57. Záhada zlatého vejce

„Myslím, že bychom se raději měli přesunout do hradu,“ namítl Severus. „Harry je unavený.“ Zelenooký čaroděj ta slova potvrdil horlivým přikývnutím. „On i Adrian právě čelili drakovi. Měli by si odpočinout, než se budeme bavit o něčem dalším.“ Harry mu v duchu zatleskal. A když se podíval na Severusovu tvář, věděl, že je v té nabídce něco víc. Když vyslovil slovo „drak“, výrazně zbledl a Harry věděl, že někde na hradě je lahvička s uklidňujícím lektvarem, určená pro jeho tátu.

James Potter netrpělivě přecházel před dveřmi Brumbálovy kanceláře. Ředitel byl uvnitř. Poprosil je, aby společně s Lily, Siriusem a Remusem počkali, dokud nekontaktuje Ministerstvo a nedomluví s nimi detaily přesunu draků zpátky do Rumunska. Draci. Nechtěl na ně ani pomyslet. Kdyby už nikdy v životě neviděl draka, vůbec by se nezlobil.

Byl stejně šokovaný jako ostatní, když se dozvěděl, že jeho synové budou soutěžit v turnaji. Oba byli příliš mladí na to, aby vůbec uvažovali o soutěžení, natož aby byli vybráni jako šampioni. Dokonce, i když Harry sám hodil svoje jméno do Ohnivého poháru, šance, že bude vybrán, byla prakticky nulová. Tak si to aspoň myslel. Nedělal si o ně starosti. A pak si je Brumbál zavolal, aby je informoval, jak nesmírně naivní byli. Stále si pamatoval Liliiny oči, když jim ředitel objasňoval, co se stalo. Byla na hranici paniky a on na tom nebyl o moc lépe.

Další měsíc byl utrpením. Adrian byl neoblomně odhodlaný poradit si s tím sám, odmítal jejich pomoc až do poslední chvíle. Nakonec aspoň dal na Siriusovo a Remusovo popichování a naučil se bodavou kletbu. To bylo něco. Ale předtím, zatímco se snažil Adriana přesvědčit, aby poslouchal a snažil se dohnat některé ministerské oficiály k odpovědnosti, ho jeho bezstarostný přítel uzemnil a vrátil zpátky do reality.

„A co Harry?“ Jamesova utrápená mysl se stále točila kolem otázky, kterou mu jeho přítel položil. Po ní Sirius vyběhl z domu jako bouře a vydal se na Ministerstvo najít Remuse. James se pak zbytek noci snažil přesvědčit Lily, že je rozumné, že mají strach o Adriana. Jejich starší syn byl přece cílem samotného Voldemorta. Pronásledovala ho moc, kterou nikdy nebudou schopni plně pochopit. A čím víc Adrian dospíval, tím agresivněji se jeho magie mohla projevovat. Tak je aspoň Brumbál varoval. Adrian musí být ochráněn. Ale co potom Harry…

„Už můžete jít dál,“ ozval se Albusův hlas z kanceláře a přetrhl tak proud Jamesových myšlenek. S povzdechem následoval svoji ženu dovnitř a posadil se na jednu z židlí, které pro ně Brumbál připravil.

„Co se tam, u všech všudy, stalo?“ zeptal se Remus. Rovnou k věci. Jako vždy. Dobrá otázka, proletělo Jamesovi hlavou. Pořád měl před očima draka a jeho tělo se opět zalilo studeným potem.

„Viděli jste, co Harry udělal?“ zeptal se psí zvěromág a netrpělivě si zajel rukou do vlasů. „Co to říkám, samozřejmě, že viděli. Myslel jsem si, že použije bodací kletbu, ne lávu.“

„Jak dokázal vykouzlit takové kouzlo, Albusi?“ zeptala se Lily nakonec, naprosto zmatená.

