37. Nejhlubší obavy a útoky
„A proč by byl Tichošlápek užitečný?“ zeptal se Ron a Harry si všiml úšklebku, který se Ginny objevil na tváři.
„Jen mě napadlo, že se všemi těmi řečmi o Smrtonoších by Trelawneyová jednoho ráda viděla.“ Celá skupinka se rozesmála a Harrymu bylo jasné, že Sirius s tímto plánem bude souhlasit. Profesor neprofesor.
„Mozkomorové,“ odplivl si Severus a zadíval se do hořícího krbu. „Přísahám, že vždycky, když se otočím zády, je Popletal hloupější a hloupější.“ Harry jen poslušně přikývl. Nebylo to poprvé, co se Mistr lektvarů rozčiloval nad tím, jakého hlupáka mají za Ministra. Smutné bylo, že nejspíš ani naposledy. V průběhu posledního měsíce se tyto stížnosti staly součástí jejich každodenního života.
Nijak nepomáhal fakt, že Severusova nálada byla pod bodem mrazu od toho kouzelného incidentu, který zahrnoval Siriuse, zelené zbarvení vlasů a neúspěšný žertík, který byl plánovaný na první vyučovací den. Severusovi se podařilo tomu vyhnout jen proto, že Harry slyšel svého kmotra vyprávět o žertíku rozhořčenému Remusovi. Zelenooký čaroděj se hned rozběhl do Severusovy kanceláře, aby ho informoval o tom, co má Tichošlápek v plánu, dřív, než zamíří do sprchy. Sirius byl samozřejmě zklamaný a Severus se po zbytek dne mračil jako bouřkový mrak. Harry se jim oběma smál společně s Nevillem, se kterým se o tajemství podělil.
Neville, jak od něj Harry očekával, se stále víc a víc dostával ze své skořápky, aniž by si to uvědomoval, a díky zelenookému čaroději se stále viditelněji otvíral světu. Harry překvapil sám sebe tím, s jakou lehkostí se mu s Nevillem mluvilo o Severusovi, Minnie, dokonce i Silbreithu a celém svém životě. A poprvé od doby, co si vzpomínal, to nebyl Adrian, komu chtěl říct svoje velké tajemství. Někdy, když ležel v posteli, si přál, aby mohl se svým nejlepším a možná jediným opravdovým přítelem sdílet vše, co se mu honilo hlavou.
Možná právě proto se během jedné říjnové noci rozhodl, že jestli by měl někdy někomu odhalit svoje tajemství, tím někým by měl být Neville. Tajemství znali jinak už jen Severus a Flamelovi, a nikomu z nich by to nevadilo, když už nejednou dokázal, že je opravdovým přítelem.
Během října se také dočkali nejspíš nejzajímavějšího tématu hodiny Obrany proti černé magii, co kdy měli. Bubáci. Harry už o nich samozřejmě slyšel, ale nikdy neměl příležitost se nějakému postavit.
Jako první ze všech šel proti bubákovi Neville. Bubák na sebe vzal podobu jeho samotného, ale s prázdnýma studenýma očima, rezervovaným postojem a prázdným výrazem. Chlapec se zhluboka nadechl a vyslal potřebné kouzlo, načež jeho dvojník zmizel v oblaku bílého kouře. Harry se na něj povzbudivě usmál a jak kolem něj procházel, pošeptal mu, že si promluví později. Pak už se připravil na vlastní souboj.
Popravdě řečeno, byl hodně znepokojený, když se dozvěděl, že bude muset čelit bubákovi. Věděl, co jsou jeho největší strachy – že selže v ochraně svého bratra, ztratí ty, co má rád, že zamrzne v situacích, kdy bude potřeba pohotová reakce. A že jich už bylo.
A pak, jak stál v řadě, se jeho mysl vrátila zpátky ke Quirrelovi a k tomu, co mu udělal. S tím ho roztřásl další strach, který se v sobě snažil pohřbít. Co když se stane mužem, kterého se snaží zastavit? Vrahem?
Ukázalo se ale, že všechny jeho předpoklady byly špatně, protože když se postavil před bubáka, objevil se mozkomor. A i když skončil zamotaný ve svém plášti, teď jasně růžovém a chlupatém, jak ho zasáhlo kouzlo Riddikulus, Harry zůstal zmateně stát. Ze všech věcí, kterých se bál, ho mozkomorové ani nenapadli.
