54. To jsou... draci?
„Svět se asi opravdu zbláznil, co?“ řekl nakonec Neville. Harry se ani neobtěžoval odpovědět a jenom přikývl.
Uplynul skoro týden od chvíle, kdy byl Harry vybrán jako šampion, a pořád se mu nepodařilo zjistit nic o prvním úkolu. Ten týden utíkal nesnesitelně pomalu, z mnoha důvodů. Ron byl naštvaný, což vedlo k tomu, že Adrian byl naštvaný, což ve výsledku vedlo k tomu, že Harry nebyl schopný si s ním o turnaji promluvit, jak to měl původně v úmyslu.
Harry se Severusem strávili celou noc vymýšlením teorií, jak se Adrianovo jméno mohlo dostat do Ohnivého poháru. Nepřestali až do úsvitu, přestože si byli vědomi, že nezáleží na tom, kolik teorií vymyslí. Faktem zůstávalo, že Adrian do toho bude zapojen, děj se co děj. Severus byl přesvědčený, že nějakým záhadným způsobem je za vším tímhle zmatkem Voldemort. Bylo jasné proč, ale nebylo jasné jak. Jestli se Temný pán opravdu snažil Adriana zapojit do Turnaje tří kouzelnických škol, musel najít cestu skrz obranu Bradavic a dostat se dovnitř. Mistr lektvarů to ale považoval prakticky za nemožné a Harry s ním souhlasil. I když nechtěli Voldemorta podceňovat, bylo zřejmé, že se ještě nevrátil v plné síle. Tak jak je možné, že se dostal až sem? Vždyť to nejde! Zvlášť po tom, co Severus pomáhal posílit jejich obranu po událostech v Harryho prvním ročníku. Stejně tak nepravděpodobná jim připadala možnost pomoci zevnitř, i když právě to se muselo stát. Mohl Voldemort dostat nějakého studenta pod kletbu Imperius? Jejich myšlenky byly zacykleny do slepých uliček.
Nakonec se oba shodli, že nejlepší bude, když Harry prostě pomůže Adrianovi tím vším projít. Neznali sice opravdový důvod, proč je přihlášený, ale jeden byl dost na zřeteli – soutěžící mohli často zemřít způsobem, který se jevil jako nešťastná náhoda. Harry byl však neoblomný v tom, že jestli má Adrianovi pomáhat – a to chtěl, protože to byl koneckonců pořád jeho bratr – udělá to otevřeně. Přijde k Adrianovi a nabídne mu pomoc. Žádné další skrývání. Strávil tak celý život a konečně dospěl k okamžiku, kdy toho měl akorát tak dost.
O pět dní později však stále nenašel příležitost, aby si se svým dvojčetem promluvil v soukromí. Kamkoliv Adrian šel, doprovázela ho Hermiona. Oba dva se vyhýbali Ronovi a tvářili se zasmušile. V Harryho očích to bylo směšné. Ti dva by měli být nejlepšími přáteli. Měli by si důvěřovat, ne? Harry si byl jistý, že kdyby na Adrianově místě byl Neville a řekl, že svoje jméno do poháru nehodil, věřil by mu z hloubi své duše. Na druhou stranu, Neville by jistě polkl svoji hrdost a sám ho požádal o pomoc. Adrian nevypadal, že by se k tomu chystal. Vypadalo to, že se vyhýbá dokonce i Harrymu. Lily s Jamesem – někdy doprovázení i Remusem a Siriusem – se stali trvalými obyvateli Bradavic. Harry svoje rodiče znal a věděl, že se snaží Adriana povzbudit nějakými radami a teenager s nimi odmítá mluvit. Popuzovalo ho, že s ním jednají jako s malým dítětem.
Z toho všeho měl Harry chuť naběhnout hlavou proti zdi. Pořád a pořád dokola, dokud by nebyl v bezvědomí a šťastně tak na všechno zapomněl. Ve výsledku si James připravoval svoji cestu k infarktu ve věku pětatřiceti let a Lily vykazovala znaky své proslulé špatné nálady se znepokojivě rostoucí rychlostí. Harry se snažil držet dál od toho vlaku směřujícího proti skále a místo toho se snažil odchytnout svého bratra o samotě.
