seslání Levitačního kouzla, rychle následovaného Výbušnou kletbou. Následoval zvuk podobný zvracení.

„No fuj, zabijte mě!“ zaskučel Harry. „Věř mi, Ginny, nikdy nechceš vidět, jak tyhle věci vypadají uvnitř. To jsem si už předtím myslel, jakej je to hnus.“

 

„Pokračuj!“ zaječela Ginny. Harry nijak nekomentoval její komandování a znovu se rozběhl. Prozatím nebylo ani stopy po ostatních soutěžících a Ginny předpokládala, že Harryho náskok se vyplatil. Směrovací kouzlo se ukázalo být velice efektivním a Ginny začínala doufat, že se střed bludiště blíží. Naneštěstí se v Harryho cestě objevila další překážka.

 

„To je sfinga,“ vydechl Harry ohromeně.

„Hádanky!“ vyhrkla Ginny okamžitě. „Sfingy jsou známé tím, že pokládají hádanky. Vsadím se, že jednu budeš muset vyřešit.“ Ginny měla pravdu, sfinga Harrymu oznámila, že jí musí odpovědět na její tři hádanky. Pokud je odpoví správně, bude moct projít, pokud špatně, sfinga na něj zaútočí. Vždycky pak může zůstat potichu a odejít pryč. Harry ji pobídl, aby mu položila první hádanku.

 

„Co stále běží, ale nikdy nekráčí, často mumlá, ale nikdy nemluví, má koryto, ale nikdy z něj nepije?“ zeptala se sfinga.

„To je lehké,“ vypálil Harry okamžitě, „řeka.“

„Velmi dobře,“ pochválila ho sfinga. „Zkus tuhle. Osoby, které to vyrobí, to prodají. Osoby, které to koupí, to nikdy nepoužijí a osoby, které to použijí, o tom neví. Co je to?“

„Ehm… nějaký nápad, Ginny?“ zamumlal Harry.

„Dej mi chvilku, tohle mi obvykle jde,“ uvažovala Ginny. „Proč by někdo používal něco, o čem neví, že to používá? Pokud s nimi tedy není něco špatně? Nebo… jsou mrtví! Harry, odpověď je rakev!“ Harry správně odpověděl. Sfinga položila poslední otázku.

„Když mě zlomíš, nepřestanu pracovat. Když se mě dotkneš, budu jen tvé. Když mě ztratíš, na ničem už ti nesejde. Co jsem?“ I Ginny věděla odpověď okamžitě.

„Srdce.“

„Správně,“ potvrdila sfinga. „Můžeš projít.“

 

O několik vteřin později uslyšela Harryho vítězný výkřik.

„Vidím pohár, Ginny! Pár kroků a mám ho!“

„Jo!“ vypískla a zaplavila ji vlna úlevy. „Seber tu zatracenou věc a padej odtamtud!“

„Dobře, mám…“ začal Harry, než byl jeho hlas ostře přerušen. Obrázek v zrcátku se změnil v jeden velký zmatek a Ginny cítila, jak se stopovací kouzlo, které seslala na Harryho, divoce napnulo.

 

V hrůze zalapala po dechu. Přenášedlo! Past, které se tak dlouho obávala, právě sklapla a Harry spadl přímo do ní. Zatraceně, a ona ho ještě popoháněla, aby vzal ten zpropadený pohár! V tom okamžiku byla na nohou a rozběhla se tak rychle, jak jenom dokázala, k hlavním branám do Bradavic. Naštěstí to nebylo příliš daleko, i tak ale klela nad každou vteřinou, kterou ztratila.

 

Když dospěla až k branám, které byly naštěstí otevřené, těžce oddechovala. Aniž by se zastavila, rychle jimi proběhla. Její zrcátko nic neukazovalo, ale byla si jistá, že přes něj slyší sotva patrné hlasy. Předpokládala, že se rozbilo, když přenášedlo zaneslo Harryho… kamkoliv. Díky stopovacímu kouzlu věděla, že je stovky mil daleko. Hluboce se nadechla, otočila se v kruhu a objevila se na místě, kam ji stopovací kouzlo zaneslo.

 

Nikdy dřív se přemístit nezkoušela, ale Tom v tom byl profík. S jeho znalostmi a vzpomínkami ji ani nenapadlo, že by se jí to nemuselo povést. Naštěstí byla její sebedůvěra oprávněná a ona se přemístila naprosto hladce.

 

Ze začátku toho moc neviděla. Dostala se kamsi, kde to vypadalo jako velké, tmavé pole pokryté kameny. Po bližším prozkoumání si všimla, že kameny jsou ve skutečnosti náhrobky a ona je na hřbitově. Rozhlédla se kolem sebe a o několik yardů dál zaznamenala oheň. Vytáhla hůlku a pomalu se vydala ke světlu. Skryla se za nejbližším náhrobkem a pečlivě zkoumala situaci.

