47. Turnaj? Jaký turnaj?
„Teď, když nás omluvíte, bych si rád na chvíli vypůjčil Severuse.“ Mistr lektvarů přikývl a Harry se snažil potlačit nepatrný nával strachu.
„Musíme probrat nějaké školní záležitosti, zbytek profesorského sboru už jsem informoval.“ Harry si oddechl, Severus se zvedl ze židle a podíval se na Harryho s ujištěním, že mu všechno později řekne.
„Cože řekl?“ vyhrkl hlasitě Harry a plácl sebou vedle Severuse. Byli na prvním utkání Mistrovství světa ve famfrpálu - Anglie proti Transylvánii, když mu Severus ohlásil horkou novinku. Mistr lektvarů se ušklíbl nad jeho reakcí a naznačil mu, aby byl tišeji. Tohle bylo poprvé od Harryho narozenin, kdy měli čas sami pro sebe. V minulosti si všechno dělali sami, teď chtěl každý vědět, co dělají, dokonce i to, jak tráví svůj volný čas.
Například James najednou vyvíjel snahu trávit čas s oběma svými syny, a taky se ještě prohloubila jeho nechuť k Severusovi. Bylo to o to horší, že nebyla podložená žádným racionálním důvodem. Harry, který se takovým pokrytectvím cítil být skoro uražený, si naštěstí našel výmluvu, aby se z těchto závazků vyvlékl.
Jeho matka se ho vyptávala, jak se mu žije se Severusem – přičemž musel Harry při svých odpovědích stále popírat svůj nadměrný trénink a jejich ne právě legální cesty po světě – zatímco Sirius s Remusem ho mile překvapili. Když přešel prvotní šok, dívali se na něj až jaksi stydlivě, ale povzbudivě. Když byl poblíž, chovali se tiše, ale pyšně se na něj usmívali. Vypadalo to, že dospěli k závěru, že nemají žádné právo zasahovat do života, který nijak nepomáhali formovat.
„Turnaj tří kouzelnických škol?“ zašeptal Harry s lesknoucíma se očima. „Ten už nebyl pořádán víc jak tři století!“
„Bude obnoven,“ řekl Severus a nachystal si Paměťovou kouli, kterou si s sebou vzal, aby zaznamenal hru. Byl si jistý, že Anglie bude poražena – její tým hrál ještě hůř než obvykle – ale nechtěl si nechat ujít příležitost kouli použít. Do masové produkce se dostaly před dvěma dny a vše nasvědčovalo tomu, že během mistrovství budou hojně využívané.
„Opravdu?“ ujišťoval se znovu Harry, zabořil se do své sedačky a zavřel oči. Jeho mysl jela na plné obrátky.
Když byl mladší, četl si příběhy o Turnaji v Severusově knihovně. Úkoly byly popsány jako příběhy statečnosti a několik vítězů se zapsalo do historie. Na oslavu jejich statečnosti byly psány sonety a příběhy o jejich magické síle se staly legendami.
„Opravdu,“ potvrdil Severus a sledoval chlapcův postoj. Věděl, kam tohle všechno směřuje. A nebyl si jistý, jestli by měl jeho myšlenky zarazit hned v zárodku nebo ho v jeho rozhodnutí podporovat.
„Vzhledem k vysokému počtu úmrtí se Albus rozhodl přijmout určitá bezpečnostní opatření. Nedal ale moc jasně najevo, co by to mělo být,“ odmlčel se a šťouchl do něj. „Přemýšlíš o tom, že se přihlásíš, že?“
„Vím, že to bude nebezpečné. A upřímně, musím o tom trochu popřemýšlet. Vlastně hodně. Ale je to lákavé.“ Severus přikývl.
„Měl by sis to promyslet pořádně,“ řekl. S hlasitým aplausem na hřiště vtrhli týmoví maskoti. „Proto jsem ti to raději řekl hned.“ Harry se vděčně usmál. „Teď si ale zkusme užít hru. Nemyslím si teda, že na ní bude moc co k užívání si…“
„Odkazuješ na fakt, že Anglie hraje hůř než trollové na košťatech?“ ušklíbl se Harry.
„Tak nějak,“ souhlasil Severus a hra začala.
Na konci zápasu – který byl takovou katastrofou, jakou čekali – se Harry ponořil do rozjímavého ticha, které Severus raději nenarušoval. Naprosto rozuměl tomu, proč chce Harry soutěžit. Jeho ochranářská část ho chtěla zamknout v nejvyšší věži Silbreithu, dokud Turnaj neskončí. Možná by to i udělal, kdyby nevěděl, že by Harry rozmetal celou věž na kousíčky, aby se dostal ven, přestože by toho pak litoval. Nejvyšší věží na Silbreithu byla astronomická věž, která byla společně s laboratoří Harryho druhou ložnicí.
Pak ale promluvila Severusova racionálnější stránka, která se ho snažila přesvědčit, že Harryho nemůže schovávat navždy. Dřív nebo později se Voldemort vrátí a pak co? Nebylo by lepší, kdyby předtím Harry získal nějaké pestřejší zkušenosti v relativně bezpečném prostředí? Co na tom, že on sám možná bude mít během celého procesu několik panických záchvatů?
Severus o tom uvažoval několik dní. Teď si hluboce povzdechl a vešel do své kanceláře. Harry si vzal několik učebnic pokročilých formulí a s omluvným úsměvem se zavřel ve svém pokoji. Severus si byl jistý, že chlapec už si chystá strategie k vítězství v Turnaji, většinou založené na tom, co si přečetl o minulých ročnících. Poslední, pokud mu paměť dobře sloužila, se konal v Kruvalu a vítězem se stal ten nejnepravděpodobnější soutěžící. Zatímco bojoval s touhou běžet za Harrym a obejmout ho jako o život, nalil si sklenici ohnivé whisky a doufal, že Albus opravdu přijme všechna opatření, aby zajistil bezpečnost soutěžících.
Velkou část léta strávili mezi ohromenými pohledy a famfrpálem a brzy nastal čas pro finálový zápas mezi Irskem a Bulharskem.
Na zápas se vydali ve společnosti neuvěřitelně nadšené skupinky lidí. Ginny a Charlie jim oběma pogratulovali – Ginny vypadala méně překvapeně než ostatní a okamžitě se na Harryho povzbudivě a zároveň trochu vážně usmála, což on opravdu ocenil – a připojili se ke zbytku jejich rodin, kde chyběla jen paní Weasleyová, která se k nim měla přidat až později, přímo na zápas. I Neville se k nim měl připojit přímo tam a zelenooký čaroděj mu slíbil detailní popis všeho, co se v posledních dnech dělo.
Poté, co jeho kamarád opustil Silbreith, aby pobyl se svojí babičkou, si Harry s Nevillem dopisovali celé léto, ale nepsali do dopisů nic, co se týkalo „Harryho tajné identity“, jak tomu říkal Neville. Harry se nemohl dočkat, až svého kamaráda zase potká. Když nic jiného, chtěl mu říct o Turnaji tří kouzelnických škol, další věci, kterou v dopisech raději nezmiňoval. To ale nebyla úplně záležitost bezpečnosti, ve skutečnosti chtěl vidět Nevillův výraz, až mu o tom poví.
S takovými myšlenkami Harry se Severusem opustili Silbreith, aby se připojili k davu čekajícímu před stadionem. Poprvé tak čelili upřeným pohledům bradavických studentů.
„Víš,“ řekl Severus, když prošli kolem Olivera Wooda, který na ně jen ukazoval s otevřenou pusou, neschopný vydat jakýkoliv zvuk, „myslím si, že tohle bude velice rychle pěkně otravné. To zírání a tak všechno.“
„Ještě pořád si to ale užíváš, ne?“ usmál se Harry nevinně na svého bývalého kapitána a mávl na něj.
„Ještě ano,“ přiznal Mistr lektvarů.
Klidně kráčeli kolem kempu, smáli se očividně magickým stanům rozsetým všude okolo a ministerským pracovníkům, kteří se je snažili zase odstranit.
„Kolikrát ti může být vymazaná paměť, než ji začneš ztrácet?“ zajímal se Harry, když byla panu Robertsovi, mudlovskému správci kempu, paměť opět vymazána, aby zapomněl na věžičky a fialovo-zelené stany.
„Dovedu si představit, že samotná paměťová kouzla musí být dost silná sama o sobě, aby zapomněl, kdo jsou všichni ti podivně oblečení lidi. Obávám se, že ten muž bude po turnaji zdevastovaný úplně.“ Harry přikývl a přejel pohledem podivné kombinace oblečení, které na sobě nosili čarodějové a čarodějky kolem nich. Muž, který je přivítal těsně po příchodu a představil se jako Basil, přítel pana Weasleyho, jestli Harrymu paměť dobře sloužila, měl na sobě kilt a pončo se stejným vzorkem. Harry nenápadně ukázal na starého čaroděje v ženské noční košili a dva ministerské pracovníky, kteří se ho snažili chytit a přesvědčit ho, aby si navlékl kalhoty. Severus vybuchl smíchy a Harry se k němu brzy přidal. Nedokázali přestat až do chvíle, kdy se dostali ke stanům, které pro ně byly určeny.
