38. Boje a Patron
Nedávalo to smysl. Ten muž musel být zoufalý, pomyslel si Harry, nebo se držel nějakého plánu. A když zvážil, že to nebyl zrovna nejbystřejší muž, soudě podle toho, co o něm slyšel, jestli následoval nějaký plán, znamenalo to, že na to není sám.
A vypadalo to, že není sám, kdo má takový názor. O pár hodin později přistoupil Severus k Brumbálovi s tou stejnou otázkou. Proč by, pro všechno na světě, jednal Pettigrew – muž, který se vždy staral jen sám o sebe – tak bezhlavě?
Po události v nebelvírské věži zase dny hladce ubíhaly. Harryho myšlenky byly, na rozdíl od Severuse, který byl incidentem s Pettigrewem přímo posedlý, odváděny pryč díky famfrpálu.
První zápas sezóny hráli nebelvírští proti zmijozelským a Harry se psychicky připravoval na špinavou hru. Zmijozelští se ale museli vyrovnat s jiným problémem.
K Harrymu a také k Severusovu velkému znechucení naklusal na hřiště den před zápasem Marcus Flint, zmijozelský kapitán, a oznámil, že Malfoy byl zraněn během tréninku a zápasu se tak nemůže zúčastnit. Místo zmijozelského družstva tak proti nebelvírským nastoupí tým Mrzimoru.
Neville, který celou konfrontaci z dálky pozoroval, jen obrátil oči v sloup a ukázal prstem na zamračené nebe nad sebou. Harry přikývl v porozumění.
„To zrovna!“ vyhrkl George, když Flint opustil hřiště, „jen nechtějí hrát v tomhle počasí!“ Harry naprosto souhlasil. Poslední tři dny bez přestání pršelo a zdálo se, že den zápasu bude ještě větrnější než ty předcházející.
Další novinkou bylo, že mrzimorští měli nového kapitána. Jmenoval se Cedric Diggory a byl zároveň jejich chytačem. Harry se ušklíbl nad reakcí všech hráček v týmu, když se k nim ta informace dostala, ale byl jediným z kluků, kdo tak udělal. Fredovi s Georgem se to ani trochu nelíbilo, což velice bodře vyjádřili ten den u večeře.
Harry jen přikyvoval a snažil se skrýt svoje úšklebky v talíři se šťouchanými bramborami. Jeho nejlepší přítel neustále kuckal, jak zadržoval smích, ale otevřeně se oba rozesmáli, až když Fred s Georgem od stolu odešli.
Nicméně celý tým prostě jen pokračoval ve svých školních aktivitách, nic víc dělat nemohli. Když už se jednou rozhodli, že hru nevzdají, a počasí jim nedovolilo trénovat, dokonce i Oliver uznal, že myslet na něco jiného, než na hru, teď bude nejlepším řešením.
Druhý den Sirius, který hlavně kvůli úplňku tento týden vyučoval, nadšeně radil Harrymu, jak stabilizovat svoje koště v prudkém dešti. Harry neměl to srdce mu říct, že o zacházení s koštětem ví nejspíš víc než on, a tak jen stál a pozorně poslouchal.
Překvapivě však Siriusovo vysvětlování zaujalo Nevilla a Harry si to zapamatoval pro budoucí použití. Jeho pozornost nepatřila zvěromágovu vysvětlování, ale jemu samotnému.
Bylo zřejmé, že jeho kmotr je v poslední době vystavován spoustě stresu. Pod očima měl jasně patrné tmavé kruhy a vypadalo to, že také zhubl. Harry věděl, že si Pettigrewův útěk bere osobně. Nedokázal si ani představit, jak se musí cítit, když se jeho bývalý kamarád dostal do školy, kterou měl hlídat.
Jak Harry slyšel, jeho máma z toho málem dostala infarkt. Adrian dostal mimořádně dlouhý dopis o tom, jak má být ještě opatrnější než dosud, jak po večerce nemá opouštět společenskou místnost a další podobné instrukce, které jeho bratra více než naštvaly.