„U Merlinových vousů!“ vyhrkl Neville během snídaně. „Ron s Adrianem se pořád chovají, jako by se ani neznali?“ Harry si povzdechl s trpělivostí člověka smířeného s tvrdohlavostí svého příbuzného a přikývl. Na druhé straně stolu seděl Ron, který se právě v tom okamžiku otočil k Adrianovi zády a začal se živě bavit s Deanem Thomasem. Svého nejlepšího přítele naprosto ignoroval. Adrian na jeho záda několik vteřin zíral, než následoval jeho příkladu a otočil se k Hermioně s otázkou, co bude dělat odpoledne a jestli mu nechce pomoct s jeho výzkumem v knihovně.
„Ano,“ odpověděl Harry. „Myslel by sis, že teď už spolu všechno vyřeší, ale ne. Prostě se chovají jako dva idioti a nepromluví spolu ani slovo. Zrovna tak jako Adrian a já.“ Neville si odfrkl, napil se čaje a podíval se na Adriana s Hermionou.
„Jsi si jistý, že jste vy dva opravdu příbuzní?“ zatřásl zmateně hlavou.
„Jo,“ procedil Harry s pohledem stále upřeným na svoje dvojče. „Nikdo neví, jak bych dopadl, kdybych neměl Severuse,“ dodal tišeji tak, aby to slyšel jen on. „Jestli má Brumbál ohledně něčeho pravdu, tak tím, když říká, že rodina je nejdůležitější věcí na světě. Byl jsem vychován v to, čím jsem dnes. Kdybychom na sebe se Severusem nenarazili, kdo ví, co by se stalo.“ Neville se na něj na chvíli zadíval nesmírně vážně, pak ale pokrčil rameny a zašeptal: „Na tom nezáleží. Stalo se to a ty jsi, kdo jsi. A to, čím jsi, nemá nic společného s Adrianem Potterem. To, že je tvým dvojčetem, na faktu nic nemění.“ Harry se na něj usmál, než byl jejich rozhovor narušen jedním z Weasleyových dvojčat.
„Ahoj, pane Pottere,“ pozdravil George s širokým úšklebkem a společně s Fredem se usadil vedle Harryho. „Jen jsme ti chtěli dát vědět, že před ředitelovou kanceláří byla spatřena Rita Holoubková. Jistě ho chce přemluvit, aby jí dovolil s tebou udělat rozhovor.“ Harrymu se cereálie zadrhly v krku. Ta žena se snažila promluvit si s ním i Adrianem promluvit o samotě od doby, co oficiálně vyzpovídala všechny šampiony, a udělala by to, kdyby nezasáhl Severus, který je oba poslal do postele. Tolik na ten rozhovor tlačila, že ji Brumbál málem vykázal ze školy.
„Díky za varování,“ řekl nakonec a podíval se na Nevilla, který se uškleboval nad svým šálkem čaje. „Jak to ale víte?“ podíval se na dvojčata tázavě.
„Portrétové drby, kámo!“ zahlaholili společně se stejným výrazem na tváři a dali se do snídaně. Harry se jen usmál a Neville dělal, co mohl, aby se nerozesmál nahlas.
Každý v Bradavicích drbe, pomyslel si zelenooký čaroděj, když přejel pohledem celou Velkou síň. Studenti se zastavovali v tom, co dělali, a kradmými pohledy pokukovali po jednotlivých šampionech, než se vraceli ke své snídani a živě se o tom bavili. I učitelé drbou, věděl Harry, někteří se dokonce sází, který ze šampionů se po prvním úkolu ujme vedení. Tak ho aspoň informoval zamračený Severus. Harry se ale jen smál a podotkl, že doufá, že Severus si vsadil na něj. Bylo by zatraceně úžasné, kdyby se hned na začátku dostal do vedení. Všechno se to stalo mnohem víc osobním, než se zdálo, když se přihlašoval.
Dokonce i duchové drbou. Což se ale dalo čekat, když uvážíte, co jiného mají možnost dělat. Teď se ukázalo, že drbou i portréty.
