59. Ples

09.10.2016 21:09

 

 

„Budeš si pískat celou cestu do knihovny?“ zeptal se Draco Nevilla, když procházeli téměř prázdnou bradavickou chodbou. Většina studentů byla teď, když skončila škola, venku a užívala si sněhové nadílky. Harry se však stále zaměstnával zlatým vejcem a každou alternativou, která by mu mohla, jak sám říkal, „zabránit dokončit druhý úkol a něčím lepším, než je bublina vzduchu.“ Výsledkem bylo, že Harry, Neville a jejich nečekaný – opravdu to můžou říct? - přítel zase jednou mířili do knihovny.

 

„Myslím, že jo,“ odpověděl Neville a bláznivě se zakřenil. „Prázdninová nálada, chápeš.“

„Takže Lenka přináší prázdninovou náladu?“ ušklíbl se Draco. Místo odpovědi se Nevillův úsměv ještě rozšířil.

„Ale no tak,“ nedal se nakonec připravit o svoji dobrou náladu. „Na troše prázdninového ducha není nic špatného! A ano, nebudu popírat, že jistá havraspárka má s mojí náladou co dočinění. Chcete se mi za to smát?“ povytáhl obočí.

„Ne. Já mám rande s holkou, která má jedinečnou schopnost mluvit hodiny a hodiny o sobě a skoro u toho nedýchat. Ale jo, tvoje rande bude asi taky fajn.“ Jeho prohlášení následovala vlna smíchu, která je doprovázela až do knihovny.

„Trocha prázdninového veselí by mi přišla vhod,“ procedil Harry, když vešli do knihovny.

„Jestli tebe uslyším stěžovat si na doprovod, nakopu tě do prdele,“ zašeptal Draco, hodil svou tašku na zem a vydal se ke známým policím se starověkými tlustopisy, u nichž včera skončili.

„Nakopal bych sám sebe, kdybych si měl stěžovat,“ protočil Harry oči v sloup. „Mluvil jsem o…“

„Zlatém vejci,“ zanotovali Draco a Neville jednohlasně.

„Jo,“ sklopil Harry oči a vytáhl svoje poznámky.

 

„Přečetli jsme o jezerních lidech víc, než bych kdy považoval za možné, a stejně je stále nejlepším řešením ta zatracená bublina.“

„Aspoň něco,“ připomněl mu Neville nemilosrdně a sám se také posadil ke hromadě knih.

„Je to kouzlo, které ti hlavu obalí bublinou vzduchu, Neve,“ vydechl rozhořčeně Harry. „V minulém úkolu jsem přeměnil draka v kámen.“

„A chceš přijít s něčím podobně ohromujícím, chápem to,“ odsekl nepřítomně Draco, když se začetl do dalšího textu.

„Plánuješ vysušit jezero?“ ozval se za nimi hluboký, známý hlas. Harry se s úsměvem otočil. Madam Pinceová se hned zvedla, aby protestovala proti narušení ticha v jinak tiché a skoro prázdné knihovně, ale zarazila se, když viděla, kdo vyrušení způsobil. Nikdo si netroufal napomenout Snapea, aby byl zticha.

„To je aspoň myšlenka!“ vyhrkl Harry a posunul se, aby se jeho táta mohl posadit vedle něj. „Co tady děláš? Myslel jsem, že se chystáš na to setkání s ministrem?“

 

Popletal poslal Severusovi dopis, ve kterém mu oznámil, že je později odpoledne očekáván na Ministerstvu. Mistr lektvarů neměl tušení, co po něm může Popletal chtít, ale doufal, že to nemá co dočinění s nějakou další společenskou událostí, které by se musel zúčastnit.

„Je těžké se na něco připravit, když nevíš, na co by ses měl připravovat, tak jsem se rozhodl, že se radši stavím za vámi,“ přiznal Severus a mrkl na něj.

Draco, který si stále nezvykl na blízký vztah ředitele své koleje a Harryho, tam jen stál a napůl nevěřícně je pozoroval, zatímco Neville se jen usmíval známé scéně.

 

„Je těžké se připravit, i když víš na co,“ zamumlal Harry a ukázal směrem ke stolu, pohřbenému pod hromadou knih. Severus soucitně pokrčil rameny a pak uchopil jeden ze svazků.

„To jsou docela staré svazky,“ poznamenal, když se začetl do archaické podoby angličtiny.

„Pracujeme na překladu,“ usmál se Neville a ukázal na starou knihu v Dracových rukách.

