36. Tomu říkáte bezpečné?
Zabraný v myšlenkách se vrátil do svého pokoje, a protože nevěděl, co jiného dělat, vytáhl kus pergamenu a brk. Už několik dní neviděl Severuse, a tak mu teď napsal, co se stalo, i když už to stejně nejspíš věděl. Počkal, až se Hedvika vrátí z lovu, a předal jí dopis.
Díval se za ní, dokud se její stín neztratil ve tmě. I když se vrátil do postele, věděl, že dnes v noci se spánku nedočká. Kdo ví, jak nový školní rok skončí tentokrát.
Jak Harry předpokládal, Severus byl o Pettigrewově útěku informován hned v tu noc, kdy k němu došlo. Jeho vztek byl ještě horší, než jaký Harry zažil u Jamese, když jeho a Adriana informoval o Peterově útoku, a to už něco znamenalo. Na druhou stranu, pomyslel si Harry, když sledoval Severuse, jak pochoduje sem a tam ve velké hale na Silbreithu, aspoň právě obohatil svou zásobu skřetího jazyka.
„Nemůžu uvěřit, že máme za ministra tak neuvěřitelného idiota,“ vyvřelo z něj už asi podesáté za poslední hodinu.
„To hodně lidí,“ ujistil ho Harry. Severus se nenechal přerušit.
„Kontrolovat ochranná kouzla?“ mluvil k nikomu nespecifikovanému. „Proč by se o to staral? Neznamená to, že by z nich mohl uniknout zvěromág ve své zvířecí formě, vůbec ne!“ Harry se jeho rozčilením vlastně bavil, ale snažil se ho uklidnit.
„No, o míře Popletalovy blbosti se můžeme bavit hodiny, ale myslím, že k žádnému závěru nedospějeme. Zkus se párkrát zhluboka nadechnout a myslet na něco, co ti nezpůsobí infarkt.“ Severus po něm střelil zamračeným pohledem, ale přinutil se posadit se do křesla.
„Tak,“ řekl temně, „spokojený?“
„Přímo nadšený,“ odpověděl Harry suše. „Z toho tvého pochodování mě rozbolela hlava,“ pokusil se vnést do situace trochu humoru. Mistr lektvarů vydechl.
„Promiň,“ omluvil se. „Jen se to celé zdá až moc hloupé, než aby se to skutečně dělo.“
„Myslím, že se to děje právě proto, že je to tak hloupé,“ zafilozofoval Harry a Severus po něm střelil zamyšleným pohledem. „Jsou to většinou hlouposti, co způsobí velké škody, myslím.“ Severus přikývl.
„Máš samozřejmě pravdu,“ uznal, „a s Popletalem vlastně máme štěstí, že se něco nestalo už mnohem dřív.“
„Máme štěstí, že zbytek zadržených Smrtijedů je pořád v Azkabanu,“ poznamenal chlapec zasmušile. „Ale to by neměla být tvoje největší starost,“ dodal potutelně.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Severus zmateně. „Je venku víc psychicky narušených vrahů, kteří po tobě jdou?“
„No, myslel jsem, že se budeš zabývat novými učiteli Obrany proti černé magii,“ provokoval Harry uličnicky a jeho úšklebek se ještě rozšířil, když viděl Severusův zmatek.
„Jich bude víc než jeden?“ zeptal se.
„Brumbál vám nic neřekl?“
„Řekl, že si stále není jistý a po novém profesorovi se porozhlíží,“ odpověděl Severus opatrně. „Víš něco, co já ne?“
„Pak to teda nebyl vtip, když říkali, že to bude překvapení,“ zahihňal se Harry.
„Máš v plánu mi to říct?“ Severus začínal být otrávený.
„Mohl bych tě trápit, ale dnes večer jsem milosrdný,“ prohlásil Harry s vědomím, že by mu to stejně řekl tak jako tak. Jeho reakce bude k nezaplacení, přece se o ni nepřipraví, nechtěl ho vystrašit až k smrti. Rychle se sehnul, když mu na hlavu letěl polštář.
„Když se budeš chovat takhle, možná si to rozmyslím,“ varoval Severuse.
