39. Nové proroctví
Ron trucoval v koutě, zatímco dvojčata si mezi sebou vyměnila další pohled a objala Adriana kolem ramen. Harry se za nimi díval, jak ho odváděli z místnosti ven. Chtěl jít za nimi, ale byl vyrušen oslavujícím Oliverem, který s ním chtěl probrat všechny famfrpálové strategie, které v zápase použili.
Harry si nebyl jistý, co ho od toho okamžiku znervózňovalo víc. Jestli Oliverovy oči, rozzářené jak horečkou, když mluvil o famfrpálu nebo stejně zářící oči jeho bratra, když se vrátil.
Ke konci listopadu už počasí zůstávalo studené, dokonce už napadl i první sníh. Když přišel prosinec, školní pozemky už byly pokryty tlustou bílou přikrývkou.
Harryho život víceméně zaběhl zpátky do své rutiny. Studoval, pracoval na projektu se Severusem a na svém tréninku zvěromága a navrhoval doplňky pro svou edici Kulového blesku pro chytače. Ne, že by si stěžoval. Bylo hezké nepřipomínat si, že tam venku běhá psychopat, který jde po jeho bratrovi, a možná i po něm.
Neville hodně tvrdě pracoval na svých kouzlech a Harry se snažil mu pomáhat. I když jim to sebralo výraznou část volného času, Neville se neustále zlepšoval a už se vyrovnal svým spolužákům.
Každý večer padl Harry do postele jako zabitý.
Vracel se právě z knihovny, když se srazil s Hermionou. Vypadalo to, že znovu plakala. Dívka zamumlala omluvu a protáhla se kolem něj. Harry se za ní podrážděně díval. Tentokrát zašel Ron moc daleko. Ale vážně, jak těžké by asi bylo za ní přijít a omluvit se? Očividně příliš.
Přišel až ke vchodu do nebelvírské věže a snažil se vzpomenout si na heslo.
Po útoku na Buclatou dámu byl vchod hlídán sirem Cadoganem – beznadějně vypadajícím rytířem na šedém poníkovi. Rytíř aspoň dvakrát denně měnil heslo a neustále vyzýval nešťastné studenty, kteří heslo zapomněli, na souboj. Adrian říkal, že ho jednou doprovázel až do věštecké věže. Hnědooký chlapec byl z obrazu vystrašený. A Harry jeho pocity sdílel.
Když zamumlal heslo „podivné šněrovadlo“ – co? – vstoupil do místnosti, kde našel rozzlobeného Adriana, jak se snaží přivést k rozumu samolibě se tvářícího Rona. Adrian už nějakou dobu hrál prostředníka a začínalo mu to lézt na nervy.
Harry se posadil do křesla u krbu a otevřel učebnici lektvarů. Svůj úkol sice dokončil už v knihovně, ale zjistil, že je vždycky snazší někoho pozorovat zpoza knihy. A právě teď chtěl pozorovat peripetie svého bratra.
Od oslavy jejich vítězství nad Mrzimorem byl Adrian stále zachmuřenější. Sirius s Remusem byli posedlí pátráním po Pettigrewovi, kdo by se jim divil, a jejich strach měl na Adriana špatný dopad. A překvapivě také na Harryho. Jejich matka pak Adrianovi poslala další dlouhý dopis poté, co se Pettigrew dostal do společenské místnosti, ve kterém ho nabádala, aby byl opatrný a nikdy neopouštěl hrad bez doprovodu. Čas od času ho dokonce i po škole doprovázeli učitelé, zvlášť když měl hodinu Péče o kouzelné tvory s Hagridem.
A pak tu byl jeho rozhovor s Weasleyovic dvojčaty tu noc. Adrian mu nic neřekl, a ani dvojčatům nic neuteklo – očividně slíbili, že budou mlčet – ale zdálo se, že tu noc provedli něco zásadního, a on musí zjistit, co.
Zmínil se o tom Nevillovi a jeho kamarád přicházel s jedním šíleným scénářem za druhým, takže se Harry celou dobu musel smát. Protože představám o nelegálních pokusech na vyrýsování svalů a o používání profesora Kratiknota jako pokusného králíka se nešlo nesmát. Když ale Neville nebyl poblíž, jeho představivost mu nabízela podstatně temnější scénáře. Co když se Adrian už zase dostává do nebezpečí? Harry si promnul spánky, aby se uklidnil. Jak má svého bratra chránit, když neví, o co se snaží? Do téhle chvíle měl vždy akorát nesmírné štěstí.
