53. Komedie omylů
„Pozoruhodné,“ mumlal si a tiskl Adrianovu paži. „Naprosto pozoruhodné. Pánové… dámo,“ pozdravil šampiony, kteří už v místnosti byli.
Harry věděl, že je něco špatně. Adrian se třásl jako osika a Skrk vypadal až příliš rozjásaně, než aby to mohlo značit něco dobrého.
„Dovolte mi, abych vám představil – ať už to vypadá jakkoliv neuvěřitelně – čtvrtého šampiona.“
Do prdele, prolétlo Harrymu hlavou, když se jeho pohledl zabodl do bratrovy bledé tváře. Zatracený Halloween.
V místnosti bylo naprosté ticho, narušované jen praskáním ohně v krbu. Čtvrtý šampion, řekl Skrk. A je to Adrian, jeho dvojče. Které nejenže se nějakým způsobem přihlásilo do Turnaje, ale bylo také vybráno. Harry se na něj podíval podruhé. Adrian byl bledý a šokovaný stejně jako oni, a to mohlo znamenat jediné. Ať už se jeho jméno dostalo do poháru jakkoliv, neměl o tom ani tušení, dokud nebylo nahlas vyvoláno. A co bylo horší, mnohem, mnohem horší, dokázal nějak obejít kouzla, kterými byl pohár svázán.
„Felmi ftipné, pane Skrrku,“ pousmála se Fleur, když pozorovala scénu před sebou, a očividně Skrkovým slovům nepřikládala žádnou váhu. Nemohl být čtvrtý šampion. Harry si tolik přál, aby to byla pravda. Když ale uviděl svého tátu, který do místnosti vstoupil s temným a zmateným pohledem, věděl, že tohle není ten případ.
Povzdechl si, jednou rukou si protřel oči a jeho mysl se rozjela na plné obrátky. Jak se to mohlo stát?
„Vtipné?“ opakoval Pytloun zmateně. „Ne, ne, v žádném případě. Adrianovo jméno bylo právě vybráno Ohnivým pohárem!“ Krumovo obočí se nakrabatilo. Harry na svého bratra jen zíral a mísila se v něm beznaděj se vztekem. Fleur přimrzla na místě.
„To pršece musí být nějaký omyl,“ podívala se opovržlivě na Pytlouna, „nemůže pršece soutěžit, je pršíliš mladý!“ Její přízvuk byl ještě výraznější, když byla rozčílená.
„No, ano, je to pozoruhodné,“ odvětil Pytloun a mrkl na Adriana, „ale věková hranice byla umístěna až letos kvůli bezpečnostním opatřením. A když bylo jeho jméno vybráno pohárem… nemyslím si, že by v téhle situaci byla cesta zpět. Tak to stanovují pravidla, je to jeho povinnost. Adrian bude soutěžit s vámi. Mimo to,“ dodal, když jeho zrak padl na druhé z Potterových dvojčat, „Harry je stejně starý a také byl vybrán.“
„To není to samé,“ vyštěkla Fleur a Pytloun o krok ustoupil před její reakcí.
„Fleur má na mysli,“ ujal se slova Harry a položil jí ruku na rameno, aby ji uklidnil, „že já jsem emancipovaný. Nehledě na můj věk jsem dospělý.“ Pytloun, ke kterému se zjevně tahle informace ještě nedostala, se na něj zadíval s nově obnoveným zájmem.
Než ale stačil cokoliv říct, dveře se s rachotem rozletěly a dovnitř vstoupila profesorka McGonagallová, jíž se ve tváři mísil šok a strach. Její příchod jako by každého pobídl k činu.
„Co se, u Merlina, děje?“ zeptala se. Madame Maxime se postavila a čněla nad nimi ve své celé úchvatné výšce. Hlavou dosahovala až k lustru a černý satén šatů ještě víc zdůraznil její poprsí.
„Co tohle fšechno znamená, Brrumbále?“ vyštěkla panovačně.