„Fajn, už nic nedělám. A teď ven s tím.“
„Nový učitelem Obrany měl být Sirius, ale protože má důležitou roli v pátrání po Pettigrewovi, rozdělí si hodiny s Remusem.“
Harry minulou noc slyšel, že bylo rozhodnuto. Remus měl pravdu, že Popletalovi v téhle patové situaci nezbývá než souhlasit.
„Takže, co k tomu řekneš, Seve?“ zeptal se zelenooký teenager. Severus stál jako socha. Na vteřinu Harryho napadlo, jestli vůbec dýchá. Ukázalo se, že ano.
„Black?“ vyslovil hrozivě. „Učitel? Kdo se zdravým rozumem by z něj mohl udělat učitele?“ Dobrých deset minut pokračoval vyjmenováváním důvodů, proč by Sirius neměl být ani puštěn do třídy.
Harryho zajímalo, jestli ti dva někdy záležitosti mezi sebou vyřeší. Tak trochu si myslel, že kdyby se jim to povedlo, mohli by být dobrými přáteli. Někde hluboko měli podobný temperament, i když Mistr lektvarů měl lepší sebekontrolu. Možná jednou, až se ani jeden z nich nebude muset skrývat.
„Bude to zajímavé,“ prohlásil Harry. Severusovy oči se zúžily do štěrbin a on zvedl z pohovky další polštář. Harry obezřetně couval.
„Tati, nebudeme se ukvapovat…“
„Já ti ukážu, co je zajímavé,“ zavrčel Severus zlověstně. Tak se rozpoutala velká polštářová bitva, kterou oba čarodějové zakončili letní prázdniny.
Druhý den ráno se Harry snažil se Siriusovou pomocí natlačit svůj kufr do Bradavického expresu. Harry i Adrian byli stále znova a znova varováni, ať si v Bradavicích dávají pozor na každý svůj pohyb.
Psí zvěromág i vlkodlak nastoupili do vlaku společně s nimi a konečně jim tak oficiálně odhalili, kdo je bude v letošním roce učit Obranu proti černé magii. Harry předstíral překvapení a Adrian byl v sedmém nebi.
Jeho nálada však klesla na bod mrazu, když jim máma zakázala po zbytek roku navštěvovat Prasinky.
„Je to nutné,“ trvala na svém, „když je Petr na svobodě, nemůžeme nic riskovat.“ Harry rozuměl, proč se tak chová, ale přemýšlel, jestli je to opravdu nezbytné.
Vědělo se, že Ministr povolal do Bradavic speciální zabezpečení, jehož povaha byla ale stále neznámá. Jak je informoval James, bystrozorové to nebyli. Ministr tvrdil, že je o vše postaráno, ale z jeho úst to nebyla nijak uklidňující slova. Nejspíš nasadil některé z těch, o kterých se nemluví. Harryho vždycky zajímalo, co tihle lidé dělají. Ti totiž dělali čest svému jménu a nikdy o tom nemluvili. Možná to tento rok zjistí, pomyslel si a přisedl si do kupé k Adrianovi, Ronovi, Hermioně, dvěma novým profesorům, Nevillovi a Ginny.
Nejmladší z Weasleyů byla stydlivější a tišší, než si ji Harry pamatoval z loňské jízdy vlakem, ale to se dalo čekat, když byla po velkou část školního roku posedlá myšlenkami Temného pána. Možná vzpomíná na to, co se loni stalo nebo jak si začala psát deník.
Pozitivní naopak bylo, že Malfoy kolem jejich kupé jen prošel s pohledem plným nechuti, ale netroufal si něco podniknout, když s nimi byli Remus se Siriusem.
„Tak jak se vám líbilo v Egyptě?“ zeptal se Remus asi po hodině cesty, čímž Harryho vytrhl ze zkoumání Nevillova popisu nově objevené a nesmírně zajímavé rostliny.
„Ginny si to tam zamilovala…“ prozradil Ron.
„To ano,“ přiznala.
„… ale mně vadilo to příšerné horko. Jako hrobky byly fakt hustý a potkali jsme magickou komunitu z Caira, ale ten zpropadený písek…“
„No tak,“ napomenula ho Hermiona.