Byly tři. Dva pro muže, kteří počtem převyšovali ženy, pro které byl určen poslední stan. Nebo aspoň to, co vypadalo jako stan, podotkl Harry. Spíš vypadal jako náhodný kus hadru hozený na dřevěné tyče.
„Taťka se rozhodl, že postaví stany mudlovským způsobem,“ informovala je Ginny, když si všimla Harryho pobaveného výrazu.
„I tak, copak to může být tak těžké?“ zeptal se Severus a Harry souhlasně přikývl.
„Asi ne,“ uznala Ginny a zasmála se snaze svého táty zabránit stanům skácet se. „Ale Siriusovi se ten nápad líbil a rozhodl se mu pomoct.“
„Tím se to vysvětluje,“ zahihňal se Harry, když třetí stan spadl Siriusovi na hlavu.
„Jste marní,“ zamumlal Severus a Sirius po něm střelil vražedným pohledem.
„Jestli si myslíš, že to dokážeš líp, tak prosím,“ zavrčel, když mu James pomohl vymotat se z hromady plátna.
„Fajn,“ souhlasil Severus a odložil svoji koženou bundu na zem.
Jejich skupina byla jednou z mála, která byla oblečená normálně – podle mudlovského měřítka – Mistr lektvarů si pro sebe vybral tmavé džíny, bílé triko s dlouhým rukávem a černou koženou bundu, která se teď povalovala na zemi. Vyhrnul si rukávy a začal pracovat na nejbližším stanu.
„Vy víte, jak postavit stan, pane profesore?“ zeptal se Adrian tiše, stále se nedokázal úplně zbavit obrázku Snapea, který si vytvořil za ty roky ve škole.
„Ano,“ přiznal Severus, když dokončil opravu prvního stanu – který už opravdu vypadal jako stan – upevnil poslední lano na kůl a zvedl ho. Obklopily ho ohromené tváře. „A víš, kdo ještě to umí?“
„Kdo?“ vyhrkl Adrian, zatímco se Severus otočil k Lily, která stála mezi nimi a dalším stanem.
„Tvoje matka,“ odpověděl s úsměvem. „Člověka napadne, proč se ani nenabídla, že vám pomůže.“
„Člověka také napadne, proč nikoho ani nenapadlo požádat mě o pomoc,“ odtušila Lily a podívala se na svého zírajícího manžela. Severus protočil oči. Byl si jistý, že se ti dva pořád milují. Jen se to někde po cestě vytratilo. Možná nebude zase tak těžké jim pomoct. „Mužská ješitnost, hádám.“
„No, já jsem připravený svoje ego ponížit, jestli mi pomůžeš,“ nabídl Mistr lektvarů a ukázal na zbývající dva stany.
„Jen když řekneš prosím,“ zazpívala Lily a Severus protočil oči v sloup. Ani se nepohnula, jen stála, plná očekávání, a usmívala se na svého kamaráda z dětství. James se naježil a ošíval, ale mlčel.
„Fajn, pomůžeš mi postavit ty stany? Prosím.“ Nedíval se na zírající dav ani na Harryho, který se celé té scéně smál.
„Vidíte?“ hodila Lily pohledem po svém manželovi, „tohle je všechno, co je potřeba.“ Ihned se pustila do opravy druhého stanu, zatímco Harry pomáhal Severusovi s tím posledním.
Severus pak nabídl svou pomoc ještě i s rozděláním ohně – pan Weasley stále trval na použití mudlovských metod – zatímco Harry byl se svým bratrem, Hermionou a Ronem vyslán pro vodu. Zatímco sledovali svoji trasu na mapě, kterou dostali – a zastavili se, aby obdivovali čtyřlístky na stanech Irů, přičemž čelili upřenému pohledu Seamuse – živě se bavili o famfrpálu. Vypadalo to, že Adriana s Ronem mimořádně zajímá Harryho názor na oba týmy, nejen proto, že navrhl jejich košťata, ale také proto, že viděl všechny jejich zápasy.
„No, Irsko má nejlepší tým, o tom není pochyb,“ řekl Harry a snažil se ignorovat dalšího muže v květované noční košili, při pohledu na něhož Hermiona propukla v neovladatelný záchvat smíchu. „Ale Krum je tak dobrý! Stojí za všechny irské střelce dohromady. Jestli Lynch nebude dost rychlý, nebo spíš jestli při něm nebude stát všechno štěstí světa, Krum může hru ukončit dřív, než se Irsko ujme velení,“ Harry přerušil svoje vysvětlování, aby do svých barelů nabrali vodu.
„Navíc,“ pokračoval pak, „Krum je známý svým dokonalým provedením Vronského finty, kterou taky může na druhého chytače vytáhnout. Osobně doufám, že dneska jednu uvidím. Říká se, že Lynch není zrovna nejchytřejší, určitě by mu na to skočil.“
Adrian souhlasil a Ron mu visel pohledem na rtech. Hermiona po něm zas střílela kradmé pohledy a zrudla vždy, když ji přichytil. Harry nad ní v duchu protočil oči v sloup a zamával na Cho Changovou, která ho z dálky zdravila. Pyšně si uvědomil, že to zvládl, aniž by zaškobrtl, když mu věnovala oslnivý úsměv.
„Nebyla to havraspárská chytačka? Changová, tuším?“ zeptal se Adrian a jeho pohled stále zůstával na pohledné dívce.
„Ano,“ usmál se Harry.
„Ty ji znáš?“ zajímalo se jeho hnědooké dvojče.
„Ne moc dobře,“ přiznal Harry, „teda zatím.“ Adrian se na svého bratra šokovaně podíval a Harry se zasmál a mrkl na něj. Samozřejmě, řekl to především, aby svého bratra poškádlil, přesto by mu nebylo proti srsti se se slečnou Changovou seznámit blíže. Koneckonců, ji také zajímal famfrpál a byla opravdu pěkná, to musel uznat.
Adrian chtěl říct ještě něco, ale najednou si uvědomili, že už se dostali zpátky na místo, kde tábořili. A právě včas. Lily zrovna oddělávala pánev s vajíčky a slaninou z ohně. Tři teenageři předali vodu a posadili se ke své snídani.
„Když jste byli pryč, zastavil se tady Nagnok,“ informoval Harryho Severus. „Opět si chtěl promluvit obchodně, ale měl samé dobré zprávy.“
„Jaké?“
„Vypadá to, že prodeje Paměťových koulí dosáhly díky Poháru vrcholu,“ vysvětlil Mistr lektvarů. „A Ministerstvo schválilo testování mé řady léčivých lektvarů. Experimentální léčba začne v září u svatého Munga.“
„Bravo!“ vykřikl Harry. Mohl si snadno tipnout, čí jméno bude letos vzneseno na setkání Starostolce, když budou diskutovat, komu udělí Merlinův řád.
„Léčivé lektvary?“ zeptal se zvědavě Remus. „Jaké léčivé lektvary?“ Severus začal vysvětlovat a Harry se snažil potlačit smích, když viděl Siriuse, snažícího se vypadat, že ho celý rozhovor ani trochu nezajímá. Hermiona vypadala, že si v hlavě sestavuje seznam otázek, na které se bude chtít zeptat. Zelenooký čaroděj se snažil na ni nedívat. V posledních týdnech už jí odpověděl až na moc otázek.
„Mladý pane Pottere,“ ozval se za ním jasný hlas skřeta. Harry si byl okamžitě jistý, že to není Nagnok, a tak se na skřeta tázavě otočil. Byl to Ragnok, ředitel Gringottovy banky, kterého Harry viděl jen jednou v životě, a to hodně z dálky.
„Ragnok-nür,“ pozdravil ho Harry, čímž skřetovi vyjádřil respekt jako staršímu. Starý skřet se usmál a jasně tak odhalil ostré zuby.
„Jen jsem si přál pogratulovat vám k vašemu umění vyrábět košťata. Světový pohár tak poskytuje mnohem příjemnější zábavu.“ Harry se usmál a na znamení díků lehce poklonil. Dobře věděl, že Ragnok jen hledá omluvu pro to, aby se s ním potkal, a Kulový blesk mu k tomu dal příležitost. Bylo přece známé, že každý skřet, kterého Gringottovi jmenují jako finančního poradce, dostane od banky dvě procenta ročního výdělku jeho klienta. Díky faktu, že skřet jako finanční poradce tento klientův zisk přinejmenším zdvojnásobí, bylo to uspořádání výhodné pro obě strany. Gringottovi měli z těchto dvou čarodějů velmi dobrý zisk – nemluvě o reklamě – takže dávalo smysl, že jejich prezident chce poznat husu, která jim snáší zlatá vejce. Harry se snažil nesmát tomu, jak tohle přirovnání sedí na něj jako alchymistu, a ještě chvíli se se skřetem bavil. Až ho se Severusem ujistili, že jsou naprosto spokojení s Nagnokovými službami, a on je na oplátku varoval, aby si nevsázeli u Luda Pytlouna, který skřetům očividně dlužil velké množství peněz, odešel.
