43. Sesterstvo
„Co to, pro všechno na světě, mělo znamenat?“ zeptal se Harry.
„Víš co, Harry?“ odpověděl Severus. „Právě teď mě to ani nijak zvlášť nezajímá. Čeká nás hodně plánování.“
„Plánování?“
Na tváři Mistra lektvarů se rozlil škodolibý úšklebek.
„Musíme vystoupit ze stínů s pořádnou parádou, dítě.“ Harrymu to došlo a ušklíbl se na něj. Tohle bude něco.
Nastal první týden letních prázdnin a Ginny Weasleyová byla na cestě do Rumunska. Byla víc než šťastná, když její matka uznala její známky ze zkoušek za uspokojivé a dovolila jí jet s Charliem do jeho dračího útulku. Zbude na ni práce, kterou její bratr nebude chtít dělat – to věděla, ale vlastně ji to ani moc nezajímalo. Chtěla mít čas sama na sebe, čas přemýšlet.
Minulý rok byl přinejmenším zajímavý. Ne tak zajímavý, že by šlo o život – díky Merlinovi – ale přesto zajímavý. Konečně se jí podařilo prolomit svoji skořápku a spřátelila se s dívkami svého věku, což bylo něco, co ještě před událostí s deníkem považovala za nesmírně obtížné. To, že vyrůstala se šesti bratry a byla vyučována doma, ji na tohle všechno nepřipravilo. Když ale vystoupila ze stínu dospívajícího Pána zla, zjistila, že si může najít přátele a že má se stejně starými dívkami něco společného.
Ve škole dosahovala úžasných pokroků, Nebelvír vyhrál školní i famfrpálový pohár a nedostala žádný školní trest, přestože byla v jejich rodině hned po dvojčatech nejvíc nevyzpytatelná. Ron měl za sebou život ohrožující zážitek, za který dostal pořádně vyčiněno, stejně jako dvojčata. Ta za to, že dala Adrianovi magický plánek, a Ron za to, že paní Weasleyovou tolik vyděsil. Ginny tedy dostala milost a s prázdninami v zahraničí by mělo být všechno v jejím světě naprosto bezchybné.
Ale nebylo. Ne, že by si to všechno neužívala. Pořád ale zbývala malá, nenápadná, nevýznamná záležitost s chlapcem s havraními vlasy, kterého znala. Před rokem jí zachránil život – nevracej se k tomu, Ginny! Tom je pryč, je pryč a nemůže ti už víc ublížit! – tento rok zachránil život jejímu bratrovi, a přitom nebyl tím Potterovým dvojčetem, od kterého byste to čekali. Ale ať dělala, co dělala, Harry Potter zůstával hádankou.
Je pravda, že neklesla tak hluboko, aby ho sledovala, ale byla tomu velice blízko, než přesvědčila sama sebe, že po tom, co jí Harry zachránil život, si zaslouží její úctu. A rozhodně si zaslouží svoje soukromí. I když ji zvědavost sžírala zevnitř.
Snažila se v hlavě sesmolit seznam věcí, které o něm věděla, a věcí, které vědět chtěla, ale neodvažovala se ho zeptat. Druhý seznam byl výrazně delší než první a ona tak měla chuť praštit hlavou o zeď.
Věděla, že byl premiantem své třídy, navzdory Hermioniným snahám. Byl skvělý ve famfrpálu. Zachránil jí život, zabil baziliška, přemohl Temného pána a potom nechal všechny zásluhy připsat Adrianovi. Dokáže vyčarovat Patrona v podobě vlka. Většinu svého času tráví s profesorem Snapeem a Nevillem. Jo, a má kouzelně zelené oči. Ale to bylo irelevantní, vynadala si.
Věcí, které nevěděla, bylo mnohem víc. Jak může být ve všech oblastech magie tak dobrý, když ani neprošel stejným tréninkem jako jeho bratr? Jak, pro všechno na světě, dokázal zabít baziliška, když jeho bratr – Chlapec, který přežil – ležel na zemi v bezvědomí? Proč neřekl, že to byl on, kdo ho zabil? A když zabil baziliška, co ještě dokázal, aniž by o tom někdo věděl? Adrian měl zásluhy za zastavení Voldemorta i během jejich prvního ročníku v Bradavicích. Byl i tady Harry ten, kdo to tenkrát ve skutečnosti dokázal? A kdyby ano, mohl to být on, kdo Temného pána porazil i úplně poprvé? Mohl být Harry Potter Chlapcem, který přežil?
Řada otázek byla nekonečná a Ginny z jejich víření dostávala závrať. Doufala, že pobyt v Rumunsku jí pomůže trochu si pročistit hlavu.
To byla její první myšlenka, když se probudila jednoho teplého červnového rána a sešla z ložnice do kuchyně. Několikrát na schodech uklouzla, jak spěchala. Charlie by ji měl během několika hodin vyzvednout, a tak se musela rychle nasnídat, obléct a prohledat dům, aby našla všechny ztracené předměty, které si chtěla vzít s sebou. Přesně v tomto pořadí, aby měla ještě nějaký čas, než použije přenášedlo do Rumunska.