„Já bych to také rád věděl, Brumbále,“ přidal se Karkarov. Na tváři měl tvrdý úsměv a jeho oči byly jako led. „Dva bradavičtí šampioni? Nepamatuji si, že by někdo mluvil o tom, že hostující škola bude mít dva šampiony. Nebo jsem dostatečně nečetl pravidla?“ Krátce a nepříjemně se zasmál.
„C'est impossible,“ vyhrkla madam Maxime, jejíž obrovská ruka posázená opály svírala Fleuřino rameno. „Brradavice nemohou mít dva šampiony. Vždyť to je skorro urrážka.“
„Mám dojem, že tvojí věkovou hranicí proklouzli mladší soutěžící, Albusi,“ usmál se mrazivě Karkarov a jeho chladné oči přejely nejen přes Adriana, ale také přes Harryho. „A ne jednoho, hned dva.“
„Raději bychom se měli přestat hádat, pokud to chceme vyřešit,“ ujal se slova Severus silným a kontrolovaným hlasem. Krátce se podíval na svého syna, než si povzdechl a pokračoval. „Zaprvé, Harry je emancipovaný a tudíž dospělý. Má právo soutěžit. Profesor Brumbál si byl tohoto faktu vědom.“ Ředitel přikývl, stejně jako Harry.
„Jak potom vysvětlíte druhého soutěžícího?“ zeptal se Karkarov a propichoval Severuse pohledem.
„Adrian sám nemohl svoje jméno hodit do Ohnivého poháru,“ odpověděl Severus tónem, který nesnesl žádný odpor. „Žádný nezletilý čaroděj nemohl.“ Albus znovu přikývl a přistoupil k Adrianovi, jeho modré oči byly velice vážné.
„Děkuji, Severusi,“ řekl ředitel a očima přejel lidi kolem sebe, kteří teď, po Severusově zásahu, vypadali o něco málo klidněji. Ještě víc se k Adrianovi přiblížil a zabodl svůj pohled do jeho. Adrian se ošíval, ale statečně jeho pohledu čelil.
„Vhodil jsi svoje jméno do Ohnivého poháru, Adriane?“ zeptal se Brumbál klidně.
„Ne,“ odpověděl Adrian, který se teď už znatelně třásl. Konečně mu došlo, co se děje.
„Požádal jsi některého staršího studenta, aby to za tebe udělal?“ pokračoval ředitel ve vyptávání. Adrian byl tak zmrazený, že se sotva zmohl na odpověď.
„Ne,“ vydal ze sebe nakonec a na důraz svých slov zavrtěl hlavou. Karkarov si odfrkl, čímž si vysloužil vražedný pohled Mistra lektvarů.
„Ale samozšejmě, še lše,“ obvinila ho madam Maxime.
„Neposlouchali jste, co řekl Severus? Nemohl překročit věkovou hranici,“ odsekla profesorka McGonagallová. „Jistě se všichni shodneme, že…“
„Brrumbál musel udělat chybu, když tu hrranici dělal,“ trvala na svém madam Maxime.
„To je možné,“ připustil Brumbál. Profesorka McGonagallová ho ale probodla pohledem a hlasitě si odfrkla.
„Albusi, velice dobře víš, že jsi žádnou chybu neudělal,“ rozčílila se. „To je nesmysl! Adrian sám hranici překročit nemohl, a když profesor Brumbál věří, že o to nepožádal žádného dalšího studenta, mělo by to každému stačit.“ Pohledem plným obvinění se zabodla do Karkarova, který ji ale okázale ignoroval.
„Pane Skrku, pane Pytloune,“ promluvil Karkarov, „vy jste… ehm… objektivními soudci. Jistě se shodneme na tom, že tohle je proti všem pravidlům?“ Pytloun si utřel kulatý, chlapecký obličej kapesníkem a podíval se na pana Skrka, který stál mimo okruh světla z krbu a jehož tvář tak byla skrytá ve stínu. Vypadala tak skoro až děsivě a mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Skrk vypadal jako sama smrt. Když pak ale promluvil svým odměřeným tónem, byl to zase on.