Jediný, koho se nadšení z blížícího se prvního úkolu zjevně nijak nedotýkalo, byl Draco Malfoy. Harry musel přiznat, že je jeho chováním naprosto zmatený. Dokonce i teď, když seděl u své obvyklé party, byl mnohem tišší, než by od něj jeden očekával. Neházel urážky po Adrianovi s Ronem – což byla jeho oblíbená aktivita posledních let - a vypadalo to, že se ani aktivně nezapojuje do ničeho, co podnikali jeho spolužáci.
I když jeho chování bylo opravdu podivné, Harry neměl právě moc času nad tím přemýšlet.
Jeho dvojče se najednou zvedlo ze svého místa, nechalo Hermionu za sebou a zlostně opustilo Velkou síň. Nejspíš to mělo co dělat s něčím, co řekl Ron, usoudil Harry, když si všiml jeho lítostného výrazu a vraždícího pohledu, který jeho směrem vrhla Ginny. Harry se také postavil a Neville ho jen pošťouchl. Věděl velice dobře, kam míří.
Adriana dostihl těsně před Velkou síní. Chodba byla relativně prázdná a Adrian byl sám, na tuhle příležitost Harry čekal.
„Adriane, počkej!“ zavolal a ulevilo se mu, když se jeho bratr opravdu zastavil. S úsměvem ho dohnal. Kdy si spolu naposledy promluvili? Už si ani nevzpomínal, ale zatřásl hlavou, aby zahnal rozptylující myšlenky a mohl se soustředit na přítomnost.
„Harry,“ poznal ho a hnědé oči se zabodly do těch zelených.
„Snažím se tě zastihnout o samotě celý týden,“ přiznal Harry a opatrně si ho prohlížel. Adrian se mračil a vypadalo to, že by byl raději kdekoliv jinde, jen ne tady. Tak tvrdohlavý, proletělo Harrymu hlavou, když pokračoval. „Abych si s tebou promluvil.“
„O tom, jak jsem dostal svoje jméno do poháru?“ odsekl podrážděně. Harry se zarazil a zavrtěl hlavou. Jako by byl Adrian už předem připraven na hádku. On se nicméně žádné účastnit nehodlal.
„Ne,“ odpověděl, „řekls, žes to neudělal, a já ti věřím. O tom jsem s tebou mluvit nechtěl.“ Adrian se na okamžik stáhl, pak se ale znovu zamračil.
„Rodiče ti řekli, aby sis se mnou promluvil?“ obvinil ho a Harry znovu zavrtěl hlavou.
„Ti s tímhle nemají nic společného,“ ujistil ho. „Podívej, říkám, že ti věřím, okej? A protože ti věřím, vím, že jsi v nebezpečí. Ne, nech mě domluvit,“ zarazil ho, když se chystal protestovat.
„Když někdo hodil tvoje jméno do poháru, neudělal to z dobroty srdce. Lidé v tomhle turnaji umírají, Adriane. A ty, protože jsi, kdo jsi, máš nepřátele.“
Místo, aby ho vyslechl, Adrianova tvář zrudla, jeho oči se zúžily do štěrbin a rty měl pevně sevřené do úzké linky.
„Myslíš si, že to nevím? Co si myslíš? Že sám je nezvládnu?“ Harry o krok ustoupil, zatímco jeho bratr pokračoval, stále hlasitěji.
„Novinka, Harry! Celý svůj život jsem trénoval! Nebojím se pár úkolů! Bojoval jsem proti Voldemortovi, u Merlina!“ I když byla chodba napůl prázdná, Adrianův hlas si začal získávat diváky.
„Neřekl jsem, že jsi netrénoval,“ snažil se Harry udržet svůj hlas klidný. „Vím, že ano. Ale, prosím, neber ty úkoly na lehkou váhu. Během turnaje už lidé i umřeli, Adriane.“
„A co z toho plyne?“ vyštěklo hnědooké dvojče. „Myslíš si, že to nezvládnu? Když nic jiného, umím toho víc než ty. Neměl by ses bát spíš o sebe?“ Harryho oči se rozšířily, jak se v něm vzedmula vlna vzteku.
