48. Vychýlená osa
Podíval se na Severuse, který zamyšleně kráčel před ním. Smrtijedi, Znamení zla, zkáza, které čelili, když vyšli z lesa do poničeného tábořiště, kde se ve zbytcích jejich stan shromáždila celá jejich skupina. Slabě slyšel Jamese, jak volá Adrianovo jméno, když je uviděl. Harry zavřel oči a rukou si prohrábl vlasy. Nic nedávalo smysl.
Setkání se zbytkem jejich skupiny bylo… zajímavé, usoudil Harry o dva dny později, když zíral na oblohu posetou hvězdami. Před dvěma hodinami vylezl na astronomickou věž Silbreithu. Největším dalekohledem pozoroval konstelaci hvězd a naposledy si zkontroloval úkol do Astronomie. Pak vyšel na balkón, kde byly jeho myšlenky na studium okamžitě přehlušeny jinými.
Byla chladná noc a řezavý vítr odpovídal spíš pokročilému podzimu než konci srpna. I přesto zůstávalo nebe jasné, a tak vlastně dalekohled ani nepotřeboval. Opřel se o chladný kámen a nechal svoje tělo sjet k zemi, pohled zabodl do hvězdného nebe a konečně si dovolil vydechnout.
Jeho prsty znovu zabloudily k dopisu od Nagnoka, který ten den dostal. Věděl, že jeho otec si vybral víc destruktivní způsob vybití své frustrace a teď asi mění figuríny ve sklepení v prach. Z dobrého důvodu, poznamenal Harry v duchu.
Když před dvěma dny jejich malá skupinka vyšla z lesa, James zakřičel Adrianovo jméno a rozběhl se rovnou ke svému staršímu synovi, aby se ujistil, že není zraněný. Hnědooký chlapec se v jeho objetí ošíval, nervózní z toho, že je ostatní pozorují. Harry tam jen tak stál s nadhledem v očích.
„Jistě,“ pomyslel si v duchu, „ne, že bych tady krvácel nebo něco.“
Povzdechl si, když nepřítomně přecházel pohledem od hvězdy ke hvězdě. Aby byl fér, James dostal málem infarkt, když od Adriana odstoupil, aby si ho mohl lépe prohlédnout, a jeho pohled padl na Harryho. Pokusil se ke svému synovi přiblížit, aby si prohlédl jeho zranění, ale Harry jen zvedl ruku v gestu jasně říkajícím, že je v pořádku.
„Je to jen škrábnutí,“ ujistil stále víc panikařícího bystrozora. „Snažil jsem se vyhnout kletbě, ale úplně to nevyšlo.“ Pak se otočil k Nevillovi s jasnou obavou ve tváři.
„Jsem taky v pohodě, Harry,“ protočil oči jeho kamarád, „už jsem ti to říkal.“
„Jen proto, aby si nedělal starosti,“ zamumlal Severus a taky se na Nevilla díval s obavami.
„Profesore, opravdu jsem v pořádku,“ rozčiloval se chlapec.
„Jako kdyby to stačilo, abych se přestal starat,“ řekl Mistr lektvarů a chlapci poklesla brada. Harry přebíhal vřelým pohledem od svého otce k bratrovi.
„Adriane! Harry!“ vyrušil je zvuk Liliina hlasu. Prohlížela si je doširoka rozevřenýma očima, které se skrývaly za rozcuchanými vlasy. Někde na boku musela mít také škrábanec, protože na jejím žlutém tričku jasně zářily stopy po krvi. Jinak ale vypadala nezraněně. Pořád v ruce pevně svírala svoji hůlku.
Z následujícího hovoru Harry pochopil, že poručila Adrianovi, aby běžel rovnou k lesu, když se k nim přiblížilo několik Smrtijedů a ona s nimi musela bojovat, aby odvedla jejich pozornost od svého staršího syna.
„U Merlina, Harry! Jsi zraněný? Kde jste byli? Proč jste neběželi za námi?“
„Jen škrábnutí, opravdu,“ opakoval znovu Harry, zavřel oči a hluboce vydechl. Pořád byl naštvaný a zmatený a chtěl jediné – jít domů, napít se mimořádně dobrého čaje, který Severus koupil v Příčné ulici, a všechno si v klidu promyslet. Nevypadalo to ale, že se mu jeho přání splní.