„Musíme postupovat podle pravidel a pravidla jasně říkají, že nositelé jmen, jež vybere Ohnivý pohár, jsou povinni soutěžit v Turnaji,“ řekl a Harrymu se zatočila hlava. Samozřejmě věděl, že magické pouto poháru je pro soutěžící závazné, ale rozhodčí si přece museli uvědomovat, jaké z toho plyne nebezpečí!
„No, Barty zná pravidla i pozpátku,“ rozzářil se Pytloun a podíval se na madam Maxime i Karkarova, jako by tím byl celý případ uzavřen.
„Trvám na tom, aby byl proveden výběr z mých ostatních studentů,“ pronesl Karkarov. Přešel na úlisný tón a dokonce se i usmál. Díky tomu byla jeho tvář ještě ošklivější než obyčejně. „Znovu zprovozníme Ohnivý pohár a budeme pokračovat tak dlouho, dokud každá škola nebude mít dva šampiony. To jediné je fér, Brumbále.“
„Ale Karkarove, takhle to nefunguje,“ namítl Pytloun. „Ohnivý pohár zhasl a nebude znovu zapálen do zahájení příštího turnaje…“
„… kterého se Kruval rozhodně nezúčastní!“ vybuchl Karkarov. „Po všech těch setkáních, vyjednáváních a kompromisech jsem nečekal, že se stane něco takového! Mám chuť hned teď odejít!“
„To ale nemůžete,“ přerušil ho Severus a s povytaženým obočím si bývalého Smrtijeda prohlížel, „všichni to víme.“
„Přesně! Jen plané výhružky, Karkarove,“ zavrčel hlas ode dveří. „Nemůžeš teď opustit svého šampiona. On musí soutěžit. Všichni musí. Jsou vázání kouzelnou smlouvou, jak řekl Brumbál. To se hodí, ne?“ Do místnosti vstoupil Moody. Dokulhal až ke krbu a každý jeho druhý krok byl doprovázen hlasitým klapáním.
„To se hodí“ není zrovna formulace, kterou bych zvolil, pomyslel si Severus a jeho mysl mu nabízela jeden scénář, jak se mohlo Adrianovo jméno dostat do poháru, za druhým. Už teď mohl s jistotou říct, že nic dobrého za tím nebylo. Vypadalo to, že Albus si myslí to samé. Na otázky, které položil Adrianovi, znal odpovědi předem. Věděl, že sám se nepřihlásil, bez ohledu na to, jak o to možná stál. A teď Moody řekl, co si oni všichni zatím jen mysleli. Adrian bude muset soutěžit a nezáleží na tom, co se stane, prostě musí. Byl vázán nezrušitelnou magickou smlouvou. Neexistoval způsob, jak se tomu vyhnout. Kdokoliv tohle plánoval, velice dobře věděl, co dělá. Opět se na obzoru objevilo riziko Temného Pána.
„Že se to hodí?“ vyštěkl Karkarov. „Obávám se, že vám nerozumím, Moody.“ Harry mohl říct, že se Karkarov velice snažil, aby jeho hlas zněl pohrdavě, jako by to, co Moody odpoví, sotva stálo za slyšení, ale jeho ruce ho zradily. Ze všech sil je zatínal v pěst.
„Opravdu ne?“ zeptal se Moody tiše. „Je to jednoduché, Karkarove. Někdo vhodil Adrianovo jméno do Poháru, protože věděl, že bude muset soutěžit, pokud to vyjde.“
A začalo peklo. Mluvili o tom, jak by měl být Adrian odvolán z pozice šampiona, jak by měli být losováni další šampioni, aby všechny školy měly stejné šance, jak Adrian bude muset soutěžit, a nakonec McGonagallová podotkla, že by možná, jen možná, měli být informováni Potterovi.
