41. Průlom
Musel teď rychle vymyslet krycí historku, která zmírní jeho zapojení. Doufal, že poté, co James vyčaroval svého posledního Patrona, byl opravdu v bezvědomí.
Mistr lektvarů se znovu zasmál, když se ujistil, že oba Potterové dýchají. Pozvedl hůlku a vyslal do vzduchu roj zelených jisker, aby dal ostatním vědět, kde jsou. Nemohl se dočkat, až Harrymu řekne, co se stalo.
Harry seděl naproti posteli svého bratra a v dlaních si schovával unavený obličej, když si od Rona vyslechl, co se stalo. Ron byl jediným ze tří pacientů na ošetřovně, který byl vzhůru. James dostal před pár hodinami bezesný lektvar a Adrian se stále ještě neprobudil. Lily krátce zpanikařila, když se její manžel probudil dřív jak syn, ale madam Pomfreyová ji ujistila, že se to dalo očekávat. Adrian byl zničený už před svým setkáním s mozkomory a za tu krátkou chvíli, kdy byl James vzhůru, jim řekl, že Adrian vykouzlil Patrona, aby mozkomory zahnal.
„Byli jsme v Prasinkách,“ řekl Ron a snažil se najít pohodlnější polohu. Bystrozorové ho našli v bezvědomí a se zlomenou nohou na podlaze Chroptící chýše chvíli poté, co zachránili Jamese a Adriana. „Z ničeho nic ten blázen vyskočil odnikud, sebral mi hůlku a začal vyhrožovat, že mě zabije, jestli Hermiona nevyřídí Adrianovi, aby se s ním setkal v Chroptící chýši. Omráčil ji a přemístil se se mnou až k hranicím lesa, kde mě nejspíš taky omráčil. Probral jsem se až v Chroptící chýši a slyšel jsem ho mumlat, co všechno musí udělat, zatímco ona čeká, až bude vysvobozena…“
„Ona?“ zeptal se Brumbál, který na ošetřovnu přišel pár minut po Harrym, poté, co se pohádal s Ministrem kouzel a okamžitě vyhnal mozkomory ze školních pozemků. Harry slyšel profesorku McGonagallovou, jak šeptá madam Pomfreyové, že na Ministra dokonce vytáhl svoji hůlku. Sečteno a podtrženo, mozkomorové byli pryč, rozesláni do širokého okolí, aby našli znovu uprchlého vězně. Ten snadno utekl, když se strážci Azkabanu zaměřili na Jamese a Adriana. Teď už mohl být na půli cesty do Londýna.
„Neodvažoval jsem se ho zeptat, o kom mluví,“ pokračoval Ron. „Pořád jen pobíhal sem a tam a mluvil si pro sebe. Říkal, že před rokem přesunuli Bellatrix Lestrangeovou do cely vedle té jeho…“
„Bellatrix Lestrangeovou?“ přerušila ho Lily s očima široce dokořán, než si vyměnila vyděšený pohled s Molly. Brumbál pokynul Ronovi, aby pokračoval.
„Ten útěk byl její nápad. Věděla, že Pettigrew je zvěromág, a začala pracovat na jeho útěku.“ Harry to přijal lhostejně. Dávalo smysl, že mocná čarodějka jako Bellatrix to dokáže. Mocná a vyšinutá, doplnil Harry svoje myšlenky.
Brumbál, který očividně přemýšlel podobně, přikývl.
„Je schopná tohle udělat, ano,“ potvrdil a těžce povzdechl.
„Dál říkal, že souhlasil s tím, že přijde do Bradavic a odláká Adriana od svých strážců. A vtom přišel Adrian dovnitř,“ vysvětlil Ron.
„Co se stalo potom?“ zeptala se Lily, která svírala ruku svého spícího staršího syna.
„Pettigrew byl překvapený,“ řekl zrzek, „nemyslel si, že Adrian přijde tak rychle. Ale Adrian šlápl na nějakou shnilou desku nebo něco a zavrzání Pettigrewa upozornilo, takže se vyhnul Adrianovu kouzlu.“
Ron těžce polkl a jeho matka mu podala sklenici vody, kterou vypil, než pokračoval.