Vypadalo to, že jedinou osobou, která zná přesné znění záhadného rozhovoru, je Ron. Harry ho často přistihl, jak si šeptá s Adrianem. Bylo to skoro jako v prvním ročníku, než mezi sebe přijali Hermionu. A když o jejich záležitosti nevěděla ani ona, bylo jasné, že se baví o něčem, co by Adrian rozhodně neměl dělat.
Zelenooký čaroděj rozuměl trápení svého bratra. Pravda, on sám sice nikdy nezažil tak šílenou míru ochranářství – i když i Severus měl svoje chvilky – ale věděl, jaké je, když nemůžete jednat tak, jak byste chtěli. Jen si přál zjistit, o čem se ti dva baví, ale oba si dávali velice dobrý pozor, aby je nikdo neslyšel.
Jednou nebo dvakrát je přistihl, jak v tichém úžasu zírají na kus pergamenu a na Severusovu radu dokonce jednou v noci prohledal všechny pergameny svého bratra. Mistr lektvarů byl tím tichem mezi Adrianem a Ronem znervózněný úplně stejně jako Harry. Minulé zkušenosti je oba naučily dávat si pozor, když se objevily náznaky jako tenhle. Přesto ale měli stále prázdné ruce.
Několik dní před začátkem vánočních prázdnin se věci ještě zhoršily. V den, kdy se opět mělo jet do Prasinek, šel Harry brzy ráno za Remusem, aby mu přinesl šálek horké čokolády. V noci byl opět úplněk a vlkodlakovi tak určitě nebylo dobře. Nebyl dokonce ani ve Velké síni na večeři, natož aby tam šel na snídani.
Harry zaklepal na dveře kanceláře a vešel dovnitř, když se ozval Remusův hlas.
„Ahoj, dítě,“ přivítal ho Sirius ze svého oblíbeného křesla u krbu. Asi nebude jediným, kdo chtěl Remusovi dělat společnost.
„Ahoj, Siriusi. Remusi,“ pozdravil je a otočil se k vlkodlakovi. Seděl naproti svému nejlepšímu příteli a vypadal velice unaveně, pod hnědýma očima se mu rýsovaly černé kruhy.
„Každý člověk, jehož srdce je čisté a jež v noci své modlitby pronáší,
se může stát vlkem, když Mordovník rozkvete a obloha měsíc v úplňku unáší.“PP
Tento rým mladého čaroděje napadl vždy, když Remuse viděl někdy kolem úplňku. Věřil, že vlkodlačí kletbu si nikdo nezaslouží. Nikdy by ji nikomu nepřál. Ale to, že se tyhle věci děly právě Remusovi, jednomu z nejlaskavějších lidí, jaké znal, bylo víc než nespravedlivé.
„Ahoj, Harry,“ přivítal ho Remus, „co tě sem přivádí?“
„Jsem rád, že se ptáš, Remusi,“ odpověděl Harry. Vlkodlakův hlas zněl unaveně a Harry se rozhodl, že se aspoň pokusí zlepšit mu náladu. „Napadlo mě, že když jsou zase tyhle dny v měsíci, dal by sis nějakou čokoládu.“ Při těch slovech mu podával šálek s horkým nápojem. „Vím, že to zní asi divně,“ přiznal a oba dospělí se rozesmáli.
„Děkuji, Harry,“ zazněl Remusův hlas trochu jasněji, „tohle jsem potřeboval.“
Zhluboka se napil a pochvalně se na Harryho podíval.
„Jak je možné, že máš lepší čokoládu, než obvykle dostávám já?“ Harry usoudil, že není dobrý nápad mu vysvětlovat, že je to Severusův oblíbený recept.
„Když už to musíš vědět, udělal jsem ji sám,“ odpověděl upřímně. Přišel do kuchyně zrovna, když skřítkové uklízeli po snídani, a neměl srdce je otravovat s něčím tak triviálním jako je jeden šálek čokolády.
