40. Únos a krysa
Jejich cesta do ředitelovy kanceláře byla rychlá, ale ne tak zbrklá jako ta Harryho do sklepení. Harrymu běhaly hlavou nekonečné množství scénářů.
Temný pán znovu povstane s pomocí svého služebníka, větší a děsivější než kdy dřív…
Opravdu se to dělo. Možná to nebude hned dneska, ale bude to brzy.
Když stál před vchodem do Brumbálovy pracovny se Severusem po boku, přísahal si, že bude připravený, až ten den přijde. Udělá cokoliv. Nějak to zvládne.
„Severusi,“ přivítal ho Brumbál s úsměvem. „A mladý Harry?“ zeptal se zmateně a zvážněl, když viděl zasmušilé tváře dvou čarodějů před sebou. „Co se stalo?“ Otázka dne, pomyslel si Harry sarkasticky.
„Harry slyšel něco, o čem byste měl být okamžitě informován,“ pronesl Severus ledově. Nebyl jiný způsob, jak tohle udělat, než jít přímo k věci. Brumbál musel znát znění proroctví.
Harry přikývl a opět zopakoval, co se stalo během jeho setkání s profesorkou Trelawneyovou. Ředitel nejdřív pozoroval chlapce poněkud nevěřícně, ale potom jeho výraz zase zvážněl.
„Vadilo by ti, chlapče, kdybych se na tu vzpomínku podíval?“ ukázal na myslánku, která ležela na jedné z mnoha polic.
„Nevadilo,“ souhlasil Harry a přistoupil k myslánce.
„Teď se soustřeď na vzpomínku na ten incident,“ instruoval ho Albus a Harry ho poslechl. Mohl potřebné kouzlo vyslat sám, ale ředitel nepotřeboval vědět víc, než bylo nutné. Ucítil na svém spánku dotek hůlky a myslel na proroctví, které vyslechl sotva před pár minutami. Stříbrný vlas, ve kterém byla uzamčena vzpomínka, přilnul k hůlce a Brumbál jej opatrně vložil do myslánky. Pokynul Severusovi a oba muži se ponořili do vzpomínky.
Poté, co si ji prohlédli, vynořili se zpátky a Severusovu ledovou fasádu na chvíli narušil výraz soucitu. Ředitel se příliš soustředil na to, co viděl, než aby si toho všiml.
„Mám zavolat Lupina a Blacka?“ zeptal se Severus, jeho hlas žádný z pocitů neprozradil.
„Ano,“ přikývl ředitel. „Prosím, Severusi. A doprovoď Harryho zpátky do jeho společenské místnosti. Zavolám Lily a Jamese.“
Harry se chystal protestovat, chtěl tu zůstat! Měl by tu zůstat! Jak ale mohl žádat něco takového? Severus mu věnoval pohled, který ho zastavil. Beze slov ho ujistil, že mu řekne všechno, co se stane. Brzy. Harry zaskřípal zuby, ale přikývl. Aspoň Severus mu rozuměl.
„Pane profesore?“ řekl Harry, když se chystal k odchodu.
„Ano, Harry?“ ředitel se na něj ani nepodíval, jak se soustředil na myslánku, a hůlkou si pohrával se vzpomínkou v ní. Zelenooký čaroděj cítil, jak v něm vzrůstá vlna vzteku. Bylo by tak těžké věnovat mu jeden pohled?
„Prosím, dejte to vědět mému bratrovi,“ řekl, „Adrian to musí taky vědět.“ Možná mu to zabrání udělat něco unáhleného. Harry se bál bratrových plánů.
Ředitel konečně odtrhl svůj zamyšlený pohled od myslánky, pozorně si Harryho prohlédl a přikývl.
„Jestli bude tvůj bratr ve společenské místnosti, pošli ho sem. Když ne, počkej, až se vrátí, a řekni mu, ať mě co nejrychleji vyhledá. S nikým o tomhle nemluv.“ Harry znovu přikývl a se Severusem za zády opustil místnost.
Mistr lektvarů mohl přímo cítit vlny vzteku, které z chlapce vycházely. Mohlo ho to napadnout, ten starý blázen! Jak mohl být tak slepý?
