51. Nechť hra započne
„S naším štěstím?“ zavrtěl podrážděně hlavou. „Harry, ty bys byl vybrán, i kdybys nechtěl.“
„Pravda,“ polkl Harry, než se rozesmál.
Když pak sledoval západ slunce po boku své rodiny, přál si jediné, aby mu smích vydržel i během nastávajícího roku. Ale i když ne, tak jak tak to bude vzrušující.
Ráno prvního září bylo deštivé. Až směšně pochmurné a chladné na to, že podzim sotva začal. Stopy po kapkách vody na oknech a svěží vůně svědčily o tom, že pršelo celou noc. Atmosféra byla mrzutá, ale Harry Potter nemohl být šťastnější.
„Pohni, Adriane,“ zakňučel hlasem, o němž by nikdy neřekl, že ho může vydat. Horečně pobíhal po kuchyni s šálkem čaje v ruce. „Přijdeme pozdě.“
„Dneska ráno máš až otravně moc energie,“ zabručel Adrian, který se stále ještě úplně neprobudil. „Vlastně máš otravně moc energie každé ráno.“
„Až se ze mě stane lenochod, dám ti vědět,“ odtušil zelenooký čaroděj s žoviálním úsměvem. Spával by klidně až do poledne, kdyby mu to okolnosti umožnily a Severus ho nechal. Problém byl, že okolnosti to většinou neumožnily.
A zrovna dneska se mu sotva podařilo usnout, což se stávalo často, když byl z něčeho nadšený. Probudil se ještě před východem slunce a dvakrát zkontroloval, jestli má všechno sbaleno. Návrat do Bradavic ještě nikdy nebyl tolik vzrušující. Sundal svoji masku, jeho táta bude učit a chovat se normálně, úžasný jako vždy, a nemohl opomenout ani vzrušení, které sliboval Turnaj tří kouzelnických škol.
Během posledních týdnů se s Nevem snažili odhadnout, jaké úkoly soutěžící čekají, na základě toho, co si o Turnaji Harry přečetl. Jedna předpověď byla šílenější než druhá, a tak, když je Severus nachytal na zadní verandě, jak zvažují možnost, že do úkolu budou zapojeni draci, a málem z toho dostal infarkt, o Turnaji raději nemluvili jinde než v Harryho pokoji. I tak si ale Harry říkal, že nikdy v životě nebyl šťastnější.
„Přece se nemůžeš tak moc těšit do školy,“ tlačil na něj Adrian a postavil se, když na ně Lily zavolala z obýváku.
„Hej!“ protestoval Harry a hravě svoje dvojče šťouchl loktem. „Bradavice mi chybí!“ Adrian jen protočil oči v sloup a bez komentáře se vydal do kuchyně, kde na ně čekali rodiče. Harry si povzdechl a následoval ho. Od jejich narozenin se Adrian choval divně. Harry to nejdřív přisuzoval šoku z toho všeho, co bylo odhaleno, ale během srpna se situace stále víc zhoršovala. Vzhledem ke skutečnosti, že si ho během posledního školního roku Adrian nevšímal, nedokázal pochopit, proč mu najednou jeho přítomnost tolik vadí. Snažil se Adrianovo chování ignorovat, ale možná by si o tom mohl promluvit s Nevillem. Třeba si všiml něčeho, co mu uniklo. Skvělou příležitost k tomu bude mít během cesty vlakem, pomyslel si, když vstoupil do obýváku.
„Připraveni, kluci?“ zeptal se James a v očích se mu zablesklo. „No tak, tenhle rok byste si nechtěli nechat ujít!“ To si piš, souhlasil Harry v duchu.
„Proč myslíš?“ zeptal se Adrian, jehož zvědavost byla okamžitě vyburcována.
„Zjistíte to, až přijedete do Bradavic,“ odpověděl záhadně. Lily jen zavrtěla hlavou. Harry se snažil skrýt svůj úsměv a oblékl si cestovní plášť. Byl zvědavý, jak Brumbál turnaj ohlásí. Severus mu řekl, jaká bezpečnostní opatření budou přijata, a Harry musel uznat, že bude zajímavé pozorovat ředitelovu reakci, až vloží svoje jméno do legendárního Ohnivého poháru.
Netrvalo dlouho a čtyřčlenná skupinka se ocitla na nástupišti. Remus a Sirius se s nimi rozloučili hned večer a zvěromág je dráždil prohlášením, že se uvidí dřív, než čekají. Harry se jen usmál a hrál s nimi jejich hru.
„Ahoj, Harry,“ zavolal Neville z vlaku a mávl na něj z otevřeného okýnka.
„Ahoj, Neve,“ oplatil mu pozdrav. „Hned jsem tam,“ dodal a otočil se, aby se rozloučil se svými rodiči. Adrian už v davu hledal svoje přátele, zatímco Potterovi si oba svoje syny prohlíželi s obavami. Harry se usmál a objal je s příslibem, že jim napíše hned, jak bude mít volnou chvíli. James se usmál a opět ho podráždil prohlášením, že toho bude hodně, o čem bude moct psát. Chlapec se usmál a zamával jim na rozloučenou, aby mohl konečně dostat do vlaku svůj kufr.
„Pomůžu ti,“ ozval se Nevillův hlas. Společně s kufrem dostali dovnitř i Hedvičinu klec a pak už ho jeho bratr vedl k zadní části vlaku. Byli v kupé sami dva, a tak za nimi černovlasý chlapec zamknul, když vstoupili dovnitř. Neville se na něj zmateně podíval.
„Hádám, že si chceš promluvit, aniž by nás někdo vyrušil.“
„V podstatě,“ souhlasil Harry, přistoupil k oknu a zamával svým rodičům, načež rychlým kouzlem zabránil, aby je mohl slyšet někdo venku z kupé. Vlak se dal pomalu do pohybu a nechal za sebou nástupiště plné rodičů a rodin.
„Měl bych si dělat starosti?“ zeptal se Neville a pátral po bratrově tváři, v níž hledal náznak toho, co se děje.
