55. První úkol
„První úkol jsou draci,“ vyhrkl na něj Harry, když už nevěděl, co jiného dělat, aby ho zastavil. „Ostatní šampioni už to ví. Myslel jsem, že bys to měl vědět taky.“ S těmi slovy se vydal pryč a nechal zmateného a konečně mlčícího Adriana za sebou.
Vyšel schody až do své ložnice a padl na postel tváří napřed. Byl si jistý, že bude raději čelit drakovi než se snažit přivést svého bratra k rozumu.
Další dny ubíhaly v podobném duchu, Harryho nálada ale byla den ode dne horší. Adrian byl stále tvrdohlavý a odmítal si přiznat slabost, natož požádat někoho o pomoc. Aspoň Hermiona mu pomáhala s výzkumem v knihovně, stejně jako Neville pomáhal Harrymu. Zelenooký čaroděj si až po pár dnech uvědomil, že by se měl starat také sám o sebe a vymyslet nějakou strategii. Když Harry přišel s tím, že se raději zaměří na draka, kterému měl čelit, než na boj proti svému bratrovi, Neville si oddechl se slovy, že už „je zatraceně načase“.
Následující týden strávil nad každou knihou zabývající se draky, kterou dokázal najít. Překvapeně zjistil, že oheň, který hoří v drakově srdci, je magický, což vysvětlovalo, proč byly blány dračího srdce využívány jako jádra hůlek. Každá kniha, kterou s Nevillem a také Severusem – který podle Harryho zneužíval svoje postavení profesora a trávil celé noci v knihovně – přečetli, poukazovala, že dračím nejslabším místem jsou jeho oči. Ale i když Harryho trénink bohatě stačil na to, aby trefil draka kletbou do oka, jak dny pokračovaly, dostával stále větší chuť porazit ho pozoruhodnějším způsobem. Chtěl to dokázat sám sobě.
Tak jak tak si vybral dvě mocné bodací kletby – které ale drakovi z dlouhodobého hlediska neublíží – a snažil se vylepšit jejich dosah. Nikdy není na škodu být připravený.
Bylo odpoledne, dva týdny před prvním úkolem a Harry s Nevillem právě studovali slibné kouzlo velkého rozsahu, když do místnosti vstoupili Remus a Sirius, kteří hledali Harryho. Ten sotva stihl vrhnout na Nevilla zmatený pohled, když oba dosedli na židli naproti nim.
„Ahoj, chlapče,“ pozdravil Sirius hlasitě, čímž naprosto ignoroval fakt, že jsou v knihovně.
„Siriusi,“ zašeptal Harry chraplavě, za poslední tři hodiny skoro nepromluvil.
„Chtěli bychom s tebou o něčem mluvit,“ vysvětlil stále stejně hlasitě Sirius. Nebylo překvapením, když jim knihovnice poručila, aby se buď ztišili, nebo odešli. Stejně tak nepřekvapivé bylo, když Sirius navrhl odchod a požádal Harryho, aby je následoval.
Neville s úšklebkem zavrtěl hlavou, když ho Harry pobídl, aby šel s ním. Harrymu to neříkal, pro případ, že by se pletl, ale měl pocit, že právě tihle dva by ho z celé Harryho rodiny mohli pochopit nejdřív. Sledoval je, jak opouští knihovnu, než se s úsměvem vrátil ke čtení.
„Tak, čemu vděčím za tohle potěšení?“ zeptal se Harry, jakmile byli venku.
„Nepřidal by ses k nám na malou procházku?“ zeptal se Remus a vrhl rychlý pohled na Siriuse. „Za chůze tolik nehrozí, že nás bude někdo poslouchat,“ vysvětlil vlkodlak, Harry přikývl a usmál se jejich paranoie.
„Tudy,“ pobídl je.
„Tak, už jdeme,“ pokračoval vzápětí, „nechtěli byste mi vysvětlit, o co jde?“
„Začněme konstatováním, že jsme na tebe hrdí, chlapče,“ pronesl Sirius a usmál se na něj. Remus, který kráčel po Harryho levici, se také široce usmál. Vypadal tak nějak mladší, uvědomil si Harry, uvolněnější. Vypadalo to, že vlkodlačí lektvar dělá zázraky.
„Děkuji,“ odvětil a úsměv jim oplatil. Tihle dva – a obzvlášť Sirius – měli vždycky problém vyjadřovat svoje pocity. Drželi si odstup, ale když už o tom začali mluvit, nezatajovali nic z toho, co si mysleli.
„To nestojí za řeč,“ ujistil ho vlkodlak, „proto jsme nepřišli.“ Rovnou k věci, pomyslel si Harry.
„Hádám, že to bude mít co dělat s turnajem?“ zeptal se a těkal mezi nimi pohledem.
„Správně,“ ujistil ho Remus.
„Tak do toho.“
„Nejdřív se musím zeptat,“ začal Sirius, „máš nějaký nápad, co proti vám postaví?“ Animág zbledl, když otázku položil, v jeho mysli se patrně vynořil obrázek draka. I tak ale vypadal poněkud rozhodně, jako by byl odhodlán udělat to, co má v plánu, bez ohledu na to, co Harry odpoví.
„Neměl bych,“ řekl a hravě se zasmál, aby pozvedl náladu svých přátel. Oba muži si opět vyměnili zmatený pohled. Nevěděli, co si z jeho odpovědi vzít.
„Podívej, Harry, chápu, že bys to neměl vědět,“ pokračoval Sirius, „ale měl bych ti říct, že Brumbálovi mohlo nebo nemuselo uniknout, že ostatní soutěžící už to ví...“ Harry se zasmál, čímž jeho vysvětlování utnul. Samozřejmě, že s tím má Brumbál něco společného. Nejspíš ostatní informoval stejně jako Harry.
„To by taky měli,“ řekl a znovu se zasmál, „koneckonců jsem jim to řekl já.“
„Co?“ zanotovali oba společně, jejich výraz byl vzorovou ukázkou toho, pod čím bylo ve slovníku uvedeno slovo „nevíra“.
„To, že se první úkol bude týkat draků. Řekl jsem jim to,“ vysvětlil Harry poté, co se obezřetně rozhlédl kolem, aby se ujistil, že chodba kolem je opravdu prázdná. Samozřejmě, že byla. Šel se dvěma Poberty, jinak to nešlo.
„Jak jsi to zjistil?“ zeptal se Sirius, když byl zmatek v jeho tváři pomalu nahrazován ohromením.
„Vzhledem k tomu, že bych měl nejspíš potíže, kdybych vám to řekl, na tuhle otázku neodpovím.“ Remus už se nadechoval k protestu, ale Harry rychle dodal: „Podívejte, nezáleží na tom, jak jsem to dozvěděl. A než se zeptáte, věřím, že to bylo spravedlivé dát o tom vědět i ostatním. Chci soutěžit fér, a když už jsem to věděl já, měl by to vědět každý.“
„Přesně jak říkal Sirius,“ řekl Remus a odkašlal si, jak se mu hrdlo stáhlo emocemi. „Jsme na tebe moc pyšní.“ Jeho oči se leskly a Harry si uvědomil, že v nich má slzy. U Merlina!
Sirius přehodil ruku přes ramena svého kmotřence a znovu se usmál.