„Díky, mamko. Každopádně se schoval a řekl Adrianovi, aby si sundal plášť, nebo mi ublíží. Adrian se asi nepohnul dost rychle, protože Pettigrew na mě namířil hůlkou a zlomil mi nohu.“ Chlapec sebou při té vzpomínce trhl, Harrymu ho bylo až líto.
„Můj ubohý chlapče,“ zaštkala paní Weasleyová a pevně svého nejmladšího syna objala. Ron se krvavě začervenal, zahanbený, že ho matka objímá před ředitelem.
„Jsem v pohodě, mamko,“ ujistil ji a ona se odtáhla.
„Takže předpokládám, že Adrian si pak plášť sundal,“ chtěl se ujistit Brumbál.
„Ano,“ potvrdil Ron. „Pettigrew pak říkal, že ten plášť vždycky nesnášel, že ho Adrianův taťka nikdy nenechal vyzkoušet si ho. Potom chtěl Adrian asi získat nějaký čas, aby mohl vymyslet, co dělat, protože se ho začal vyptávat, co dělal, proč utekl a jak se mu podařilo dostat do Bradavic přes mozkomory…“ Aspoň jednou dokázal jeho bratr položit správnou otázku, pomyslel si Harry rezignovaně.
„Odpověděl mu?“ zeptal se Brumbál a jeho pozornost se zcela soustředila na mladého Nebelvíra. Ron se pod jeho pohledem neklidně zavrtěl, ale přesto odpověděl plachým hlasem.
„Říkal, že se připojí k Vy-víte-komu a pomůže mu vrátit se. Říkal, že bude odměněný jako nejvěrnější služebník.“ Harry pevně zavřel oči, to proroctví opravdu nenáviděl. Pak si uvědomil, že Ron přestal mluvit. Podíval se na chlapce, který zvědavě pozoroval profesorku McGonagallovou.
„A řekl, jak se mu podařilo dostat do hradu?“ zeptal se Brumbál. Vypadalo to, že Ron zvažuje, jak na tuhle otázku odpovědět, a Harry se psychicky připravil na vše. O co horší by to ještě mohlo být? ptal se sám sebe v duchu. Odpověď na tu otázku mohla změnit jejich osud, chtěl ji znát.
„Ano,“ přiznal Ron neochotně.
„Jak?“ Všichni v místnosti na něho v očekávání zírali – kromě Harryho, který zíral na svoje ruce, napůl zaujatě, napůl zvědavě – a Ron polkl.
„Řekl, že prvním plánem bylo prostě jen utéct z Azkabanu a první lodí odplout někam daleko, ale…“ chlapec se znovu zarazil a podíval se na profesorku Přeměňování, jako by ji žádal o svolení.
„Nikdo vás neviní z toho, co se stalo, pane Weasleyi,“ ujistila ho. Harrymu něco říkalo, že v tom problém není. Měl pravdu.
„Jde o to… říkal, že se schovával v prasklině zdi ve své cele,“ polkl a pokračoval. „Říkal, že se tam schovával, i když jste přišla vy, paní profesorko,“ řekl nesměle a podíval se na vyděšenou ředitelku své koleje. Severus, který doteď stál tak daleko od centra pozornosti, jak jen to šlo, si přes místnost vyměnil zmatený pohled s Harrym.
„Ale co…“ Ron ji nenechal dokončit větu. Vypadalo to, že nejlepší cestou, jak to říct, bude pro něj vyklopit to všechno naráz.
„Křičela jste na stráže a stála jste přímo před místem, kde se schovával. Řekl, že jen vylezl po vašem plášti do kapsy. Vyskočil z ní v okamžiku, kdy jste se vrátila do Bradavic.“
Ticho, které následovalo po jeho prohlášení, bylo ohlušující.
Harry přejel pohledem oděv, který na sobě měla profesorka Přeměňování, a několikrát zamrkal, pro krysu muselo být něco takového opravdu jednoduché. McGonagallová velice ráda nosila dlouhé, splývavé roucho. A poté, co ji už viděl rozzuřenou, nepochyboval, že si ve výbuchu svého vzteku nevšimne ničeho jiného.