„Dobré ráno, mamko,“ pozdravila, hned se posadila ke stolu a začala si na talíř nabírat snídani. Tohle bylo něco, co jí bude chybět. Molly Weasleyová byla skvělá kuchařka.
Jediným, kdo byl kromě Ginniiny mamky vzhůru, byl Percy, který se připravoval k pohovoru na Ministerstvu kouzel. Byl extrémně nervózní a jeho ruce se divoce třásly. Když si chtěl nalít trochu čaje, většina z něj skončila na ubruse.
„Dobré ráno, Percy.“ Její bratr jen přikývl, zatímco ji matka objala.
„Ach, Ginny, budeš mi tolik chybět!“ Dívka nad její reakcí protočila oči v sloup. Možná, že k tomu její matka dala svolení, ale bylo pro ni těžké vidět svoji dceru, jak poprvé na letní prázdniny opouští domov. I když jí Ginny připomněla, že stejně po většinu roku není doma, trvala její máma na tom, že to není stejné, a že nemůže uvěřit, jak její holčička vyrostla. Ginny věděla, že přehání, zároveň ale nemohla popřít, že i ona jí bude chybět. Cesta na prázdniny byla opravdu v něčem jiná, než když odjížděla do školy. Nikdy by to ale nepřiznala nahlas. Merlin ví, že její máma nepotřebuje žádný další důvod k přesvědčování, aby si to rozmyslela.
„Taky mi budeš chybět, mami. Ale bude to jenom měsíc. Na pohár ve famfrpálu budu zpátky a pak tu zůstanu po celý zbytek srpna.“ Paní Weasleyová přikývla a přidala několik míchaných vajíček na talíř své dcery. Ginny nechápala, jak by to všechno měla sníst, ale neříkala nic.
„Já vím, že trochu bezdůvodně přeháním…“
„Bojí se, jak zvládne pět Weasleyovic chlapů bez ženské opory, která by ji ochránila před zblázněním,“ přerušil ji Arthur Weasley, který vešel do kuchyně a políbil svoji ženu.
„Jen ji nepřiveďte k šílenství, zatímco budu pryč,“ varovala Ginny svého otce naoko přísným hlasem. Káravě se na ni podíval, když si sedl ke stolu, aby si rychle snědl svoji snídani. Měl doprovodit Percyho na Ministerstvo a jeho nervózní syn ho přesvědčil, aby se tam vydali s hodinovým předstihem.
Když zbývající tři Weasleyové, kteří byli v domě, sešli ze schodů, nastal čas, aby pan Weasley s Percym odešli.
„Buď opatrná a poslouchej svého bratra,“ nabádal pan Weasley svou jedinou dceru. „Často nám piš a snaž se vyhýbat trablům.“ Ginny měla sto chutí odseknout „copak to nedělám vždycky?“, ale rozhodla se svého otce ušetřit hysterického záchvatu.
Když se její táta s Percym přemístili, utíkala do svého pokoje a při oblékání hledala věci, které by mohla zapomenout. Její zavazadlo bylo docela malé, byla ale přesvědčená, že má všechno, co potřebuje. Náhle její pozornost upoutaly hlasy přicházející z obýváku. Charlie je tu. Jako blesk seběhla ze schodů, rovnou do náručí svého druhého nejstaršího bratra.
„Ahoj, Gin.“ Charlie vypadal o něco sešleji, než když ho viděla posledně. Dokonce to vypadalo, že má na pravé ruce novou popáleninu. Nevypadala ale nijak závažně, takže si byla jistá, že dřív nebo později si vyslechne historku o tom, jak k ní Charlie přišel. „Připravená?“
„Už dávno,“ vyhrkla a snažila se skrýt aspoň část ze svého nadšení.
Ukázala na svůj kufr, který Charlie zvedl, jako by byl lehčí než peříčko, a začala objímat členy své rodiny, aby se s nimi rozloučila.
Po několika dalších radách od své mámy a několika přáních dobré zábavy od bratrů musela ještě jednou slíbit, že bude v bezpečí a bude psát. Charlie pak vytáhl ze své kapsy pero a podal ho své sestře.
„Na tři,“ vyzval ji a Ginny pero pevně uchopila. Všimla si, že to bylo mudlovské pero, které nebylo třeba namáčet do inkoustu.
„Jedna, dvě…“ ještě jednou se usmála na svoji rodinu.
„… tři!“
A byli pryč. Ucítila tah u pupíku a celý svět se začal točit. Dům jí zmizel z dohledu a najednou – až tomu nemohla ani uvěřit – byla v Rumunsku. Přistála přímo na svém bratrovi na jakési mýtince v lese. Rozhlédla se kolem sebe a hluboce vydechla. Už se nedivila, že chce Charlie žít na takovémto místě.
„To voní borovice?“ zeptala se a podala svému bratrovi ruku. Ten se se smíchem zvedl ze země.
„Vlastně jsou to černé borovice a cedry,“ informoval ji. „Líbí se ti to, sestřičko?“
„Miluju to!“ vydechla. „Vypadá to tady všude tak?“
„Útulek je na jiné louce, pryč od lesa. Asi dvacet minut cesty odtud, budeme se muset trochu projít. Draci nereagují moc dobře na přemisťování, a tak se snažíme zabránit jejich rozčilení.“ Ginny přikývla. Ani v nejmenším jí nevadilo trochu se projít. Před Bradavicemi se ráda procházívala. I v Bradavicích chodila ráda, třeba jen k Hagridovi na čaj. Jen čaj, poznamenala v duchu, jeho „dortíkům“ se snažila vyhýbat.