„Všichni víme, že Harry je talentovaný mladý muž,“ odpověděl ředitel neurčitě a posadil se za svůj stůl. „Stačí se jen podívat, co všechno už dokázal ve svém tak mladém věku.“

„To nikdo nepopírá,“ zamumlal Remus a zajel hlouběji do křesla.

„Navrhovat košťata a bojovat s draky jsou dvě různé věci!“ prohlásil James. „Vím, že je Harry chytrý. Je to skvělý student a zázrak ve Věštění z čísel. Takže chápu, že ve tvorbě košťat je tak dobrý. Ale souboje? Od kdy umí takhle bojovat?“

„No, není to až tak velké překvapení,“ odtušil Sirius chladně. Díval se na svého přítele stejně jako poslední dva týdny. Jestli se nějaká vlastnost v jejich rodině dědila, byla to tvrdohlavost. Nechtěl dát ale svému vzteku průchod tak snadno.

„Co tím chceš říct, Siriusi?“ zaměřil ředitel pozornost na svého bývalého studenta.

„James i já jsme viděli vzpomínku z událostí v srpnu. Vzpomínáš si, Jamesi?“ zeptal se kousavě. „Útok Smrtijedů? Harry bojoval jako ti nejlepší z nás. Nejspíš té mudlovské rodině zachránil život.“ Ticho, které po tom prohlášení nastalo, bylo ohlušující.

„Musíme uznat,“ přidal se Remus, „že nevíme nic o tom, jak se Harry naučil takhle bojovat. Určitě ne od nás,“ dodal hořce. Moc dobře si pamatoval, jak prosil Jamese a Albuse, aby Harryho na tréninky brali s sebou. Harry byl ale příliš mladý, oni se museli soustředit na trénink jeho bratra. A jsme u toho, pomyslel si vlkodlak. O Harryho životě nevíme nic.

„To bych neřekl,“ namítl Brumbál. Jeho pohled byl zamyšlený. Vzpomínal na ty vzácné okamžiky, kdy se dostal do kontaktu s mladším z Potterových dvojčat. Harry měl schopnost vždy nějakým způsobem ustoupit do pozadí. Na začátku to Brumbál přisuzoval jeho stydlivosti. Možná stejně jako oni chápal, jak důležitý Adrianův trénink je, aby ho udrželi naživu. Teď ale viděl, že se ve svém úsudku mýlil. Harry byl dítě. Jak od něj mohl očekávat tak dospělý přístup ke svému bratrovi?

„Co tím myslíte?“ snažila se Lily poskládat v hlavě všechno, co se během posledních dvou dní stalo.

„My víme, kdo Harryho naučil bojovat. Severus je jedním z nejlepších instruktorů v zemi, na tom se všichni shodneme,“ obrátil se opatrně k Jamesovi a čekal na jeho reakci.

„Takže říkáte, že to byl Snape, kdo mého syna naučil bojovat s draky?“ James nezklamal. Věděl, že Brumbál má pravdu. Koneckonců, viděl Snapea bojovat na vlastní oči.

„No, my jsme to určitě nebyli, ne?“ štěkl Sirius podrážděně.

„Obávám se, že to není to, co jsem chtěl říct,“ přerušil jejich boj ředitel. „Pořád nevíme, jak se Adrian do turnaje dostal. Bez ohledu na to, jak se chlapci předvedli, shodneme se na tom, že do něj vstoupil za specifických podmínek.“ Kdyby měl být upřímný, musel by přiznat, že ho opravdu zaujalo, jak se Harry s drakem vypořádal. Jeho kontrola nad magií byla na chlapce jeho věku opravdu podivuhodná, i když se jednalo o známé kouzlo, jak on sám připomněl. Bylo mistrovsky náročné. Přesto by si o celé záležitosti chtěl napřed popřemýšlet sám. Možná Harry získal část potenciálu svého bratra? Koneckonců, byli dvojčaty!

