42. Podruhé
„Copak to nevidíš, Harry?“ vydechl Severus a začal pochodovat po místnosti.
„Levandule, Harry. Je to zatracená levandule!“ zakřičel přes rameno a jeho smích se rozezněl halou.
Harry na něj chvíli jen zíral, než mu něco v hlavě zacvaklo na správné místo.
„Zatracená levandule,“ zamumlal, než dal také průchod svému vítěznému smíchu.
Měsíce po vánočních prázdninách utíkaly v relativním klidu. Adrian se ze svého tréninku vrátil unavený a otrávený. Co tak Harry pochytil, hlavní část jeho prázdnin byla věnovaná tréninku pokročilých obranných kouzel, což Harry považoval za moudré rozhodnutí.
Harry sám naopak strávil většinu svých prázdnin pomáháním nadšenému Severusovi nebo svým vlastním studiem. Překvapeně zjistil, že už téměř pokryl učivo šestého ročníku a pomalu směřuje ke knihám určeným pro ročník sedmý. Na tento svůj úspěch byl opravdu pyšný. Když vše půjde podle plánu, příští rok touhle dobou už by mohl mít zvládnuté materiály celého studia v Bradavicích.
Největšího překvapení se mu dostalo od Siriuse, který se prořekl, když ho Harry jednou navštívil v jeho kanceláři. Vypadalo to, že zatímco on se snažil přesvědčit Remuse, aby nerezignoval na svůj učitelský post ještě před koncem školního roku – což chtěl udělat jako pokání za to, že si zapomněl vzít svůj vlkodlačí lektvar – profesorka McGonagallová je všechny ohromila svojí vlastní rezignací. Jestli mluvil Sirius pravdu, ředitel strávil víc jak týden jejím přesvědčováním, aby to nedělala. Soudě podle toho, že ji Harry viděl na první hodině Přeměňování v jarním semestru, se mu to povedlo. Přesto byla ještě útlocitnější než dřív a strhávala body za každou malou chybu.
A pak tu byla Ginny. Harry byl překvapený, když si za ním asi týden po prázdninách přišla promluvit. Seděl zrovna ve svém oblíbeném křesle u krbu, přímo vedle Nevilla, a procházel svoje poznámky o rituálech Krvavé magie, které si vytvořil během procházení tisíců knih, které mu zanechal Nicholas, když na rameni ucítil drobnou ruku.
Zavřel sešit a zvedl pohled k Ginny, která se na něj usmívala. Když se usmála ještě zářivěji, zatřepotal se mu žaludek.
„Ahoj, Harry,“ pozdravila ho. Chlapce se okamžitě zmocnila zvědavost, o čem s ním chce asi mluvit.
„Ahoj, Ginny. Jaké byly prázdniny?“ Dívka pokrčila rameny.
„Pořád ty stejné rodinné záležitosti. I Charlie přijel domů z Rumunska. Dostal mě jako dobrovolníka do letního programu práce s draky, na kterém pracuje. Ne, že bych si stěžovala. Prázdniny v Rumunsku zadarmo,“ mluvila živě a Harry se usmál.
Když si uvědomila, že se nechala trochu unést, zčervenala a odkašlala si.
„A co tvoje prázdniny?“ zeptala se.
„Dobrý, nic neobvyklého.“ Když pomineme to, že jsem byl svědkem tvorby trvalého vlkodlačího lektvaru, dodal v duchu. „Strávil jsem Vánoce se Se… ehm, s profesorem Snapeem.“ Ať už si všimla jeho uklouznutí nebo ne, nijak ho nekomentovala.
„Trávíš hodně času s profesorem Snapeem,“ poznamenala. Pořád se ale usmívala a Harry si uvědomil, že jen konstatovala fakt, nesnažila se ho za to nijak snižovat.
