44. Plody mé práce
„Takže nás čekej příští léto před svými dveřmi,“ dodala se smíchem Michaela.
„To nebude třeba,“ oplatila jí úsměv Ginny a začátek plánu se jí začal formovat v hlavě. „Věřím, že budu právě tady.“
Obě ženy přikývly a pokračovaly v cestě k útulku. Ginny je požádala, aby o tom ještě neříkaly jejímu bratrovi a ony ji ujistily, že neřeknou. Bála se, jak by její rodina – a zvlášť její máma reagovala, kdyby o tom věděla. Možná by se ji snažila přesvědčit, aby si to rozmyslela, a to nechtěla. Měla teď svoje tajemství. A musí z něho dostat to nejlepší.
Harry Potter měl dobrý den. Ne, měl skvělý den. Právě seděl na zadní terase Silbreithu a četl vydání Denního věštce. Hlavní titulek novin byl napsán tučným písmem a hlásal:
LÉK NA LYKANTROPII JE NYNÍ REALITOU: VYNÁLEZCE NOVÉHO VLKODLAČÍHO LEKTVARU BUDE ODHALEN BĚHEM JEDNOHO MĚSÍCE!
Harry se zasmál, když si vzpomněl na reakci, kterou nový lektvar vyvolal. Byl u toho, když Severus nakráčel na Ministerstvo a vyplnil papíry nezbytné pro zahájení testování. Poté, co se za ním sám Ministr přišel ujistit, že se nejedná o vtip, a poté, co se přesvědčil, že muž před ním je opravdu Severus Snape – Harry se opravdu radoval z toho, že ze sebe sňali všechny krycí kouzla – okamžitě testování povolil. Přistoupil i na to, aby všichni, kdo znali jméno jeho vynálezce, podepsali smlouvu, která jim o tom zakazovala mluvit, dokud se on sám nerozhodne svoje jméno zveřejnit. Ministr na to přistoupil, protože Severus si chtěl být jistý výsledkem. Chtěl si být jistý, že se novinka nedostane ven dřív, než nastane správný čas.
Tím správným časem se ukázaly být Harryho narozeniny, kdy měla být vypuštěna nová puma. Harry otočil stránku novin a přivítal ho rozsáhlý článek o brzkém odhalení „záhadného vynálezce Kulového blesku.“
Sebral ze stolu Týdeník čarodějek, někde tady viděl článek… po několika prvních řádcích se začal znovu smát.
Severus ho našel zabořeného v gauči a popadajícího se za břicho.
„Rád tě vidím, dítě,“ pozdravil ho. Vypadal šťastnější než za celý minulý rok a jeho úsměv byl přirozenější než kdy dřív.
„Ahoj, tati,“ přivítal ho stále rozesmátý Harry.
„Co je tak legračního?“ zeptal se zaujatě Severus.
„Týdeník čarodějek zveřejnil článek Rity Holoubkové. Je o totožnosti „tajemného vynálezce, který překvapil celý kouzelnický svět“, chceš si ho poslechnout?“ zeptal se Harry.
„Jistě.“
„Museli byste se posledních několik týdnů schovávat pod kamenem, aby vám unikly neuvěřitelné novinky, které otřásly kouzelnickým světem. Pro případ, že jste se opravdu schovávali, nechte mě představit vám dvě největší záhady roku a možná celého desetiletí. Byl vynalezen lék na lykantropii. Překvapivá novinka, to jistě budete souhlasit. Velkou záhadou ale je, kdo je jeho vynálezcem?“ Severus si odfrkl.
„Dobré vědět, že je moje práce oceněna…“ Harry ho přerušil: „Bude to ještě lepší.“
„Jak si moji čtenáři budou jistě pamatovat, ocitli jsme se ve stejné pozici jako před rokem, kdy byl do prodeje uveden Kulový blesk. Nejrychleji a nejlépe prodávané koště na světě bylo zveřejněno bez uvedení jména jeho autora, což vyvolalo bouřlivé spekulace o jeho tajné identitě.
A teď, z ničeho nic, se tito dva záhadní tvůrci rozhodli odkrýt svoje identity světu. Proč ale to zpoždění? Byla to potřeba soukromí? Možná. Moje vnitřní zdroje mi ale potvrdily, že jádro problému by mohlo být jinde. Nechci odhadovat příliš dopředu, ale hádám, že tito tvůrci patří mezi Ty, o nichž se nemluví – členy nejtajnějšího oddělení Ministerstva kouzel. Jednoho zajímá, jaké temné tajemství jim zabránilo skrýt vlastní identitu.“
Severus se začal smát společně s chlapcem a posadil se k němu na gauč.
„Harry, měl jsi mi to říct dřív. Já jí dám temné tajemství,“ vykřikl Severus, čímž jim oběma způsobil další kolo záchvatu smíchu.
„Později taky zmiňuje, že bychom mohli být jedna a ta samá osoba,“ informoval ho Harry, když si utřel slzy z tváří. „Odvedli jsme dobrou práci, když lidem až do teď nedošlo, že jde o nás, řekl bych.“ Severus souhlasně přikývl.