„Ne,“ řekl Harry a plácl sebou do sedadla. „Nebo aspoň myslím, že ne…“ zhluboka se nadechl a snažil se uspořádat svoje myšlenky.
„Nezdá se ti, že je Adrian trochu… nevím… odtažitější než obvykle?“ Nevillovy oči se na okamžik rozšířily a pak s povzdechem přikývl.
„Všiml sis.“ Harry přikývl a nevěděl, jestli má cítit úlevu nebo obavy, že si to nevymýšlel.
„Ano, všiml,“ potvrdil ještě nahlas a chvíli pozoroval ubíhající krajinu za oknem, než pokračoval. „Ne, že bychom si někdy byli blízcí. Je to smutné vzhledem k tomu, že jsme dvojčata, ale je to tak.“ Uvědomil si, že ještě nikdy s nikým, tedy kromě táty, nemluvil o blednoucím vztahu se svým bratrem. „Ale v posledních týdnech, když vyšlo najevo to s Kulovým bleskem, Sevem a, no, tímhle,“ mávl rukou před sebou, aby naznačil absenci krycích kouzel nad svým vzhledem, „se chová úplně jinak. Samozřejmě ne pořád. Někdy mám ale pocit, že mě nemůže ani vystát. Jako kdyby na mě byl najednou hrozně naštvaný?“ Poslední slova vyzněla spíš jako otázka. Harry byl zvědavý, jak přesné jeho dohady jsou.
„Naštvaný?“ opakoval Neville zamyšleně. „To nevím. Možná. Ale ne na tebe.“ Harry byl akorát tak zmatenější než předtím.
„Když ne na mě, tak…“
„Taky si myslím, že Adrian je naštvaný. A možná má důvod,“ Neville se odmlčel a podíval se na svého bratra, jako by se snažil najít správná slova pro to, co chtěl říct. Harry tam jen seděl, tiše a bez hnutí a snažil se pochopit, co Neville naznačuje.
„Ale proč?“
„No, je to čtrnáctiletý chlapec, který strávil polovinu života tréninkem na boj s Temným pánem.“ Harryho oči se rozšířily a mozek se mu rozjel na plné obrátky, zatímco Neville pokračoval. „Nikdy nemohl dělat, co chtěl, ale až donedávna mu to nevadilo. Má přátele, se kterými byly poslední tři roky jedním velkým dobrodružstvím, i když pěkně nebezpečným.“ Harry přikývl a snažil se sledovat směr Nevillových myšlenek.
„Takže ty si myslíš, že si uvědomil, že by mohl co? Dělat víc? Být něco víc?“ Neville vyhýbavě pokrčil rameny.
„To úplně ne,“ řekl. „Podívej, Harry, donedávna jsem neměl tušení, jaké je to mít bratra.“ Harry se usmál. Ani on donedávna vlastně nevěděl, jaké to je. „Ale Adrian se vždycky viděl jako starší dvojče. To, na kterém leží všechna zodpovědnost. To, které se musí vypořádat s každou šíleností, která se přihodí jeho rodině.“
„Takže co? Chce víc zodpovědnosti? To si myslíš?“ vyhrkl Harry nedůvěřivě. „Dal bych cokoliv, aby byl Voldemort pryč a nikdo tu zodpovědnost nemusel nést!“
„Já vím,“ řekl Neville klidně, „ale nemyslím si, že Adrian opravdu ví, jaké je to bojovat. Jaké to je být opravdu vyděšený a i tak svým démonům čelit. Možná je už sedm let trénovaný, ale…“
„Ale nikdy doopravdy nebojoval,“ dokončil jeho větu Harry a unaveně si protřel oči.
Možná, že kdyby ho tolik nezměnil zážitek na konci prvního ročníku, byl by teď úplně stejný. Kdyby Neville během první války prakticky neztratil svoje rodiče, vyrostl by z něj chlapec, jakým je dneska?
„Přesně. Celý jeho život je chráněný. Náročný, to ano, ale chráněný. Možná právě proto je naštvaný. Nemyslíš, že si třeba připadá umlčený? Nevím. Vlastně jenom hádám,“ dodal Neville. Jak by si mohl být jistý tím, co Adrian prožívá? Ale od Mistrovství ve famfrpálu celou situaci znovu a znovu promýšlel a tohle byly závěry, ke kterým dospěl.
„Takový vztek znám,“ sklonil Harry zamyšleně pohled ke svým rukám. „Cítím ho taky. Pokaždé, když přemýšlím nad tím, co se stane. Pokaždé, když si vzpomenu na Nicholase a Perenellu. Byl jsem donucen zabíjet, lhát a skrývat se. Byl jsem z toho smutný, ale také naštvaný, zuřil jsem. Byly dokonce i okamžiky, kdy jsem sám sebe děsil.“ Vzpomněl si, jak čelil Quirrellovi. Bylo mu jen jedenáct, ale když viděl svého bratra, který mohl být zabit, zmocnil se ho neuvěřitelný vztek. Když viděl Ginny polomrtvou na špinavé podlaze v Tajemné komnatě. Během útoku Smrtijedů. Ta zuřivost ho děsila víc, než to kdy dokázal Voldemort.
„Hele,“ Neville si stoupl, přesedl si vedle svého bratra a položil mu ruku na rameno. „Je v pořádku být naštvaný. Po tom všem je to úplně normální. To, že máš vztek, neznamená, že jsi špatný, a rozhodně se kvůli tomu nestaneš takovým, jako je Voldemort. Jsi jenom člověk. Nerad ti to říkám, bráško,“ pokračoval jasnějším hlasem, „ale ty nejsi perfektní.“ Po tom prohlášení se mu Harry konečně podíval do očí. „Každý je občas naštvaný.“
Teprve po delší chvíli ticha se Harry zasmál a podrážděně zavrtěl hlavou.