„Tak pojďme,“ pobídla ho. Charlie jí během chůze vyprávěl o ostatních trenérech v útulku.
„Je tam Paul, který pochází z Edinburghu. Je o rok starší než já a jeho sestra bude letos také pomáhat jako dobrovolník. Jmenuje se Mary a je stejně stará jako ty. Příjemná holka, přijela před pár dny. Myslím, že je z Mrzimoru.“ Ginny pˇjsřikývla.
„Potom je tam Anna z Německa, která je o několik let mladší než já.“ Ginny se ze všech sil snažila zapamatovat si všechna jména.
Do útulku přijeli ještě další dva dobrovolníci. Další dívka Leonie z Francie a chlapec Edward z Dánska. Charlie mluvil ještě o šesti dalších trenérech, než zamumlal: „… a pak je tu Vesper.“
„Vesper?“ Ginny se snažila se neušklíbnout. Její bratr zrudl a ona věděla, že na něco narazila.
„Vesper Gilliganová. Je to Irka a je o tři roky mladší než já. V Bradavicích chodila do Havraspáru.“
„Dobře,“ usmála se Ginny na svého bratra. „Už se těším, až všechny potkám,“ dodala a konečně se objevil její úšklebek.
„Nejsi, jen tak náhodou, příbuzná Freda a George?“ zeptal se Charlie suše.
„Jen trochu,“ odpověděla, když se jejich okolí změnilo.
Stromy pomalu ustoupily do údolí a byly přikryty stíny vysokých hor. V dálce už viděla budovy, ze kterých se útulek skládal. Vypadalo to jako nadměrná stodola a typy budov, které vídala v koňských centrech. A pak tam byli draci.
„Draci!“ vydechla a její bratr se zasmál.
„Cos čekala? Sovy?“ zeptal se pobaveně. „Je to koneckonců dračí útulek.“
„Já vím, ale… draci!“ opakovala a ukázala na velkého maďarského trnoocasého, který čněl v dálce. Charlie se znovu zasmál a postrčil ji kupředu.
„Jsou trochu zastrašující, když je vidíš poprvé,“ uznal.
„A přestane to někdy?“ zeptala se a zmateně se na něj podívala.
„Ne. Jen tě nechci vyděsit, abys hned neutekla.“
„Musel bys mě odtud odtáhnout násilím. A to teda nevím, jestli bys uspěl. Tohle místo je úžasný!“ vykřikla nahlas a vzápětí si všimla ženy, která se k nim blížila.
Měla dlouhé černé vlasy a byla průměrně vysoká. Byla velice krásná, všimla si Ginny, když k ní přišli blíž. Její červenající se bratr měl očividně stejný názor. Tohle musela být Vesper.
„Charlie!“ přivítala ho. Její modré oči se třpytily a v širokém úsměvu ukázala bílé zuby. „A ty musíš být Ginny.“ Potřásla jí rukou a usmála se na Charlieho. „Tvůj bratr o tobě hodně mluvil.“
„Doufám, že v dobrém?“ zeptala se Ginny s úsměvem.
„Choval se jako pětileté dítě, které se těší na svoje cukrátko,“ zasmála se Vesper a Charlie se očividně vzepjal k protestu.
„Hej! To teda ne!“
„Měla jsem na mysli okouzlující pětileté dítě, Weasleyi.“ Charlie po chvíli přikývl a vykročil kupředu i s Ginniným zavazadlem. Obě dívky ho se smíchem následovaly.
„Myslím, že se mi tady bude líbit,“ přiznala Ginny a Vesper se zachichotala.
Program jejího prvního dne byl prostý – všechny potkat a seznámit se s nimi. A to se týkalo i draků – i když jen z dálky. Dokonce viděla i Norbertu – norského ostrohřbetého draka, kterého sem její bratr poslal před skoro třemi roky.
Všichni dobrovolníci bydleli spolu v jenom domě a ona sdílela pokoj s Mary Campbellovou, dívkou, kterou potkala už v Bradavicích, ale nikdy s ní nemluvila. Byla to poněkud stydlivá blondýnka, když se ale dostala ze své ulity, bylo s ní příjemně.
První týden uběhl bez nějakých významných událostí. Pracovat jako dobrovolník nebylo snadné, protože jejich hlavní náplní práce byl úklid, přesto si i u něj užili spoustu zábavy. Po třech dnech mohla Ginny navštívit dokonce i školku, kde byla vychovávána tři dráčata. Nechtěla dopadnout jako Hagrid, ale ona byla vlastně tak roztomilá… a vypadalo to, že i ona se líbí jim. Nikdy se nepřiblížila ke starším drakům, ale ti mladí na ni reagovali velice zvláštním způsobem, když se k nim přiblížila. Svému bratrovi o tom neřekla.
Její každodenní program se ustálil v jednoduchém uspořádání. Vstát v osm, nasnídat se, pomáhat, kde bylo potřeba, naobědvat se, pracovat, navečeřet se, spát a znovu. I proto Ginny trvalo déle, než pobrala, co se jí snaží Mary sdělit, když ji probudila za svítání.