„Máte samozřejmě pravdu,“ souhlasila Lily a snažila se odklonit téma od Harryho tréninku se Severusem, které jejího manžela tak dráždilo. S každým dalším dnem, s každým dalším detailem, který se naučila o životě svého mladšího syna, si více uvědomovala, jak jí jeho dětství uteklo. Pořád ale nevěděla, jak se s tím vyrovnat. Jak měla zacházet s vlastním synem, kterého sotva znala? Měla by se zaměřit na to, co věděla, a doufat, že jednou, možná, se naučí něco víc o muži, do kterého Harry vyrostl. Ale pořád tu byl Adrian. A pořád byl v nebezpečí. Voldemort byl tam venku a využíval čas, aby povolal svoje stoupence. Měla ke svému staršímu synovi povinnosti. Musí je dodržet.

„Dostal jsem zprávu, že Voldemort možná opustil svůj dosavadní úkryt…“ začal Albus, zatímco Remus se Siriusem si vyměnili smutný pohled. Některé zvyky je těžké porušit, pomyslel si Remus a snažil se soustředit na další rozhovor. Adrian byl v nebezpečí, to byla pravda. Ale Harry by neměl být takhle odsouván na okraj. Bylo to chytrý a milý chlapec, který si takovéhle zacházení nezasloužil. Teď už viděl, jak ho všechno tohle ovlivňovalo. Na svůj věk byl až příliš dospělý, plný frustrace a vzteku, na který měl plné právo. Přesto projevoval obrovský kus trpělivosti. Až ho vyprovokují až k její hranici, těžko říct, co udělá. Potterova rodina z toho ale určitě nevyjde nenarušená. Když se Harry rozhodne pro čistý řez, odejde a už nikdy se neohlédne zpátky. To ale Remus nechtěl. A když se podíval na Siriuse, bylo mu jasné, že myšlenky jeho přítele se ubírají stejným směrem.

Chtěl Harryho lépe poznat. Chlapce, který zapříčinil revoluci v průmyslu košťat. Mladého muže, který ho navštívil v kanceláři se šálkem horké čokolády, když nastal úplněk. Z jeho života už mu nic neuteče.

Zatímco jejich rozhovor pokračoval, Harry s Adrianem se vraceli do společenské místnosti s vejcem pod paží a živě zabraní do debaty se svými spolužáky. Neville kráčel vedle svého bratra, s rukou kolem jeho ramen, a smál se něčemu, co prohlásil Lee. Ron pak procházel každé představení toho dne. Vypadalo to, že vidět svého nejlepšího přítele čelit drakovi, v něm konečně utvrdilo přesvědčení, že někdo opravdu hodil Adrianovo jméno do poháru. Že to trvalo, pomyslel si Harry pobaveně.

„A nezranilo to toho draka nebo tak něco?“ zeptal se Ron a čekal na Harryho reakci.

„Draci staví hnízda uvnitř sopek, Rone,“ vysvětlil zelenooký čaroděj s úsměvem. „Myslím, že tenhle drak byl spíš překvapený. Nezávidím ale tvému bratrovi. Drak vypadal pěkně rozzuřeně, když ho vyváděli z arény.“

„Byla sranda to pozorovat,“ zasmál se Neville.

„Charlie říkal, že Alma je vždycky trochu trhlá,“ řekla Ginny a zavrtěla hlavou nad bratrovým popisem draka vyššího než dům.

„Alma?“ vyhrkl Harry a nevěřícně na Ginny zíral, jako by jí právě narostl ocas. „Ten drak má jméno?“

„Samozřejmě, že má,“ ušklíbla se. „Každý drak v útulku má jméno. Vy všichni jste bojovali se samicemi, které právě nakladly vejce.“ Podrážděně zavrtěla hlavou. „Zajímalo by mě, co si Ministerstvo myslelo! Čelit dospělému drakovi je i tak dost nebezpečné. Ale ne, proč nezvolit zuřící matky chránící svá vejce. To bude lepší.“

„Nemůžu uvěřit, že to udělali,“ protřel si Harry unaveně oči.