„Jsi skvělý chlapec, Harry. Tedy, skvělý mladý muž,“ opravil se a zasmál se.
„Když to říkáš,“ pokrčil rameny Harry a snažil se nečervenat. Neúspěšně.
„Tak, teď když jsme odbyli tohle,“ ujal se slova Remus a znovu se dal do kroku, „dostáváme se ke skutečnému důvodu, proč jsme si s tebou chtěli promluvit.“ Oči zelenookého čaroděje se rozšířily v očekávání toho, co bude dál.
„Máš nějaký plán, jak drakovi čelit?“ zeptal se Sirius bez otálení. Harry se usmál.
„Jejich největší slabinou jsou oči,“ odpověděl a oba dospělí přikývli. „Našel jsem a celý týden procvičoval bodací kouzla dalekého dosahu. Taky pracuji na štítech odpuzujících oheň, které byly vynalezeny lidmi, kteří s draky pracují. Celkem mi jdou.“
„Hodláš to vyhrát, že?“ povzdechl si Sirius a volnou rukou mu pročísl vlasy, čímž Harrymu připomněl Severuse. Dělal, co mohl, aby potlačil smích.
„Proč bych chtěl jinak soutěžit?“ zeptal se s úsměvem.
„Pravda,“ pokýval hlavou Remus. „Vypadá to, že naši pomoc nakonec nepotřebuješ.“
Oba muži se zamysleli, a tak chvíli šli v tichosti. Vedli ho hradními chodbami, okruhem zpět do knihovny.
„Můžu vás přesto poprosit o pomoc?“ zeptal se nakonec, když měli dveře do knihovny na dohled.
„O cokoliv, chlapče,“ ujistil ho Sirius.
„Adrian se mnou teď nemluví,“ přiznal Harry a těkal mezi nimi pohledem. Nevypadali tou informací překvapeni, už to museli vědět. „Poslouchá aspoň naše rodiče? Vím, že se s ním minulý týden snažili mluvit,“ pokračoval.
„Ve skutečnosti ani ne,“ informoval ho Sirius a Harry si povzdechl.
„Zatracená pýcha!“ zamumlal, díval se do prázdna a znovu si vybavil svůj poslední rozhovor se svým dvojčetem. „Nemohli byste si s ním promluvit vy?“
„Myslíš si, že nás poslouchat bude?“ zeptal se Remus zmateně.
„No tak, jste cool zábavní strýčci,“ pronesl Harry. Remus se rozesmál a Sirius se pyšně udeřil do hrudi. „Ale opravdu, jestli bude někoho poslouchat, tak to budete vy dva. Pomozte mu, jestli můžete, dobře?“
„Samozřejmě, Harry,“ odpověděl Remus a mile se na něj usmál. „Jsi dobrý bratr.“
„Dělám, co můžu,“ přiznal se Harry a snažil se potlačit náhlý příval hořkosti. Nemáte ani tušení, jak moc se snažím, dodal v duchu.
„Promluvíme s ním,“ slíbil Sirius. „Ty se starej o sebe, Adriana nech na nás.“ Harry se usmál a přikývl.
„Děkuji, opravdu.“
„Nemáš zač, Harry,“ mávl rukou Remus, „necháme tě vrátit se ke studiu. A kdybys ještě něco potřeboval…“
„Když se dostanu do slepé uličky, požádám vás o pomoc. Chtěl bych to zkusit sám, i když nejsem sebevrah.“ Sirius s Remusem přikývli, Harry jim zamával a vrátil se do knihovny, kde o všem povyprávěl Nevillovi.
Zbytek týdne uplynul v podobném duchu. Kouzlo, které Harry objevil, vypadalo šikovně. Oheň v drakovi je magický a může být tedy zchlazen jen ledem stejné povahy. Vypadalo to, že kouzlo, na které narazil Neville, přesně tohle dokáže, mělo ale nedostatky. Zaprvé vyžadovalo, aby se drak při jeho použití víceméně nehýbal. Až už bylo hotové, drak se nemohl pohnout, to byla pravda, ale jak toho dosáhnout, to byla druhá otázka. Navíc to vypadalo, že kouzlo má vliv i na toho, kdo ho seslal, a Harry neměl tušení, jak na něj zapůsobí. Zatím ho nedokázal vykouzlit v takovém rozsahu, jak by si přál. V Bradavicích prostě neexistovala věc dračí velikosti, kterou by mohl zmrazit, aniž by ji zničil, nebo přitáhl nežádoucí pozornost. Nerad to přiznával, ale nakonec si bude muset přece jen vystačit s bodavou kletbou.
V neděli před prvním úkolem byl Harryho život opět vyvedený z rovnováhy. Bylo rozhodnuto, že bude uspořádán první letošní výlet do Prasinek a škola bzučela očekáváním. Harrymu, jak se dalo očekávat, byl výlet lhostejný. Poslední dvě noci špatně spal, stále ho pronásledovaly noční můry o tom, čemu se chystal čelit.
Od rána sám se sebou diskutoval, jestli by se měl do Prasinek vydat, nebo raději zůstat ve škole a snažit se najít místo, kde by si mohl vyzkoušet kouzlo, které našel. Neville ho ale uzemnil, sotva svou myšlenku vyslovil nahlas.
„Hrad ti leze na mozek, Harry!“ vyhrkl uprostřed společenské místnosti a nevšímal si překvapených pohledů, které jeho směrem vrhali ostatní. „Potřebuješ vypadnout a taky vypadneš, i kdybych tě měl vytáhnout sám.“ Pak chňapl svého bratra za ruku a vytáhl ho ze společenské místnosti s pohledem, který za něj říkal: „na to, jak jsi chytrý, se někdy chováš jako neuvěřitelný pitomec.“
A tak se ocitli na cestě ke Třem košťatům. Severus tam seděl u rohového stolu společně s ostatními řediteli kolejí a Hagridem a přivítal ho mávnutím a zářivým úsměvem, sotva vešel dovnitř. Harry mu oplatil stejnou mincí. Pak Severus s rozzářenýma očima kývl na Nevilla a ten mu pokývl zpátky. Spikli se proti mně, proběhlo Harrymu hlavou. Spikli se ve snaze vytáhnout mě z hradu. Usmál se, protočil oči v sloup a namířil si to k baru.
„Co je?“ nechápal Neville Harryho rozhořčený výraz, ale pak mu to došlo. „Musel ses dostat ven, Harry!“
„Já vím,“ souhlasil Harry, když před nimi přistály dvě sklenice máslového ležáku. „A jsem ti vděčný, žes mě nenechal pohřbeného na hradě, věř mi.“
„Mám pocit, že přichází ale,“ zamumlal Neville a Harry se zasmál.
„Ale,“ začal, „nedokážu přestat myslet na ten úkol.“ Zaplatil a posadil se na barovou stoličku, všechny stoly okolo byly obsazené. Neville ho napodobil a pak se k němu otočil tváří.
„Podívej,“ řekl a upřeně se na svého bratra podíval, „já vím, žes chtěl během prvního úkolu udělat něco velkého. Ale máš dobrý plán a přes toho draka projdeš. Ve výsledku nezáleží na tom jak.“
„Myslíš tím vyhrát pomalu, ale jistě?“ zeptal se Harry podrážděně.