„Vím, co myslíš,“ připustil Sirius, „před několika měsíci jsme s Jamesem v Egyptě trénovali na jejich akademii a je tam opravdu vedro, zvlášť v létě.“ To se mi právě líbilo, pomyslel si Harry.
„To teď ale není nejdůležitější otázka,“ pousmála se Ginny, oči jí ale úsměv nerozzářil. Harryho zajímalo, co tím myslí, když k ní všichni stočili pohled.
„A co by měla být nejdůležitější otázka, slečno Weasleyová?“ zeptal se Remus dobromyslně.
„Jen mě zajímalo, jak se vy dva cítíte jako noví profesoři na škole,“ prohlásila nevinně. Zelenooký čaroděj ji pozoroval koutkem oka. Něco mu říkalo, že se ještě nedostala k pointě.
„Bude to divné,“ odpověděl Sirius, „hlavně proto, že většina ostatních učitelů učila také nás.“
„Ale teď budete pracovat všichni společně, na jedné půdě,“ pronesla Ginny, chápala, jak to Sirius myslí. „Budete si rovní, pracovat spolu.“
„Přesně tak,“ souhlasil Sirius. „Přiznávám, že mám pořád problém oslovovat profesora Brumbála Albusi.“
„A já mám problém říkat McGonagallové Minervo,“ přiznal Remus.
„Jen si představ, že s ní budeme pracovat,“ vydechl Sirius užasle, jako by ho to nikdy dřív ani nenapadlo.
„Nebo s Kratiknotem,“ dodal Remus.
„Nebo s profesorem Snapeem,“ namítla Ginny nevinně. Sirius s Remusem se přikrčili a s hrůzou ve tváři na ni zírali. Harry měl co dělat, aby nevybuchl smíchy, když znovu promluvila.
„Každý ví, že profesoři Lektvarů a Obrany spolu spolupracují velice úzce. Tedy až na Lockharta, ale…“ pokrčila rameny a Harry čekal na výbuch. Sirius nezklamal.
„To Brumbál zapomněl zmínit!“ Hluboce dýchal a pevně svíral opěrky svého sedadla, když se ho Remus snažil uklidnit.
Ginny se zabořila zpátky do sedadla a otevřela svoji učebnici Formulí. Ostatní spolužáci na ni zírali, jako by ji nikdy předtím neviděli.
„To, slečno Weasleyová,“ pronesl Harry, „tě dělá buď géniem, nebo zplozencem zla.“ Sirius stále divoce dýchal a přísahal, že by nikdy nepracoval s nějakým umaštěným tupcem, natož aby mu prokazoval respekt.
„Nemůžeme prostě říct, že jsem zlo samo a nechat to být?“ zeptala se uličnicky. Harry se zasmál a její bratr na ni zíral v naprostém úžasu. Zasmála se a s povzdechem ho spokojeně pozorovala. Podle toho, co zelenooký čaroděj pozoroval během léta, byl Ron taky trocu skleslý a celou dobu ve vlaku svou sestřičku pozoroval, jako by snad mohla každou chvílí zmizet, všiml si ještě. Možná o tom to celé bylo?
„Trávilas čas s dvojčaty?“ zeptal se Harry se zájmem.
„Vypadá to tak, pane Pottere,“ odpověděla.
„A jestli čeká, že mu s něčím pomůžu, s čímkoliv…“ pokračoval Sirius ve svém řečnění, „přísahám, že ho…“ větu nestihl dokončit, protože vlak začal zastavovat.
„Skvělé, už mám hlad,“ prohlásil Ron a zíral z okna, kde se snažil v dálce rozeznat bradavický hrad.
„To je novinka,“ zamumlal pořád nervózní Sirius.
„Ještě tam být nemůžeme,“ protestoval Neville, když zkontroloval svoje kapesní hodinky, narozeninový dárek od Harryho.
„Tak proč zastavujeme?“
Vlak stále víc zpomaloval. Když umlkly motory, vítr a déšť ještě hlasitěji bubnovaly na okna. Harry seděl nejblíž ke dveřím, a tak se zvedl, aby nakoukl do uličky. Po celé chodbě lidé zvědavě vystrkovali hlavy ze svých kupé.