„To by mohla být zábava,“ zamumlal Harry a zabodl se pohledem do toho Severusova, zatímco Albus kráčel ke krbu. Tím, kdo mu odpověděl, byla Lily. Ale v okamžiku, kdy zjistila, že je shání Brumbál, zavolala i Jamese. Oba se snažili pochopit, co se jim Brumbál snaží říct. Oba jejich synové byli jmenováni šampiony za Bradavice v nejnebezpečnějším turnaji, na který můžete v dnešní době narazit. Ve výsledku netrvalo ani dvě minuty, než oba vystoupili z plamenů do komnaty, kde čekali čtyři šampioni a pomalu se zvětšující dav.
„Co tím chcete říct, že oba moji synové budou soutěžit v Turnaji tří kouzelnických škol?“ vyhrkl hned James, jehož pohled spočinul nejdřív na řediteli a potom na obou zmíněných synech. Adrian jeho pohled opětoval a jeho oči byly prosící. Harry jen protočil oči a zavrtěl hlavou. Opravdu zábava.
„Chce tím ršíct,“ ujala se slova madam Maxime, „že váš syn se nějaký způsobem dosadil jako štvrtý šampion!“
„Cože?“ Liliin pohled se zabodl do jejího staršího syna.
„Nemám tušení, jak se moje jméno dostalo do Poháru, přísahám!“ vyhrkl Adrian škemravým tónem.
„A já mu věřím, Lily,“ dodal Brumbál a položil ruku na Adrianovo rameno.
„Tak jak je možné, že bude soutěžit?“ Ne, že bych tady byl taky, pomyslel si Harry skoro pobaveně, když zazněla Jamesova otázka.
„To stále nevíme,“ přiznal Brumbál s vážným výrazem. James zavrčel.
„Říkal jste, že to bude bezpečné!“ vykřikl pak s tváří rudou jak rak. „Že neexistuje způsob, jak by se turnaj mohl Adriana dotknout! Slíbil jste, že bude v bezpečí!“
„Měl být,“ potvrdila profesorka McGonagallová stroze. „Někdo musel jeho jméno přihlásit záměrně.“
„Z toho, co jsme slyšeli, usuzuji,“ kontroloval Brumbál, „že někdo musel vhodit Adrianovo jméno pod nějakou čtvrtou, vymyšlenou školou, aby zajistil jeho výběr.“
„Tomu opravdu věříš?“ vyštěkl Karkarov, který ani na chvíli nespouštěl pohled z Jamese. Ti dva už se potkali, uvědomil si Harry. Dvanácterák byl u toho, když Karkarova zatkli.
„Být vámi, tak ho nepřerušuji,“ ozval se chladný hlas Severuse. Jeho temný pohled se setkal s tím Karkarovovým a vypadalo to, že zuřivost kruvalského ředitele o něco ustoupila. Pojď, tati, povzbuzoval ho Harry v duchu a slabě se usmál, navzdory všemu, co se právě dělo.
Nemohl tomu uvěřit. Vypadalo to, že Adrian opravdu bude soutěžit. Nejen, že se obával o bezpečí svého bratra a důvody, kvůli kterým ho někdo podvodně přihlásil – snažil se nemyslet na to, jak mistrovské dílo to bylo – navíc se jedna jeho část bouřila nad tím, jak to bylo nespravedlivé. On byl vybrán jako šampion za Bradavice. Žádal příliš, když jen jeden rok chtěl být sám sebou, bez toho, aby se musel starat o svého bratra, než začne válka? Vypadalo to, že osud si myslí, že ano.
„A ty!“ vykřikl najednou James a ukázal na Mistra lektvarů. „Máš nějaké vysvětlení pro to, že soutěží Harry, který je dokonce ještě mladší než Adrian?“ Severus se nevesele zasmál a podíval se na něj.