Povzdechl si a snažil se uklidnit. To poslední, co teď chtěl, bylo vylévat si zlost na svém bratrovi. „Promiň, Neve. To jen… nic v tomhle turnaji nejde tak, jak bych chtěl. Ne, že by moje plány někdy vyšly, ale čekal jsem… já ani nevím, co jsem čekal!“
„Rozhodně ne to, že budeš soutěžit proti svému dvojčeti,“ chápal Neville, v čem tkví problém. Zelenooký čaroděj přikývl.
„Vím, že to zní uboze, ale chtěl jsem to udělat sám pro sebe. Víš, co se blíží,“ dodal tišeji. „Možná už před válkou takovouhle šanci mít nebudu a stejně jsem tady a cvičím bodavou kletbu,“ vyhrkl frustrovaně, nedokázal tomu zabránit.
„Ahoj, Harry,“ ozval se za ním známý hlas. Ukázalo se, že je to hlas Terryho Boota z Havraspáru, který s nimi chodil na hodinu Starodávných run.
„Připravený na první úkol?“ zeptal se s zářivým úsměvem. „Vsadil jsem na tebe peníze.“
„Jo,“ zamumlal Harry a zatočila se mu hlava, „všechno jde skvěle.“ Terry se znovu usmál, vzal svůj ležák a odešel ke stolu za svými přáteli, kteří všichni pozvedli sklenice směrem k Harrymu a připili mu. Harry je jen mechanicky napodobil. V momentě, kdy se otočili, se obrátil ke svému bratrovi tak rychle, že mu křuplo za krkem a málem spadl ze své stoličky. Jeho oči byly široce dokořán a z tváře mu zmizela barva. Zrychleně dýchal a Neville se šokovaně díval na jeho záchvat paniky.
„Harry, jsi v pořádku?“
„Lidi si na mě vsází?“ zeptal se hlasem o oktávu vyšším než obvykle.
„Ehm… myslel jsem, že to víš?“ odpověděl a Harryho oči se ještě víc rozšířily, pokud to bylo ještě možné. „Co kdybychom si vzali naše ležáky a vypadli odsud?“ navrhl Neville s nadějí, že čerstvý vzduch pomůže. Harry přikývl, postavil se a chvíli stál, než nabral rovnováhu, aby se mohl rozejít. Neville ho následoval a střelil po Severusovi uklidňujícím pohledem, když ho míjeli.
V momentě, kdy se ocitli na čerstvém vzduchu, Harry cítil, jak se mu vyčišťuje hlava. Neměl ani tušení, co se to s ním právě stalo. Už přece dřív soutěžil před obecenstvem. Koneckonců, před pár měsíci dokonce i vyhrál turnaj. Teď nemůže začít panikařit! Přece to chtěl udělat!
„Ani nevím, co se tam stalo,“ přiznal se, když ho Neville postrčil. Všude kolem byli studenti, někteří nakupující, někteří se jen tak procházející. Neville se snažil vymyslet, co teď bude nejlepší. Věděl, že si Harry musí pročistit hlavu a na to potřebuje soukromí. A jediným místem v Prasinkách, které takový luxus nabízelo, byla Chroptící chýše, rozhodl se a pomalu ho vedl tím směrem.
„Jsi ve stresu, Harry, to se stalo,“ odůvodnil.
„Nechápu to, pod tlakem už jsem přece byl. Tedy, bojoval jsem proti baziliškovi! A proti Voldemortovi. Dvakrát!“ zatřásl hlavou, zhluboka se nadechl a sám sobě v duchu nadával. Nemohl si dovolit, aby se něco takového dělo. Ne teď. „A to ani nemluvím o Smrtijedech. Co se se mnou děje?“
„Tomu se říká být člověk,“ odpověděl Neville a díval se na něj. „Poslední dva týdny jsi bez přestání studoval a trénoval a k tomu všemu jsi musel myslet na svoje dvojče, které se chystá dostat do životu nebezpečné situace. Zase. To není hračka, Harry. Nemysli si, že je.“
„Nemůžu se pod tlakem hroutit!“ vyhrkl, chtěl, aby to Neville pochopil. „Moje přežití závisí na tom, že budu schopný jednat i pod tlakem.“
„A kdy tě zrovna tlak zastavil?“zeptal se Neville s pousmáním. „Příští týden budeš čelit drakovi. Měl by ses bát. Dokonce i Krum vypadá bledší než obvykle a to jsem napůl přesvědčený, že ten chlap je z kamene.“
„Neville…“
„Ne, poslouchej. Nezáleží na tom, jak moc jsi vyděšený, ani na tom, jestli si s prvním úkolem plánuješ poradit nějak jedinečně, plánuješ se vzdát? Vzdal bys kvůli tomu turnaj?“ zeptal se a sledoval, jak se Harryho výraz s každým dalším slovem mění. Pomalu se vracel sám k sobě.
„Zbláznil ses?“ zíral na něj Harry nevěřícně. „Jak to jenom můžeš říct? Budu čelit drakovi klidně i bez hůlky, když budu muset! Když jsem zabil baziliška mečem, můžeš se vsadit, že můžu…“ Když viděl Nevillův úsměv, zarazil se a zrudl, když si uvědomil, co se stalo.
„Jsem hlupák, co?“ zatřásl hlavou a unaveně si protřel oči.
„Až tak tvrdý bych nebyl,“ zasmál se Neville. „Jen jsi to ze sebe potřeboval dostat. Kvůli tomu ten turnaj nakonec je, ne? Simulace války. Přežij tohle a zvládneš i Smrtijedy. Nakonec, co může být horšího pro nervy než čelit naštvanému drakovi?“
„Čelit naštvanému Voldemortovi,“ procedil Harry mezi zuby, ale pak se usmál.
„Najednou je z tebe komediant,“ odsekl Neville bezvýrazně.
„Mně to přišlo vtipné,“ bránil se Harry a zazářily mu oči.
„Neříkej, hlavně, že se bavíš,“ zatřásl Neville hlavou.
Oba se zastavili a podívali se na sebe s ohromenými výrazy. Asi na vteřinu to bylo ono. To, co jim bylo přirozené, pomyslel si Harry. Začali se smát tak, až nemohli popadnout dech, a svalili se na zem.
„Merline, tohle jsem potřeboval,“ přiznal Harry stále se smíchem, když se zvedal. „Díky, bráško.“
„Vím, že jo. A nestojí to za řeč,“ ujistil ho Neville. „Jsme jak blázni.“ Harry přikývl. Nemohl než souhlasit, když se snažil očistit si svoje kalhoty od bláta.
„Jsme blázni,“ prohlížel se a pak pokrčil rameny. „Jsme…“ zarazil se a rozhlédl se kolem sebe, jako by si teprve teď uvědomil, kde jsou. Od chvíle, kdy opustili Tři košťata, neměl ponětí, kudy šel.
„Kde to jsme?“
„Blízko Chroptící chýše,“ vysvětlil Neville a ukázal dál po cestě, kde Harry rozeznal mezi stromy střechu. „Myslel jsem si, že uvítáš trochu soukromí.“
„To sis myslel dobře,“ rozhlédl se Harry kolem sebe. „Víš, nikdy jsem v Chroptící chýši nebyl.“
„Ne?“podíval se na něj zmateně Neville. „No, babička mě tam vzala, když jsem byl malý. Ne, že by tam bylo něco k vidění, ale můžeme tam zajít. Není to odsud daleko.“
„Nemám nejmenší chuť vracet se do té hospody, děkuji pěkně. Už jen z té myšlenky mě zase bolí hlava,“ řekl Harry. Toužil po klidu a tichu, které u Třech košťat rozhodně nebylo.