„Co?“ podívala se přes svůj noční stolek. „Mary, je půl sedmé! Po všem tom čištění včera se potřebuju vyspat!“ Její spolubydlící však byla příliš nadšená, než aby věnovala pozornost jejím stížnostem.
„Pojď se mnou! Neuvěříš, co se děje!“ To už Ginny konečně zaujalo, a tak vyskočila z postele, vzala si hůlku a následovala svoji novou kamarádku ven.
Společně sešly do malého obývacího pokoje, kde na ně čekali Leonie a Edward. Stáli těsně u okna a dívali se ven. Leonie byla šestnáctiletá brunetka z Lyonu. Studovala v Krásnohůlkách a byla velice přátelská a občas nepředvídatelná. Ginny tak trochu připomínala Lenku Láskorádovou a to stačilo, aby se jí okamžitě začala zamlouvat. Edward byl patnáctiletý blonďák, který také studoval v Krásnohůlkách. Byl opravdu pohledný a určitým způsobem bezstarostný. A k o dva roky mladší zrzce choval určité sympatie. Aspoň podle Mary.
„Nebudeš tomu věřit. Vzbudila jsem se dřív, abych se šla napít, a podívej!“ řekla Mary a ukázala z okna. „Jsou tady!“ Ginny se na ni tázavě podívala, ale ta ji jen postrčila blíž k oknu. Ginny přistoupila blíž a podívala se ven. Její bratr a Maryin bratr Paul mluvili se dvěma postavami v tmavě zelených pláštích.
„Kdo to je?“ zeptala se zrzka.
„Byly tady i loni,“ odpověděl Edward. Byl to už jeho druhý rok v útulku, jednoho dne chtěl pracovat jako trenér. „Nevím teda, jestli zrovna tyhle dvě.“ Ginny mu věnovala pohled, který jasně říkal, že taková odpověď jí moc nepomohla.
„Jsou ze Sesterstva!“ vysvětlil a Ginny zalapala po dechu.
„Z toho Sesterstva?“ Edward přikývl a Ginny se posunula blíž k oknu.
Neviděla cizinkám do tváří, ale byla si teď jistá, že se jedná o ženy. Koneckonců, kvůli tomu získalo Sesterstvo svůj název. Mohla to být pravda? Samozřejmě slyšela historky, ale bylo těžké uvěřit, že tohle jsou členky tajemného řádu čarodějnic.
„Co tady dělají?“ zeptala se Mary po Ginnině levici.
„Jsou tady samozřejmě kvůli drakům,“ odpověděla Leonie. „Měly by se zajímat o magická stvoření, ne?“ Ginny přikývla a pečlivě studovala obě ženy. Nikdy si nemyslela, že uvidí čarodějnici, která patří k Sesterstvu, tak blízka.
Byl to velice tajnůstkářský magický řád. Říkalo se, že byl jednou vedený Morganou LeFay, ale existoval dlouho před ní. Sesterstvo se mělo skládat z čarodějnic, které měly zvláštní talent na neobvyklém poli magie. Nikdo nevěděl, jak se stát jejím členem. Vědělo se jen to, že to zahrnovalo rituál a bylo to největší poctou, jaké se čarodějnici mohlo dostat. I když měl tento řád jen malý počet členů, mohl být jedním z nejvlivnějších – možná úplně nejvlivnější – na světě. Když jste byli členem, v kouzelnickém světě na vás bylo pohlíženo jako na člena královské rodiny. A dokonce měli ve svých řadách i skutečného příslušníka královské rodiny – princeznu Evelyn z Norska.
Královské rodiny sice už po dlouhá staletí o ničem nerozhodovaly, bylo to už dávno, co bylo rozhodnuto, že kouzelníci a čarodějky už nebudou ničit národy ve jménu tajemství, přesto si potomci těchto vznešených rodin stále uchovávali svoje tituly.
„Zdržely se minule dlouho?“ zeptala se Ginny, když se zase pokusila soustředit na rozhovor okolo sebe.
„Jen jeden den,“ odpověděl Edward. „Přicházejí každý rok. Dneska ráno ale přijely o něco dřív.“
Nově příchozí byly uvedeny dovnitř hlavní budovy útulku a Ginny ustoupila od okna.
„Myslíte, že se s nimi setkáme?“ zeptala se ostatních kamarádů.
„No, minulý rok jsme je viděli. Jedly s námi a tak,“ vysvětloval Edward. „Ale moc nemluvily. A když už, tak mezi sebou. Ne, že bych věděl, co říct, kdyby promluvily na mě.“
„Proč ne?“ zeptala se Mary zmateně. „Jsou děsivé?“
„Ne přímo děsivé…“ řekl chlapec a užíval si, jak mu všechny tři dívky visely na rtech. „To ty jejich oči. Ptal jsem se Anne a ta mi řekla, že každá členka Sesterstva, kterou viděla, má takové oči.“
„Jaké oči?“ zeptala se Leonie.
„Mají zvláštní barvu. Hodně intenzivní, skoro magickou. Někdo říká, že magická skutečně je. Skrze oči můžeš vidět jejich magii.“ Ginny přikývla a znovu se podívala k budově, kde postavy zmizely.