„Harry je dospělý, už jsi na to zapomněl?“ napřímil se Severus a jeho hlas byl jako žíravina. V celé své výšce působil majestátně a děsivě. A to je přesně to, čeho chci dosáhnout, pomyslel si, než znovu promluvil. „Harry soutěží ze své vlastní vůle. Svoje jméno hodil do poháru v ředitelově přítomnosti a byl vybrán, aby reprezentoval Bradavice. Ze všech studentů, kteří byli přihlášení, byl vybrán Ohnivým pohárem jako právoplatný šampion.“
Oči všech v místnosti byly široce rozevřené a ani na chvíli se od něj neodtrhly, když mluvil. Jeho to ale nezajímalo. Byl na svého syna pyšný a chtěl, aby si každý uvědomil, že to on byl vybrán jako reprezentant Bradavic. Měl na to právo po všech těch letech tvrdé práce a Mistr lektvarů byl připravený to znovu připomínat každému, kdo by na to zapomněl.
„Tys to udělal sám, Harry?“ zeptala se Lily a pomalu se posadila na židli vedle krbu, jak se jí třásla kolena. Harry, její nejmladší, dobrovolně soutěží v turnaji, ve kterém může umřít? Proč?
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Harry rezolutně. „A byl jsem vybrán jediným soudcem, který může objektivně posoudit, jestli jsem toho schopný nebo ne. Nejsem to já, o koho by ses měla bát.“
„Jak to můžeš vůbec vyslovit?“ zeptal se James zuřivě. „Navedl tě někdo, abys…“
„Ne!“ zarazil ho Harry ocelovým hlasem. Teď byl na řadě on, aby se na něho upnuly zraky všech přítomných. Jeho táta se na něj povzbudivě usmál z opačné strany místnosti. „O tomhle už jsme mluvili,“ pokračoval a v jeho očích se odrážela záře z krbu. „Už jsem vám to říkal a řeknu to ještě jednou: rozhoduju se sám. Rozhodl jsem se soutěžit v tomhle turnaji, a tak jsem to udělal. Neřekl jsem vám to, protože jsem věděl, jak byste reagovali. Upřímně, netušil jsem, že mě opravdu vyberou jako reprezentanta Bradavic, ale protože se to stalo, očekávám, že tento fakt budete respektovat, když už mě nepodpoříte. A než začnete někoho obviňovat,“ dodal, když viděl, jak se James nadechuje, aby se pustil do Severuse, „Sev nesouhlasil s tím, abych soutěžil. Ale když jsem se rozhodl, stál za mnou. Takže bych řekl, že to právě teď není vaše starost.“ James a Lily na něj vyjeveně zírali, zatímco Severus se pyšně usmíval a Viktor Krum, překvapivě, přikyvoval.
„Prro jednou souhlasím s Arrym,“ zapojila se Fleur a usmála se na chlapce vedle sebe.
„V jakém smyslu, slečno Delacourová?“ nechápal na okamžik Brumbál.
„Še je šampionem za Brradavice, samozršejmě,“ řekla a Harry se zasmál.
„Díky za důvěru,“ řekl, čímž si vysloužil oslňující úsměv.
„A prroč ne?“ zdůraznila. „Viděla jsem tě, jak prracuješ s mečem, víšš?“
„Mademoiselle Delacour!“ zvolala madam Maxime, Fleur ale jen pokrčila rameny.
„Pochopil jsem, že vy dva už se znáte,“ konstatoval Brumbál. Severus musel kašlem zamaskovat svůj výbuch smíchu.
„Ano,“ potvrdil Harry a Fleur ho hravě uhodila do ramene.
„Copak na tom záleží?“ ozval se zase Karkarov a ukázal prstem na Adriana. „Nemyslíte, že jsme na něj zapomněli?“
„Oui!“ souhlasila madam Maxime. „Peníze, sláva. Víme, še za to by spousta studentů vrašdila.“
„Možná někdo doufá, že Adrian při tom opravdu zemře,“ zavrčel Moody. Jeho slova následovalo absolutní ticho. Ludo Pytloun, který teď vypadal velice úzkostlivě, se nervózně zhoupl na patách a promluvil.
„Moody, starouši… co to říkáš!“ Lily si schovala tvář do dlaní a James promluvil.
„Není to trochu přehnaná myšlenka?“
Rozhovor pokračoval ještě bezmála dvě hodiny, ale bylo odsouhlaseno – i když bez ničího potěšení – že Adrian nakonec přece jen bude soutěžit. Pytloun vysvětlil, jak bude proveden první úkol, který bude testovat jejich odvahu čelit neznámému. Tento úkol byl stanoven na dvacátého čtvrtého listopadu.
