45. Dlouho odkládaná překvapení
Severus zvedl ruku výš a přitiskl si ji k hrudi, dlaní si přikryl splašeně bušící srdce. Potom se v čiré úlevě začal smát. Díval se před sebe a kolébal se tam a zpátky, dokud mu z očí nevytryskly slzy. A tak tam zůstal, dokud neupadl do spánku. Na podlaze své knihovny, smějící se a plačící nad tím, co všechno ten emblém znamenal.
Bylo těžké druhý den ráno vysvětlit Harrymu, co se stalo. Když ale slova nestačila, prostě jen chlapci ukázal nový emblém. Ten nejdřív nechápavě zíral, ale pak začal radostně poskakovat po místnosti. Událost byla tradičně oslavena čokoládou a výletem na Příčnou ulici.
Severus musel odpoledne dohlédnout na nějaké poslední testy vlkodlačího lektvaru a přitom se ze všech sil snažil vyhnout Popletalovi, který se ho neustále snažil přesvědčit, že ho představí na čestném galavečeru, který bude pořádán třicátého července. I Harry ho přesvědčoval, aby tam šel. Připomínal mu, že jeho rodina se nevrátí dřív než navečer jednatřicátého. Stejně tak ho otravoval ohledně svého narozeninového dárku, který mu ale Severus odmítl odhalit dřív.
Všechny ty řeči o dárcích však byly jen způsobem, jak mladého chlapce rozptýlit od myšlenek, které ho jistě ráno napadly jako první. Harry napsal dopis Nevillu Longbottomovi a zeptal se ho, jestli by nechtěl několik dní přes léto strávit u nich doma. Připojil adresu k Potter Manor – plánem bylo vzít Nevilla na Silbreith právě odtud.
Kdyby šlo vše podle plánu, bylo by to jednoduché, pomyslel si Severus, když seděl s Harrym u čokoládové zmrzliny.
„Nevím, co by bylo horší,“ přiznal Harry a neustále točil lžičkou ve zmrzlině, až z ní vytvořil ledovou kaši. „Kdyby mi odepsal, že nemůže přijít, a všechno se dozvěděl z novin – nemůžu mu všechno napsat jen tak v dopise! – nebo kdyby přijel a pak mě nenáviděl za to všechno, co jsem před ním tajil.“
„Jsi zosobněním optimismu, Harry,“ podotkl Severus suše a pozorně syna sledoval. „Zvážil jsi, že by Nev mohl všechno přijmout klidněji, než od něj čekáš?“
„Protože všechny moje plány jdou obvykle tak hladce, nemyslíš?“ zajímal se Harry hlasitě a jeho hlava dopadla na stůl.
Mladá dívka sedící o několik stolů vedle se zahihňala a potom se začervenala, když se na ni Harry zmateně podíval. Severus nad celou tou scénou jen zavrtěl hlavou.
„Jenom říkám: počkej a uvidíš. Mohl bys být příjemně překvapen, to si myslím,“ trval na svém profesor. „Podívej, i kdyby došlo na nejhorší, budu tam. To víš.“ Harry krátce přikývl, než změnil téma na první várku Paměťových koulí, které byly dány do produkce. Nezáleželo na výsledku, přemýšlení o možných dopadech celé situace akorát zhoršovalo jeho obavy.
Ať už si to odůvodňoval jakkoliv, nedokázal zabránit přílivu paniky, který ho zachvátil, když od Nevilla přišla odpověď, že samozřejmě rád přijede. Jeho babička byla očividně radostí bez sebe, že má její vnuk spojení s někým z Potterových a to, že s ním Neville stráví celý týden, jí dělalo radost. Harry si však byl jistý, že ještě radši by byla, kdyby to bylo spojení s jeho starším bratrem.
O dva dny později přijel Harry na Potter Manor a s bušícím srdcem sotva po hodině spánku, aby tu společně s naprosto klidným Severusem počkal na Nevilla. Seslali na sebe krycí kouzla pro „poslední show“ a opět jimi byli svázaní, na což si za poslední měsíc svobody už odvykli.
„Přestaň se pořád ošívat,“ promluvil Severus na chlapce a snažil se zachovat si svůj klid, Harryho obavy nepotřebují ještě rozdmýchávat jeho vlastní. Chlapec se sotva držel.
„Skoro jsem zapomněl, jak jdou krycí kouzla cítit,“ pokrčil rameny, jako by se chtěl kouzla zbavit. „Je to trochu divný.“
„To máš pravdu,“ uznal Severus.
O chvíli později odbily dědečkovy hodiny v hale desátou hodinu a plameny v krbu zezelenaly. Mistr lektvarů se s pobaveným výrazem zvedl. Harry napsal Nevillovi vysvětlení, proč tu bude taky, takže chlapce aspoň uklidnilo, že ví, do čeho jde.
„Už jde,“ zamumlal Harry, načež jeho kamarád vystoupil z krbu s taškou přehozenou přes rameno. Jako první si uvědomil, jak Neville vyrostl. Rozhodně byl vyšší a z jeho tváří se už ztrácela dětská baculatost. I jeho končetiny rychle vyrostly, poznamenal v duchu, když Neville zakopl hned, jakmile vystoupil z krbu.
„Ahoj, Harry,“ zahalekal hlasem hlubším, než si Harry pamatoval. „Profesore Snapee.“ Úsměv na jeho tváři trochu povadl, když přistál pohledem na černě oděné postavě profesora. Severus přikývl a Harry k němu přispěchal, aby ho objal.
„Ahoj, Neve. Koukám, že ses vytáhl.“ Ať už byly jeho obavy jakékoliv, Harry cítil, jak se jeho nálada zlepšuje s pohledem na svého kamaráda.
„I babička to říká,“ přiznal chlapec.
„No,“ začal a rozhlédl se po domě, „kam si můžu dát věci?“ Harry věnoval letmý pohled Severusovi, který povzbudivě přikývl.
„Vlastně, Neve, tady nezůstaneme,“ informoval ho s vážným pohledem.
„Ne?“ Na Nevillově tváři se odrážel zmatek.
„Přes prázdniny zůstávám u Seva. No, zůstávám u Seva mnohem déle než během prázdnin, ale… podívej, slibuju, že ti všechno vysvětlím,“ Harry se odmlčel a hluboce se nadechl. „Pamatuješ, jak jsem říkal, že několik věcí o sobě nemůžu nikomu říct?“ Neville přikývl. „Myslím, že je čas, abych ti to všechno řekl.“
„A to, že nezůstaneme tady, s tím má něco společného, správně?“ ujišťoval se Neville, čímž projevil hloubku vnímání, kterou na něm Harry obdivoval celý minulý rok.
Chlapec vypadal zmateně, ale ne ostražitě, což si černovlasý chlapec vyložil jako dobré znamení.
„Ano, má to s tím společného úplně všechno,“ přiznal Harry a jeho hlas zněl pevněji a jistěji, než jak se cítil.
„Musíme ještě jednou použít letaxovou síť, jestli ti to nevadí,“ podotkl Severus, aby celý proces urychlil. „Půjdu první, ty za mnou a Harry nakonec.“ Chlapec přikývl a trochu zbledl. Celkově však reagoval lépe než na Vánoce, když ho vzali na Příčnou ulici pro novou hůlku. Severus v této chvíli rozuměl, proč mu Harry důvěřuje se svým tajemstvím. Se vší tou věrností, kterou v sobě Longbottom měl, by se hodil do Mrzimoru, pomyslel si a myslel to jako ten nejlepší kompliment.
„Nemáš se čeho bát, ujišťuji tě.“ Neville se podíval na svého kamaráda a přikývl.
„Tak tedy jdeme.“ Severus se na chlapce usmál – což ho šokovalo víc než celý rozhovor dohromady – a vstoupil do zelených plamenů.
„Silbreith!“ zvolal a po zášlehu zelených plamenů zůstal Harry s Nevillem sám.