Vlak se s trhnutím zastavil a vzdálené dunění jim napovědělo, že se někde sesypala zavazadla z regálů. Pak bez varování zhasla světla a vše se ponořilo do naprosté tmy.
„Nic nevidím,“ stěžoval si Adrian.
„Co se děje?“ Ronův hlas zněl někde za Harrym.
„Au!“ vyjekla Hermiona. „Rone, to je moje noha!“ Harry se na svoje místo vrátil poměrně snadno díky svému vyostřenému nočnímu vidění.
„Hej, to jsem já!“ vykřikla pro změnu Ginny, když se její bratr snažil přestat zraňovat lidi kolem sebe.
„Promerlina, Rone!“ přidal se Neville, jak Ron ve svém snažení selhával.
„Všichni se uklidněte,“ zvolal Remus a pomocí kouzla Lumos osvítil kupé. Sirius, Adrian a Harry následovali jeho příkladu, a když všichni zase viděli, snažili se přijít na to, co se stalo.
„Myslíte, že máme poruchu?“
„Těžko říct,“ odpověděl Adrian svému příteli.
„Možná bych měla jít a zeptat se ve strojovně, co se stalo,“ řekla Hermiona a zvedla pohled k profesorům pro svolení.
„Nejsem si jistý, jestli bys teď měla běhat po vlaku, Hermiono,“ zaváhal Sirius v okamžiku, kdy se zatřásla okna, najednou zamlžená. S Remusem se na sebe zmateně podívali s nevyslovenou otázkou.
Harry nechápal, jak spolu komunikují, ale vlkodlak jeho problém nesdílel.
„To ne, nemohl přece…“ vydechl nevěřícně.
„Už dokázal, že je na to hloupý dost,“ zamračil se Sirius, zatímco Neville překročil Křivonožku a snažil se vykouknout z kupé.
„Všude je tma,“ informoval je.
„Tam venku se něco hýbe,“ vykřikl Ron, který se díval z okna, „myslím, že někdo nastupuje do vlaku…“
„Cože?“ divil se Sirius a přitiskl tvář na chladné sklo.
Harry to taky viděl. Do vlaku nastupovaly vysoké postavy v tmavých pláštích, až moc vysoké na to, aby to byli lidé. Vypadaly jako stíny a pohybovaly se, jako by se ani nedotýkaly země.
Ještě víc se ochladilo a Harrymu se sevřelo hrdlo.
Najednou mu v mysli vytanuly obrazy na jasné plameny v podzemní komnatě, křik umírajícího muže a Adriana v bezvědomí na podlaze. Harry zalapal po dechu, jak se snažil potlačit vinu. Na Quirrellovu smrt si nevzpomněl už měsíce.
Voldemort klouzající lesem směrem k Adrianovi, stříbrná krev odkapávající mu z úst, zatímco on stojí jak z kamene.
„Co se děje?“ zeptal se Adrian s hůlkou v pohotovosti v třesoucí se ruce. „Co je to za lidi?“
Bledá Ginny nehybně ležící na podlaze Tajemné komnaty.
„To nejsou lidi,“ odplivl si Sirius, ale dál to nerozvedl.
Chlad v místnosti přešel v mráz a dveře se znovu otevřely. V nich stála vysoká postava, jedna z těch, které nastoupily do vlaku. V Harryho mysli se znovu rozlehl křik muže, kterého zabil, a trvalo mu jen chvíli, než si uvědomil, že čelí jednomu z azkabanských strážných.
Mozkomor postoupil vpřed a Harry si stačil všimnout slizkých rukou, které po něm natahoval, než je stáhl zpět. Pak se mozkomor hluboce nadechl. A křik se ztrojnásobil. Quirrell plápolal a Harry ho zabíjel znova a znova. Jeho bratr byl v nebezpečí. Ginny umírala. Bazilišek útočil. Zima pronikala hlouběji. Vidění se mu rozostřilo.
„Nikdo z nás neskrývá Petera Pettigrewa!“ zvolal Sirius a Harry slabě zaznamenal jeho hůlku namířenou proti postavě.
„Expecto Patronum!“ křikl a z hůlky vyběhl stříbrný vlk nebo veliký pes a mozkomora zahnal pryč.