Ještě to odpoledne si Harry promluvil s Nevillem o tom, v co se změnil jeho bubák. Jestli očekával, že se stane něco takového, tak to čekal u sebe, a upřímně řečeno, byl nesmírně zvědavý, co se Nevillovi honilo hlavou, když svému strachu čelil. Odpověď byla odzbrojující a jen ještě víc posílila jejich pouto přátelství.
„Děsím se toho, že je zklamu,“ řekl a posadil se na trávu u jezera.
„Koho je?“ nechápal Harry, co má na mysli. Odpověď ho napadla v okamžiku, kdy se Neville pustil do vysvětlování.
„Rodiče, babičku… vždyť to víš,“ pokrčil rameny. „Rodiče bojovali ve válce. Víš, co se jim stalo. Já a babička jsme jediná rodina, která jim zůstala. Bojím se, že skončím stejně jako oni,“ vydechl a zabořil pohled do země, čekal, co mu na to jeho kamarád odpoví. Zelenooký čaroděj překvapeně zjistil, že mu do očí vhrkly slzy, jak se snažil najít vhodnou odpověď.
„Neskončíš, Neville,“ pronesl pevně se vzpomínkou na podobný rozhovor, který kdysi vedl se Severusem. „Neskončíš.“
„Jak to můžeš vědět? Nejsem ničím výjimečný. Jak můžeš říct, že je nezklamu?“ Harry se díval na svého přítele a v hrudi mu zuřilo spravedlivé rozhořčení.
„Jsi můj nejlepší přítel, Neville, a nebudu se dívat na to, jak se držíš stranou,“ řekl a získal si tím chlapcovu pozornost. „Jsi dobrý člověk, Neve. Jsi skvělý přítel a stejně tak skvělý čaroděj a nikdy se nesnaž to popírat!“ dodal, když se Neville nadechoval k protestu. „Od doby, co máš novou hůlku a začal jsi pořádně trénovat, jsi dosáhl obrovského pokroku. A už jen to, že se bojíš, že svou rodinu zklameš, zaručí, že se to nestane.“
„Myslíš?“ zeptal se Neville s jiskrou naděje v hlase.
„Ano,“ odpověděl rázně Harry. „A pamatuj si, že i kdybys někdy přece jen potřeboval pomoc, máš přece mě.“ V Nevillových očích se objevily slzy.
Oba chlapci se na sebe s úsměvem podívali a pak se v čistě pubertálním záchvatu snažili tvářit, že k ničemu citovému vůbec nedošlo. Neville jen v přátelském gestu udeřil Harryho do paže.
„Nápodobně,“ přikývl Harry a pak se jejich rozhovor stočil k famfrpálu a plynul mnohem přirozeněji, než kdy Harry zažil s Adrianem.
Zelenooký čaroděj stále dokola přemýšlel nad podobou svého bubáka, až se rozhodl zajít za Severusem, který právě trénoval s dlouhým mečem ve své kanceláři. Severus si vyslechl jeho obavy, několik vteřin o nich přemýšlel, zasmál se a vrátil se k demolici mizerných figurín se slovy: „to je od tebe chytré, dítě.“ Severus si zjevně uvědomil, že největší strach neměl z mozkomorů. Největší strach měl Harry ze strachu samotného, který se pouze fyzicky projevil ve formě mozkomora. A i když to už dávalo větší smysl, Harryho problém stále zůstával. Fyzické projevy jeho nejhoršího strachu totiž obklopovaly celé Bradavice.
A tak začal trénink Patronova zaklínadla. Severus byl nadšený, že se mu podařilo získat bubáka, na kterém mohl Harry trénovat. Po několika týdnech, během nichž bylo jediným úspěchem vyčarování stříbrného oblaku, byl zformovaný Patron konečně schopný zahnat falešného mozkomora pryč.
Harry jen stál a s radostí se díval, jak sedm stop vysoký vlk zahnal zakuklenou postavu pryč a ta nakonec zmizela s hlasitým praskavým zvukem.