„Jen běž dovnitř a řekni „Silbreith“, dobře?“ instruoval ho Harry.
„Silbreith, mám to,“ přikývl Neville.
„A slibuju, Neve, že to pochopíš,“ slíbil Harry a zabořil pohled do země. „Jen, prosím, až tam budeme, nech mě ze sebe všechno dostat, než se začneš ptát. Potom ti odpovím na cokoliv, přísahám, jen…“ díval se prosebně do hnědých očí svého přítele. „Bude to těžší, dokud to všechno nebude venku.“
„Tak dobře,“ souhlasil Neville prostě a vstoupil do plamenů. „Důvěřuju ti, Harry, to víš.“ Pak se otočil, nabral si plnou hrst prášku a pousmál se. „Ale prolog můžeš zkrátit. Není potřeba moc představivosti pro ty nejhorší scénáře,“ zamračil se. „Neumíráš na nějakou vzácnou chorobu, na kterou nedokáže vyrobit lektvar ani profesor Snape, že ne?“ Harry na svého přítele jen tupě zíral, než několikrát zamrkal a rozesmál se.
„Ne, nic takového,“ ujistil ho a otřel si slzu z tváře.
„Tak dobře,“ opakoval Neville, hodil prášek do plamenů a jasně vyslovil název místa.
Když se plameny uklidnily, Harry se zhluboka nadechl a následoval svého přítele. Snažil se moc nepřemýšlet o tom, co ho čeká.
Když vystoupil z ohniště na Silbreithu – přivítán teplým dechem domova a jistou přítomností svého otce – napůl přesvědčil sám sebe, že to dokáže. Neville byl jeho kamarád a bratr. Dlužil mu svoji důvěru a upřímnost.
Když už je řeč o Nevillovi, ten stál a vypadal naprosto ohromený svým okolím. Harry nikdy ve svém životě nepřestal oceňovat krásy Silbreithu, ale počáteční úžas nad zázrakem, že může žít na hradě, byl brzy přehlušen teplým pocitem domova. Reakce jeho kamaráda byla přesto naprosto pochopitelná.
„Tohle jsou Bradavice?“ zeptal se Neville, zatímco se rozhlížel kolem dokola.
„Ne,“ odpověděl Severus.
„Ale je to hrad.“ Chlapec zvedl pohled k vysokým stropům a přejel veškerý prostor mezi nimi a podlahou.
„To je,“ ujistil ho Harry, čímž o sobě dal svému kamarádovi vědět.
„Říká se mu Silbreith a nachází se ve Skotsku, o něco severněji než Bradavice,“ poučil ho Severus. „Harry a já mu říkáme jednoduše: domov.“ Nevillovy oči se okamžitě rozšířily a jeho pozornost se vrátila ke dvěma společníkům.
„Nechtěli byste se přesunout do knihovny? Bylo by to mnohem pohodlnější než tady jen tak stát.“
Neville se snažil moc neuvažovat nad tím, že Severusův domov – a také Harryho – je nejen hrad, ale má i vlastní knihovnu. Raději přikývl a nechal se svým kamarádem vést.
Beze slov procházeli chodbami a schodišti a Neville se snažil všechno vstřebat.
Takže, profesor Snape žije na hradě. Hm. Ze všech věcí, které čekal, když mu Harry řekl, že v Mistrovi lektvarů je víc, než lze vidět, bylo vlastnictví hradu tím posledním. Když prošli dolů imponující galerií – portréty vypadaly stejně šokovaně, že ho vidí, jako on, že se nachází na hradě – ocitli se před velikými dvojitými dveřmi. Když před nimi zastavili, chlapec si domyslel, že vedou do knihovny. Harry se na svého kamaráda povzbudivě usmál a otevřel dveře.
Byla to knihovna, jak si Neville uvědomil, když zíral s pokleslou bradou. Budící se slunce zářilo skrz barevná okna a celá dvě podlaží plná polic s knihami se tak koupala v barevném světle. Někdo za ním si pročistil hrdlo, Neville se otočil a civěl na profesora Snapea. Muž mu věnoval stejně povzbudivý úsměv jako před chvílí Harry, čímž ho ohromil ještě víc.
„Myslím, že vás tady nechám,“ řekl klidně a otočil se k Harrymu. „Až budete hotovi nebo když budete něco potřebovat, zavolejte Minnie a ona mi dá vědět, dobře?“ Harry přikývl. Nastal čas.
„Jasně. Díky, tati.“ Neville zalapal po dechu, když se Severus usmál ještě šířeji. A Mistr lektvarů cítil, že by se tak mohl usmívat už navěky. Tohle bylo poprvé, co ho Harry nazval tátou v přítomnosti někoho, kdo je znal. Někoho jiného než domácích skřítků. Jeho srdce zaplavilo hřejivé teplo.
S posledním úsměvem opustil knihovnu a nechal za sebou jednoho odhodlaného a jednoho ohromeného chlapce.
„Tati?“ opakoval Neville a cítil, jak se mu začíná točit hlava.
„Ano,“ potvrdil Harry a na tváři se mu usadil omluvný úsměv. Ne za to, že Severuse nazval otcem, ale za to, že na svého nic netušícího přítele svrhl bombu. „A to ještě ani zdaleka nekončím.“
„Tati?“ opakoval Neville. „To je tvoje tajemství? Profesor Snape je tvůj otec? Ale jsi přece Adrianovo dvojče! Profesor Snape je i jeho otec? Jak je to možné? Myslím, bez urážky, ale Adrian je věrnou kopií tvého táty, myslím pana Pottera, myslím… dokonce ani nevím, co si myslím!“ rozhorlil se chlapec a ruka mu vylétla k hlavě, která se mu točila. Když Harry viděl kamarádovu úzkost, přiblížil se k němu.
„Možná se na to posadíme. Nebo aspoň ty bys měl,“ usoudil a odvedl Nevilla ke křeslům u krbu. „Já radši postojím, jestli to to nevadí.“ Hnědooký chlapec místo odpovědi zabručel a netrpělivě čekal, až ho nevolnost přejde a Harry mu to začne vysvětlovat.
„Minnie!“ zavolal Harry náhle a Neville sebou trhl. Ozval se hlasitý praskavý zvuk a před ustaraným Harrym se objevil domácí skřítek v čistém a načechraném ručníku.
„Ano, mladý pane Harry? Je všechno v pořádku?“ Mladý pán se usmál a přikývl.
„Všechno je v pořádku, Minnie, neboj se. Mohla bys nám, prosím, přinést trochu studené vody? Možná ji budeme potřebovat.“ Skřítka přikývla a zmizela, jen aby se o chvíli později objevila se džbánem vody a dvěma křišťálovými sklenicemi na stříbrném podnose.
„Bude to všechno, pane Harry?“ zeptala se.
„Zatím ano. Jen ještě řekni tátovi, ať na té chodbě nevychodí díru, jak tam pořád pochoduje, ano?“ dodal a ušklíbl se. Nebyl zrovna v náladě na žertování, ale nechtěl, aby si i chudák Minnie dělala starosti. „Ještě, že tam máme koberec,“ uzavřel. Zdálo se, že jeho slova měla účinek, jaký zamýšlel. Skřítka se uvolnila a její obavy zmizely.
„Samozřejmě, pane Harry.“ A s dalším praskavým zvukem byla pryč.
„Mladý pane? U Merlinovy brady, ty jsi opravdu jeho syn!“ zaskřehotal Neville.
„Ano,“ souhlasil Harry, „možná bych to ale měl vzít od začátku. A když říkám od začátku, obávám se, že musím začít před patnácti lety, kdy byl Voldemort na vrcholu. Krátce po tom, co jsem se narodil.“
„Celých patnáct let, říkáš?“ vyhrkl Neville a jeho šok a obavy nad posledním objevem ještě prohloubil strach ze zmínky Voldemortova jména.
„Plus mínus měsíc,“ pokrčil rameny Harry a smutně se usmál.