„Ale… jak…“ McGonagallová zbledla a klesla na židli. Vypadala najednou menší než kdy dřív. Harry si poprvé v životě všiml, že vypadá menší než jeho matka. Vždy držela tělo takovým způsobem, že budila dojem síly a jistoty. Vidět ji takhle bylo prostě… špatně. Harry v duchu proklel Pettigrewa ještě tvrději.
„Jste si tím jistý, pane Weasleyi?“ ujišťoval se Brumbál se soucitným pohledem na plačící profesorku. Ron přikývl a McGonagallová zaštkala do kapesníku. Molly, Lily a madam Pomfreyová se k ní rozběhly a snažily se ji utěšit, jak jen bylo možné.
„Říkal, že tak se dostával do školy a také z ní. Vždycky počkal, až projde Sirius nebo paní profesorka bránou a proklouzl ven, když byla dost tma, aby ho neviděli.“ Brumbál si unaveně protřel oči a pobídl Rona, aby pokračoval.
„Potom se ho Adrian zeptal, proč se na Halloween snažil dostat do společenské místnosti, když v ní nikdo nebyl. Odpověděl, že věděl o Pobertově plánku. Viděl, jak ho Fred s Georgem používají.“ Dvojčata tak zbledla, až jim jasně vystoupily pihy na tvářích. Celá rodina Weasleyova se k nim instinktivně přisunula blíž a Harry se usmál, navzdory Ronovým zprávám.
„Ale jak o té mapě věděl?“ zeptal se George zmateně.
„On je Červíček,“ zamumlala Lily a dvojčata vyvalila oči.
„Řekl, že je to jediný způsob, jak by ho mohli vystopovat, a zároveň díky němu věděl, kde právě Adrian je,“ dodal Ron. Nelíbilo se mu, jak se na něj dívali jeho obvykle rozverní bratři.
„My jsme ho ale na mapě nikdy neviděli,“ protestoval Fred.
„Nemohli jste,“ promluvil Harry poprvé za několik hodin a okamžitě se na něj upnula pozornost všech. „Ukázal by se na mapě jen, kdyby se pohyboval po chodbách nebo v místnostech. Jako krysa se ale pohyboval v trhlinách zdí a taky znal všechny tajné chodby. Na mapě se nezobrazil, ani když tu byl. Sirius mi to řekl.“ Když viděl zmatená dvojčata, ještě dodal: „Sirius je Tichošlápek.“ Poslední odhalení donutilo dvojčata otevřít pusu.
„No, potom se pokusil Adriana proklít,“ pokračoval Ron, který chtěl mít celou tu věc už raději za sebou. Začínal být ospalý a Harry se mu nedivil. Sám se snažil ze všech sil nemyslet na to, jak blízko smrti dnes v noci Adrian byl.
„Adrian ale uskočil a taky vyslal kouzlo. Chvíli jen tak kroužili po místnosti, ale nakonec ho Adrian odzbrojil. Pettigrew stál blízko dveří, tak se dal na útěk. Adrian chvíli počkal, aby viděl, jestli se vrací, zkontroloval, jestli mi kromě nohy nic není, a vydal se za ním. Nevím, co se stalo potom. Musel jsem omdlít, protože pak už si pamatuju jen nějaké bystrozory, kteří mě probudili a vzali sem.“
„Tak tam dostal ránu do tváře? Myslím Adrian,“zeptala se Lily a dotkla se teď už něžné a zdravé synovy tváře.
„Ne, myslím, že ji měl, už když vešel dovnitř,“ odpověděl Ron. Takže Vrba mlátička, usoudil Harry.
Potom se ujal slova Severus a krátkými větami vysvětlil, jak našli Hermionu a jak se vydali Rona s Adrianem zachránit, jak se Remus proměnil a jak se James pustil za Adrianem.
