52. Nejlepší plány
„Víš co, Fleur?“ usmál se Harry na dívku vedle sebe, „tohle bude hodně zajímavý rok.“ Její úsměv prozradil, že s ním jedině souhlasí.
Zbytek slavnosti strávil Harry povídáním si s Fleur. Dívka se rozhodla přihlásit se do Turnaje v momentě, kdy se o něm dozvěděla, v první školní den v Krásnohůlkách. Užívala si soutěžení a, jak Harrymu sdělila tlumenou francouzštinou, chtěla každému dokázat, že je na ní víc než jen pěkná tvářička.
„S'ils ne peuvent pas voir ça, ils sont aveugles. Ou stupides. Peut-être tous les deuxPP,“ ujistil ji Harry, sám o tom byl přesvědčen. Jeho odpověď jí vykouzlila na tváři úsměv, kterého si ostatní nemohli nevšimnout.
„Co se to děje se světem?“ zeptal se Fred dramaticky, rozhodil ruce a obrátil oči ke kouzelnému stropu.
„Nevšímej si ho,“ řekl Harry, když po něm Fleur střelila kritickým pohledem.
„A co ty?“ řekla nakonec a obrátila svoji pozornost zpět k němu, „co si o Turrnaji myslíš? Vzrrušující, non?“
„To je slabé slovo,“ souhlasil Harry a vyměnil si pohled se stále se usmívajícím Nevillem. „Taky plánuju soutěžit.“ Její oči se překvapeně rozšířily.
„Oprrravdu?“ zeptala se a obezřetně si ho měřila pohledem, „ale nejsi pršece dospělý.“
„Technicky vzato jsem,“ ujistil ji a ona se usmála.
„Tak dospělý, ršíkáš?“ dvakrát zamrkala a opřela se o lokty, čímž se přiblížila k jeho obličeji. „Ršekněte mi víc, monsieur.“
„Ty chceš soutěžit?“ vyštěkl zmateně Adrian a obviňujícím pohledem si měřil svého bratra. Harry jen pokrčil rameny. Čím víc dní uplynulo, tím víc dával Nevillově teorii za pravdu. Adrian žárlil. Harry o tom mluvil už i se Severusem, který dospěl ke stejnému závěru. Harry pak následoval radu svého táty a nevyvíjel snahu si o tom s Adrianem promluvit. Věděl, že hnědooké dvojče má problém vyjádřit svoje pocity. Přesto tušil, že se osudná konverzace blíží. Bylo až směšné, jak prchlivý Adrian byl.
„Nevidím důvod, proč bych neměl,“ povytáhl obočí a snažil se vypadat pobaveně. „Můžu soutěžit.“ A jsme zase u toho, pomyslel si, když Adrianova tvář zbrunátněla.
„Ale ty… ty… ty nemůžeš!“ vyprskl nakonec. Stůl okolo nich utichl a sledoval hádku. Fleur stále čekala na vysvětlení, jak může být Harry dospělý, a stejně tak všichni Harryho spolužáci. Harry chtěl Emancipační rituál udržet v tajnosti. Uvědomoval si, že kdyby se vědělo, že díky němu bude moct soutěžit, brzy by si dal někdo dvě a dvě dohromady a dřív nebo později by se to doneslo k jeho rodičům. James a Lily by dozajista udělali cokoliv, aby mu soutěžit zabránili a předpokládal, že s jejich vazbami na Ministerstvu by i uspěli.
„Vlastně může,“ vložil se do toho Neville, ukousl si kus tvarohového dortu a pomalu ho žvýkal. „Je emancipovaný, vzpomínáš? Pro všechny záměry a účely. Jeho věk už je irelevantní.“ Mezi studenty se ozvalo několikatero zalapání po dechu a následný šepot.
„Je to prrravda, pane Poterrre?“ ujišťovala se Fleur uličnicky. „Měl jsi mi to ršíct dršív!“
„Říkám ti to teď,“ odtušil Harry s rozpustilým úsměvem.