Najednou byl křik jen ozvěnou a za chvíli zmizela i ta. Harry zatřepal hlavou, jako by se snažil zahnat poslední zbytky myšlenek, a podíval se na Nevilla, Adriana a Ginny. Všichni tři byli bledí a roztřesení, ale aspoň naživu.
„Mozkomoři, opravdu!“ zuřil Sirius, když se otočil k překvapeným studentům za sebou.
„Jste všichni v pořádku?“
„V pořádku není to, jak bych popsal, co teď cítím,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby a pokusil se napřímit. Jak zjistil, nebylo to jen tak, pořád se třásl.
„Naprosto příšerné,“ vyhrkl Adrian a Harry pokýval hlavou v souhlasu. Díval se na svého bratra shora – přes léto dával postupně vyniknout svojí skutečné výšce. Teď by to nepopsal lépe.
„Co byla ta věc?“ zašeptala Hermiona vyděšeně s očima stále upřenýma na dveře.
Ve vlaku se znovu rozsvítilo, a než jí kdokoliv stačil odpovědět, vlak se dal znovu do pohybu.
„Jeden z azkabanských mozkomorů,“ vysvětlil Remus a každému podal kus čokolády. Vždycky ji má s sebou? Zelenookému čaroději to najednou přišlo jako opravdu dobrý nápad.
„Jsou to strážcové ve vězení,“ rozvinul jeho odpověď Sirius, když si od Remuse taky vzal kus čokolády.
„To, co jste cítili, byla jejich schopnost vysát z člověka všechno dobro a štěstí, zatímco vám předkládají vaše nejtemnější vzpomínky. Tak si podmaňují vězně.“
To všechno už Harry věděl, o mozkomorech četl už dávno. A co to Sirius použil za kouzlo? Také ho znal. Ale když ta bytost vstoupila, nebo spíš vklouzla do kupé, magie byla tím posledním, na co myslel. Opět zamrzl, jako když byl před dvěma roky v tom lese. Tak, jak si slíbil, že už to nikdy neudělá.
„Ale co dělali tady?“ zeptala se Ginny a ukousla si čokolády, snažila se vypadat klidně. Harry s ní soucítil. Merlínví, jak se cítí po tom, co se loni stalo.
A taky Neville, uvědomil si. Seděl hned vedle svého kamaráda, a tak mu soucitně stiskl rameno. S jeho minulostí a stavem jeho rodičů – celý svůj život Harrymu odhalil přes léto – nebylo divu, že se chlapec viditelně třásl. Harry se na svého kamaráda podíval pořádně.
Neville byl taky vyšší než dřív a dětská baculatost v jeho tvářích byla pryč. Pořád se klepal, ale vedl si lépe, než kdyby se to samé stalo na začátku minulého roku. Neville se na něj váhavě usmál.
„Ztělesňují Popletalovu představu o bezpečnosti. Chce dostat Petra skoro tak moc jako my,“ informoval je Sirius, čímž zodpověděl Ginnyinu otázku. Pak si znova ukousl čokolády a Harry následoval jeho příkladu. Děkoval Remusově závislosti, když se jeho tělem začínalo šířit teplo.
„To je tak nebezpečný?“ zeptal se tiše Neville s pohledem upřeným na svoje ruce.
„Ano,“ odpověděl Remus úsečně. „Ale Ministra víc zajímá jeho pověst. Pravda o tom, jak Pettigrew utekl, se dostala ven. A nic neublíží vaší pověsti tolik, jako to, že jste zapomněl zkontrolovat kouzla kolem klece nechvalně proslulého kriminálníka.“
Když se dostali na hrad, všude panovala sklíčená nálada. Další mozkomorové byli umístěni u vchodu do školy a dokonce i testrálové jimi vypadali zneklidněni. Harry si všiml, že havraspárská blondýnka vedle něj si testrály prohlíží, jako by si jejich podivnou reakci uvědomila také. Ale na druhou stranu se její pohled zdál jaksi nepřítomný, takže Harry jen pokrčil rameny a neřešil to. Možná si zas jen něco představuje.
Ginny se okamžik na dívku zamyšleně dívala, ale pak k ní přistoupila s úsměvem, pozdravila ji a nastoupila k ní do kočáru. Obě musejí být z druháku, usoudil Harry a obrátil svoji pozornost zpátky k Nevillovi.