Harry jen doufal, že se Adrian z trucu nepokusí udělat něco nebezpečného. Věděl, že jeho bratr má v povaze zálibu v riskování, mohl by to udělat. I Weasleyova dvojčata k němu posílala celý týden divné pohledy. To jako znamenalo co?
Všechny jeho myšlenky na tohle téma byly pryč, když přišel den zápasu. Snažil se právě ochránit svoje brýle a oblečení celého týmu proti vodě, když do místnosti vstoupil na kost promočený Sirius se stejně zřízeným Adrianem v závěsu.
„Ahoj, vy dva,“ pozdravil je Harry a seslal poslední kouzlo na brýle Alice Spinnetové. „To by mělo stačit, Alice.“
„Zachránil jsi mi život, Harry.“
„Děláš voděodolná kouzla?“ zeptal se Sirius svého kmotřence s pyšným úsměvem.
„Napadlo mě, že by mohla být užitečná,“ přiznal Harry a seslal je i na svoje vlastní oblečení a výbavu. V blízkosti hřiště se ozval hrom, který na chvíli přehlušil všechny rozhovory. „Nevím, jestli sis všiml, ale prší,“ přerušil následné ticho Harry.
„Něčeho jsem si všiml,“ ušklíbl se Sirius a mávnutím hůlky vysušil svoje i Adrianovo oblečení.
„Takže, připraven na hru?“ zeptal se Adrian.
„Jo,“ ujistil ho Harry a snažil se znít sebejistě. Znovu si přál, aby mohl letět na svém Kulovém blesku.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Sirius. Harry obrátil oči v sloup a otočil se k němu.
„Koště mám,“ začal a ukázal na svůj Nimbus 2000. „Voděodolné oblečení, abych zabránil potopě, mám,“ pokračoval a Adrian se zachechtal. „Voděodolné brýle, abych viděl, kam ve zmíněné potopě jdu, mám. Hůlka, protože jsem paranoidní, mám.“
„Dobře, kluku. Přesvědčil jsi mě,“ pokýval hlavou Sirius a poplácal ho po rameni.
„Přišli jsme ti popřát hodně štěstí,“ pronesl Adrian. „Jen bych si přál, aby to byl Malfoy, komu dáš na frak. Ale i Mrzimor bude stačit.“ Harry se usmál bratrovu povzbuzení. Bylo příjemné slyšet ho čas od času i od někoho jiného než od Severuse.
„Tvůj bratr má pravdu, Harry,“ dodal Sirius, „povedeš si dobře.“ Harry přikývl a usmál se, když se připravil ke vstupu na hřiště.
„Souhlasím,“ ozval se z druhé strany místnosti Nevillův hlas. Oliver ho tam přišpendlil a snažil se mu vysvětlit týmovou strategii během hry. „A mohl bys, prosím připomenout Oliverovi, že já nejsem součástí týmu? Myslím, že na to zapomněl.“ Harry se zasmál a vrhl pohled po teď tichém Oliverovi, který horečně procházel schémata, která vytvořil minulý týden.
„Myslím, že na tom teď nezáleží, Neve,“ řekl Harry stále se smíchem. „Myslím, že Oliver by vysvětloval strategie dokonce i Trevorovi, kdyby mu přišel pod ruku.“ Oba chlapci se zasmáli, Neville svému příteli popřál hodně štěstí a vyběhl ven, aby se připojil ke zbytku své koleje na tribunách.
Když se Harry později k tomuto dni vracel, uvědomil si, že to byl jediný případ, kdy jim Oliver nepřednesl před zahájením hry svůj tradiční proslov. Nebelvírský kapitán byl tak upnutý na opuštění Bradavic po nejlepší famfrpálové sezóně, jakou kdy Bradavice viděly, že z toho úplně oněměl.
Když vstoupili na hřiště, Harry stěží slyšel povzbuzování davů. Déšť bubnoval tak prudce, že pochyboval, že zbytek týmu volání z tribun vůbec zaznamenává. Oba kapitáni si potřásli rukama a hra začala.