„Já jsem byl vybrán pohárem, Adriane,“ pronesl temně a přistoupil k němu blíž, čímž ještě více zdůraznil výškový rozdíl mezi nimi. „Chtěl jsem soutěžit. Vím, co turnaj obnáší. Víš to i ty?“
„Tak o tohle ti jde? Máš pocit, že ti ukradnu tvoje místo ve svitu věčné slávy nebo tak něco? Bojíš se, že tě porazím?“ zařval Adrian a Harry se jen pobaveně zasmál, přičemž zvedl ruce v gestu někoho, kdo se vzdává.
„Ach jo, víš co? Tenhle rozhovor nemá cenu,“ řekl a podíval se na svého bratra jako na někoho úplně cizího. „Jen jsem se snažil říct, že se o tebe bojím. Že kdybys potřeboval pomoct, stačí říct, a tohle je všechno, co na to řekneš? Myslím, že napřed potřebuješ dospět, a pak si promluvíme. Turnaj tří kouzelnických škol není dětská hra. Vzpamatuj se, Adriane, tohle není soutěž mezi námi!“ S těmi slovy se otočil na podpatku a zamířil rovnou do skleníků. Dnešní vyučování zahajovali hodinou Bylinkářství.
Harry byl vzteklý, slepě pochodoval a sotva si všímal, kde je. Jak jen mohl být Adrian tak hrozně tvrdohlavý? Jak si mohl myslet, že mu jde jen o slávu a čest, které s sebou turnaj přináší? Copak někdy ukázal, že by žárlil na Adrianovu slávu? Udělal někdy něco, co by mu k tomu dalo záminku? Nedokázal si vzpomenout na jediný okamžik svého života, kdy by se choval tak, aby si to Adrian mohl vyložit tímhle způsobem.
Pořád viděl rudě, a tak si ani neuvědomil, že špatně zabočil. Aspoň ne do doby, kdy si uvědomil, že je na hranici Zapovězeného lesa poblíž famfrpálového hřiště. Zaskučel a zavřel oči. Jak má ochránit svého bratra, když ho ani nechce poslouchat? S povzdechem se snažil ovládnout týravé myšlenky a vytáhl z kapsy kapesní hodinky. Pořád měl půl hodiny čas, než začne první hodina, nemusí běžet rovnou do skleníků.
Když už se chystal vydat se zpátky k hradu, jeho pozornost upoutal pohyb v lese. A hlasy. Lidské hlasy, pokud mohl soudit. Mohli by to být kentaurové? To ne. Bylo to příliš blízko školních pozemků, na ty by nikdy nevstoupili. Hlasy byly také byly doprovázeny jinými zvuky. Jako by jeden kov třel o druhý.
Harry měl dvě možnosti. Ignorovat podivné zvuky v nebezpečném lese, otočit se a klidně odejít na hodinu. Nebo je mohl následovat a nejspíš pak muset do skleníků přece jenom utíkat. Nevypadalo to, že hluk zní příliš daleko. Jeho sluch byl vyspělejší, ale ne tak moc, aby slyšel zvuky, které zní hluboko v lese. Odhadoval to tak na půl míle. Pořád to ale bylo půl míle v Zapovězeném lese.
„Doufám, že toho nebudu litovat,“ zamumlal, vytáhl hůlku a vydal se mezi stromy.
Oči a uši měl otevřené, aby si všiml jakéhokoliv nebezpečí, ale nebylo tu nic, čeho by se měl bát. Les kolem byl tichý a prázdný, jediný zvuk byl před ním. Šel tak rychle, jak jen mohl, aniž by se přerazil o kořeny stromů a blížil se k hlasům.
Světlo mezi stromy najednou zářilo jasněji a Harry zpomalil. Skrytý ve stínech se stále přibližoval, a když uviděl, co má před sebou, úžasem otevřel pusu.
Okolo tuctu čarodějů a čarodějek se snažilo opatrně postavit velké, železné klece. Čtyři klece. Rudovlasý muž křičel rozkazy, zatímco skupina čarodějů vznesla část klece do vzduchu. Harrymu chvíli trvalo, než v muži poznal Charlieho Weasleyho.