„Ty a táta bystě měli vyučovat umění, co v které situaci říct. Jste v tom fakt dobří.“
„Je to dar i prokletí,“ pronesl Neville vznešeně, s očima rozzářenýma smíchem. „Mimochodem, nemyslím si, že se k tobě Adrian chová takhle, protože je naštvaný.“ Harry zmateně povytáhl obočí.
„Ne?“
„Ne,“ potvrdil Neville, „Harry, myslím si, že prostě žárlí.“ Tentokrát zelenooký čaroděj opravdu vybuchl smíchy.
„Ale no tak. Adrian a žárlit? Na mě?“ Jeho úsměv ale povadl, když viděl, že to jeho bratr myslí smrtelně vážně. „Opravdu si to myslíš?“
„Harry, stal ses dospělým. Jsi vynálezcem Kulového blesku a Paměťové koule. A minulý měsíc tě Adrian viděl postavit se Smrtijedům,“ vypočítával Neville a ignoroval Harryho mumlání „to se teda mám“. „Kdy sis poprvé na Adrianovi všiml změny?“
Harryho vzpomínky zaletěly zpět na uplynulé léto. Se vším tím, co se dělo, svému dvojčeti nevěnoval moc pozornost, přesto nastaly momenty, které nemohl ignorovat.
„Ze začátku jsem si myslel, že je to z šoku z toho, co jsem na ně o našich narozeninách vychrlil. Myslel jsem, že ho to dřív nebo později přejde,“ dodal Harry. „Ale když jsem mu řekl, že podstoupím Emancipační rituál… to nešlo hodit na šok,“ zatřásl hlavou. „Opravdu? Žárlivost?“
„No, jo,“ přikývl Neville. „Myslím, že i Severus si toho všiml, jen ještě nic neřekl.“ Harry si v duchu poznamenal, že se ho na to musí při první příležitosti zeptat. Věděl, že Severus o tom nebude mluvit, dokud se ho on sám nezeptá. Znal svého syna dobře a věděl, že si musí věci napřed promyslet sám, než bude připravený se o nich bavit.
„Ale stejně… je těžké tomu uvěřit.“ Neville viděl, jak se Harryho nálada zhoršuje, a tak si povzdechl a energicky vyhrkl:
„Víš co?“ šťouchl ho do ramene. „Stačilo. Tohle je náš návrat do Bradavic a my si ho sakra užijeme!“ Harry se usmál a jeho pohled vyjádřil vděčnost, na kterou slova nestačila.
„Máš pravdu,“ uznal a znovu se rozzářil.
„Jasně, že mám,“ pronesl Neville. „A protože Severus není nikde poblíž… co myslíš, že bude prvním úkolem Turnaje?“
Zbytek cesty vymýšleli jednu teorii za druhou, a tak uplynula přesně tak, jak si Harry vysnil, když ráno vstával. Byla plná smíchu, šílených teorií a utekla neuvěřitelně rychle. Byla už tma, když zastavili v Prasinkách, ale Harry si připadal naprosto odpočatě. Rozdával okolo sebe úsměvy, mával na svoje omráčené spolužáky, kteří ho poprvé viděli zblízka, a s Nevillem se vydal ke kočárům. Nasedli do jednoho společně s Fredem, Georgem a jejich kamarádem Leem – který na Harryho zíral, jako by ho nikdy předtím neviděl – a užili si to. Harry dokonce ani necítil obvyklé rýpnutí u srdce, když se ocitl v blízkosti testrálů. Weasleyova dvojčata se velice hlasitě dohadovala o tom, čeho se letos bude týkat všechen ten rozruch – Harry a Neville se usmívali, ale nic neprozradili. Už to stejně nebude trvat moc dlouho, než to zjistí.
Když konečně opustili kočáry, přidali se před hradní bránou k Adrianovi, Ronovi a Hermioně. Ti tři se spolu živě bavili, ale zmlkli, když je viděli přicházet. Vedle nich stál Seamus s Deanem, kteří zalapali po dechu, když Harryho uviděli. Harry pochytil něco jako „musí být aspoň dvakrát tak vyšší.“
„Ahoj,“ uculil se Harry. Hermiona zčervenala, Harry otočil oči v sloup a Neville se zasmál. Kolem nich prošla Millicent Bulstrodová s Blaisem Zabinim, kteří se nezmohli ani na slovo a jen zírali.
„Ahoj, Harry,“ pozdravil ho Adrian a usmál se, než mu pohled padl na znuděného Malfoye, který je právě míjel. Ron následoval svého kamaráda a vrhl Malfoyovým směrem opovržlivý pohled doprovázený zavrčením.
„Uteklo mi něco?“ zeptal se Harry, který celou scénu pozorně sledoval.
„Malfoy se choval jako otravný blbec, jako vždy,“ otočil se k němu Ron. „Nevím, proč vůbec čekám něco jiného.“
„Co udělal tentokrát?“ zeptal se Neville a vyměnil si s Harrym významný pohled.
„Šel okolo našeho kupé, jako to dělá každý rok,“ odpověděl Adrian a sklopil zrak ke svým rukám.
„No, není důvod nechat se jím otrávit víc než obvykle,“ uklidňoval ho Harry, i když tušil, že to nebude všechno.
„No to právě je,“ vyhrkl Ron. „Tentokrát si tam nakráčel, jako by mu to patřilo, rozhlédl se kolem a říká: Víte co? Nestojíte ani za námahu!“ Ronovy tváře hořely, jak mluvil čím dál hlasitěji. „Nabubřelej idiot!“
„Takže jste naštvaní, protože se tentokrát Malfoy nezačal rvát?“ ujistil se Harry pobaveně. Draco se na svoje zvyklosti choval opravdu podivně, ale aspoň už nebyl tak útočný.
„Vidíte? Ginny a já jsme říkaly to samé,“ řekla Hermiona a hodila po Ronovi opovržlivým pohledem. „Ale poslouchali jste? Samozřejmě, že ne. Celou cestu jsem musela poslouchat, jak je Malfoy nesnesitelný.“ Neville se zasmál a Harry jen zavrtěl hlavou a vydal se ke vchodu do školy.