Potom oba ředitelé zahraničních škol i se svými šampiony opustili místnost, stejně jako oba porotci. Harry už slyšel dost a byl stále frustrovanější, jak tam jen stál a čekal, až bude smět odejít.
„Harry,“ oslovil ho James vážně, „myslím, že to, cos udělal, bylo velice nerozumné. Soutěžit v Turnaji tří kouzelnických škol! Existuje důvod, proč můžou soutěžit jen studenti sedmého ročníku!“ Harryho pohled zchladl.
„Pohár si zřejmě myslí, že si povedu lépe než studenti sedmého ročníku, Dvanácteráku,“ odpověděl klidně, i když měl chuť to ze sebe vykřičet. „Kdyby si myslel něco jiného, proč bych se stal šampionem?“ James otevřel a zase zavřel pusu, jednou, dvakrát, neměl, co by synovi odpověděl. Harry se unaveně zasmál a zavrtěl hlavou. „Tedy dobrou noc.“
„Já taky odcházím,“ pronesl Severus, čímž zastavil Harryho ve dveřích. „Není nic, co bych mohl říct nebo udělat, abych v tuto chvíli pomohl. Když mě k něčemu budete potřebovat, Albusi, okamžitě mě zavolejte.“ Ředitel přikývl a popřál mu dobrou noc.
„A Harry,“ řekla Lily, čímž svého syna ještě jednou zastavila. Ten se jen přikrčil a skrz zaťaté zuby procedil: „ano?“, aniž by se namáhal otočit se zpátky.
„Ne, že bychom z tebe měli radost, když jsi tak mladý a sotva jsi začal studovat čtvrtý ročník a…“
„A bojíte se, chápu,“ přerušil ji Harry se sklopeným zrakem. Najednou se cítil strašně unavený a chtěl jediné – vrátit se do společenské místnosti a zamířit si to rovnou do postele. Možná si předtím ještě trochu promluvit s Nevillem, ale stejně. „Nemůžete ale zpochybňovat úplně každý můj krok. Byl jsem pro tohle vybrán.“ Nezpůsobte, že o sobě začnu pochybovat sám, to byla slova, která nahlas nevyslovil. Severus však jako by je slyšel.
„Harry, já…“ začala Lily znovu, ale on ji zarazil.
„Dobrou noc,“ řekl a vyšel ze dveří do teď už prázdné Velké síně.
Společně se Severusem chvíli kráčeli v tichosti, dokud nedošli až ke schodišti vedoucímu do sklepení.
„Nehledě na to všechno, Harry,“ řekl Severus, otočil se ke svému synovi a položil mu obě ruce na ramena, „jsem na tebe moc pyšný. Nemohl bych být pyšnější. I když,“ dodal a usmál se, „očekávám, že si zase najdeš způsob, jak to změnit, a podaří se ti ještě něco úžasnějšího, než je soutěžit v Turnaji tří kouzelnických škol. Přesto zůstává smysl pořád stejný.“ Harry se tomu prohlášení zasmál a jeho oči se zamlžily.
„Díky, tati,“ šeptl.
„Nemáš za co,“ usmál se široce Severus. „Nezáleží na tom, jak moc se bojím – a ty víš, že se bojím – nepochybuji o tom, že to dokážeš. Vím, že dokážeš.“ Harry se také usmál a přikývl. Nakonec svého tátu objal na dobrou noc.
Cesta do Nebelvírské věže mu utekla velice rychle, nevěnoval pozornost okolním zívajícím portrétům. Takhle to dopadnout nemělo. Měl to být rok, kdy se Severusem budou moct být sami sebou, měli si užít krátký čas radosti, než začne válka. Jako kdyby se na ně shora někdo díval a smál se tomu, jak klopýtají v životě, který jim poslal. V naději, že ten někdo není Merlin – měl ho rád a opravdu nerad by se s ním pustil do křížku hned, jak přesáhne hranici posmrtného života – vyslovil heslo a Buclatá dáma ho pustila do společenské místnosti.