 

„K-krev nepřítele… uzmutá násilím… ty… vzkřísíš svého soka,“ ozval se roztřesený hlas. Ginny zalapala po dechu. Před ní stál malý, špinavý mužíček, který si s výrazem bolesti svíral zmrzačenou ruku. Muž zavrávoral k velkému náhrobku se sochou anděla, který stál za ním. Ginny zaznamenala záblesk kovu a se zděšením si uvědomila, že muž v ruce svírá nůž. Ze svého místa moc neviděla, co dělá, proto se rozhodla na sebe seslat Zastírací kouzlo, aby se mohla víc přiblížit.

 

Když se jí to podařilo a přišla blíž, zděšeně lapla po dechu. V mihotavém světle plamenů rozeznala postavu přivázanou ke kameni. Harry! Než stihla zareagovat, muž zvedl nuž a řízl jím Harryho do paže. Harryho tělo se napjalo, neslyšela ho ale ani pípnout, když se mu ostří zarylo do kůže. Buď na něj seslali Silencio, nebo mu dali roubík. Muž mu k paži něco přitiskl a pak se otočil a vrátil se k ohni.

 

Ginny si pospíšila kupředu a v hlavě si snažila urovnat, co se to děje. Teprve, když muž přistoupil ke kotlíku a vyklopil do něj lahvičku s obsahem, věci začaly dávat smysl. Rituál vzkříšení! Pohřbený hluboko v Tomových vzpomínkách byl široký výzkum na toto téma, při snaze dosáhnout jediného cíle. Nesmrtelnosti. I když Ginny neznala tento konkrétní rituál, jeho účel byl naprosto jasný. A stejně tak jasné bylo, co musí udělat, když v něm byla použita Harryho krev. Tohle musí okamžitě přestat!

 

„Mdloby na tebe!“ křikla s hůlkou namířenou na malého muže, který se zděšeně krčil jako hromádka neštěstí.

„Confringo!“ křikla znovu a tentokrát mířila na kotlík. Kletba zasáhla kov a roztříštila ho na kousky. Vařící lektvar se rozlil všude kolem a okolí zahalil dýmem z hořícího ohně, který tak byl okamžitě udušen. Ve zbývajícím světle Ginny viděla, jak se z roztříštěného kotlíku něco zvedá. Ta věc byla malá, velká jako miminko, pokrytá rozedraným, červeným masem. Pohnula se o několik stop a vydala strašlivý, pronikavý skřek. Pak ztuhla.

 

Ginny se naposledy podívala ke kotlíku a pak se rozběhla k náhrobnímu kameni. Harry k němu byl stále pevně přivázaný. Pravý rukáv měl urvaný a na ruce se mu černala řezná rána, ze které mu po celé ruce stékaly pramínky krve. V ústech měl roubík, který Ginny okamžitě odstranila.

 

„Ginny!“ zalapal Harry po dechu. „Jak ses sem dostala?“

„Přemístila jsem se, samozřejmě,“ odsekla podrážděně. „Buď v klidu, ať můžu odřezat ty provazy.“ Pomocí kouzla ho rychle osvobodila a musela ho zachytit, aby se nezřítil obličejem rovnou na zem.

„Ne, že bych tě nerad viděl, Gin, ale jak jsi věděla, kde jsem?“ tlačil na ni dál Harry. „A když o tom tak přemýšlím, kdy ses naučila přemisťovat?“

„Než jsi vešel do bludiště, seslala jsem na tebe Sledovací kouzlo,“ přiznala klidněji. „A co se přemisťování týče… tohle byl můj první pokus. Učím se rychle, že?“

„To bych řekl,“ přikývl Harry, než začal kulhat směrem ke zhroucenému muži.

 

„Kdo je to?“ zeptala se Ginny.

„Peter Pettigrew,“ odpověděl. „Ten mizera, co prodal moje rodiče Voldemortovi a svedl to na Siriuse. Skrýval se jako Prašivka, pamatuješ?“

„To je TEN mizera?“ křikla Ginny. „Ale to je skvělé! Můžeme ho vzít s sebou zpátky a Sirius se tak zbaví všech obvinění, která jsou proti němu vznesena. Sirius bude volný!“

„Sakra, máš pravdu!“ uvědomil si Harry a rozzářil se. „Sirius bude svobodný člověk! A já budu moct bydlet s ním. Už nikdy nebudu muset potkat Dursleyovy.“

 

„Dobře, musíme být ale chytří,“ varovala ho Ginny. „Co budeme dělat s tímhle?“ ukázala na tvora, který se vynořil z kotlíku.

„Myslím, že se ho snažili přivést zpátky, Ginny,“ řekl Harry nervózně. „Myslím, že se snažili přivést zpátky… Voldemorta.“

„Jo, taky si to myslím,“ souhlasila. „A tím, že by na to použili tvoji krev, by překonali také ochranu, kterou ti dala tvoje matka. Tohle bylo jen tak tak, Harry. Kdyby dostal zpátky svoje tělo, asi by tě zabil. Kvůli tomu idiotskému Turnaji jsme málem o všechno přišli!“

„Proč, sakra, Brumbál dovolil, aby se tohle všechno stalo?“ zaskučel Harry. „Přece musel být způsob, jak mě z toho dostat.“

 

Ginny se na chvíli zamyslela.