Když vstoupil dovnitř, znovu si uvědomil, jak moc mu Bradavice chyběly. S tím pomyšlením se usmál na Nevilla, který mu úsměv oplatil, a společně s ostatními studenty se vydali do Velké síně.
Tam se jeho úsměv ještě rozšířil, když narazili na skupinku studentek, které zíraly k profesorskému stolu. Hned bylo jasné, že jejich terčem je Mistr lektvarů, který se právě živě bavil s profesorem Kratiknotem. Severus Snape nebyl oblečený v černém, vypadal mladší a choval se naprosto uvolněně. V tom okamžiku musel profesor Kratiknot říct něco zábavného, protože Severus se hlasitě rozesmál – tím smíchem, který se mu odrazil až v očích. Studentka sedmého ročníku, která stála před Harrym, vydechla jen prosté „vau“. Harry se zasmál, čímž přitáhl pozornost ke své osobě. Ta stejná dívka se mu upřeně zadívala do očí.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji Harry s úšklebkem, než se otočil ke zbytku skupinky. „Mohly byste se kousek posunout? Nechci váš vyrušovat, ale blokujete cestu.“ Dívka zčervenala, přikývla a společně s ostatními ustoupila z cesty.
„Samozřejmě,“ dodala ještě a zmateně si mladšího teenagera prohlížela. Harry se ještě jednou usmál, a když kolem ní procházel, hravě na ni mrkl.
„Díky, dámy,“ zavolal ještě přes rameno, čímž vyvolal další vlnu vzrušeného šeptání.
„Tos udělal schválně!“ obvinil ho Neville a snažil se zadržet smích. Dívky je pořád vyjeveně sledovaly.
„Nahrály mi,“ pokrčil rameny Harry. V té chvíli zachytil pohled svého táty a zamával mu. Severus mu neskrývaně zamával zpátky a tvář mu rozzářil široký úsměv. „Vždyť ty holky ani neznám. Šílený, co?“ nevěřil Harry tomu, co se stalo, a když viděl Neville jeho překvapení, už naplno vybuchl smíchy.
„Jak jsem řekl, tento rok mě opravdu bude bavit!“ Harry zatřásl hlavou a společně se posadili k nebelvírskému stolu, kde se přivítali se svými spolužáky.
„Krucinál, Harry!“ vyhrkl Dean, který si sedl naproti. „Co se přes léto stalo?“
„Útok chropotalů,“ odpověděl Neville a Harry se jeho vysvětlení hlasitě zasmál. „Bylo to strašné!“ Zbytek studentů je zmateně pozoroval, než jeho odpověď Harry vysvětlil.
„Ale no tak lidi! Říká se tomu puberta. Každý si tím musí projít.“ A už nepátrejte po dalších odpovědích, protože je nedostanete, pomyslel si. Pak ale začala palba otázek na Kulový blesk a Severuse, útok na Mistrovství světa ve famfrpálu a Paměťové koule. Na některé, například ty o Kulovém blesku, odpovídal rád. Ostatní s Nevillovou pomocí ignoroval.
Najednou se kolem stolu rozhostilo ticho a než se Harry stačil zděsit, co se děje, ozval se za ním hlas jeho otce, volající jeho jméno.
„Užili jste si cestu?“ zeptal se Severus a odstrčil vyjeveného Deana, aby se na chvíli mohl k Harrymu posadit.
„Jo, byla v pohodě,“ odpověděl Harry a zasmál se šokovaným tvářím kolem sebe.
„Kontaktoval mě Nagnok. Zítra ráno ti pošle finanční zprávu za srpen.“ Harry si jasně uvědomoval, že jeho otec mohl s touto zprávou počkat až po skončení slavnosti. Přesto rozuměl, proč to neudělal. Chtěl si prostě stoupnout a sednout si vedle svého syna, prostě proto, že mohl. Mohl tento školní rok začít ještě lépe?
„Dřou skřeti až moc, nebo se mi to jenom zdá?“ zeptal se a Severus se zasmál. Kolem se ozvalo několik zalapání po dechu, ale ani jeden z nich tomu nevěnoval pozornost.
„Myslíš?“ zeptal se Severus hravě s povytaženým obočím. „Ne, vážně, proč si to myslíš?“
„Jestli hodláš být sarkastický, hned zítra mu napíšu, že se dobrovolně hlásíš na rozhovor s Ritou Holoubkovou,“ pohrozil Harry s ďábelským úsměvem.
„To je kruté, Harry,“ hájil se Severus a nahodil výraz štěněte. „To zabolelo,“ dodal a položil si ruku na srdce.
„Dobře, možná to trochu kruté je,“ přiznal Harry se smíchem.
„Abys taky o něčem nežertoval,“ trval na svém Severus a důrazně ho šťouchl do ramene.
„Dobře, dobře,“ uzavřel Harry.
Ještě chvíli si povídali, než se otevřely dveře a objevila se profesorka McGonagallová následovaná studenty prvního ročníku. Severus si stoupl, rozloučil se a s širokým úsměvem se vrátil na svoje místo. Žádný školní rok ještě nezačal tak dobře.
„Co se to právě stalo?“ vydechla Parvati a stále pohledem těkala od vzdalujícího se Severuse k Harrymu.
„Zvyknete si,“ ujistil ji Neville s laskavým úsměvem, kterým ji zmátl ještě víc. Každý přece věděl, jak moc se Neville Snapea bojí. Přece jen ale, pomyslela si dívka, Severus už vůbec nevypadá jako profesor, kterého si pamatují. Spíš vypadá přesně opačně, stejně jako Neville. A to ani nemluvíme o mladším Potterově dvojčeti, dodala v duchu, když si vyměnila pohled s Levandulí. Co se to děje?