„Jen škrábnutí?“ přidal se nově příchozí Sirius, jehož pohled se okamžitě zaměřil na svého synovce. „Harry, ty krvácíš!“ Jeho pohled putoval dál k Nevillovi, který měl stále otevřený šrám na krku. „Co se vám dvěma stalo?“
„Smrtijedi,“ vysvětlil Severus a přistoupil k oběma chlapům blíž, aby si jejich zranění konečně prohlédl. „Není to hluboké, ale neměl bys tou rukou hýbat, dokud ji nevyléčím.“ Harry se chystal protestovat, pravděpodobně argumentem, že nechce Severusovi přidělávat starosti nebo něčím podobně směšným, ale byl jím rychle umlčen.
„Ani hnout, Harry!“ Teenager přikývl, načež Severus seslal potřebné kouzlo, a když svou práci zkontroloval, posunul se k Nevillovi.
„Díky, Seve.“
„Mohl jsem to udělat já,“ protestoval James, ale Severus ho ignoroval.
Měl co dělat, aby Harryho prostě jen nesbalil a neutekl pryč. Nejspíš by s sebou vzal i Nevilla. Smrtijedi. Co dělali Smrtijedi na Mistrovství světa ve famfrpálu? Věděl, že to nebyl útok v pravém slova smyslu. Třicet nebo kolik Smrtijedů proti všem ministerským úředníkům, kteří byli povoláni, aby chránili účastníky Mistrovství? Ani Temný pán by neměl šanci. Navíc zmizeli v okamžiku, kdy se objevilo Znamení zla. Zděšeně utekli.
„Vím, že jsi mohl, Pottere,“ odpověděl nakonec. Nehodlal rozpoutat hádku nebo soutěž o právo postarat se o svého syna. Chtěl jen několik chvil ticha, aby si mohl všechno promyslet.
„Sanacio!“ ukázal hůlkou na Nevillovo zranění, které se rychle zatáhlo, aniž by za sebou zanechalo jakoukoliv stopu.
„Děkuji, profesore,“ řekl Neville a rukou prozkoumal teď naprosto zdravou kůži.
„To nestojí za řeč, Neville.“
„Jak jste se ale zranili?“ zeptal se pan Weasley a mávl rukou, aby Remus, Molly a zbytek rodiny – kteří byli různě roztroušení mezi zbytky stanů – přišli blíž. „Vy jste nešli do lesa?“
„Chtěli jsme,“ přiznal Harry a rychlým pohledem střelil po Severusovi, aby se mu od něj dostalo ujištění. Neville sebou trhl v očekávání toho, co jistě bude následovat, a Harry se připravil na tirádu. Raději by se tomu vyhnul, ale viděl to v jejich očích. Bude to v pořádku, no tak!
„Proč jste tak potichu?“ zeptal se Bill, který se k nim právě přidal. Byl trochu zadýchaný a rozcuchaný, ale jinak na něm nebylo znát žádné zranění. Jeho otázka ovšem vytrhla dav z transu.
„Harry Jamesi Pottere!“ vyštěkla Lily a její tvář zbledla. „Ty jsi šel dobrovolně bojovat s tlupou Smrtijedů?“ Namáhavě dýchala a Harry poznal počínající záchvat paniky.
„Lily, uklidni se,“ vložil se do toho Severus a dělal, co mohl, aby zneškodnil celou situaci, přestože si uvědomoval, že už ji asi nezachrání.
„Uklidnit se?“ zařvala Lily a její oči se ještě víc rozšířily. „Harry bojoval proti Smrtijedům a ty chceš, abych se uklidnila?“
„A kdes byl ty, když se zranil?“ zasyčel James, hnědé oči plné hněvu a pohrdání.
„Přímo vedle mě bojoval s dalším Smrtijedem,“ odpověděl místo něj Harry klidně. Šok ostatních šel cítit ze vzduchu. „Stejně tak Neville, mimochodem.“
„Kde jinde bych byl?“ zajímal se chlapec hlasitě, aby ho všichni slyšeli.
„I tak, Harry,“ řekl James a jeho hlas zněl trochu omráčeně, než se během vteřiny opět změnil ve vzteklý, „nemůžeš se jen tak rozběhnout proti skupině šílených čarodějů, kteří by tě bez výčitek zabili na místě.“ Jeho obviňující pohled se vrátil zpět k Severusovi, nenechal ho uhnout od tématu. „A ty!“ ukázal na něj prstem. „Jen tak necháš dospívající chlapce bojovat proti Smrtijedům? Chyběli ti tvoji staří kamarádíčci? Nemohl ses dočkat, až je znovu uvidíš? Chybělo ti to vzrušení z toho hrát za oba týmy?“
„Zatraceně, Jamesi!“ Výkřik překvapivě přišel od obvykle rezervovaného Remuse, jehož oči se unaveně upíraly na Mistra lektvarů.