„Jaký je mimo školu?“ zeptala se náhle. Harryho oči se nad tou nečekanou otázkou rozšířily. Kdyby mohl otevřeně říct pravdu, lidé už by se nedivili, že s ním tráví tolik času…
„Nemusíš odpovídat, jestli nechceš,“ ujistila ho se smíchem a přerušila tak tok jeho myšlenek. Nevypadalo to, že má v úmyslu z něho odpověď vytáhnout, ale přesto jí odpověděl.
„Je jiný,“ řekl vyhýbavě. Ginny prostě jen přikývla. „Takže, chtělas mi něco říct, nebo…“ vyhrkl Harry, když nevěděl, co víc říct. Na tenhle rozhovor se necítil ani za mák připravený.
„Jo,“ vyhrkla Ginny, „chtěla jsem.“ Pohrávala si s lemem košile, jako by se odhodlávala k tomu, co chce říct.
„Vím, že jsi to byl ty, kdo upozornil na to, že Adrian chybí. Ron mohl být…“ odmlčela se a zvedla pohled k Harrymu. „Ron mohl umřít, kdyby pomoc přišla později. Někdy je to idiot, ale je to můj bratr, a ty jsi mu nejspíš zachránil život.“ Harry několikrát zmateně zamrkal. Vždycky toužil po tom, aby mu někdo poděkoval za to, co udělal, ale čekal na to tak dlouho, že ho to teď zaskočilo nepřipraveného. Neměl ani tušení, co by měl odpovědět.
„Já jsem zas tak…“ začal.
„Díky, Harry,“ přerušila ho. Pak jednou přikývla, jako by se chtěla ujistit, že udělala správně, a šla se připojit ke svým přátelům.
Zelenooký čaroděj se za ní díval, neschopný zpracovat to, co právě slyšel. Až po notné chvíli se prostě jen usmál a vrátil se ke své knize. V hrudi se mu rozlilo příjemné teplo a štěstí z toho, že se někdo zastavil a řekl „děkuji“, ho naplňovalo celou noc.
Po událostech s Pettigrewem pokračoval školní život hladce. I s Peterem na útěku studenty nic neohrožovalo, a jak dny letěly, Harry se začínal bát, že je to opět jenom klid před bouří. Přesto se ale snažil překonat svého niterního pesimistu a užívat si tyto dny, jak jen bylo možné. Ponořil se do svého studia a zjistil, že se mnohem lépe soustředí, když se nemusí zabývat smrtelnými hady nebo šílenými temnými pány, jak tomu bylo v předchozích dvou letech.
Jeho přátelství s Nevillem se den ode dne prohlubovalo a už nepochyboval, že jeho vztah s ním je hlubší a opravdovější než s jeho bratrem.
Najednou už rozuměl, jak spolu Remus a Sirius můžou komunikovat tak snadno, aniž by si řekli jediné slovo. Byli bratry v pravém slova smyslu a to samé se začínalo dít i jemu s Nevillem. Přátelé jsou rodina, kterou si sám vybereš. A Harry měl po všech těch letech konečně pocit, že má bratra.
Svoje víkendy trávil se Severusem a pomáhal mu s dolaďováním vlkodlačího lektvaru, zatímco Adrian putoval kdovíkde za svým tréninkem.
Mistr lektvarů byl nadšený z pokroku, který udělal, všechny přísady po letech těžké práce konečně zapadly na své místo. Někdy ho Harry jen nechal dělat si vlastní poznámky, zatímco tiše seděl v jeho kanceláři a pracoval na jejich společném projektu. V době, kdy se přiblížil famfrpálový zápas proti Havraspáru, už byl hlavní nákres paměťové koule – na jejím názvu taky stále ještě pracovali – hotový.
Hra šla poměrně hladce a Harry by nikdy nepřiznal, že Zlatonku málem minul, když se na něj Cho Changová sladce usmála. To by však nikdy neřekl ani Severusovi ani Nevillovi, který už se dostal přes svou plachost, a vždy, když byla Cho poblíž, si ze svého kamaráda utahoval.