Zařazování rychle uteklo a každý nově zařazený student byl přivítán potleskem a jásotem své nové koleje. Bratr Colina Creevyho Dennis byl zařazen do Nebelvíru a Colin mu právě vysvětloval, kdo je kdo. Jako první ukázal na Adriana – Colinova idola – než svoji pozornost obrátil k jeho dvojčeti. Harry se jejich pohledy snažil ignorovat a jenom zaslechl část vyprávění, jak Denis spadl do jezera.
„Kde je vlastně nový učitel Obrany proti černé magii?“ zeptal se Lee hlasitě. Harryho pohled padl na prázdnou židli. Nenapadlo ho zeptat se Severuse, kdo novým profesorem bude. Protože ale Severuse neslyšel na to téma protestovat, usoudil, že to bude někdo slušný. Teď, když žádného nového profesora neviděli, byla jeho zvědavost rozbouřena. Brumbál tím ovšem nevypadal být znepokojený a klidně pokynul, aby se stoly před nimi obsypaly jídlem.
Hermiona se chovala divně. Sotva jedla a vypadala u toho nesmírně naštvaně. Nebylo tajemstvím, že ve školní kuchyni pracují domácí skřítkové, přesto o tom Hermiona asi neměla tušení, dokud se o tom před několika minutami nevybíravým způsobem nezmínil Ron. Po tomto prohlášení byla dívka znechucena z představy, že by měla jíst jídlo, které skřítci tak vydřeli.
O něco později, když ze stolů zmizely poslední zbytky dezertů, šťouchl Harry loktem do Nevilla. Brumbál se postavil, aby pronesl svůj obvyklý proslov. Neville se ušklíbl a oba teenageři se otočili k řediteli. Brzy bude oznámen Turnaj tří kouzelnických škol.
„Tak,“ usmál se Brumbál okolo sebe, „teď, když jsme se všichni dosyta najedli, vás musím ještě jednou požádat o pozornost, abych řekl několik věcí. Pan Filch, náš školník, oznamuje, že seznam věcí, které jsou letos v Bradavicích zakázány, je rozšířen o Ječivá jo-ja, Hrizavá házedla a Bezcitné bumerangy. Úplný seznam má čtyři sta třicet sedm položek a je k nahlédnutí v kanceláři pana Filche, kdyby si to chtěl někdo ověřit.“
„Nevypadá, že by ho ty věci nějak zvlášť znepokojovaly,“ okomentoval Neville. Harry se zasmál, když viděl Brumbálův knír chvějící se potlačovaným smíchem. U toho muže člověk opravdu nikdy neví!
„Rád bych ještě připomenul, že vstup do lesa je studentům přísně zakázán, stejně jako vstup do Prasinek všem studentům prvního a druhého ročníku,“ pokračoval Brumbál a jeho pohled střelil k dvojčatům Weasleyovým.
„Je také mou smutnou povinností vám oznámit, že se letos nebude konat soutěž o Famfrpálový pohár.“
„Co?!“ ozvalo se Velkou síní, Adrianův hlas patřil k těm nejhlasitějším. Fred a George se horečně rozhlíželi kolem sebe a hlasitě se dožadovali víc informací.
„Důvodem pro tento krok je událost, která bude zahájena v říjnu a která bude pokračovat po zbytek školního roku. Bude vyžadovat spoustu času a energie našich profesorů. Věřím ale, že si ji užijete. Mám to potěšení oznámit, že letos v Bradavicích bude…“ dál se nedostal. V tom okamžiku se s hlasitou ranou rozletěly dveře do Velké síně a dovnitř vstoupila osoba, kterou byste tady rozhodně nečekali.
Dovnitř nakráčel muž, oblečený do mokrého a rozedraného cestovního pláště, jehož každý druhý krok byl doprovázený cvakavým zvukem. Když místnost ozářila dokonalá imitace blesku, Harryho podezření se potvrdilo. Postava se blížila. Neučesané šedivé vlasy, zjizvený nos, jehož kus chyběl, magické oko – uhrančivě modré – které se bez přestání točilo dokola, to všechno teď bylo vystaveno zvědavým pohledům studentů.
„Alastor Moody,“ zašeptal Harry tak, aby ho lidé kolem slyšeli. Brzy se síní roznesly hlasy, které muže doprovázely až k profesorskému stolu, kde si potřásl rukou s Brumbálem a posadil se vedle Severuse. Hned se pustil do klobásy, která mu ležela na talíři, a přitom si každého prohlížel.
„Moody? Pošuk Moody?“ zeptal se Ron jen vteřinu předtím, než Brumbál hlasitě dosvědčil totožnost nově příchozího.
„Dovolte mi, abych vám představil našeho nového učitele Obrany proti černé magii,“ řekl jasně do ticha, „profesora Moodyho.“
„Paráda!“ vyhrkl Harry, který už příběhy o Moodym slyšel dřív. Ten muž byl živoucí legendou ve svém oboru. Obvykle oznámení nového profesora doprovázel potlesk. Tentokrát byli ale všichni jeho příchodem natolik šokovaní, že se jen Hagrid, Brumbál, Harry a Severus zmohli na potlesk. Severus muže vedle sebe pozoroval s širokým úsměvem vyjadřujícím nadšení, kterému by ještě před rokem nemohl dát průchod.
„Není to ten chlápek, o němž tvůj táta říkal, že včera vyhodil do povětří nějaké popelnice?“ zeptal se Adrian Rona, čímž Harryho úsměv ještě rozšířil.
„Musí to být on,“ přikývl šokovaný Ron.
„Co se mu stalo? Myslím tím, co se stalo jeho tváři?“ zeptala se Hermiona, zatímco Harry vysvětloval Nevillovi, kdo Alastor Moody je. Netrvalo dlouho a Neville sdílel nadšení svého bratra, zvlášť když Harry zdůraznil, že to byl on, kdo dostihl Bellatrix Lestrangeovou.
Moody se chladným přivítáním nevzrušoval. Ignoroval džbán dýňové šťávy před sebou, sáhl do svého kabátu a vytáhl placatku, z níž se zhluboka napil. Když přitom zvedl svoji ruku, jeho kabát se rozhrnul a Harry si tak pod stolem mohl všimnout několika palců jeho dřevěné nohy.