„Harry?“ oslovil ho Severus za chůze. Chlapec nechtěl odpovídat, aby jeho reakce nezněla nepříjemně, proto jen pokynul, že poslouchá.
„Je to hlupák, slepý hlupák,“ prohlásil Mistr lektvarů. „Jednoho dne mu vytřeš zrak pravdou.“ Harry se pousmál a část vzteku z něj vyprchala.
„Jednoho dne ano,“ slíbil mu, „uvidíš.“ Severus přikývl a opustil Harryho na velkém schodišti.
Chlapec zamířil rovnou do společenské místnosti, zatímco Severus šel informovat profesory Obrany proti černé magii. Harry se musel jen silou vůle vytáhnout nahoru do nebelvírské věže a jakmile se ocitl ve společenské místnosti, plácl sebou na gauč a koukal do stropu. Jeho bratr v místnosti nebyl, ale měl by se vrátit brzy. Kam by koneckonců mohl jít?
Mozkomorové ho kolem sebe projít nenechají. Hledaného kriminálníka možná, ale určitě ne mladého chlapce, pomyslel si hořce.
Do místnosti vešel Neville a zrak mu okamžitě padl na osamocenou postavu jeho kamaráda.
„Harry,“ oslovil ho, když si sedl na protější gauč, „co se děje?“ Harry povzdechl a bezmocně se na svého kamaráda podíval. Teď si víc, než kdy dřív, přál říct, co se opravdu děje. Přesto musel říct aspoň něco, jinak měl pocit, že vybuchne.
„Adrian je možná v nebezpečí, Neve,“ pronesl a protřel si oči. „My všichni možná jsme.“
„Předpokládám, že víc mi k tomu neřekneš?“ zeptal se Neville s pousmáním.
„Nemůžu, Neville.“ Nemohl na něj jen tak vyhrknout proroctví, které vyslechl. Možná si vlastně tak věrného přítele ani nezaslouží, napadlo ho.
„Mám pravdu, když si myslím, že mi ani neřekneš, co jsi teď dělal?“ V jeho hlase zněl náznak humoru, což Harryho přinutilo zvednout pohled ze země a zabodnout ho do toho Nevillova.
„Prakticky jsem slíbil, že o tom nikomu neřeknu ani slovo,“ přiznal a pousmál se, když si všiml, že Neville se na něho nezlobí.
„Tak dobře,“ řekl chlapec a vytáhl učebnici Bylinkářství. „Když je to tak, prostě tady budu sedět, číst si a dělat ti společnost, zatímco budeme oba předstírat, že jsi mi nic neřekl,“ zamrkal na Harryho, který se na něj zazubil.
„Jednou ti, Neville, vysvětlím všechno,“ slíbil Harry a jeho kamarád se usmál. Harry věděl, že nemůže rozumět závažnosti jeho slibu, ale přesto ho dodrží. „A děkuji za pochopení.“
„Jsem v tom prostě úžasný,“ pokrčil rameny a Harry se tak poprvé od incidentu s proroctvím zasmál.
„To jsi,“ souhlasil Harry a zavřel oči. Rozhostilo se ticho.
Harryho mysl se vypořádávala s každým možným scénářem, každý nápad byl temnější než ten předchozí. Voldemortův návrat mohl znamenat jedinou věc, válku. Slyšel vyprávění o tom, jaké to bylo během první války s Temným pánem. A jestli se měl vrátit ještě silnější než kdy předtím, ani se neodvažoval přemýšlet nad tím, co by se stalo tentokrát.
Jeho mysl zůstala zachmuřená ještě několik dalších hodin, během nichž koukal z okna. Až k poledni si uvědomil, že by měl jít do Velké síně na oběd. Neměl hlad, ale najíst se musel. No, usoudil, když se mu nechtělo ani hnout, pořád bude ještě večeře. Ani Neville se z gauče nepohnul, a tak mohl Harry čerpat útěchu aspoň z přítomnosti svého přítele.