„Takže poctíme Chroptící chýši svojí návštěvou?“ usmál se na něj hnědooký chlapec.
„Proč ne?“ pokrčil rameny.
A tak šli a mluvili – mnohem klidněji – o úkolu. Netrvalo dlouho a ocitli se před starým domem. Bývalo to asi hezké sídlo, pomyslel si Harry, když uviděl jeho velikost. Možná patřilo ke kouzelnickým rezidencím, jejichž obyvatelé vymřeli. I když bylo teď zruinováno, Harry nedokázal ani spočítat, kolik historek odehrávajících na tomto místě slyšel, když byl malý. Podle Siriuse bylo tohle místo rájem na zemi. Ve světle nedávných událostí o tom Harry pochyboval.
„Neuvěřitelné,“ zaslechl svého bratra někde za sebou.
„Jo, já vím,“ souhlasil Harry, „pořád stojí.“
„Tohle nemyslím,“ zamumlal Neville a Harry se na něj zmateně podíval. Ukazoval někam dolů po cestě, přímo k plotu, který Chroptící chýši obíhal. Stála tam osamělá postava, otočená zády k nim. Osamělá postava s nezaměnitelně blonďatými vlasy.
„To si ze mě děláš srandu,“ zašeptal Harry podrážděně. Draco se celý školní rok držel zpátky a zrovna teď, když Harry potřebuje být sám, na něho narazí.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Neville, odpovědi se ale nedočkal. Harry si nebyl jistý, jestli je Draco slyšel, nebo se právě v tom okamžiku rozhodl odejít, ale otočil se a zůstal otočený k nim.
„Jaká radost,“ procedil Neville, když viděli Draca přimrznout na místě a následně kráčet rovnou k nim.
„Co tady chcete?“ zaútočil zmijozel, když stál ani ne pět stop od nich.
„Promiň?“ zeptal se Harry zaraženě. Nevzpomínal si, že by někdy udělal něco, co by Draca přinutilo takhle reagovat. Malfoy se mu od toho incidentu s Nevillovým pamatováčkem v prvním ročníku většinou vyhýbal.
„Sledujete mě?“ obvinil je Draco a se svraštělým obočím si je prohlížel.
„Cože?“ nechápal stále Harry, jeho mozek odmítal pochopit situaci, ve které se ocitli.
„Ptal jsem se,“ opakoval Malfoy teď už opravdu naštvaně, „jestli. Mě. Sledujete!“
„Zbláznil ses?“ zíral na něj Neville takovým způsobem, jako by kladná odpověď byla jasná.
„To není odpověď, Longbottome,“ probodával ho Draco pohledem.
„Jakou reakci bys taky čekal na takovou otázku?“ odvětil Neville znovu, sám začínal být naštvaný.
„Proč bychom tě měli sledovat?“ sledoval ho Harry zmateně.
„Nevím! To mi řekněte vy!“ trval na svém Malfoy. Asi nejsem ten, kdo měl dneska opravdu špatný den, pomyslel si Harry a snažil se vzít rozum do hrsti dřív, než ho Neville praští.
„Nesledujeme tě,“ odpověděl nakonec klidným tónem, „jen jsme se chtěli podívat do Chroptící chýše. Předpokládám, že tě napadlo to samé.“
„Takže jste mě nesledovali,“ opakoval Draco a o krok ustoupil.
„Ne,“ potvrdil Neville.
„Aha,“ sklonil blonďák pohled k zemi. Rozhostilo se nad nimi trapné ticho, které ani jeden z nich neměl chuť narušovat.
„Ale proč jsi tady sám?“ zeptal se nakonec Neville na první věc, která ho napadla. „Kde jsou Crabbe a Goyle?“ To očividně nebyla ta správná věc, kterou měl říct.
„Chceš tím říct, že nejsem schopný jít nikam sám, jo?“ zaútočil opět Malfoy hlasitě. „Vždycky s sebou musím mít dva nabušené idioty, protože přesně to ode mě lidi čekají!“ Harry si pomyslel, že vypadá napůl šíleně, když přistoupil k Nevillovi a rýpl ho prstem do hrudi. „Tos tím chtěl říct, Longbottome?“
„Zbláznil ses? Jen jsem se ptal, proč jsi tu sám, když všichni tví přátelé jsou…“
„Já nemám přátele!“ vybuchl Draco.
„A copak to je moje vina?“ zařval Neville na oplátku.
„Kdo tady mluvil o tobě?“ vrátil mu Draco a Neville zrudl.
„Proč na sebe tak ječíte?“ zakřičel Harry a nechápavě mezi nimi těkal pohledem. „Co se to dneska děje, že se každý chová jako blázen?“ Draco i Neville se na něj otočili s pusou dokořán.
„Já… já nevím,“ přiznal Neville.
„Hele, prostě na tohle zapomeňme, ano?“ povzdechl si Draco a znovu se soustředil na spadané listí u svých nohou. „Jen jsem měl strašný den.“ Když nad tím Harry později přemýšlel, nedokázal pochopit, proč ho prostě nenechal odejít. Faktem ale bylo, že nenechal.
„To nejsi sám,“ povzdechl si a jeho pohled se setkal s tím Dracovým.
„Jak bys zrovna ty ze všech lidí mohl mít otřesný den?“ zeptal se Draco se zdánlivě opravdovým zájmem.
„Jednoduše to vypadá, že všechno jde dolů z kopce,“ pokrčil Harry rameny. Neville šokovaně těkal pohledem mezi svým bratrem a chlapcem, který mu v prvním ročníku dělal ze života peklo, jeho výraz prozrazoval, jak bezradný v celé situaci je.
„Ale no tak, Pottere,“ vypadal najednou Draco velice unaveně, „jaké problémy můžeš zrovna ty mít?“
„Jaké problémy můžu zrovna já mít?“ opakoval otázku Harry a nevesele se zasmál. „Za pár dní je první úkol turnaje, moje dvojče se mě rozhodlo nenávidět a je vysoká pravděpodobnost, že bude během toho úkolu zraněn, už dva dny jsem nespal, moje hlava mě zabíjí a jsem si jistý, že se lidi u Tří košťat právě vsází, jestli za čtyři dny umřu nebo ne,“ vypočítával Harry. „A jaký byl tvůj den?“
„Ráno jsem přistihl svoje takzvané přátele, jak se smějí tomu, jak jsem patetický, dostal jsem dopis od otce, ve kterém mi v podstatě nařizuje, jak mám žít svůj život do konce školního roku – než dojdou další instrukce – narazil jsem na tvého drahého bratra, který si usmyslel, že bude nesmírná zábava se se mnou dostat do křížku, když jsem se podíval jeho směrem, a když jsem přišel sem, abych byl konečně sám, narazil jsem na vás dva,“ vypočítal Draco. „Ale podívejte se, jak nádherné máme počasí,“ dodal a přikryl si oči dlaní.
„Pochytil jsem jen tak polovinu,“ přiznal Harry, „ale stejně vyhrávám s tím, že za čtyři dny budu čelit drakovi.“ Neville i Draco se k němu s trhnutím otočili v okamžiku, kdy mu ze rtů uniklo slovo „drak“.