„Když si myslíš, že se ti to tak bude vysvětlovat líp…“
„Ano, bude.“
„Tak pojď na to,“ téměř zaprosil Neville a zabořil se hlouběji do křesla potaženého plyšem.
Harry přikývl a začal před svým kamarádem chodit sem a tam, znovu si vybavoval pořadí, v jakém mu chtěl sdělit všechno, co se stalo. Najednou se zastavil a zabodl do Nevilla intenzivní pohled.
„Abys přesně pochopil, co se stalo, musím tě zasvětit do dvou proroctví. Jedno bylo vysloveno před více než tisíci lety a jedno před patnácti. Obě zmiňují více méně stejný řetězec událostí, jen jedno bylo trochu detailnější než druhé. Asi bych měl začít s tím novějším. To, koneckonců, dalo všechno do pohybu. Zatím se chytáš?“ Neville se na něj díval ohromeně, ale zaujatě. Proroctví? Dvě? O co tady jde?
„Snažím se,“ odpověděl a opravdu se snažil ze všech sil sledovat, o čem jeho kamarád mluví.
„Tak dobře. Jak jsem řekl, před patnácti lety byl Voldemort silnější než kdy dřív. Všechno naznačovalo, že vyhraje válku a naše strana ponese následky. Ale potom bylo z ničeho nic vysloveno proroctví. Proroctví, které odhalovalo vodítka k Voldemortově porážce.“ Nevillova pozornost se absolutně upínala k příběhu a ani se sebou neodvažoval cuknout při zvuku Voldemortova jména, aby Harry nepřerušil svoje vyprávění.
„A?“ vydechl a Harry se smutně usmál. Místo odpovědi začal recitovat.
„Ten, kdo má sílu porazit Pána zla… narozen těm, kdo se mu už třikrát postavili, když sedmý měsíc bude umírat… a Temný pán ho označí jak sobě rovného, ale on bude mít sílu, kterou Temný pán nezná… a jeden zemře rukou druhého, protože ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… ten, kdo má moc porazit Pána zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“
Slova obou proroctví měl hluboce vštípená v mysli, protože si je přehrával znova a znova během nocí, kdy nemohl spát, a kdy se z nich snažil vyčíst skrytý smysl. Bylo lepší znát svoji budoucnost, nebo žít přítomnost v blažené nevědomosti? Takové úvahy mu vždycky jenom způsobily bolest hlavy. Tolik si přál žít život bez stínů strachu z těchto proroctví, přestože věděl, že bez nich by svůj život neměl. Konečně se rozhodl, že to pro něj bylo prostě varování. A s tím to nechal být. Jaký mělo smysl doufat, že se změní něco, co už se dávno stalo?
„Co?“ dumal Neville. „Kdo to proroctví řekl?“
„Tohle bylo vysloveno naší drahou profesorkou Trelawneyovou, Neve, vyslechl si ho Albus Brumbál.“ Vypadalo to, že závrať se k Nevillovi vrátila, protože si chytil hlavu do dlaní.
„Zatraceně, nemůžu tomu uvěřit,“ vyhrkl a jeho chování už jasně ukazovalo, jakou bolestí hlavy trpí.
„Taky jsem nejdřív nemohl,“ přiznal zelenooký chlapec a unaveně si přejel rukama přes oči.
„Když budeš chtít, tak po tom, co ti všechno vysvětlím, ti můžu ukázat vzpomínky, jak jsem se o obou proroctvích dozvěděl. Do pekla, můžu dokonce všechno zopakovat pod veritasérem, jestli budeš radši…“
„To nebude potřeba,“ ujistil ho Neville. Nezpochybňoval to, co Harry říká. Ale, u Merlina, měl tolik otázek, jeho mysl vířila v očekávání. Prozíravě však nechal Harryho pokračovat ve svém vyprávění. Možná si tak bude některé ze svých otázek moct zodpovědět sám.
„Díky, Neve,“ poděkoval Harry vděčně. To, že měl Nevillovu důvěru, pro něj znamenalo víc, než dokázal vyjádřit slovy.
„A mohl bys teď…“
„Ano, samozřejmě,“ přikývl Harry a nadechl se, aby pokračoval. „Jak jsi pochopil, to proroctví se doneslo až k Voldemortovým uším.“ Odpovědi na otázky „jak“ a „kým“ byly tajemstvím, které stále nebyl připravený sdílet. A navíc to nebylo jeho tajemství. A jeho otec už pro to trpěl dost. „Nebo aspoň jeho první část, jak jsem pochopil. Ta část, kde se říká, že na konci sedmého měsíce se rodičům, kteří mu třikrát čelili a přežili, narodí dítě.“ Neville přikývl.
„Problémem bylo, že proroctví nespecifikovalo, kdo tím dítětem bude,“ zamračil se Harry, „můžu tě ujistit, že srozumitelnost není předností žádného proroctví.“ Nevillova hlava se zatočila. Harry řekl, že to proroctví nespecifikovalo, které dítě to bude. Když sedmý měsíc bude umírat… kolikrát se Temnému pánovi postavili jeho rodiče?
„Co tím myslíš?“ Harry si unaveně povzdechl, svěsil ramena a Neville měl znovu pocit, že jeho přítel nese tíhu světa.
„Byli tři kandidáti. Tři chlapci, kteří se narodili na konci července a splnili všechna kritéria proroctví. Jako první ses jednatřicátého července narodil ty, Neve.“ Chlapec zbledl, ale přikývl. Tak napůl už to očekával. „Jako druhý se kolem jedenácté večer narodil Adrian. A pak, několik vteřin před půlnocí, jsem se narodil já.“ Několik vteřin před půlnocí. Jak moc blízko konci července to mělo být? Zachvěl se. Pořád to ale byl Adrian, kdo zastavil Temného pána, ne?
„Já jsem ale nebyl tím, o kom mluvilo proroctví,“ vydedukoval Neville, dál se ale neodvažoval promluvit. Všechno to bylo tak neskutečné.
„Ne,“ potvrdil Harry. „Ne, ty jsi čistý,“ pousmál se a rukou si projel vlasy.
„A stejně tak, přes všechny nepřímé důkazy, i Adrian.“ Neville se zajímal, jak se vůbec udržel při vědomí, když se všechno, na čem byla založena svoboda kouzelnického společenství posledních třinácti let, zhroutilo v jediné krátké větě.
„Ale Harry… to proroctví říká, že ten, kdo má… že ho Temný pán označí jako sobě rovného. Adrianova jizva…“ Harry si prostě vyhrnul tričko a ukázal na značku, která tentokrát nebyla zahalena krycím kouzlem. Neville jen ohromeně zíral.
„Jak jsem řekl, nepřímé důkazy, Neve,“ povzdechl si a znovu značku skryl. „I když tenhle emblém nebyl viditelný, dokud mi nebylo sedm, fakt, že se nikdo neobtěžoval podívat se, je zřejmý. No, táta se podíval, ale on… je to jen můj táta. Tyhle věci prostě ví, neptej se mě jak.“
„Mluvíš o profesorovi Snapeovi?“ zeptal se Neville, i když už znal odpověď. „Ale právě jsi řekl… James je tvůj táta.“
„Biologický. V tomto bodě už je to jen formalita,“ vysvětlil Harry prostě.
„U Merlina, to je zamotaný.“ Harry chápavě přikývl.
Jediným řešením bylo pokračovat ve vysvětlování. A tak to udělal. Mluvil o tom, jak se se Severusem potkali, jak mu rodiče během let věnovali stále méně pozornosti, jak byl zanechán ve stínu Adrianova tréninku a jak začal trávit víc času s mužem, kterého postupně začal považovat za svého opravdového otce. Mluvil a mluvil, dokud se nedostal k tomu osudnému dni krátce po svých sedmých narozeninách.