Slavnost byla mnohem ostýchavější než obvykle. Dokonce i ředitel ztratil svoje veselí, u něj tak obvyklé na začátku školního roku, a Severus vedle něj vraždil svoje okolí pohledem. Harry po něm střelil pohledem a jen cítil, jak se pomalu blíží výbuch. Napadlo ho, že by mohl Severuse a Popletala zavřít na hodinu v jedné místnosti. Pak by se stačilo vrátit a sesbírat kousky. To aspoň na jeho tváři vykouzlilo úsměv.
Dva noví profesoři Obrany byli přivítáni bouřlivým potleskem, starší studentky si zálibně prohlížely zejména Siriuse.
Největší překvapení ale přišlo, když Brumbál oznámil, že Péči o kouzelné tvory převezme Hagrid místo profesora Kettleburna, který odešel ve snaze zachránit si poslední jednu a půl končetiny. Bývalý profesor byl po škole uznávaný, protože v ní odsloužil šedesát dva školních roků. Hagrid bude mít co dělat, aby vyrovnal takovou laťku.
„Měli jsme to vědět,“ zahučel Ron s ránou do stolu, „kdo jiný by nám předepsal knihu, která kouše?“ Pravda, souhlasil Harry, zatímco se přidal k jásotu ostatních studentů. Zasmál se Nevillově poznámce, že brzy budou ve třídě vychovávat gryfy.
Pět studentů si po slavnosti na Hagrida počkalo, aby mu pogratulovalo k nové pozici.
„Za to všechno můžete vy tři,“ řekl Hagrid a utřel si uslzený obličej do ubrousku. Harry dělal, co mohl, aby neprotočil oči v sloup, když jmenovaný profesor děkoval Adrianovi a jeho přátelům. Nemohlo ho nenapadnout, že by jednou mohla být oceněna i jeho pomoc, ale odsunul takové myšlenky pryč s vědomím, že Hagrid o jeho zapojení nemůže vědět.
„Nemůžu tomu uvěřit… skvělej chlap, tenhle Brumbál… nakráčel si to rovnou ke mně do chalupy po tom, co profesor Kettleburn řekl, že toho má dost… tohle jsem vždycky chtěl…“
V tom okamžiku je profesorka McGonagallová všechny vyhnala do ložnic.
Druhý den ráno dostali svoje nové rozvrhy. Zatímco Harry zíral na ten svůj, který byl o něco stísněnější než rozvrh jeho bratra, Hermiona se s chutí pustila do koláčů. Zelenooký chlapec se jí přes rameno snažil zahlédnout, jak hodlá zvládnout tak nabitý program. Její rozvrh ukazoval, že v devět hodin má Věštění s Adrianem a Ronem, Věštění z čísel s ním a navíc ještě Studium mudlů.
Jediný způsob, jakým mohla něco takového stihnout, bylo použít Obraceč času, pomyslel si Harry, ale… zabodl podrážděný pohled do dívky. Důvěřovali jí natolik, aby jí dali Obraceč času pro školní účely? To by vysvětlovalo její náhlou návštěvu u profesorky McGonagallové včera před slavností.
„Proč sis dala Studium mudlů, Hermiono?“ zeptala se zmateně Ginny, která právě dostala svůj rozvrh od George. „Vždyť ses mezi mudly narodila.“ Harry nepřítomně pokýval hlavou nad Ginnyinou logikou, naložil si na talíř palačinky a pustil se do rozhovoru s Nevillem o jejich učebnici Starodávných run.
„Já vím,“ řekla Hermiona rozjařeně, „ale bude ohromně fascinující studovat kouzelnický úhel pohledu.“ Ginny do ní zabodla pohled.
„No, připrav se na celý rok strávený nad popisky toho, jak fungují gumové kachničky. Máš dobrou myšlenku, ale první dva roky jsou vlastně jen úvod do mudlovské kultury,“ řekla a vrátila se ke své snídani.