„Harry!“ vykřikl Neville a díval se na svého bratra, jako by se ho opravdu zmocňovalo šílenství.
„Drakovi?“ rozšířily se Malfoyovi oči, „opravdovému drakovi?“
„Jo, víš, takovému, co chrlí plameny a není nijak omezován v pojídání čarodějů a ničení vesnic – i když ty časy už jsou pryč,“ snažil se to odlehčit Harry. Draco na něj jen zíral.
„Nemůžu uvěřit, žes mu to řekl,“ zamumlal Neville a upřeně blonďáka pozoroval a čekal na jeho reakci.
„Jak to vůbec víš, že budeš čelit drakovi?“ zeptal se nakonec.
„Před pár týdny jsem narazil na jejich klece. To byl další den plný zábavy,“ dodal a usmál se šoku na Dracově tváři.
„Aha,“ vydechl jen a nechápal směr, kterým se tenhle rozhovor stočil. „Dobře, tentokrát vyhráváš.“
„To je všechno?“ nakrčil obočí Neville. „Žádné výhružky, že to na něj řekneš? Nic?“ Draco jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„Zrovna na to nemám náladu,“ přiznal.
„Tys ho rozbil, Harry!“ zavtipkoval Neville.
„No jo,“ odvětil pouze Harry, už zase se mu točila hlava. Opravdu předpokládal, že mu Draco začne vyhrožovat. Jen jeho malá část doufala v normální reakci zmijozelského studenta.
„Každopádně mi nemůže vyhrožovat ničím, co o úkolu vím, když to ví i ostatní šampioni. A Brumbál ví, že to víme, kdyby nás chtěl dostat do potíží,“ odůvodnil to i Nevillovi, který se pousmál a přikývl.
„On je pořád tady,“ upozornil na sebe Draco podrážděně.
„Ano, my víme,“ odsekl Neville a díval se na něj, jako by se z něj měl za chvíli vyklubat Fred Weasley, až doteď skrytý pod kouzlem.
„Tak,“ začal Harry, když usoudil, že situace už nemůže být šílenější, a tak by z ní měl aspoň vytřískat, co to půjde. A to znamenalo zjistit, co se s Dracem děje od minulého léta. „Když už jsme zašli tak daleko, mohl bys nám vysvětlit, co přesně se ti stalo?“
„Vtipné,“ okomentoval Draco a nakopl hromadu listí. „To byla jedna z věcí, na které se mě Blaise ráno ptal.“
„Co?“ nestíhal sledovat směr konverzace Neville.
„Co se mnou je,“ vysvětlil Draco. „Dnes ráno jsem měl velice zajímavý rozhovor s některými ze svých spolužáků. Tedy, říkám rozhovor, ale spíš se o mně bavili, když si mysleli, že už jsem odešel do Prasinek.“
„Chtěl by ses s námi o to podělit?“ zeptal se Neville, který stále čekal, že se každou vteřinou vzbudí. Tohle přece musel být sen, ne?
„Ne,“ odpověděl Draco, ale přesto si povzdechl a pokračoval. „Stručně řečeno, celý rozhovor byl o tom, že jsem pošuk. Kdyby nebylo vlivu mého otce, nejspíš by se se mnou nebavili nikdy.“
„Život ve Zmijozelu zní… hnusně,“ okomentoval Neville, když našel slovo, kterým by to popsal.
„Ne všichni ve Zmijozelu jsou bastardi, Longbottome,“ bránil Draco svoji kolej. „Možná se to netýká těch, se kterýma jsem se bavil,“ dodal a snažil se znít nad věcí, ale moc se mu to nedařilo. Zatínal třesoucí se ruce v pěst.
„To vím jistě,“ dodal Harry a usmál se na něj.
„Jak to?“ nechápal Draco.
„Vychoval mě Severus Snape, jestli si vzpomínáš,“ odpověděl Harry, „a je to ten nejlepší muž, jakého znám.“ Zdálo se, že Draca zaskočila přímočarost, s jakou Harry o hlavě zmijozelské koleje mluvil.
„To byl šok,“ přiznal Draco.
„Víš, co byl opravdový šok?“ ucítil Harry konečně šanci. „Ty, ochraňující skupinku mudlů během srpnového útoku Smrtijedů.“ Pokud to bylo možné, Draco zbledl ještě víc, což byl s jeho mimořádně světlou pletí skutečně výkon.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekl po chvíli ohlušujícího ticha.
„To na mě nezkoušej, Malfoyi,“ varoval ho Harry, „byl jsem přímo tam. Víš, kolik námahy mě od začátku školního roku stálo, abych to na tebe nevybalil?“
Draco se otočil a podíval se k Chroptící chýši. Nevěděl, co odpovědět. Projel si rukou vlasy a povzdechl.
„Byly to jenom děti,“ řekl nakonec tak tiše, že ho Harry s Nevillem sotva zaslechli. „Nemám tušení, proč jsem to udělal. Tedy, byli to mudlové. Učili mě, že mudly mám nenávidět, celý život poslouchám, jak jsou podřadnější než my.“ Znovu se na ně podíval, jako by po nich chtěl, aby mu vysvětlili jeho vlastní chování. „V tu chvíli jsem ale dokázal myslet jen na to, že jsou to děti, u Merlina, a umřeli by mi přímo před očima. Prostě jsem zareagoval a utekl. Nevím, proč jsem to udělal,“ opakoval téměř neslyšně.
„Víš, Malfoyi,“ řekl Neville, který nemohl uvěřit tomu, co slyšel, „když pominu fakt, že bys měl být debil, nejsi ani z poloviny tak špatný.“
„To měl být kompliment?“ zeptal se Draco zaskočeně.
„Aspoň tak napůl,“ odvětil Neville. Draco se zasmál, což ho zaskočilo víc, než cokoliv jiného, co z něj dneska vyšlo.
„Proč jsi nám to všechno vůbec řekl?“ zajímal se Harry.
„Nemám tušení,“ přiznal Draco. „Poslední dobou se toho stalo hodně. Tedy, vždyť vás, lidi, ani nemám rád!“ I když se snažil, vůbec to neznělo jako urážka.
„Jistě. Neznáš nás dost dobře na to, abys nás mohl mít rád,“ souhlasil Harry.
„No nic, jdu pryč,“ nevěděl Draco, jak zareagovat na Harryho poslední prohlášení, a odešel, aniž by se na ně ohlédl.
Harry zavolal jeho jméno dřív, než se stihl zamyslet nad tím, co dělá.
„Draco!“
„Co?“ zeptal se jasným hlasem, aniž by se otočil.
„Zítra před obědem budeme s Nevillem v knihovně hledat způsob, jak rozdrtit draka,“ vysvětlil, „takže by ses s námi nenudil.“
„Co to vůbec říkáš, Pottere?“ vyhrkl Draco, zatímco Neville po něm střelil pohledem, ve kterém se zračila stejná otázka.
„Můžeš se stavit a nemít nás rád tam, jestli chceš.“ Draco na chvíli přestal dýchat.
„Proč ne, sakra,“ zavrčel a namířil si to k Prasinkám.