Harry se snažil udržet svoje koště tak stabilní, jak jen to šlo, ale nebyl v tom moc úspěšný. Vítr byl tak silný, že se ke svému koštěti musel přimknout víc, než kdy dřív. Několikrát obkroužil hřiště a dával si pozor na chytače druhého týmu. Oliver doufal, že Cedrikova velká postava pro něj bude v tak příšerném počasí nevýhodou. Problém byl v tom, že žádné kouzlo na světě nemohlo překonat tenhle vítr.
I když to nikdo nemohl vidět, Harry vyrostl ještě víc, když se dostal do puberty, už měřil skoro pět stop a šest palců. Severus rád říkal, že vypadá, jako by ho zasáhlo natahovací kouzlo, když vyrostl o tři palce za měsíc. Harrymu se nelíbilo, když na něj Mistr lektvarů znovu seslal krycí kouzlo, které používali, ale profesor ho přesvědčoval, že v průběhu roku jeho skutečnou výšku postupně zase odhalí.
Teď měl ale s větrem větší problémy, než čekal. Dělal, co mohl, aby našel Zlatonku co nejrychleji. Čím dřív se dostane zpátky na zem, tím lépe. Zvlášť když uváží svoji náchylnost k nehodám.
Aniž by to tušil, Severusovi běhaly hlavou tytéž myšlenky. Kdo se zdravou myslí by pro všechno na světě mohl dovolit, aby byla v takovém počasí hra vůbec zahájena? Nikdo, usoudil nakonec. Ale Albus Brumbál, i když to byl kouzelník s grácií, nebyl příčetný. Střelil zamračeným pohledem po řediteli a vrátil se ke hře zrovna v okamžiku, kdy se Harry jen tak tak vyhnul Potlouku, který mu mířil na hlavu.
Zelenooký čaroděj se tiskl ke svému koštěti jako o život, když se snažil objevit nepolapitelnou Zlatonku. Jednou si myslel, že už zahlédl její záblesk, ale dobře mířený Potlouk mu zabránil po ní jít. Ne, že by to bylo provedeno záměrně. Cedric byl zrovna tak ztracený jako on a vypadalo to, že ho teď jen sleduje, s nadějí, že se ke Zlatonce dostane dřív, pokud se objeví. Harry musel uznat, že mrzimorský chytač je opravdu dobrý. Kdyby si myslel, že jeho protivník má větší šance chytit Zlatonku než on sám, taky by se na něho přilepil. Přesto to ale bylo otravné.
Několikrát se ho pokusil přelstít, a i když to částečně fungovalo, v tomto počasí žádné manévry nestály za tu námahu. No, pomyslel si Harry, když přejel pohledem ostatní hráče svého týmu, aspoň fungovala jejich voděodolná kouzla. Byli ve vedení a rozhodně vypadali líp než jejich protivníci.
Když už začínal být opravdu otrávený jak z počasí, tak z Cedrika a jejich nekonečné honičky, uviděl ji. Zlatavě se zableskla blízko u země pod mrzimorskými brankami. S širokým úsměvem se přitiskl ke koštěti ještě blíž a zrychlil, jak jen koště dokázalo.
Jeho sestup ale netrval ani vteřinu, když to ucítil. Tělem se mu rozlil pronikavý chlad a bodal na kůži jako tisíce jehel. V uších mu čím dál hlasitěji zněl křik umírajícího muže. Čas se zastavil, povzbuzování davu utichlo a každý stál zděšený nad náhlou přítomností vysokých postav mozkomorů.
Harry dostal závrať. Bušení v hlavě bylo tak nesnesitelné, že málem spadl ze svého Nimbusu. Nakonec se ale v jeho pohledu objevil vztek, ne strach. Nemůže zase zamrznout tváří v tvář nebezpečí. Přísahal, že už to neudělá, a žádný mozkomor ho nedonutí porušit slib.