„Víš co, Harry? Myslím, že Brumbál chtěl, aby se tohle stalo. Není divné, že nakonec skončíš tváří v tvář Voldemortovi v nějaké podobě na konci každého školního roku? Možná, že Voldemort nemůže být zničen v té formě, ve které je dneska. Možná proto to Brumbál dopustil. Až Voldemort získá tělo, teprve pak může být poražen.“

„To je všechno super, hádám, ale pro mě to není úplně sranda,“ zasyčel Harry. „Kdyby ses tady neobjevila, obětovali by mě, jen aby se Voldemort mohl znovu stát člověkem.“

„Hm, nejsem si jistá, jestli Brumbál chtěl, aby se to stalo takhle. Mám dojem, že se mu ty jeho super chytré plány vymykají z rukou. Dost pochybuju, že chtěl, abys tady dneska umřel,“ usoudila. „Ať už jsme kdekoliv.“

 

„Myslím, že tady Tom Raddle vyrostl,“ prozradil Harry. „Podívej se na jméno na tom kameni, ke kterému mě přivázali.“ Ginny se posunula, aby mohla kámen prozkoumat. Vytesané do kamene stálo jasně čitelné jméno Tom Raddle. Překvapeně vzhlédla k Harrymu. Okamžitě odhadla, kde jsou, ale držela jazyk za zuby. Neexistoval způsob, jak by mohla znát Malý Visánek.

 

„Červíček během rituálu říkal něco o otcových kostech,“ vysvětlil Harry. „Myslím, že tento hrob patří Voldemortovu otci.“

„Pak bychom ho měli zničit, než odejdeme,“ rozhodla Ginny po chvíli. „Musíme se ujistit, že nebude existovat způsob, jak se o ten rituál pokusit znova. Jo, a taky spálíme tu hnusnou, zatracenou věc.“ Harry zíral na zdeformovaný uzlíček u ohně.

„Jo, dobrý plán. Tak, co uděláme?“

 

„Je tvoje zrcátko pořád funkční?“ zeptala se.

„Rozbilo se, když mě přenášedlo poslalo na zem. Bylo to zatraceně tvrdé přistání. Nedivím se, že mě Červíček tak snadno omráčil. Myslím, že skrze něj můžeme mluvit, ale nic neuvidíme,“ usoudil.

„Tak jo,“ rozhodla Ginny. „Nejdřív tady uklidíme. Vypadáš, že bys potřeboval pár léčivých kouzel. Potom zahladíme všechny stopy po Tomovi Raddleovi starším, aby se nikdy nikdo nemohl znovu pokoušet o tuhle bláznivinu. Spálíme to, co zbylo z Voldemorta, a schováme důkazy toho, co se tady stalo. Potom se přemístím zpátky do Bradavic. Zavolám tě přes zrcátko, až tam budu, a ty použiješ Pohár, aby ses tam dostal taky, Pettigrewa vezmeš s sebou. Všem řekneme, že se tě snažil unést, ale tys ho přemohl. Ujisti se, že sešleš kouzlo Myšlenkové pevnosti, jestli se tě Brumbál začne vyptávat.“

 

„O Voldemortovi nic neřekneme?“ ujistil se Harry. „Měli bychom lidi varovat, že se snaží dostat zpátky.“

„Nikdo by ti nevěřil, Harry,“ nesouhlasila. „Většina lidí by byla zděšená jen z pomyšlení na jeho návrat, raději by všechno popřeli, aby tomu nemuseli čelit. Navíc, nemáme žádný důkaz. Raději můžeme říct, že se Pettigrew snažil o nějaký rituál? To je pravda a lidi si to pak budou moct přebrat po svém.“

„Dobře, tak to tak uděláme,“ souhlasil Harry, než se zatvářil znechuceně. „O co z toho se chceš postarat ty? Vyhrabat hrob nebo spálit tělo?“

„Vezmu si hrob,“ rozhodla se Ginny. „Radši hromadu prachu a staré kosti.“

„Díky moc,“ zamumlal Harry, než Červíčkovi sebral svoji hůlku a namířil si to k ohni.

___________________________________________________________________

O čtvrt hodiny později už Ginny zase stála před pódiem u bludiště. S oběma Raddleovými se vypořádali a ona se úspěšně přemístila do Bradavic. Když doběhla až k bludišti, vytáhla zrcátko.

„Jsem zpátky, Harry. Zdá se, že nikdo nic netuší. Můžeš se vrátit,“ zašeptala.

„Dobře, beru pohár,“ odpověděl Harryho hlas. „Ahoj za chvíli.“

 

Když se Ginny blížila ke stolu porotců, jasný záblesk světla napověděl, že je Harry zpátky. Přihlížející dav překvapeně zalapal po dechu a masa lidí se rozpohybovala k místu, kde Harry přistál.

„Zpátky! Všichni!“ slyšela ječet hlas profesorky McGonagallové.