„Adrian zrovna dostal svoji hůlku,“ řekl a napil se vody, aby svlažil svoje vysušené hrdlo. „Že bych ji mohl dostat taky, to nikoho ani nenapadlo, takže se táta rozhodl, že mě nějaká kouzla naučí sám a rozptýlí mě tak. Stal se z toho zvyk,“ usmál se Harry a Neville jen otupěle přikývl. „Takže jsme začali dělat lektvar, dokrvovací lektvar, myslím, když nad krbem přelétla sova a přinesla dopis. V následujícím zmatku se nám podařilo hodit do kotlíku všechny tátovy zásoby mandragory.“ Neville se otřásl, když si představil výsledek. Kořen mandragory byl silně nestabilní. „Dovedeš si představit ten výbuch,“ zasmál se Harry.
„O kolik mandragor šlo?“ zeptal se Neville, když se snažil představit si nepořádek, který to vyvolalo.
„Dost na to, aby to skoro zbořilo krb a zeď za ním,“ odpověděl zelenooký čaroděj. „Pořád si pamatuju, jak jsem ztuhl, když se blížily plameny, a myslel jsem jen na to, jak je, do pekla, zastavit. A pak se to stalo. Natáhl jsem ruce před sebe a ochránil jsem sebe a tátu před výbuchem. Myslel jsem si – páni, výbuch náhodné magie.“ Zatřásl hlavou. „Špatně. Jak táta okamžitě věděl, náhodná magie by neměla být tak pokročilá. Takže zůstala otázka, co se mnou je. Šli jsme s tím za Brumbálem, nebo aspoň měli v úmyslu jít.“
„V úmyslu?“
„Byli jsme… zadrženi. V okamžiku, kdy jsme vstoupili do Bradavic.“
Když Harry viděl Nevillův zmatený výraz, povzdechl si a ukázal na balíček, který Severus nechal na stole. Harry byl neoblomný v tom, že všechno řekne Nevillovi sám, ale Severus chápal, jak náročné to pro obě strany bude, a tak udělal věc, které se vyhýbal tři roky – prošel věci po Nicholasovi, které jim odkázal ve své závěti. Nebylo to nic moc jiného než jeho knihy a několik krabic. Mistr lektvarů si ale pamatoval, že Nicholas před lety mluvil o myslánce, kterou vlastnil. Myslánky byly vzácné a drahocenné artefakty, ceněné všemi čaroději. Kdyby jednu měli, mohlo by to být nápomocné.
Přesto se tomu Severus celou dobu vyhýbal jako čert kříži. Kdyby Nicholas předal svoji myslánku jemu a Harrymu, pravděpodobně by vzpomínky v ní nechal neporušené. Severus si nebyl jistý, zda vůbec někdy bude připravený je vidět, a dobře se znal, takže věděl, že kdyby ji našel, odolával by jen těžko. Teď ale přišel čas, kdy ji Harry potřeboval, osobní bolest musela jít stranou. A Nicholas jim myslánku skutečně dal. A ta teď ležela pečlivě zabalená před Harrym. Chlapec ji nerad používal, ale jak jinak se dalo vysvětlit setkání s Merlinem, aniž by vypadal jako blázen?
„Víš, byl jsem připravený o všem mluvit hodiny a hodiny,“ řekl Harry, rozbalil myslánku a opatrně ji položil na stůl před Nevilla, „ale jsou věci, které musíš vidět, abys jim uvěřil. Jsou příliš těžké na to, aby se daly jen vysvětlit.“ Vytáhl svoji hůlku, přiložil si ji ke spánku a vzpomínku za vzpomínkou umisťoval do myslánky, zkapalněné okamžiky jeho života divoce vířily obrazy na neklidném povrchu.
„Nechtěl jsem použít tuhle myslánku. Patřila někomu, na kom mi velmi záleželo a koho jsem ztratil. On…“ Harry si poraženě povzdechl. „No, uvidíš to,“ řekl nakonec a ukázal na myslánku. „Víš, jak myslánku použít?“
„Teoreticky,“ odpověděl Neville tiše.
„Je to jednoduché, půjdu s tebou.“ Neville přikývl a uvědomil si, kolikrát tohle gesto už za poslední hodinu udělal. Ale znovu, co víc se ještě mohlo stát?
Oba kamarádi se nadechli a ponořili se do sedmi let vzpomínek. Jako dva bratři spolu prošli Harryho vzpomínkami na Merlina, Flamelovy – pořád tak bolestivou vzpomínkou – úryvky z míst po světě, kde Harry byl společně se Severusem, jejich proměnou a skrýváním, Harryho roky v Bradavicích, vytvořením Kulového blesku a nakonec i druhým proroctvím. A Harry mluvil a vysvětloval, když celý svůj život ukazoval většinou tichému Nevillovi. Bylo už po poledni, když se vrátili do reálného světa.
„Musím si sednout,“ byla Nevillova první a pochopitelná reakce. Jeho svět se točil, když ho Harry vedl ke křeslu, a nohy mu vypovídaly službu.
„Tak, a teď to víš,“ promluvil na něj jemně zelenooký chlapec a čekal na jeho reakci, ať už měla být jakákoliv. Pomalu ze sebe sňal krycí kouzla, pod kterými se schovával dlouhé roky, a zíral do země. V hlavě mu pulzovalo a srdce se mu bolestivě svíralo. Tohle bylo ono. Neville zkouší zpracovat, čeho byl právě svědkem.
Harry byl tím, kdo porazil Temného pána. Byl to on, kdo mu znova a znova zabraňoval se vrátit, zachraňoval svého bratra a vystavoval se smrtelnému nebezpečí. Byl chlapec – nebo muž – který na sobě neustále pracoval, aby se připravil na boj, který se k němu blížil, zatímco se skrýval ve stínech, nikdy nežádal o slávu, kterou propůjčil svému bratrovi. Stále se utápěl ve vině ze smrti dvou lidí, které považoval za svoje prarodiče. Ve dvanácti letech vyrobil Kámen mudrců, potkal Merlina, jemuž se v mnohém podobal, navrhl Kulový blesk. Stále se nenáviděl za smrt muže, který ho a jeho bratra chtěl zabít. Byl dítětem rodičů, kteří ho odstrkovali ve prospěch jeho bratra, tak dlouho, až už se ani necítil jako součást rodiny. Ale hlavně, Harry byl jeho kamarád. Kamarád, který se rozhodl strhnout všechny zdi, které kolem sebe postavil, a nechal ho se podívat, co je za nimi. Po této myšlence už nebylo tak těžké dospět k jasnému závěru.
„Jak můžu pomoct?“ Harryho hlava vyletěla vzhůru, překvapený a zmatený pohled si vyhledal ten Nevillův. Tohle nebyla reakce, jakou čekal, uvědomil si Neville. Harry jen stál, čekal na soud, který ho shledá nevyhovujícím, stejně jako to bylo u většiny lidí, které v životě potkal.
A i když Neville věděl, že je Harry mnohem silnější, než vypadá – dokonce i bez krycích kouzel – cítil se připravený proklít každého, kdo by se mu snažil ublížit. A i když byl starší jen o pár hodin, uvědomil si, že takhle se o svého mladšího sourozence bojí asi každý. Protože navzdory své síle byl Harry za ty roky zraněn už mnohokrát. Nejtemnějším z čarodějů i lidmi, kteří tam měli být pro něj. Stále znova a znova, mnoha způsoby. Nevillovi se chtělo křičet nad tou nespravedlností. Přísahal si, že v budoucnu potká každého, kdo by chtěl Harrymu ublížit, jen bolest a utrpení. I kdyby měl cvičit každou hodinu každého dne, bude stát na Harryho straně. Koneckonců, od toho rodina je.