Vytáhl hůlku a zamířil ji jejich směrem, zatímco sbíral nejšťastnější vzpomínky, jaké měl. Jeho Kulový blesk, Severusův pyšný výraz, když opouštěli kancelář Nimbusu, jeho bratr stále živý po všech těch zkouškách, jeho vlastní radost, když navštívil nejrůznější místa po celém světě, přítomnost Nevilla, když si poprvé uvědomil, o čem je opravdové přátelství, záchrana Adriana…
„Expecto Patronum!“ zaburácel jeho hlas ztichlým hřištěm a obrovský výbuch světla značil úspěšné vypuštění Patrona. Tohle jedno kouzlo, bez ohledu na to, jak pokročilé bylo, mohl používat veřejně, s tím Severus souhlasil.
Usmál se, když zvonění v jeho uších ustupovalo, a obrátil svoji pozornost zpět ke Zlatonce. Jeho patron, jakkoliv byl ohromující, probral i druhého chytače. Blonďatý chlapec se dal také znovu do pohybu. Byl ke Zlatonce blíž než Harry.
„No tak,“ povzbuzoval Harry svoje koště, „rychleji!“ Přilnul k němu ještě blíž a nedokázal zadržet vítězný smích, když proletěl kolem Cedrica a dostal se ke Zlatonce o několik chvil rychleji než on. Pevně kolem ní sevřel ruku a madam Hoochová zapískala konec zápasu. Hlas Leeho Jordana křičel do nebes zprávu o nebelvírském vítězství.
Harry si nepamatoval bouřlivější potlesk než ten, kterého se mu dostalo teď. Dav křičel a dupal tak hlasitě, až přehlušil i bouři. Harry se ještě ani nedotkl země, když se k němu ze všech stran slétli jeho spoluhráči.
„Patron!“ vykřikl Oliver. „Opravdový patron! A dostal jsi Zlatonku! Nejlepší. Chytač. Na světě,“ vyhrkl rychle, nejspíš jedním dechem a objímal Harryho jako o život.
„Udusíš ho, Olivere,“ ozvala se někde za Harrym Angelina. Měla pravdu, Harry už začínal lapat po dechu.
Než stačil přemýšlet, že byl málem udušen k smrti, ze všech stran mu blahopřáli jeho spoluhráči a poplácávali ho po zádech. Přes rameno George – nebo Freda – hledal v hustém dešti tvář Mistra lektvarů.
Profesor se k němu blížil se spokojeným úsměvem, společně se Siriusem, který lapal po dechu, zmateným Brumbálem a – u skřetího zlata – poskakující profesorkou McGonagallovou. Harry se jejich směrem prostě jen usmál a chystal se vysvětlit svoje jednání. Historku o vykouzlení Patrona měl připravenou od chvíle, kdy se mu ho podařilo vykouzlit poprvé. Severus ji slyšel, trochu upravil, a teď byl připravený vyjít s ní na světlo.
„Do pekla, Harry,“ vykřikl Sirius šokovaně, „co to bylo?“
„Gratuluji, pane Pottere,“ usmála se široce profesorka McGonagallová. Nezdálo se, že by toužila zjistit, jak byl Harry schopný vyčarovat Patrona, aspoň ne hned.
„Ano, ano,“ začal Brumbál jaksi zmateně, „úžasný zápas a ještě úžasnější ukázka magie.“
„Co to, do pekla, bylo, Harry?“ opakoval Sirius a Harry se zasmál.
„Vadilo by vám, kdybychom to vyřídili uvnitř?“ zeptal se a podíval se k obloze. „Začínám být promočený, voděodolná kouzla už přestávají fungovat.“
Připojil se k nim Neville, který se na svého kamaráda díval s pyšným úsměvem a jasem v očích. Harry se rozhodl, že Nevilla musí Patronovo zaklínadlo co nejdřív naučit. Usmál se nad tou vyhlídkou, než se obrátil zpět k řediteli.
„Ano, samozřejmě,“ souhlasil Brumbál. A tak velká část profesorského sboru doprovázela nebelvírský tým do šaten mezi spoustou jejich fanoušků. Harry se zastavil jen, když procházel kolem Cedrika a podával mu ruku.
„Vedl sis tam skvěle,“ usmál se na staršího chlapce, který se po prvním překvapení usmál a rukou mu potřásl.
„No, byl jsi lepší.“
„Řekněme, že jsme oba dělali, co jsme mohli. Byla to velice dobrá hra,“ zasmál se Harry.