Krátce po tomto zápase byl Harry překvapen ještě další věcí. Hermiona, která už byla opravdu unavená z poslouchání toho, jak jde po Adrianovi Smrtonoš, opustila - k Adrianově pobavení - Věštění přímo uprostřed hodiny. Výraz profesorky Trelawneyové byl údajně k nezaplacení. Harry jen chápavě přikyvoval. Časté používání Obraceče času si na ní muselo vybrat svoji daň.
Krátce před velikonočními prázdninami se Harry vydal k profesorce Septimě Vectorové, která vyučovala Věštění z čísel. Před pár dny psali test a ona s ním chtěla diskutovat výsledky. Harry byl zmatený, byl si jistý, že ho napsal dobře.
„Řekněte mi, pane Pottere, jak myslíte, že jste uspěl v posledním testu?“ zeptala se a přímo se dívala na zaskočeného Harryho. Takovou otázku nečekal.
„Já… no… myslel jsem, že dobře,“ vykoktal. „Proč? Je tam nějaký problém, paní profesorko?“ Profesorka zavrtěla hlavou a pousmála se. Harry se rozhodl to vzít jako dobré znamení.
„Problém?“ opakovala s pohledem stále pevně zabodnutým do svého studenta. „Ano, je.“ Harry ztuhl.
„Opravdu?“ Okamžitě si v hlavě přehrál všechny výpočty, které si z testu dokázal vybavit. Byly to základní věci, které zvládl už dávno, když začínal s alchymií.
„Ano. Obávám se, že se v hodině budete nudit, pane Pottere,“ prohlásila profesorka a Harry překvapeně vytřeštil oči. Tohle nečekal.
„Nudit?“
„Ano. Vaše odpovědi byly naprosto správné. Ale pokročilá teorie, kterou jste použil, určitě nebyla vyučována v naší třídě.“
Harry zbledl, když si uvědomil, že má pravdu. Se všemi těmi výpočty, které používal pro svoje studium, se pokročilé teorie Věštění z čísel staly jeho druhou přirozeností.
„Řekněte mi, pane Pottere, věnujete se samostudiu Věštění z čísel?“
„Ano,“ přiznal se Harry a jeho mozek rychle vymýšlel možnou odpověď na otázku, proč studoval tolik. „Jen mi ten předmět přijde zajímavý, paní profesorko. Ve svém volném čase jsem četl knihy, které jsem našel v knihovně.“ V jeho uších to bylo ubohé vysvětlení, ale vypadalo to, že takovou odpověď profesorka čekala.
„Myslela jsem si to, pane Pottere,“ řekla a usmála se. „Byla jsem trochu aktivní a podívala jsem se, jaké máte známky v ostatních předmětech, a vypadá to, že si všude vedete výborně. Berete svoje studium vážně, předpokládám.“ Harry přikývl a vzpomněl si na slova své matky, že by ho profesorka Vectorová zařadila spíše do Havraspáru.
„To ano,“ potvrdil. Profesorka se usmála ještě jasněji.
„Skvělé!“ zvolala a ze zásuvky svého stolu vytáhla pergamen.
„Tohle,“ řekla a podala pergamen vyjevenému chlapci, „je program třídy, kterou učím. Je to Pokročilé studium věštění z čísel. Tahle třída byla vytvořena před několika lety, aby oddělila studenty pátého až sedmého ročníku, kteří byli dalece před svými spolužáky. Příští rok bude první úroveň tohoto kurzu vyučována pro dva studenty pátého ročníku a vás, pokud se k nám budete chtít připojit.“ Harry na ni jen šokovaně zíral.
„Ale… já budu teprve ve čtvrtém ročníku a…“
„A budete ztrácet svůj čas v regulérní třídě?“ zeptala se. „Netlačím na vás, pane Pottere. Jen vám dávám nápad k přemýšlení během velikonočních svátků. Nemusíte se rozhodnout hned,“ dodala, když viděla jeho zamyšlený výraz, „máte na to celé léto. Když budete souhlasit, pošlete mi dopis nejpozději týden před začátkem školního roku a během prvního týdne byste pak prošel zkouškou. Přemýšlejte o tom, pane Pottere. Mohlo by to dokonce vést i k předčasným zkouškám NKÚ a OVCE. O jednu starost se zkouškou méně ve vašem pátém a sedmém ročníku.“
Bylo velice lákavé mít v nabitém programu před zkouškami NKÚ a OVCE o zkoušku míň.