„Všichni se, prosím, okamžitě vraťte do hradu,“ dodal Brumbálem tónem, který nesnesl protestu. Většina lidí však pochopitelně nehnula ani brvou, dokud je nezačali popohánět učitelé. Ginny s klidem všechny ignorovala, dokud nestála jen kousek od Harryho s tělem v bezvědomí. Pak nasadila výraz zběsilé úlevy a rozběhla se k němu.

 

„Harry!“ vykřikla. „Jsi v pořádku? Tolik jsem se bála, byls tam tak dlouho!“

„Jsem v pořádku, Ginny,“ odpověděl Harry a přitáhl si ji do objetí. „Někdo se mě jen snažil unést, to je všechno.“

„Cože?“ zaskřehotala s předstíraným zděšením.

„Jsem si jistý, slečno Weasleyová, že nám Harry všechno vysvětlí,“ vložil se do jejich rozhovoru Brumbál.

 

Ginny se rozhlédla kolem a až teď zaznamenala, že se dav kolem vytratil a zůstala jen hrstka lidí. Kromě Brumbála s nimi byla profesorka McGonagallová, profesor Moody, ministr Popletal a její drahý bratr Percy. Ti všichni s očekáváním upírali pohledy na Harryho.

 

„Napřed se někdo postarejte, aby byla tahle osoba zajištěna a nemohla utéct,“ řekl Harry a ukázal na postavu ležící u jeho nohou. „Buďte opatrní, je to zvěromág a umí se přeměnit v krysu.“

„Kdo je to?“ odtušil Popletal v okamžiku, kdy Harry přetočil tělo tváří nahoru.

„U Merlina, to je Peter Pettigrew!“ křikla profesorka. „Ten je ale mrtvý!“

„Očividně ne, paní profesorko,“ zavrtěl Harry hlavou. „Pettigrew mě unesl a snažil se použít moji krev pro nějaký druh rituálu. Naštěstí se mi podařilo utéct dřív, než ho dokončil, a potom ho i přemoct.“

„Ale to nemůže být Pettigrew,“ protestoval Popletal.

„Ale je, pane ministře,“ potvrdil znovu Harry. „Poznal jsem ho podle rodinných fotek, které mám.“

 

„Má pravdu, budeme ho muset vyslechnout,“ pronesl Moody. „Vy se dejte do kupy, Pottere, já se o něj postarám.“

„To si nemyslím,“ protestoval Harry. „Povězte mi, Moody, proč jste se během školního roku tak často setkával s Barty Skrkem?“

„O čem to mluvíte, Pottere?“ bránil se. „Se Skrkem jsem nemluvil od doby, co začal Turnaj.“

„To jsem si myslel,“ odvětil Harry. „Mdloby na tebe!“

Zatímco s Moodym mluvil, si Harry nenápadně připravil hůlku, využil Ginny, aby skryl, co dělá. Rudé kouzlo, které z jeho hůlky vytrysklo, udeřilo Moodyho rovnou do prsou. Starý bystrozor padl na zem těžce jako kámen.

 

„Co to děláte?“ zařval Popletal a zíral na Harryho, jako by měl zaútočit na ně všechny.

„S profesorem Moodym nebylo celý rok něco v pořádku,“ trval na své pravdě Harry, „nemyslím si, že je dobrý nápad nechat ho, aby se postaral o Pettigrewa.“ Brumbál se chvíli tvářil zaraženě, pak ale poklekl k omráčenému tělu a prozkoumával ho. Po chvíli sebral placatku, kterou měl Moody vždy při sobě, a otevřel ji. Když k ní přičichl, na tváři se mu objevil šok.

„Mnoholičný lektvar,“ oznámil. „Tohle není Alastor Moody! Harry, jak jsi to věděl?“

„Několik věcí na něm nesedělo. Věděl jsem, že lže, když tvrdil, že se s Barty Skrkem od začátku roku neviděl. A bylo toho víc. Moody byl vždycky u toho, když se stalo něco divného, a byl jedním z několika lidí, kteří mohli hodit moje jméno do Poháru. Navíc, kdo je zodpovědný za bezpečnost během Turnaje?“

„Moody,“ odpověděl Brumbál zaraženě. „No, zdá se, že nebudeme muset čekat dlouho, abychom zjistili, o koho se jedná. Možná bychom se všichni měli přesunout do mojí pracovny a pokračovat tam. Minervo, byla byste tak hodná, našla Severuse a požádala ho, aby přinesl Veritasérum? Potom byste s Filiusem mohli prohledat Moodyho kancelář. Předpokládám, že skutečný Alastor musí být někde poblíž, aby bylo možné pravidelně připravovat lektvar.“

„Jistě, Albusi,“ přikývla McGonagallová a pospíšila si do hradu.

 

Ostatní se vydali do ředitelny, jak navrhl. Ginny chytila Harryho pevně za ruku a nasadila tak přísný výraz, že si ji nikdo netroufl poslat pryč. Před vstupem do ředitelny už na ně čekal profesor Snape. Jízlivě se na Harryho ušklíbl, než jeho pohled padl na Petra Pettigrewa, kterého před sebou levitoval Percy. Ještě zmateněji se zatvářil, když stejným způsobem profesor Brumbál přinesl Moodyho. Vešli dovnitř a dva vězni byli pevně připoutání k židlím. Brumbál na Pettigrewa také seslal kouzlo, které mu mělo zabránit proměnit se v krysu.