Vypadalo to, že rozhořčení hlavy Potterovy rodiny upoutalo pozornost celé skupiny. Severus byl překvapivě tím, kdo to bral s největším klidem. Dokonce i Sirius se díval na Jamese poněkud nevěřícně. Nezáleželo na tom, jak moc se se Severusem v minulosti nesnášeli. Jeho minulost Smrtijeda byla něčím, o čem všichni věděli, ale platila mezi nimi tichá domluva, že se o tom nikdy nebude mluvit. Protože nezáleželo na tom, jak nebo proč se k Temnému pánovi připojil. Tento muž nakonec po víc jak tři roky riskoval život pro jejich věc, tak tomu aspoň věřil Brumbál. Nemohl to být příjemný zážitek, hrát dvojitého špiona, až do dnešního dne si v sobě musí nést jizvy svého úsilí.
„Ano, musím uznat, že mi chyběla hrozba bolestivé smrti, kdyby mě odhalili, jak špehuju pro Brumbála,“ odtušil Severus chladným hlasem. Uvnitř něho všechno vřelo, ale nechtěl to dát znát i navenek. Minulost byla minulostí a on nikomu nedovolí zatáhnout ho do ní zpátky. „Díky za připomenutí.“ Harry jen zíral, jak se situace vyostřila.
„Vy jste byl během první války špionem, pane profesore?“ zeptal se Neville zmateně.
„Jo,“ odpověděl za něj Harry. Cítil se tolik pyšný, když se ohlédl zpátky na cestu, kterou spolu od té doby ušli.
„Špionem?“ V hlase chlapce už nezněl zmatek, ale čirý obdiv, jeho oči se rozšířily nad tím objevem.
„Není to něco, co rád vytahuju,“ řekl Severus. „Není to něco, co bych vytáhl – opravdu není rozumné se tím moc chlubit – ale zdá se, že někdo se o to chce podělit se zbytkem,“ otočil se na Jamese, jehož výraz byl kombinací zkroušení a podráždění.
„Promiň, Severusi,“ omluvila Lily svého manžela. Její zúžené oči jasně naznačovaly, že si s Jamesem hodlá později promluvit.
„Je to pravda, profesore?“ zeptal se George a díval se na něj, jako by ho nikdy dřív neviděl. Kolikrát se tohle v budoucnosti ještě stane? Severus si povzdechl. Zdálo se, že dokud jim to nepotvrdí sám, neuvěří tomu.
„Ano,“ ujistil je nakonec, „ale tím jsme odbočili od tématu.“
„Paráda!“ vydechla dvojčata současně. Většina skupiny souhlasila s jejich vyjádřením, zvlášť ti, kterým nikdo neřekl, co vlastně profesor během války dělal. Severus pobaveně potřásl hlavou a zajímalo ho, jak bude Brumbál reagovat na Jamesovo odhalení jeho role jako špiona Řádu před skupinkou teenagerů.
„Pořád ale nevidím důvod, proč bys měl vést Harryho do boje,“ vrátil se James k původnímu tématu rozhovoru. „Máš na něho dohlížet! A neříkej mi, že se tomu nedalo nějak vyhnout,“ dodal, když se ho Severus chystal přerušit. „Měl ses postarat o to, aby se k boji nikdy nedostal, protože…“
Harry zpětně dospěl k názoru, že si Basil – ministerský přítel pana Weasleyho, jehož příjmení nikdy nezjistil – nemohl vybrat lepší okamžik, aby k nim přišel, společně s odlišně vypadajícím čarodějem oblečeným v mudlovském obleku. Neznámý čaroděj byl vysoký a dobře stavěný, s tmavou pletí a neutrálním výrazem. Kdyby Harry mohl hádat, zařadil by ho mezi ty, o nichž se nemluví.
„Tady jste!“ vykřikl Basil, jehož pohled přejel celou skupinu, až se nakonec zastavil na Harrym. „Všude vás hledáme!“
„Děje se něco, Basile?“ zeptal se pan Weasley a pak si povzdechl, „kromě očividného, myslím.“ Mužovy oči se k němu otočily, než vyhledaly Jamese.