„To vidím,“ usmál se na zmijozelského studenta Severus. „Je dobré vás vidět venku ze společenské místnosti, pane Malfoyi. Bál jsem se, že v ní zůstanete zavřený po celý školní rok.“

„Já…“ nevěděl Draco, jak reagovat na upřímný a poněkud znepokojený tón svého profesora. „Už je to lepší,“ řekl nakonec.

 

„Víte,“ nevracel se víc k tématu Severus, když viděl, jak je Draco nesvůj, „jen jednou jsem četl starší knihy, než jsou tyhle, a to když jsem studoval ke svému vlkodlačímu lektvaru. Musíš si ty knihy pamatovat, Harry.“

„Jasně, že pamatuju,“ přikývl Harry. „Rozpadnou se ti v rukách, když si nedáš pozor. Starší knihy snad ani neexistují!“ V jejich trezoru byly mraky takových knih – dárek od Nicholase. Harry se zastavil v polovině pohybu.

 

„Harry?“ podíval se na něj s obavami Neville. „Harry, jsi v pořádku?“

„Jsem idiot!“ vyhrkl a tvářil se naprosto vážně.

„Ne, to nejsi,“ Severusův výraz odrážel ten synův.

„Ne, opravdu, jsem!“ trval na svém Harry. Madam Pinceová jejich směrem vrhla rozhořčený pohled, ale stále si netroufla jim něco říct, když s nimi byl některý z profesorů.

„A jak jsi k tomuto závěru došel?“ nedokázal Draco ovládnout svoji zvědavost.

„Seve, mohl bych požádat Minnie, aby mi přinesla nějaké knihy?“ Nemusel dodávat odkud, Mistrovu tvář prozářilo poznání.

„Nevím, proč bys nemohl,“ přikývl.

„Skvěle!“ vyhrkl Harry, vytáhl prázdný pergamen a rychle začal psát. Pak zavolal Minnie.

 

Minnie se objevila s širokým úsměvem na tváři.

„Pane Harry? Jak vám mohu pomoci?“

„Mohla bys v naší sbírce najít knihy, které souvisejí s těmito tématy, a přinést mi je?“ podal jí pergamen. „Tolik bys mi tím pomohla!“

„Mám je donést do vašeho pokoje, pane Harry?“ zeptala se skřítka, když si pergamen rychle přečetla.

„To by bylo skvělé, Minnie, děkuji,“ odpověděl zelenooký čaroděj.

„Podívej se i v knihovně na Silbreithu,“ dodal Severus, „nemám tušení, jaké knihy Harry chce, ale mohlo by tam být něco vhodného.“ Minnie se poklonila a s hlasitým prásknutím zmizela.

 

Tentokrát si knihovnice odkašlala a vyvalila oči. Severus se na ni oslnivě usmál, ona zrudla a schovala se za velkou knihou.

„Nemůžu tě nikam vzít,“ zamumlal Harry a pobaveně zavrtěl hlavou. Draco polkl v očekávání nejhoršího, ale Severus se zasmál a prohrábl mu vlasy, přestože se teenager úpěnlivě bránil.

„Radši bych měl jít,“ zasmál se Severus Harryho snaze udržet svoje vlasy na místě, „jsem zvědavý, co po mně bude Popletal chtít.“

„Jistě,“ vzdal s povzdechem svoji snahu Harry, tuhle bitvu nemohl vyhrát.

„A vy tři byste si měli dát pauzu a užít si trochu sněhu,“ poradil jim profesor a ukázal z okna. Hustě sněžilo.

„Možná jo,“ zamával mu Harry na rozloučenou.

 

Draco chvíli zíral na místo, kde Mistr lektvarů zmizel, než znovu obrátil svoji pozornost k Harrymu.

„Četl jsem v Týdeníku čarodějek, že se o tebe staral, když jsi vyrůstal,“ řekl a zabodl se do Harryho pohledem. „Myslím profesor Snape.“

„Vychoval mě,“ odpověděl Harry s úsměvem. Draco vypadal, že se chce zeptat na něco víc, ale pak zavrtěl hlavou. Neměl právo se na to ptát, i když by to chtěl vědět, pomyslel si. Možná mu Harry jednoho dne všechno povypráví sám. Do té doby ale Draco stále považoval jejich podivné přátelství za čerstvé a zranitelné nevhodnými otázkami.

 

„Pro jaké knihy jsi poslal Minnie?“ zeptal se Neville, čímž téma konverzace vrátil zpět k Turnaji.

„Všechny spojené s jezerními lidmi a dýcháním pod vodou,“ pokrčil Harry rameny. „Nemám tušení, co tam může najít, samozřejmě, ale je velmi odhodlaná vytrvat,“ usmál se mile.