„Běžel jsem za nimi, když jsem se dostal pryč od Lupina, ale měli velký náskok. Když jsem se k nim dostal, Adrian ležel v bezvědomí u jezera a Potter zrovna čaroval Patrona. Ten, kterého vyčaroval, téměř okamžitě zmizel, ale než jsem stačil zasáhnout, vykouzlil ho znovu a omdlel. Já… nevím, jak je to možné, ale ten poslední Patron byl jasnější a zahnal mozkomory pryč.“ Brumbál přikývl, jako by rozuměl něčemu, co ostatním unikalo. Harry správně odhadl, že skutečná verze příběhu mu zůstane zase skryta.
„Byl bys překvapený, Severusi, co dokáže muž ochraňující svoje dítě, když jsou oba v ohrožení života. V takovém případě magie překonává svoje hranice.“ Lily s láskou pohlédla na svého manžela a Severus beze slov souhlasil s Brumbálem. Cítil to pokaždé, když byl Harry v nebezpečí – neměl by se ale pokoušet vysvětlit událost na základě zkušeností, které vůbec neměl mít. Bylo to drsné, ale v tu chvíli na tom opravdu nezáleželo. Ředitel nebyl právě teď jeho oblíbenou osobností. Harry jen přikyvoval, na skutečný příběh se Severuse zeptá později.
Šanci dostal o několik hodin později, kdy se jeho bratr konečně probudil a poté, co se ujistili, že je v pořádku, se ho Brumbál začal vyptávat. Weasleyovi odešli okolo třetí hodiny ráno, kdy Ron zase usnul a Adrian začal mluvit. Harry směl – nebo spíš musel, jak dostal poručeno od školní sestry – opustit místnost. Severus se omluvil také a následoval ho. Nemuseli spolu promluvit, aby bylo jasné, že Harry ještě nejde do společenské místnosti.
„Takže Dvanácterák zahnal jediným Patronem stovku mozkomorů, i když byl v bezvědomí?“ zeptal se Harry o pár minut později, když za sebou zamkli dveře Severusovy kanceláře.
„No, proč ne? Zaprvé, James očividně ví, jak vyčarovat Patrona, a zadruhé, i takové množství mozkomorů je možné zahnat jediným Patronem,“ odpověděl Severus stejným tónem.
„A věděls,“ dodal, „že můj Patron už nemá podobu laně? Poslední dobou na sebe všechno bere podobu vlka.“ Harry staršího čaroděje chvíli pozoroval a pak vybuchl smíchy.
„No samozřejmě. Všiml sis, že lidi ideálně omdlévají zrovna, když to potřebujeme?“ zeptal se teenager a utřel si oči, ze kterých mu vyhrkly dvě slzy.
„Naštěstí. Jinak bychom se o to museli postarat sami.“ Harry přikývl a zahleděl se do plamenů v krbu.
Ticho mezi nimi bylo příjemné, Severus ale cítil, že Harryho něco trápí.
„Na co myslíš?“
„Co když jsem udělal špatné rozhodnutí, tati?“ zeptal se chlapec a podíval se na překvapeného muže vedle sebe.
„Špatné rozhodnutí? Kdy?“ Harry se ještě hlouběji ponořil do svých myšlenek. Když promluvil znova, mluvil spíš sám k sobě.
„Co kdybych všem prozradil, že to já jsem Chlapec, který přežil? Ležel by i potom můj bratr v nemocniční posteli?“ Severus jeho otázkou nebyl tak zaskočený, jak očekával.
„Harry, na tuhle otázku je nemožné odpovědět.“ Zelenooký čaroděj se na něj s očekáváním otočil. „Nejen, že nedokážu říct, co by se stalo, kdyby ses tenkrát prozradil. Já nedokážu ani říct, co by se stalo, kdybys to prozradil teď. Harry, mohl bys jim to říct, ale změnilo by to tvoji povahu? Nebo povahu tvého bratra?“
„Nemyslím si. Proč se ptáš?“
„Protože věřím,“ vysvětloval Severus, „že tvůj bratr by dnes v noci skončil v nemocniční posteli tak jako tak.“ Chlapec se na něj zmateně podíval, a proto pokračoval.
„Adrian ti třeba neřekl, co má dnes v noci v plánu, ale ty bys to udělal, kdyby se vaše role obrátily. Nejspíš by byl ve stejné situaci jako teď Ron.“
Harry souhlasně přikývl. On by to svému bratrovi řekl. Nebo aspoň věřil tomu, že by to udělal.