„Ne. My jsme jen… právě jsme našli Robertsovy,“ vysvětlil muž a podíval se na svého společníka, jako by toužil po ujištění. Ten přikývl. Harryho naplnil strach. Opustil je ve spěchu, když se objevilo Znamení zla, ale vypadali v pořádku. Přesto, vypadat v pořádku a být v pořádku není to samé. Jeho mysl mu znovu nabídla obrázek dvou vyděšených dětí, které se krčily před Smrtijedem. Zachvěl se. Stalo se jim něco?
„Jsou v pořádku?“ zeptala se Molly hlasem zabarveným obavami.
„Ano,“ odpověděl Basil roztržitě a rytmus Harryho srdce se začal zpomalovat do běžného tempa. Nikdo neumřel, díky Merlinovi!
„Co tedy?“ zajímal se Sirius, co mohlo být tak důležitého, aby je to k nim okamžitě přivedlo. On i James by přece byli i tak o všem informováni.
„To jen…“ jeho pohled zabloudil ke skupince Harryho, Nevilla a Severuse, kteří společně stáli o něco dále, a opět se zastavil na zelenookém chlapci.
„Jen co?“ tlačil Sirius. „Ven s tím!“ Basil trhaně přikývl jeho autoritativnímu hlasu.
„Díky těm, o nichž se nemluví, jsme od nich získali několik vzpomínek týkajících se útoku. Tady Oldman byl jedním z těch, kdo se o to postaral,“ řekl a ukázal na muže vedle sebe. Takže přece jen byl z těch, o nichž se nemluví. Teda. Část skupiny, která pracovala na Ministerstvu, přikývla. Koneckonců tohle byl standardní postup.
„A?“ pobídl ho Artur.
„No…“ muž vypadal nejistě, jak postupovat, ale o jeden zmatený pohled k Harrymu později se znovu nadechl a pokračoval.
„Začalo to, jak bychom čekali. Smrtijedi je probudili několika kletbami a vynesli je ven, aby se s ostatními pobavili. Posílali je do vzduchu a podobně.“ Harry se schoulil nad tou vzpomínkou. „Po tom, co začala bitva, Robertsovi viděli malou skupinku čarodějů, která mířila jejich směrem a po cestě odzbrojovala Smrtijedy.“ Posluchači si vyměnili tázavé pohledy. Neville si přikryl oči rukou, Harry zíral na oblohu, která pomalu začínala blednout, a Severus pokrčil rameny, jako by Smrtijedům čelil každý den. No, kdysi to tak bývalo.
„Vy tři?“ vyhrkl Adrian a pohledem upřeným na svého bratra.
„No…“ začal Harry, ale Basil toužil pokračovat ve svém vyprávění, když už jednou začal.
„A pak pan Potter,“ pokračoval a ukázal na Harryho, „seslal nějaké kouzlo, které Smrtijedy odhodilo zpátky – odpusťte, že neřeknu, jaké kouzlo to bylo, pane Pottere…“ jako kdyby nestačilo, že ho ministerský úředník oslovuje „pane Pottere“, Oldman se rozhodl zasáhnout.
„Možná bych si to odtud mohl převzít,“ řekl striktním tónem bez emocí, jako zosobnění profesionality. Basil polkl a přikývl, dobrovolně odstoupil z výsluní.
„Samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. Jeho oči byly stále široce rozevřené a plné vzrušení. Bylo jasné, že se nemůže dočkat, až ten příběh uslyší znovu.
„Pan Potter použil kouzlo Terrae Legumina. To způsobilo, že se otřásla země a odhodila Smrtijedy dozadu.“ rozebíral jednotvárným hlasem situaci. Když Harry slyšel, co všechno udělal v poslední hodině, cítil úspěch a hlavně štěstí. Ti Smrtijedi jednali z čisté nudy, ale mohli být i opilí. To, jak nerozumně jednali, tomu nasvědčovalo. Prostě si na Mistrovství užívali zábavu a rozhodli se zakončit noc nejokázaleji, co mohli. Ale i kdyby nebyli opilí, žádný z jejich činů nedával smysl. Zaútočili na kemp plný lidí z Ministerstva. A Harry věděl, že za to, že neutrpěl víc ran a modřin vděčí navzdory svému tréninku tomu, že byli překvapení a dezorientovaní, když se jim postavil čtrnáctiletý čaroděj.
„To je celkem pádná kletba,“ konstatoval Sirius, čímž Harryho vrátil zpět do přítomnosti.