 

Zrovna se chystali vzbudit Pettigrewa, aby ho mohli vyslechnout, když se otevřely dveře a vešel pravý Alastor Moody. Měl na sobě hnědý župan a jeho pohled by dokázal snad i vraždit.

„Kde je ten hajzl?“ zařval. „Zakroutím mu tím jeho podělaným krkem!“

„Alastore,“ oslovil ho Brumbál klidně, „rádi vás vidíme. Kde vás držel?

„Byl zamčený na dně jeho truhly,“ informoval všechny Kratiknot, který se za ním vynořil.

„Vážně? Jak dlouho jste tam byl, Alastore?“ ptal se Brumbál dál.

„Od začátku školního roku,“ zamumlal Moody. „Od srpna jsem se z té zatracené truhly ani nehnul.“

„To vysvětluje ten pach,“ zašeptal Harry Ginny do ucha a ta si přitiskla ruku na pusu, aby se nezahihňala nahlas.

 

„Ale kdo je to?“ nechápal stále Popletal. Od doby, kdy se Harry vrátil z bludiště, vypadal, že nerozumí vůbec ničemu.

„No, podívejme… aha! Mnoholičný lektvar přestává účinkovat. Podíváme se, kdo všechno tohle způsobil.“ Skupina se postavila kolem muže, jehož tváří začaly probíhat záchvěvy, jak získávala svoji původní podobu. O chvíli později už před nimi místo Moodyho seděl bledý, mladý muž se světlými vlasy a pihatým nosem.

 

„Tomu nevěřím!“ zalapal po dechu Popletal.

„To teda věřte!“ štěkl Moody. „Barty Skrk junior! I když je pro mě záhadou, jak se dostal z Azkabanu.“

„Myslím, že bychom ho měli přivést k vědomí a položit mu pár otázek, nemyslíte, Corneliusi?“ navrhl Brumbál.

„Co? No, ano, asi,“ zamumlal ministr.

 

Když ho vzbudili a nalili do něj veritasérum, díval se na ně s čirou nenávistí.

„Jak se jmenuješ?“ začal Brumbál výslech.

„Barty Skrk junior,“ odpověděl muž.

„Jak jsi utekl z Azkabanu?“ pokračoval ředitel.

„Za pomoci mnoholičného lektvaru. Moje matka byla stará a nemocná a nemohla snést představu, že jsem tam pohřbený zaživa. Během návštěvy vypila lektvar a prohodila se se mnou. Zůstala tam, protože věděla, že jí stejně moc života nezbývá. Vydržela tam jen den, než zemřela. Její tělo je pohřbeno pod mým jménem. Otec mě dostal z vězení, ale zamkl mě doma ve společnosti domácího skřítka!“

 

„Winky!“ zaskučel Harry. „Ten skřítek, který mi sebral hůlku na Mistrovství světa ve famfrpálu. To byl váš skřítek, že?“

„Ano,“ potvrdil Skrk. „Pomohla mi od vás ukrást hůlku, abych se konečně mohl dostat od toho idiota, mého otce. Když jsem pak viděl tu směšnou skupinu předstírající, že jsou Smrtijedi, musel jsem samozřejmě něco udělat. Vykouzlil jsem Znamení zla. Bylo k popukání, jak se málem podělali strachy. Blázni! Nikdy nebudou hodni sloužit mému pánovi, ani za milion let!“

„A kdo je tvůj pán?“ ujišťoval se Brumbál.

„Temný pán, samozřejmě. Lord Voldemort.“

„Ale ten je mrtvý!“ protestoval Popletal.

„Idiote! Jen čeká, až se bude moct vrátit, a až to dokáže, vy všichni se před ním skloníte. To je to, o čem byl celý tento zatracený Turnaj! Chytit Pottera a použít jeho krev, abychom mohli přivést zpět mého pána.“

„To nešlo úplně dobře,“ neodpustil si Harry.

 

Skrk si odfrkl.

„Tvoje přítomnost tady musí znamenat, že jsme zklamali. Ten idiot Pettigrew to beztak všechno podělal. Prosil jsem pána, aby mu nesvěřoval nic důležitého. Ale na tom nezáleží. Vrátí se a pak ti vyrve srdce z hrudi a rozdrtí ho před tvýma očima, Pottere!“

„Ale to je směšné,“ nechápal Popletal. „Vy-víte-kdo je pryč. Každý to ví! Skrk blázní a představuje si, že ho viděl. To je jediné vysvětlení tohoto všeho.“

 

„Proč si neposlechneme, co k tomu má říct Pettigrew?“ navrhl Brumbál. „Ještě ale jedna otázka pro Skrka. Co se stalo s tvým otcem, Barty?“

„Je mrtvý a jeho tělo je dlouho pryč! Měsíce jsem posílal sovy s příkazy jeho asistentovi. Dělejte si se mnou, co chcete, aspoň jsem došel zadostiučinění, když jsem ho mohl zabít.“

„Chápu,“ přikývl Brumbál vážně. „Teď je na řadě Pettigrew.“

 

Probrali malého muže k vědomí. V protikladu se Skrkovým vzdorným výrazem, byl ten jeho vyděšený a bojácný.