„To jistě byla,“ souhlasil Cedric a přidal se k němu. Rozloučili se a pokračovali ve své cestě do šaten.
Severus si v duchu poznamenal, že musí Harryho pochválit, že svému protihráči poblahopřál k dobré hře. Vychoval z něho gentlemana. A nebudeš kvůli tomu brečet, připomněl sám sobě. Obrátil se ke stále ohromenému Siriusovi a ušklíbl se.
V momentě, kdy zevnitř zamkli místnost, byl Harry zasypán milionem otázek.
„Už mi konečně řekneš, co to, sakra, bylo?“ opakoval netrpělivě svoji otázku Sirius.
„Ano, myslím, že bychom to chtěli vědět všichni,“ souhlasil Brumbál. Místnost náhle ztichla, když Harry pokrčil rameny.
„No, řekl vám profesor Lupin, že můj bubák na sebe bere podobu mozkomora?“ začal. Ředitel zavrtěl hlavou, na to se nikdy neptal. Sirius naopak přikývl a stejně tak McGonagallová.
„No, potom, co jsem se s ním poprvé setkal, jsem v knihovně hledal kouzlo, které bych proti nim mohl použít. Najít Patronovo zaklínadlo není až tak těžké, když je vyučováno v sedmém ročníku.“
„To ano,“ přikývl Albus a pokynul mu, aby pokračoval.
„No, zapamatoval jsem si to zaklínadlo a způsob, jak ho použít, ale když se mi konečně po měsíci podařilo vykouzlit Patrona, neměl jsem šanci zjistit, jestli by opravdu fungoval proti mozkomorům. A když jsem pak čelil bubákovi, napadlo mě, že kdybych to kouzlo cvičil na něm v podobě mozkomora, mohlo by to fungovat stejně jako proti skutečným mozkomorům,“ vysvětlil Harry.
„Dobrá úvaha,“ pochválil ho Kratiknot, „hodně havraspárská, pane Pottere!“
„Děkuji, pane profesore,“ usmál se Harry při vzpomínce, jak mu Weasleyova dvojčata prozradila, že Kratiknot o něm tvrdí, že je skrytý Havraspár.
„Takže, co jsi udělal?“ zeptal se Sirius zmateně.
„No, slyšel jsem, že profesor Lupin trénuje Adriana, a vy jste byli zaměstnaní hledáním Pettigrewa, takže…“
„Takže požádal mě, abych mu našel bubáka,“ dodal Severus bezvýrazně. Opět se rozhostilo ticho.
„Ty?“ chytl se Sirius za hlavu, jako by dostal závrať. Zbytek nebelvírských na profesora lektvarů šokovaně zíralo.
„Ano,“ odpověděl Severus na oko bez zájmu. „Poskytl jsem mu bubáka a prázdnou učebnu. Hádám, že trénoval,“ zasyčel, jako by byl zklamaný, že se to Harrymu podařilo.
„To ano, pane profesore,“ pomohl mu Harry. „Před pár dny se mi konečně podařilo uspět.“ Byla to sice lež, ale Adrianovi se podařilo vykouzlit Patrona jen před pár týdny a Harry jim nechtěl říct, že on to dokázal dřív než jeho bratr.
„Tím se to tedy vysvětluje,“ pronesl Brumbál a šťastně zamrkal. Harry správně odhadl, že z toho vyvodil závěr a, soudě podle jeho šťastného pohledu, to byl špatný závěr. No fajn.
„Dvacet bodů pro Nebelvír za odhodlání jeho chytače.“ Zamčenou místností se rozlehl potlesk a jásot, ještě hlasitější, když profesor Kratiknot přidal deset bodů za „ukázku skvělé magické odvahy a rozhodnosti.“
Potom je maličký profesor opustil s myšlenkou, že se Moudrý klobouk u mladšího Pottera opravdu musel při zařazování splést. Profesorka McGonagallová ještě jednou pogratulovala celému týmu, a také odešla, s přesvědčením, že ani mozkomoři nezabrání, aby letos měla famfrpálový pohár ve své kanceláři. Ředitel odcházel s myšlenkou na to, že Severus se při Harryho výchově přece jen mění k lepšímu. Sirius neochotně následoval pyšného a klidného Severuse a napadlo ho, že v rozhovoru, který právě vyslechl, něco nesedí. A on musí zjistit co.