„Brzo to zjistíme. No, jdu se obléct, teď už spánek nehrozí.“
Do svého pokoje se vrátila i s Mary a bavily se o tom, co se stalo.
„Víš, když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že se do Sesterstva dostanu,“ přiznala blondýnka. „Je to hloupé, ale…“
„Není to hloupé,“ ujistila ji Ginny a začala si pročesávat vlasy. „Se všemi těmi historkami, které o nich slýcháme, je to naopak úplně normální.“ Mary se vděčně usmála.
O půl hodiny později už byly připravené a zamířily na snídani. Tam se k nim přidal vyjevený Charlie, který se co deset vteřin díval přes rameno, jako by čekal, že čarodějky ze Sesterstva každou chvílí vstoupí do jídelny.
„Jste vzhůru brzy,“ okomentoval jejich příchod.
„Když brzy ráno přijedou záhadné čarodějnice, tak to jinak ani nejde,“ ušklíbla se Ginny.
„Víte o nich?“ zeptal se Charlie zmateně.
„Leonie je viděla, když se šla ráno napít,“ vysvětlila Ginny. „Takže máme očekávat, že se tady brzo objeví?“
„To ani ne. Přijely hodně brzo ráno, protože po cestě sem musely vyřídit nějakou svou záležitost, a v noci nespaly.“ Ginny povzdechla. Doufala, že je potká. „Ale neboj se,“ usmál se Charlie, „zůstanou tady celý den. Jen je neočekávej dřív, než pozdě odpoledne.“ Po tomto ujištění se Ginny znovu rozzářila. Ve spěchu do sebe naházela snídani a utíkala do školky. Dneska tam neměla pracovat, ale vždy se tam zaběhla podívat na malé dráčky.
Podle toho, co říkal Charlie, byl čas páření, a tak mohli předpokládat, že během příštího týdne začnou draci mužského pohlaví pěkně řádit. Teď však byla pýchou a radostí útulku tři dráčata. Byla to novozélandská opálová dračice jménem Berta, hebridský černý Nox a rumunský dlouhorohý jménem Lance.
Charlie Ginny varoval, že přestože jsou mladí, draci jsou vždy mimořádně nebezpeční. A ona věděla, že si zahrává s ohněm, když se k nim přibližuje. Ale poté, co se k nim dostala poprvé, v sobě cítila jakési pouto k drakům, dar.
Vždy, když se k nim přiblížila, stejně tak udělali i draci. A Lance – nejmladší z nich – vždy vyskočil z kulaté klece, ve které byl, a rovnou do její náruče. Tiše se zahihňala, když tak učinil i tentokrát, poškrábala dráčka na bradě a vrátila ho k ostatním.
„Jsi stále těžší, zlato,“ řekla mu a přivítala se s dvěma ostatními. „Za pár týdnů už tě neunesu.“
Několik minut si s dráčaty hrála, věděla, že nemá moc času, než přijde ranní směna.
„Dneska se dějí divné věci…“ Povyprávěla drakům o příchodu dvou čarodějnic a draci jejímu hlasu pozorně naslouchali.
Ani ne minutu po tom, co dokončila svoje vyprávění, uslyšela před školkou Brigittu, jednu z trenérů, a Paula, jak se spolu baví. Rozloučila se s draky a hravě na ně zasyčela, když odešla zadním východem. Zamířila ke svojí skupince pro dnešní den, aniž by si uvědomila, že je sledována.
O čtyři hodiny důkladného zametání stodoly později konečně dostala šanci uniknout, když Anne – která byla v útulku lékařkou – požádala nějakého dobrovolníka, aby jí donesl z lesa pelyněk. Dle jejích slov jim zcela došel a ona okamžitě potřebovala uvařit drakům nějaký lektvar. Ginny tutéž rostlinu sbírala roky pro svoji matku, která s jeho pomocí léčila žaludeční potíže, a tak teď chytila šanci za pačesy a za chvíli už mířila do lesa se srpem a koženou brašnou. Dostala přesné instrukce, kde může bylinu najít, a dostala poručeno přinést tolik, kolik jen unese.
Zamířila hlouběji do lesa a dívala se po mýtině, o které Anne mluvila. Měla mířit na východ, dokud neuslyší zurčení vody z nedalekého potoka, jehož proudu se měla dále držet.
Chvíli už si myslela, že se ztratila, když konečně uslyšela zvuk, který hledala. S úlevou zabočila vpravo a následovala svůj sluch, který ji opravdu dovedl až na mýtinu. Ta byla pelyňku plná a Ginny se snažila sesbírat tolik, kolik jen byla schopná.
Zvuk potoka byl uklidňující a zelená tráva pod jejíma nohama ji vítala, takže si pohrávala s myšlenkou, že se tady zdrží o něco déle. Koneckonců, vždycky by mohla říct, že se ztratila.