„Tohle je fakt mazec,“ těkal Neville pohledem mezi dřevěnou nohou a svým kamarádem.
„To teda,“ souhlasil Harry, který na chvíli zapomněl na Turnaj tří kouzelnických škol. Ale jen do doby, než si Brumbál odkašlal, aby se znovu ujal slova.
„Jak jsem říkal,“ usmál se na moře studentů před sebou, „máme tu čest hostit nesmírně vzrušující akci, která se bude odehrávat v následujících měsících. Tato událost nebyla pořádána už víc jak století. Je mi nesmírným potěšením oznámit vám, že v Bradavicích se bude v letošním roce konat Turnaj tří kouzelnických škol.“ Konečně, pomyslel si Harry a vyměnil si zářivý úsměv s Nevillem. Severus je pozoroval se směsicí pýchy a obav.
„Merlin nám pomáhej,“ zamumlal, když viděl rozzářené oči svého syna.
„No to je snad vtip,“ vyhrkl Fred Weasly hlasitě. Napětí, které v síni vyvolal svým příchodem Moody, bylo pryč. Každý se zasmál, dokonce i Brumbál.
„To není vtip, pane Weasley,“ řekl, „ale když už jste to zmínil, slyšel jsem přes léto jeden opravdu dobrý. To takhle jdou trol, čarodějnice a leprikón do baru a…“ Až když si profesorka McGonagallová odkašlala, uvědomil si, že odbočil od tématu.
„Škoda, je to dobrý vtip. Strýc Alvin mi ho v létě vyprávěl…“ zamumlal Neville a Harry musel předstírat zakašlání, aby zamaskoval svůj výbuch smíchu.
„Ehm… ale teď na to asi není vhodný čas…“ pokračoval Brumbál, „kde jsem to byl? Ó ano, Turnaj tří kouzelnických škol… tak, někteří z vás možná neví, co takový turnaj obnáší, takže doufám, že ti, co to ví, mi odpustí krátké vysvětlení a klidně nechají svoji pozornost volně se potulovat, kde je jí libo.“ Pokračoval vyprávěním o třech školách a o věčné slávě vítězů. Slova to byla silná, ale v Harryho očích znamenal turnaj něco jiného. Byla to jeho šance se otestovat, zlepšit, dokázat víc sobě než komukoliv jinému, že se všechna jeho studia vyplatila.
„Ne, že by slova o počtu obětí mohla někoho odradit od přihlášení se,“ zamumlal Neville a s úšklebkem se rozhlédl kolem sebe.
„No tak, Neve,“ šťouchl ho Harry s jiskrami v očích. Neville se zasmál a jen zavrtěl hlavou.
„Během století se několikrát pokusili turnaj obnovit,“ pokračoval Brumbál, „ale žádná z těchto snah nebyla úspěšná. Nicméně, naše oddělení Mezinárodní kouzelnické spolupráce a Kouzelnických her a sportů rozhodla, že tentokrát to zkusíme s o něco jiným přístupem. Přes léto jsme tvrdě pracovali, abychom zajistili, že soutěžící se neocitnou ve smrtelném nebezpečí,“ vysvětlil. Harry poslouchal jen tak napůl, zajímal se, jaký je to pocit, hodit svoje jméno do Poháru. Nedokázal uvěřit tomu, že Brumbál opravdu zapomněl na jeho zrovnoprávnění.
„Ředitelé Krásnohůlek a Kruvalu přijedou s užším výběrem svých studentů v říjnu a výběr tří šampionů se odehraje na Halloween. Nezávislý soudce rozhodne, kteří studenti budou mít tu čest soutěžit o Pohár turnaje tří kouzelníků, slávu pro jejich školu a tisíc galeonů, což je cena pro vítěze.“
„Jdu do toho!“ vyhrkl Fred, jeho bratr přikývl a Ginny je s obavami pozorovala. Podobně ale vykřiklo víc studentů, a to nejen těch, kteří nastupovali do dvou nejvyšších ročníků. U Mrzimorského stolu dokonce seděla skupinka druháků s nesmírně natěšenými výrazy ve tváři.
„Nepochybuji o tom, že každý z vás by Bradavicím Pohár dokázal přinést,“ řekl Brumbál, „hlavy zúčastněných škol společně s Ministerstvem kouzel se nicméně dohodly, že tento rok bude pro soutěžící stanovena věková hranice. Jen studenti starší sedmnácti let budou moci svoje jméno zařadit do výběru. Tohle…“ A je to tady, pomyslel si Harry, když Brumbál musel zvýšit hlas, aby byl slyšet přes bouři nevole.
„… je nezbytné opatření, když zvážíme, jak obtížné a nebezpečné úkoly turnaj přinese. Je nepravděpodobné, že by si s nimi poradil student, který nenavštěvuje šestý nebo sedmý ročník. Já sám zajistím, že žádnému mladšímu studentovi se nepodaří našeho nestranného soudce obejít.“ Jeho modré oči zamrkaly, když přejel pohledem po studentech a zastavil se u Harryho, na němž jeho pohled zůstal o něco déle. Tohle bylo ono? Bude ho ředitel považovat za neschopného soutěžit pro jeho nedostatek zkušeností? Vlastně je to jedno, usoudil nakonec. Jestli se nepletl, Brumbál nebude tím, kdo rozhodne o jeho způsobilosti soutěžit.
Během zbytku Brumbálova proslovu – ředitel je informoval, že delegace z dalších dvou škol přicestují třináctého následujícího měsíce – se všude kolem ozývaly stížnosti. Nejvíc si stěžovala dvojčata Weasleyova, kterým mělo být sedmnáct v dubnu.