„Hrome!“ vykřikl Sirius. „To byl prezident Gringottových?“
„Jo,“ odpověděl Harry nedbale a zkontroloval čas. Neville by tu měl být tak za dvacet minut, a tak by se měl pomalu vydat k místu, kde se měli sejít.
„Jdu vyzvednout Nevilla,“ oznámil směrem k Mistrovi lektvarů. „Můžu se spolehnout na to, že nenajdu stany ležet popelem, až se vrátím?“ zeptal se s pohledem upřeným na svého kmotra, který si ošetřoval dva prsty popálené z pokusů o vaření.
„Budu se snažit,“ ujistil ho Severus s úšklebkem a Harry na něj mávl na rozloučenou. Měl výbornou náladu, a tak se usmíval, když se objevil Neville, nadšený z toho, že uvidí první profesionální famfrpálový zápas ve svém životě.
„Ahoj, Harry,“ přivítal svého nejlepšího přítele s radostně rozzářenýma očima. Harry mu úsměv oplatil a objal ho.
„Ahoj, Neve.“ Teď, když byla krycí kouzla zrušena, byli chlapci téměř stejně vysocí, což hnědooký chlapec nezapomněl okamžitě okomentovat.
„Do pekla, Harry!“ zašeptal horlivě, když se vydali zpátky, „ta kouzla schovávala opravdu hodně, co?“ Stále se nad změnami svého bratra usmíval. Už jen to, jak zdravě teď vypadal, bylo ohromnou úlevou. To, jak vypadal šťastně, byl jen dodatečný bonus.
„No, ano,“ uznal Harry prostě, zase jednou rád, že Neville vše bere tak dobře.
„Napadlo tvoji rodinu něco z toho… však ty víš?“ zeptal se Neville a opatrně se okolo sebe rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá.
„Překvapivě ne,“ pokrčil Harry rameny. Myslel si, že se objeví aspoň něco, nějaký náznak pochybností v jejich jistotě, ale vše bylo takové, jak Merlin předpovídal. Všichni stále věřili, že Adrian je Chlapec, který přežil. Tolik let se té představy drželi, že teď už nezáleželo na tom, co on sám udělá – kromě případu, že by jim všechno narovinu řekl sám – jejich představou nic neotřese. „Myslím, že až přijde čas, budu je muset hodně přesvědčovat.“
„Je pravda, že je to trochu přitažené za vlasy, ale… nikdo? Ani náznak podezření?“ nechápal Neville.
„No, Brumbál se na mě dívá zvláštně. Jako by se nemohl rozhodnout, co si o mně má myslet. Ale na Severuse se dívá taky tak,“ dodal Harry. Bylo znervózňující, jak se na něj v posledním měsíci ředitel díval, ale snášel to s úsměvem. Jeho nitrobranné zdi byly silnější než dřív a Brumbál se ještě ani nepokusil dostat se přes jejich obranu. Ale i kdyby to zkusil, Harry se v umění nitrofytu tak zdokonalil, že byl schopný řediteli podsunout jen určitě vzpomínky, aby ukojil jeho zvědavost.
„Možná jsou tebou pořád příliš ohromení, než aby nad tím začali přemýšlet,“ usoudil Neville, když zamávali mrzimorským studentům v dálce.
„Nebo prostě ani nedokážou takovou myšlenku vůbec vytvořit,“ uvažoval Harry. „Jo, a než dojdeme ke stanům, letos bude v Bradavicích Turnaj tří kouzelnických škol,“ řekl jen tak mimochodem, jako by se nic nedělo, a pokračoval v chůzi. Neville, který přimrzl na místě, se za ním musel rozběhnout.
„Cože?“ zašeptal horečně, oči doširoka rozšířené překvapením. „Jsi si jistý?“
„Má to být velké tajemství,“ přiznal Harry, „takže mi to táta přirozeně řekl.“
„Turnaj tří kouzelnických škol?“ vydechl Neville užasle. Potom se podíval na svého nejlepšího přítele, ušklíbl se a oči se mu rozzářily. „A ty zvažuješ, že budeš soutěžit, co?“ Harry povytáhl obočí.
„Znáte mě dobře, pane Longbottome,“ ujistil ho důležitým tónem.
„To doufám, koneckonců jsem váš nejlepší přítel, pane Pottere,“ přidal se Neville. Harry přikývl na znamení souhlasu a ukázal dopředu ke stanům.
„A hádám, že Adrianovi a zbytku o turnaji nic neřekneme, že?“ zašeptal Neville a rty se mu sotva pohybovaly, když zamával shromažďujícím se přátelům.
„Jak říkáš,“ souhlasil Harry a představil ho Charliemu a Billovi, kteří se s ním ještě nepotkali.
„Zdravím, pane profesore,“ řekl nakonec Neville a posadil se vedle Severuse, který se na něj usmál.
„Dobré ráno, Neville,“ pozdravil ho na oplátku. „Natěšený na zápas?“
„Neuvěřitelně!“ přikývl Neville.
„Eh,“ zahučel Sirius ze svého místa u ohně.
„Eh?“ střelil po něm Severus zvědavým pohledem.
„To jen, že Neville nevypadá, že by byl překvapený, no, tímhle vším,“ poukázal zvěromág a kriticky si Nevilla prohlížel. Než Severus nebo Harry stihli odpovědět, Neville využil příležitosti užít si zábavy.
„Překvapený čím, pane profesore?“
„Už nejsem tvůj profesor, Neville,“ napomenul ho poněkud uraženě, „říkej mi Siriusi. A nepřijde ti, že Snape vypadá trochu jinak? Nebo Harry?“ Neville povytáhl obočí a střílel pohledem mezi svým kamarádem a profesorem lektvarů.
„Vypadají úplně stejně, jako když jsem je viděl naposledy.“ Severus s Harrym se ze všech sil snažili zakrýt svoje pobavení nad Nevillovým prohlášením a zmatenými lidmi okolo.
„A kdy to bylo?“ zeptal se James.
„Asi před měsícem, kdy jsem trávil několik dní na Silbreithu. Hned po turnaji v Rennes, nemám pravdu?“ zeptal se nevinně a otočil se k Harrymu pro ujištění.
„Ano, pět dní po turnaji,“ potvrdil Harry.
„Ty jsi byl na Silbreithu?“ zeptala se Lily a její manžel se zachmuřil.
„Ty víš o Silbreithu?“
„Ano oběma,“ odpověděl tázavě zmatený chlapec.
„Jak jsi to věděl?“ zeptala se kysele hlava Potterovy rodiny. Neville, stále rozzuřený tím, jak s Harrym jeho rodina zacházela, se rozhodl, že bude ctít přísahu, kterou dal, že bude svému bratrovi stát vždy po boku, a tak muže před sebou neproklel. Místo toho pokrčil rameny, jako by to bylo zjevné.
„No, musel jsem se jenom zeptat.“ James se po jeho prohlášení očividně přikrčil, Harry se svého přítele rozběhl obejmout a Severus v duchu udělil Nebelvíru deset bodů.
Lily se snažila přehlédnout Jamesovu reakci a začít rozhovor o zápase, který se pomalu blížil, zatímco Sirius s Remusem si vyměnili zdrcený pohled. Vypadalo to, že Nevillova slova měla největší dopad na ně.
„Chtěl jsi říct něco takového od chvíle, kdy ti Harry poprvé řekl o své minulosti, že?“ zeptal se Severus Nevilla, když se schovali za rozloženými novinami.
„Jo,“ potvrdil chlapec.
„Řekl ti Harry o Turnaji tří kouzelnických škol?“ usmál se Severus.
„Jo.“
„Tak to si tohle náramně užíváš.“
„Jo,“ odpověděl Neville potřetí a usmál se do šálku čaje, který dostal od paní Weasleyové, zatímco Harry na něj mrkl z opačné strany jejich tábora, kde Charliemu vysvětloval základy toho, jak funguje poslední model Kulového blesku.
Nejvíc neočekávaný byl však žárlivý pohled, který Nevillovým směrem hodil Adrian, doprovázený zamračením, kterého si ale ve všeobecném veselí nikdo nevšiml.
Zbytek rána uběhl bez událostí, když nepočítáte dvojčata Weasleyovy, kteří si odmítli vsadit proti Ludo Pytlounovi s tvrzením, že když vám dá skřet radu ohledně financí, měli byste se jí držet. Harry z celého srdce souhlasil, a tak je zklamaný Pytloun opustil, aby si našel skupinku ochotnějších sázkařů.