Až když se začali vracet první studenti z Prasinek, uvědomil si, co je špatně. Zvedl se ze svého místa a jeho srdce se zase rozběhlo, jak se horečně rozhlížel po tvářích ve Společenské místnosti. Všechny mu byly samozřejmě známé, ale tu, kterou hledal, neviděl.
Vyskočil na nohy a přistoupil k Ginny, která se učila u stolu vedle krbu.
„Ginny, nevidělas mého bratra?“ Dívka se podívala na jeho ustaraný výraz a rovnou odpověděla.
„Naposledy u snídaně,“ řekla a zarazila se, když Harry zbledl. „Proč?“
Harry se nadechl k odpovědi, když na něj od vchodu zavolaly dva veselé hlasy. Fred s Georgem se vrátili z Prasinek s náručí plnou triků od Zonka a s tvářemi zrudlými zimou i nadšením.
„Ahoj, Harry,“ pozdravil ho George a vysypal všechny svoje věci na stůl. Harry se k nim posunul blíž, měl by se zeptat i jich. Než ale stačil něco říct, Fred se natáhl na gauč a spiklenecky zašeptal: „už jsi zpátky?“ Harry překvapeně zamrkal.
„Zpátky odkud?“ zeptal se. Fred s Georgem si vyměnili rošťácký pohled.
„Samozřejmě,“ pronesl George, jako by Harryho otázka vysvětlovala vše. „Kdyby se někdo ptal, byl jsi celé dopoledne tady. Chápu.“ Zelenooký chlapec se na ně rozzuřeně díval, na tohle teď opravdu neměl čas.
„O čem to mluvíte?“ Dvojčata se na něj překvapeně podívala. Pak se podíval jeden na druhého a zpátky na Harryho. Vypadalo to, že něco v jejich myslích zapadlo na svoje místo.
„Ale…“ podíval se na něj Fred zmateně, „ty jsi nebyl v Prasinkách? S Adrianem? On tě nevzal s sebou?“ Harryho oči se rozšířily a srdce vynechalo jeden úder. Adrian byl v Prasinkách? Právě teď? Zrovna dneska?
„Co?“ šokovaně vydechl.
„Neřekl ti to?“ zeptal se George. „Hrome, Harry, mysleli jsme, že po tom, co jsme mu dali… mysleli jsme, že se o to podělí.“
Harry se snažil zpracovat, co právě slyšel. Dvojčata dala Adrianovi něco, co mu umožnilo opustit hrad. Mohla to udělat snadno, Harry je už kolikrát viděl pašovat dovnitř věci z Prasinek. Předpokládala, že Adrian se o to něco podělí. On to ale neudělal. No, opravil se, když si vzpomněl na rozhovor s Ronem, nepodělil se o to s ním.
„Poslouchejte mě,“ začal Harry temným hlasem, „řekněte mi, co jste mu dali, aby mu to umožnilo opustit hrad. Hned.“ Nezvýšil hlas, ale led v jeho hlase přinutil dvojčata mluvit rychleji, než kdyby na ně křičel.
„Je to mapa, kterou jsme našli ve Filchově kanceláři, mapa školy,“ vysvětlil Fred a Harryho srdce kleslo až do kalhot. To nemůže být pravda…
„Jsou na ní vyznačeny všechny východy ze školy, tajné chodby a tak,“ dodal George.
„Adrian vypadal tak nešťastně, že jsme si říkali, že ho rozveselíme a…“
„Dali jste mu Pobertův plánek?“ zanaříkal Harry, čímž přerušil zmateného Freda.
„Ty o něm víš? Ale Adrian ti ho přece neukázal, ne?“
Harry už jim nevěnoval ani pohled a ignoroval jejich volání. Zaklel ve skřetí řeči, vyběhl ze Společenské místnosti a jen si vyměnil pohled s Nevillem, který přikývl v porozumění.
Zamířil si to rovnou do ředitelovy kanceláře. Doběhl tam rychlostí světla, zařval heslo a bez zaklepání vtrhl dovnitř. Severus, jeho rodiče, Sirius, Remus a Brumbál, všichni zasmušilí, se teď šokovaně dívali na nejmladšího Pottera.