Ginny tomu na jednu stranu taky nemohla uvěřit. Stálo ji všechny síly, aby se nesnažila draky zastavit. Samozřejmě si nebyla jistá, jestli by to vůbec dokázala. Ale matky chránící svoje mladé? To byla doutnající bomba. Charlie byl přesvědčený, že se stal skutečný zázrak, když nikdo nebyl vážně zraněn. Z toho mála, co Ginny o dracích věděla, s ním souhlasila.

„Zuřící matky každého druhu jsou děsivé, kámo,“ prohlásil Fred a jeho dvojče zuřivě přikyvovalo.

„Bláznivé potvory,“ zamumlal Harry a stále dumal nad tím, jak někdo něco takového může vymyslet, než jeho pozornost upoutala osamělá postava na druhé straně síně, směřující do sklepení. „Doženu vás, jo?“ řekl nahlas a podíval se na Nevilla. Ten chvíli nechápal, ale pak si postavy také všiml.

„Samozřejmě,“ odpověděl pak a otočil se ke skupině nebelvírských. „Co byste řekli na malou odbočku do kuchyně?“ zeptal se a hlasitý povyk jeho spolužáků ho ujistil, že efektivně odvedl pozornost od Harryho. Ten se usmál a rozběhl se za zmijozelským chlapcem, který už mu skoro zmizel z dohledu.

„Hej, Draco,“ zavolal a překvapené pohledy zmijozelských ho doprovázely až k blonďákovi. „Počkej.“ Draco se otočil a překvapeně se na něj díval.

„Ano, Harry?“ zeptal se a jeho oči se rozšířily, když se zelenooký chlapec usmál.

„Jen jsem ti chtěl poděkovat,“ usmál se Harry ještě víc, když viděl Dracův vyjevený výraz. „Pomohl jsi mi. Hodně jsi mi pomohl.“

„Já…“ zarazil se, než zatřásl hlavou, „to nestojí za řeč.“

„No buď to,“ odvětil Harry, „nebo bych se tě mohl zeptat, jestli mi nechceš pomoct i s něčím dalším.“

„O co jde?“ snažil se přijít na to, jestli si z něj Harry dělá legraci nebo ne.

„Je to prosté, opravdu,“ řekl Harry a zvedl vejce, které stále držel v rukou.

„Víš, dobře vím, co tohle je,“ přiznal se Harry. Když pomáhal Severusovi s vlkodlačím lektvarem, dostal se ke všem druhům přísad. Slzy jezerních lidí byly velice dobrým léčivým nástrojem, a tak si o nich ledacos nastudoval. V článcích o nich bylo zmíněno i vejce, dokonce doprovázené obrázky. Bylo jasné, že tohle vejce je umělé, ale Harry udělal chybu a pod Nevillovým naléháním ho otevřel. Jekot, který z něj vycházel, přesahoval veškerou jeho představivost.

„Tak proč potřebuješ moji pomoc?“ nechápal blonďatý chlapec.

„Nemám tušení, k čemu to je,“ vyhrkl Harry. Kolem nich se pomalu začali shromažďovat zmijozelští studenti, kteří si neobvyklou dvojici s nelibostí zkoumavě prohlíželi. „Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat.“ Draco několikrát zamrkal, než se pousmál.

„Dobře, jistě,“ řekl a Harry mu úsměv oplatil.

„Tak třeba zítra? Po večeři?“ Draco přikývl na znamení souhlasu. „Skvěle!“ vyhrkl Harry. „S Nevillem na tebe počkáme před Velkou síní hned, jak dojíme.“

„Budu tam,“ přikývl znovu Draco.

„Samozřejmě, že budeš,“ ozval se za nimi Severusův hlas, až oba leknutím poskočili. Vůbec ho neviděli přicházet. Mistr lektvarů se na ně oba jasně usmíval. „Deset bodů každému z vás za mezikolejní spolupráci.“ S těmi slovy je přešel. Harry se zasmál a Draco jen zalapal po dechu.

„Takže zítra,“ uzavřel Harry a popřál Dracovi dobrou noc. Zmijozel jen kývl, jako by ani nemohl uvěřit tomu, co se právě dělo.