„Protože bystrozorové by nestačili, kdepak!“ pokračoval Severus v řečnění. „Museli to být mozkomorové.“
„No, nic s tím neuděláme, nezbývá nám, než se s tím smířit,“ pokrčil rameny Harry, čímž si od profesora vysloužil zamračený pohled.
„Neměli bychom,“ řekl a posadil se naproti Harrymu, pořád sklíčený.
„Když trošku odlehčíme situaci, už jsi slyšel poslední předpověď, jak Adrian zemře?“ zeptal se Harry s širokým úsměvem ve snaze zlepšit Severusovu náladu.
„Zase nějakou další?“
„Jo,“ potvrdil chlapec. Ihned po objevení obrazu Smrtonoše v každém šálku s čajovými lístky Trelawneyová stále Adrianovi naznačovala, jak dospěje ke svému osudu. „Zmínila něco o stětí, jak jsem pochopil.“
„Stětí?“ opakoval Severus pobaveně. „No, nemůžeš říct, že by neměla dostatek představivosti.“
„To opravdu ne,“ souhlasil Harry.
„A jak šly dneska tvoje hodiny?“
„Celkem dobře,“ uznal Harry. „Když pomineme incident s Malfoyem na hodině Péče o kouzelné tvory, řekl bych, že dokonce i ta šla dobře.“
Harryho myšlenky zaletěly zpátky k první hodině školního roku, kdy jim Hagrid představil stádo hipogryfů. Hagrid je považoval za naprosto úžasné a Harry s ním pro jednou souhlasil. V tom, že jsou to úžasná zvířata, ne v tom, že jsou vhodná pro první hodinu třetího ročníku.
Hagrid je seznámil s nějakými základy, jak k nim přistoupit, jak se uklonit, a pak se zeptal na dobrovolníka. Protože chtěl zabránit katastrofě na Hagridově úplně první hodině, vystoupil Harry z řady. Pravdou bylo, že na hipogryfovi nikdy nejel, ale možná je jediným, kdo má ve třídě nějaké zkušenosti s jízdou na koni.
Poklonil se tedy šedému hipogryfovi jménem Klofan, a dokonce se na něm chvíli povozil. Bylo by do očí bijící lží tvrdit, že si let neužil. Nebylo to tak pohodlné, jako jízda na koni – příliš mnoho peří mu nedávalo možnost se pevně chytit – ale bylo to nesmírně vzrušující.
Samozřejmě se do toho pak vložil Malfoy a málem zničil Hagridovu první hodinu. Urazil se, že Adrian se poklonil hipogryfovi, kterého si vybral on, a málem Klofana stačil urazit, než do toho zasáhl Harry. Ten koutkem oka blonďáka pozoroval celou dobu. Věděl, že by se mohl o něco pokusit, aby udělal zmatek na Hagridově první hodině. Fakt, že by během svých neplech mohl být vážně zraněn, ho asi ani nenapadl. Bylo tedy jeho štěstím, že byl Harry dost blízko, aby stačil zasáhnout a uklidnit rozrušeného hipogryfa stejně jako koně.
Přesto nestihl zabránit celé škodě. Klofan se vztyčil na zadní nohy a výhružně na Malfoye zaskřehotal.
Ten pak promluvil se svým otcem, který záležitost přednesl správní radě. I když se nic nestalo, Hagrid byl zahanbený, že v jeho třídě byl málem zraněn student, a zůstal tak u vyučování tlustočervů, což byla asi ta nejnudnější stvoření na světě.
„Celkem dobře?“ opakoval Severus, čímž Harryho vytrhl ze vzpomínek.
„Cože?“ vyhrkl, než si vzpomněl, o čem se to bavili. „A jo, ano, celkem dobře. Čekal bych, že už se touhle dobou něco stane.“
„Trochu paranoidní, ne?“ snažil se Severus odlehčit atmosféru. Kdyby chtěl být upřímný, musel by přiznat, že je sám okamžitě v pohotovosti, když se během jeho hlídky pohne jen stín.
„Říká muž, který seslal kletbu na brnění,“ okomentoval Harry suše. A udělal chybu, že ti o tom pak řekl, pomyslel si Severus s očima v sloup.
„Byl to prostě omyl,“ hájil se.
„A šťastná náhoda, že Protiva už ničil třídu poblíž.“ Severus přikývl, ušetřilo mu to spoustu vysvětlování.