Harryho teorie o Obraceči času se potvrdila, když viděl Hermionu se svým bratrem a Ronem jít na Věštění, a stejně ji našel usazenou v učebně Věštění z čísel, jak čeká na profesorku Vectorovou. Zelenooký čaroděj si tu informaci schoval pro pozdější použití, nikdy nevíte, kdy budete potřebovat Obraceč času.
První hodina byla poměrně zajímavá, i když už měl Harry základy dávno zvládnuté, a také mnohem méně zaplněná, bylo na ní pouze šest studentů. I když ale věděl, že například pro jeho navrhování košťat je Věštění z čísel potřebné, nakonec pro něj byla hodina poněkud jednotvárná. Přesto ale musela být mnohem příjemnější, než Věštění, usoudil, když viděl Adrianův zachmuřený výraz a kradmé pohledy ostatních spolužáků, které jeho směrem vysílali během celé hodiny Přeměňování.
Dnešním tématem byli zvěromágové, a to Harryho víc než zaujalo, hlavně pro to, že jedním byl. Byl jedním z mála studentů, kteří profesorce věnovali pozornost, když se přeměnila do mourovaté kočky a zpátky. Zdála se pak překvapená nedostatečnou reakcí třídy, a tak se jich zeptala přímo.
„Ale opravdu, co se s vámi všemi dneska děje?“ těkala pohledem z jednoho na druhého. „ne, že by na tom záleželo, ale tohle je poprvé, co si moje přeměna nevysloužila od třídy potlesk.“
Všechny hlavy se opět otočily na Adriana, ale nikdo nepromluvil. Harry se na svého bratra také podíval se směsicí očekávání a obav. Co se mohlo stát, že na něj najednou všichni zírají, jako by měl každou chvílí vypustit duši? Vyměnil si pohled s Nevillem, který jen pokrčil rameny. Reakci třídy nechápal o moc víc než on. Potom zvedla ruku Hermiona.
„Prosím, paní profesorko, právě jsme měli naši první hodinu Věštění a četli jsme z čajových lístků a…“
„Aha, samozřejmě,“ přerušila ji profesorka, najednou zamračená. Harry přemýšlel, co z toho prohlášení mohla pochopit.
Severus nikdy o profesorce Trelawneyové nemluvil, hlavně proto, že to ona vyslovila proroctví o Harrym a Voldemortovi. Mistr lektvarů jí to nikdy neodpustil, stejně, jako to nikdy neodpustil sobě. Samozřejmě uznával, že je nelogické nenávidět ji za něco, nad čím neměla kontrolu, a že by se s tím nejspíš srovnal, kdyby se jen zapojila do bitvy a neskrývala se ve stínech během první války.
„Netřeba říkat něco víc, slečno Grangerová. Řekněte mi, kdo z vás má letos umřít?“ Každý na ni vytřeštěně zíral.
„Já,“ řekl Adrian konečně. Cože?
„Samozřejmě,“ přikývla profesorka a upřela na Adriana pohled. „Potom byste měl vědět, pane Pottere, že Sibyla Trelawneyová předpovídá smrt jednoho ze studentů rok co rok od doby, kdy nastoupila na naši školu. Ani jeden z nich ještě neumřel. Vypadá to, že předpověď smrti je jejím oblíbeným způsobem, jak přivítat novou třídu. Kdybych se nedržela zásady, že nikdy nemluvím špatně o svých kolezích…“ Profesorka se odmlčela a nozdry se jí rozšířily.
Pravda, pomyslel si Harry, zaměstnanci školy nemohli vědět, že vyslovila skutečné proroctví, většina z nich o něm ani nevěděla.
Profesorka pokračovala už klidněji.
„Věštění je jedno z nejnepřesnějších odvětví magie. Nebudu před vámi skrývat, že opravdu nejsem jeho fanouškem. Praví věštci jsou velice vzácní a profesorka Trelawneyová…“ odmlčela se znovu a po chvíli dodala zcela jiným tónem: „podle mě vypadáte naprosto zdravě, pane Pottere, takže jistě pochopíte, že vás neuvolním z dnešního domácího úkolu. Ujišťuji vás, že jestli umřete, nemusíte mi ho odevzdávat.“
Zbytek hodiny pokračoval normálně, jen Ronův strach očividně nebyl zahnán úplně. V momentě, kdy zazvonil školní zvonek, se ocitl vedle Adriana a zajímal se, jestli profesorka opravdu viděla v čajovém šálku Smrtonoše. Harry si odfrkl, když mu konečně došlo, co se opravdu stalo.