„Tak co, přemístíme oslavu do společenské místnosti?“ zeptal se Fred a jeho návrh byl přijat s hlasitým nadšením. Harry musel nakonec přiznat, že dnešní den byl zářivým světlem v jinak hektickém týdnu. Chtěl se vrátit do nebelvírské společenské místnosti a užít si klidný večer, možná si dát něco k snědku. Jako vždy neměl před hrou žádnou chuť k jídlu. Chtěl mluvit s Nevillem a vysvětlit mu, jak může vyčarovat Patrona. Nic z toho mu ale nebylo dopřáno, protože se najednou ocitl uprostřed hádky.
„Hele, Rone, když to dokáže Harry, tak to můžeš dokázat i ty!“ odsekla Hermiona zuřivě nejmladšímu Weasleymu. „Merlin ví, jak dlouho už se tě to Adrian snaží naučit!“ Harry si vyměnil zpola panický pohled s Nevillem, který doprovodil nebelvírský tým až do hradu, zatímco jim vysvětloval, jak podle něj mozkomoři pronikli na hřiště.
„Co?“ vydechl bezhlasně k nebelvírskému chytači, který jen pokrčil rameny a otočil se k dvojčatům, aby mu pomohli pochopit situaci.
„Vypadá to, že náš malý bratříček má problém,“ konstatoval Fred s pohledem na George.
„Vypadá to, že ano, moje drahé dvojče,“ přikývl George a oba chlapci se na sebe usmáli identickým úšklebkem.
„A co s tím budete dělat?“ zeptal se Harry a zavrtěl hlavou nad jejich dováděním.
„Nic!“ vyhrkli jednohlasně.
„Do tohohle se dostal sám…“
„… tak se z toho taky musí sám dostat,“ dokončil bratrovu větu Fred a následoval ho do kuchyně, aby tam pro oslavu ukořistili něco k snědku.
V jiné situaci by je následoval i Harry, ale ozvalo se tam i jeho jméno, a to nemohlo být dobré.
„Pomoz mi,“ signalizoval Nevillovi, když na něho zavolal Adrian.
„Harry!“ zavolal na něj úlevně, vypadalo to, že je z příchodu svého dvojčete nadšený. „Pomoz mi,“ zašeptal, když ho objal a poklepal mu na rameno.
„A riskovat tady svůj život? Jak jsem se sem vlastně dostal?“ zeptal se zelenooký čaroděj v panice.
„Harry!“ zvolal Ron, rád, že může pozornost odvést jinam. „Hustá hra, kámo!“
„Díky, Rone,“ přistoupil k nim Harry opatrně, v závěsu s obezřetným Nevillem. Hermiona na něj ohromeně zírala.
„Kde ses naučil vyčarovat takového Patrona?“ vyhrkla a Harry protočil oči v sloup. Opravdu to myslela dobře, někdy ale byla tak panovačná! Povytáhla obočí a čekala na odpověď, kterou jí Harry nehodlal dát. Nemohla by se zeptat hezky?
„Ale no tak, Hermiono,“ ozvala se za Harrym Ginny. „Mluvíš s ním jak u zkoušky. Mimochodem, Harry, skvělá hra. A ten Patron, co to bylo? Byl moc daleko, než abych ho viděla jasně.“ Chlapec se otočil a na dívku se usmál.
„Díky, Ginny. Byl to vlk.“
„Docela velký vlk, ne?“ zeptala se mladší dívka pobaveně. „Vypadal větší než medvěd.“
„Jsem prostě tak dobrej, Weasleyová,“ usmál se zeširoka Harry. Ginny protočila oči, a než se obrátila ke svým přátelům, ještě zašeptala: „to opravdu jsi.“ Harry se zasmál, ale pohled na Hermionu mu dobrou náladu zase pokazil.