„No, ano,“ odpověděl Oldman suše, sotva se na Siriuse podíval. „Ta kletba velice efektivně narušila jejich soustředění a také kouzla, která držela Robertsovy ve vzduchu. Pan Longbottom je pomohl dostat bezpečně na zem a odvedl je z cesty, zatímco profesor Snape stále čelil Smrtijedům společně s panem Potterem…“ Muž pokračoval se svým popisem bitvy, všechno, co se stalo, vysvětloval co nejefektivněji.
„Jak chápete, zbytek bitvy si domýšlíme jen od očitých svědků, protože Robertsovy byli v tomto bodě odvedeni pryč. Skrze jejich útržky vzpomínek jsme přišli k jedné zajímavé události. Vypadá to, že pan Potter zabránil jednomu ze Smrtijedů, aby na Robertsovy seslal vražednou kletbu,“ povytáhl obočí Oldman překvapením nebo očekáváním, to Harry nedokázal poznat. I tak bylo dobré vědět, že je ten muž schopný vyjádřit nějaké emoce.
„Cože udělal?“ vyštěkl James, který byl stále bledší a bledší.
„Váš syn těm mudlům pravděpodobně zachránil život, pane Pottere,“ vysvětlil.
„Pravděpodobně? Co třeba určitě?“ zamumlal tiše Neville, čímž u Harryho vyvolal pousmání. Šokované tváře, které viděl kolem, ho nijak zvlášť nepřekvapily, stejně jako Severusův pyšný úsměv. Neville ho pochvalně udeřil do nezraněného ramene.
„Řekl bych, že to je tak všechno,“ uzavřel Oldman. „Jen jsme mysleli, že jelikož je pan Harry Potter nezletilý a vy jste jeho rodiče,“ pokračoval a nepatrně se uklonil směrem k Jamesovi a Lily, „měli byste o tom být zpraveni. Získané vzpomínky se na konci vyšetřování stanou veřejným vlastnictvím a budou k nahlédnutí v ministerských archivech, pokud budete mít zájem se podívat. Bystrozorové Potter a Black se k nim nejspíš dostanou už během vyšetřování.“ S další úklonou, určenou především Harrymu, se otočil a odešel. Basil ho po upřeném pohledu na Severuse, Harryho a Nevilla následoval a mumlal si něco šílené noci. Ještě pak přes rameno zavolal na pana Weasleyho, že si promluví na Ministerstvu.
„Vypadá to, že mělo smysl, že jsem bojoval,“ pronesl Harry prostě, když si vzpomněl, o čem James mluvil, než je Basil vyrušil.
„No to bych řekl,“ vyhrkl Neville a plácl si se svým kamarádem. Nebylo těžké poznat, že se ho jen snaží rozveselit, poznal, že pod povrchem to v něm vře.
„Taky jsi tam byl skvělý, víš?“ připomněl mu Harry, který nechtěl připustit, aby byl Neville odsunut do pozadí.
„Taky jsem ušel, řekl bych,“ pokrčil Neville rameny vyhýbavě.
„Oba jste tam byli skvělí,“ vložil se do toho Severus a oběma věnoval milý úsměv. „Přesto bych byl radši, kdybyste nemuseli bojovat vůbec.“ Poslední poznámku adresoval spíš sám sobě. Harry ho hravě šťouchl loktem, aby mu připomněl, že je stále tam. Mistr lektvarů se usmál, ale obavy neopustily jeho oči. Zelenooký čaroděj to věděl. I když Severus přijal, že by Harry měl hrát velkou roli v nadcházející válce, stejně viděl nerad, když na cestě k tomu musel jeho syn čelit nebezpečí. Jeho ochranářství se Harry jen usmíval.
„I tak, Harry, nemění to fakt, že ses vystavil nebezpečí…“ pokračoval James a jeho pýcha nad synem válčila s obavami a neochotou přiznat porážku.
„A co jsem měl dělat?“ opáčil Harry pečlivě kontrolovaným hlasem. „Ty, Sirius, Remus a pan Weasley jste utíkali do boje. Předtím jsi zavolal na mámu, aby s Adrianem utekla pryč, a ona poslechla.“ Mladík poznal, že jeho otec zaletěl ve vzpomínkách k tomu okamžiku a musel uznat, že má pravdu. „Paní Weasleyová odešla se svými dětmi a Hermionou, Charlie a Bill zůstali bojovat, tak co mně, Nevillovi a Sevovi zbývalo?“
„Harry, já…“ začal James, aniž by věděl, co by měl říct.