„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil a sevřel pergamen v ruce.
„To doufám, pane Pottere,“ usmála se a popřála mu hezký den.
Harry se rozhodl věnovat obědovou přestávku tomu, aby novinku sdělil Severusovi. Mistr lektvarů byl u vytržení.
„Samozřejmě, že řekneš ano!“ oznámil pohoršeně, když mu Harry sdělil důvody, proč by neměl.
„Nebude to nenápadné,“ připomněl mu.
„Ale ty to chceš udělat,“ trval na svém Severus. „A co jsme si říkali o tvé práci ve škole?“
„Že bych měl ze sebe dostat to nejlepší, bez ohledu na cokoliv jiného,“ opakoval Harry s úsměvem.
„Správně,“ ušklíbl se profesor. „Řekni Septimě, že ten test příští rok podstoupíš,“ rozhodl a pevně Harryho objal, považoval rozhovor za skončený. Harry jen zavrtěl hlavou a zasmál se Severusovu chování, načež ho profesor vyhnal ze své kanceláře, když zjistil, že Harry vynechal oběd.
Neville, který byl také připravený mu nadávat za vynechání oběda, se široce usmál a gratuloval mu, když si tu velkou novinku vyslechl.
„Můj nejlepší přítel je génius!“ řekl a otřel si pomyslné slzy z očí.
„To obrátí svět naruby,“ protočil Harry oči, ale nedokázal zabránit úsměvu, který se mu rozlil po tváři. Potom mu ale Neville za vynechaný oběd samozřejmě vyčinil.
Velikonoční prázdniny strávil Harry víceméně stejně jako ty vánoční. Spolu se Severusem pobýval na Silbreithu, zatímco Potterovi byli… Harry už se ani neobtěžoval přemýšlet nad tím, kde. Jen doufal, že se jeho bratr zlepšuje a je v bezpečí.
Jednoho dne byl u Severuse v kanceláři a ukazoval mu hlavní část návrhu paměťové koule, která byla o něco větší než Zlatonka. Hlavní část byla vyrobena ze skla a po celém povrchu byla ozdobena stříbrnými spirálami.
„Tady je spínač,“ řekl a ukázal na pečlivě tvarovanou růžici, kterou prstem zmáčkl. „Díky dobře skrytým runovým kouzlům aktivuje sekvenci kouzel, které v něm budou umístěné. Není to zrovna nápadité. Prostě jen kouzlo.“ Severus se zasmál.
„Prostě jen runové kouzlo. Nic nápaditého,“ opakoval výsměšně. Harry protočil oči a už se chystal vysvětlovat, jakým způsobem runy tvoří základ alchymistického kouzla, když si uvědomil, že to už Severus ví. Proto mu jen podal návrh a raději změnil téma.
„Jak to jde s vlkodlačím lektvarem? Došlo od včerejška k nějakému pokroku?“ Severus se zašklebil a přikývl.
„Myslím, že už jsem dospěl k bodu, kdy bych mohl spustit testování. Je jasné, že zabere nějaký čas najít testovací subjekt a zároveň udržet anonymitu, ale…“
„Severusi, já…“
„Jestli řekneš, že je ti to líto, tak tě praštím,“ zarazil ho Mistr lektvarů a zabránil tak dalšímu omluvnému proslovu, ke kterému se Harry chystal. „Bez tebe bych se takhle daleko nedostal, tak si to nech.“ Harry mu chtěl odporovat, ale Severus byl neoblomný, proto zůstal u pouhého „jak myslíš, tati“, a nechal to být.