„To není sranda, kámo,“ rozhořčil se Ron, když se usadili k nebelvírskému stolu na večeři.
„Můj… můj strýček Bill jednoho viděl a… a zemřel o dvacet čtyři hodin později!“ Harry chtěl odpovědět, ale Hermiona ho předběhla.
„Náhoda,“ řekla bezstarostně a nalila si dýňovou šťávu.
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ naštval se Ron, „Smrtonoši vyděsí většinu čarodějů k smrti.“
„Vidíš to,“ přešla Hermiona v nadřazený tón. „Uvidí Smrtonoše a zemřou strachy. Smrtonoš není předzvěstí smrti, ale její příčinou. A Adrian je pořád s námi, protože není tak hloupý, aby si řekl: dobře, viděl jsem Smrtonoše, tak raději natáhnu bačkory!“
„Jakkoliv zajímavý tento komentář byl,“ řekl Harry, naložil si hrášek a posunul džbán s dýňovou šťávou k Nevillovi, „byl poněkud zbytečný.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Adrian, podrážděný hlavně z Ronova a Hermionina komentáře.
„I kdyby Smrtonoši opravdu byli předzvěstí smrti, ty a já bychom natáhli bačkory už dávno,“ řekl, naplnil si talíř a usmál se na Rona. „I ty bys byl už mrtvý,“ dodal.
„Cože?“ nechápal Ron.
„Proč?“ zeptala se Hermiona.
„Řekni mi, Adriane,“ otočil se na svého bratra, „už jsi viděl Siriuse, jak se přeměnil v Tichošlápka, ne?“ zeptal se a Adrian přikývl. „A nikdy ses nezajímal, jaký druh psa to je? I když je skoro tak velký jako medvěd?“ ušklíbl se reakci svých přátel.
„Tichošlápek je Smrtonoš?“ zeptal se Ron zmateně.
„Ale já jsem myslela, že přeměna v magická zvířata je nemožná!“ vyhrkla Hermiona. Opravdu? zajímal se Harry, ale pro tentokrát to nechal být.
„Ano, Tichošlápek je Smrtonoš, a ano, proměna v magická zvířata je nemožná, co víme,“ souhlasil. „Ale Smrtonoši jsou poměrně stydlivá zvířata a nemají sama o sobě žádné magické schopnosti, aspoň žádné významné.“
Tři páry očí na něj zíraly naprosto zmateně, takže si povzdechl a pokračoval ve vysvětlování.
„Smrtonošové jsou předzvěstí smrti. Nemají magické schopnosti, kterými by čaroděje zabili, sotva jej uvidí. Ve výsledku nejsou o nic víc magičtí než třeba sovy, které můžou čaroděje najít kdekoliv na světě,“ řekl a vložil si do úst další sousto.
„No, to, že se Sirius přeměňuje ve Smrtonoše, může být užitečné,“ ozval se za Harrym Ginnyin hlas.
„Odposloucháváte, slečno Weasleyová?“ ušklíbl se zelenooký čaroděj.
„Když nechcete, aby vás někdo poslouchal, nemáte se bavit uprostřed Velké síně u oběda,“ odvětila Ginny a Neville se souhlasně zasmál.
„Máš recht,“ uznal Harry s úsměvem.
„A nebylo to tak úplně odposlouchávání,“ pokračovala, „drby, že Trelawneyová předpověděla někomu smrt, se rozšířily rychle, a když jste začali mluvit o Smrtonoších, bylo jasné, že to určitě bude jeden z vás.“
„Já,“ přiznal se zamračený Adrian.
„A proč by byl Tichošlápek užitečný?“ zeptal se Ron a Harry si všiml úšklebku, který se Ginny objevil na tváři.
„Jen mě napadlo, že se všemi těmi řečmi o Smrtonoších by Trelawneyová jednoho ráda viděla.“ Celá skupinka se rozesmála a Harrymu bylo jasné, že Sirius s tímto plánem bude souhlasit. Profesor neprofesor.