„Adrian šel do Prasinek! Není ve škole!“ vydechl. „Ještě se nevrátil!“
„Cože?“ zeptal se ohromeně James. „O čem to mluvíš, Harry?“
„Fred s Georgem mu dali Pobertův plánek. Nějak ho dostali z Filchovy kanceláře a před pár dny ho dali Adrianovi,“ vysvětloval Harry spěšně a po tvářích všech se pomalu rozlévalo poznání. Dokonce i Severus o té mapě už slyšel.
„Právě jsem je potkal ve společenské místnosti a ptali se mě, jestli už jsem zpátky z Prasinek. Řekli, že Adrian tam šel, a čekali, že tam budu s ním.“
„U Merlina!“ vykřikla Lily, klesla na židli a schovala si obličej do dlaní.
„Jsi si jistý, Harry?“ zeptal se Brumbál.
„Ani jsem nevěděl, že Weasleyova dvojčata mají tu mapu, natož, že ji měl Adrian. Ale od snídaně jsem ho neviděl,“ odpověděl.
Ředitel přikývl a pustil se do akce.
„Musíme ho okamžitě začít hledat,“ vyzval je a otočil se k fénixovi. „Fawkesi, informuj personál.“ Fénix zatrylkoval a zmizel v plamenech.
„Protokol říká, aby se v případě ohrožení všichni studenti shromáždili u přední brány do hradu. Nejdřív bychom měli zajít tam a podívat se… ne po Adrianovi, ale po panu Weasleym a slečně Grangerové. Je pravděpodobné, že chlapec bude s nimi, schovaný pod pláštěm. Bojím se, že není času nazbyt.“ Všichni přikývli a odešli. Harry zůstal v kanceláři sám s nevěřícím profesorem lektvarů.
„Nemůžu uvěřit, že mě tady prostě nechali,“ vybuchl chlapec.
„Taky musím jít,“ podotkl Severus. „Harry, vím, že bys chtěl jít taky, ale tentokrát nemůžeš.“ Harry už chtěl protestovat, ale pak si uvědomil, že opravdu nemůže. Všechny průchody byly chráněny kouzly proti zvěromágům a ostatní východy chránili Mozkomorové.
Severus se z hradu mohl dostat, pokud půjde se Siriusem a Minervou, ale kdyby se o totéž pokusil Harry, spustil by tím alarmy a přitáhl k sobě pozornost.
A i když si byl Harry jistý, že by mohl profesory předběhnout a hrad opustit, jednoduše neexistoval způsob, aby způsobil zastavení pátrání po Adrianovi tím, že by se místo toho honili za rozptýlením v podobě jeho zmizení.
„Bârzuln!“ zaklel Harry znovu skřetí řečí a Severus se pousmál.
„Musím jít.“ Harry přikývl.
„Jdi zpátky do Společenské místnosti a zaklej svého bratra něčím hrozným, jestli se vrátí na vlastní pěst dřív, než ho najdeme.“ Harry přikývl a Severus zamířil ke dveřím.
„Přivedu ho zpátky,“ slíbil Severus, „věříš mi?“
„Samozřejmě, že věřím.“ Severus ještě jednou přikývl a ve spěchu opustil kancelář.
Musí dohnat ostatní a zabránit sám sobě, aby proklel je. Jak mohli Harryho jen tak opustit? Možná tím zachránil svého bratra – zase. A i když to nevěděli, jak ho mohli tak ignorovat? Někdy se zajímal, proč jim pořád chce pomáhat…
Rozběhl se chodbou a konečně ostatní dohnal, když se blížili k Velké síni.
„Co ti tak trvalo, Severusi?“ zeptala se Lily zuřivě. Poprvé v životě se Severus podíval na ženu před sebou s nevěřícím podrážděním.
„Tvůj syn,“ odsekl prostě.
„Můj syn je tam venku, v nebezpečí,“ hájila se Lily vážně. V tom okamžiku z ní mluvilo zoufalství, ale stejně… Severus na Lily nikdy nenašel jedinou vadu. Ale teď… nevěděl, co jí na to říct nebo jak reagovat. Byl proto rád za Siriusovo přerušení.
„Jsme připravení, Lily. Studenti se scházejí.“ Rudovláska se otočila a vyběhla ze dveří.