Už však měl skoro pocit, že to nestojí za to se s nimi hádat. Byli neústupní v přesvědčení, že by to měli udělat oni. Musel to vyřešit mazaně. Řekl jim nejen, že by pro něj bylo vaření v jejich kuchyni skutečnou poctou – což byl kompliment, kterým na skřítky zapůsobil nejvíc – ale také, že mu nesmírně chybí vaření, které doma často provozoval. Poté mu to skřítkové konečně dovolili s ujištěním, že je mu jejich kuchyně vždycky otevřená, když si bude chtít čokoládu připravit sám. Po celou dobu přípravy se usmíval nad vzpomínkou, kdy v osmi letech poprvé pekl sse Severusem, celým pokrytým moukou.
„Opravdu?“ zeptal se Remus překvapeně.
„Musel jsem projít přes skřítky, ale ano,“ ujistil ho se smíchem Harry. Sirius vstal a pyšně svého kmotřence pohladil po vlasech. Věděl líp než kdokoliv jiný, jak moc tahle malá gesta pro Remuse znamenají.
„No, možná teď pro mě budeš muset dělat horkou čokoládu už pokaždé jen ty,“ usmál se vlkodlak. „Chutná výborně.“
„A já zas nic,“ zabrblal Sirius dobromyslně.
„Příště ji udělám i pro tebe,“ přislíbil Harry. „Jen doufám, že ani jeden nedržíte dietu. Má to v sobě víc šlehačky než mléka,“ dodal chlapec. Oba muži se zasmáli a Sirius věnoval Remusovu šálku toužebný pohled.
„Tak teď už mě opravdu mrzí, že já ji nedostal.“
Harry se usmál, když jeho kmotr vytáhl hůlku a vyčaroval pro něj třetí křeslo.
„Připojíš se k nám?“
„Rád,“ usmál se. Promluvit si s Remusem a Siriusem znělo jako dobrý nápad. Nějakým způsobem pro něj bylo vždycky snazší mluvit s nimi, než mluvit se svými rodiči. Smutné. Snadnost, s jakou s nimi mluvil, byla překonána pouze se Severusem, v minulosti s Flamelovými a v poslední době také s Nevillem. Ale na druhou stranu, Sirius byl pořád nejlepším přítelem jeho táty.
„Slyšel jsem o tom Patronovi, kterého jsi vyčaroval během posledního famfrpálového zápasu,“ usmál se Remus. Od zápasu uběhl už téměř měsíc, souběžně se dny kolem úplňku, kdy se vlkodlak cítil na dně a nebyl tedy schopný na něho přijít.
„Držel ses před námi zpátky,“ obvinil ho Remus a ušklíbl se nad svým šálkem. Harry ani nepředstíral, že se ho to prohlášení dotklo. Nestávalo se často, aby Remus ukázal svoji hravou stránku, už vůbec ne před nebo po úplňku.
„No jo,“ odpověděl netečně a prohlížel si svoje nehty, jako by o nic nešlo.
„Dávej pozor, chlapče,“ pohrozil mu Sirius, stěží zadržující svůj smích.
„A jakou podobu na sebe tvůj Patron bere?“ zeptal se Remus.
„Sirius ti to neřekl?“ zeptal se chlapec zmateně. Jeho kmotr stál koneckonců přímo tam.
„Byl jsem poněkud šokovaný, že můj třináctiletý kmotřenec vyčaroval Patrona, víš? Neměl jsem čas všímat si, jakou má podobu,“ bránil se Sirius. „A navíc jsem seděl přímo před mozkomory,“ dodal a tvář se mu svraštila nechutí. „Neměl jsem zrovna příjemné pocity. Ale bylo to něco velkého, skoro tak sedm stop vysokého? Možná medvěd?“ Harry se zasmál jeho návrhu.
„Víš, už jsi druhý, kdo mi říká, že to byl medvěd,“ informoval ho. „Ale nebyl. Nechápu, že ti to nedošlo.“
„Proč?“ zeptal se zmateně Remus. Harry se usmál.
„Byl to vlk,“ odpověděl prostě. Široký úsměv, který se rozlil po Remusově tváři, stál za všechnu čokoládu na světě. Harry vždycky věděl, že vlkodlak vidí svůj stav jako nejtemnější stránku kletby. Muselo být hezké slyšet, že vlk může být i součástí něčeho dobrého.
„Hádám, že teď už jsi součástí smečky, chlapče,“ pronesl Sirius a hlas se mu zlomil. Projevil právě Sirius slabost? Harry ho opět přirovnal k Severusovi a přemýšlel, který z nich by dostal dřív infarkt, kdyby si uvědomili, jak moc si jsou podobní.