Potom si ale uvědomila, že draci potřebují svůj lektvar, čímž okamžitě zahnala veškeré myšlenky na poflakování se. Než si sama stačila vynadat, lesem se roznesl ohlušující řev, pod nímž bezděčně sklonila hlavu. Nebylo těžké rozpoznat, odkud zvuk vychází. Nad hlavou jí proletěl obrovský drak a mířil k útulku. Nebo v to aspoň doufala. Zatím to však vypadalo, že drak létá v kruzích nad její hlavou a jeho silueta se stále zvětšuje. Letí snad dolů k ní?
Rozumná část její mysli na ni křičela, aby vzala nohy ramena a běžela do lesa, kde bude v bezpečí. Když se ale drak stále zvětšoval a nakonec přistál na zemi vedle ní, nemohla se ani hnout. Norský ostrohřbetý, informoval ji její vyděšený mozek, stále však nedonutil nohy k pohybu. Ne, že by jí to teď ještě k něčemu bylo. Drak si jí všiml a teď si ji prohlížel. Naklonil hlavu ke straně a jeho velké žluté oči se do ní vpíjely.
Ginny zadržela dech. Co může dělat? Byla sama v lese, jen se svou hůlkou a srpem, kterým by se mohla bránit. A i kdyby dosáhla pro svoji hůlku – zatím raději nedělala žádné rychlé pohyby – co mohla dělat, aby zastavila draka? A i když tenhle nevypadal, že by se ji chystal sežrat, věděla, že se to může každou minutou změnit. Musí něco udělat! Cokoliv!
Když se drak přiblížil ještě víc, uslyšela v hlavě tichý šepot. Slyšela ho už dřív, když byla malá, vzpomínala si na to. Šla zrovna dolů Příčnou ulicí a ztratila se. Nevědomky skončila v Obrtlé ulici, kde si na ni ukazovala skupinka pochybně vyhlížejících čarodějů. Přistoupili k ní, ušklíbli se a zasmáli a ona je chtěla zastavit. Potom začalo ono šeptání a stávalo se stále hlasitějším, než ji našel její otec a skupinu rozehnal několika rychlými kouzly. A pak to slyšela znovu, chvíli před tím, než omdlela v Tajemné komnatě poté, co se poprvé ocitla tváří v tvář Tomu Raddleovi. Obě vzpomínky potlačila – jednou to svedla na dětskou fantazii a podruhé na iluzi vyvolanou strachem. Ale teď…
Zvuk sílil a bylo to víc než jen mumlání. Byla to slova. Ne ale v jazyce, který by znala.
Drak se posunul ještě blíž a slova zesílila. Byl v nich rytmus a něco, co ji přinutilo vyslovit je nahlas. Drak se znovu posunul a ona promluvila.
Codail suan, mo chadra bhán
Codail sámh, a mhuirnín mhilis
Luigh go ciúin sa chliabhán
Dún do shúil, a leabh dhílisPP1
Nepoznávala svůj hlas, který byl čistý jako křišťál a příliš dospělý na její věk. Slova plynula z jejích úst a šířila se vzduchem, vysoké tóny draka pomalu okouzlovaly a uklidňovaly. Asi by se zastavila, kdyby drak několikrát nezamrkal, jako by se snažil udržet oči otevřené.
Réalta geala anocht ag luascadh ins an spéir
Fuaim na coille agus ceol na hoíche
Fág uait an olagán
Níl gá ar bith leis choíchePP2
Ginny neměla ani tušení, o čem zpívá – protože rytmus, i když pomalý, nebyl jen řečí – ale vypadalo to, že na draka to má účinek. Bytost pomalu sklonila hlavu až k zemi, ocas se houpal v rytmu not. Jeho nohy se zatřásly, když pomalu usínal.
Codail suan, mo chadra bhán
Codail sámh, a mhuirnín mhilis
Luigh go ciúin sa chliabhán
Dún do shúil, a leabh dhílis
Réalta geala anocht ag luascadh ins an spéir
Fuaim na coille agus ceol na hoíchePP3
S hlasitou ranou dopadl spící drak na zem. Ginny se šokovaně dívala na spící horu. Co se to právě stalo? Tohle udělala ona? Zatřásla hlavou ve snaze vyčistit si myšlenky. Proč tady pořád ještě stojí?
Otočila se k odchodu a narazila přímo do ženy, která stála za ní. Byla oblečená ve světle modrých šatech a tmavě zeleném plášti, její vlasy byly tmavě hnědé a měla ty nejživější šedé oči, jaké kdy Ginny viděla. Byla to jedna ze dvou čarodějnic Sesterstva, které viděla ráno. Pustila přívěsek na svém krku, který svírala v dlani a podívala se na Ginny.
„Ahoj,“ pozdravila dívku s klidem, jako by několik stop za nimi nespal obrovský drak.
„Ahoj,“ zaskřehotala Ginny, zatímco se rychle snažila pochopit, co se stalo. V hlavě jí však běžela jediná myšlenka: „nemám nejmenší tušení, co to dělám.“
„Jsem Astrid,“ představila se žena. „Jaké je tvoje jméno, mladá siréno?“ Siréno? Zmatená mysl jí nabídla obrázek pomatených žen.
„Jsem Ginny,“ odpověděla. „A co myslíš tou sirénou?“ Astridiny oči se tázavě rozšířily.