„A když už mluvíme o Ritě Holoubkové, dostal jsem zprávu od Nagnoka.“ Chlapec se na Severuse zmateně podíval. Nagnok byl skřet, který se staral o jejich finanční záležitosti, a tak bylo na něm zařídit jejich přechod z anonymity ke slávě.
„Co má Nagnok společného s Holoubkovou?“
„Za dva týdny nám s ní domluvil rozhovory, s focením a tím vším okolo. S rozhovorem pro Denní věštec asi neuspěl,“ vysvětlil Severus. Harry polkl. Nikdy předtím se s ní nepotkal, ale pověst Holoubkovou předcházela a prezentovala ji jako děsivou ženu.
„No paráda,“ pronesl suše. Severus se ušklíbl.
„Mně to povídej. Abych změnil téma, co bys řekl na to, kdybychom si na víkend vzali volno a zamířili třeba do Rennes?“
„Do Rennes? Jistě,“ odpověděl Harry. „Proč?“
„Proč ne?“ odvětil Severus.
„Dobrá poznámka.“
„Mimoto tam probíhá turnaj, který by se ti mohl líbit. A mně taky,“ informoval ho Severus s rozzářenýma očima.
„Turnaj?“ zaujalo Harryho.
„Řekni mi, už jsi slyšel o rytířském klání?“ zeptal se Severus a pobaveně pozoroval, jak se Harryho oči šokovaně rozšiřují.
„Na koních?“
„Copak to jde nějak jinak?“ zeptal se a Harry radostně povyskočil.
„A můžeme soutěžit?“ Severus přikývl.
„Ano, v jakékoliv části klání. Mezi čistokrevnými rodinami v Evropě je to poměrně běžná záležitost. Vidím to jako jedinečnou příležitost pro obléknutí drátěné košile a poražení svých protivníků tupými předměty.“ Harry se zasmál a rozběhl se ke stájím.
„Kam to letíš?“ křikl na něj Severus pobaveně.
„Trénovat!“ oznámil mu Harry.
Nakonec zapojili i Minnie, která náhodou věděla, kde je schované vybavení, které potřebovali pro trénink – Severus ani netušil, že ho mají. Kopí bylo těžší, než vypadalo, a kroužková zbroj dala jejich svalům taky zabrat. Trvalo jim tři hodiny, než konečně byli schopní zasáhnout cíl. Tak jako tak, oba čarodějové byli nesmírně šťastní, když se na noc svalili do postele.
Týden uběhl v podobném duchu. Severus pokračoval v testech vlkodlačího lektvaru a všechny výsledky byly pozitivní. Úplněk přišel a odešel a vlkodlaci se prostě jen proměnili do své vlkodlačí podoby. Necítili přitom nic jiného, než co cítí každý proměňující se zvěromág. Žádná bolest, žádná únava. Severus byl v ráji.
Ani se nenadáli a přišel pátek, na nějž si objednali dvě noci v hotelu. Poprvé v zahraničí použili svoje skutečná jména a Severus je ještě v ten den zapsal do turnaje. Harry měl soutěžit v lize pro nezletilé, protože mu pořád ještě nebylo sedmnáct, a to mu nejspíš dá výhodu. Aspoň to tak vypadalo, ostatní soutěžící se sem očividně přišli jen bavit. Nic je nevarovalo před extrémně soutěživým duchem a mnoha lety tréninku v šermování, který si Severus a Harry dopřávali.
První den byly na pořadu jen rytířské souboje. Severus i Harry se zapsali pouze na šermířský zápas – první událost dne – takže se celý zbytek dne mohli na festivalu prostě jen bavit. Lidé se sem sjeli z celého kontinentu a většina z nich byla oblečená v dobových kostýmech. Harry trval na tom, že se i oni musí připojit a Severus poměrně snadno souhlasil.
Nezletilí byli na řadě jako první, a tak se Harry ocitl v brnění, tváří v tvář šestnáctiletému, asi stejně vysokému chlapci s výrazným sebevědomím. Harry se ušklíbl, když si na protivníkovi vylil léta frustrace – bylo to mnohem účinnější, než zasahovat neživý objekt. Nakonec si turnajem prosekal a vybojoval cestu k prvnímu místu.
Severus musel ve finále čelit muži dvakrát většímu, než byl on sám, který byl však nesmírně pomalý. Čím větší jsou, tím je jejich porážka velkolepější, pomyslel si Harry, když hlasitě tleskal Severusovu vítězství, zatímco svíral svou vlastní trofej.
„Tvůj otec?“ Zeptal se ho jakýsi muž francouzsky a Harry se usmál.
„Ano, to je můj otec,“ odpověděl, když Severus přebíral svoji trofej. Byl to jeho otec, a kdyby chtěl někdo tvrdit něco jiného… no, měl svou hůlku a svůj meč, kterými ho mohl přesvědčit. Muž přikývl v porozumění.
„Jak se ti to líbilo?“ zeptal se Severus, když s trofejí v rukou přistoupil k Harrymu.