„Víš ty co, ani se nebudu ptát, co se to právě stalo,“ řekl Neville asi o pět minut později, když se konečně vzpamatoval. „To už je za hranicí možného.“
„Souhlas, bráško,“ podíval se na něj Harry.
Během návratu do školy si stále jen znovu a znovu přehrávali rozhovor, do něhož byli zapojeni. Výsledkem ale bylo ještě víc otázek a téměř žádné odpovědi. Mluvili o tom skoro celý den. Později Harry dokonce převyprávěl celý příběh svému tátovi, když se i ten vrátil z Prasinek. Jediné, co mohl Severus dělat, bylo připomenout mu, že ne všechny změny jsou vždy špatné a měl by prostě jen počkat, jak se věci vyjeví.
„Když nad tím přemýšlím,“ řekl Severus, když zvážil vše, co slyšel, „Draco měl v Bradavicích špatný rok, možná to všechno začalo Mistrovstvím světa. Říkal jsi, že vypadal otřeseně, když jsi mu to připomněl.“
„Spíš zmatený vlastním chováním,“ upřesnil Harry, když si znovu vybavil obrázek Malfoye z dnešního rána. „Ale ano, možná i otřeseně.“
„Raději bys měl počkat, co se stane,“ poradil mu Severus.
„Jestli se Draco vůbec ukáže,“ zapochyboval Harry. Severus přikývl.
Během dne se pak Harryho podezření přetavilo v jistotu. Draco se jim vyhýbal, z hodiny lektvarů vystřelil jako šipka, sotva skončila. Dokonce se ani po večeři nezdržel u zmijozelského stolu. Proto bylo naprostým překvapením, když se o hodinu a půl později objevil vedle Harryho, který seděl v knihovně.
„Nekomentuj to,“ zahučel a vytáhl kus čistého pergamenu a brk. Neville s Harrym se stejně k řeči neměli, zůstali jen němě zírat. Nakonec si Draco povzdechl a ještě jednou promluvil.
„Tak řeknete mi, na čem děláte, nebo vážně čekáte, že strávím celou hodinu tím, že tu budu sedět a nemít vás rád?“ Harry zatřepal hlavou a podal Dracovi knihu, v níž našli ledové kouzlo. Stejně jako Neville si později odmítal přiznat, že měl chuť se téhle poznámce zasmát.
„Tohle bych rád použil,“ zašeptal Harry, když si všiml, že je pozoruje několik nebelvírských studentů ze šestého ročníku, kteří seděli o pár stolů dál. Vzhledem k tomu, že se jednalo o studenty, kteří mu ještě loni nevěnovali ani pohled, rozhodl se nezabývat se jejich reakcí. „Nejspíš skončím u použití bodací kletby na drakovo oko, ale…“
„Ale chtěl bys to provést honosněji?“ zajímal se Draco a oba chlapci si vyměnili zmatený pohled.
„V podstatě,“ odsouhlasil Neville.
„Chápu,“ zaměřil se Draco znovu na knihu, „čeho přesně chceš tímhle kouzlem dosáhnout?“
„Zamrznutí draka?“ nadhodil Harry a čekal na jeho reakci. Draco nezklamal.
„Zbláznil ses?“ vyhrkl a oči se mu rozšířily poznáním. „Nebo spíš máš chuť zemřít? I kdyby se ti nějakým zázrakem povedlo zmrazit celého draka, odpadneš vyčerpáním a až led roztaje, a to si piš, že roztaje, skončíš jako jeho svačina.“
„Pšššt,“ ozvala se madam Pinceová kriticky. Draco po ní střelil škaredým pohledem, ale přesto ztišil hlas.
„Já vím,“ přiznal Harry, „ale je to prostě lákavé.“
„Takže ho chcete znehybnit za pomoci ledu?“ ujistil se ještě Draco.
„No, jo,“ řekl Neville, „magický led proti magickému ohni. To dává smysl.“
„Ani ne,“ odvětil Draco spíš sám k sobě.
„Proč ne?“ díval se na něj Harry se zájmem.
V téhle chvíli bylo o Dracovi těžké přemýšlet jako o otravném zmijozelském princátku, které znal. Přesto ale nemohl úplně zapomenout na to, jak Nevilla trápil. Byli ve slepé uličce, mohlo se stát cokoliv.
„Oheň v drakově srdci je sedmkrát silnější než jakýkoliv jiný magický oheň. Led v jeho hrudi roztaje sedmkrát rychleji, takže se drak velice brzy bude moct zase hýbat.“ Harry s Nevillem na něj chvíli jen bezvýrazně zírali. „Když jsem zjistil, že Draco je latinsky drak, chtěl jsem o dracích vědět naprosto všechno,“ vysvětlil zmijozelský student s protočením očí.
„Aha,“ přikývl Harry.
„A jak jsi vůbec chtěl draka znehybnit, abys to kouzlo mohl seslat?“ zeptal se Draco.
„Dočasné svázání,“ odpověděl Harry. „Prakticky použít cokoliv v mém okolí, abych ho udržel nehybného na tak dlouho, jak bude potřeba.“
„No nazdar,“ reagoval Draco a znovu se sklonil k poznámkám.
„Problémem je,“ zapojil se do konverzace i Neville, „že nevíme, jaké jeho okolí bude.“
„Kde byly ty klece, které jsi viděl?“ zeptal se Draco.
„V lese. Ale tam se bude úkol odehrávat jen v případě, že jsou soudci sebevrazi.“
„Jestli jsou sadisti,“ usoudil Draco po chvíli, „nechají vás bojovat na kamenném terénu, který dává drakům výhodu.“
„Neřekl bych, že jsou sadisti,“ zašeptal Harry, „ale cílem je udělat nám to tak těžké, jak jen to jde.“
„Takže kamenný terén?“ ujišťoval se Neville.
„To je výhoda,“ souhlasil Harry.
Na chvíli se zamysleli, než Draco znovu promluvil.
„Víte, připomíná mi to pohádku, kterou mi vyprávěla babička.“ Oba chlapci se na něj nechápavě podívali.
„Jak?“ ptal se Harry.
„No… lepší bude, když vám řeknu tu pohádku,“ zamumlal Draco, protřel si krk a zrudnul. Nejspíš to řekl nahlas, aniž by to měl v úmyslu, uvědomil si Harry.
„Jistě,“ souhlasil Neville, když si všiml jeho rozpaků.
„Bylo, nebylo, v jednom království žil král, který měl dva syny. Když přišel jeho čas a starý král poznal, že se jeho dny blíží ke konci, zavolal si svoje syny a řekl jim, ať si z jeho stájí vezmou dva koně a jedou k severní hranici království. Ten, který si vybere koně, jenž tam dojde poslední, získá trůn,“ vyprávěl Draco.
„A co to s tím má společného?“
„Sklapni a poslouchej, Longbottome!“ štěkl.
„No dobře,“ ustoupil hnědooký chlapec, „doufám ale, že to bude mít nějakou pointu.“
„Oba princové udělali, jak jim přikázal,“ pokračoval Draco bez ohledu na Nevillovo přerušení, „a tak začal jejich závod. Jeli tak pomalu, jak jen to bylo možné. O pár dní později projížděli kolem starého muže, který nedokázal zabránit své zvědavosti a zeptal se jich, kam jedou. Princové mu to vysvětlili, starý muž se zasmál a poukázal na to, co bylo zřejmé. Moji princové, řekl, kdybyste každý jeli na koni svého bratra, bylo by to vyřešeno.“
„Takže říkáš,“ začal Harry, „že se na to díváme ze špatného úhlu?“ Draco přikývl.