„Zcela nevědomá svého talentu, vidím. Ještě zajímavější,“ řekla a s úsměvem se podívala na spícího draka. „Zajímá mě, proč jsi to udělala? Drak by nikdy neublížil krotiteli…“ Ginniny oči se znovu rozšířily nad neznámým termínem a Astrid se znovu zasmála, víc šokovaně než pobaveně. „A o tomhle daru taky nevíš nic.“
„Jakém daru? Co se to právě stalo?“ Astrid se na ni podívala pronikavým pohledem. Nemůže být o moc starší než já, pomyslela si Ginny, ale neřekla nic. Teď už chápala, proč se na členy Sesterstva dívalo jako na královské, vypadaly tak.
„Pojď se se mnou projít, vysvětlím ti to nejlíp, jak umím.“ Ginny souhlasila a sebrala ze země svou tašku.
Chvíli šly tiše, než Astrid promluvila.
„Krotitel je kouzelník, který má schopnost kontrolovat, komunikovat a od určitého bodu i trénovat magické bytosti. Viděla jsem dnes ráno, jak na tebe draci reagovali. Copak sis toho nevšimla?“
„To ano,“ potvrdila Ginny, „jen jsem nevěděla… nepřemýšlela jsem o tom.“
„Ani tento drak by ti neublížil, byl jen zvědavý. Nejspíš nikdy předtím nepotkal krotitele.“ Ginny se najednou cítila podivně provinile nad tím, co udělala.
„Bude v pořádku?“ zeptala se starší ženy. Ta se zasmála.
„Jen jsi ho na pár hodin uspala. Podle písně, kterou sis vybrala, soudím, že jsi mu nikdy nechtěla ublížit,“ odpověděla Astrid.
„Ale já jsem si nevybrala píseň!“ zaprotestovala Ginny a Astrid se zastavila na místě. Tohle bylo bláznivé, prostě naprosto šílené.
„Cože?“
„Nevybrala jsem si ten jazyk,“ vysvětlovala zrzka, „jen jsem ho chtěla zastavit.“ Co je se mnou špatně, pomyslela si, jak panika v ní začala narůstat.
„Ty nevíš, co jsi zpívala?“ vydechla Astrid se stále šokovanějším výrazem.
„Ne, jen mi to šeptalo v hlavě,“ Ginny sebou trhla nad svým vlastním vysvětlením, ale Astrid vypadala nadšeně.
„Zpívala jsi ukolébavku. Jednu, kterou mám moc ráda. A bylo to irsky.“
Znovu se dala do chůze.
„Sirény jsou čarodějky, které dokážou ostatním podstrčit svoji vůli pomocí písně. Čím je její posluchač silnější, tím déle odolává. Čím je silnější siréna, tím víc okouzluje. A vypadá to, že ty jsi hodně silná.“
Ginny ji sledovala s otevřenou pusou. Byla co? Samozřejmě to bylo skvělé vysvětlení pro spícího draka, kterého nechaly za sebou.
Kráčela vedle Astrid zabraná ve svých myšlenkách, a tak si hned ani nevšimla, když se starší dívka zastavila.
„Proč stojíme?“ zeptala se nervózně. Jedna její část byla stále přesvědčená, že se brzy musí probudit.
„Zavolala jsem Michaelu, svoji přítelkyni, která sem se mnou přišla. Už jde za námi,“ vysvětlila.
„Zavolala jsi ji? Jak?“ Nevšimla si, že by žena vytáhla hůlku. Astrid ukázala na přívěsek, který předtím pevně svírala.
„Tento přívěsek je začarovaný,“ vysvětlila, „zahřeje se, když s ní potřebuju mluvit. Každý člen Sesterstva takový dostane, když pracovně cestuje.“
Zvuk lámaných větví je upozornil na příchod druhé čarodějky dřív, než se Ginny stačila zeptat na něco dalšího. Druhá žena byla menší než Astrid a měla tmavou pleť. Její oči měly měděnou barvu, jak si Ginny hned uvědomila. Také si všimla, že obě ženy byly velice krásné, tak nějak étericky. A taky trochu strašidelně.
„Volala jsi, Astrid?“ zeptala se teplým hlasem. Michaela byla zhruba stejně stará jako Astrid, nemohlo jí být víc než pětadvacet, ale vypadala otevřeněji, uvolněněji. Její měděný pohled se zájmem sjel na Ginny. „To je ten krotitel, o kterém jsi mluvila? Tak už jsi jí to řekla?“
Co mi měla říct? Že jsem krotitel? Vždyť to vypadalo, že je přesvědčená, že už to vím, pomyslela si Ginny.
„Chtěla jsem, ale našla jsem ji, jak uspává draka,“ odpověděla Astrid s humorem. Michaela vypadala zmateně a Ginny sklopila pohled k zemi. „Svým hlasem,“ dodala Astrid a druhá žena zalapala po dechu.
„Takže i siréna?“ Ginny zvedla pohled a našla Michaelu, jak se na ni změteně dívá. „To je… neobvyklé.“
Potom se na Ginny usmála opravdu vřelým úsměvem, který dívce dovolil se aspoň trochu uklidnit.
„Jak se jmenuješ?“
„Ginny.“
„Tak, Ginny. Máme pro tebe nabídku,“ oznámila jí Michaela a Ginny se nezmohla na nic jiného, než že na ni upřeně zírala.