„Honem, lidi!“ popoháněl ostatní a s obavami se díval na slunce. „Teď už jsme měli být s klecemi hotoví.“
„Draci se tady stejně neobjeví dřív než příští pátek,“ stěžoval si jeden z mužů. „Proč ty klece stavíme tak brzo?“
„Protože bude trvat přinejmenším týden, než budou draci připraveni k přepravě a přeprava samotná taky není jen tak,“ vysvětlila tmavovlasá žena s irským přízvukem. Zněla značně otráveně, jako by to musela vysvětlovat už mnohokrát. „Všechno musí být nachystané, než se vrátíme do Rumunska.“
„Slyšeli jste dámu,“ křikl znovu Charlie a usmál se na ženu vedle sebe, „jedem!“ Zatímco znovu rozdával úkoly, Harry zacouval zpátky do lesa a hlava se mu točila. Draci. Čtyři draci, abychom byli přesní, soudě podle klecí. Proč by potřebovali v Bradavicích draky, kdyby ne kvůli turnaji? U Merlinovy brady! Harry se rozběhl do skleníků a cestou zakopával o kořeny. Draci! Neville tohle bude chtít slyšet. Severus asi ne, dodal v duchu a zasmál se, když doběhl k famfrpálovému hřišti.
Doběhl až do skleníku číslo pět, kde už čekal zbytek studentů čtvrtého ročníku, a stoupl si na své obvyklé místo vedle Nevilla, naprosto ignoroval zmatené výrazy svých spolužáků. Neville si ho pozorně prohlédl a čekal, až promluví. Když Harry jen otřeseně lapal po dechu a nechystal se k tomu, promluvil první.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se klidným tónem. „Slyšel jsem, jak dopadl rozhovor s Adrianem. Měl bych tě varovat, že stejně tak i celá škola.“ Když viděl Harryho zmatený a zpanikařený pohled, dodal: „Tak nějak jsme vás slyšeli až ve Velké síni.“ Harry sebou trhl a Neville si pospíšil, aby ho uklidnil. „Ne každé slovo, ale Adrian byl mimořádně hlasitý. A v chodbě s vámi bylo několik studentů, kteří milerádi poslali dál, co slyšeli.“
„Nádhera,“ procedil Harry mezi zuby a položil si hlavu na stůl.
„Není to tak zlé,“ klidnil ho Neville, ale vysloužil si tím jen pochybovačný pohled svého bratra. „Opravdu ne,“ trval na svém. „Ve verzi, kterou jsem slyšel, jsi ty ten dospělý a klidný.“
„Tak to je něco,“ souhlasil Harry, aniž by mu na tom záleželo.
Pak se jeho nálada spravila, když si vzpomněl, co vlastně chtěl Nevillovi říct.
„Teď to ale není důležité.“ Tím si získal bratrovu pozornost. Přisunul se blíž, aby je nikdo nepovolaný neslyšel.
„Co se stalo? Kde jsi byl?“ zeptal se a Harry se ušklíbl. Klidným tónem převyprávěl Nevillovi vše, co se stalo od doby, kdy opustil Adriana. Neville málem spadl ze své židle, když slyšel o dracích.
„Chápeš to, Neville?“ šeptal Harry vzrušeně. „Draci!“
„Chápu,“ vyhrkl Neville hlasitě, čímž si vysloužil několik zmatených pohledů od okolních studentů. „Chápu,“ opakoval tišeji.
„Teď vím, po jakých kouzlech se podívat,“ dodal Harry, vytáhl z batohu kus pergamenu a zuřivě začal sepisovat seznam knih, do kterých se chtěl podívat.
„Pane Longbottome, prokážete mi tu čest a doprovodíte mě do knihovny?“ zeptal se, když byl se seznamem spokojený.
„Že se ptáte, pane Pottere,“ ujistil ho Neville. Vzápětí do skleníku vešla profesorka Prýtová, následovaná Adrianem s Hermionou. Teď už se vyhýbá nejen Ronovi, ale i mě, pomyslel si Harry a rozhodl se, že se zachová stejně. Aspoň do odpoledne. Věděl, že mu musí říct o dracích, a měl v plánu to říct i Fleur. To, že o nich věděl, mu v soutěži dávalo výhodu, ale to nebyl způsob, kterým chtěl vyhrát. Kdyby vyhrál, chtěl by se ohlédnout zpět a říct, že to dokázal férově. Když už jsme u toho, bude muset najít způsob, jak se dostat i ke Krumovi. Poté, co to řekne Severusovi, samozřejmě. Ten mu řekl, že profesoři budou o úkolu informováni ředitelem týden před jeho konáním, takže ho tentokrát předběhne. Ten rozhovor se jeho tátovi líbit nebude.