„A nezapomínej,“ pokračoval Severus, „že kdybys neprošel tréninkem, který máš za sebou, nebyl bys schopný se s danou situací vypořádat tak efektivně. Podívej se na Adriana. Je talentovaný, ale se vším tím tréninkem, kterým prošel, byl sotva schopný poradit si s mnohem bezmocnějším zrádcem. Nechci snižovat jeho schopnosti, jen formu tréninku, který dostal. Adrian i ty jste naživu díky volbě, kterou jsi udělal. Nikdy to nezpochybňuj, Harry.“ Oslovený chlapec přikývl.
„Někdy je těžké o sobě nepochybovat.“ Severus se temně zasmál.
„Bylo by nepřirozené o sobě nikdy nezapochybovat. Ani Brumbál to nedokáže. Stává se to jen zřídka a hned to zamítá, ale stejně…“ Uštěpačnou poznámku následoval výbuch smíchu, který ani jeden z nich nedokázal zastavit.
„Díky, tati. To jsem potřeboval.“ Severus přikývl.
„Kromě toho,“ zvážněl Mistr lektvarů, „jednoho dne se Voldemort vrátí. Tím si můžeme být jistí.“ Nad tou myšlenkou pevně zaťal pěsti. „A jestli se vrátí, přesvědčení, že ho zastavil tvůj bratr a ne ty mu nezůstane dlouho. Jeden pohled zblízka a bude mu to jasné,“ řekl a otočil se k Harrymu, který se zadíval do plamenů. „Až se to stane, bude Adrian potřebovat veškerou ochranu, kterou bude moct dostat.“
„Nejslabší článek, že?“ zeptal se Harry ponurým hlasem. Mnohem dospělejším, než by měl, pomyslel si Severus s povzdechem. Posunul se k chlapci blíž a sevřel mu rameno na znamení podpory.
„Ale bude mít tebe. A ty budeš mít mě.“ Harry se na Mistra lektvarů konečně usmál.
„A my budeme připravení, že?“ Severus přikývl.
„Tak připravení, jak jenom bude možné.“
Další týden uplynul jako voda a přišly vánoční prázdniny, na které se většina školy rozhodla opustit Bradavice.
V Harrym to vřelo, když ležel na posteli a zíral na strop ve své ložnici. Jeho rodiče vzali Adriana Merlinvíkam na další trénink, ale tentokrát se Harry ani necítil vinný za to, čím si jeho bratr musel projít.
Den po incidentu s Pettigrewem a poté, co byl propuštěn z ošetřovny, Adrian sice ostýchavě, ale jinak s absolutním klidem přijal výčitky svých rodičů i Harryho pronikavé pohledy. Po týdnu už se ale na celou událost díval jako na další dobrodružství a šťastně řešil jen dárky, které chce dostat k Vánocům. To, že byl jen krůček od smrti, mu očividně náladu nijak nezkazilo. I když si Harry nepřál, aby bratr ztratil svoji jiskru a energii, přece jen podle Harryho zašel už moc daleko tím, že všude rozhlašoval, že se Bellatrix Lestrangeová neměla schovávat za Pettigrewa, protože on by si určitě poradil i s ní.
Harry jen seděl na druhé straně společenské místnosti a unaveně ho poslouchal. Jeho mysl byla tak vyčerpaná, že se ani nezmohl na nějakou reakci. Neville, který měl druhý den odjet na prázdniny, mu věnoval smutný pohled a tiše ho podporoval. Také věděl, že potíže, o kterých Harry mluvil, ještě ani nezačaly. Nikdy Harryho natlačil do mluvení a Harry za to nemohl být vděčnější.
Druhý den mu rodiče poslali dopis, ve kterém se ho ptali, jestli by na letošní Vánoce mohl zůstat v Bradavicích. Poslední proroctví je očividně tlačilo k tomu, aby ještě rychleji a usilovněji pracovali na Adrianově tréninku. Ani Vánoce toho nemohly zůstat ušetřeny. Harry jim odepsal, že to chápe, a se svým bratrem se rozloučil. Jen doufal, že oni naopak pochopí – jestli se to někdy dozví – že on stráví Vánoce se Severusem na Silbreithu. Koneckonců, Vánoce byly svátkem rodiny.