Všichni se spolu bouřlivě bavili i po cestě do společenské místnosti. Harry s Nevillem a několika dalšími byli výjimkami. Oba zamávali Severusovi na rozloučenou a zamířili rovnou do postele, znovu zabraní do svého rozhovoru o turnaji. Neville Harryho důrazně varoval, ať se neopovažuje hodit svoje jméno do Poháru, když u toho on nebude. Harryho zas zajímalo, jak Pohár vypadá, na Silbreithu si přečetl jen nějaký jeho hrubý popis.
Druhý den byl stejně deštivý jako ten předchozí, ale nikdo si nestěžoval. Jako by rozptýlení kvůli Turnaji nestačilo, dle reakcí prvních tříd, které měly hodinu lektvarů, Severus konečně učil takový, jaký byl ve skutečnosti. Jako první s ním měly hodinu třetí ročníky Mrzimoru a Havraspáru a Harry jen slyšel zvěsti, že jestli to takhle půjde dál, lektvary se brzy stanou nejoblíbenější hodinou na škole.
Jeho ročníky měly mít hodinu se Severusem až zítra, ale to mu nezabránilo, aby se za svým tátou stavil o přestávce před tím, než šel skládat zkoušku z Věštění z čísel. Severus byl nadšený, celou jeho bytostí prostoupila radost, že může svou práci dělat tak, jak celou dobu toužil.
Do učebny tak Harry přišel s velice dobrou náladou. Profesorka Vectorová už na něj čekala, s testem v rukou a Harry se rozzářil, když po odevzdání hned poznal, že uspěl. Víc než to, soudě podle profesorčina nadšeného úsměvu. Nebylo nic, co by mu mohla vytknout.
Při večeři Harry zjistil, že nové a lepší hodiny lektvarů měly zásadní dopad i na studenty šestého ročníku nebelvírské koleje, kteří měli vyučování odpoledne. Alice Spinnetová byla odměněna patnácti body společně se Severusovým úsměvem. Teď na něj ze svého místa zasněně hleděla, což se ani trochu nelíbilo Weasleyovým dvojčatům.
Harryho hodina lektvarů přišla na řadu druhý den ráno. Společně s Nevillem do sebe naházeli snídani a pospíchali do sklepení, aby si pro sebe zabrali dobrá místa a pozdravili se se Severusem, než se přiřítí ostatní.
„Ahoj, Seve,“ pozdravil Harry, když s úsměvem vstoupil do učebny, která teď připomínala lektvarovou laboratoř na Silbreithu. Jako by byly z rohů vyhnány stíny, černý nábytek byl nahrazen skříněmi kaštanové barvy, skříně a poličky byly naplněné knihami a lahvičkami a proudilo sem světlo skrze železné žebroví oken.
„Dobré ráno, Harry,“ odpověděl Severus a svého syna objal. „Dobré ráno, Neville.“ Neville ho také pozdravil, než se Mistr lektvarů znovu otočil k Harrymu a nadmul se pýchou.
„Co je?“ zeptal se Harry pobaveně.
„Ráno jsem narazil na profesorku Vectorovou. Prý bude nějaký student čtvrtého ročníku navštěvovat její pokročilé hodiny nebo co.“ Úsměv na jeho tváři se rozšířil a Harry radostně zavýskl.
„Ještě mi to nepotvrdila!“ nechápal teenager, když mu oba členové jeho rodiny gratulovali.
„Přijde za tebou u oběda. Gratuluji, synu,“ zašeptal poslední větu a znovu ho objal.
Brzy se od sebe museli odtrhnout, když se na chodbě ozval hluk blížících se kroků. Harry s Nevillem si sedli do lavice co nejblíže Severusovi, který se opřel o roh svého stolu, usmál se a vítal každého studenta, který vstoupil do třídy. Když vstoupil poslední student a zavřel za sebou dveře, ticho v místnosti by se dalo krájet.
„Dobré ráno, třído,“ pozdravil je s úsměvem. „Vítejte ve čtvrtém ročníku studia lektvarů. Než začneme s prvním lektvarem letošního roku, dovolte mi vás upozornit, že se vaše lektvary stávají pokročilejšími, s čímž je spojeno také to, že jsou nestálejší. Tento rok budete muset být opatrnější než kdy dřív, abychom zabránili nehodám.“ Rozhlédl se po třídě a znovu se usmál, skoro omluvně, nenápadně pokrčil rameny a dodal: „A když už jsme u nehod… snažte se jim prosím vyhnout, ať nemusím ze stropu seškrabávat další kotlík. Opravdu to není taková zábava, jak to vypadá, to vám povím.“
Harry, který věděl z první ruky, jak taková nehoda vypadá, se hlasitě zasmál, pár dívek se zahihňalo, Levandule zrudla a zbytek studentů se pomalu začal váhavě usmívat.
„Teď,“ pokračoval Severus, tleskl a na tabuli se objevily instrukce, „si pojďme promluvit o přísadách, které budete dneska používat, a jak se vyhnout tomu, aby vám vybuchly do obličeje…“
Všichni se shodli na tom, že tohle byla nejúspěšnější hodina lektvarů, jakou si pamatovali. Když zvonek oznámil konec hodiny, studenti opouštěli třídu zabraní do živého rozhovoru a před odchodem Severuse pozdravili – Harry si přitom nemohl nevšimnout několika zasněných výrazů, podobných těm Aliciným. Během hodiny se jim podařilo získat několik bodů a dokonce se během ní i zasmáli, což ve výsledku přineslo nejlepší hodinu lektvarů, jakou kdy zažili.
„To bylo úžasný!“ rozplývala se Hermiona, když se vraceli do Velké síně. „Slyšeli, jak popisoval všechna ta využití oměje? Nikdy jsem si neuvědomila, že vůbec existuje tolik lektvarů!“
„Víte,“ začal Adrian opatrně, „dnešní hodina byla celkem náročná, ale skoro…“
„Zábavná,“ dopověděl za něj Ron pobouřeně. Harry se jen zasmál a mrkl na ně, pak zamířil do učebny Věštění z čísel. Ještě nikdy si školní rok tak neužíval!