„Jak se jmenuješ?“ začal Brumbál, když veritasérum začalo účinkovat.

„Peter Pettigrew.“

„Co nám můžeš říct o událostech, které vedly ke smrti Jamese a Lily Potterových a zatčení Siriuse Blacka?“

„To já jsem zradil Jamese a Lily, ne Sirius. Sirius v poslední chvíli navrhl, že bych se Strážcem tajemství domu v Godricově dole měl stát já, protože si myslel, že on je moc očividná volba. Nemohl jsem tomu uvěřit! V té chvíli už jsem měsíce špehoval pro Temného pána, pořád na mě tlačil, abych zjistil, kde se Potterovi ukrývají. A oni mi prostě jen tak dali adresu. Neuvěřitelné! Dovedl jsem mého pána do domu a on zabil Jamese a Lily. Lily mi bylo líto, vždycky se ke mně chovala hezky. Potom se pokusil zabít i Harryho, ale něco se pokazilo a můj pán byl poražen. Utekl jsem, ale za dva dny mě Sirius našel. Hlasitě jsem ho obvinil ze zrady, potom jsem vyhodil do povětří plynové potrubí, které vedlo pod ulicí. To byl ten výbuch, který zabil tolik mudlů, ne, že by to byla velká ztráta. Uřízl jsem si prst, aby si lidi mysleli, že výbuch zničil i mě. Pak jsem jako krysa utekl pryč.“

 

„Kde jsi byl od té doby?“ zeptal se Brumbál.

„Dlouho jsem zůstával ve své krysí podobě jako domácí mazlíček u rodiny Weasleyových. Věděl jsem tak, co se děje, a čekal jsem na náznaky, že se můj pán vrací…“

„Prašivka?“ přerušil ho zděšeně Percy.

„Jé, hele, malý Percy,“ zašklebil se Pettigrew. „Pořád máš v pokojíčku ty nevhodné časopisy, které sis prohlížel, když si každý myslel, že se učíš?“

„Co?“ zaskřehotal Percy. „Já jsem nikdy… já…“

„Možná bychom se měli vrátit zpět k tématu,“ přerušil je Brumbál taktně. „Petere, proč jsi opustil Weasleyovi?“

 

„Odhalili mě,“ vysvětlil Peter. „Sirius nějak zjistil, kde jsem, a šel po mně. Tehdy jsem patřil mladému Ronovi, který si mě s sebou vzal do Bradavic. Sirius se mě pokusil chytit, nakonec mu k tomu pomohl i Remus Lupin a Harry se svými přáteli. Měli by mě, kdyby se tam neobjevil Severus a všechno nezamotal tak, že se mi podařilo utéct.“ Všechny pohledy se stočili k Severusovi, který si pohrdavě odfrkl.

„Došlo mi, že v Británii už nejsem v bezpečí, proto jsem se rozhodl odejít a sledovat stopy Temného pána. A našel jsem ho! Já, nejmenší z jeho následovníků, jsem ho našel v temném lese v Albánii. Tam mě ale poznala jedna anglická čarodějka, takže jsem ji zajal a dozvěděl se od ní o Turnaji tří kouzelnických škol. S mým pánem jsme měli plán, jak zajmout mladého Harryho a použít jeho krev, aby můj pán znovu získal svoje tělo. Pořád nechápu, proč to nevyšlo. Harry se asi nějak osvobodil, když jsem se nedíval, a omráčil mě.“

 

„Nevěřím z toho ani slovu!“ zařval Popletal. „Tohle všechno je nějaký trik, jak mě zdiskreditovat! No, nefungovalo to!“

„Korneliusi, obávám se, že budete muset čelit pravdě. Voldemort nezemřel a vypadá to, že se chce vrátit,“ řekl Brumbál zasmušeně.

„Nesmysl!“ zakňučel Popletal. „Vidím tu vaši malou hru, Brumbále. Tohle je všechno součást plánu, jak dokázat, že jste schopnější než já, že? Neměl bych být překvapen, že se snažíte mě svrhnout a dostat se na moje místo! No, ale já to nevzdám!“

„Lidé musí být varováni, aby byli na Voldemortův návrat připraveni,“ trval na svém Brumbál.

 

„Přestaňte říkat to jméno!“ zaskřehotal ministr. „Tohle všechno jsou hovadiny. Vy-víte-kdo se nevrací a já tady nebudu stát a poslouchat tyhle nesmysly!“

„Potom se zdá, že se naše cesty rozcházejí, Korneliusi,“ řekl Brumbál ledovým hlasem.