„Jen pořád čekám, že udeří nějaký další šílenec.“
„Technicky vzato je to pořád jeden a tentýž šílenec,“ připomněl mu Severus.
„Takže bychom to měli brát jako vítanou změnu? Víc šílenců místo toho samého každý rok?“ povytáhl Harry obočí.
„Tak jsem to nemyslel,“ ušklíbl se Severus.
„To doufám.“ Harryho hlas zněl pobavením.
Druhý den nato Harryho čekal první famfrpálový trénink letošního školního roku. Oliver začal šílet jako obvykle. Byl to jeho poslední ročník v Bradavicích, jak jim neustále připomínal, a byl skálopevně přesvědčený, že by měl odejít s plnou parádou. Chtěl nejen opětovně vyhrát famfrpálový pohár, ale vyhrát ho tak, aby se před ním týmy ostatních kolejí plazily. Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že se Harry přistihl, jak horlivě přikyvuje.
On sám chtěl hlavně použít svůj Kulový blesk. Ne, že by si stěžoval na svoje staré koště, Merlin chraň, ale Kulový blesk byl jeho dílem. Bylo to prostě jiné.
Září se přelomilo v půli, když jeho pozornost upoutalo něco jiné povahy. Seděl právě ve společenské místnosti a v klidu si četl poslední vydání týdeníku o proměňování, když do místnosti s pláčem vešla Levandule Brownová. Něco si mumlala a kvílela a Harryho okamžitě začalo zajímat, co se stalo. Neville po něm střelil pohledem, oba se snažili zadržet svůj smích a čekali, až jim to dívka vysvětlí. Jejich zvědavost byla brzy ukojena, Levanduli umřel králík. Smutné, dobře, souhlasil Harry, kdyby umřela Hedvika, taky by plakal. Ale naříkat uprostřed místnosti plné lidí? Královna dramat, opravdu.
I Levandule a její tendence přehánět byla brzy odsunuta do pozadí, když jeho pozornost upoutal Ron s Hermionou, kteří se právě hádali nad úkolem do Jasnovidectví. Ron falšoval předpovědi své stinné budoucnosti a Hermiona se za to do něj pustila. Zrzek ale situaci kontroloval konstatováním, že se příliš upíná na to, co je napsáno v knihách.
Nebyla to první hádka, kterou tihle dva mezi sebou letos měli.
„Už se zase hádají,“ ozval se po Harryho levé straně Ginniin hlas. Červenovlasá dívka se posadila do křesla a na klíně si otevřela učebnici Obrany.
„V poslední době je to docela často, že?“
„Slabé slovo,“ odfrkla si, když se na ty dva znovu podívala. Propalovali se teď pohledem, zatímco se je Adrian snažil uklidnit. „Zajímalo by mě, kdy si uvědomí, že se vlastně jeden druhému líbí,“ uvažovala nahlas a vrátila se ke své knize. Harry povytáhl obočí.
„Myslíš, že v tom je základ jejich problémů?“
„A ty snad ne?“ zeptala se lhostejně a ani se neobtěžovala k němu zvednout pohled.
Byl to zajímavý názor, to uznával. Podíval se na Nevilla a ten souhlasně přikývl. Když nad tím tak přemýšlel, Ginny asi skutečně měla pravdu.
„Teda,“ vydechl, než se vrátil ke svému čtení. Koho by to napadlo?
Pomalu se blížil halloweenský víkend a Adrian se stále víc zachmuřoval. Jejich rodiče se po posledních událostech rozhodli nepodepsat jejich formuláře, a tak byli nuceni ten den zůstat ve škole.
„Ale no tak, Adriane,“ oslovil ho Harry, když se svalil na gauč vedle něj. „Už jsme v Prasinkách přece byli.“
„Ale ne se zbytkem školy,“ procedil Adrian mezi zuby a Harry obrátil oči v sloup. Když se jeho bratr rozhodne, že bude trucovat, tak bude trucovat. Děj se co děj.
„No, já jdu do knihovny,“ prohlásil Harry, zaklapl učebnici Bylinkářství, kterou měl vypůjčenou pro svou esej, a postavil se. „Přidáš se?“
„Jasně, že ne, zatraceně!“ zavrčel Adrian a jeho zamračený výraz neustoupil.