Nadšený jásot téměř každého studenta lví koleje ho přistihl zcela nepřipraveného.
„Tady jsi!“ vykřikl Neville, rozběhl se k němu a vřele ho objal. „Zabavím je, jestli se chceš proplížit do své postele nepozorovaně,“ zamumlal, než mu položil ruku kolem ramen a vedl ho ke stolu s máslovým ležákem. Harry se usmál bratrovu porozumění, ale rozhodl se, že na chvíli zůstane. Atmosféra v místnosti byla rozjařená, v naprostém kontrastu k tomu, jak se věci vyvinuly během posledních dvou hodin. Potřeboval se napřed něčeho napít, než půjde spát.
„Naše divoká karta!“ vykřikl Fred a pozvedl láhev máslového ležáku k přípitku. „Na Harryho, který se stále víc a víc vymyká pravidlům, která…“ Jeho proslov byl přerušen hlasitým výbuchem jásotu a Harry se vší té pozornosti usmíval. „Na chlapce, který se vymyká pravidlům, aby se mohl stát šampionem!“ Aplaus byl ohlušující, Neville pískal, jak nejhlasitěji mohl, a Harry se stále usmíval.
O patnáct minut později, když se Adrian stále neukazoval, popřál všem dobrou noc a zamířil do postele, následovaný Nevillem.
Překvapilo ho, když zjistil, že jedna postel už je obsazená. Zbytek nebelvírských byl dole a čekal na svého druhého šampiona. Ještě překvapenější byl, když zjistil, že ten, kdo je už v posteli, je Ron. I když to znělo šíleně, byl to bezesporu on.
Harry stáhl Nevilla k sobě na postel, zatáhl závěsy a opatřil je kouzlem, aby je nikdo nemohl slyšet.
„Co se, do pekla, stalo?“ nechápal Neville. Harry mu řekl všechno, co se stalo. Potřeboval to ze sebe dostat. Mluvil aspoň hodinu a vysvětloval, jak každý reagoval, i to, jak se ukázali jejich rodiče. Jak Adrian bude nakonec přece jen soutěžit a jak si myslí – i když se nikdo neodvážil říct to nahlas – že je za tím vším Voldemort.
„Všechno je to v pytli!“ Harry si položil hlavu na kolena a zíral do prázdna. „Co jsem taky čekal?“
„Očekával jsi trochu oddechu, který si zasloužíš, zatraceně!“ procedil mezi zuby Neville a hluboce se nadechl, než pokračoval. „Takže Brumbál si myslí, že někdo přihlásil Adriana za školu, která neexistuje?“
„To je to nejlepší, co dokáže vymyslet. Neví o mém tréninku, takže ho ani nenapadlo, že by Adrian mohl být přihlášený pod Bradavicemi. To bych pak nebyl vybrán já. Abych ho citoval: Adrian by byl třetím šampionem, kdyby soutěžil za Bradavice. Domnívám se, že to ten dotyčný nechtěl riskovat.“ Harry pokrčil rameny a snažil se zamaskovat, jak ho ředitelova slova ranila.
„Víš, až do dnešního dne jsem nikdy neměl chuť toho starce proklít,“ usmál se široce Neville, ale jeho oči jiskřily vztekem. Harry se zasmál.
„To jsem potřeboval slyšet,“ dodal a jeho oči se aspoň trochu rozzářily radostí.
„Já jsem to potřeboval říct,“ oplatil mu Neville stejnou mincí.
Ze společenské místnosti se ozval jásot značící, že Adrian konečně dorazil. Neville jen zatřásl hlavou a odhrnul závěsy, aby se mohl vrátit do své postele, Harry zamířil do koupelny. Sotva se vrátil, otevřely se dveře a Adrian vstoupil dovnitř. Jestli si všiml, že je jeho bratr vzhůru, nedal to nijak najevo. Neobtěžoval se sundat si boty ani oblečení a zamířil přímo ke své posteli.