Po návratu do školy plynulo všechno jednotvárně. Nedoslechl se, co se dělo během Adrianových prázdnin, ale starší z Potterových dvojčat vypadalo pobouřeně nad tím, že muselo další prázdniny strávit studiem. Harry se opět raději zdržel komentáře, jejich vzor chování se stával zaběhlou rutinou. Jen opravdu doufal, že bratr ve své zlobě neudělá nic, čím by pokoušel svoje štěstí a zatímco potlačoval svůj vlastní hněv, snažil se ho hlídat – Adrian by měl být šťastný, že má příležitost tolik trénovat. Brzo bude čelit válce, ale očividně to pořád nechápal.
Duben s sebou přinesl poslední famfrpálový zápas sezóny a poslední zápas Oliverovy kariéry v Bradavicích – Nebelvír proti Zmijozelu. Nebelvírský tým si byl vědomý svého slibu a dostával ze sebe to nejlepší, aby mohl vyhrát. Díky závěrečnému skóre 350:20 pro kolej lva nakonec Oliver přistál na zem v slzách. Následná párty pokračovala až do brzkých ranních hodin a přinesla Harrymu mimořádně dobrou náladu.
Než se nadál, duben byl pryč, stejně jako podstatná část května, což signalizovalo začátek zkouškového období. Spolu s Nevillem se Harry snažil dostat co nejdál od Hermiony, která neustále mluvila o testech, nebo probírala svoje zkoušky do nejmenších detailů.
Poté, co měl za sebou poslední zkoušku ze Starodávných run, seděl Harry po hektickém ránu konečně naproti Severusovi a mohl spolu s ním vesele spřádat plány pro následující rok.
„Většina předmětů nad rámec osnov začíná až v šestém ročníku, ale čtvrťáci si mohou zapsat Starodávná studia. Je to jen jedna hodina týdne během čtvrtého ročníku a dvě hodiny týdně během pátého. Navíc by pro mě byly zkoušky NKÚ směšně jednoduché, když uvážíš, že většina učiva se týká starodávné krvavé magie,“ vypočítával Harry. „A všechno je to jen teorie.“
„Takže zvažuješ, že se na to přihlásíš?“ zeptal se Severus s úsměvem a napil se svého ledového čaje. Počasí konečně odpovídalo kalendáři a teplota rapidně vyrostla, dokonce, i když jste byli v poměrně chladném sklepení.
„Ano. Je to především teoretický předmět, jak už jsem řekl, protože krvavá magie je zřídka využívaná, a ani většina ostatní látky nevyžaduje kouzlení. Teorie samotná by ale mohla být nejen opravdu zajímavá, ale také užitečná,“ mluvil Harry živě.
„Pak by sis to měl zapsat.“
Harry i Severus přimrzli na místě. Zrovna takovou odpověď měl Severus v plánu Harrymu dát. Nebyl to ale on, kdo ji vyslovil. Harry se pomalu otočil a podíval se směrem, kterým Severus zíral. Ten hlas už předtím slyšel. Sice jen jednou, ale jak by mohl zapomenout na Merlina?
„Zdravím, gentlemani. Už je to nějaký čas,“ pozdravil je starý čaroděj a jeho tmavě modré oči je zkoumavě pozorovaly. „Jsi strašně hubený,“ konstatoval pak s pohledem upřeným na Harryho. Trvalo to několik vteřin, než se Harryho šokovaný mozek zase rozběhl.
„To ne, to jen…“ místo dokončení věty jen zvedl hůlku a odstranil ze sebe krycí kouzla. Severus vzápětí následoval jeho příklad. Merlin povytáhl obočí.
„Mnohem lepší,“ uznal. „Proč se ale skrýváte pod kouzly?“ zeptal se nechápavě.
„Všechno je to součást krytí,“ odpověděl Severus jednoduše. Starý čaroděj vypadal ještě zmateněji.
„Jakého krytí?“ Severus s Harrym si vyměnili zmatený pohled.
Ani jeden z nich nečekal, že si kdy s Merlinem ještě promluví, a když už se to stalo, takhle si jejich rozhovor nepředstavovali. Severus se ujal vedení.