„Pořád si myslíme, že Irsko vyhraje, ale Krum chytí Zlatonku,“ přiznal Fred a Harry souhlasně přikývl. Na výhru Irska by vsadil krk, ale viděl Kruma hrát a věděl, že by si přál skončit hru po svém, aby si zachoval svoji hrdost.
Do začátku zápasu zbývalo třicet minut, když se skupina rozhodla, že by se měla vydat ke stadionu. Harry se Severusem a Nevillem se vydali napřed a tipovali, jak celá hra skončí, zatímco zbytek je následoval v různých stavech zmatku a hněvu.
James se vztekal, když zíral na záda svého rivala z dětství, jak se šťastně baví o famfrpálových statistikách s jeho mladším synem a jeho nejlepším přítelem, a ani v nejmenším ho nezajímá okolní svět. Posledních několik týdnů bylo nekonečnou zkouškou jeho nervů. Snažil se upoutat pozornost svého mladšího syna tím, co obvykle dělával s Adrianem, snažil se dozvědět se víc o jeho životě a jeho zájmech. Chlapec ale neměl chuť s ním něco sdílet. Hlava Potterovy rodiny se snažila ignorovat malý hlásek vzadu v hlavě, který mu šeptal, že by neměl mít potřebu se ptát na všechny ty otázky, na které se ptal. Měl vědět, jak jeho mladší tráví svůj čas, jak si vede ve škole, jak se mu ve třinácti letech podařilo navrhnout závodní koště. Ten hlásek byl ale okamžitě zadušen, stejně jako pocit viny. Tohle všechno byla Snapeova chyba. Musela být.
Adrian také pozoroval svého bratra, jak se baví s Nevillem a směje se jeho vtipům, kterým on nerozuměl – mělo to něco společného se skleníky na Silbreithu – a jeho mysl se snažila vzpamatovat. Jak to, že ze všech lidí právě Neville Longbottom tolik ví o jeho bratrovi? Před oči mu přilétla vzpomínka na minulé léto, kdy celé dvě hodiny zírali na Kulový blesk za výlohou. Proč mu Harry nic neřekl? Proč si nestoupl a neřekl mu: „hádej co, brácho, tohle jsem navrhl!?“ Copak si takové věci nezasloužil vědět?
Lily naopak přemýšlela o nutkání, které jí v poslední době nedalo pokoj. Věděla, že je to nerozumné. Možná tomu dopomohl fakt, že mezi ní a Jamesem to teď nebylo nijak valné. V duchu sebou trhla. I jí samotné to znělo jako slabá výmluva. Ve skutečnosti existovala celá řada důvodů, ale… s Jamesem se od sebe postupem let stále více vzdalovali. Ať už to bylo kvůli jeho práci, všem těm schůzkám, kterých se musel zúčastnit a které byly vždy důležitější než jejich společné plány, dokonce i kvůli Adrianovým tréninkům. Někde v průběhu této cesty přestali být sami sebou. Lily a Jamesem, Jamesem a Lily, mimořádným párem. Uvědomovala si, že je to trochu malicherné, ale sama předpovídala, že jejich budoucnost bude podobně bezútěšná. Prostě jen chtěla mít manžela na své straně, až je budoucnost semele. Chtěla tak moc?
Severus na druhou stranu… ten tu pro ni byl vždycky, kam až jí paměť sahala. Během let před Bradavicemi, kdy byla osamělá a vyděšená svými prvními výbuchy náhodné magie. Pomohl jí překonat sestřinu závist. Byl jí po boku dokonce i v Bradavicích, i když dostali místo v konkurenčních kolejích. Jeho jedinou chybou bylo to, co udělal, když mu táhlo na šestnáct let a byl veřejně ponižován Jamesem a zbytkem Pobertů. Z jeho rtů unikla urážka, které litoval už v minutě, kdy ji vyslovil. A co udělala ona? Odstrčila ho, samozřejmě. Přestože věděla, že o ni měl vždycky starost.
Otočila se zády k chlapci, kterého tolikrát zranila, k chlapci, ke kterému cítila sympatie, které ji až do teď děsily. Ale ta nehoda jí tenkrát dala příležitost zvolit si z celého srdce Jamese a svého nejlepšího přítele odstrčit pryč. No, ne úplně. Vypadalo to, že Severus už se posunul dál, tak si to aspoň tenkrát myslela. Teď zpětně jí bylo jasné, že mu měla lépe rozumět.
Povzdechla si a její pohled sjel ze Severusovy postavy na jejího manžela. Chyběl jí, uvědomila si už pokolikáté. Chyběli jí oni dva, takoví, jací bývali. Zpátky na začátku, kdy byli šťastní a opravdu spolu, skrz válku i proroctví, na začátku Adrianova tréninku. Pak se začali vzdalovat. Lily zajímalo, jestli si to uvědomí i James. Doufala v to. A doufala, že to nebude moc pozdě.
Velká skupina došla až k lesu, kde byla naváděna světlem luceren, které jasně označovaly cestu vedoucí ke stadionu. Nebyl to samozřejmě první zápas, kterého se měl Harry zúčastnit, ale bylo to finále a chlapec věděl, že Ministerstvo kvůli němu postavilo nový stadion, který měl být použit poprvé právě během nadcházející hry. Protože se se Severusem cvičil v rozpoznávání stop magie, cítil to hned, jakmile opustili nechráněnou část lesa a vstoupili do kouzly chráněné oblasti poblíž stadionu, přestože ho ještě neviděli. Harry nebyl ještě dost zkušený, aby rozpoznal jednotlivá kouzla, ale mohl říct, že zde byl odvedený pořádný kus kouzelnické práce. Pomyslel na to, jak šla magie kouzel cítit v Bradavicích pokaždé, když se je snažil vycítit. Tam byla kouzla bezpochyby mnohem starší a silnější než tady. Nebylo těžké pochopit, proč jsou Bradavice tou nejzabezpečenější budovou v Británii. Kdyby bylo třeba, pomyslel si Harry, hrad by pravděpodobně vydržel i magické obležení, kdyby uvnitř zůstali lidé, kteří by ho chránili.
Všechny myšlenky na magické stopy ho opustily v okamžiku, kdy vyšli zpoza stromů a vstoupili na obrovskou pláň, vyhrazenou pro nově postavený stadion. Byl megalomanský, mnohem větší než jakýkoliv stadion, na kterém byl dřív, a Harry si byl jistý, že Ministerstvo došlo až do krajnosti ve snaze překonat velkolepost každého dříve pořádaného Mistrovství. Zdi stadionu zářily zlatou barvou – opravdu důmyslné, pomyslel si zelenooký čaroděj sarkasticky – která se odrážela v paprscích slunce. Všude okolo se ve větru houpaly barevné transparenty.
„Páni!“ vydechl vedle něj Neville výmluvně s pohledem upřeným vzhůru, „poměrně okázalé, co?“
„Proč myslíš?“ ušklíbl se Harry pobaveně.
„Řekl bych, že je to tím leskem,“ informoval Neville svého nejlepšího přítele, přičemž se snažil zachovat vážnou tvář. „Ano, určitě je to leskem.“ Oba chlapci se zasmáli, než je pobavený Mistr lektvarů pobídl k pohybu.
„Měli bychom jít dovnitř,“ varoval je. „Obávám se, že delší zírání na tyhle zdi by mohlo vážně poškodit náš zrak.“ Oba dospívající propukli v novou vlnu smíchu, nicméně se opravdu dali do pohybu. Harry slyšel pana Weasleyho, jak nový stadion komentuje. Podle jeho slov mohl pojmout až sto tisíc lidí a Harry by tak neměl být překvapen, když prohlásil, že by se na něj vešlo deset katedrál.
Jejich místa byla v nejvyšší lóži, jak se ukázalo, mnohem výš, než zbytek lóží na stadionu. Dovnitř tak vešli nadšení, ale téměř bez dechu. Usadili se do fialových plyšových křesel a pokračovali v živém rozhovoru, zatímco se stadion stále naplňoval nově příchozími. Popletal, Ludo Pytloun, bulharský Ministr kouzel a několik dalších ministerských představitelů přivítalo Severuse jménem, čímž šokovali jeho okolí, které bylo stále přesvědčeno o jeho nespolečenskosti.
„Co už,“ zamumlal Mistr lektvarů v reakci na jejich chování a Harry si vyměnil pobavený pohled s Nevillem, když do lóže vešli poslední tři diváci.
Bylo těžké Malfoyovy přehlédnout, když si nakráčeli do lóže jako pávi a usadili se do přední řady. Až když kolem ní prošli, všiml si Harry Winky, domácí skřítky, která měla držet místo svému pánovi a očividně byla vyděšena z výšky, ve které seděla.