„Bojoval jsi statečně, tati,“ snažil se odpovědět rytířským tónem. „A řekl bych, že nás nejbližší krčma vybízí k návštěvě, co ty na to?“
„Ano, pane Harry,“ zasmál se Severus. „Myslím, že souhlasím.“
Nejbližší krčma měla vše, co čekáte od klasické středověké krčmy. A v takové vítězové kupují pití celé hospodě. Nakonec z toho byla příjemná oslavná párty, kterou oba čarodějové nakonec opustili doprovázení hlasitým potleskem.
Po cestě se ještě zastavili ve stájích, aby se ujistili, že jejich koně jsou připraveni. Severus trval na tom, že když jsou přihlášení do turnaje, měli by soutěžit s noblesou, a tak vybrali dva největší a nejděsivější koně Silbreithských stájí – Titana a Arese. Alfie, Minniin manžel a hlava stájí, je ujistil, že přijedou v pořádku a připravení k turnaji. Domácí skřítek si neustále nadšeně mumlal, že koně konečně dostali šanci soutěžit, k čemuž byli určeni. Když Harry viděl, jak jsou koně potěšeni pokaždé, když trefili svůj cíl, dával skřítkovi za pravdu.
Další ráno bylo slunečné a soutěžící se začali scházet na hřišti. V obou ligách bylo oznámeno jméno každého soutěžícího a také výhra. Ukázalo se, že po turnaji bude na místním hradě pořádán bál a vítěze doprovodí dvě překrásné dámy. Severus Harryho pošťouchl, aby se podíval na dvě dámy, které herold představoval. Harrymu spadla brada až na podlahu, obě byly dechberoucí. Fleur Delacourová a Amélie Ferrierová se zářivě usmívaly na dav před sebou.
„Harry?“ zeptal se Severus.
„Ano, tati?“
„Tohle musíme vyhrát,“ pronesl.
„To musíme,“ souhlasil Harry s pohledem upřeným na tlustého soutěžícího ze své skupiny, který na obě ženy pohvizdoval. „Musíme zachránit čest dam před spodinou, jako je on.“ Severus se na chlapce podíval, ve tváři se mu objevil výraz nechuti, a přikývl.
Jako první soutěžili opět nezletilí. Čtrnáct soutěžících najelo před obě dámy. Harry jel jako předposlední a sám sobě slíbil, že nebude slintat jako idiot. K jeho velké cti se mu podařilo svůj slib dodržet. Mile se usmál na Fleur a ta mu úsměv rozpustile oplatila. Tohle vyhrál.
K jeho radost byl jeho prvním protivníkem tlustý chlapec, kterého si všiml předtím – nevěnoval pozornost jeho jménu, v duchu ho pokřtil na Voldemorta a připravil se. Netrvalo dlouho a chlapec skončil na zemi.
Dav jásal a stejně tak Fleur, která mu po jeho druhém vítězství hodila kapesníček. Harry se usmál a horlivě se otočil ke svému třetímu protivníkovi.
Nevěděl, jestli za to mohl kapesníček nebo to, že si za každým protivníkem představil Temného pána, ale nakonec vyhrál. Lidé mu zatleskali ve stoje a to včetně Fleur. Široce se usmíval, když se vracel do stájí, kde popřál hodně štěstí Severusovi, který už byl připravený v koňském sedle. Mistr lektvarů mu pogratuloval lehkou ranou do ramene a vyrazil na vlastní bojiště.
Věci se pokazily během jeho třetího souboje, který vedl proti muži, jež už nějakou dobu choval k Amélii sympatie a rozhodl se hrát nečestně. Pobídl koně ke klusu dřív, než zazněl signál a jeho pohyb působil, že obě kopí našla svůj cíl. Muž spadl z koně a bylo mu zakázáno účastnit se turnajů toho dne. Severus skončil s pohmožděným levým ramenem.
Pravidla turnaje však byla jasná – žádný soutěžící si nemůže zahojit rány až do konce klání, a tak musel pokračovat i se svým zraněním.
To se ho samozřejmě dotklo, a tak několik dalších soutěžících čelilo nesmírně podrážděnému Severusovi Snapeovi. Nikdo nechtěl stát proti podrážděnému Snapeovi a soutěžící brzy zjistili, proč. O šest zlomených kopí a jednoho omráčeného protivníka později mu, k Améliině velké radosti, byla udělena trofej vítěze.
Jak zjistili později, Amélie a Fleur byly sestřenice. A jak Harry zjistil od Fleur, když se Severus vytratil s Amélií Merlin-ví-kam – než si od chlapce vyžádal svolení, nad čímž Harry protočil oči v sloup a poslal ho pryč s rozkazem, ať ho nevidí dřív než zítra ráno – obě dívky navštěvovaly Krásnohůlky a brzy měly nastoupit do posledního sedmého ročníku. Fleur mu nechtěla věřit, když jí řekl, že mu je teprve čtrnáct.
„Vždyť jsi stejně vysoký jako já,“ stěžovala si francouzsky. Harry se zasmál a poukázal na to, že na výšce přece nezáleží. Brzo změnil hovor na mimoškolní téma, takže na problém s věkem zapomněla velice rychle.