„Snažíme se zajistit, aby nikdo nezjistil, že Harry je Chlapec, který přežil.“ Merlin se na ně chvíli díval, než mu v hlavě všechno zapadlo na správné místo.
„Proto se skrýváte? Pořád?“ Na jeho tváři se rozlila směsice šoku a viny.
Několikrát se dlouze nadechl, než se na ně znovu podíval.
„Řekněte mi všechno,“ vybídl je a Harry začal vyprávět jejich příběh.
Řekl mu o své hůlce a o tom, jak se potkal s Nicholasem. O svém mistrovství v alchymii, všech třech ročnících v Bradavicích, Nevillovi, Kulovém blesku a vlkodlačím lektvaru. O tom, že je hadí jazyk, o záchraně svého bratra, Pettigrewově útěku i svém studiu. Mluvil o Silbreithu a cestování po světě, které si se Severusem dopřáli. Merlin jen všechno přijímal a pak vydechl.
„Tohle všechno a nikdo o tom neví!“ vyhrkl šokovaně a skryl si tvář v dlaních. Severus byl stejně tak šokovaný, jako otrávený.
„Nešlo nám právě o to?“ zeptal se a jeho hlas zněl chladněji, než zamýšlel.
„Ano, šlo o to skrýt před světem, že Harry je tím, kdo zastavil Temného pána. Nedat nikomu vědět, že zachránil svého bratra, to byla další potřebná oběť. Ale skrývat před světem všechny vaše úspěchy? Proč?“ Dva mladší čarodějové si vyměnili ztracený pohled.
„Byl to nejlepší způsob, jak jim zabránit, aby si všechno domysleli,“ vysvětlil Harry. „Když v nás neuvidí víc než Adrianova mladšího bratra a jeho neochotného opatrovníka, nebudou nic víc očekávat.“ Merlin si znova povzdechl a podíval se na čaroděje před sebou.
„Tohle je hlavně moje chyba,“ pronesl. „Měl jsem vám to vysvětlit už před lety. Nikdy jsem nechtěl, abyste se skrývali před světem.“
„Tak nám to, prosím, vysvětlete teď,“ řekl Harry, kterému se začala točit hlava.
„Dnes jsem přišel, protože nastal čas, abyste si vyslechli proroctví, o kterém jsem před lety mluvil. Jednotlivé části už zapadly na svoje místo a čas se naplnil. Možná vám pomůže porozumět,“ řekl Merlin a vytáhl hůlku. S jejím mávnutím se v tiché místnosti ozval ženský hlas, hluboký a pevný, dost podobný hlasu profesorky Trelawneyové, když vynesla proroctví před několika měsíci.
Syn otce, který není jeho otcem…
Narozený pod měsícem Nároku, Hromu a Sena…
Narozený, když sedmý měsíc umírá…
Přinese konec doby temna
a začnou roky blahobytu
pro veškerou magii.
A otec syna, který není jeho synem,
otec srdcem i duší, ale ne krví,
ho ochrání a bude provázet,
ukryje ho a povede.
Bude učit svého syna, nejlepšího ze dvou,
zapřisáhlého ochránce svého bratra,
zanedbávané dítě,
přemoct temnotu svého času,
spojit se s tou, která Vidí, a s její sestrou, která není její sestrou,
ochránkyní staré magie.
Otec a syn najdou svou životní cestu…
„Cože?“ zeptal se Severus tiše a pevně sevřel opěrky svého křesla. Harry si připadal podobně ztracený, a tak se zaměřil na starého čaroděje před sebou. Tohle proroctví ho označilo nejen jako toho, kdo má svrhnout Temného pána, ale také jako předvěst nové éry, ať už to znamenalo cokoliv.