„A tos to nemohl říct rovnou?“ nechápal Neville a zmijozelský chlapec zrudl.
„Chtěl jsem, ale ten příběh s tím souvisí!“ Neville protočil oči v sloup, zatímco Harry je pobídl, aby se ztišili, pořád byli v knihovně.
„Cos chtěl říct?“ zeptal se pak Draca.
„Jen mi dává větší smysl využít terén, než se snažit svázat draka ledem.“ Harry už ale neposlouchal. Nejdřív si v duchu nadal do hlupáků a pak se začal přehrabovat v hromadě knih vedle sebe, než ze třetí hromady vytáhl jednu mimořádně starou. Neville musel vyskočit, aby zachytil padající knihy, ale Harry už otvíral svůj úlovek.
„Jsem pitomec,“ zamumlal a zuřivě listoval stránkami. „Bylo to tady celou dobu. Dokonce jsi na to ukázal, Neve!“
„Opravdu?“ nechápal Neville.
„Ukázal na co?“ žádal Draco o vysvětlení Nevilla. Ten jen pokrčil rameny.
„Podívejte!“ našel Harry nakonec tu správnou stránku a postrčil ji k nim. Zanedlouho se na jejich tvářích rozlilo poznání.
„No, to každopádně okázalé je,“ zamumlal Draco otupěle.
„A taky pěkně šílený, nezapomeň říct,“ dodal Neville a Draco jeho slova potvrdil přikývnutím.
„A protože to nevyžaduje něco zmrazit, ani nic vytvořit jen tak ze vzduchu, je to mnohem lepší než mrazící kouzlo,“ zašeptal Harry vzrušeně. „Copak to nevidíte?“ Neville rezignovaně přikývl, bylo mu jasné, že teď už se toho Harry nevzdá. Přesto to bylo pěkně bláznivé.
„Jak to kouzlo ale chceš trénovat?“ zeptal se Draco a sám se divil, proč to dělá. Ten plán byl šílený, a stejně tak Harry, pokud mohl soudit.
„Nezanechá za sebou žádnou stopu, takže pozemky za hradem budou ideální. Samozřejmě dost daleko od Hagridovy boudy a od klecí,“ vyjádřil Harry hlasitě plán, který se mu hned tvořil v hlavě. „A samozřejmě to nemůžu dělat za denního světla.“ Neville přikývl. Na chvíli vypadal skepticky, ale pak se otočil k Dracovi, který stále zmateně zíral na Harryho.
„Řekni mi, Malfoyi, jak moc je ti proti srsti být venku po večerce?“
„Já jsem tady ten ze Zmijozelu, Longbottome! To já bych se na to měl ptát tebe!“ odvětil Draco a snažil se znít uraženě. Přesto se mírně usmíval, takže Neville usoudil, že mu to nevadí.
Několik dalších dní se vždy vyplížili ven pod Harryho neviditelným pláštěm – Draco byl stejně ohromený pláštěm, plížením se ven, i tím, že je do toho on sám také zahrnut – dokud si Harry nebyl jistý, že kouzlo dokonale ovládá. Až v noci před prvním úkolem zůstali ve svých ložnicích. Harry by rozhodně neusnul, nebýt Severusova uklidňujícího lektvaru. Zelenooký čaroděj ho téměř odmítal vypít, aby nezaspal úkol, dokud ho Mistr lektvarů neujistil, že on sám si ten samý lektvar bere už týden, aby zklidnil svoje nervy, a i tak se každý den budí v pořádku.
Severuse nesmírně zajímalo, jakého pokroku Harry dosáhl ve vztahu s Dracem Malfoyem – i když od neděle nemluvili o ničem jiném kromě úkolu, blonďák už se víceméně vyhýbal tomu, aby se Nevillovi posmíval. Přesto to teď nebyla záležitost číslo jedna v žebříčku jejich priorit.
Ráno dvacátého čtvrtého listopadu bylo slunečné a chladné. Šampioni se sešli hned po obědě u vchodu do hradu. Neville se na Harryho povzbudivě usmál a ujistil ho, že ho bude povzbuzovat, co nejhlasitěji dovede. Dokonce i Draco na něj kývl, když procházel kolem, a usmál se na něj, než si uvědomil, kde je.
Opustili síň za hlasitého potlesku a přímo před branou na ně čekali tři ředitelé a Severus, který svého syna před zahájením úkolu odmítal opustit.
„Budeš skvělý, Harry,“ zašeptal a položil mu ruku na rameno, „vím, že ano.“ Harry krátce přikývl a následoval zbytek šampionů na pozemky. Už z dálky viděl, že na nich došlo ke změnám. Před nimi stála veliká aréna, která tam vyrostla přes noc. A nebyla prázdná. Ze vzduchu trčely skály a už z dálky je vítal řev naznačující, čemu se hodlají postavit. Fleur se na něj otočila s obavami ve tvářích. Věnoval jí povzbudivý úsměv, který mu po chvíli zaváhání oplatila.
Ludo Pytloun už na ně čekal před vchodem do stanu určeného pro šampiony, který byl postaven hned u vstupu do arény, a usmíval se mnohem zářivěji, než Harry považoval v dané situaci za vhodné. Zase měl na sobě starý famfrpálový dres.
„Tak, teď když jsme tu všichni, je čas zasvětit vás do situace!“ spustil rozjařeně. „Než se publikum usadí na svoje místa, dám vám tenhle váček,“ poukázal na malý pytlík z fialového hedvábí, „ze kterého si každý z vás vybere malý model věci, které se pak postaví. Máme tady různé – ehm – varianty.“ No tak dělej, proletělo Harrymu hlavou, zatímco Pytloun pokračoval svým veselým hlasem. „A také vám musím říct ještě něco dalšího… á, ano… vaším úkolem je sebrat zlaté vejce.“ Harry se zmateně rozhlédl kolem sebe. Vypadalo to, že o nějakém vejci nikdo nic neví, a tak jen přikývl stejně jako ostatní šampioni.
Severus mu znovu položil ruku na rameno a on se ihned cítil o něco silnější. Nebyl v tom sám. Netrvalo dlouho a Harry uslyšel stovky nohou procházející kolem stanu a směřující do arény. Severus a tři ředitelové škol byli požádáni, aby odešli. Mistr lektvarů svého syna pevně objal, aniž by se staral o to, kdo je uvidí. Harry mu zamával s úsměvem na tváři. Adrian na ně zíral ze svého rohu, ale Harrymu to bylo jedno. Přístup jeho bratra se ještě zhoršil, když Harryho a Nevilla viděl bavit se s Dracem v knihovně. Dosáhli smutného bodu, kdy ho jeho předpokládaný nepřítel povzbuzoval víc, než jeho vlastní dvojče. Harry už se to nenamáhal ani komentovat.
Včera v noci za ním konečně přišli Lily a James a chtěli vědět, jestli se s ním Adrian nepodělil o to, co mu poradili, aby udělal. Cítil se špatně, když jim musel přiznat, že s ním víc jak tři týdny nemluvil. I tak je ale ujistil, že mu Remus se Siriusem jistě pomohli vymyslet strategii, aby přestali šílet.