Rozhovor se brzy stočil na to, jak je on prvním, kdo jí při tanci nastoupl na prsty – měla stejnou roli na turnajích i v posledních dvou letech – a jak mají oba dva zájem o kouzelné formule.
Bál skončil něco po půlnoci a Severus se ani neukázal. Harry se sám pro sebe zasmál a pro jednou byl rád, že mají každý svůj hotelový pokoj od doby, kdy mu bylo jedenáct. Jdi na to, Seve, pomyslel si, když doprovázel Fleur. Jeho pobavení mu nejspíš zabránilo, aby si všiml, že se k němu Fleur posunuje blíž, dokud nebyla tak blízko, že už nemohl uniknout. Ne, že by si stěžoval.
Jeho první polibek tak proběhl v hradní zahradě na konci plesu, po tom, co vyhrál turnaj. S Fleur, která byla nejenom nádherná, ale také měla nesmírně zajímavou osobnost. Vůbec to není špatné, pomyslel si. A i když neměl tušení, co dělá, instinkt přebral vedení a polibek trval sekundu, dvě, pak tři, až do doby, kdy přestal počítat. Do svého pokoje se vrátil s úsměvem od ucha k uchu.
Severuse potkal až druhý den u snídaně. Vypadal nesmírně unaveně a pod jeho límečkem se jasně rýsovaly stopy po líbání a dokonce i nějaké škrábance. Harry se ušklíbl úsměvem typickým pro tyhle příležitosti a svalil se na židli naproti Mistra lektvarů.
„Dobré ráno,“ pozdravil Severuse žoviálně. Ten se široce usmál a pozdravil ho zpátky.
„Dobré ráno. Jaká byla noc?“ Harryho úsměv se také rozšířil.
„Velice příjemná,“ odpověděl a potlačil zahihňání. „Vidím, že sis vzal moji radu k srdci a zůstal jsi na noc pryč.“ Severus svraštil obočí a ošklivě se na něj podíval. „Ne, myslím to vážně! Vykopl bych tě, kdyby ses vrátil!“ Severus věděl, že ta poslední část není vtip. Pořád mu ale rozhovor o takových věcech se svým nevinným synem nebyl úplně příjemný. Potom mu zrak padl na Harryho krk a oči se mu rozšířily překvapením. No, o slově nevinným by se dalo debatovat.
„Nevypadá to, že bych ti chyběl,“ pronesl, čímž mladého čaroděje zmátl.
„Co tím myslíš?“ nechápal Harry.
„Tohle,“ ukázal vidličkou na usvědčující značku, „není modřina.“ Harryho ruka okamžitě vystřelila k jeho krku, myslel si, že tričkem všechno zakryje.
„Takže mě nech zeptat se ještě jednou,“ ušklíbl se Severus, „jaká byla noc?“
„Ne tak rušná jako tvoje,“ namítl Harry a ukázal na Severusovo místo na krku. „Aspoň mě nikdo nepodrápal zaživa.“ Severus si povzdechl a protočil oči.
„Co říkáš na to, abychom to nechali být, než vyděsíme ostatní návštěvníky?“ Harry se místo odpovědi zasmál.
„Ale vážně, musí to bolet,“ podíval se Harry znovu na škrábanec. Severus zasténal a položil si hlavu na stůl. Harry vybuchl smíchy.
Další týden s sebou přinesl obávaný rozhovor s Ritou Holoubkovou. Už mluvili i s novinářem z Denního věštce a kromě několika zmatených pohledů šlo všechno hladce. O kolik jiné by to mohlo být? pomyslel si Severus, když vstupovali do kanceláře Týdenníku čarodějek na Příčné ulici.
Na místo focení byli přivedeni horlivým asistentem Rity Holoubkové a Harry se nad jeho chováním stále uškliboval, když vstoupili do místnosti, kde na ně Rita čekala. Jakmile vešli dovnitř, oči se jí rozšířily a na tváři se jí objevil výraz predátora. Oba kouzelníci si vyměnili zděšený pohled, když k ní přistoupili blíž.
„Pan Potter a profesor Snape?“ zeptala se ječivým hlasem. Harry přikývl a snažil se nemračit. Byla opravdová? Vlasy měla úhledně stažené do drdolu a na očích měla oranžové brýle, díky kterým tak trochu připomínala lišku. Fakt, že si je prohlížela od hlavy k patě a zpátky, celé situaci nijak nepomohl.
„Ano,“ odpověděl Severus. „Dobré ráno, slečno Holoubková.“ Žena se široce usmála a Harry si bezděčně připomenul Lockharta. Což nebyla věc, kterou by si měl připomínat právě teď.
„Vy se znáte?“ vyhrkla nadšeně. „Zdáte se jeden vedle druhého uvolněnější, než bych kdy věřila. A také vypadáte jinak,“ svraštila obočí. Severus polkl a musel si připomenout, že čelil Temnému pánovi a Smrtijedům ve válce. Nenechá se přece zastrašit.