„Cože?“ nevěřil Harry svým uším. „Pomoct?“
„Jo,“ přikývl Neville a byl si tím jistý, jak ještě ničím v životě, „pomoct. Merlin ví – a on to ví, že? – že za ty roky trochu pomoci potřebuješ. Profesor Snape, ať už je jakkoliv skvělý, nemusí všechno dělat sám.“ Harry se na něj díval téměř vyděšeným pohledem. „No tak, od toho přece rodina je, ne?“
A to Harryho zlomilo. Dlaní si přikryl oči a ze rtů se mu vydral vzlyk, následovaný dalšími, jak se protrhla hráz. Neville někde uvnitř věděl, že taková reakce přijde, a tak ho nechal se v klidu utišit. Až když se Harryho pláč zklidnil, rozpačitě k němu přistoupil a poplácal ho po zádech. Úplně nevěděl, co má dělat. Role staršího sourozence pro něj byla přece jen nová.
„Já… Neve, já… já nevím, co na to říct,“ zavzlykal Harry a zčervenal, když si uvědomil, jak se zlomil.
„Můžeš začít s: jasně, že můžeš pomoct, Neve, a pak uvidíme, co se dá dělat, dobře, malej bráško?“
„Dobře,“ usmál se Harry Nevillovu pojmenování. Bráško. Konečně měl bratra… počkat!
„Malý bráško? Malý?“ vykřikl. Oba chlapci na sebe zírali, než Neville naoko znuděně odpověděl.
„No, jsem starší než ty.“
„O sedm hodin!“
„A pořád o něco vyšší.“
„Není moje chyba, že jsi byl přes prázdniny zasažen natahovacím kouzlem!“
Zase na sebe chvíli zírali a ticho se vznášelo místností, než oba vybuchli v hysterický smích nad absurditou celé situace. Tak je našel Severus, když vešel do místnosti s hlasitým prásknutím dveří.
„Omlouvám se, vím, že jsem říkal, že počkám, ale už jsou to čtyři hodiny a…“ podíval se na smějící se teenagery válející se po podlaze, kteří vybuchli v nový řehot, jen když viděli jeho příchod. Neville si pomyslel, že profesor vypadá až směšně mladší bez krycího kouzla a úšklebku na své tváři.
„Co mi uteklo?“ zeptal se profesor rezignovaně poté, co jejich smích aspoň trochu utichl. A tak mu řekli všechno.
Neville zůstal na Silbreithu celý týden. Severus a Harry mu dovysvětlili všechno, co neviděl v myslánce, a Neville to přijal přímo obdivuhodně. Severus byl až šokovaný tím, s jakým klidem všechno přijal, a napůl čekal, kdy na ně začne ječet, až šok vyprchá.
Když mu - muži, kterého se dva roky v Bradavicích děsil - ale Neville vysvětlil – během jedné noci, kdy Harry zkoušel nové designy pro svou chytačskou edici Kulového blesku – jak se na Harryho dívá jako na svého bratra ve všem, co bylo důležité, jeho poslední obavy a pochyby byly pryč. V Nevillově mysli nebylo nic zlověstného – chlapec mu dokonce nabídl, že si jeho myšlenky může přečíst, a Severus přijal, protože nechtěl podcenit Harryho bezpečnost. Všechno, co v jeho mysli našel, byla starost, bratrská láska a touha něco udělat, být nějak užitečný, pomoct. Hned druhý den na to ho Severus začal trénovat společně s Harrym.
Sám Harry už nemohl být šťastnější. Jeho náhradní rodina se konečně dávala dohromady. Neville bude stát po jeho boku jako bratr a on mu pomůže trénovat, aby přežil válku. Bylo to na míle vzdálené od opovržení a pohrdání, které čekal, ale nehodlal si stěžovat. Tohle bylo všechno, v co doufal.
Těsně před odjezdem zpátky k babičce třicátého července – Augusta byla neoblomná v tom, že narozeniny musí chlapec strávit doma – Harry i Severus Nevillovi slíbili, že si společně užijí legraci z reakce Potterových, až část pravdy, kterou si zaslouží vědět, vyjde najevo. On jim naopak slíbil, že se bude cvičit v nitrobraně a formulích, stejně jako v základních šermířských pohybech, které ho Harry naučil. Ano, pomyslel si Harry, nikdy se ani neodvažoval snít, že věci půjdou až tak dobře.
Když se ráno jednatřicátého července probudil, nemohl zamířit do sprchy na Potter Manor s příjemnějšími myšlenkami. Popletal Severuse uprosil, aby se zúčastnil jeho slavnostního večera, a Harry se tak raději vrátil do sídla o den dřív, než bylo v plánu. Když už je řeč o Severusovi, muž se musel hodně snažit, aby Harrymu neprozradil, jaké překvapení na něho dneska čeká, a Harry musel vynaložit každý coul své trpělivosti, aby Minnie nepoštval, aby ho za něj špehovala.
Vysušil si vlasy ručníkem a opustil koupelnu hned poté, co se přesvědčil, že poslední z krycích kouzel je ještě pořád na svém místě – to nad emblémem. Domácí skřítkové by nic neřekli, kdyby se jich někdo konkrétně nezeptal, ale proč pokoušet štěstí? Ušklíbl se na svůj odraz v zrcadle a sebral ze skříně džíny a jednoduchou bílou košili, kterou na sebe natáhl a nechal jen tak rozepnutou. Koneckonců, byl přece v celém domě sám.
Pohvizdoval si, když scházel ze schodů, aby si našel něco ke snídani. Jeho duch se vznášel. Rosie – skřítka na Potter Manor – mu k dnešní události udělala čokoládový dort a on s ním nehodlal čekat na Severuse. Ten tu měl být už před půl hodinou a Harryho tak zajímalo, co se u Merlina stalo na tom gala večeru.
S pohvizdováním přišel až do přízemí a zamířil si to rovnou ke kuchyni, ale jeho pozornost místo toho upoutal obývací pokoj.
„Překvapení!“ ozval se sbor hlasů.
Nedalo se říct, kdo byl překvapený víc. Harry, když viděl celou svoji rodinu pohromadě v obýváku, nebo jeho rodina, když viděla jeho.
„Harry?“ díval se na svého mladšího bratra s rozšířenýma očima Adrian. Jejich výrazy byly ohromené a omráčené, a i když se to stalo dřív, než bylo v plánu, Harry se rozhodl provést to, co měli v plánu, za pochodu. Zářivě se usmál a přišel ke svému bratrovi, aby ho objal. Byl teď o dobrou hlavu vyšší, což se v tak těsné blízkosti projevilo ještě nápadněji.
„U skřetího zlata! Lidi!“ zasmál se. „Všechno nejlepší nám oběma,“ popřál Harry svému bratrovi a otočil se ke zbytku rodiny. Všiml si, že jsou tu také Ron s Hermionou, kteří jeden z druhého vypadali nervózně a vyhýbali se očnímu kontaktu. „Jste doma brzy.“
„Harry, jsi to ty, kluku?“ vydechl Sirius a skepticky si svého kmotřence prohlížel.
„Máš nějakého dalšího kmotřence jménem Harry, o kterém bych měl vědět?“ zeptal se chlapec nedbale.
„Vypadáš… jinak,“ zkonstatovala jeho matka.
„Mami, neber si to špatně, ale já rostu,“ objal ji pevně Harry. „Děje se to nám všem, podívej se na Tichošlápka.“
„Hej!“ protestoval Sirius.
„Vyrostl jsi,“ zatřásl hlavou James, jako by chtěl zahnat obraz svého syna, kterého vidí, a přivolat ten, jak si ho pamatuje.
„Co s tím naděláme?“ povzdechl si teenager řečnicky.
„Sakra, Harry,“ vykřikl Ron, „cvičíš hodně?“ Díval se na něj přes Hermionu, která mu nevěnovala pozornost, a Harry shlédl dolů na svoji rozepnutou košili, jako kdyby si teprve teď všiml.
„Jo, to bude šerm a famfrpál,“ řekl omluvně a zapnul si košili. „Omlouvám se,“ usmál se, „nečekal jsem vás doma tak brzy.“
„Napadlo nás, že bychom vám uspořádali narozeninovou oslavu,“ řekl Remus. „Jen jsme nepočítali s tím, že ty nás překvapíš víc než my tebe.“ Harry se zasmál a poklepal vlkodlaka po rameni. Remus bude rozhodně překvapenější než kdokoliv jiný.