Severus se ji pokusil následovat, když ho zastavila ruka na jeho rameni.
„Co je, Blacku?“ zeptal se podrážděně. Právě teď opravdu neměl čas na psovo dovádění.
„Děkuju.“ To zastihlo Severuse zcela nepřipraveného. Zvědavě se podíval na muže před sebou.
„Za co?“
„Za to, cos právě udělal pro Harryho. Po tom všem máš možná pořád šanci. I když to nerad přiznávám.“ Severusovy oči se rozšířily překvapením, když přikývl. Sirius mu kývnutí oplatil a odtáhl se od něj v okamžiku, kdy dovnitř vstoupil Remus. Vlkodlak se zastavil a taky Severusovi poděkoval, než se jich zeptal, jak pokračuje pátrání. Severus oba muže pozoroval, když se opět rozběhli.
„Ty máš možná taky ještě šanci,“ zašeptal tiše a opět se je snažil doběhnout.
Hlavě zmijozelské koleje se zdálo, že hledání trvá věky. Měli pod kontrolou všechny studenty kromě Adriana a jeho dvou přátel. Severus měl chuť spáchat vraždu, kde by Brumbál figuroval jako nejpravděpodobnější oběť. Teď jen stál uprostřed pátrání, zatímco zbytek okolí panikařil. Ale dal slib Harrymu.
„Není tady,“ zamumlal James, „kde může být?“ Severus minul panikařícího bystrozora a přistoupil k Brumbálovi. Nechtěl ani pomyslet na to, co by dělal, kdyby místo Adriana chyběl Harry. Ale Harry by nikdy nebyl tak nerozumný, aby přes sebe hodil plášť a utekl. Tak ho nevychoval.
„Zavolejte bystrozory, Albusi,“ ponoukl ho Severus spěšně. „Ať pročešou les, my prohledáme vesnici.“ Starý čaroděj na mladšího několikrát zamrkal, než se vzpamatoval.
„Jamesi!“ zavolal hlasitě. „Přivolejte bystrozory! Rozšiřujeme pátrání.“ Severus vydechl úlevou a připojil se k týmu, který se vydal do vesnice. Lily s Jamesem se naopak přidali k bystrozorům, kteří se právě objevili před branami, aby rozšířili pátrání po ztracených studentech. Molly a Arthur přijeli krátce nato, jak si Severus všiml, a přidali se k vyděšeným rodičům, aby hledali svoje děti.
Sám neklidně chodil po Prasinkách a kontroloval každou ulici i uličku. Po skoro dvou hodinách prohledávala trojčlenná skupinka Severuse, Remuse a Siriuse – kdo by si pomyslel, že se tohle někdy stane – spodní část vesnice. Severus vážně uvažoval, že strhne zeď, která mu stála v cestě, když se z vedlejší uličky ozval Remusův hlas.
„Tady, rychle!“ zavolal a jeho hlas se nesl ozvěnou prázdnými ulicemi – celá vesnice byla evakuována, její obyvatelé byli dočasně přemístěni do Bradavic.
Severus se rozběhl k vlkodlakovi a našel ho shrbeného nad tělem dívky, ve které Severus poznal Hermionu Grangerovou. Vypadalo to, že se pomalu probírá z omračujícího kouzla. Dívka měla doširoka otevřené oči a začala panikařit. Pohledem kmitala sem a tam, jako by někoho hledala.
„Má ho! Prosím, najděte ho! Prosím!“ začala plakat strachy, když ji Remus uvolnil. Severus už se chtěl rozběhnout směrem, kterým dívka ukazovala, když si uvědomil, že neví, kdo vzal koho kam. Ještě pořád mohlo jít o něco úplně jiného. Doufal, že ano.
Sirius se kolem něj protáhl a klekl si k plačící dívce.
„Co se stalo, Hermiono?“ Muž se třásl, ale jeho hlas byl klidný. Kdyby situace nebyla tak zoufalá, Severus by musel uznat, že Sirius se poprvé v jeho přítomnosti chová přiměřeně svému věku.