Zbytek hodiny strávili Harry s Nevillem posíláním vzkazů s návrhy, jak draka porazit. Oba zavrhli možnost bojovat s ním až do smrti. Koneckonců, tohle nebyl středověk. Draci budou mít pravděpodobně šampionům zabránit dokázat něco jiného. Harry měl pocit, že drak by byl perfektním strážcem čehokoliv, co by měl hlídat.
Když hodina skončila, Harry se rozběhl za Severusem, věděl, že má jen hodinovou přestávku mezi touhle a následující hodinou. Vtrhl do laboratoře, aniž by se obtěžoval klepat, a zíral na Severuse, který na něj mířil hůlkou, než si uvědomil, kdo to vstoupil.
„Tohle nedělej, Harry!“ rozčílil se Severus a položil si ruku na srdce. „Snažíš se mě zabít? Mohl jsem tě zaklít, uvědomuješ si to, že ano?“ zeptal se a pobouřeně si svého syna prohlížel.
„Draci!“ byla jediná odpověď, kterou dostal. Naklonil hlavu k levé straně a stále zíral na svého syna, který lapal po dechu. Přesto se ale usmíval, takže se nic hrozného stát nemohlo. Správně?
„Myslím, že jsi mi nerozuměl…“ začal znovu.
„Ne, tati, ty tomu nerozumíš. Draci!“ opakoval Harry a přistoupil blíž. „Viděl jsem je v lese – tedy, viděl jsem Charlieho Weasleyho, jak jim staví klece.“ Mistr lektvarů vypadal stejně zmateně jako před chvílí. „První úkol. Jsou to draci!“
„Aha, proč jsi to neřekl hned na začátku… to...“ zadrhl se v půlce slova, když význam Harryho oznámení došel k jeho mysli. Draci. První úkol má něco společného s reálnými, oheň chrlícími, smrtelnými a brutálními draky. Jeho chlapec bude čelit zatracenému drakovi.
Doslova cítil, jak se mu krev hrne do hlavy a svět kolem něj se začíná točit. O krok ustoupil a svalil se na desku svého stolu.
„Tati?“ oslovil ho Harry a o krok přistoupil. „Jsi v pořádku?“
„Ne, nejsem v pořádku,“ odvětil Severus panickým hlasem. „Draci! Co si myslí? Chtějí, aby děti čelily drakům?“ Ruce zabořil do vlasů a zatahal za ně. Harry se pousmál a v soucitném gestu položil svému otci ruku na rameno.
„Aspoň vím, proti čemu půjdu,“ snažil se ho uklidnit hlasem co nejjemnějším hlasem, jakým svedl. „Myslím tím, vždycky jsme věděli, že úkoly budou náročné…“
„Ale draci?“ zaskučel Severus a přitáhl si svého syna do objetí. „Ztratilo Ministerstvo všechen svůj rozum?“
„No, draci byli používáni v turnaji i dřív,“ namítl Harry, ale tím objetí jeho otce jen zesílilo.
„Tentokrát tam aspoň nebude žádný boj na život a na smrt. Podle zákona o ochraně kouzelných tvorů je zabití draka zakázáno.“
„Ano, díky Merlinovi, že draci jsou ochránění,“ procedil Severus sarkasticky mezi zuby, pustil ho a začal rázovat sem a tam po místnosti. „Dám ti seznam knih z knihovny, které si přečteš a řekneš mi přesnou strategii, jak chceš tomu drakovi čelit, ano? Už teď ti můžu říct, že jejich nejslabším bodem jsou jejich oči…“ začal Severus a Harry si poslušně zapsal tituly všech knih, které mu nadiktoval.
Když Severus vyčerpal všechny knihy, které ho napadly, něco z toho, co Harry řekl dřív, mu vytanulo na mysli.
„Řekl jsi, že jsi viděl, jak stavějí klece v lese? Jako v Zapovězeném lese?“
„Můžu to vysvětlit,“ bránil se hned Harry a ještě jednou zopakoval, co se ráno stalo. Severus si také všiml ranního rozruchu, ale neslyšel drby, které kolovaly, následované tím, jak skončil v lese, i tím, jak plánoval dát vědět ostatním šampionům.