Blonďaté vlasy Malfoyů byly v okolním jasu skoro bílé, jejich tmavě modré hábity ostře kontrastovaly s jejich bledou pokožkou a jejich povýšené výrazy se ani na chvíli nezměnily – když nepočítáme výraz opovržení, který se na tváři Luciuse Malfoye objevil, když přejel ostatní diváky v lóži – ani poté, co se přivítali s Ministrem.
Harry protočil oči v sloup a chtěl to nějak okomentovat směrem k Nevillovi, když se Draco otočil, aby se na ně podíval. Harry si nemohl být jistý, ale měl pocit, že blonďák čekal, až se jeho rodiče zaberou do rozhovoru s bulharskou výpravou, než se na ně podíval. Z Dracovy reakce Harry usoudil, že chlapec nečekal, že se setká s Harryho pohledem. Na malou chvíli se za chladným úšklebkem plným pohrdání objevil šok. Když Harry mrkl, bylo to pryč. Přesto by mohl přísahat, že v Dracově pohledu viděl ještě něco víc. Jako by na malou chvíli Draco Malfoy vypadal… smutně? Proč, pro všechno na světě, by měl být smutný?
Ne, že by byl Harry přesvědčený o Dracově bezcitnosti. Bylo v povaze všech Zmijozelů neukazovat jiné emoce než nezájem a příležitostně také hněv. Tu a tam i povýšenost a samolibé uspokojení. Harry v přítomnosti popelavě blonďatého chlapce nestrávil zas tolik času – rozhodně ne tolik, jako jeho bratr - aby to mohl s jistotou vědět, ale ze všech pocitů mu smutek šel k Dracovi nejméně.
Harry si v duchu vynadal. Zase nad vším jen moc přemýšlí, beztak si to všechno jen vymyslel ve své fantazii.
Ludo Pytloun si právě ten okamžik vybral k oznámení zahájení hry. Jeho magicky zesílený hlas se nesl celým stadionem. Reklama na tabuli umístěné na druhé straně hřiště, která hlásala „Kulový blesk a Paměťová koule uvedeny do prodeje!“, byla nahrazena vynulovaným skórem hry a byl oznámen nástup maskotů. Jako první nastoupili maskoti Bulharů, kteří s sebou přivedli…
„Víly?“ roznesl se tichem nejvyššího boxu Severusův překvapený hlas.
„No nazdar,“ zamumlal Harry a okamžitě zavřel oči, přičemž dloubl do Nevilla, aby udělal to samé. Sám by byl prvním, kdo by uznal, že vílí tanec za vidění opravdu stojí. Bylo to něco, co by si naprosto užil, kdyby k němu došlo za jiných okolností. Ale vzhledem k tomu, že seděl na nejvyšším místě stadionu, raději by se vyhnul labutímu skoku dolů. Což se právě chystali udělat Ron s Adrianem, jak si Harry všiml, když hudba přestala hrát a on otevřel oči.
„Tak, Seve,“ řekl Harry a otočil se ke svému otci, „víly.“ Muž protočil oči a Neville se zahihňal.
„Dobrý den, hrnci, tohle je konvice. Hádej co. Jsme černí,“ reagoval profesor a oba chlapci propukli v neovladatelný řehot. Siriusův nespokojený a mírně znechucený pohled pak jejich smích rozpoutal nanovo.
Všichni pak zatleskali irským maskotům – leprikónům, kteří je zaplavili falešným zlatem, a pak už byla oznámena jména jednotlivých hráčů a týmy vlétly na hřiště. Když Pytloun oznámil Krumovo jméno, davy propukly v šílenství.
„To je on, to je on!“ křičel Ron a sledoval Kruma ve svém všechnohledu. Harry zapískal a také pozoroval bulharského chytače, jak letí kolem hřiště. Štíhlý, tmavý, s nažloutlou pletí, s velkým zahnutým nosem a huňatým obočím vypadal jako přerostlý pták, který hledá svoji kořist, zcela ve svém živlu manévroval na Kulovém blesku.
„Tohle vaše koště je opravdu něco, pane Pottere,“ prohlásil nadšený ministerský úředník, když se posadil za Harryho a pokynul Severusovi na pozdrav.
„Děkuji vám, pane…?“
„Andrews, Robert Andrews,“ představil se muž. Nakonec se z něj vyklubal prezident ministerské komise hodnotící nová košťata, která měla vstoupit na trh, zda splňují všechny bezpečnostní předpisy. „Všichni nedočkavě čekáme na nový model chytačské edice.“
„To mě těší, pane,“ odpověděl Harry se širokým úsměvem. „První koště pro testování byste měli dostat během tohoto týdne.“ Muž se oslnivě usmál a málem se zalkl nad tou vyhlídkou. Objevil jsem většího famfrpálového fanouška, než je Sirius, pomyslel si Harry a usmál se, než se otočil zpátky ke hřišti, kde byl právě ohlašován nástup irského týmu.
„Lynch proti Krumovi nemá šanci!“ prohlásil Ron hlasitě.
„Je Krum opravdu tak dobrý?“ zajímal se Neville, který ho nikdy předtím hrát neviděl. Ron, Adrian, Sirius i James začali jeden přes druhého vysvětlovat, že Krum je nejlepší chytač na světě. Do řeči jim vstoupil až Severus, který řekl prostě:
„Ano, je. Proč si myslíš, že mu dávám všechny ty peníze?“ Kakofonie, která oslavovala Krumův talent, náhle umlkla, když jim Severus připomněl, že je v podstatě Krumovým šéfem. Mistr lektvarů se ušklíbl, spokojený, že teď může zápas sledovat v klidu. Harry se uchechtl a obrátil svou pozornost zpátky do pole, přičemž aktivoval Paměťovou kouli, aby nahrávala zápas. Široce se usmál, když viděl, že většina lidí v lóži ho napodobila.
Samotný zápas byl víc než zajímavý. Víly tancovaly a rozdmýchávaly plameny, rozhodčí musel být profackován, než byl schopen klidnit leprikóny, kteří se začali chovat arogantně a urážlivě.
Brzy bylo jasné, proč je Krum nejlepším chytačem na světě. Změnil hon za Zlatonkou v divoký sprint kolem hřiště. Lynch se tak místo Zlatonky snažil dostihnout jeho. Harry sebou trhl, když chytač v zeleném prudce narazil do země po Krumově perfektně vyvedené Vronského fintě.
Přesto nezáleželo na tom, jak moc se Krum snažil, bylo jasné, že Irsko má lepší tým. Prakticky od začátku se ujal vedení, které v průběhu hry jen narůstalo. Krum brzy přišel na to, že jeho tým nemá šanci zápas vyhrát, a tak si chtěl zachovat aspoň takovou čest, jak jen šlo. Impozantním trikem obalamutil Lynche a za hlasitého jásotu chytil Zlatonku.
„Říkali jsme to! Říkali jsme to!“ křičela Weasleyova dvojčata, zatímco dav se stával nepříčetným. Ceremoniál vyhlášení vítězů probíhal ve všeobecném nadšení, i když nebylo úplně jasné, komu ten potlesk vlastně patří.
„Krum je opravdu moc dobrý,“ přiznal Neville později v noci, když se vrátili do svých stanů. Rozhodli se, že ještě jednu noc tu zůstanou jako většina kouzelníků a čarodějek a vrátí se domů až druhý den ráno. Přesto nějakou dobu trvalo, než se dostali do stanů, protože oba týmy byly neoblomné ve své touze setkat se s tvůrcem košťat, která využívaly. Harry pogratuloval členům obou týmů a několik minut mluvil s Krumem. Starší kouzelník byl stále trochu zklamaný z výsledku hry, ale zdálo se, že ho trochu povzbudilo Harryho tvrzení, že ještě nikdy neviděl Kulový blesk létat líp.
Laskavě odmítl pozvání na večeři, i když ostatní diváci z nejvyšší lóže na ní zůstali – tedy kromě jeho skupinky přátel. Opravdu neměl chuť strávit v Popletalově přítomnosti víc času, než bylo nezbytně nutné. I Severus se tomu muži vyhýbal jako moru.
„Jasně, že je dobrý!“ vyhrkl Ron pobouřeně, nechápal, jak o tom může vůbec někdo pochybovat. Atmosféra byla veselá, i když s nádechem jakési podivnosti. Potterova rodina společně s Remusem a Siriusem byla zvyklá sedět pospolu a bavit se o famfrpálu. Weasleyovi už byli prakticky za rodinu považováni taky. Přítomnost Severuse a Nevilla – a vlastně i Harryho, který do takových rozhovorů nebyl přibírán – je poněkud vykolejila z rovnováhy. A nebylo to jen jejich samotnou přítomností. Byli to tři lidé, které považovali za tiché, stydlivé, odměřené a v případě Severuse také nespolečenské. A tito lidé teď bouřlivě diskutovali a otevřeně se smáli.