„Vyšli jsme s Ronem ze Tří košťat. Byli jsme…“ Hlas se jí zlomil, když jí z očí vyhrkly čerstvé slzy. „Hádali jsme se o úplné hlouposti a potom jsme slyšeli, jak na nás volá Adrian. Byla jsem v šoku, ale Ron věděl, že se něco chystá. Řekli, že mě chtěli překvapit.“ Otřela si slzy, ale nové jí zase tekly po tvářích.
Kdyby si Severus nebyl jistý, že uklidňující slova od něj ji rozruší ještě víc, snažil by se ji utišit. K čertu s maskou. Dívka před jeho očima byla úplně zdeptaná.
„Viděli jste Adriana?“ zeptal se Remus a dal jí čas, aby se sebrala.
„Ne,“ vydechla, „měl na sobě neviditelný plášť. Jen jsme následovali jeho hlas. Když jsme zašli do uličky, jen plášť trochu poodhalil, abychom věděli, že je to opravdu on. Trochu jsme se prošli a já jsem se ho snažila přesvědčit, aby se vrátil do školy. Výlet byl už stejně téměř u konce. On ale tvrdil, že s pláštěm se mu nemůže nic stát.
Pak už jsme uslyšeli učitele, jak na nás volají od brány. Ron říkal, že se muselo stát něco zlého a Adrian se rozběhl do boční uličky, že se musí rychle vrátit do hradu. Já s Ronem jsme pokračovali v cestě, když…“ znovu se rozeštkala a Remus jí útěšně poklepal na rameni.
„Byl to Pettigrew?“ zeptal se Sirius a Hermiona přikývla. „A vzal Adriana?“ vydechl, bledý jako stěna. I Severusovi se začínala točit hlava. Jak by mohlo být ještě hůř?
„Ne!“ zakňučela Hermiona a tři páry očí se do ní zabodly. „Vzal Rona!“
„Rona?“ opakoval Sirius zmateně.
„Neuvědomil si, že Adrian byl s námi. Skočil po Ronovi a sebral mu hůlku. Namířil jí na něj a chňapl ho za tričko. Řekl, že až se vzbudím, že mám říct jedině Adrianovi, co se stalo, a varovat ho, že jestli chce ještě vidět svého nejlepšího přítele, má sám přijít do Chroptící chýše,“ vysvětlila a začala se jí znovu zmocňovat panika.
„Ale viděla jsem Adriana za rohem. Ještě jsem viděla, jak vytáhl hůlku, než mě Pettigrew omráčil.“
„Adrian ho napadl?“ zeptal se Remus zděšeně.
„Já nevím,“ zatřásla hlavou Hermiona.
„Můžeš chodit, Hermiono?“ Dívka rozhodně přikývla. „Dobře. Chci, abys šla a všem řekla, kde jsme. Další tým bystrozorů vás hledá poblíž Zonka. Myslíš, že dojdeš tak daleko?“ zeptal se Sirius.
„Snad ano.“
„Jdi a řekni jim, že počkáme před Vrbou mlátičkou, ano?“ Dívka vypadala ještě trochu omráčeně, ale byla rozhodnutá instrukce poslechnout. S Remusovou pomocí se postavila a věnovala mužům ještě poslední pohled. Sirius vyslal svého Patrona směrem k Jamesovi a připravil se k přesunu.
„Vrba mlátička?“ zeptal se. „Chroptící chýše je jen kousek odtud.“
„Z Prasinek se tam nedostaneš,“ vysvětlil Sirius. „Albus ji zapečetil, když jsme byli děti. Jediná cesta dovnitř je pod tím zatraceným stromem.“ Severus přikývl a s přáteli se přemístil.
Dopadli na zem právě ve chvíli, kdy se k nim blížila skupinka pěti mužů vedená Jamesem. Všichni pochodovali z lesa s hůlkami v pohotovosti. Sirius k nim běžel, aby jim přesně vysvětlil, co se stalo.
Severus si byl jistý, že se něco pokazí, všechno šlo moc rychle. Všichni byli pryč rychleji než Kulový blesk a neměli vůbec žádný plán. Jisté bylo, že na ně v Chroptící chýši čeká Pettigrew. Jestli už nepřišel na to, že Weasleyova chlapce hledají. Možná už je ten chlapec mrtvý. Jestli Pettigrew dostal Adriana, určitě se ho zbavil.