Harry věděl, že vlkodlačí lektvar už byl dán do prodeje. Finální testování bylo dokončeno právě den předem – proto ten galavečer – ale veřejnost nechtěla věřit, že je to skutečně pravda, dokud Ministerstvo nevydalo oficiální vyjádření. To by mělo být vydáno ve všech novinách a časopisech právě dneska ráno. Harry si nepamatoval, že by někdy dychtivěji vyhlížel ranní poštu.
„Mysleli jsme si, že se budeš nudit, když strávíš celé léto se Snapeem na Spinner´s End,“ řekl Adrian a Harry po něm hodil pobavený pohled.
„Asi bych na to měl nastavit nahrávání, ale nech mě se zeptat rovnou. Co tě vede k přesvědčení, že si se Sevem neužívám zábavu?“ zeptal se a každá osoba v místnosti na něj zírala.
„Sev?“ vyštěkl James.
„Zábavu?“ dodal Sirius.
„Ano. No, moc jste tu v létě nebyli,“ připomněl jim Harry.
„Od kdy říkáš Snapeovi Sev?“ zeptal se pobouřeně a šokovaně Ron.
„Od doby, kdy mi bylo… pět?“ předstíral Harry, že se zamýšlí. „Jen to nedělám ve škole.“
„Ale jak si můžeš užívat zábavu s…“
Siriusova otázka byla přerušena hukotem plamenů, z nichž někdo vystoupil na koberec.
„Promiň, že jdu pozdě, Harry. Zdržel jsem se… nahoře.“ Když Severus vešel do obývacího pokoje plného lidí, trhl sebou. Harry ale jen pokrčil rameny, a tak se rozhodl spokojit se s tím.
„U skřetího zlata, lidi!“ vykřikl Sirius a Harry se zasmál. Severus protočil oči v sloup a přistoupil blíž, vystaven nevěřícím pohledům, které jeho směrem všichni posílali. Měl oblečené tmavě modré džíny, bílou košili s rozhaleným límečkem a šedivou pruhovanou vestu. Nebyl oholený, vlasy měl zacuchané, celkově vypadal atraktivněji, opáleněji a zdravěji, než byli ostatní u Severuse Snapea zvyklí.
„Všechno nejlepší, Harry,“ řekl a Harryho objal.
„Jsi vlastně první, kdo mi popřál,“ řekl Harry a podíval se na svoji zmrazenou rodinu.
„A co dělají?“ ušklíbl se Mistr lektvarů.
„To opravdu nevím,“ přiznal chlapec.
„Snape?“ vydechl Sirius a díval se na cizince před sebou. Měl stejný hlas jako Severus Snape, stejnou barvu očí jako Severus Snape a dokonce i ten stejný prokletý úšklebek jako Severus Snape, ale to bylo tak všechno.
„Znáš víc lidí jménem Severus Snape?“ zeptal se profesor, čímž Harryho znovu rozesmál.
„To je víceméně to, co jsem řekl i já,“ vysvětlil.
„Severusi, jsi to opravdu ty?“ zeptala se Lily s očima dokořán a rudými tvářemi.
„Ale no tak, Lil, ty taky?“ vykřikl Severus s předstíraným zoufalstvím.
„Tak,“ řekl Harry, když si Mistra lektvarů pozorně prohlédl a ušklíbl se, „není tohle polovina toho, cos na sobě měl včera v noci!“ Košile a vesta byly rozhodně ty samé a Severusův rozšiřující se pohled potvrdil jeho slova. „Vsadím deset galeonů, že ses neprobudil ve své posteli. Zase.“ Severus nad teenagerem přimhouřil oči. Nemohl ani předstírat, že se cítí uraženě, když viděl protáhlé obličeje ostatních – zvlášť Jamese a Siriuse.
„Můžeš na mě být hrdý, chlapče. Tentokrát jsem si ověřil abstinenci jakýchkoliv přísah,“ řekl a podíval se ke stropu.
„Zeptal ses jí, jestli je vdaná?“ zeptal se Harry podezíravě.
„Ano,“ zavrčel Severus.
„Co se stalo pak?“
„Šlo to takhle,“ vyzkoušel to vysvětlit podivnými gesty rukou. „Zapomněl jsem se zeptat, jestli je zasnoubená. Zapomněla, že její snoubenec se tu noc vrací domů. Ups.“ Harryho jedinou reakcí byl povzdech a protočené oči. Nikdy by Severuse neměl na takové akce pouštět samotného.
„Pořád dokola,“ zamumlal.
„Kdo jste, lidi?“ vyhrkl Sirius a zděšeným pohledem probíhal mezi nimi sem a tam.
„Zhoršil se jeho stav od doby, co jsem ho viděl naposledy?“ zeptal se Severus a s předstíranými obavami Siriuse pozoroval.
„Nevím, vypadá pořád stejně,“ odvětil Harry s úšklebkem, „hádej co?“
„Co?“ zeptal se Severus a najednou naprosto ignoroval ostatní lidi v místnosti. Užíval si to.
„Protože mám narozeniny, Rosie udělala…“
„Čokoládový dort?“ usmál se zeširoka. Zdvořile ignoroval Hermionino zalapání po dechu, když nedokázala uvěřit, že bradavický profesor lektvarů dokáže na své tváři vykouzlit i jiný úsměv než svůj typický úšklebek. Harry mu úsměv oplatil.
„Správně.“
„Tak na co čekáme?“ zajímal se hlasitě profesor a namířil si to do kuchyně.
„Hej, nech mi něco!“ zavolal za ním Harry. „Jsou to moje narozeniny.“
„Tak jsi mi to neměl říkat,“ ozval se ještě z haly Severusův hlas.
Zbytek Potterovic rodiny jen sledoval, jak jejich nejmladší člen mizí za rohem.
„Co se to právě stalo?“ zeptal se James a ztraceně se rozhlížel kolem sebe. Chvíli nikdo neodpovídal, až ticho přerušila Lily.
„Byl to opravdu Severus?“ Zmatené pohledy pokračovaly.
„Trochu vypadá jako on,“ promluvila poprvé Hermiona. „A Harry… vyrostl.“ Lily přikývla a tázavě se otočila k rohu, za nímž oba čarodějové zmizeli.
„Byli to oni,“ ujistil je Remus s prázdným výrazem. Zajímalo ho, co jim, pro všechno na světě, uniklo. Dělo se jim přímo pod nosem něco, co neviděli?. „Jen vypadají… jinak.“
„Jinak?“ vyšiloval Sirius. „Jinak, Remusi?“ Horečně se rozhlížel kolem sebe. „Harry je skoro stejně vysoký jako ty a najednou má tělo atleta? Šermování? Kdy se to stalo?“ Odmlčel se a čekal na odpověď, která nepřicházela. „A Snape? Vypadá…“
„Dobře. Zatraceně dobře,“ dopověděla za něj Lily. James se rozrušeně podíval na svoji ženu, zatímco Hermiona přikývla.
„Chtěl jsem říct šťastně,“ zarazil se Sirius. „Usmíval se a přišel Harryho obejmout. Od kdy Severus Snape objímá lidi kolem sebe?“
V tom znovu vzplanuly plameny a objevila se překvapená Minerva McGonagallová a její horečný pohled okamžitě přejel lidi shromážděné uprostřed místnosti. Rychle k nim přistoupila, přitiskla si brýle blíž k očím a v rukou pevně svírala něco, co vypadalo jako noviny.
„Takže už to víte,“ řekla a zamávala jim novinami před nosem. „Málem jsem dostala infarkt! Albus už je taky na cestě.“ Jako by čekal, až jeho příchod bude oznámen, vystoupil ředitel z krbu a podíval se na překvapenou Minervu.
„Už to slyšeli?“ zeptal se profesorky přeměňování.