Mluvili ještě aspoň hodinu a půl, než se rozhovor nevyhnutelně stočil k Pettigrewovi.
„Já prostě jen nechápu, jak se tohle všechno stalo,“ prohlásil Sirius a náhle vypadal stejně unaveně jako Remus, když Harry vešel do kanceláře. Možná jsem mu opravdu měl také přinést nějakou čokoládu, uvažoval Harry.
„To, že utekl, nebo to, že se dostal do Bradavic?“ zeptal se chlapec po chvíli uvažování.
„Vlastně oboje,“ odpověděl Sirius.
„Se všemi těmi kouzly proti zvěromágům by si jeden myslel, že se sem dostat prostě nemůže. Nikdy nebyl tak chytrý,“ promluvil Remus spíš k sobě jak k ostatním. „Nechápu, jak to udělal.“
„Přemýšlel jsem…“ sklopil Harry váhavě zrak, „co když nepracuje sám?“
„Nemohl si získat žádné komplice, to by ho vrátilo zase rovnou do Azkabanu,“ ujistil ho Sirius. „Smrtijedi, kteří nám utíkají, by mu nepomohli a nemá už ani žádnou rodinu ani přátele,“ jeho hlas byl ledově ostrý, když dokončil větu.
„Tušil jsem to,“ mávl Harry rukou.
„Tak na co jsi myslel?“ zeptal se Remus se zájmem.
„Napadlo mě, jestli jeho útěku nepomohl někdo zevnitř Azkabanu,“ vznesl Harry teorii. Byla to Severusova teorie a měl pocit, že by se o ni měli podělit. Sirius koneckonců vedl pátrání.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Sirius a jeho mysl už zpracovávala myšlenku, se kterou jeho kmotřenec přišel.
„Řekl jsi to sám. Pettigrew není moc chytrý, ani talentovaný a ani odvážný. Hádám, že byl akorát tak zoufalý. Zoufale se chtěl dostat pryč,“ shrnul Harry. „Jak teda utekl? Co ho k tomu přimělo? Jak mohl vědět, že kouzla nefungují? Proč teď?“ Oba dospělí se na něj pozorně dívali.
„Je neslušné na někoho tak zírat,“ napomenul je s pousmáním Harry a oba kamarádi si vyměnili pohled.
„Máš pravdu, víš?“ uznal Sirius. „V tom, na co se ptáš. Ve všem, co jsi řekl, máš pravdu. Kdy jsi tak zmoudřel?“ Byl z toho upřímně zaražený. Harry se usmál.
„Prostě jsem jenom vyrostl, Tichošlápku,“ odpověděl, posmutnělý, že nemůže říct pravdu. „Dostávám ze sebe to nejlepší.“ Oba přikývli a Remus si tiše dopil svoji čokoládu.
Harry zamyšleně pozoroval plameny tančící v krbu. Bylo příjemné ukázat tuhle svoji stránku někomu jinému než Severusovi. Skrývání sebe sama bylo někdy tak únavné.
„Měl bych jít do knihovny,“ řekl po několika dalších chvílích příjemného ticha.
„Pracovat na eseji do Obrany, doufám,“ poškádlil ho Sirius.
„Když to musíš vědět, tu už mám hotovou,“ mrkl na něj Harry. „Musím ale přeložit pergamen run.“
„Tak to ano,“ usmál se Remus. „Vybral sis Starodávné runy a Věštění z čísel.“
„Taky ještě Péči o kouzelné tvory,“ dodal Harry.
„Věštění ne?“ vyhrkl Sirius naoko šokovaně.
„Klidně říkejte, že jsem divný, ale předpovídat si každý týden smrt, abych dostal dobrou známku, mi připadá poněkud depresivní,“ odpověděl.
„To opravdu je,“ potvrdil Remus. „Děkuji za čokoládu, Harry. A za tvoji společnost.“
„To nestojí za řeč, Náměsíčníku,“ usmál se chlapec a vydal se ke dveřím.
Už už chtěl odejít, když jeho kmotr vstal a objal ho.
„Jsi skvělý chlapec, Harry,“ řekl Sirius překvapenému Harrymu. „Mám pocit, že ti to říkám málo.“
„To je v pohodě. Vím, že jsem skvělý,“ ujistil ho Harry a Sirius i s Remusem se zasmál.