„Jak chceš,“ odvětil Harry, určitým způsobem pobavený.
Když kráčel chodbami dolů, narazil na Filche a musel ho přesvědčit, že kniha, kterou nese, je určená k vrácení do knihovny. Když knihu vrátil a mířil zpět do společenské místnosti, málem vrazil do Severuse, který nesl kouřící pohár.
„Neseš Remusovi jeho lektvar?“ zeptal se, když okamžitě rozpoznal vlkodlačí lektvar.
„Ano, ve skutečnosti ano,“ potvrdil Severus. „I když to znamená, že budu muset absolvovat další rozhovor s tím psem o tom, jak bych byl neodolatelný v zelené.
Harry potlačil úsměv a doprovodil ho do kanceláře profesora Obrany proti černé magii. Severus zaklepal a vešel dovnitř. Jak přepokládal, Sirius byl také uvnitř, usazený vedle krbu.
„Snape,“ vyštěkl v jakési podivné formě pozdravu. „Ahoj, kluku. Rozhodl ses poctít nás svou návštěvou?“ dodal o poznání jasněji, když za Snapeem vešel i Harry.
„Ahoj Siriusi, Remusi,“ pozdravil je, zatímco Severus postavil pohár na stůl, u kterého byl Remus posazený. „Vracel jsem knihu do knihovny, když jsem potkal profesora Snapea, jak sem míří. Jen jsem se přidal.“
„Tvůj lektvar je připravený,“ konstatoval Severus suše. „Když ho budeš potřebovat víc, uvařil jsem plný kotlík.“
„Ano, možná budu nějaký potřebovat ještě i zítra. Díky, Severusi,“ odpověděl vždy zdvořilý Remus a několika doušky lektvar vypil. „Chutná odporně, jako vždycky,“ zašklebil se.
„Řekni, Snape,“ začal Sirius, „nemyslíš, že by ses už měl přestat oblékat jen do černého?“ Severus se ani nenamáhal na jeho otázku odpovědět, to ho ale neodradilo, a tak pokračoval.
„Protože jsem slyšel, že v této sezóně je zelená novou černou, a trochu živější barva by pěkně kontrastovala s tvojí tváří…“ Severus mu věnoval opovržlivý pohled.
„Budu si to pamatovat,“ řekl prostě. Sirius, zklamaný, že se Mistr lektvarů nechytil, se snažil znovu promluvit, když se Harry rozhodl zasáhnout.
Akvárium na Remusově stole mu k tomu dalo příležitost.
„Není to ďasovec?“ zeptal se a se zájmem ukázal na vodního démona. Severus se toho chytil a omluvil se, zatímco Remus začal vysvětlovat, jak má v plánu přejít ve výuce k vodním démonům. Sirius se zklamaně vrátil k četbě nějakého ministerského materiálu a Harry si skrytě vydechl, že zabránil kolizi. Roztržitě přemýšlel, jak dlouho bude tentokrát Severusovi trvat, než rozcupuje zkušebního panáka na cucky.
Když se dostal zpátky do nebelvírské věže, pustil se s Nevillem do rozhovoru o jejich posledním bylinkářském projektu. Zanedlouho se vrátil Ron s Hermionou a nesli plnou náruč širokého sortimentu z Medového ráje, slavné cukrárny v Prasinkách. Vypadalo to, že cukr Adriana trochu uklidnil, a tak šel dolů na halloweenskou oslavu přece jen s o něco lepší náladou.
Jídlo na ní bylo jako vždy výtečné, neexistoval snad nikdo, kdo by si aspoň jednou nepřidával. Dokonce i ti, co byli nacpaní sladkostmi z Medového ráje, neodolali slavnému dýňovému koláči a zelenooký čaroděj se jim vůbec nedivil.
Když ale zapomněl na vynikající jídlo, nedokázal se zbavit pocitu předtuchy, který ho svíral celý den.
Trvalo mu, než si při pohledu na tmavou oblohu uvědomil, co ho trápí. Byl Halloween. Obvykle se na Halloween stalo něco špatného. No, opravil se, jemu se obvykle stalo na Halloween něco špatného. Quirrell a jeho troll, útok na paní Norrisovou, a kdo by mohl zapomenout na ten, kdy se jeho a Adriana snažil Voldemort zabít?