„Richie!“ zavolala přes rameno a za rohem se objevil muž. Byl oblečený velmi elegantně a oni usoudili, že to bude jejich fotograf. Fotoaparát v jeho rukou byl jen dalším potvrzením.
„Došlo ti, co musím vytrpět, abych vypadal reprezentativně, zlato?“ zeptal se, než jeho oči padly na dva čaroděje.
„No, jde o něco víc. Tohle jsou oni,“ usmála se Rita. Richie vybuchl v záplavě emocí.
„U Merlina! Vy dva si sedněte tady a dokončete svůj rozhovor. Všechno to mám pod kontrolou!“ vyhrkl a nechal je samotné s novinářkou.
Harry měl pocit, jako by strkal ruku do včelího úlu, ale snažil se si to moc nepřipouštět.
„Neodpověděli jste mi na otázku,“ zatrylkovala a Harry poprvé promluvil. O svém vztahu učitel-žák mluvili už ve Věštci, bylo načase to vyjasnit. Harry věřil, že to pomůže i Severusově pověsti ve škole.
„Severus a já se známe už roky,“ odpověděl a zdůraznil Severusovo jméno, které už teď používal namísto příjmení. „Stará se o mě od doby, co jsem byl malé dítě. Dalo by se říct, že jsem vyrostl v jeho domě.“ Vypadalo to, jako by se Rita nad těmi novinkami chystala vybouchnout.
„Takže vám nevadí, když uděláme dvojitý rozhovor?“ zeptala se a zatleskala. Oběma čarodějům běželo v hlavě jediné – mohli s ní strávit jen polovinu času. Přesto ale souhlasili.
„Skvělé!“ zazpívala znovu a přivedla je ke stolu, který byl určen speciálně k rozhovorům.
„Začneme hezky od začátku, co vy na to? Kdy jste se vy dva potkali?“
„Na oslavě Harryho druhých narozenin,“ odpověděl Severus.
„To už je dost dávno,“ poznamenala s rozzářenýma očima. „A jak jste se pak dostal k tomu, že jste Harryho prakticky vychoval?“ Na tuhle otázku už měl Harry připravenou odpověď.
„To mi byly čtyři, nebo možná spíš pět, ne?“ obrátil se na Severuse, aby to všechno nevypadalo tak moc nacvičeně.
„Spíš pět,“ souhlasil Severus.
„Byl jsem se svými rodiči v Bradavicích navštívit profesora Brumbála. Už předtím jsem se se Severusem mnohokrát potkal, ale tentokrát jsem ho zastihl při vaření lektvaru…“
„… a začal se vyptávat,“ vstoupil mu do řeči Severus s úsměvem, jak se mu vracely vzpomínky. Nestalo se to úplně takhle, ale bylo to blízko.
„A už jsem nikdy nepřestal,“ dokončil větu Harry a zasmál se. Rita divoce mrkala řasami a všechno si horlivě zapisovala.
„Potom už jsem se vždy, když měli jeho rodiče práci, přihlásil, že se o něj postarám. Nakonec to dopadlo tak, že většinu svého volného času strávil u mě.“ Rita se usmála a odpověď si zapsala.
„A vy žijete v Londýně, jestli se nemýlím?“ Severus se ušklíbl, čímž ji zastavil. Chvíli na sebe jen tiše zírali.
„Už nějakou dobu ne,“ přiznal. Ve skutečnosti doufal, že se na tuhle otázku zeptá.
„A kde tedy bydlíte?“
„Slyšela jste o tom už? Říká se tomu Silbreith,“ pronesl.
„Princeův hrad ve Skotsku?“ zeptala se Rita překvapeně. Harry sebou mírně trhl nad hlasitostí jejího pronikavého hlasu.
„Takže slyšela,“ okomentoval.
„Neměl by být ale děděn jen v linii Princeů?“
„Ano, linii, ve které jsem – ze strany mé matky – posledním potomkem,“ potvrdil Severus klidně, jako by to byla ta nejmíň důležitá věc na světě. Rita už otevřeně lapala po dechu a pošilhávala po nich, přičemž ale nezapomínala vše důkladně zapisovat. Severus ji požádal, aby pro rozhovor použila obyčejný brk a byl rád, že jeho přání splnila.
„Takže Harry vyrostl na Silbreithu?“
„Je to nepopsatelné!“ vyhrkl Harry a pro jednou mluvil úplnou pravdu. „Knihovna je nesmírně rozlehlá, pozemky jsou neuvěřitelné a dokonce má i svoje jezero. Patří k němu i famfrpálové hřiště s profesionálními standarty. A také tam můžeme jezdit na koni, což děláme odjakživa, co si pamatuju,“ rozohnil se.
„Dohodli jsme se, že žít na hradě s sebou nese také určitě specifické aktivity,“ dodal Severus s úsměvem. „Takže jsme začali jezdit na koni a trénovat šerm.“
„A v poslední době se účastníme také turnajů,“ dodal Harry se smíchem.
„Turnajů?“ vyjekla Rita. „Jako je třeba klání v Rennes?“ zeptala se a oba čarodějové se rozesmáli.