„Měl bys to ale i slyšet,“ namítl vlkodlak.
„Tak jo,“ usmál se Harry povýšeně, „nakrmte moje ego.“
„Tvoje ego je stejně podvyživené, chlapče,“ ujistil ho Sirius a zase mu prohrábl vlasy. Harry se jen zasmál a opustil kancelář s mnohem radostnějšími pocity, než měl ráno.
Rozhodl se, že by o tom všem mohl říct Severusovi. A možná by mohl nalákat Nevilla na horkou čokoládu. Úplně zapomněl si ji udělat i pro sebe a skřítkové ho vybízeli, že se může vrátit, kdykoliv bude chtít.
Jeho kroky zamířily nejdřív do knihovny, měl v plánu půjčit si další knihu o runách. Samozřejmě ne proto, aby mohl vypracovat svoje úkoly, ty měl hotové během několika minut. Tohle bylo pro projekt, do kterého se se Severusem pustili. Ukázalo se, že se sklem jsou alchymistické procesy mnohem náročnější.
O dvacet minut později, když opouštěl knihovnu s těžkou knihou v náručí, se to stalo. Zahnul za roh, když se mu naskytl nejpodivnější obrázek, jaký kdy viděl.
Žena, Harry jí tipoval kolem čtyřiceti let, i když to bylo těžko odhadnutelné, kráčela dolů chodbou a i za chůze se soustředila na čtení v tarotových kartách. Byla velice hubená a zahalená v průsvitné třpytivé šále. Kolem krku měla navěšené nesčetné množství řetězů a korálů, paže a ruce měla pokryté prsteny a náramky. Obrovské brýle jí zvětšovaly oči, což působilo dojmem obrovského třpytivého hmyzu. Harry si náhle uvědomil, že se dívá na profesorku Trelawneyovou.
„Dobré ráno, paní profesorko,“ pozdravil ji mile, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Jen prošla kolem něj a cosi si mumlala nad svými kartami. Pokrčil rameny a pokračoval ve své cestě.
Náhle ho zastavila malá, ale silná ruka, která mu sevřela rameno. Okamžitě se jí vysmekl, upustil knihu, kterou držel, vytáhl hůlku a otočil se směrem k útočníkovi, jak mu velel instinkt. Oči se mu rozšířily překvapením, když se díval do zamlžených očí profesorky Věštění.
„Stane se to dnes v noci.“ Její hlas byl ochraptělý a jaksi nadpozemský. Oči, o kterých si Harry myslel, že jsou zamlžené, měla protočené dovnitř hlavy.
„Profesorko Trelawneyová? Jste v pořádku?“ Opravdu hloupá otázka. Měla vidění a tvořila předpověď, proroctví. Harrymu se z toho udělalo špatně.
„Temný pán je sám a bez přátel, opuštěný svými následovníky.
Jeho služebník byl uvězněný dvanáct let.
Dnes, před půlnocí…
… se jeho služebník osvobodí a znovu se připojí ke svému Pánovi.
Temný pán znovu povstane s pomocí svého služebníka, větší a děsivější než kdy dřív.
Dnes… před půlnocí… služebník…
… se vrátí… ke svému Pánovi.“
Vzápětí jí spadla hlava na prsa a ozval se chrchlavý zvuk. Harry jen stál a zíral na ni.
Pak se najednou profesorčina hlava zase zvedla. Harry se na ni stále jen ohromeně díval. Profesorka mu pohled chvíli opětovala a pak přejela pohledem svoje tarotové karty rozsypané po zemi.
„Ó, drahoušku, jsem tak nemotorná,“ pronesla a sehnula se, aby svoje karty posbírala. Harry zatřásl hlavou a sehnul se, aby jí pomohl. Jeho mysl pracovala na plné obrátky.
„Děkuji, drahoušku,“ řekla vysokým hlasem, naprosto jiným, než jakým mluvila předtím. Podal jí její karty a snažil se zakrýt svoje zděšení neutrálním výrazem.
Tohle byla žena, která předpověděla pád Temného pána. Stejná žena, která ho svým proroctvím nevědomky dostala do současné pozice. A teď… jestli mluvila pravdu… věděl, že si to nemůže pamatovat, ale přesto se zeptal.