„To tedy ano,“ zaječel Popletal. „Můžete zapomenout všechno, co tihle dva blázni tvrdí. Pošlu mozkomory, aby jim okamžitě dali polibek. Myslím, že to je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat.“

„Ale co bude se Siriusem?“ vykřikl Harry.

„Ten dostane polibek taky, jestli ho najdeme,“ rozhodl Popletal a vyběhl z kanceláře. O vteřinu později si za ním pospíšil také Percy.

 

Ginny se podívala na Harryho nezdravě bledou tvář a uvědomila si, že musí něco udělat. I když nesnášela to přiznat, Popletal by se uklidnil jedině v případě, že by z toho něco měl. Nahnula se a rychle zašeptala Harrymu do ucha.

„Jdi po Popletalovi, Harry,“ tlačila na něj, „nabídni mu obchod.“ Harry se na ni chvíli šokovaně díval, než jeho výraz ztvrdl. Vyskočil a vydal se ke dveřím.

„Hned jsem zpátky,“ křikl, než ho někdo stačil zastavit. O chvíli později se k němu na točitém schodišti přidala i Ginny.

 

Utíkali chodbou za ministrem, který za tak krátkou dobu ušel překvapivě dlouhou vzdálenost.

„Pane Ministře! Pane Ministře, počkejte, prosím!“ křičel za běhu. Popletal se po něm otočil a zastavil se. Jeho rozzuřený výraz nevypadal dobře. Percy vypadal pohoršeně, že se odvážili křičet na Ministra kouzel.

 

„Co chcete, Pottere?“ štěkl Popletal. „Nemám zájem poslouchat vaše pohádky.“

„Pane Ministře, chci vám nabídnout dohodu,“ pronesl Harry hlasem ztěžklým námahou. Ginny během Harryho řeči nespustila oči z Ministra, takže jasně postřehla změnu v jeho chování. Tohle očividně při jednání s lidmi očekával. Byl Ministrem kouzel a dokázal tak uvést spoustu věcí do chodu, vy jste ale museli nabídnout něco, aby mu to stálo za to.

„Opravdu, pane Pottere? O jakou dohodu by se jednalo?“ zeptal se vypočítavě.

 

Ginny zachytila koutkem oka pohyb, jeden z portrétů visících na zdi se náhle posadil a začal jim věnovat pozornost. Zatahala Harryho za rukáv a ukázala k malbě.

„Ehm, možná bychom to měli probrat venku,“ navrhl Harry. Popletal si také všiml zájmu portrétu a přikývl.

„To je asi dobrý nápad.“

 

Všichni čtyři se pak vydali dolů po schodišti do Vstupní síně. Ginny si jasně uvědomovala nesouhlasné pohledy, které jejím směrem vysílal Percy, zdálo se ale, že před Ministrem se neodváží nic říct. Nakonec došli až ke dveřím, kterými prošli a dostali se tak ven. Když byli od hradu dostatečně daleko, zastavili se a Popletal se na Harryho zadíval s očekáváním v očích.

„Pane Ministře, chci se s vámi dohodnout, aby můj kmotr prošel spravedlivým procesem,“ vysypal Harry.

„Hm, tím si nejsem jistý, pane Pottere,“ zatřásl Popletal hlavou. „Blackova vina je pro všechny naprosto očividná. Silně pochybuji, že slovo dvojice bláznů by mohlo být odůvodněním pro znovuotevření procesu. Veřejnost věří, že je Ministerstvo před podobnými kriminálníky ochrání. Nemůžu riskovat, že bude jejich víra v nás podlomena.“

 

„Promiňte, pane ministře, ale myslím, že se na to díváte ze špatného úhlu,“ skočila mu do řeči Ginny. „Jistě byste si odhalením uzavřeného případu, v němž byl neprávem a bez procesu uvězněn nevinný člověk, zasloužil více respektu.“

„Ano, ale kdo v první řadě Blacka uvěznil? Ne, Ministerstvu nesmí být nic vytýkáno,“ trval na svém ministr.

„Ale nebyl jste to vy, kdo přikázal hodit Blacka do vězení, ne?“ tlačila Ginny dál. „Stalo se to, myslím, za doby předsednictví Millicent Bagnoldové. Těžko můžete být viněn z něčeho, co se dělo pod jejími rozkazy, ne? A navíc, byl to Barty Skrk, kdo Blacka poslal do vězení bez procesu. Fakt, že je jeho syn – smrtijed - naživu a sedí v Brumbálově kanceláři, potvrzuje, že ten muž je zkorumpovaný. Pane ministře, představte si, jak by veřejnost reagovala na to, kdybyste vy, Kornelius Popletal, odhalil takové chyby svých předchůdců. Díky vám by byl nevinný muž omilostněn a viníkům by se dostalo spravedlnosti. Byl byste hrdina.“

„Já bych volil někoho, kdo tohle všechno dokázal,“ přidal se k ní Harry.