Harry se pak vydal do společenské místnosti tak rychle, jak jen mohl. Byl unavený a hladový a věděl, že v nebelvírské věži na něj čeká menší hostina i postel. Nebyl zklamaný. Když vešel dovnitř, hlasité ovace mu oznámily, že oslava už začala. S jediným narušením, které měl na svědomí Adrian, který krátce po půlnoci otevřel vejce, uběhla noc krásně.

Druhý den se Harry probudil dobře odpočatý a akorát tak k obědu. Sebral ze země svoji brašnu, vyndal všechny knihy a dal do ní zlaté vejce. Pak ještě probudil Nevilla – po týdnu, kdy každou noc spali sotva tři hodiny, si spánek oba zasloužili. Jak kráčeli chodbou, všichni studenti na něj vyjeveně zírali, bez ohledu na kolejní příslušnost. Chodbami se nesl šepot o jeho boji s drakem.

„Jestli to takhle půjde dál,“ ušklíbl se Neville, když se k nim donesly drby o tom, jak drak na následky zranění zemřel – očividně kamarád kamaráda viděl mrtvého draka na vlastní oči, „za týden už budou všichni vědět, že se přemáháním draků vlastně živíš týden co týden.“

„No co bys na to řekl,“ protočil Harry hravě oči v sloup. Kdyby nebylo Nevilla a jeho přístupu, nejspíš už by se z těch drbů zbláznil. Nevillův dobře cílený sarkasmus mu ale umožnil dělat si z nich legraci.

„Slušně bych je upozornil, že draky lovíš jen každý druhý týden,“ pronesl vážně a Harry se rozesmál. „Ale vážně, musíš přece čas od času i studovat, když máš takové známky.“

„To samozřejmě dává smysl,“ souhlasil Harry, když vešli do Velké síně. V jediném okamžiku studentstvo umlklo a vzápětí se rozbouřila nová vlna šepotu.

„Ahoj drby o lovení draků,“ zašeptal Neville, když mířili k nebelvírskému stolu a šťastně se smáli.

Rychle se najedli a kradmými pohledy stále bloudili k Harryho tašce. Harry se Nevillovi svěřil se svým podezřením ohledně vejce i s tím, že Draco mu slíbil svoji pomoc. I když byl sotva den po prvním úkolu, Harry chtěl mít co nejdříve vodítko k tomu druhému. Rozloučili se se svými spolužáky a ve spěchu se vydali pryč.

„Kam jdete?“ zastavil je podezřívavě Adrian.

„Mám určité zlaté vejce, na kterém chci pracovat, Adriane,“ usmál se Harry zářivě.

„Ale vždyť první úkol byl teprve včera!“ stěžoval si starší z dvojčat a usilovně se snažil nemyslet na draka, jemuž čelil.

„Ano, a my máme vodítko ke druhému,“ potvrdil zelenooký čaroděj. „Docela vzrušující, ne?“ S těmi slovy se otočil a odešel z místnosti s Nevillem v závěsu.

„Tvůj brácha je blázen!“ Slyšeli za sebou ještě Rona. „Geniální, ale blázen.“

Oba se ještě smáli, když za sebou zavírali dveře. K jejich překvapení už tam na ně Draco čekal.

„Perfektní načasování!“ vyhrkl Harry a s očekáváním si zmijozelského studenta prohlížel. Draco ale jeho nadšení nesdílel.

„Dobře, Malfoyi, co se stalo?“ zeptal se Neville, když zaznamenal jeho náladu.

„Můj otec se stal,“ zamumlal Draco. Harry si všiml, že v ruce drží kus pergamenu. Soudě podle elegantního písma nebylo těžké si domyslet, od koho mu dopis přišel.

„Špatné zprávy?“ zeptal se Harry a doufal v zápornou odpověď. Ne, že by se staral o Dracovy rodiče, ale chlapec samotný začínal dokazovat, že je v něm mnohem víc, než si mysleli. Ale bez ohledu na to, žádné rodině nepřál trápení.