Září uteklo v bodré náladě. Rozpoutala se soutěž, která hodina je oblíbenější – zda ta Severusova nebo ta Moodyho. Nakonec se Mistr lektvarů ujal vedení, když se Moodyho hodiny začaly ubírat poněkud strašidelnějším směrem. „Neustálá bdělost“ bylo jeho nové heslo a zdálo se, že ho hodlá důkladně vštípit každému studentovi. I když to znamenalo použít před nimi a dokonce i přímo na nich Zakázané kletby – v tomto případě Imperius. Ten den Harry Nevilla vytáhl do kuchyně na půlnoční šálek horké čokolády.
Když se i druhý měsíc školního roku blížil ke své polovině, znovu se rozpoutalo šílenství okolo Turnaje tří kouzelnických škol. Jedinou osobou, která jím vypadala nevzrušená, byl překvapivě Draco Malfoy. Harry a Neville neměli tolik času, kolik by si přáli, aby mohli zahájit svoje pátrání, protože brzy měla přijet delegace z Kruvalu a z Krásnohůlek, což rozpoutalo bouřlivější debaty než kdy předtím.
Návštěvníci svým příchodem rozhodně udělali dojem. Studenti z Krásnohůlek přijeli v obrovském kočáře, taženém obrovskými létajícími koňmi, jaké Harry v životě neviděl. Madam Maxime - ředitelka školy - byla vyšší než Hagrid. Vřele se přivítala s Brumbálem a představila mu svoje studenty, jak Harry mohl vidět z dálky. Všiml si, že byla celá omotaná barevnými šálami. Možná jsou Krásnohůlky někde u pobřeží Středozemního moře?
Netrvalo dlouho a objevila se také delegace z Kruvalu – na lodi na jezeře. Harry tleskal spolu s ostatními a na tváři se mu rozlil pobavený úšklebek.
„Nemůžeš říct, že by si nenaplánovali parádní entrée,“ zamumlal Nevillovi, který se zasmál. Kruvalští studenti byli zabalení do teplých kožichů a jejich ředitel, Igor Karkarov, je rychle pobídl ke škole. Vypadal vyhladověle, když přistoupil k Brumbálovi, a Harry si okamžitě připomněl tátovo varování. Karkarov býval Smrtijedem, a v žádném případě ne dvojitým agentem. Bradavické studenty ovšem nešokoval kruvalský příchod tolik, jako jeden z jeho studentů. Victor Krum.
„Zázraky se stále dějí,“ prohlásil Neville, když se vraceli zpátky do hradu. Kruvalští studenti si našli místo u zmijozelského stolu, zatímco Krasnohůlští si vybrali Havraspár. Jakmile se začalo podávat jídlo, Harry se zabral do finanční zprávy, kterou mu brzo ráno poslal Nagnok. Právě procházel seznam obchodů v Asii, které Nagnok doporučil jako vhodné pro prodej Kulového blesku, když se nebelvírským stolem roznesla nová vlna šepotu.
„U velkého Merlina!“ zamumlal Neville a díval se směrem, kam Seamus vedle něj neskrytě ukazoval prstem. Harry se tímtéž směrem zmateně podíval a málem se poprskal dýňovou šťávou. Smaozřejmě! Jak to, že mu to nedošlo? Krásnohůlky byly francouzská škola. A věděl přece, že v září jí bylo sedmáct. Jak to, že si neuvědomil, že se tohle stane?
Kráčela kolem stolu, jako by něco hledala. Chlapci, kolem kterých procházela, se zastavili uprostřed pohybu a jen na ni zírali s otevřenou pusou. Adrianovi zaskočil puding, když přišla až k nim, zatímco Harry se ušklíbl a schoval se za pergamenem, který držel v rukou.
„Prromiňte, budete ještě jíst bujabézu?“ ozvala se vedle Deana Thomase, který krvavě zrudnul a jen na ni zíral. Dlouhé stříbřité vlasy jí dosahovaly až do pasu. Měla velké, hluboké, modré oči a zářivě bílé zuby. Ron zrudnul. Zíral na ni, s pusou dokořán, a kromě vzdechu z něj nic nevyšlo.
„Elle est à toi, si tu la veux,PP“ řekl Harry a sklonil zprávu zpátky na stůl. Fleur a Nebelvíři kolem něj strnuli. V Nevillových očích blesklo porozumění a po tváři se mu rozlil široký úsměv, když se na dívku podíval.
Fleur zalapala po dechu a oči se jí rozšířily, načež hlasitě vyjekla a vrhla se Harrymu do náručí. Harry, i když takovou reakci nečekal, jí objetí oplatil.
„Arry!“ zavolala a sedla si vedle něj, aniž by svěsila paži z jeho ramen. Zasmál se a objal ji ještě jednou.
„Rád tě znovu vidím, Fleur.“ Naprosté ticho kolem narušil až rozhořčený Adrian.
„Vy dva se znáte?“ Vypadalo to, že tuhle otázku měl na mysli každý.
„Co bys řekl, Adriane?“ odvětil Harry pobaveně, zatímco Fleur dodala hravým hlasem doprovázeným zamrkáním svých dlouhých řas:
„Některré noci jsou nezapomenutelné, non?“ Její přízvuk byl stejný jako vždy a její úsměv byl tak zářivý, jak si Harry pamatoval.
„To bych raději zapomněl svoje vlastní jméno,“ ujistil ji Harry s úšklebkem. Zahihňala se.
„Co?“ vyjekl Ron vedle něj, s nachově zbarvenou tváří. Neville se zasmál, zatímco Weasleyova dvojčata si vyměnila pohled, načež jedním hlasem vykřikla: „zatraceně!“ Zelenooký čaroděj zaznamenal Ginny, která se o několik míst vedle reakci svých bratrů vysmála.
„Víš co, Fleur?“ usmál se Harry na dívku vedle sebe, „tohle bude hodně zajímavý rok.“ Její úsměv prozradil, že s ním jedině souhlasí.
PP – jestli ji chceš, je tvoje