„U všech čertů!“ vykřikl Ron s pusou dokořán a krvavě rudou tváří. Ginny se hlasitě zahihňala, za což si vysloužila pobouřený pohled Levandule a Parvati, stejně jako napůl vražedný a napůl překvapený pohled Hermiony.
„No co,“ bránila se, „Ron někdy dokáže být i zábavný.“
„No, jak jsem říkal,“ zatřásl Harry pobaveně hlavou, „přemýšlím o tom, že se do Turnaje zapojím. Za zkoušku nic nedám, řekl bych.“ Fleur se na něj usmála, ale než stačila něco říct, talíře před nimi se vyprázdnily a Brumbál si vyžádal jejich pozornost. Turnaj byl oficiálně zahájen. Fleur se spěšně vrátila ke svým spolužákům, zatímco zelenooký čaroděj obrátil svoji pozornost k učitelskému stolu, na rtech mu stále hrál úsměv.
Jako prvního si všiml Severuse, který očividně zaznamenal jeho znovushledání s Fleur a jasně se teď na něj usmíval. Vzápětí si Harry všiml, že se k profesorům připojili pan Skrk a Ludo Pytloun. Byli nějak zapojeni do organizace Turnaje, o tom nebylo pochyb. Možná v něm budou také soudcovat?
Brumbál začal vysvětlovat, co teď bude následovat. Přivítal oba nově příchozí a objasnil, jak bude fungovat věková hranice, kterou vytvořil – není ani tak moc založená na věku, okomentoval Harry v duchu – jaký bude počet soutěžících, a nakonec požádal Filche, aby přinesl truhlu, v níž byl ukrytý Ohnivý pohár.
Ten samotný nevypadal nijak výjimečně. Byl vyřezaný ze dřeva, jen trochu zdobený a byl až po okraj naplněný modrými a bílými plameny. To, pravda, výjimečné bylo, uznal Harry.
„Harry?“ zašeptal Neville a podíval se na svého bratra pohledem rozzářeným nadšením.
„Ano, Neve?“
„Víš, jak jsem nechápal, jak někdo může být tak nadšený z toho, že se chystá soutěžit v něčem, co ohrožuje jeho život?“
„Jo, něco takového jsi říkal,“ odpověděl Harry škádlivě.
„Teď už to chápu.“ Oba se začali smát, čímž narušili ticho, které se ve Velké síni rozhostilo po odhalení Poháru. Tím si vysloužili zmatené pohledy studentů okolo a Severusův smích, který se snažil maskovat předstíraným kašlem.
„Vidím, že nic neberete vážně, pane Pottere,“ dělal si Neville legraci ze svého bratra a ignoroval zaraženost ostatních nad jeho neobvyklým chováním.
„Vy jste ten, kdo pořád mele pantem, pane Longbottome,“ oplatil mu Harry stejnou mincí. „Ta dnešní mládež,“ povzdechl si a perfektně tak napodobil Augustu Longbottomovou. Naštěstí Brumbál začal znovu mluvit, čímž pozornost ostatních opět odklonil od dvou chlapců na sebe.
„Pokyny k úkolům, které letos šampiony čekají, už byly přezkoumány panem Skrkem a panem Pytlounem,“ řekl Brumbál, zatímco Filch před něj na stůl pomalu postavil Ohnivý pohár. „Rovněž byla také provedena nezbytná opatření nutná k jednotlivým úkolům. Ty budou celkem tři, rozvržené do celého školního roku tak, aby otestovaly šampiony mnoha různými způsoby… vyzkouší jejich magickou sílu, jejich odvahu, schopnost úvahy a také samozřejmě schopnost ustát nebezpečí.“
Tři úkoly, prolétlo Harrymu hlavou. Prošel si informace, které o Turnaji získal čtením knih na Silbreithu. Poslední dva Turnaje, které se konaly, než byl Turnaj zrušen pro přílišné nebezpečí, měly jen dva úkoly. Očividně nechtěli dát soutěžícím tolik příležitostí zemřít. Když selhalo i to, Turnaj byl prakticky zakázaný, aby byl zase obnoven. Právě teď.