Mistr lektvarů rozsvítil špičku své hůlky. Přicházela noc a hradní světla byla příliš daleko, než aby jim byla prospěšná. Pozorně sledoval, jak se Sirius proměnil v černého psa a obratně se vyhnul větvím, aby přitiskl packu k suku na stromě. Strom se přestal hýbat a čarodějové k němu přistoupili. Sirius se proměnil zpátky, protáhl se a vrátil se ke skupině.
„Poslouchejte,“ začal James mluvit k bystrozorům. „Najisto je tam aspoň jedno dítě a hledaný, nestabilní zločinec. A je možné, že je tam také můj syn.“ Na vteřinu se odmlčel a snažil se uchopit, co se stalo.
„Chodba je příliš malá, než abychom šli všichni najednou, takže musíme jít jeden za druhým. Andrewe, Huntere.“ Dva bystrozorové přikývli. „Chci, abyste informovali zbytek skupiny a hlídali vchod. Jestli se Pettigrew dostane ven dřív než my, zastavte ho. Zabijte ho, když budete muset.“ Bystrozorové znovu přikývli a James se otočil ke zbytku skupiny.
„Siriusi, ty a já půjdeme první a…“
Severus odtrhl oči od Jamese, když něco u kořenů stromu upoutalo jeho pozornost. S rozšířenýma očima ukázal na bezútěšného člověka, který se před nimi objevil.
„Ty!“ vykřikl Lupin, i vlkodlak si Pettigrewa všiml. Každý se otočil k vězni, který stál jako přimrazený, a chvíli se nikdo ani nepohnul. Většina z nich byla v šoku. Severus na něj však seslal kouzlo, aby se ujistil, že s ním chlapci nejsou. V tom se roztrhla mračna a Lupin zavrčel. Zavrčel? A pak vypuklo peklo.
Jak všechno zalil měsíční svit, každý se dal do pohybu. Remus klesl na zem a jeho tělo se začalo měnit. Tohle bude hodně špatné, uvědomil si Severus. Remus si dnes nevypil svůj lektvar. Věděl to naprosto přesně. Neměl čas mu ho doručit. Když do jeho kanceláře vpadl pološílený Harry, zrovna se za ním chystal jít, chlapec ale odvedl jeho myšlenky jinam.
„Ustupte,“ zařval Sirius, který musel uvažovat stejně. „Myslím, že si dneska nevypil svůj lektvar.“ Každý ho poslechl a on se opět proměnil ve psa. Jeho přeměna byla téměř úplná, když začala druhá. Pettigrew využil situace a proměnil se v krysu.
Severus se připravil vrhnout po něm kletbu, když se z chodby vynořil Adrian – s krvavým šrámem na tváři – a vstoupil mu do rány. Chlapec si všiml, že se Pettigrew mění v krysu a chystá se utéct, a udělal to, čeho se Severus bál. Běžel za ním.
„Adriane, ne!“ zakřičel James a pustil se za svým synem. Severus se kolem sebe rychle rozhlédl. Lupin už byl kompletně přeměněný a zápasil se Siriusem, zatímco bystrozorové se rozprchli, aby se schovali. Přikrčil se, když Lupin obrátil svou pozornost k němu, a jen tak tak se vyhnul vlkodlačím drápům. Vyhýbal se jim ještě chvíli, než Sirius nabral tolik síly, aby vlkodlaka opět rozptýlil. Severus se postavil a podíval se k Vrbě mlátičce. Po Jamesovi a Adrianovi nebyla nikde ani stopa. Po Harryho příkladu zaklel ve skřetí řeči a pustil se za nimi. Jak daleko se mohli dostat?
Běžel směrem, kterým předtím mířil James. Okolní tma mu práci nijak neulehčovala, stejně jako fakt, že mířil úzkým pásem lesa k jezeru. Většinou používal jako vodítko Jamesovo volání na jeho syna, ale to nestačilo, aby je dostihl.