Ale, přemýšlel dál a dal šanci optimismu, zatím se nic nestalo. Možná tentokrát vyváznou bez úhony.
A jak čas ubíhal a hostina se pomalu chýlila ke konci, byl nesmírně rád, že do místnosti nevběhl žádný posedlý profesor, neobjevila se žádná oslava úmrtí a neozvalo se jediné zašeptání vražedného hada.
Jak se dalo očekávat, Harry byl v povznesené náladě, když následoval svoje nebelvírské spolužáky zpátky do společenské místnosti a šťastně mluvil s Nevillem o vzrušujících stvořeních, které by mohli probírat v Obraně proti černé magii. Brzy se k nim připojila Weasleyova dvojčata, zabrána do rozhovoru o svém novém vynálezu, když Harry narazil do Leeho Jordana, který šel před ním.
„Promiň, Lee,“ omlouval se a protřel si nos.
„To nebyla tvoje chyba, Harry,“ ujistil ho student pátého ročníku.
„Proč všichni stojí?“ zeptal se Harry, když si uvědomil, že to není jen on, kdo se náhle zastavil.
Celá řada nebelvírských stála před ním, nikdo neprošel portrétem Buclaté dámy.
„Proč nikdo nejde dovnitř?“ ozval se za ním Ron. Dobrá otázka, pomyslel si a snažil se přes hlavy svých spolužáků zahlédnout vchod do místnosti.
Vypadalo to, že je zavřený, což nedávalo smysl. Že by byla Buclatá dáma zase na návštěvě u některé ze svých přítelkyň? Pak si ale uvědomil, že to nikdy nedělala dřív, než po zákazu vycházení.
„Nechte mě projít, prosím,“ ozval se Percy a prodíral si cestu davem. „Proč je tady zácpa? Přece jste všichni nemohli zapomenout heslo… dovolte, jsem prefekt…“
Potom se davem rozšířilo ticho, začínající u předních řad, pomalu se šířící celou chodbou. Jestli někdo pomyslel na mozkomory, nedal to znát. Potom znovu promluvil Percy, najednou ostrým hlasem.
„Sežeňte někdo profesora Brumbála. Rychle.“
„Brumbála?“ vyhrkl Harry. Co bylo tak důležitého, že potřebovali Brumbála?
Jeho mysl okamžitě zaletěla k útokům, které se staly v minulých letech. Ale bazilišek byl mrtvý, tím si byl jistý.
Brumbál se objevil velice brzy a nebelvírští mezi sebou vytvořili uličku, aby mohl projít. Harry byl jedním z několika, kteří se připojili hned za něho. Z dálky to vypadalo, že je vstup zavřený, ale Buclatá dáma by nikdy neopustila svoje místo, zatímco dole probíhala slavnost. Stačil mu ale jeden rychlý pohled, aby pochopil, proč portrét vypadá jako zavřený. Rám byl stále připevněný ke zdi, ale zbytek obrazu byl pryč. Plátno bylo roztrhané na kusy a z rámu viselo ven to, co bývalo Buclatou dámou. Ta sama musela uprchnout, Harry nedokázal na zbytcích plátna rozeznat ani náznak růžové barvy.
Brumbál si zničený obraz rychle prohlédl a s temným pohledem se otočil k McGonagallové, Remusovi a Severusovi, kteří k němu pospíchali.
„Musíme ji najít,“ pronesl Brumbál. „Profesorko McGonagallová, zajděte prosím za panem Filchem a řekněte mu, ať prohledá každý obraz na hradě, jestli se na něm Buclatá dáma neskrývá.“
Severus si prohlížel obraz se špatně skrývaným vztekem. Existoval jen jeden člověk, který by něco získal z tak zoufalého projevu. Nikdy nepředpokládal, že by se Pettigrew dostal až sem, ale očividně se mu to podařilo. Možná v té kryse bylo víc, než si myslel…
„Hodně štěstí,“ zakdákal hlas, který přerušil tok jeho myšlenek. Jediným pohledem vzhůru odhalil jeho majitele – Protivu. Ne, že by znal někoho jiného s tak výsměšným hlasem. Když strašidlo vypadalo spokojeně, nikdy to nebylo dobré znamení.