„Nikdy jsi mi to neřekl, víš?“ Neustále otráveně klepala nohou o podlahu a Harry si rezignovaně povzdechl. Řekl jí stejnou historku, jakou odprezentoval hned po hře. Měla větší dopad na Rona s Adrianem než na ni.
„Snape?“ vyhrkl Ron nevěřícně, „pomohl ti Snape?“
„Vypadal zklamaně, že tě ten bubák nesnědl nebo tak něco, jestli chcete znát můj názor,“ informoval je Fred, který byl přítomný předchozímu rozhovoru. „Jako by z tebe byl otrávený.“
„Spíš naštvaný,“ opravil ho George. Harry zavrtěl hlavou.
„Myslím, že se tak tváří vždycky, když je nablízku Sirius.“ Dvojčata přikývla jeho logice.
„Pořád je ale představa nápomocného Snapea tak jaksi nepřijatelná,“ řekl Adrian.
Neville se na Harryho podíval s nenápadným úsměvem. Už si taky uvědomoval, že obraz, jaký profesor Snape vyvolává po Bradavicích, není obrazem toho, jakým je doopravdy. I v jeho vztahu k Harrymu bylo něco víc, tím si byl Neville jistý. Před nějakou dobou se mu Harry rozhodl ukázat, jak se věci mezi ním a profesorem lektvarů zdají být jiné, než doopravdy jsou. Neville byl ohromený nad tím, že si získal takovou důvěru. Věděl, jaké to je, když člověk musí část sebe sama držet v tajnosti. Mít někoho, s kým můžete sdílet svoje nejniternější obavy a úzkosti, mít bratra, to bylo něco, po čem Neville toužil od doby, kdy byl malý.
„O to tady nejde,“ odmítla je všechny Hermiona a vytrhla tak Nevilla ze snění. Znovu otočila svoji pozornost k Ronovi.
„Vidíš? Harry to dokázal, protože cvičil. Když už trénuješ s Adrianem, mohl by ses aspoň snažit a být víc…“
„Ale no tak, nech už toho, Hermiono,“ zastavil ji Ron, rudý až po uši. Nechtěl si nechat nadávat od holky před svými staršími bratry. „Není moje zatracená chyba, že sis vzala víc hodit, než jsi schopná zvládnout, a nemáš tak čas se přidat k tréninku Patrona.“ Harryho už dřív zajímalo, jak je možné, že s Adrianem trénuje jenom Ron.
„A moje chyba není, že sis vybral tu snadnou cestu s Věštěním,“ zesílila hlas Hermiona.
Harry polkl, tohle nevypadalo dobře. Vyslal zděšený pohled k Fredovi a ten mu naopak pokynul, ať se drží dál. Neville projevil svoji prozíravost a o několik kroků ustoupil.
„Adrian si vybral stejné předměty jako já!“ připomněl jí uražený Ron. Teď už poutali pozornost celé koleje.
„Ten má ale další tréninky a…“
„Každý nemůže být otravný, panovačný vševěděl!“ vyplivl Ron a Harry s hrůzou sledoval, jak Hermioniny oči zalévají slzy.
„Někdy jsi opravdu nesnesitelný!“ vykřikla a rozběhla se k dívčím ložnicím se sotva zadržovaným pláčem.
Harry sklíčeně zavrtěl hlavou. Oba byli někdy nesnesitelní.
Neville mu nabídl sklenici dýňové šťávy v tichém porozumění a ukázal směrem k jídlu, přičemž ujistil Harryho, že mu také něco přinese.
Ron trucoval v koutě, zatímco dvojčata si mezi sebou vyměnila další pohled a objala Adriana kolem ramen. Harry se za nimi díval, jak ho odváděli z místnosti ven. Chtěl jít za nimi, ale byl vyrušen oslavujícím Oliverem, který s ním chtěl probrat všechny famfrpálové strategie, které v zápase použili.
Harry si nebyl jistý, co ho od toho okamžiku znervózňovalo víc. Jestli Oliverovy oči, rozzářené jak horečkou, když mluvil o famfrpálu, nebo stejně zářící oči jeho bratra, když se vrátil.