„Z jejich pohledů soudím, že ano.“
„Co jsme měli slyšet?“ zeptal se James. „Jak zatraceně moc se Harry se Snapeem změnili přes léto? Právě jsme je viděli!“
„Neslyšeli jste to,“ ztišil hlas ředitel a vyměnil si neklidný pohled s profesorkou.
„Co jsme neslyšeli?“ dožadovala se odpovědi Lily. „Nemám náladu na hádanky, Albusi!“
„Měli byste se podívat na tohle,“ řekl Brumbál a podával jim kopii Denního věštce.
„Denní věštec?“ nechápal Remus. „Proč? Co se…“ Jeho oči zaostřily na titulek a zbytek věty se utopil v zalapání po dechu.
Čím déle četl, tím víc se mu točila hlava a nakonec dospěl k okamžiku, kdy klesl na židli. I když přehlédl fakt, že Harry je vynálezcem Kulového blesku – a jak by to, do pekla, mohl někdo přehlédnout! – Severus Snape vynalezl lék na lykantropii? To bylo víc, než dokázal přijmout.
„To jako opravdu?“ otočila se Jamesova popelavá tvář k řediteli. Jak mu to všechno mohlo uniknout? Pamatoval si, jak se ho Harry před rokem ptal, jestli si může na léto najít brigádu. Tohle bylo to, co myslel?
„Dvakrát jsem si to ověřil se svými spoji na Ministerstvu a u Gringottových. Je to pravda,“ ujistil je Brumbál a protřel si oči. Tohle tedy bylo překvapení. Podhodnocení jak nikdy.
„Ale jak?“ zeptal se Remus z pohovky, hlavu stále sevřenou v dlaních. Jeho hlas byl zlomený.
„Severus je nejmladším Mistrem lektvarů za několik století a Harry byl vždycky nadprůměrný, to jsme věděli. Také je to bratr Chlapce, který přežil,“ řekl Albus a jeho slova i pro něj samého zněla dutě. Kdy se naposledy na Harryho Pottera opravdu podíval? Muselo to být víc jak deset let. Deset let, pomyslel si zahanbeně.
„Měli bychom se jich zeptat,“ řekl Adrian, aniž by odtrhl oči od usmívajícího se bratra na titulní stránce. Proč mu Harry nic neřekl?
„Jsou koneckonců v kuchyni,“ zamumlala Lily. Albus a Minerva se na ni zmateně podívali. „Opravdu,“ ujistila je. Albus přikývl a nechal se tam zavést, James se Siriusem ho následovali v těsném závěsu a zbytek chvátal za nimi.
Mezitím se Harry se Severusem z plna hrdla smáli v kuchyni. Tohle bylo lepší, než plánovali, usoudil Mistr lektvarů. A rozhodně stálo za to čekat.
„Jsou strašně potichu,“ vypozoroval Harry. Slyšeli hlas McGonagallové a její hlášení, že přichází Brumbál, takže usoudili, že začíná čas otázek. A Harry byl pro jednou připraven si je užívat. Slíbil Nevillovi, že jim dá co proto.
„Musí to být šokující,“ poznamenal Severus mezi dvěma sousty dortu. „Myslíš, že Minerva nebo Albus odebírají Týdeník čarodějek?“ zeptal se, čímž způsobil, že se Harry málem udusil kusem dortu.
„Ne,“ odpověděl. „Myslím, že budeme svědky jejich reakce z první ruky.“
Z haly se k nim donesl zvuk kroků, signalizující dav v pohybu.
„Nechť hra započne,“ zamumlal Harry, když se dveře s ránou otevřely.
„Jemně,“ napomenul ho Severus.
„Severusi,“ pozdravil ho nechápající ředitel. Albus už viděl obrázek, který doprovázel článek v Denním věštci, ale vidět změny naživo bylo něco jiného. Tohle bylo poprvé, co Albus Brumbál kdy zpochybnil svůj vlastní úsudek.
„Albusi,“ odpověděl na pozdrav Severus s pousmáním. Ředitel polkl a ukázal na noviny.
„Myslím, že bychom vám měli pogratulovat,“ pronesl, „oběma.“ Otočil se a podíval se také na Harryho, který se na něj klidně usmíval.
„Díky, pane profesore,“ odpověděl chlapec.
„Kdy se to stalo?“ zeptal se James a jeho oči se zabodly do zeleného pohledu jeho syna. „Kulový blesk, Harry?“ Mladík jen pokrčil rameny.
„Ptal jsem se tě, jestli můžu mít brigádu,“ řekl lehce. „Na začátku jsem ani nevěděl, jak to půjde. Pak se stalo všechno to s Pettigrewem, tak jsem usoudil, že tě tím nebudu obtěžovat. Prostě jsem se to rozhodl zveřejnit a časově se to shodovalo se Severusovou novinkou, takže… překvapení?“ zasmál se.
„To je všechno, co řekneš?“ zeptal se šokovaně Adrian, „překvapení?“ Harry se držel svého bezstarostného tónu, nehodlal si nechat vyčítat své činy.
„Podívej, ty jsi byl vždycky někde na tréninku a já jsem musel něco dělat se svým časem. A náhodou jsem v navrhování dost dobrý. Kdo by to byl řekl, že?“ Ticho, které následovalo jeho odpověď, bylo téměř ohlušující.
„A co vlkodlačí lektvar?“ zeptal se Remus a jeho pohled se zaměřil na Severuse. „A neopovažuj se to odmávnout!“ Severus zvážněl, když se podíval vlkodlakovi přímo do očí.
„Vlkodlačí lektvar reprezentuje devět let mého života. Když jsem byl dítě, viděl jsem, čím si musíš procházet každý měsíc, Remusi. To bych nikdy neodmávl.“ Vlkodlak přikývl a usmál se. Pak udělal něco neočekávaného. Něco, u čeho by Harry nikdy nevěřil, že toho bude svědkem. Postoupil dopředu a objal Mistra lektvarů tak silně, jak jenom dokázal. Severus se usmál a poplácal ho po zádech.
„Děkuji, Severusi.“
„Nemluv o tom,“ odpověděl profesor. Vlkodlak ustoupil a přísně se na něj zadíval.
„Jé to lék na lykantropii. Samozřejmě, že o tom budu mluvit, do pekla!“ Severus se zasmál a potřásl hlavou.
„Myslel jsem to objetí. Nikdy o tom nemluv. Nikdy.“ Oba muži se navzájem pozorovali, než vybuchli smíchy.
„Tohle nemůže být pravda,“ zamumlal Sirius z rohu. Bezhlesně celou scénu pozoroval a jeho mozek pomalu všechno zpracovával.
„Říkej si to dál, psisko,“ ušklíbl se Severus.
„A je to tu zas,“ zamumlal Harry. Najednou se podíval na noviny a něco si uvědomil. „Hm.“
„Hm?“ opakoval Severus.
„Právě jsem si uvědomil, že jsem ještě nedostal svůj výtisk Denního věštce,“ poukázal teenager.
„Jedincům je posílají až po institucích, takže do Bradavic se dostane rychleji,“ vysvětlil Severus s úsměvem. „Včetně časopisů.“ Harry zasténal.
„Jakých časopisů?“ zeptala se Lily, která s nečitelným výrazem sledovala interakci svého syna a jejího kamaráda z mládí.
„Jen jednoho. Týdeník čarodějek,“ vysvětlil Harry.
„Ano, udělali jsme rozhovor s Ritou Holoubkovou a…“
„Nezmiňuj to jméno!“ zavrčel Harry a opřel si hlavu o stůl. „Ta ženská je ďábel.“
„Ano,“ souhlasil Severus, na okamžik s prázdným pohledem. „Budí strach,“ doplnil, když viděl Lilyin zmatek. „Raději bych o tom nemluvil,“ řekl a otřásl se.
„Proč ne?“ vyhrkl Adrian dřív, než se stačil zarazit. Zbledl, když se na něj Severus podíval. A jeho čelist poklesla, když se omluvně usmál.