„Chápeš, že nemám zrovna radost z toho, že jsi šel do lesa, že ano, Harry?“ pronesl Severus a unaveně si protřel oči. „Ale když vidím, jak to dopadlo, jsem za to vděčný. Ale i tak mi slib, že se to nebude opakovat. Když budeš zas někdy potřebovat jít do lesa, dej mi vědět a já půjdu s tebou.“
„Slibuju,“ pronesl Harry vážně. Severus přikývl.
„A souhlasím s tebou. Když už jsi to zjistil, měl bys to dát vědět i ostatním.“ Byl na svého syna pyšný, ale nebyl překvapený. Harryho morální kompas byl namířen správným směrem, což už několikrát dokázal. „A mrzí mě to s Adrianem. Nezasloužil sis tohle slyšet.“ Teď bylo na něm, aby Harrymu položil ruku na rameno.
„Věděl jsem, že je tvrdohlavý, ale tohle bylo opravdu hloupé,“ řekl Harry a propojil jejich pohledy. „Chtěl jsem mu jenom nabídnout moji pomoc.“
„To bude hrdost,“ zatřásl Mistr lektvarů hlavou. „Nemohls dělat nic jiného, Harry. Nebyl připravený to slyšet.“
„Doufám, že brzo bude,“ odvětil Harry a pousmál se. „Koneckonců, potřebuje vědět o těch dracích.“ Severus souhlasně přikývl.
O několik chvil později se začali scházet první studenti a Harry se s tátou rozloučil a zamířil na svou hodinu Starodávných run.
Zbytek dne strávil tím, že se snažil sehnat ostatní šampiony. Překvapivě to byl Viktor Krum, na koho narazil jako první, ze všech míst právě v knihovně. Byl tu však problém. Kruvalský šampion byl, jako obvykle, obklopen svými fanynkami. Neville, který Harryho do knihovny doprovázel, aby mu pomohl s jeho výzkumem, nad tou scénou protočil oči. Několik dívek bylo natolik odvážných, že si ke Krumovi přisedly a zabodly do něj svoje pohledy, které ani na chvíli neodtrhly. Katie Bellová, která seděla nedaleko nich, si hlasitě odfrkla a vzápětí se schovala za svou učebnicí, když se madam Pinceová podívala jejím směrem.
„Jak přesně za ním chceš přijít?“ zašeptal Neville a zapsal si několik poznámek k tomu, co našel v katalogu o základních charakteristikách draků.
„Znáš mě, Neville,“ zašeptal Harry odpověď, „dobře se mi přemýšlí za pochodu.“ S těmi slovy se postavil a zamířil rovnou ke Krumovi, přičemž se snažil vymyslet důvod, proč ho ruší v jeho práci. Jedinečný nápad dostal v okamžiku, kdy staršímu chlapci položil ruku na rameno. Dívky u stolu si se zájmem vyměnily pohledy, než je vrátily ke dvěma chlapcům.
„Kdo…“ začal si stěžovat Krum, když mu zrak padl na Harryho. „Aha,“ řekl klidněji, ale pořád zmateně. „Co pro tebe můžu udělat, Pottere?“ zeptal se a jeho přízvuk byl následován několikaterým dívčím povzdechnutím.
„Jsem rád, že se ptáš,“ řekl Harry a široce se usmál s vědomím, že celý Krumův fanklub je poslouchá. „Zajímalo mě, jestli už jsi slyšel o mém posledním návrhu? Myslím tím chytačský model Kulového blesku?“ Krumovo obočí vyletělo vysoko, což si Harry vyložil jako potvrzení, že ano, slyšel.
„Samozřejmě,“ odpověděl Krum s úsměvem, „proč se ptáš?“
„Zajímalo by mě, jestli…“ tentokrát ještě o něco zvýšil hlas. Madam Pinceová si odkašlala a gestikulovala na něj, ať je tišeji. Harry potlačil úšklebek, když se otočil zpět ke Krumovi.