„Je to divný,“ zamumlal James ze svého místa, kde seděl vedle Siriuse, když pozoroval kdysi obávaného velkého zlého netopýra ze sklepení, jak baví dámy a teenagery vyprávěním o jejich pobytu na turnaji v Rennes. Harry do jeho vyprávění vstupoval radostnými poznámkami.
„To říkáš ty mně?“ zašeptal mu zvěromág zpátky a snažil se nesmát Harrymu, který právě přehrával, jak skolil svého protivníka, který byl dvakrát tak široký než on. Sirius byl za svého kmotřence rád. V minulosti na něj hodně myslel, když byli pryč na Adrianově tréninku, a zajímal se, jak tráví svůj volný čas. Chlapec si ale nikdy nestěžoval – teď už chápal proč – a on si musel připomínat, že není jeho právem rozhodovat o tom, jaký trénink se Harrymu dostane.
„A proto ti uniklo tolik z jeho života, blbče,“ vynadal si v duchu, když Severusův hluboký hlas vysvětloval, jakou nejlepší taktikou můžete přemoct většího protivníka.
„Ale o kolik vyšší může protivník být?“ zeptala se Molly a zrudla, když se na ni Severus zamyšleně podíval.
„Nemusí být nutně vyšší, Molly,“ vysvětlil Severus s přiznáním, že v soutěži nikdy nepotkal nikoho vyššího, než byl on sám se svými šesti stopami a dvěma palci. „Ale rozhodně těžší.“ Harry přikývl se vzpomínkou na svého protivníka, který byl těžší o dobrých padesát liber.
„Ten turnaj zní opravdu zajímavě,“ uzavřel Neville a jeho mysl už vykreslovala obrazy šermířských soubojů, které Mistr lektvarů popisoval.
„Příští rok pojedeš s námi, Neve,“ slíbil Harry a plácl si s ním, načež se oba rozesmáli.
„Samozřejmě,“ ujistil ho i Severus. „Když budeš procvičovat ty pohyby, které jsem ti ukázal, tak můžeš taky soutěžit.“
„Ty se učíš šermovat, Neville?“ zeptal se Adrian a jeho oči se zúžily.
„Ano, učí,“ odpověděl Harry, „vypadá nenápadně, ale má opravdu dobrý švih.“
„Děkuji, pane Pottere,“ poklonil se Neville.
„Ještě, že jsme tě přesvědčili, Neville,“ řekl Severus a nedokázal zabránit úsměvu, který se mu rozlil po tváři.
„Ještě, že,“ souhlasil Harry.
„Možná jsem se dostal do jiné dimenze,“ uvažoval nahlas Bill s pohledem upřeným na Severuse, jak se snažil přetvořit si svůj obrázek o něm jako o mrzutém, chladném a vyloženě děsivém profesorovi, kterého si pamatoval.
„Možná kouzlo na změnu osobnosti?“ navrhoval Charlie, který měl stejný problém jako jeho starší bratr.
„Buď to, nebo mám zlé dvojče,“ prohlásil Severus vážně, čímž celý stan zahalil do absolutního ticha, než Harry s Nevillem vybuchli smíchy. Mistr lektvarů sám brzo následoval jejich příkladu.
„Já se přikláním k teorii o paralelní dimenzi,“ přidal se Sirius a Severus protočil oči v sloup.
„Víš, Blacku, já…“ nedořekl.
Jako první se ozval hlasitý zvuk ohlašující výbuch v kempu. Následoval ho křik vyděšených lidí na útěku. Další výbuchy. Uvolněná atmosféra ve stanu zmizela mrknutím oka, jak každý vyskočil na nohy a vytáhl hůlku. Sirius s Jamesem si vyměnili pohled a vyběhli ze stanu, jak se v nich ozval bystrozor. Severus a Remus je během sekundy následovali, stejně jako Artur a dva jeho nejstarší synové. Lily a Molly se ochranitelsky postavily před teenagery. Harry by nikdy nevěřil, jak může Molly Weasleyová vypadat nebezpečně.
„Zůstaňte tu!“ zavolal na ně Severus přes rameno a oni přikývli, neschopní odporovat jeho velitelskému hlasu. Harry sevřel hůlku ještě pevněji. Tohle není dobré. Ani trochu dobré. Vypadalo to, že panikařících hlasů stále přibývá. Copak chtěl tolik, když si přál jeden krátký oddech, zajímal se Harry. Zavřel oči a povzdechl si. Pak na svém rameni ucítil dotek a zase oči otevřel. Neville stál po jeho boku, s hůlkou v pohotovosti a rozhodným pohledem. Byl připravený stát vedle něj bez ohledu na to, co se stane.
Harry přikývl a otočil se ke vchodu do stanu, připravoval se na nejhorší. Co se to děje?
„Co se děje?“ zeptala se bledá Hermiona chvějícím se hlasem.
„Nejsem si jistá,“ odpověděla Lily, „cokoliv se stane, snažte se nepanikařit. A máte povolení použít vaše hůlky.“
Najednou vběhl do stanu pan Weasley, s očima vytřeštěnýma.
„Vezměte si bundy a utíkejte! Rychle ven!“ zakřičel, aby je donutil k pohybu.
„Proč? Tati, co se děje?“ zeptal se Ron, zatímco se horečně soukal do své bundy.
„Není čas,“ odbyl ho Artur, „hůlky držte v rukách a utíkejte! Rovnou do lesa. Rychle!“ James hlídal před stanem a snažil se je vybízet k rychlému jednání.
„Pohyb, honem!“ vykřikl a otočil se k Lily. „Lily, vezmi Adriana a utíkejte do lesa!“
„Proč?“ zeptala se jeho žena, když vzala protestujícího staršího syna kolem ramen a postrčila ho ze stanu ven.
„Smrtijedi,“ vydechl jenom a zmizel.
Opustili stan v tichu plném paniky. Smrtijedi. Voldemortovi následovníci. Harryho mozek se snažil vyrovnat s tím, co slyšel, ale nešlo to. Smrtijedi. Jak to bylo vůbec možné? Vyšel za Fredem ze stanu a rozhlédl se kolem sebe. Ve světle několika ohňů, které stále hořely, mohl vidět lidi utíkající do lesa, pryč od něčeho, co se přes prostranství pohybovalo směrem k nim. Něčeho, co vydávalo podivné záblesky světla a zvuky podobné střelbě. Celé okolí naplňoval hluk hlasitého, posměšného smíchu a opilých výkřiků. Vzápětí celou scenérii osvětlil jasný záblesk zeleného světla – někdo vyslal smrtící kletbu. A pak je Harry uviděl.
K prchajícímu davu mířila skupina asi dvaceti čarodějů a všemi směry vysílala kletby, jaké je jenom napadly. Utíkající křičící děti hledaly svoje rodiče, kteří panicky běhali kolem a hledali svoje děti mezi rozbořenými stany. Kousek od nich se k zemi zhroutila starší dáma, jen aby byla zvednuta svojí mladší společnicí a obě společně se pak rozběhly k lesu, pryč od smějících se Smrtijedů.
Uprostřed toho všeho visely ve vzduchu čtyři postavy jako vedené neviditelnými drátky, kterým se snažili vzepřít. Harry si všiml, že dvě z těchto postav jsou velmi malé. Jako děti. Křičely strachem i bolestí, vydány na milost a nemilost svým trýznitelům.
„Pan Roberts?“ zamumlal Neville. Pan Roberts? Nebylo to jméno toho mudly, který vlastnil kemp? Takže tohle byla jeho rodina? Jeho děti?
„Harry?“ ozval se po jeho levici Severusův hlas. „Musíme jít.“
Objevovali se další a další Smrtijedi, bořili jeden stan za druhým a kolem sebe šířili násilí. Pan Roberts byl otočen hlavou dolů. Jedno z jeho dětí se rychle začalo otáčet kolem své vlastní osy, šedesát stop nad zemí.
„Merlin nám pomáhej,“ vyhrkl Neville.
„Tohle je špatně,“ ozval se Ronův hlas někde za nimi. Harry slyšel svoji mámu, jak Adriana pobízí k větší rychlosti. James si pospíšil dopředu a připojil se k hrstce čarodějů a čarodějek, kteří začali budovat určitou vlnu odporu vůči černě oděným čarodějům. A děti stále křičely, lidé utíkali a Smrtijedi se smáli.
„Harry?“ oslovil ho znovu Severus a v jeho hlase bylo jasné patrné zaváhání. Pravděpodobně viděl příznaky dřív, než si je Harry sám uvědomil. Třásl se po celém těle a jeho krev se vařila, propalovala si cestičku až k jeho mozku a zanechávala tam stopu po groteskní scéně před ním. Násilí. Panika. Takhle vypadala válka. Tohle a ještě mnohem horší věci s sebou přinese Voldemort. Strach. Bolest. A Harry se díval před sebe, prsty svíral hůlku, až to bolelo, a nehty zatínal do kůže, až se na ní objevily kapky krve. Zoufalství. Hrůza. Takhle bude vypadat budoucnost. Křičící děti.