„Kde jsi byl?“ uslyšel ho Harry. Domyslel si, že otázka nepatří jemu a potvrdil mu to Ron, když odpověděl.
„Aha, ahoj,“ řekl nejmladší Weasley dutě.
Rozhovor, který následoval, byl podobně šílený, jako když bylo Adrianovo jméno vytaženo z Ohnivého poháru. Ron Adrianovi nevěřil, že se do turnaje nepřihlásil, a Adrian byl vteřinu od vteřiny vzteklejší. Nakonec, když už jeden na druhého přímo ječeli, Ron zlostně zatáhl závěsy kolem své postele a Adrian zamířil do koupelny, přičemž za sebou hlasitě práskl dveřmi.
„To je bordel,“ zamumlal si Harry pro sebe a pomalu se ponořil do spánku.
Následující ráno bylo stejně šílené jako předchozí den. Na každém kroku mu někdo gratuloval, a stejně tak Adrianovi, i když toho doprovázely spekulace, jak se jeho jméno do poháru dostalo. Někteří dokonce tvrdili, že tam jeho jméno hodil sám Brumbál, jiní si mysleli, že i Adrian je emancipovaný a přihlásil se sám. Zrzek s Adrianem odmítal mluvit a snažil se mu vyhýbat, jak jen to bylo možné.
Harry ještě nikdy dřív nebyl tolik vděčný, že se mu dostalo požehnání ve formě Nevilla, jako právě teď. Celý den trávili smíchem nad šílenými teoriemi a hádáním, v čem bude spočívat první úkol – teď, když věděli, že bude testovat odvahu soutěžících.
Další šok přišel o dva dny později, když se Harry vracel z hodiny lektvarů. Zrovna ventiloval Nevillovi svoji nenávist vůči Ritě Holoubkové, která ho při převažování hůlek zatáhla do přístěnku na košťata dřív, než stačil Severus zasáhnout, když ho Neville umlčel a zatáhl ho za roh. V polovině chodby se hlasitě hádala skupina zmijozelských.
„Říkám vám,“ zakňourala Pansy Parkinsonová, „že Harry hodil do poháru i jméno svého bratra.“
„To dává smysl,“ souhlasila Millicent Bullstrodová. Harry jen protočil oči, mrkl na Nevilla a ten se zašklebil.
„Já si myslím, že ho k tomu přiměl Brumbál,“ přidal se Blaise Zabini. „Ten starý hlupák je odjakživa přítelem jejich rodiny. Nebyl by pro něj problém dostat tam oba bratry.“ Harrymu málem vylezly oči z důlků, když si Draco Malfoy hlasitě odfrkl.
„Ty si to nemyslíš, Draco?“ zeptala se Pansy a kriticky si blonďáka prohlédla.
„Nevěřím, že by Harry Potter udělal něco takového jen proto, že ho o to někdo požádal. On by byl tím, kdo by o to požádal Brumbála nebo svého bratra.“ Neville zůstal šokovaně stát, stejně jako Harry, a jen bezhlasně naznačil: „co se to právě stalo?“ Harry zmateně potřásl hlavou.
„Víš, Malfoyi,“ promluvil znovu Zabini, „poslední dobou se chováš divně. A teď se dokonce zastáváš Pottera? Co by na to řekl tvůj otec?“ Dracovi se zachvělo chřípí a jen odsekl:
„Neřeš to, Zabini!“ procedil mezi zuby a zamířil do Velké síně. Ohromení Zmijozelé ho za chvíli následovali a cosi si pro sebe mumlali.
„Slyšel jsi právě stejný rozhovor jako já?“ zeptal se Harry a zmateně se na Nevilla podíval.
„Taky jsi právě slyšel Malfoye, jak brání moji pověst?“ Neville jen přikývl a oba se zadívali směrem, kde Malfoy zmizel.
„Svět se asi opravdu zbláznil, co?“ řekl nakonec Neville. Harry se ani neobtěžoval odpovědět a jenom přikývl.