 

„No, jistě by to mou reputaci nijak nepoškodilo,“ uvažoval Popletal, „ale ne. Nemůžu riskovat, že se Skrk a Pettigrew dostanou před soud. Nedovolím, aby se šířily tyhle nesmysly o Vy-víte-kom.“

„Ale vy jste to sám řekl, pane,“ nevzdávala se Ginny, „oni věřili, že se snaží Voldemorta vzkřísit, ale je jisté, že neuspěli. Neexistuje důkaz, že by vůbec kdy mohli. Důležité jsou zločiny, které spáchali, ať už byly jejich motivy jakékoliv. Navíc si jsem jistá, že schopný soudce by jim zvládl klást takové otázky, aby jejich zamýšlený cíl vůbec nepřišel na přetřes.“

 

„Možná,“ připustil Popletal, „ale co Brumbál nebo například tady pan Potter? Co vy prozradíte?“

„No, za ředitele mluvit nemůžu,“ řekl Harry opatrně, „ale velice rád prohlásím, že když jsem opustil hřbitov, neviděl jsem jedinou stopu po Voldemortovi a jsem si jistý, že k jeho vzkříšení nedošlo.“ Popletal ho zamyšleně sledoval, zcela netypicky nenacházel slova. „Navíc,“ dodal Harry, „pokud bude Sirius Black omilostněn, víc než rád poskytnu rozhovor novinám, ve kterém řeknu, jak jsem ohromen tím, jak jste celou záležitost zvládl.“ Na Popletalově tváři se objevilo triumfální pousmání.

 

„Tedy dobrá, pane Pottere, myslím, že máme dohodu. Zařídím, aby se Skrk a Pettigrew dostali před soud, a pokud zopakují svoji historku před Čarostolcem, jsem si jistý, že pro Siriuse Blacka získám milost,“ souhlasil. „Na oplátku chci, abyste veřejně oznámil, že se Vy-víte-kdo nevrátil, navzdory tomu, co možná řekne Albus Brumbál, a že schvalujete moje vedení. Platí?“

„Platí!“ přikývl Harry.

„Skvělé! Informujte Brumbála, že pošlu bystrozory, aby ty dva neprodleně uvrhli do vazby.“ Popletal se už vydal pryč, ale potom se ještě ohlédl na Ginny. „Můžu se ještě zeptat, kdo jste vy, mladá dámo?“

„To je moje sestra Ginevra, pane Ministře,“ řekl Percy, než měla šanci promluvit.

„Vaše sestra?“ povytáhl Popletal obočí. „Zdá se, že se do vaší rodiny dostává politika. Těším se, až v budoucnu dostanete pozici na Ministerstvu, slečno.“

„Děkuji, pane Ministře,“ ušklíbla se.

 

Percy s Ministrem se pak dali na odchod, ale neušli daleko, než je ještě jednou zastavil výkřik.

„Hej, Percy!“ zavolal Harry. „Máš pořád ty časopisy, které zmínil Pettigrew, abych si je mohl půjčit?“ Percy přimrzl na místě a upřeně na něj zíral, nic ale neřekl. Možná přítomnost jeho šéfa ho přinutila držet jazyk za zuby. Místo toho se otočil a velkou rychlostí se vydal pryč, ramena se mu třásla. Když jim zmizeli z dohledu, Harry s Ginny vybuchli smíchy.

 

„Harry, to bylo úžasný!“ podařilo se Ginny říct mezi hihňáním.

„Promiň, nemohl jsem si pomoct,“ smál se Harry. „Myslel jsem na to, kolikrát byl Percy v Doupěti příliš zaneprázdněn ve svém pokoji. Teď už víme proč.“

„Fuj. Už nikdy na to nechci myslet,“ stěžovala si Ginny a nasadila výraz protestu. „Dobře, že si nakonec našel přítelkyni.“

„Jo,“ odfrkl si Harry a oba znovu vyprskli smíchy. Trvalo dlouho, než nad sebou znovu získali kontrolu.

 

„Udělali jsme správnou věc, Gin?“ zeptal se pak Harry. „Mám pocit, jako bych právě zaprodal svou duši ďáblu.“

„Jedině tak mohl Sirius získat milost,“ ujišťovala ho Ginny, „je něco důležitějšího?“

„Ale jak Brumbál řekl, my potřebujeme lidi varovat, že se Voldemort chce vrátit,“ poukázal Harry.

„Opravdu?“ dotazovala se. „A co by dělali, až bychom jim to řekli? Řeknu ti to rovnou - nic. Dokud Voldemort nepřijde a neukáže se jim, všichni budou dělat to, co Popletal. Předstírat, že se nic neděje. Zavřou oči a budou se chovat, jako by se nic neobvyklého nedělo.“

„Asi máš pravdu,“ řekl Harry posmutněle. „Jako vždycky.“

„Jsem ráda, že ti to konečně došlo,“ usmála se Ginny. „Tak pojď, měli bychom se vrátit do ředitelny nebo si budou myslet, že nás Popletal unesl.“

 

S tím zamířili zpátky do školy. Po pár krocích vzal Harry Ginny za ruku. Společně se vydali vysvětlit řediteli, co provedli.

 

 

<<< Předchozí                Následující >>>