Ale tři úkoly? To znamenalo, že Turnaj bude obnoven v plné síle. Takový, jaký býval původně. Při tom pomyšlení si vyměnil pohled s Nevillem, který byl během léta zahloubaný do těch samých knih. Oba věděli, že je pravděpodobné setkání s magickými stvořeními.
„Draci,“ naznačil Neville bezhlasně a Harry přikývl se špatně skrývaným nadšením. Věděl, že to může být nebezpečné. Ale kdyby byl vybrán, čelil drakovi a vyšel z toho souboje jako vítěz, byl by si konečně jistý, že je připraven. Jasně, je to hodně „kdyby“, ale pro jednou se rozhodl věřit přesvědčení svého táty, že je dost dobrý, a věřit také sám sobě. Ty roky tréninku se musí vyplatit. Zvládne to. Má šanci vyjít z toho živý a ochránit lidi, které má rád.
„Každý, kdo se chce přihlásit, napíše na kus pergamenu svoje jméno a školu, ve které studuje, a hodí ho do poháru,“ řekl Brumbál a pohledem přejel po ohromených tvářích studentů. „Potencionální šampioni mají čtyřiadvacet hodin na to, aby svoje jména odevzdali. Zítra, během halloweenské oslavy, vybere pohár jména tří lidí, které považuje nejvíc hodné toho, aby reprezentovali svoji školu. Pohár bude ještě dnes umístěn u vchodu do haly a bude volně přístupný všem, kteří chtějí soutěžit.“
„Všechno se vždycky děje na Halloween,“ zamumlal Harry, zatímco Brumbál pokračoval.
„Nakonec chci upozornit všechny ty, kteří zvažují, že se přihlásí, že je třeba důkladně si to rozmyslet. Když je šampion jednou vybrán Ohnivým pohárem, je povinen projít Turnajem až do konce. Tím, že vložíte svoje jméno do poháru, s ním uzavřete magickou smlouvu. Když se stanete šampionem, není cesty zpět. Než svoje jméno hodíte do poháru, buďte si z hloubi svého srdce jistí, že jste na to připraveni. A teď už je čas jít spát. Dobrou noc vám všem.“
Několik chvil po tom, co domluvil, se nikdo ani nepohnul. Pohyb se do Velké síně vracel pomalu, jak se jednotliví studenti vzpamatovávali ze šoku.
„Rozhodně budu soutěžit,“ zamumlal Harry, když se s Nevillem vyhnuli ostatním studentům, kteří měli příliš otázek, na které se Harrymu nechtělo odpovídat, a vydali se po schodech do své ložnice.
„Kdybys stál o moji radu…“
„Vždycky stojím o tvoji radu, Neve,“ ujistil ho Harry a s vřelým úsměvem ho objal kolem ramen.
„No, myslím si, že hodit svoje jméno do Poháru by měla být první věc, co ráno uděláš.“ Harry svého bratra zamyšleně pozoroval.
„Asi jo. Ale… snažil jsem se vypadat klidně, ale…“
„Raději bys to měl udělat, když nikdo nebude poblíž,“ dokončil za něj Neville. „Já vím. Je možné, že Adrian dá ještě dnes večer vědět vašim. A jestli ano, musíš to stihnout brzy.“ Harryho oči se nad tou poznámkou rozšířily. James a Lily! Málem na ně zapomněl.
„Hm… jejich reakce nebude nijak příjemná,“ konstatoval a nahlas vyslovil heslo ke společenské místnosti. „Ale máš samozřejmě pravdu,“ dodal a slavnostně se na něj podíval. „Půjdeš se mnou, že?“ Neville se zatvářil zmateně.