„Zábavné, že zmiňujete zrovna ten,“ podotkl Severus, když jim věnovala nechápavý pohled.
„Z toho turnaje jsme se asi před týdnem vrátili,“ dodal Harry.
„Soutěžili jste?“
„Vyhráli jsme,“ odpověděli současně. Rita vypadala, jako kdyby Vánoce přišly dřív.
„Protože už nás tlačí čas,“ našpulila rty, „řekněte mi, co vás dovedlo až k vašim vynálezům. Začneme se Severusem?“ Aha, takže už jsme si potykali? Mistr lektvarů se v duchu ušklíbl.
„Je to výsledek mnohaleté práce. Zblízka jsem viděl, jaký má lykantropie dopad na kouzelníka, a rozhodl jsem se s tím něco dělat. Trvalo mi to roky neúspěšných pokusů a trpělivosti, ale je to konečně hotovo.“ Otočil se k zelenookému chlapci a pyšně poznamenal: „I Harry mi hodně pomáhal.“
„Nesmysl,“ bránil se.
„Nikdy by to ale nepřiznal,“ dodal Severus. Rita mezi nimi několikrát proběhla pohledem, než se vrátila ke svému psaní.
„A co Kulový blesk?“ zeptala se. „Aby třináctiletý čaroděj navrhl závodní koště, to je neslýchané.“
„Všechno to začalo na Silbreithu, když mi bylo jedenáct. Vždycky jsem miloval famfrpál…“
„Hraješ v Bradavicích na místě chytače pro nebelvírský tým, správně? Nejmladší chytač za poslední století?“ přerušila ho. Chlapec přikývl, nevyvedený z míry.
„Správně. Každopádně, Severus mi dal nějaká stará košťata, která jsem si mohl rozebrat. Navrhování pak přišlo samo, a než jsem se nadál, vznikl Kulový blesk. Který by nikdy nebyl dán k prodeji, kdyby mě Sev nepřesvědčil.“ Novinářka psala jako o život.
„To je…“ musela se zastavit, aby si pročistila hrdlo. „Tak, jaké jsou plány do budoucna?“
„No, v září se vrátíme do Bradavic, já budu učit a Harry bude pokračovat ve svém studiu. Ale už jsme také přišli s něčím, o čem brzy uslyšíte,“ přiznal profesor. Reklama zadarmo, tak tomu říkal Nagnok.
„Opravdu?“ vyhrkla.
„Ano,“ pokračoval Harry. „Je to náš společný projekt s názvem Paměťová koule.“
„To je fascinující.“
„A výstižné, jak budete moct sama posoudit.“
„Jak to?“ zeptala se polichoceně.
„Ještě jsme o tom nikdy dřív nemluvili,“ vysvětlil Severus. Rita neskrývaně vykřikla a připravila se k zapisování čehokoliv, co se jí chystali říct.
„Paměťová koule si svoje jméno zaslouží,“ vysvětloval Harry. „Pracuje jako malá myslánka, ale nahrává a přehrává vzpomínky jen v okamžiku, kdy je aktivovaná. Pojme šest hodin vzpomínek a bude vypuštěna do prodeje těsně před Světovým pohárem ve famfrpálu.“
„U Merlinových vousů!“ vyhrkla. „Vy dva se tedy nenudíte.“ Přikývli.
„Teď by mě zajímalo…“
„Rito, drahoušku, co děláš s mými modely?“ ozval se hlas jejího fotografa. „Máme zpoždění.“
„Nemůžeš počkat ještě pět minut?“ napružila se a dívala se na oba čaroděje, jako by je chtěla připoutat k židli a už je nikdy nepustit.
„Pět minut u tebe nikdy není pět minut!“ nařkl ji Richie, když si přišel Harryho se Severusem odvést. „Vy jste měli dvojitý rozhovor? Perfektní! To se nám bude hodit do focení. Pojďte! Musíme vás trošku upravit a nemáme na to celý den!“ poručil jim a oni se zvedli ze židlí, aby ho následovali. Rita je však zastavila, když se snažili odejít.
„Zase si vás najdu, drahoušci,“ řekla, upravila Harrymu límeček a poklepala Severuse na hrudi. „Brzy, doufám.“ Pak se otočila a odešla, za sebou nechala dva ohromené čaroděje.
„Ona právě…“ zeptal se Harry a hlasitě polkl.
„Ano,“ potvrdil Severus.
„Pojďte, moji hezcí chlapci. Říkám vám, že na to nemáme celý den,“ vyhrkl Richie.
„A teď to udělá i on, že?“ zeptal se Harry rozrušeně.
„Nejspíš,“ souhlasil Severus a postrčil ho, aby spolu čelili osudu.
Za soumraku už byli zpátky na Silbreithu, kde se v knihovně skrývali před světem.
„To byla hrůza,“ vydechl Harry už asi podesáté. A asi podesáté Severus souhlasil.
„Ano,“ potvrdil. Právě se snažil zařadit všechny knihy, které použil pro svůj vlkodlačí lektvar, zpátky na svoje místo.