„Ne, Dvanácteráku,“ řekl Harry rezignovaně, „chápu to. Jen mi neříkej, že jsem neměl pomáhat, zvlášť když jsem věděl, že můžu. A to jsem mohl.“ Nevillovi se chtělo zatleskat, ale ovládl se. Jen si vyměnil všeříkající pohled se Severusem a usmál se. Tuhle chvíli si uložil do paměti. Byl to tým „Rodina“ versus tým „Všichni ostatní, jmenovitě Potterovi a Temný pán“ – věděl, že musí přijít s lepším názvem pro druhý tým – a Harry jim právě vyhrál bod.
„Podívej, Harry, tvůj otec chtěl říct, že se nemůžeš hnát slepě do bitvy a doufat, že se ti nic nestane. Nemáš žádné opravdové zkušenosti v soubojích,“ řekla Lily, čímž se snažila smýt svůj díl viny. Sebrat Adriana a utéct, to bylo přesně to, co udělala.
„Máš pravdu,“ uznal Harry a přikryl si oči dlaní. „To ale neznamená, že se nebudu bránit nebo pomáhat bránit ty, kteří to sami nezvládnou. To po mně nemůžete chtít.“ Následovalo absolutní ticho, narušované jen hlukem z povzdálí. Dva nula, pomyslel si Neville a narušil ticho otázkou, jestli může dát o útoku vědět své babičce dřív, než na to dojde sama. Pan Weasley mu nabídl pomoc, což Harry odměnil vděčným pohledem, když společně odcházeli. Vždycky může s tím, že mu Neville bude chránit záda.
Další dva dny utekly poněkud rozmazaně. V Bradavicích a na Ministerstvu byly pořádány schůzky, které ale nepřinesly žádný výsledek. Vypadalo to, že Smrtijedi si prostě chtěli užít trochu zábavy, a tak skočili po příležitosti.
Na Potter Manor panovala napjatá atmosféra. Sirius s Remusem se od útoku neukázali. James a Lily se Harrymu nedokázali podívat do očí, zatímco Adrian vypadal příliš šokovaný, užaslý a zmatený, než aby s ním mluvil. Proto bylo velkou úlevou, když Brumbál povolal všechny Potterovy do Bradavic. Ředitel do rozhovoru poprvé přizval i Harryho, ten ale zdvořile odmítl. Tam už nebylo jeho místo a nedokázal se přinutit k tomu, aby to chtěl. Místo toho požádal, zda by mohl strávit noc na Silbreithu. James se zdráhal, ale Brumbál to nakonec uznal za nejvhodnější. Harry se nezajímal, proč se ředitel vzdal tak snadno.
A tak se ocitl doma, konečně, po dvou dnech strávených v kleci svých předků. Severus toleroval Harryho potřebu a touhu být o samotě se svými myšlenkami a dovolil mu tak pracovat na jeho astronomickém projektu, přestože věděl, že na něho nebude mít myšlenky.
Harrymu dělalo starosti, jak se jeho rodina ke všemu staví. James stále méně ochotně souhlasil s Harryho trávením času na Silbreithu, skálopevně odhodlaný vybudovat si se svým mladším synem pouto. Po Mistrovství byl ještě odhodlanější udržet Harryho na Potter Manor a pryč od Severuse, i když nahlas to nikdy nepřiznal.
I Lily se snažila svého syna poznat lépe, ptala se ho na otázky, na které se mu nechtělo odpovídat, otázky, jejichž odpovědi by měla znát už dávno. Snažila se být jemná, ale každá další otázka se zaryla hlouběji, až se Harrymu chtělo utéct. Nemusel na její otázky odpovídat. Byl to jeho život a jeho matka v něm měla být, po jeho boku, pokud chtěla být hodná toho o něm všechno vědět. Během let se trhlina, která se mezi Harrym a jeho rodinou vytvořila, když byl ještě batole, změnila v propast, rozšířenou a prohloubenou každým okamžikem jeho života, který jimi zůstal nepovšimnut. Harry už nevěděl co říct, aby věci napravil. Ani nevěděl, jestli vlastně chce.
Fakta ale pořád zůstávala. Propast nepropast, jeho rodiče měli pravomoc řídit jeho chování, dokud mu nebude sedmnáct. Když ho chtějí držet pryč od Silbreithu, můžou to udělat a Harry je musí poslechnout. Jeho krev ho vázala k otcově vůli a domu jeho předků. James mu mohl poručit, dát mu jasný příkaz neopustit sídlo, neodejít na Silbreith a jeho vlastní krev ho bude nutit poslechnout. Byl to prastarý pokrevní rituál, silný a dávný, který byl vetkán do zákonů kouzelnického světa od časů, kdy byl zapsán na pergamen.