„Kam?“
„Hodit moje jméno do Poháru,“ vysvětlil Harry.
„Že se ptáš,“ mávl rukou Neville a podíval se na něj, jako by se zbláznil. „Kde jinde bych měl být?“
„Děkuju,“ řekl Harry prostě a následoval ho do ložnice.
Tu noc ležel v posteli, zíral do stropu a nedařilo se mu usnout až do časných ranních hodin. Tak se to konečně dělo. Bylo to tady, okamžik, na který se připravoval od chvíle, kdy se o Turnaji poprvé dozvěděl. Jednu chvíli začal panikařit. Co to dělám? Čeho tím chci dosáhnout? Proč bych měl být vůbec vybrán? Věděl, že se takto neptá poprvé ani naposledy. Ale taky věděl, že by si nikdy neodpustil, kdyby to ani nezkusil. S touto myšlenkou pak konečně usnul.
Ráno ho probudily nervy, které mu stahovaly žaludek. Pořád ještě bylo šero, nemohl spát víc než pár hodin. Ale aby se snažil usnout znovu? Nemožné. Místo toho se donutil dojít do koupelny, vyčistit si zuby a osprchovat se. Nakonec se oblékl a byl připravený čelit tomu, co den přinese. Než sebral odvahu, aby napsal svoje jméno na kus papíru, probudil se i Neville. Nemluvili spolu, jen si vyměnili pousmání. Přesto ale tíha, která na Harrym ležela v noci, teď trochu polevila.
Když dorazili do Velké síně, byla pořád prakticky prázdná. Obvykle by v sobotu byla prázdná úplně, ale vzhledem k okolnostem to dneska úplně nešlo. Okolo posedávalo a postávalo několik studentů, většinou sedmáků, kteří si stále nebyli úplně jistí, jestli se chtějí přihlásit nebo ne. Byl tam i Brumbál, nejspíš aby na celý proces dohlížel. A stejně tak tam byl i Severus, který chtěl být oporou svému synovi. Harry se setkal s jeho pohledem. Severus se usmál, i když poněkud unaveně. Vypadalo to, že se nevyspal o nic víc, než jeho syn. Přesto vypadal rozhodně. Jestli to Harry opravdu chce udělat, bude tu pro něj. Na každém kroku jeho cesty.
Harry se usmál ještě jednou, přikývl a vydal se k Ohnivému poháru. Mohl na sobě cítit pohledy ředitele, ostatních profesorů i studentů. Nasadil úsměv, hlavu držel vzpřímenou a namířil si to ke kraji zlaté čáry, kterou Brumbál umístil kolem Poháru. Věková hranice. Chvíli tam stál a pozoroval plameny, pergamen se svým jménem v rukou. Zaslechl zvuk ředitelových kroků, který najednou stál vedle něj.
„Víš, Harry, můj chlapče, nikdo nebude považovat za slabost, když svoje jméno do Poháru nehodíš.“ Jeho modré oči vyzařovaly něco, co zřejmě považoval za porozumění. Harryho zajímalo, jestli Brumbál vůbec kdy rozuměl tomu, co dělal. Ředitel se vždy snažil o to, čemu říkal „větší dobro“. Harry se oproti tomu snažil žít ve světě, kde by se nemusel schovávat ani bát o život. Mohlo by se zdát, že prakticky bojují o stejné věci, ale Harry byl přesvědčený, že každého k tomu pobízí něco jiného.
„Se vší úctou, pane řediteli, mýlíte se.“ Starý čaroděj se zamračil a nadechl se, aby Harryho tvrzení vyvrátil. „Já bych to za slabost považoval.“ S těmi slovy vstoupil do kruhu. Usmál se, když překonal zbývající vzdálenost k poháru. S tichým odhodláním pak dovnitř hodil svoje jméno. Pergamen zazářil a zmizel v plemenech.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se ho jakýsi sedmák, kterého nikdy předtím neviděl a který zmateně těkal pohledem mezi Harrym a ředitelem.