„Protože, když o tom budu mluvit, budu na to myslet a já se na to právě snažím ze všech sil zapomenout,“ vysvětlil.
V tom dovnitř vletěla sova a vložila diskutovaný kus papíru na kuchyňský stůl.
„Jen mi to svět pořád nedovolí,“ postěžoval si Severus.
„Můžu?“ zeptala se Lily a sebrala časopis.
„Padnete z toho,“ varoval je Severus.
Lily začala číst a Albus, Minerva, James a Sirius jí četli přes rameno. Adrian, Ron a Hermiona se jen ohromeně dívali z jednoho na druhého a Severus ukrojil Remusovi kus dortu.
„Možná ti přijde k chuti.“ Vlkodlak se jen usmál a přikývl.
„Žiješ na hradě?“ vyštěkl Sirius tak hlasitě, že sebou každý v místnosti polekaně škubl. Severus zamrkal.
„Předpokládám, že mluvíš na mě?“ ujistil se s úsměvem. „A ano, žiju. Jmenuje se Silbreith a je trochu severněji než Bradavice.“
„Měli byste vidět, jak je tam krásně, když přes Vánoce napadne sníh,“ dodal Harry zasněně. „To je opravdu něco.“
„A Harry opravdu pomáhal s vlkodlačím lektvarem?“ zeptal se James.
„Nechce to přiznat, ale pomáhal mi během výrazné části celého procesu,“ odpověděl popravdě Severus.
„No, ty jsi zase testoval všechny košťata, která jsem vyrobil, dokonce i když jsem na jedno zapomněl dát tlumící kouzlo,“ odvětil Harry a při té vzpomínce se zasmál.
„A taky jsem testoval Kulový blesk,“ přisadil si Severus a Harry přikývl.
„A soutěžili jste v rytířském turnaji?“ zeptala se Lily jako opařená.
„My jsme vyhráli v rytířském turnaji,“ vyjasnil Severus.
„A ty Paměťové koule…“ zeptal se Albus zaujatě. „Opravdu jsou společným projektem?“
„Sev přišel s nápadem. Já jsem jen trochu udělal návrh,“ vysvětlil Harry.
„Jo, trochu,“ zavrčel Severus sarkasticky. „Což znamená, že to navrhl úplně celé.“
„Když už mluvíme o navrhování,“ usmál se Harry, „Rosie!“ S hlasitým prásknutím se před ním objevila skřítka.
„Ano, pane Harry?“
„Mohla bys prosím přinést pergameny z mého stolu a koště z mé ložnice?“ Skřítka se hluboce uklonila a zmizela, jen aby se o několik vteřin později objevila s požadovanými věcmi.
„Děkuji, Rosie. Jo, a ten dort je úžasný, mimochodem.“ Skřítka se s širokým úsměvem uklonila a odešla.
„Co to je?“ zeptal se Ron a díval se na koště jako v hypnóze. Vypadalo hodně podobně jako Kulový blesk, až na drobné výjimky ve tvaru a barvě.
„Dokončil jsi to,“ prohlásil Severus pyšně.
„Ano,“ potvrdil Harry a otočil se k ostatním s uličnickým úsměvem. „Představuji vám chytačskou edici Kulového blesku. Dokáže jít z nuly na sto osmdesát za deset vteřin, má vylepšenou manipulaci, je lehčí a speciálně navržené pro manévrování. A ano, udělal jsem edici pro chytače, protože jsem zaujatý a prostě jsem ji chtěl.“ Jeho proslov byl následován ohromeným tichem.
„Já jsem testovací letec, jen abyste věděli,“ zamluvil si Severus a pozoroval Harryho, jak koštětem točí v rukou.
„Samozřejmě,“ ujistil ho teenager.
„Ty jsi tohle navrhl?“ přistoupil k němu blíž Adrian a v úžasu se díval na koště.
„Jo,“ potvrdil Harry. „Na,“ podával koště bratrovi. Ten ho chytl a snažil se ho položit na zem.
„To není třeba,“ zastavil ho Harry, „prostě ho pusť. Zachová si svoji výšku.“ Adrian to udělal a koště se zastavilo tři stopy nad zemí.
„Páni,“ zalapal po dechu Sirius.
„Říkal jsem vám to,“ usmál se Harry.
„Takže si ho necháš?“ zeptal se James a pořád úplně nevěřil, že mluví se svým mladším synem. V tomto momentně cítil jen ohromené znecitlivění.
„Vždycky si nechávám prototyp. Ale nebudu na něm létat. Bude jen použito pro testovací jízdy. Do produkce bude uveden v září,“ vysvětlil Harry.
„Paráda,“ vydechl Ron nadšeně.
„Taky si myslím,“ uchechtl se Harry.
„Ještě jedna věc tady chybí,“ zdůraznil po chvíli Severus.
„Co?“
„Tvůj narozeninový dárek.“ Harry se s očekáváním usmál a Lily se k němu šokovaně otočila.
„Všechno nejlepší, Harry,“ popřála mu a objala ho. „S tím vším, cos na nás hodil, jsem skoro zapomněla, co je dneska za den.“
„Všechno nejlepší, génie,“ následoval jejího příkladu Sirius. „Nevím, jak jsi to udělal. Ale je to úžasné.“ Harry se jen usmíval a očima střelil po Severusovi, když mu celá místnost začala blahopřát – naprosto zmatené – veselé narozeniny.
„Říkal jsi něco o dárku?“ otočil se pak na Mistra lektvarů.
„Alfie!“ zavolal Severus a vedle něj se objevil malý skřítek. Harry mezi nimi zmateně běhal pohledem.
„Je všechno připraveno?“ zeptal se Severus a plně si uvědomoval, že celá místnost je soustředěna na to, co se děje. Skřítek přikývl.
„Ano, pane Severusi.“
„Dobře, Alfie. Můžeš se vrátit domů. Zavolám, když budu potřebovat pomoc.“ Skřítek se usmál a uklonil.
„Co to bylo? Proč tady byl Alfie?“ ptal se Harry zaujatě.
„Tvůj domácí skřítek?“ zeptal se Albus.
„Jeden z nich,“ potvrdil Severus. „Vede moje stáje, jestli to chceš vědět přesně,“ dodal, než se otočil k Jamesovi.
„Doufám, že ti nebude vadit, když na pár hodin použiju tvoje stáje?“ James na něj jen zíral neschopný odpovědi, zatímco Harry lapal po dechu.
„Seve, co jsi mi dal?“ zeptal se s očima široce dokořán.
„Proč se nejdeš podívat?“ řekl bezstarostně Severus a nalil si trochu čaje.
Harry se usmál a rozběhl se pryč od smějícího se Mistra lektvarů.
„Myslím, že bychom měli jít a potkat se s Harrym ve stájích. Chtěl by tam strávit celý den, kdybychom ho nechali samotného.“ Na důkaz svých slov se zvedl ze židle.
„Co jsi mu dal?“ zeptala se Lily a upřeně svého starého přítele pozorovala. „Jistě jsi mu nedal koně?“
James se Siriusem si vyměnili pohled nad absurditou té myšlenky. Kdo by utrácel peníze, aby dal mladému chlapci koně?
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Severus a klidně si dopřál další doušek čaje. Lily přikývla, zatímco James se Siriusem vydechli úlevou. „Proč bych mu kupoval dalšího koně? Jednoho jsem mu dal k desátým narozeninám.“
„Ty jsi co?“ vykřikl James a zíral na muže, o němž si myslel, že rodinu celou jeho rodinu bytostně nenávidí.
„Ano, před čtyřmi lety jsem mu dal Arese.“ Tři teenageři v místnosti se ohromeně dívali na svého profesora. „Ne, tentokrát jsem mu dal něco trošku jiného,“ řekl a klidně vyšel z místnosti. Pak se ještě zastavil, ušklíbl se a podíval se na ně přes rameno.
„Jestli chcete, tak se pojďte podívat.“ S tím a se širokým úsměvem vyšel z místnosti ven.