Cítil hořkost při pomyšlení na to, jak to všechno dopadlo. Pettigrew utekl, proroctví předpovídalo, že dopomůže k návratu lorda Voldemorta, a Adrian pořád nerozuměl tomu, jak snadno mohl zemřít. Nikdo z jeho rodiny – kromě Severuse – ani nepomyslel na něj. Neočekával, že by ho přizvali k Adrianově tréninku, a ani o to nestál. Ale prosté „děkuji“ za to, že je nechal všechny jít, by stačilo.
No, nebyla úplně pravda, že by se vůbec nikdo z jeho rodiny nezajímal. Doslechl se, že Sirius se ohledně celé záležitosti pohádal s Dvanácterákem. Sirius navrhl, aby se k nim Harry připojil a nabídl sebe a Remuse jako učitele. Svého přítele ale nepřesvědčil. Řekl, že si musí pospíšit a Adrian byl priorita. Siriuse to trápilo, ale věděl, že nemůže udělat nic, aby svého tvrdohlavého přítele přesvědčil. Jen výraz v jeho tváři značil, že se k celé záležitosti ještě vrátí.
I když pomyšlení na to, že ho rodiče zavrhli ve prospěch Adriana, pálilo, vědomí, že má Siriuse a Remuse na své straně, působilo jako hojivá mast na dlouho hnisající rány. Bylo skvělé, že Harryho kmotr nezapomněl na rozhovor, který spolu vedli ráno, než vypuklo to peklo.
Než ředitel opustil školu, aby se připojil k Potterovým, navštívil ho Harry v jeho kanceláři a poměrně snadno získal svolení, že může Vánoce místo v Bradavicích strávit se Severusem. Brumbál mu jen pokynul, zatímco běhal sem a tam a sbíral věci, které si vzápětí skládal do kufru. K Harrymu přiletěl jen Fawkes, jako by tušil, že potřebuje utěšit.
Teď, o den později, netrpělivě čekal ve své ložnici, až hodiny odbijí pět. Během poslední hodiny lektvarů došlo k nehodě a Severus musel napřed uklidit ten nepořádek, než se mohli vydat domů. Zelenooký čaroděj vytáhl svoje poznámky ke Krvavé magii, aby si zopakoval, co si napsal během předchozí noci.
Čas běžel a za chvíli už byl Harry na cestě k Severusově kanceláři. Ve dveřích ho Severus přivítal s velice otráveným výrazem.
„Harry,“ přivítal ho prostě a protřel si spánky, zatímco přistoupil ke krbu.
„Špatné, co?“ usmál se chlapec jeho rozmrzelé tváři.
„Rozpuštěný kotlík. Rozpuštěný.“ Harry se zahihňal, když nabral plnou hrst prášku, hodil ji do plamenů a ustoupil, když oheň změnil barvu.
Zanedlouho vystoupil z krbu na Silbreithu a počkal, až se k němu Severus připojí. O několik vteřin později se objevil vedle něj a okamžitě ze sebe odstranil krycí kouzla. Harry ho následoval a usmál se na obraz v zrcadle na druhé straně haly. Byly to už měsíce, co viděl svou skutečnou podobu. Překvapilo ho, kolik vyrostl.
„Myslím, že jsem vyšší,“ okomentoval. Když od Severuse nepřišla žádná odpověď, otočil se, aby se podíval, co dělá. Právě si rozmrzele sedal do křesla, zatímco je Minnie běžela přivítat.
„Pane Severusi! Mladý pane Harry! Vítejte doma!“ Harry se ke stvořeníčku přiblížil, klesl na koleno a objal ho.
„Stýskalo se mi, Minnie.“ Skřítka se začervenala a ustoupila, aby si ho dobře prohlédla.
„Mladý pán vyrostl,“ pronesla pyšným hlasem.
„Právě jsem to taky říkal,“ zasmál se Harry. „Ale táta trucuje v koutě a nevěnuje mi pozornost.“
„Netrucuju!“ ohradil se Severus rozhořčeně. „Já jsem jenom…“
„Sklíčený, my víme,“ skočil mu Harry do řeči, přičemž mu zaškubalo v koutcích úst.