„Tati,“ vzlykl hlasem tak slabým, že si Severus musel přečíst spíš z jeho rtů, co řekl. Víc nemluvil. Nebylo to třeba. Severus rozuměl velice dobře. Harry chtěl bojovat. Nechtěl utíkat. Harry se rozhodl. A, uvědomil si Severus, když se podíval na svého syna, Harry zuřil. V tomhle okamžiku nebylo nic, co by ho mohlo zastavit. Jediné, co mohl Severus dělat, bylo stát při něm, ať už je potká cokoliv. Jednoduše přikývl a sám zamířil směrem k Smrtijedům. Tam bylo jeho místo v této válce, místo v jeho životě.
„Nepůjdeš proti nim takhle…“ řekl Neville s ohnivým pohledem zabořeným do svého přítele.
„Neve…“
„Řeknu to jinak,“ přerušil ho, protože nebylo času nazbyt. Smrtijedi už byli tak blízko. „Nepůjdeš proti nim beze mě.“
„Neville,“ pokusil se Harry ještě jednou protestovat.
„Sklapni, Pottere,“ usmál se smutně chlapec. „Jsem tvůj bratr. Jdu s tebou.“ Harry se usmál a přikývl.
„Tak, gentlemani,“ vyzval je Severus. Raději by oba chlapce skryl pod povrchem země, ale věděl, že jeho syn je natolik tvrdohlavý, že by si i odtud našel cestu, jak bojovat. A vypadalo to, že Neville bude následovat svého přítele – svého bratra – do každého boje. Propadnul by se, kdyby ho nechal bojovat samotného. „Můžeme?“ zeptal se a jako jeden muž udělali krok vpřed.
„Harry! Neville!“ zařvali Fred a George. „Co to děláte?“ jejich křik ale rozhodnuté chlapce nezpomalil. Dvojčata si vyměnila pohled a pokusila se je následovat.
„Ne!“ zakřičela Ginny, čímž upoutala jejich pozornost. Fred a George to mysleli dobře, to věděla. Ale v tomto bodě by je spíše rozptylovali. „Nechte je jít. Profesor Snape je s nimi. Musíme najít mamku,“ řekla a otočila se k lesu. Byl čas bojovat, ale i když chtěla, ještě nebyla připravená. Rozhodla se, že protentokrát musí jít z cesty těm, kteří bojovat můžou.
Mezitím malá skupinka tří čarodějů pokračovala kupředu, pevně svírajíc hůlky ve svých rukách. Harry cítil, jak jeho vztek dosáhl vrcholu. Seslal uvolňující kouzlo na Robertsovu rodinu a pak svou pozornost zaměřil přímo na Smrtijedy. Ti se právě zastavili a snažili se přijít na to, kdo se postavil do cesty jejich kouzlům. Netrvalo dlouho, než si všimli tří čarodějů. Jejich pohledy přejely Harryho a Nevilla a zastavily se na Severusovi, kterého poznali. Velice rychle usoudili, že on je jejich hlavním cílem a s chutí pomstít se zrádci na něho namířili svými hůlkami. Podcenění protivníka je nejčastější chybou v kouzelnických soubojích. Tohle byla první věc, kterou Severus Harryho naučil, když ho začal trénovat. A přesně tu chybu teď udělali Smrtijedi.
Harry namířil hůlkou na zem pod nimi a využil toho, že stojí na trávě.
„Tarrae Legumina!“ Kouzlo bylo tiché, ale výsledek se dostavil okamžitě. Z hůlky vyletěla tmavě hnědá koule a udeřila do země, která se pod nárazem zatřásla. Kouzlo bylo určeno pro písčitý nebo skalnatý terén, ale bylo extrémně užitečné, pomyslel si Harry, když sledoval, jak Smrtijedi držící ve vzduchu Robertsovy odletěli deset stop dozadu.
Začal sesílat útočná kouzla na všechny Smrtijedy v dosahu, jak se jeho mysl dostala do útočného módu, konečně uplatnil roky tréninku v soubojích. Skláněl se a vyhýbal, když bylo třeba, vysílal štít a kdykoliv to bylo možné, oplácel útok. Koutkem oka zaznamenal, že Neville se postaral o to, aby Robertsovi bezpečně přistáli na zemi, a dostal je pryč. Severus zatím rozpoutával zmatek v řadách Smrtijedů.
Sklonil se k zemi, aby se vyhnul řezací kletbě a Cruciatu, jež vzápětí oplatil vlastním kouzlem. To už se k nim ale přidala větší skupina čarodějů bojujících proti Smrtijedům. Maskovaní následovníci Temného pána začali utíkat a přemisťovat se pryč, jen několik jich zůstalo a stále ještě bojovalo.
Jeden z nich, extrémně vysoký a dobře stavěný, jak Harry usoudil, se dostal pryč od ohniska boje a zamířil ke skupině stromů, kde Neville ukrýval Robertsovu rodinu. Jestli to byla jen jejich smůla nebo záměr Smrtijedů mučit je ještě víc, to Harry nevěděl. Ale nezáleželo na tom. Viděl rudě. Stále mu v uších zněl křik dětí a on věděl, že ho bude pronásledovat ještě dlouho.
„Ventilabis!“ Kouzlem odhodil z cesty Smrtijeda, který se na něj snažil zaútočit, a rozběhl se k tomu vysokému. Doběhl k němu právě včas. Nebo spíš právě včas na to, aby viděl, jak byl druhý Smrtijed zasažen kletbou a s křikem se rozběhl pryč od vyděšených Robertsových. Vysoký Smrtijed se rozhlížel kolem sebe, ale kdokoliv to kouzlo seslal, byl už pryč. Nemohl ho vidět z místa, kde stál. Harry ale mohl, i když jen na chvíli. Ta ale stačila, aby se zastavil. Cože?
Jeho zatoulané myšlenky se však vzpamatovaly, když vysoký Smrtijed pokračoval na své cestě k Robertsovým. Dvě děti se opět daly do křiku a z očí jim vytryskly nové slzy. A Smrtijed se smál. Smál se. Harry mohl cítit tep svého srdce v každé žilce a tepně. Proudil jím do běla rozžhavený vztek a když muž pozvedl hůlku směrem k nejmenšímu dítěti společně s prvním písmenem smrtící kletby, Harry se pohnul. A byl rychlejší.
„Flammifer Ictus!“ Z jeho hůlky vystřelily ohnivé jazyky, obmotaly se kolem Smrtijedova hrudníku, shodily ho na zem, a když Smrtijedovo oblečení vzplálo plamenem, rozeskučel se bolestí. Když ale Harry vykročil vpřed, aby ho omráčil, okolím se rozneslo strašidelné ticho. Jako první mu na mysl přišli Mozkomorové, ale necítil chlad, který obvykle doprovázel jejich přítomnost.
A pak si toho všiml. Noc byla ozářená něčím zeleným, co se vznášelo nad lesem. Smrtijed na zemi se přemístil, i když se svíjel v hrozných bolestech. Bude mít jizvu po zbytek života, to Harry věděl už v okamžiku, kdy seslal kouzlo. Co ale mohlo být tak strašného, že to přinutí muže svíjejícího se v bolestech prchnout?
Stačil mu jediný pohled nad sebe, aby znal odpověď. Vysoko nad ním na nebi jasně zářilo Znamení zla.
Posledním pohledem se přesvědčil, že Robertsovi nejsou těžce zranění, a rozběhl se pryč. Minul skupinu vyděšených ministerských úředníků a připojil se k Severusovi a Nevillovi. Oba čarodějové vyděšeně zírali na zářící znamení, jen Severus se to snažil ze všech sil skrýt. Harry se u nich zastavil jako přimrazený a myslel na všechny ty věci, které s sebou přinášel Temný pán. Voldemort, strach, zkáza a smrt. Smrt. Když se objeví Znamení zla, znamená to, že někdo zemřel. A znamení se vznášelo nad lesem, kam všichni uprchli.
„To ne,“ vydechl Harry a jeho pohled hledal útěchu u Severuse, „nemyslíš, že…“ nedokázal dokončit větu. Nemyslíš, že někoho zabili? Jak mohl něco takového říct nahlas? Když to neřekne, nezmění tím pravdu. Přesto se nedokázal přinutit vyslovit ta slova nahlas.
„Doufám, že ne,“ odpověděl Severus. Pochopil jeho otázku. „Měli bychom jít a zjistit to.“
Harry přikývl a podíval se na svého nejlepšího přítele. Neville měl na tváři řeznou ránu od odražené kletby a jeho džíny byly na pravém koleni roztržené a zkrvavené. Nebylo to vážné zranění, ale Harryho vztek se díky němu vrátil ještě silnější než předtím. Jak se opovažují? Jak se opovažují ublížit jeho rodině?