„Vlastně novinky,“ povzdechl si Draco.

„Nechápu,“ přiznal Neville s pohledem upřeným na dopis. „Ale jestli to nechceš vysvětlovat, tak je to v poho…“

„Ne, to jen…“ zarazil ho Draco a poprvé se na oba Nebelvíry podíval. „Otec mi vždycky rád říkal, co mám se svým životem dělat. A doneslo se k němu, že jsem byl… hm… jak to píše,“ sklonil se k dopisu a očima chvíli bloudil v textu, aby našel přesná slova, která jeho otec použil. „Jo, tady je to. Řekl, že jsem byl, cituji, viděn s lidmi, kteří jsou názorným opakem lidí, mezi kterýmiž bych se měl realizovat.“ Jeho prohlášení následovalo ticho a Draco si znovu povzdechl, připraven říct jim, aby na to zapomněli. Jako to říkal vždycky.

A pak se Harry s Nevillem začali smát. 

„Mluví stejně, jako píše?“ zeptal se Harry a Neville sípal, jak se snažil popadnout dech. „U Merlina!“ snažil se Harry ovládnout svůj hlas, ale pak ho ovládl další záchvat smíchu. Draco se na ně napřed šokovaně díval, pak ho ale jejich smích taky nakazil a on se k nim přidal.

„Víte, nikdy mě vlastně nenapadlo přemýšlet nad tím, jak to zní,“ přiznal.

„Víš, že nemusíš dělat všechno, co řekne, že jo?“ ujišťoval se Neville.

„Vím,“ souhlasil Draco. „Ale… zvykl jsem si na to, hádám. A taky bych byl radši, kdyby na mě nenasadil ostatní zmijozelské, aby mě špehovali. Jo, udělal by to,“ dodal, když viděl nevěřící výrazy na jejich tvářích. „Poslal by dopis nebo dva jejich rodičům, ti by napsali jim a skončil bych s bandou špehů za zadkem.“

„To je…“ začal Harry, ale brzy přestal. Nenacházel slova, která by to správně vystihovala.

„Já vím,“ přikývl Draco. Nebylo třeba, aby Harry větu dokončil.

„Takže ti udělá ze života peklo, když se budeš bavit s námi?“ díval se na něj zamyšleně Neville. Netušil, jak můžou rodiče svému dítěti udělat něco takového. I když byla jeho babička přísná, nikdy nezasahovala do jeho výběru přátel. Jasně, dala mu najevo, co by se jí líbilo, ale jeho volby akceptovala.

„V podstatě,“ přiznal Draco.

„A co kdybys ty sledoval nás?“ zeptal se Harry po chvíli přemýšlení s úšklebkem na rtech.

„Cože?“ nechápal blonďák a pohledem hledal pomoc u Nevilla. Ten jen udělal gesto „vydrž“. Draco se tedy držel jeho rady a oba čekali, až to Harry vysvětlí.

„Jsem Adrianův bratr,“ řekl. „A poslední dobou se chovám opravdu divně. Možná jsi to už zjistil. Možná věříš, že v dlouhém období mi prospívá, když se držím dál od své rodiny?“

„To jsem tím… oh,“ začal Draco protestovat, když si všiml Harryho prohnaného úsměvu. „Jak to, že nejsi ve Zmijozelu?“

„Myslím, že jsem někdy příliš horkokrevný pro lstivou kolej,“ pokrčil Harry rameny. „Mám svoje chvilky.“

„To teda jo,“ zamumlal Neville a s pyšným zábleskem v očích se podíval na svého bratra.

„Troufám si říct, že otec bude potěšen takovou iniciativou. Hned dnes v noci mu napíšu a dám mu o tom vědět,“ usmál se jasně Draco.

„Skvěle!“ promnul si Neville dlaně. „Vrhneme se teď už konečně na to vejce?“

Bylo jasné, že vejce nemůžou zkoumat v knihovně. Jeho pronikavý křik by jim tam zajistil doživotní zákaz vstupu. Po zvážení – a určité neochotě – se tak objevili v koupelně Ufňukané Uršuly.