Harry bouchl hlavou do zdi za sebou. Jak může krev takhle ovlivňovat celý jeho život? Cítil se jako v pasti. Mohla by z tohoto existovat cesta ven? Věděl, že i když kouzla znala Severuse jako jeho otce, podle práva byl stále Potter. Nezletilý Potter. Za tři roky, až se stane dospělým, bude síla v krvi anulována. S blížící se válkou byly ale tři roky příliš dlouhou dobou.
Na schodišti uslyšel zvuk kroků a povzdechl si. Chtěl si se svým tátou promluvit o svých myšlenkách, ale napřed by si je rád urovnal sám. Ne, že by zatím uspěl. Možná by mu ale měl důvěřovat, že mu je pomůže urovnat.
„Našel jsi odpověď na to, co tě trápí, ať už je to cokoliv?“ zeptal se Severus a sedl si na podlahu vedle svého syna, přičemž mu podal šálek horké čokolády. Harry se usmál a přijal nabízený nápoj. Severus se snažil chovat sebejistě a bezstarostně, ale tmavé kruhy pod očima způsobené ustaranými myšlenkami jeho syna neobalamutily.
„Ne,“ přiznal Harry. „Ale už vím, v čem tkví jádro problému, a to už něco znamená, hádám.“
„A co je to za problém?“
„To, že když bude Dvanácterák chtít, může mi zakázat trávit prázdniny na Silbreithu,“ povzdechl si Harry. „Má na to právo jako hlava Potterovy linie, tak dlouho, dokud nebudu plnoletý. Je zázrak, že to zatím neudělal. Byl jsem si jistý, že bude mít námitky, když jsem sem dneska šel, ale Brumbál si s ním a mámou chtěl promluvit v soukromí. I tak ale jeho nechuť vůči tobě exponenciálně narostla – protože jak se opovažuješ ukradnout jeho syna – a stejně tak jeho nelibost, že s tebou trávím čas.“
„Chápu,“ řekl Severus. Poslední dva dny myslel na to samé.
Mezi starostmi o Harryho blaho, které by mohlo být ohroženo nastávající válkou, a prostou touhou zamknout ho na Silbreithu a nikdy nepustit pryč, ho napadlo, že James má moc to udělat. Poručit Harrymu, aby se držel dál od Silbreithu, dokud nedosáhne plnoletosti. Severus s ním neměl žádné krevní spojení, a pokud by se hlava Potterovy rodiny rozhodla, mohla by mu zakázat Harryho vidět kdekoliv kromě pevně určeného času ve škole.
„Nevím, co mám dělat,“ přiznal Harry, než se opravil. „No, vlastně bych měl řešení, ale bylo by poněkud… radikální.“
„Radikální?“ opakoval Severus a jeho pozornost se okamžitě zaměřila na dané řešení.
„Ano,“ potvrdil Harry. „Je to něco, co řekl Nagnok, když jsem mu o svých narozeninách podával náčrty Kulového blesku. Říkal, že když teď rodiče ví o všech mých obchodních záležitostech, mají moc do nich zasahovat. Skřetovi se to nelíbilo o nic víc než mně. Ty peníze jsem dostal za tvrdou práci a to, že by měl někdo rozhodovat o tom, jak s nimi naložím, se mi nelíbí. I když vím, že by to moji rodinu nejspíš ani nenapadlo, jde o princip.“
„Rozumím,“ potvrdil Severus.
Rozuměl víc, než Harry tušil. Moc dobře věděl, že ve výsledku nejde tak úplně o peníze. Harrymu se podařilo něčeho dosáhnout, bez cizí pomoci, bez vlivu své rodiny. Zjištění, že by každá část jeho života mohla být ovlivněna Potterovými, ho zasáhla víc, než byl ochotný si přiznat.