„Co tím myslíš, Protivo?“ zeptal se klidně profesor Brumbál, čímž efektivně setřel úšklebek z tváře strašidla. Ani Protiva se svou nepříjemnou povahou se neodvážil posmívat Brumbálovi. Aspoň k něčemu je dobrý, pomyslel si Severus.
„Stydí se, řediteli, pane. Nechce, aby ji někdo viděl. Je ošklivě zřízená. Viděl jsem ji, jak utíkala krajinou ve čtvrtém podlaží, pane, kličkovala mezi stromy. Hrozně brečela,“ vysvětlil šťastně. „Chudinka,“ dodal nepřesvědčivě se širokým úšklebkem.
Severus musel potlačit vlastní chuť se ušklíbnout. Zachytil koutkem oka Harryho, jak protočil oči, což byla reakce, která byla bez ohledu na situaci opravdu zábavná.
„Řekla, kdo jí to udělal?“ zeptal se Brumbál tiše. Ti, co ho znali, věděli, že jen čeká na potvrzení svých obav.
„Ale jistě, vážená hlavo školy,“ řekl Protiva. Severus potlačil touhu seslat na něj nějakou kletbu a s ostatními čekal na zbytek vysvětlení. „Byl velice naštvaný, když ho nepustila dovnitř. Což vidíte,“ zařehtal se a udělal ve vzduchu kotrmelec. „Na tak malého muže se umí pekelně naštvat, tenhle Peter Pettigrew.“
Jediný pohled, který si vyměnil Severus s Harrym, stačil, aby si předali zprávu. „Sakra.“ Oba tak doufali v klidný Halloween.
Studenti byli odvedeni do Velké síně, zatímco profesoři prohledávali celý hrad. Brumbál pro ně všechny vykouzlil pomocí působivého přeměňovacího kouzla spací pytle a přidal se k pátrání. V pozici dozoru nechal hlídat Percyho.
Zatímco Hermiona poučovala svoje spolužáky, že je nemožné dostat se do školy pomocí kouzel, navíc přes mozkomory, Harry jen zamyšleně koukal do stropu. Hermiona, ani Adrian, ani Ron a ani on sám nemohli vysvětlit, jak se Peter dostal na hrad. To, že se dokáže proměnit v myš, to vysvětlovalo jen z poloviny.
To, že někdo dokázal projít dovnitř, přestože by mělo být nemožné pro každého zvěromága dostat se do školy – s výjimkou Siriuse a profesorky McGonagallové – byl zneklidňující fakt především pro Severuse. Musel se smířit se všemi výmluvami, proč nemohl Pettigrew použít běžné vchody, takže jeho jediným řešením byl Sirius, který se náhodou dříve přihlásil jako dobrovolník ke hlídání tajných průchodů.
Severus jednoduše odmítl pracovat tak blízko Siriuse a Brumbál se s tím smířil, protože chtěl zabránit konfrontaci. Ani Harry pak samozřejmě nemohl používat průchody, ale pro něj to nebyl ani zdaleka takový problém.
Pořád tak zůstávala nezodpovězená otázka. Proč se Pettigrew snažil proplížit do společenské místnosti, když v ní nikdo nebyl? Když chtěl zaútočit na Adriana, stačilo počkat jen o chvíli déle, než se studenti vrátí. A pak by musel projít celou společenskou místností, bez hůlky. Každý student od čtvrtého ročníku výš – navíc i on sám a Adrian – by ho dokázal snadno zastavit. Pokud by tedy byli vzhůru. Ale i kdyby nebyli předtím, někdo by si určitě všiml, když by nějaký muž unášel Adriana.
Nedávalo to smysl. Ten muž musel být zoufalý, pomyslel si Harry, nebo se držel nějakého plánu. A když zvážil, že to nebyl zrovna nejbystřejší muž, soudě podle toho, co o něm slyšel, jestli následoval nějaký plán, znamenalo to, že na to není sám.
A vypadalo to, že není sám, kdo má takový názor. O pár hodin později přistoupil Severus k Brumbálovi s tou stejnou otázkou. Proč by, pro všechno na světě, jednal Pettigrew – muž, který se vždy staral jen sám o sebe – tak bezhlavě?