„Tati?“ zeptal se Harry o něco později a jeho oči bloudily po názvech knih, které stále ležely na podlaze. Jeho výraz byl zamyšlený, Severus ho v poslední době takhle už několikrát přistihl.
„Ano, Harry?“ Chlapec polkl a podíval se na profesora s pochybností v očích. „Můžeš mi říct všechno, Harry, to víš.“
„To není o tom, co bych nemohl říct tobě…“ zamumlal chlapec a Severus se ušklíbl, když pochopil.
Harrymu nevadilo mluvit se svojí rodinou. V čem být opatrný a v čem je ohromit, o tom Harry se Severusem diskutovali několik posledních týdnů. To, co neprobrali, byl Neville. No, teď se to asi mělo změnit.
„Chceš to říct Nevillovi, že?“ Zelené oči se rozšířily v odpovědi a Severus se usmál.
„To jsem tak průhledný?“ zeptal se Harry a taky se pousmál.
„No, ne, ale jsi můj syn. Nevím, jak bys přede mnou mohl skrývat, že tě něco trápí. Spojit si souvislosti už nebylo tak těžké.“
„To vidím.“
„A co bys mu chtěl říct?“ zeptal se Severus, přestože odpověď znal.
„Byl bys naštvaný, kdybych řekl „všechno“?“ sklopil zrak Harry. Profesor povzdechl, přistoupil k němu blíž a položil mu ruce na ramena.
„Varoval bych tě, že tvoje tajemství je potřeba střežit. Řekl bych ti, že pořád musíš být opatrný. Že by sis to měl promyslet a zvážit každý možná scénář. Ale ne, nebyl bych naštvaný.“ Harryho oči se zvedly zpátky k těm černým.
„Opravdu ne?“
„Ne,“ ujistil ho Severus. „Neville je tu pro tebe vždycky a patří k těm vzácným lidem, kteří jsou loajální, aniž by byli směšně tvrdohlaví. No, aspoň většinou.“ Harry se zasmál poslední poznámce.
„To je. A tati,“ začal Harry a protřel si kořen nosu, „je pro mě jako bratr, aspoň v posledním roce byl. Víc než Adrian, což je docela smutné,“ podotkl chlapec a poprvé tak řekl nahlas slova, o kterých přemýšlel celý rok. „Cítím, že mu to potřebuju říct.“
„Myslím, že tomu rozumím. Ale udělej to opatrně, Harry. Když mu to řekneš, byl bych rád, kdybys mě nechal naučit ho základy Nitrobrany. Ne, že bych si myslel, že někdo zkusí přečíst jeho mysl, ale raději bych to neriskoval.“ Harry se usmál a rozběhl se mu přímo do náruče.
„To bys opravdu udělal?“
„Pochybuješ o mě?“ zeptal se Severus, odtáhl se a rozcuchal svému synovi vlasy. „Pošli mu zítra sovu a pozvi ho k nám. Budu tu, když mu to řekneš.“ Harryho odpovědí byl oslňující úsměv.
„Díky, tati,“ vyhrkl a obejmul ho ještě jednou.
„To nestojí za řeč,“ ujistil ho Severus. „A děkuju, že jsi mi to napřed řekl. Kdybys to dřív všechno vyhrkl Nevillovi, to bych pak byl naštvaný.“ Harry se ušklíbl a přikývl.
„Víš, že to bych nikdy neudělal.“ Severus přikývl na oplátku.
„A teď, chtěl bys pomoct svému otci s tímhle nepořádkem,“ řekl Severus a ukázal na knihy kolem sebe, „nebo chceš jít raději ten dopis napsat hned?“
„Myslím, že se chvilku zdržím a pomůžu ti,“ odpověděl Harry a ohnul se, aby sebral starý tlustopis o bylinkářství.
„Vůbec jsem si neuvědomil, kolik knih jsi za posledních sedm let přečetl.“ Severus přikývl a podíval se kolem sebe. Dokončení lektvaru trvalo dlouho. Proto mu dalo opravdu práci, než uklidil všechny knihy, které při tom za všechny ty roky použil. Teď se díval na knihy, na které už si dávno nevzpomněl.
Jedna konkrétní upoutala jeho pozornost. Pohřbil ji v nejhlubších zákoutích své mysli s tím, že není hoden toho, co nabízí. Ale teď? Teď by si ji mohl znovu přečíst. Na to ale musí být sám.
Harry mu dal perfektní výmluvu, když o pár minut později hlasitě zívl. Přestože chtěl pomáhat, rušný den se na něm podepsal.
„U Merlina, jsem vyřízený,“ pronesl chlapec.
„Mazej do postele,“ usmál se Severus. Harry se zvedl a ukázal na stále vysokou hromadu knih, které ležely před Severusem.
„Jsi si jistý, že už to beze mě zvládneš?“
„Samozřejmě,“ odvětil Severus, zvedl další knihu a vrátil ji na příslušnou polici. „Nejspíš se zachovám rozumně a nechám to na zítra. Jdi si odpočinout, zítra máš velký den!“ Harry se zasmál a popřál mu dobrou noc.