„Jsi v pořádku, Neve?“ zeptal se ustaraně.
„Co?“ nechápal Neville, který až teď odtrhl pohled od zářícího znamení. Vypadal ztraceně, než zachytil zraněnou nohu a jeho levá ruky se zvedla a dotkla se tváře. Trochu sebou trhl a pak pokrčil rameny: „Jen pár škrábnutí.“ Otočil se k Harrymu a jeho oči se rozšířily.
„A ty jsi v pořádku?“ Harry taky nechápal, co jeho kamarád myslí, a tak se dotkl pravého ramene, na které se upínal jeho pohled. Trhl sebou, když jeho prsty přišly do kontaktu se zraněním zalitým horkou krví. Sotva si pamatoval bodavou bolest, která mu ramenem projela, když se vyhnul kletbě Cruciatus. Musel pak spadnout na kámen nebo tak něco.
„Ano,“ ujistil ho nakonec, když k nim přistoupil Severus s planoucíma očima.
„Zasáhli tě?“ zeptal se Mistr lektvarů se stěží potlačovanou zuřivostí. Najde a zabije toho, kdo tohle udělal jeho synovi. Pomalu a bolestivě, přísahal si.
„Uhnul jsem z cesty kletbě,“ vysvětlil Harry. Ať už byl zasažen kletbou nebo ne, kdokoliv způsobil Harryho zranění, za to zaplatí.
„Měli bychom jít,“ přerušil ticho Harry a udělal první krok k lesu. Napřed se však ještě ujistil, že jeho otec je nezraněný a následuje ho. Harry zaznamenal, že Neville je mu stále po boku, když přišli přímo pod Znamení zla, s hůlkami připravenými k okamžitému útoku.
Pohled, který se jim naskytl, byl víc než bizarní. Skupina čarodějů obklopovala Adriana, Rona a Hermionu, stejně jako domácí skřítku. Stejnou skřítku, která s nimi seděla v lóži. Slovo vedl pan Skrk, který právě ubohé stvořeníčko obvinil, že vyčarovalo Znamení. Adrian se snažil vysvětlit, že to byla jeho hůlka, která byla pro vykouzlení Znamení použita, zatímco Skrk vyslýchal skřítku.
„Skřítka nedělá kouzla, pane!“ zakvílela Winky a slzy jí stékaly po obou stranách jejího baňatého nosíku. „Skřítka… skřítka jen… jen ji zvedla, pane! Neudělala Temné znamení, pane, ani neví jak.“
„Nebyla to ona,“ přerušila ji Hermiona. Byla velice nervózní, když měla promluvit před tolika ministerskými čaroději, přesto vypadala rozhodně. „Winky má pisklavý tichý hlásek, ale ten, kdo kouzlo vyslal, měl mnohem hlubší hlas.“ Podívala se na Adriana s Ronem, jako by u nich hledala podporu. „Ani trochu nezněl jako Winky, že ne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Adrian, „rozhodně nezněl jako hlas skřítka.“
„Co se tady děje?“ vložil se do toho Severus, když vystoupil zpoza stromů. „Opravdu tady tvrdíte, že Znamení zla vykouzlil skřítek? To je ale kravina.“ Hermiona vypadala jeho prohlášením omráčená, ale pak se zářivě usmála.
„Byla nalezena s hůlkou v ruce, profesore,“ objasnil muž s pískovými vlasy, který Harrymu někoho připomínal, ale nemohl si uvědomit koho.
„I tak, vyčarování Temné značky, pane Diggory?“ Cedricův táta? To dávalo smysl. „Není to lehké kouzlo, které by se mohl jen tak někdo naučit z knížky.“ Harry a Neville se během jeho řeči přisunuli blíž.
„Harry!“ zavolal Adrian s pohledem na bratrovo krví nasáklé tričko, „co se ti stalo?“
„Smrtijedi,“ odpověděl Harry prostě. Právě teď se mu nechtělo odpovídat na žádné otázky. Adrianovi poklesla brada.
„Zahnal jsi je?“
„Ne sám,“ ukázal na Severuse a Nevilla.
„Ale…“
„Dost!“ zakřičel pan Skrk pološíleně, „odbíháme od tématu.“ S jen napůl příčetným pohledem se obrátil ke skřítce. Winky se zachvěla strachy.
„Slyšel jsem dost. V posledních několika minutách byl nejen Adrian Potter, ale také já sám obviněn z vykouzlení Temného znamení.“ Jeho pohled padl na zdřevěnělého pana Diggoryho.
„Pane Skrku, nikdy bych…“
„Obvinil jste mého domácího skřítka! Měl jste na mysli, že běžně učím svoje služebníky, jak vykouzlit Znamení zla?“ vybuchl Skrk.
„Ne, pane, já…“
„Dost!“ vykřikl znova a otočil se ke skřítce, která stále svírala Harryho hůlku. „Tohle je hůlka, která vykouzlila Znamení zla. A ty jsi ji držela, když jsme tě našli. Popíráš to?“
„Ne, pane, Winky ji našla, pane…“
„Ticho!“ skřítka o krok ustoupila a zakňučela.
„Pane Skrku,“ oslovil ho Harry chladně. Neexistoval způsob, jak by Winky mohla vykouzlit Znamení zla, a přesto ji tady týral. „Myslím, že byste se měl uklidnit. Winky určitě nemá nic společného s…“
„Neskončil jsem!“ vyštěkl Skrk, aniž by Harrymu věnoval jediný pohled. Chlapec stiskl zuby, ale zůstal potichu. Skrk si postavil hlavu a nehne s ním nic. Nicméně se na něj podívala aspoň Hermiona a věnovala mu pohled plný podpory.
A Skrkovo řečnění pokračovalo. Trval na tom, že nepotřebuje sluhu, který neposlouchá jeho příkazy – Winky dostala jasný příkaz zůstat ve stanu. Fakt, že mohla být ušlapaná, ho zjevně nezajímal. A tak byla propuštěna. Dostala oblečení. Ubohé stvořeníčko se neovladatelně rozeštkalo a Severus s panem Weasleym se raději rozhodli všechny odvést pryč. Už nebylo nic, co by tady mohli udělat, a je třeba, aby našli ostatní.
„Nemůžu tomu uvěřit! To, jak s Winky zacházel, bylo absolutně nelidské!“ rozčilovala se Hermiona a Harry nemohl než souhlasit. Když si připomněl, jak bylo s Winky zacházeno, opět dostal chuť něco proklít. Současně ale věděl, že není nic, co by pro domácí skřítku mohl udělat.
„Ona není člověk, Hermiono,“ odsekl Ron téměř hrubě.
„Není v tom rozdíl, Rone,“ řekl Neville, stále rozrušený z celé té události. Trochu kulhal a Harry mu věnoval ustaraný pohled. Neville však jeho obavy odmávl a protočil oči se slovy, že je v pořádku. Harry mu ale nehodlal uvěřit dřív, než budou jeho zranění ošetřena.
„Otázkou je,“ vložil se do hovoru Adrian, „kdo vyčaroval Znamení zla, když ne Winky?“ Zavládlo ticho přerušované jen zvukem jejich kroků. Na tuhle otázku nikdo neměl odpověď, měli jen spoustu teorií.
„Vsadím se, že to byli Malfoyovi,“ řekl po chvíli Ron.
„Neobviňuj lidi z něčeho tak závažného jen proto, že je nemáš rád, Rone!“ napomenul ho pan Weasley přísně.
„Ne, myslím to vážně,“ trval na svém Ron. „Než jsme doběhli k Winky, narazili jsme na Draca Malfoye. Stěží popadal dech a smál se, když jsme se zeptali, jestli jsou jeho rodiče mezi těmi Smrtijedy. Řekl, že i kdyby byli, neřekl by nám to.“
„Rone!“ umlčel ho varovně otec.
Harry nevěděl, co si má myslet. Co si myslet o záhadné osobě, která vykouzlila Znamení zla. Věděl, že Draco Malfoy jí není. Protože jestli byl Draco tak v klidu a v pohodě ohledně Smrtijedů bojujících pod Znamení zla, proč by zaháněl Smrtijeda od Robertsových. Harry si byl jistý, že to byl právě nejmladší Malfoy, koho viděl. Prozrazovaly ho popelavě blonďaté vlasy a tmavě modré šaty. Ale nedávalo to smysl.
Podíval se na Severuse, který zamyšleně kráčel před ním. Smrtijedi, Znamení zla, zkáza, které čelili, když vyšli z lesa do poničeného tábořiště, kde se ve zbytcích jejich stanu shromáždila celá jejich skupina. Slabě slyšel Jamese, jak volá Adrianovo jméno, když je uviděl. Harry zavřel oči a rukou si prohrábl vlasy. Nic nedávalo smysl.