Pytloun jim konečně nabídl pytlík, který jim předtím ukázal. Jako první dovnitř zabořila ruku Fleur a vytáhla miniaturu, kterou Harry identifikoval jako velšského zeleného draka, s číslem dvě kolem krku. Jako další přišel na řadu Krum, nejstarší ze zbývajících tří šampionů. Jeho drakem byl čínský ohniváč s číslem tři. Harry vydechl úlevou. Ohniváč byl drakem, který dokázal produkovat oheň o opravdu vysokých teplotách, což by jeho plánu příliš nepomohlo. Potom losoval Adrian. Jeho drakem byl švédský krátkonosý s číslem jedna. Hnědooký čaroděj zbledl, když uviděl číslo, a Harry by dal cokoliv, aby si s ním v tu chvíli mohl prohodit místo. On dostal maďarského trnoocasého draka s číslem čtyři. Co si pamatoval, jednalo se o středně velkého draka. Jeho plán by tak mohl vyjít. Snažil se ignorovat fakt, že si vytáhl draka ze všech nejnebezpečnějšího.
Když Pytloun odešel, ve stanu se rozhostilo naprosté ticho. Harry si v mysli stále dokola opakoval, co udělá. Byl si jistý, že to kouzlo už nikdy z hlavy nedostane. Pak zavolali Adrianovo jméno. Chlapec hlasitě polkl a přistoupil k východu, přičemž si narovnal rudý hábit, který s Harrym dostali.
„Adriane!“ zavolal Harry těsně před tím, než vystoupil ven. Adrian se zarazil, ale neotočil se. „Dávej na sebe pozor. Hodně štěstí.“ Jen krátce kývl na znamení, že ho slyšel, a odešel.
Po první vlně potlesku si byl Harry jistý, že by obětoval všechno svoje zlato, kdyby mohl vidět, jak se Adrianovi daří. Slyšel Pytlounův komentář, ale ten všechno akorát zhoršoval. Když se zvenku ozval kolektivní jekot, málem vyběhl rovnou do arény. Po tom, co se zdálo jako věčnost, se ozvala bouře potlesku a Harry se konečně mohl zase volně nadechnout. Sotva si všiml, že Fleur a Krum opouštějí stan, i když si byl jistý, že jim aspoň pokynul, když šli.
Postavil se a chodil sem a tam po stanu, čekal, až zavolají i jeho jméno. Turnaj nikdy nebyl tak reálný jako právě v tuto chvíli. Konečně se jeho jméno ozvalo a on vstoupil do arény.
Mezitím seděl Neville v hledišti a čekal, až se objeví jeho bratr. Osud byl zase jednou pěkně krutý, když šel až jako poslední. Upřímně doufal, že Severus to čekání přežije. Vypadalo to, že každou chvílí omdlí.
Okolo sebe měl Weasleyovy, Ginny a její havraspárskou kamarádku Lenku Láskorádovou. Nepředvídatelnou dívku, která ale měla ty nejkrásnější modré oči, jaké kdy viděl. Zatřásl hlavou, aby podobné myšlenky zahnal. Ani by si nevšiml, že si Draco sedl vedle něj, kdyby na to Ron hlasitě neupozornil.
„Co tady děláš, Malfoyi?“ vyštěkl, čímž k sobě přitáhl Nevillovu pozornost.
„Sleduju úkol, Weasleyi. A teď drž hubu, jestli to dokážeš.“ Ignoroval Ronovu pobouřenou reakci a očima bloudil po prázdné aréně. Neville se usmál, než obrátil svou pozornost k Pytlounovi, který hlasitě komentoval, co se dělo.
Adrian šel na řadu jako první a okamžitě se zaměřil na drakovy oči. Na pátý pokus se trefil. Drak zpanikařil a začal slepě mlátit kolem sebe. Ocasem podrazil Adrianovi nohy a ten ztratil rovnováhu. Nakonec se mu ale podařilo postavit se a získat zlaté vejce, o které nakonec šlo. Každý kolem Nevilla hlasitě jásal, s výjimkou Ginny. Chudák holka musí být vyděšená, pomyslel si Neville. Ginny měla obě ruce přitisknuté k ústům a odmítala je sundat. Možná se brání křiku, usoudil Neville.
Potom nastoupila Fleur. Draka se jí podařilo uspat a spíš jen nešťastnou náhodou u toho byla lehce zraněna. Krum se stejně jako Adrian zaměřil na oči, ale k jeho smůle drak podupal část vajec, což mu ztratilo nějaké body. A pak přišla řada na Harryho.
Do arény vtrhl zuřivý černý drak, jehož ostny byly daleko větší než ostny jeho předchůdců.
„Maďarský trnoocasý,“ poznamenal pobledlý Draco vedle něj. Do pekla, problesklo Nevillovi hlavou a cítil, jak i jemu mizí krev z tváří.
Harry vstoupil do arény, aby se postavil drakovi, kterého si vybral. Udělal několik kroků a pozorně si prohlédl terén kolem sebe. Nemohl si přát nic lepšího.
A pak ho uviděl. Byl obrovský, děsivý a rozzuřený. To samozřejmě znamenalo, že na Harryho upřel svoje žluté oči s jasným záměrem hned v okamžiku, kdy vstoupil do arény. Harry se usmál a zvedl hůlku. Teď nebo nikdy.
„Glacies Trabem!“ křikl a namířil hůlkou přímo na drakův čenich. Drak se šokovaně zastavil, když byly jeho čelisti slepeny ledem. Snažil se uvolnit, ale Harryho kouzlo drželo. Znovu zvedl hůlku a polovina drakovy hlavy byla pokryta jiskřivým ledem. Moc dobře věděl, že je otázkou vteřin, než se drak vzpamatuje a z ledu se dostane. Zamířil hůlkou na kameny po drakově levici – opačné straně, než ležela vejce.
„Lactatus Verse!“ A rozpoutalo se peklo.
Z jeho hůlky vyšlehla jasně oranžová orbita a udeřila do země vedle draka, na něhož však neměla žádný efekt. Dokud Harry nepohnul hůlkou. Tohle kouzlo bylo vymyšleno pro kopání tunelů, kde bylo nutné kameny dostávat z cesty. Stejně tak bylo tímhle kouzlem získáváno skřetí zlato. Obvykle ho seslali tři kouzelníci současně, ale pro množství kamenů, se kterými Harry potřeboval manipulovat, si vystačil sám.
Když kouzlo začalo působit, Harry fyzicky cítil, jak se z něj vylévá magie, vstupuje do kamenů a s hlasitým zvukem je taví na horké magma. Bojoval ohněm proti ohni. Magma samozřejmě drakovi neublíží, vždyť v sopkách mívají svoje hnízda. Ale pevný kámen ho udrží nehybného.
Zakroužil hůlkou a magma draka obstoupilo, roztavovalo více a více kamenů, dokud nebylo obří zvíře pohlceno lávovou řekou.
„Cataracta!“ křikl nakonec, z hůlky mu vytryskl silný proud vody, který padal přímo na draka. Celou arénu pohltil dým a Harry měl možnost vlézt rovnou do hnízda. Když pára ustoupila, divákům se naskytl pohled na sochu živého draka a Harryho Pottera držícího zlaté vejce v gestu vítězství.