„No,“ usmál se znovu Harry, „víš, co se říká. Dura lex, sed lex.“
„Právo může být tvrdé, ale je to právo,“ opakoval Brumbál v angličtině. „Když jsi si jistý, Harry.“ Zelený pohled se setkal s tím modrým a Harry si byl v tu chvíli jistý Albusovým přesvědčením, že neexistuje šance, aby byl Harry pohárem vybrán. Počkáme a uvidíme, pomyslel si a pohledem pátral po své rodině.
„Vedl sis skvěle, Harry,“ řekl Severus, když k němu přistoupil. „Ať už to dopadne jakkoliv, jsem na tebe pyšný,“ usmál se široce a upřímně. Pořád existovala šance, že ho kvůli tomuhle Turnaji skolí infarkt. I tak bude až do posledního okamžiku nesmírně pyšný na svého syna.
„Děkuji,“ odpověděl Harry prostě. „Tak, co říkáš? Budeme během dne dělat něco užitečného, než narazím hlavou proti zdi?“ Neville i Severus se zasmáli, ale souhlasili.
Dělali, co mohli, aby svoje myšlenky od celé té záležitosti odvedli na tak dlouho, jak jen bylo možné. O turnaji se nikdo ani nezmínil, stejně jako o Harryho rodičích. S tím se vypořádají, až přijde večer, do té doby ne.
Místo toho mluvili o famfrpálu a Kulovém blesku, o vyučování a druhé transformaci zvěromága, ke které se Harry konečně odhodlával. Severus požádal, aby jim oběd donesli k němu do kanceláře. A tak jedli a probírali Hagridovu snahu ohromit madam Maxime. Harry si nebyl jistý, jestli se má obrázku Hagrida ve svém nejlepším – a jediném – obleku smát, nebo nad ním lomit rukama. Nakonec ale přišel večer a s ním i halloweenská oslava.
„Vypadá to, že se vždycky všechno semele na Halloween, že?“ podotkl Severus, když pohledem přejížděl tváře studentů, kteří společně s nimi mířili do Velké síně. Harryho pronásledovalo šeptání o tom, jak hodil svoje jméno do poháru. Všechny a všechno ignoroval, včetně Adrianova pohledu, a tiše se posadil, aby snědl svoji večeři, bez náznaku chuti.
„Nemůžu uvěřit, žes to opravdu udělal,“ zamumlala Hermiona už asi popáté. Harry protočil oči v sloup a otočil se k ní, aby ji konečně umlčel.
„Prostě to udělal, Hermiono,“ ozval se znuděný a otrávený hlas Ginny, „můžeme se teď, prosím, najíst? Nech to být.“ Starší dívka jí věnovala ukřivděný pohled, zatímco Harry si slíbil, že jí dá ten nejlepší dárek k Vánocům. Pokud půjdou věci takhle – kdy na něj většina studentů jen zírala s tichým úžasem – mohl by přežít výběr šampionů, aniž by někoho proklel.
Dalších pár minut trvalo nesnesitelně dlouho. Harry si uvědomoval, že nemohlo utéct víc jak čtvrt hodiny, přesto mu to ale připadalo jako věčnost. Když jídlo ze zlatých talířů konečně zmizelo, měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Brumbál se zvedl ze židle a začal mluvit.
„Tak, pohár je skoro připraven učinit svoje rozhodnutí,“ pronesl. „Odhaduji, že to bude trvat už jen minutku. Když bude vyvoláno jméno šampiona, poprosím ho, aby přišel dopředu, prošel kolem profesorského stolu a vstoupil do zadní komnaty,“ ukázal na dveře za sebou, „kde pak všichni šampioni dostanou první instrukce.“
„Držím palce,“ zamumlal Neville, když poklepal Harrymu na rameno. Plameny z poháru vyšlehly o něco výš, zazářily jasněji a Harry zatajil dech. Každou chvílí. Opravdu se to dělo. Brumbál mávnutím hůlky ztlumil světlo na všech svících a Velká síň tak byla ozářena pouze plameny z poháru, které střídavě nabíraly modrou a červenou barvu.