„Říkal, že existuje způsob, jak bych se mohl stát jediným pánem nad mými účty, a nabídl mi potřebnou smlouvu. Řekl jsem, že si to promyslím, ale s tím vším, co se od té doby stalo, jsem to pustil z hlavy. Ale včera, zatímco jsem se snažil vyhýbat mámě, která chce najednou vědět všechno, o co se čtrnáct let nezajímala, a Dvanácterákovi, který si najednou vzpomněl, že Adrian má bratra…“ Severus cítil hořkost v hlase svého syna, ale raději to nekomentoval. „… jsem si vzpomněl, co Nagnok říkal. Tak jsem mu poslal dopis, co přesně by navrhoval, abych udělal.“ Teenager vytáhl z kapsy dopis a podal ho Severusovi. „Dneska ráno odepsal.“
Mistr lektvarů se zmateně zamračil, ale dopis rozložil a začal číst. S každým dalším řádkem se jeho oči rozšiřovaly. Byl to jen krátký dopis, ale Harry měl pravdu. Bylo to radikální.
„Emancipační rituál?“ zeptal se. „Jsi si jistý, Harry?“
„Nevidím žádný jiný způsob,“ řekl Harry a opřel si hlavu o kolena. „Nagnok říká, že je to nejpoužívanější řešení šestnáctiletých čarodějů, kteří se chtějí sami starat o svůj majetek a svoje vlastní záležitosti v případě úmrtí rodiny. Co jiného můžu dělat? Kdybych byl právně dospělý, vyřešilo by to všechny problémy, které s rodinou můžu mít. Mám dost velký majetek na to, abych o to mohl požádat.“
„Takže říkáš, že tohle chceš? Použít majetek jako obětního beránka, aby ses osvobodil od všech závazků k hlavě své rodiny?“ zeptal se Severus. Harry se na chvíli zamyslel.
„Upřímně, ano,“ přiznal chlapec a jeho oči se rozzářily odhodláním. „Když se nad tím zamyslíš, tohle je perfektní řešení. Prakticky je to finančně motivované rozhodnutí. Právo požaduje, aby hlava rodiny nezletilého vydala povolení, aby měl nezletilý vlastní účet s prostředky, které nejenže stačí k přežití, ale teď se stanou záminkou i pro rituál. Když pominu to, že jsem mladší než většina čarodějů, kteří ten rituál podstoupí, jsem pro to ideálním kandidátem.“
Severus několikrát přeběhl pohledem ze svých rukou na Harryho a zase zpátky a pak se zasmál.
„Využít bohatství k dosažení svých cílů, aniž bys ohrozil svou duši nebo utratil jediný svrček. Velmi zmijozelské, Harry.“ Chlapec se zarazil a chvíli na něj šokovaně zíral, než se taky zasmál.
„Vychovals mě dobře, už jsem ti to říkal,“ pokrčil rameny. Severus se usmál a pročísl svému synovi vlasy, aniž by si všímal jeho protestů.
„Uznávám, že ses vyvedl,“ ušklíbl se uštěpačně. „Kdy si tím chceš projít?“
„Za tři dny, až navštívíme Příčnou ulici, kdy půjdeme nakupovat pomůcky do školy. Vlastní rituál vyžaduje jen dva svědky – čaroděje nebo čarodějku a skřeta – můj podpis, pár kapek krve a oficiální pečeť Gringottových.“
„Nebude se James snažit tě zastavit?“ Harry zavrtěl hlavou.
„To by šlo, jen kdyby mi zakázal mít osobní účet nebo mi zabránil najít si práci. Účet už mám a stejně tak podepsané potvrzení, že můžu pracovat. Teď už to není v jeho rukou.“
„Opravdu sis to promyslel,“ podotkl Severus.
„Ano,“ souhlasil Harry. „Zítra přijde Nagnok do Potterova sídla, aby si promluvil s rodiči. Zdá se, že opravdu chce zabránit, aby se pletli do mých účtů, a navíc se my dva rychle stáváme oblíbenými klienty banky. Zdůrazní, že je třeba, abych měl kontrolu nad svými penězi. Skřetí logice důvěřuji, určitě mi pomůže je přesvědčit, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Samozřejmě jim nebudu připomínat, že mi nemůžou mluvit do života, když to nedělali doteď, ale možná bych mohl trochu zaapelovat na jejich svědomí. Nechci, aby mi do života zasahovali, tati. Už na to nemají právo.“ Harryho hlas přešel v šepot, ale Severus ho slyšel jasně. Poslední zbytky naděje dítěte, že získá přijetí od své rodiny, byly pryč.
„Pokud je to opravdu to, co chceš, Harry, pomůžu ti,“ slíbil Severus a objal chlapce kolem ramen.
„To ty jsi moje rodina, tati. Ty a teď i Neville. To k vám patřím.“ Severus zavřel oči a přikývl. Snažil se nepodlehnout slzám, když ho stiskl ještě pevněji.
„Já vím, synu, já vím.“