„Vidím, že se trochu ztrácíte,“ pozoroval Merlin. „Tohle proroctví – jak už to tak proroctví obvykle dělají – jen trochu pompézněji říká, že Harry je tím, kdo má porazit Temného pána a přinést začátek požehnané doby pro magii. I pro mě bylo před věky vysloveno podobné proroctví. Vím, že je trochu nadnesené, ale je to vlastně jen detailní verze proroctví, které už znáte.“ Harry se na Merlina stále díval zmateně.
„Proč bych se tedy ale neměl skrývat? Zapřisáhlého ochránce svého bratra, zanedbávané dítě, to naprosto přesně popisuje můj život,“ řekl chlapec a Merlin si opět povzdechl.
„Možná máš pravdu,“ řekl nakonec. „Koneckonců, všechna proroctví si najdou cestu, jak se naplnit, bez ohledu na to, co uděláš. A pokud Osud chtěl, abys byl opomíjeným dítětem, pak ti do té role dopomohl. Možná bylo nezbytné, aby se to všechno stalo, aby všechny dílky skládačky zapadly na svoje místo, já nevím…“
„Jaké dílky skládačky?“ zeptal se Severus, kterého se zmocňoval vztek.
„Jak jste slyšeli, vy dva nejste jediní, kdo byl zmíněn v původním proroctví,“ vysvětlil Merlin. „Ta, která Vidí a s její sestrou, která není její sestrou, ochránkyní staré magie. Jsou tu ještě další dvě osoby a tohle všechno mělo vést právě k nim.“
„Takže my už ty ženy známe?“ zeptal se Severus. „A nějak jsme je ovlivnili?“
„Nevím,“ pokrčil Merlin rameny. Severus a Harry se na něj pochybovačně podívali.
„Ne, opravdu to nevím. Tohle proroctví vyslovila Morgana a propůjčila mi to, co jste slyšeli, protože jsem podobnou věc ve svém životě zažil. Ty dvě ženy, o kterých byla řeč, byly na její zodpovědnosti. Jestli někdo ví, jak by to proroctví mělo být uchopeno, je to právě Morgana. Já vám můžu říct jen to, co mi řekla ona. Že jejich cesta je teď jasná, a to, že vám prozradím znění proroctví, už je z ní nesvede. Takže vás sem ta cesta opravdu měla zavést.“
Zatímco Harry neměl tušení, jak by měl odpovědět, Severus se začal smát poněkud hysterickým smíchem. Harry i Merlin ho zaraženě pozorovali, když se smál a smál, až mu z očí tekly slzy.
„Nějak nechápu, co je na tom, co jsem řekl, vtipného, Severusi,“ zarazil ho Merlin a vyměnil si zmatený pohled s Harrym.
„Nic,“ souhlasil Severus, lapal po dechu a snažil se svůj smích zarazit. „Ale řekl jsi, že cesta všech, kdo jsou zmínění v tom proroctví, je už teď pevně určená.“
„Ano.“
„Takže ať uděláme cokoliv, ony už nemohou být, řekněme, vykolejeny?“ ptal se dál Mistr lektvarů.
„Nemůžou. Proroctví je už v pohybu, a i když je konec stále poněkud diskutabilní, skutečnosti, které je povedou…“ Severus ho přerušil záchvatem bezstarostného smíchu.
„Tati?“ Harry už se začínal bát nejhoršího.
„Copak to nevidíš, Harry?“ vydechl Severus a otřel si nový příval slz. „Můžeš pořád skrývat fakt, že jsi Chlapec, který přežil, aby se tvému bratrovi dostávalo tréninku a ty sis mohl dělat, co chceš, ale už nemusíme držet žádná tajemství.“ Harry se na něj ohromeně podíval.