Když plameny znovu zrudly, doplnil je roj jisker. Do vzduchu vystřelil ohnivý jazyk a společně s ním i kus pergamenu. Celá síň zalapala po dechu. Brumbál pergamen chytil a chvíli ho podržel v ruce, aby na něj dopadla zář plamenů, které teď byly zase modrobílé.
„Šampionem za Kruval,“ přečetl silným, jasným hlasem, „je Viktor Krum.“
„To bylo jasný,“ zakřičel Ron a přidal se k hlasitému potlesku, který rozezvučel síň. Harry sledoval, jak se Viktor Krum zvedá od zmijozelského stolu a míří k Brumbálovi. Prošel kolem profesorů a zmizel ve dveřích za nimi.
„Bravo, Viktore,“ zaburácel Karkarov, když procházel kolem něj, tak silně, že ho každý mohl slyšet, dokonce i přes potlesk. „Věděl jsem, že to budeš ty.“
„Upřímně mě překvapuje, že Karkarov ostatní studenty vůbec přivezl,“ okomentoval Neville. Harry přikývl, Krum by mohl být důstojným soupeřem. Potlesk umlkl v okamžiku, kdy do vzduchu vyletěl druhý pergamen.
„Šampionkou za Krásnohůlky,“ pronesl Brumbál, „je Fleur Delacourová.“ Harry si okamžitě stoupl a tleskal společně s celou školou. Když Fleur vstupovala do zadní komnaty, dokonce zapískal. Otočila se a poslala mu vzdušný polibek. Byl z jejího chování tak šťastný, že si skoro nevšiml třetího pergamenu, který vyletěl z poháru.
„A šampionem za Bradavice,“ řekl Brumbál a jeho oči se rozšířily, „je Harry Potter.“ Potlesk tentokrát burácel jako bouře, ale Harry měl pocit, že k němu přichází jen z velké dálky. Byl vybrán. Neville ho objal, než se přidal k potlesku a pošťouchl ho, aby se hnul kupředu. Nebelvíři šíleli a stejně tak většina školy. Dokonce i Severus se zvedl ze židle a tleskal a jásal, jeho oči zářily potlačovanými slzami. Harry procházel síní s jasným úsměvem, i když stále sotva věřil tomu, co se dělo.
Když vstoupil do místnosti, rozhostilo se ticho. Karkarov a Krum ho zvědavě pozorovali, kruvalský šampion mu jen pokývl na pozdrav. Madam Maxime na něj tiše zírala, zatímco Fleur se zasmála, rozběhla se k němu a objala ho.
„Arry!“ zavolala a zasmála se znovu, když se s ní zatočil. „Dokázali jsme to! Dokázali jsme to!“ Harry ji opatrně postavil a usmál se na ni.
„To teda jo!“ Chtěl říct víc, ale dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupil…
„Adriane?“ Dovnitř vstoupil Harryho bratr, nebo spíš jeho bledší verze, následovaný Skrkem a Brumbálem.
„Pozoruhodné,“ mumlal si a tiskl Adrianovu paži. „Naprosto pozoruhodné. Pánové… dámo,“ pozdravil šampiony, kteří už v místnosti byli.
Harry věděl, že je něco špatně. Adrian se třásl jako osika a Skrk vypadal až příliš rozjásaně, než aby to mohlo značit něco dobrého.
„Dovolte mi, abych vám představil – ať už to vypadá jakkoliv neuvěřitelně – čtvrtého šampiona.“
Do prdele, prolétlo Harrymu hlavou, když se jeho pohledl zabodl do bratrovy bledé tváře. Zatracený Halloween.
PP – Kdo to nevidí, tak je slepý. Nebo hloupý. A nebo možná obojí.