„Něco se stalo, pane Severusi?“ zeptala se Minnie s obavami.
„Nic, čím by ses měla znepokojovat, Minnie, nedělej si starosti. Jen nehoda v učebně,“ ujistil ji Harry.
„Stalo se někomu něco?“ zeptala se skřítka vysokým hlasem a okamžitě začala na svých pánech hledat zbytky modřin a škrábanců.
„Nestalo, Minnie, neboj se,“ ujistil ji Severus. „Jen jsem měl v plánu pracovat na nějakých detailech vlkodlačího lektvaru, abych si pak mohl na pár dní odpočinout.“ Minnie rozhořčeně zatřepala hlavou.
„Pán by měl odpočívat víc,“ zamumlala s pohledem zabořeným do země. Severus se zasmál.
„Možná máš pravdu, Minnie.“ Skřítka se pousmála. „Udělala bys nám trochu horké čokolády? Byl by to skvělý způsob, jak sem vnést svátečního ducha.“ Minnie šťastně přikývla a odešla.
Harry jen souhlasně přikyvoval. Merlin ví, jak moc si potřebuje odpočinout od všeho toho bláznovství, které se mu poslední dobou neustále stavělo do cesty.
„Pořád jsi naštvaný kvůli té rostlině, co?“ zeptal se, když se jeho pozornost vrátila zpět k profesorovi.
„Kdy nejsem?“ odpověděl mu Severus otázkou a se svraštělým obočím se zabořil hlouběji do křesla. „Díval jsem se do norského grafu z pátého století a měl jsem v plánu v tom pokračovat i po hodině, ale ne! Trvalo mi šest hodin, než jsem seškrábal ten kotlík z podlahy a zbytek dne jsem opravoval eseje,“ hartusil Severus a Harry se usmál.
„Asi to byl dobrej nepořádek, co?“
„Nemám tušení, co mohlo vyvolat tak násilnou reakci,“ přiznal Severus. „Když tedy pomineme fakt, že slečna Brownová raději čte v astronomických předpovědích, než aby sledovala, co dělá,“ vzpomínal Severus na explozi sytě růžového výparu.
A to to vypadalo tak nadějně, když našel ten graf…
„To teda musel být výbuch,“ zasmál se Harry. „Čekal bych ho třeba od Seamuse, ale že zrovna Levandule…“
Severus by mohl odpřísáhnout, že jeho srdce vynechalo jeden úder. Ne. Po všech těch letech. To nemohla být pravda.
„Cos to řekl?“ zeptal se a cítil, jak se mu začíná točit hlava.
„Že jeden by takový výbuch čekal od Seamuse, ale ne od Levandule.“
Mistr lektvarů zbledl ještě víc.
„Tati?“ přistoupil k němu Harry blíž. „Jsi v pořádku?“ Nezdálo se ale, že by ho Severus poslouchal. Místo toho si mumlal něco pro sebe, s očima široce dokořán.
„Samozřejmě… daří se tomu v kamenném terénu. A v té době by to nešlo zavézt tak daleko na sever… takže nemohl vědět… jen popis… květina fialového kamene… i mudlové ji používají… je antiseptická, analgetická… po takové době strávené hledáním vzácné rostliny všude po světě… u skřetího zlata!“ vykřikl nakonec.
Harry na něj jen šokovaně zíral. Vypadalo to, že vyřešil ten záhadný problém s rostlinou, který ho tak dlouho trápil. Ale jak?
„Tati? Co se stalo?“ Kdyby tak dostal svrček pokaždé, když tuhle otázku položí, pomyslel si bezděčně.
„Copak to nevidíš, Harry?“ vydechl Severus a začal pochodovat po místnosti.
„Levandule, Harry. Je to zatracená levandule!“ zakřičel přes rameno a jeho smích se rozezněl halou.
Harry na něj chvíli jen zíral, než mu něco v hlavě zacvaklo na správné místo.
„Zatracená levandule,“ zamumlal, než dal také průchod svému vítěznému smíchu.