„Aha,“ pochopil Merlin a uchechtl se. „Hádám, že se ti Severus snaží říct, že už nemusíš být tak opatrný. Klamavé zdání jsi udržoval už tak dost dlouho. Dokud sám nevystoupíš a neprozradíš, že jsi Chlapec, který přežil, nikoho to nenapadne. Můžeš být trochu víc… uvolněný? Ano, uvolněnější ohledně omezení, kterých ses doteď držel.“
„S návratem Voldemorta a vším, co s tím souvisí,“ začal Severus, postavil se a začal pochodovat po místnosti, „bude možná lepší jim pomalu říct pravdu. Protože Voldemort si dřív nebo později uvědomí, že udělal chybu, a určitě si to pro sebe nenechá.“
„To se ale nemusí stát ještě celé roky…“
„Nebo se to taky může stát zítra,“ odmávl Severus Harryho protesty.
„Pettigrew je pryč a vy,“ otočil se k Merlinovi, „jste řekl, že všechny části originálního proroctví zapadly na svoje místo. Teď už to nemůže moc dlouho trvat.“ Po tomto argumentu Harry mrzutě přikývl. Mělo to logiku, to musel uznat.
„Co teda navrhuješ?“ zeptal se nakonec.
„Fakt, že jsi porazil Temného pána, drž v tajnosti. Všechno ostatní řekni světu, skrýval ses už dost dlouho,“ shrnul Severus a jeho oči se rozzářily. „Kdyby Temný pán povstal už zítra, chci, aby sis svůj život užil naplno, než přijde válka. A až skončí, chci, aby ses mohl ohlédnout zpátky bez výčitek svědomí.“ Harry se usmál a cítil, jak mu vlhnou oči.
„Předpokládáš, že vyhrajeme,“ namítl chlapec.
„Já vím, že vyhrajeme.“
„Víte, Artuš mi jednou říkal něco podobného,“ vyhrkl zničehonic Merlin. Oba čarodějové se na něj překvapeně podívali.
„Opravdu?“ zkusil Harry.
„Ano,“ potvrdil Merlin a začal se smát. „Měl jsem před jedním naším kouzelnickým soubojem záchvat paniky. Artuš mi řekl, že si je jistý, že to zvládneme. Měl pravdu a nikdy to neopomene zdůraznit. Ten pitomec mi to předhazuje pokaždé, když k tomu dostane příležitost!“
Harry si nebyl jistý, co v tom prohlášení bylo divnější. Jestli to, že Merlin měl panický záchvat, že je král Artuš stále naživu – a zjevně pitomec – nebo to, že Merlin použil slovo „pitomec“.
„No, rozhodně to vyřeší tvůj problém, jak anonymně najít testovací subjekt pro vlkodlačí lektvar,“ uvažoval Harry nahlas. Severus se na něj zmateně podíval, ale pak se široce usmál.
„A uvidíme výraz Jamese a Siriuse, až zjistí, že jsi tvůrcem Kulového blesku.“ Oba vybuchli smíchy a přerušil je až Merlin.
„Myslím, že nastal čas, abych šel,“ pronesl starý čaroděj a laskavě se podíval na dva muže před sebou.
„Máme očekávat, že se tady opět vynoříte?“ zeptal se Severus stále s úsměvem na tváři.
„Obávám se, že ne,“ zakroutil hlavou, „moje práce tady je hotova.“ Harry smutně přikývl.
„Viděli jsme vás dvakrát,“ řekl. „To je… no… dvakrát víc než kterýkoliv živý čaroděj nebo čarodějka.“
„Kdo říká, že už mě neuvidíte?“ zeptal se Merlin, čímž si vysloužil dva zmatené pohledy. „Jen to bude trvat hodně, hodně dlouho. Aspoň doufám,“ dodal. „Pánové, bylo mi ctí.“ S těmi slovy z portrétu zmizel.
Osamocení čarodějové se podívali jeden na druhého.
„Co to, pro všechno na světě, mělo znamenat?“ zeptal se Harry.
„Víš co, Harry?“ odpověděl Severus. „Právě teď mě to ani nijak zvlášť nezajímá. Čeká nás hodně plánování.“
„Plánování?“
Na tváři Mistra lektvarů se rozlil škodolibý úšklebek.
„Musíme vystoupit ze stínů s pořádnou parádou, dítě.“ Harrymu to došlo a ušklíbl se na něj. Tohle bude něco.