„Skvělé místo,“ zamumlal Draco a rozhlédl se kolem sebe po špinavých stěnách a trvale zatopené podlaze. Ufňukaná Uršula, která ten komentář zaslechla, zakvílela a skočila do svého záchodku. „A klidné,“ dodal Draco, přičemž zatřásl hlavou, aby se jejího obrazu zbavil.

„Tak,“ začal Neville, když Harry vytáhl vejce z tašky, „poslechněme si ho.“ Byl skoro zázrak, že křik vejce nerozbil žádná zrcadla v Uršulině svatyni.

„Jediným závěrem zatím je,“ začal Draco, když si promnul spánky, „že musíš dokončit druhý úkol dřív, než ti vybuchne hlava.“

„Souhlasím. Myslím, že jsem částečně ohluchl,“ přidal se Neville a díval se na vejce s čirou nenávistí.

„No tak, zamysleme se,“ položil Harry opatrně vejce na zem, jako by sebemenší chybný pohyb mohl vyvolat novou explozi. „Tohle je vejce mořské panny.“

„Cože?“ zadíval se Draco na vejce s nově obnoveným zájmem.

„No,“ začal Harry, „o mořských pannách jsem něco málo četl. Jejich vejce vypadají nějak takhle, i když samozřejmě nejsou zlatá.“

„A taky na tebe tak řvou?“ ušklíbl se Neville.

„Ne, ale jezerní lidé na souši asi ano,“ odpověděl Harry.

„Chceš říct, že jezerní lidé zní takhle?“ nechápal Draco. „Myslel jsem, že jejich hlasy jsou krásné, mají přece lákat lodě do hlubin.“

„Pod vodou ano,“ řekl Harry a se zamyšleným pohledem se díval na vejce.

„Cože?“

„Jejich hlasy jsou krásné, když jsou pod vodou. Nemám tušení, jak zní na souši,“ přiznal. To v knihách nevyčetl.

„Tak to vejce otevřme pod vodou,“ řekl Draco a otočil kohoutkem u jednoho z umyvadel.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Neville a čekal, až se umyvadlo zcela naplní. Stačilo to, aby se do něj ponořilo celé vejce.

„Díky,“ vypnul Draco vodu a Harry k umyvadlu přistoupil s vejcem.

„Jdeme na to,“ řekl, vyhrnul si rukávy a ponořil vejce do vody. Opatrně ho otevřel a připravil se na další vlnu jekotu, která ale nepřišla. Místo toho se z vody ozval jasný hlas a místnost naplnila píseň.

Přijď za námi v ten náš modrý svět,

nad zemí náš zpěv neslyšet,

a věz, že nám teď propadlo,

oč v životě jsi nejvíc stál.

Máš hodinu jen krátký čas,

abys to získal zpátky zas,

pak ti však černé zrcadlo řekne:

je marné hledat dál.

„Co to znamená?“ vyhrkl Neville, zatímco píseň začala znovu od začátku.

„No,“ začal Harry a pozorně naslouchal slovům, „asi budu muset jít někam, kde zpívají jezerní lidé, takže někam pod vodu, a hledat něco, co mi vzali.“

„A budeš na to mít jen hodinu,“ dodal Draco.

„Za námi v ten modrý svět…“ mumlal si Neville slova písně. „Myslíš, že vás vezmou na otevřené moře?“

„To si nemyslím,“ odpověděl Draco. „Všechny úkoly by se měly konat na pozemcích hostující školy.“

„U Merlina, to ne!“ vyhrkl Harry, zavřel vejce a o krok ustoupil.

„Co?“ zanotovali chlapci společně, překvapení jeho výbuchem.

„Kolik myslíte, že je jezerních lidí v jezeře?“ zeptal se Harry, jehož mysl už se zabývala představami obřích chobotnic a bezedných hlubin.