„Víš, co je to Sesterstvo?“ zeptala se Astrid. Ginny přikývla. „Poté, co jsem tě dnes ráno viděla, jsem kontaktovala naši vedoucí a ona ti chce nabídnout místo v našich řadách.“ Ginny vyvalila oči.
„Cože?“ vyhrkla. Michaela se zasmála a Astrid pokračovala.
„Když budeš souhlasit, označíme tě na rok jako novicku. Když se i potom budeš chtít připojit k nám, dostaneš všechny informace o našem systému a projdeš iniciačním rituálem. Máš rok na to, aby sis to rozmyslela, bez jakýchkoliv závazků. Je to životní zkušenost a šance naučit se ovládat svoje schopnosti s jedinými lidmi, kteří jsou schopní ti pomoct.“
„Vím, že napoprvé je to ohromující,“ vstoupila do vysvětlování Michaela, „ale je to opravdu životní šance. Když jsi v Sesterstvu, můžeš pokračovat ve svém normálním životě, ale máš někoho, na koho se obrátit, když je to potřeba. Jsi ještě mladá a tvoje talenty se ještě nerozvinuly. Ale vyrosteš. A tyto dary mají tendenci být občas… zátěží.“ Její výraz se zachmuřil a Ginny zajímalo, jaký je její dar. „Věř mi, že vím, o čem mluvím.“
Ginny nutila svoji mysl, aby se zklidnila, a ona se tak mohla zamyslet nad tím, co se právě stalo. Dostala nabídku na vstup do Sesterstva, aby pracovala na darech, o kterých ještě před chvílí nevěděla, že je má. Bylo šílené s tím souhlasit. Kdyby ale získala kontrolu nad svými schopnostmi, byla by schopná se o sebe postarat. Nemusela by ležet na studené podlaze Tajemné komnaty a čekat na smrt. Už nikdy by nebyla zneužitá. Už nikdy by se necítila nepotřebná. A mohla by pomoct i ostatním, aby to nikdy nezažili.
„Pochopíme, když budeš potřebovat víc času. Ale pamatuj si, že odcházíme při západu slunce a…“
„Ano,“ řekla Ginny s pohledem upřeným na obě ženy. Michaela se usmála, zatímco Astrid se na ni dívala překvapeně.
„Ano? Jen tak?“
„Jednou jsem byla v situaci, kdy jsem nebyla schopná se sama bránit. Cítila jsem stejné nutkání jako dneska, ale nevěděla jsem, co to bylo,“ vysvětlila. „Lidské životy jsou ohrožovány každý den, včetně toho mého. Možná kdybych věděla, co se děje, mohla bych tomu zabránit. Chci se naučit jak.“ To asi nebylo vysvětlení, jaké čekaly od třináctileté holky, ale vypadalo to, že ho shledávají příhodným.
Astrid se k ní s úsměvem přiblížila.
„Potom budeme víc než rády, že tě máme,“ řekla a promluvila v jazyce, kterému Ginny nerozuměla. Její dlaň se rozzářila modrým světlem a Ginniny oči se rozšířily.
„Neboj se,“ uklidnila ji Astrid a dotkla se jejího čela. To se lehko řekne, pomyslela si Ginny a snažila se nepřemýšlet nad tím, jak rychle se všechno děje.
Z místa doteku se jí do celého těla valila vlna síly a na lopatce ji zahřálo zvláštní teplo. Později, když se podívala do zrcadla, mohla na tom místě vidět tetování černé runy.
„Hotovo,“ řekla Michaela a teplo ustoupilo.
Ginny necítila žádnou změnu.
„Co teď?“ zeptala se dvou žen, které se na ni usmály.
„Teď musíš čekat. Za rok si tě najdeme, abys mohla projít rituálem přijetí, pokud se tak rozhodneš,“ odpověděla Astrid.
„Takže nás čekej příští léto před svými dveřmi,“ dodala se smíchem Michaela.
„To nebude třeba,“ oplatila jí úsměv Ginny a v hlavě se jí začal formovat začátek plánu. „Věřím, že budu právě tady.“
Obě ženy přikývly a pokračovaly v cestě k útulku. Ginny je požádala, aby o tom ještě neříkaly jejímu bratrovi, a ony ji ujistily, že neřeknou. Bála se, jak by její rodina – a zvlášť její máma - reagovala, kdyby o tom věděla. Možná by se ji snažila přesvědčit, aby si to rozmyslela, a to nechtěla. Měla teď svoje tajemství. A musí z něho dostat to nejlepší.
Poznámky překladatele: jedná se o hrubý překlad, irsky neumím, takže jen orientačně, abyste byli v obraze J
PP1 – Klidně spi, moje zlato,
klidně spi, můj sladký miláčku,
klidně lež v kolébce,
zavři oči, drahé dítě.
PP2 – Jasné hvězdy dnes září na obloze,
slyšíš zvuk a hudbu nočního lesa,
nech svoje starosti na pokoji,
už na ně nemysli.
PP3 - Klidně spi, moje zlato,
klidně spi, můj sladký miláčku,
klidně lež v kolébce,
zavři oči, drahé dítě.
Jasné hvězdy dnes září na obloze,
slyšíš zvuk a hudbu nočního lesa.