„Paní profesorko, právě jste řekla… řekla jste…“ Její obličej byl prázdný a zmatený. Bylo jasné, že nemá nejmenší tušení, co se právě stalo. Harry jen zavrtěl hlavou a zvedl se z podlahy.
„Ano, drahoušku?“ zeptala se nechápavě.
„Nic. Nic se neděje,“ odpověděl. Nebyla to ona, komu by o tom měl říct. Je lepší, když nebude nic vědět. Tak bude v bezpečí.
„Ty nepatříš mezi moje studenty,“ řekla, když si ho prohlédla pečlivěji.
„Ne, ale můj bratr je. Já jsem Harry. Harry Potter.“ Profesorka přikývla v porozumění a upravila si šál, připravená k odchodu. Rozloučila se s ním, ale Harry jí neodpověděl. Jeho bratr! Právě předpověděla návrat Temného pána, ale ještě předtím předpověděla návrat jeho věrného služebníka. Muže, který byl dvanáct let ve vězení. Dnes v noci. Petr Pettigrew. Musí to někomu říct. Severusovi. Musí rychle za Severusem.
Rozběhl se rovnou do sklepení a modlil se, aby tam Severus byl. Krev se mu valila do hlavy a srdce mu bubnovalo až v uších. Utíkal a utíkal, měl pocit, jako by celý život ani nedělal nic jiného. Běžel, aby zabránil nevyhnutelnému.
Proběhl kolem několika studentů, kteří právě odcházeli do Prasinek, a ignoroval jejich překvapené výkřiky. Když uviděl schody do sklepení, ještě zrychlil. Než si to uvědomil, vší silou bušil na dveře Severusovy kanceláře.
„Co se u Merlina… Harry?“ zarazil se Mistr lektvarů, když před sebou uviděl chlapce, lapajícího po dechu, a postrčil ho dovnitř. Plakal?
„Harry, co se stalo?“ zavřel a zamkl dveře za sebou.
„Tati,“ bylo vše, co vyšlo z Harryho vzlyků, když Severuse objal. Nebyl jen vystrašený, byl vyděšený.
„Harry, uklidni se,“ přiklekl si k němu Severus a zadíval se mu přímo do očí. Harryho pláč ustával, ale panika, kterou viděl v jeho očích, mu zastavila srdce. „Řekni mi, co se stalo.“ Harry se zhluboka nadechl a snažil se najít svůj klid. Musí to Severusovi říct.
„Vracel jsem se z knihovny…“ řekl a podíval se na knihu ležící na podlaze. Někdy v mezičase ji musel sebrat a tady ji pak zase upustit. „Vracel jsem se z knihovny, když jsem potkal profesorku Trelawneyovou…“
Dělal, co mohl, aby proroctví zopakoval co nejvěrněji. Nebylo to zas tak těžké. Vypadalo to, že se mu ta slova vpálila do paměti. Severus byl s každým dalším slovem stále vážnější. Na konci zavřel oči a hluboce si povzdechl.
„Řekl jsi to někomu?“ zeptal se hlubokým hlasem. Harry zavrtěl hlavou.
„Ani Trelawneyové ne.“ Severus se na něj pyšně pousmál. I když mu bylo teprve třináct, chlapec zcela rozuměl tomu, co se stalo.
„Musíme to říct Brumbálovi. Hned.“ Harry přikývl a následoval Mistra lektvarů z jeho kanceláře. Ten se ještě ve dveřích zastavil.
„Harry?“
„Ano?“ Zelené oči se setkaly s těmi černými.
„Nezáleží na tom, co se dneska stane. Zvládneme to. Ty to zvládneš. A nejsi sám.“ Harry se nejistě usmál a snažil se zachovat klid.
„Díky, tati.“
„Od toho jsem tady,“ pronesl Severus, „všechno to mám v popisu práce.“
Jejich cesta do ředitelovy kanceláře byla rychlá, ale ne tak zbrklá jako ta Harryho do sklepení. Harrymu běhalo hlavou nekonečné množství scénářů.
Temný pán znovu povstane s pomocí svého služebníka, větší a děsivější než kdy dřív…
Opravdu se to dělo. Možná to nebude hned dneska, ale bude to brzy.
Když stál před vchodem do Brumbálovy pracovny se Severusem po boku, přísahal si, že bude připravený, až ten den přijde. Udělá cokoliv. Nějak to zvládne.
PP – Za zrýmování patří obrovský dík naší nejšikovnější betě Witherell.