„Nevadilo by ti jít na chvíli ven? Naše knihovnice je poněkud striktní a těžko říct, kdy budeme mít znovu příležitost se setkat, s tím, jak se blíží první úkol a tak.“
„Samozřejmě,“ ujistil ho Krum, sebral svoji tašku a následoval Harryho ven. Zelenooký čaroděj mrkl na svého bratra, když ho míjeli, a ten se na něj povzbudivě usmál.
Vyšel z knihovny s Krumem v závěsu a ujistil se, že je dívky nenásledují. Když se přesvědčil, že ne, začal znovu mluvit.
„První úkol se bude týkat draků,“ pronesl klidně a sledoval, jak se Krumovy oči rozšiřují šokem.
„Co?“ nakrčil zmateně obočí.
„Draci,“ opakoval Harry a sledoval, jestli je někdo neposlouchá. „Dneska ráno jsem se nachomýtl k jejich klecím.“
„A proč mi to říkáš?“ měřil si ho podezřívavě.
„Protože bych to vůbec neměl vědět. Ale když už vím, věřím, že je fér, abychom to věděli všichni,“ vysvětlil Harry.
„To je od tebe šlechetné,“ usmál se Krum, než se jeho výraz vrátil do soustředěného, budícího respekt.
„Ale ne,“ usmál se Harry, „jen vás chci všechny porazit fér, chápeš.“ Kruvalský šampion se překvapeně zasmál, opravdově zasmál.
„Chápu,“ řekl a poplácal ho po rameni. Harry mu úsměv oplatil.
„A když už jsem mluvil o novém Kulovém blesku, myslíš, že bys ho mohl vyzkoušet?“ Krum se na něj ještě jednou překvapeně podíval a široce se usmál. „Měl bych ho dostat v prosinci, vyzkoušel bys ho pak?“
„Samozřejmě,“ přikyvoval Krum živě. „Líbíš se mi, Pottere,“ dodal po chvíli rozmýšlení.
„Komu ne?“ odvětil Harry a Krum se znovu usmál. Jedna z dívek z knihovny vykoukla zpoza rohu a Krum si povzdechl.
„Musím jít. Díky, Pottere,“ řekl a vydal se zpátky za svými fanynkami.
„To nestojí za řeč. A říkej mi Harry.“ Krum přikývl, než mu oplatil: „Pak mi ty říkej Viktore.“
„Uvidíme se, Viktore.“ Starší chlapec ještě jednou přikývl a odešel.
Harry zamířil zpátky do knihovny a minul tak dívku, která je oba sledovala.
„Tak jak to šlo?“ zeptal se Neville, když se vedle něj posadil.
„Jeden z krku, zbývají dva,“ shrnul Harry a obrátil svoji pozornost ke knize, která ležela otevřená na stole. Snažil se nepřemýšlet, o kolik snazší bylo promluvit si se světově uznávaným hráčem famfrpálu než se svým dvojčetem.
Na Fleur narazil ještě ten den před večeří. Dívka byla přinejmenším šokovaná, ale poděkovala mu za to, že jí to řekl. Harry jí v podstatě řekl to samé, co Krumovi. Bylo to fér a nezáleželo na tom, že tím ztratí určitou výhodu, kterou získal. Fleur ho za to políbila rovnou na rty, čímž vyšokovala několik kolemjdoucích mrzimorských studentů. Harry se usmál, ale nebyl z těch, kdo by se jen tak pasivně nechal líbat, horlivě jí polibek oplácel.
Do Velké síně přišli společně a drby o tom, co se mezi nimi právě stálo, se síní rozšířily jako požár. Harry se ale široce usmíval a pro jednou mu nezáleželo na tom, co se říká.
Adriana odchytil rovnou po večeři. Musel ho chytit za paži a přinutit ho poslouchat, odmítal s ním mluvit.
„První úkol jsou draci,“ vyhrkl na něj Harry, když už nevěděl, co jiného dělat, aby ho zastavil. „Ostatní šampioni už to vědí. Myslel jsem, že bys to měl vědět taky.“ S těmi slovy se vydal pryč a nechal zmateného a konečně mlčícího Adriana za sebou.
Vyšel schody až do své ložnice a padl na postel tváří napřed. Byl si jistý, že bude raději čelit drakovi, než se snažit přivést svého bratra k rozumu.