Co ho ale jistě nasměrovalo správnou cestou, byl chlad. Jezero bylo blízko školním hranicím. To znamená, že bylo jistě hlídáno mozkomory. Mozkomory, kterým bylo jedno, jestli je osoba, kterou honí, hledaný zločinec nebo student. Zajímalo je jen to, že se přes ně snaží někdo projít.
Nevěřil, že opravdu běží přímo k mozkomorům, ale přesto zvýšil svoji rychlost, když mířil k jezeru. Chlad byl stále řezavější a přidal se k němu sníh. Severus dělal, co mohl, aby potlačil tmavé myšlenky, které se mu začaly honit hlavou. Slíbil Harrymu, že jeho bratra přivede zpátky. Protože tento slib nebyl tak úplně šťastnou vzpomínkou, nemohli mu ho vzít. Teď ho poháněl kupředu. Scéna, které u jezera čelil, ale málem zastavila jeho srdce.
Adrian ležel v bezvědomí u zmrzlého jezera a nad ním stál James, který vysílal svého Patrona znova a znova. Stříbrný jelen však vždy fungoval jen chvíli, než narazil do neprostupné zdi mozkomorů. Temní tvorové létali nad jezerem a čím dál tím víc se blížili k oběma mužům. Severus zaklel, když další z Jamesových kouzel zablikalo a muž klesl na kolena. Čelit sám takovému množství mozkomorů, to byla sebevražda. I když to byl silný muž, který se bál o svého syna a snažil se dělat, co mohl. James klesl na zem. Další z jelenů zablikal a zmizel.
Přichází druhý pokus o sebevraždu, pomyslel si hořce Severus a vystoupil zpoza stromů, kde stál. Mozkomorové se stále věnovali dvěma mužům a nevšimli si třetího čaroděje, který vstoupil na scénu. Byly to už věky, co naposledy vyčaroval Patrona. Bylo to taky na bravických pozemcích, ale tehdy byl ještě student. To ale neznamená, že to nedokáže. Harry mu důvěřoval a on nesmí svého syna zklamat.
Na tu myšlenku se soustředil, vyčaroval Patrona a vyslal ho rovnou proti mozkomorům. Jeho stříbrná záře se rozlila po celém jezeře, za jiných okolností by to byl krásný pohled. To ale nebylo to, co upoutalo Severusovu pozornost.
Všechno se dnes mění ve vlky, pomyslel si, když sledoval stříbrnou bytost před sebou. Laň byla pryč. Místo ní tu stál vlk, vysoký a hrdý, podobně velký jako Harryho Patron, ale ne úplně stejný. Byl štíhlejší a možná o něco kratší, stejně jako když se ve vlka proměnil Harry. Náhlé uvědomění zasáhlo Severuse plnou silou. V této chvíli se cítil tak… volný.
Bylo to, jako by se přetrhla nit, a on si konečně uvědomil, že už se dál nemusí nechat ničit minulostí. Rozlila se jím vlna radosti, stříbrný vlk zazářil ještě jasněji a postupně přemáhal jednoho vřískajícího mozkomora za druhým.
Ten Patron byl jeho budoucností, jasně zářící a slibnou. Na svou minulost nikdy nezapomene, tím si byl jistý. Ale už ho nikdy nepřemůže. Plně si to uvědomil v okamžiku, kdy stříbrný vlk zahnal pryč posledního mozkomora. Teď se stačí jen rozhodnout.
Patron se k němu vrátil, jeho práce byla hotová. Byl vyšší než Severus, ale sklonil se, aby mu jeho pán mohl prohrábnout srst. Věnoval mu poslední pohled a zmizel, nechal usmívajícího se Severuse samotného se svým uvědoměním.
Musel teď rychle vymyslet krycí historku, která zmírní jeho zapojení. Doufal, že poté, co James vyčaroval svého posledního Patrona, byl opravdu v bezvědomí.
Mistr lektvarů se znovu zasmál, když se ujistil, že oba Potterové dýchají. Pozvedl hůlku a vyslal do vzduchu roj zelených jisker, aby dal ostatním vědět, kde jsou. Nemohl se dočkat, až Harrymu řekne, co se stalo.