Severus jen tak stál a čekal, až kroky chlapce dozní v chodbě. Pak si vzal knihu, na kterou se díval. Byla to tatáž kniha o symbolech, kterou dal Harrymu před sedmi lety. Pomalu otáčel stránky, než našel to, co hledal.
Zaklínadlo na tvorbu emblému bylo přesně tam, kde si ho pamatoval.
„Ve válce přišla doba, kdy byli čarodějové označeni jako otroci znakem svého pána. Tato temná magie se vpila až do morku jejich kostí a zůstala tam, dokud nezemřel ten, kdo byl označený, nebo ten, kdo značku vytvořil. Žádný čaroděj nebo čarodějka nemůže do svého těla magicky vyrýt dva emblémy, dva zdroje magie, které by spolu bojovaly o nadvládu…“
Severus si znovu přečetl pasáž, kterou našel před lety. „Čarodějové však můžou odkouzlit znak svého pána a nahradit ho svým vlastním. Celý proces je však doprovázen nesnesitelnou bolestí…“ Severus zvedl oči od textu a pomalu se posadil na podlahu, knihu rozevřel před sebou. Opatrně si vyhrnul levý rukáv od košile.
Tam se černala temná značka, posmívala se mu jako vždycky, vybledlá, ale vždycky přítomná. Přichází druhá válka, pomyslel si, a i když byly jeho špionážní schopnosti užitečné, teď nastaly jiné okolnosti. V tomto bodě by měl potíže přesvědčit Voldemorta o své věrnosti a hlavně, nevěřil, že by toho byl vůbec schopný. V téhle válce už to nebyla jeho role, skrývat se ve stínech. Tentokrát bude bojovat otevřeně, ať už to z něj udělá hledaný cíl nebo ne.
Znovu se podíval na popis procesu – nesnesitelná bolest. Takže v podstatě, když se budeš svíjet v bolestech, spravíš to? S tím už mám zkušenosti, pomyslel si sarkasticky a vytáhl svoji hůlku. Tohle byl konec kapitoly jeho života jako Smrtijeda. Když se mu to teda podaří. Samozřejmě, bude to bolet.
Vyslal kouzlo dřív, než si to mohl ještě rozmyslet. Z jeho hůlky vyplynul lehký, bílý kouř a pomalu obkroužil temnou značku. Necítil žádnou bolest, když se kouzlo snášelo blíž a blíž značce, a chvíli si myslel, že něco udělal špatně. Jeho obavy byly ale zbytečné, bolest přišla brzy. Lapl po dechu, když se lhostejnost náhle změnila ve spalující bolest. Kouzlo se dotklo jeho kůže a miliony rozpálených jehel se mu zabodávaly hlouběji a hlouběji do kůže spolu s ním. Severus padl na tlustý koberec a nevidoucíma očima se díval ke stropu.
Jako by mu krev v těle vzplála a začala se vařit, jako by mu z těla odlupovali kůži zaživa, přičemž těžiště jeho mučení bylo v levém předloktí. Jediná věc, která mu zabraňovala křičet, byla všechna ta odhodlanost, kterou si vybudoval během čelení kouzlu Cruciatus. Ani to se však s tímhle nedalo rovnat. Zrovna se chtěl vzdát a vykřičet se z té agónie, když se vlna bolesti zvedla naposledy a jemu připadalo, že má celou ruku oddělenou od těla. A bolest byla pryč.
Těžce lapal po dechu, zatímco ležel na koberci a nehýbal se. Bál se, že i sebemenší pohyb by vyvolal novou vlnu bolesti. O několik minut později naklonil hlavu ke straně. Dobrou zprávou bylo, že měl ruku stále na svém místě. Špatnou zprávou bylo, že se bude muset pohnout, aby se přesvědčil, že kouzlo fungovalo.
Pomalu protáhl protestující svaly a zvedl ruku ze země, podívat se ale neodvažoval. Vypadalo to ale, že hýbat se může, a tak se odvážil zvednout.
Místo, na kterém byla značka, bylo stále zahaleno obláčkem kouře. Žíly mu vystupovaly, jako by dlouhé hodiny trénoval šerm, a každý sval ho bolel. A tam, kde bývala značka Temného pána, se teď černal symbol, který vypadal jako kombinace keltského kříže a hvězdy, jejíž cípy zářily ze středu kříže. Znak byl sotva tři a půl palce dlouhý a dva palce široký. Severus na něm mohl vidět mistrovskou značku pro lektvary, temná umění, přeměňování a formule, stejně jako ty učňovské, které byly rozmístěné kolem hlavního znaku.
Severus zvedl ruku výš a přitiskl si ji k hrudi, dlaní si přikryl splašeně bušící srdce. Potom se v čiré úlevě začal smát. Díval se před sebe a kolébal se tam a zpátky, dokud mu z očí nevytryskly slzy. A tak tam zůstal, dokud neupadl do spánku. Na podlaze své knihovny, smějící se a plačící nad tím, co všechno ten emblém znamenal.