„Je to nejšťastnější domácí skřítek, jakého jsem kdy viděl.“ poznamenal Draco po chvíli.

„Otec vždycky říkal, že skřítkovi musíte pohrozit nějakým trestem, ale ona vypadala… opravdu šťastně.“ Zmijozelský chlapec vypadal šokovaně. Nikdy ho nenapadlo, že by domácí skřítek mohl být i jiný než tichý a povolný. Tohle ho vytrhlo z jeho nezájmu. Pocházel z rodiny, v níž byl skřítek sťat, jakmile nebyl déle schopen vykonávat svoji službu. Bylo pro něj něco zcela nového vidět, že se skřítek usmívá a je šťastný, že může sloužit svému pánovi. To bylo víc, než jen námět k přemýšlení.

„Minnie je prakticky součástí rodiny,“ vysvětlil Harry.

„A pěkně je rozmazluje,“ dodal Neville s úšklebkem. Harry se zasmál a přikývl.

 

Ještě asi hodinu strávili v knihovně, než si uvědomili, že nejsou schopni déle odolávat sněhové nadílce venku. Nakonec skončili uprostřed sněhové bitvy na pozemcích – daleko od jezera, kterému se chtěl Harry vyhýbat, jak jen bylo možné. Tak dlouho po sobě metali sněhovými koulemi, než byl čas na večeři. Vrátili se každý ke svému kolejnímu stolu, ale s jasnými úsměvy a tvářemi zrudlými mrazem.

 

Ron vrhal rádoby nenápadné pohledy po Hermioně, Adrian upíral toužebný pohled k havraspárskému stolu, zatímco Hermioniny oči hledaly něco na druhé straně místnosti. Harry by vsadil svůj nejnovější Kulový blesk, že hledá bulharského chytače a šampiona Kruvalu.

„Vypadá to, že Hermiona už má svůj doprovod na ples,“ zamumlal Neville, zatímco si talíř plnil šťouchanými bramborami.

„Co taky Ron čekal tři dny před plesem?“ zamumlal Harry a nalil si dýňové šťávy.

 

„Je to Hedvika?“ zeptal se Neville z ničeho nic. Harry automaticky vzhlédl ke vchodu, kterým se sovy každé ráno dostávaly do Velké síně. Opravdu to byla Hedvika, svým bílým peřím nezaměnitelná. Vypadalo to, že mu nese vzkaz.

„Od koho to je?“ zeptal se Adrian s plnou pusou dušeného masa.

„Od Seva,“ odpověděl Harry a srdce mu sevřely obavy. Poprvé od doby, kdy se při vstupu do Velké síně podíval k profesorskému stolu, tam jeho otec neseděl. Až teď mu to ale začalo dělat starosti.

„Co ti píše?“ zeptal se Neville a v jeho hlase se také ozval podtón paniky.

Po večeři přijď za mnou do kanceláře. A neboj se, nic se neděje. S.

 

„Nic důležitého,“ odpověděl Harry hlasitě. Nechtěl přitahovat pozornost k tomu, že po večerce nebude ve své posteli. Oddechl si, když vzkaz ukázal Nevillovi.

„Požádal jsem ho, aby mi ze Silbreithu přinesl jednu knihu, a píše mi, že není tam, kde jsem řekl, že bude. Nejspíš jsem ji nechal v astronomické věži…“ vymýšlel si. Pozornost jeho spolužáků tak velice rychle opadla a znovu se rozjela diskuse o blížícím se plese.

 

Hned po dezertu Harry vstal od nebelvírského stolu s tím, že se jde zeptat profesora Kratiknota na něco, co probírali v poslední hodině. Adrian s Ronem se jeho směrem podívali, jako by se zbláznil, zatímco Neville jen povytáhl obočí s tichou připomínkou, že bude chtít slyšet všechno, co se teď stane.

Harry se držel svého scénáře a zeptal se profesora na několik otázek ohledně formulí, než zamířil do sklepení za svým tátou. Jeho zvědavost byla vyburcovaná na maximum, když zaklepal na jeho dveře. Co mohlo být tak důležitého, že to nepočká do rána?

 

„Dále,“ ozval se Severusův hlas a Harry okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Nezněl ale naštvaně ani vyděšeně, spíš zmateně.

„Ahoj, tati,“ pozdravil ho, když za sebou zavřel dveře. Mistr lektvarů seděl ve svém oblíbeném křesle, s široce rozevřenýma očima, upřenýma ne přímo do tančících plamenů, ale několik palců nad ně, zcela ztracen ve svých myšlenkách. „Jsi v pořádku, tati?“

„Popletal mě informoval, že budu oceněn Merlinovým řádem první třídy za svou práci na vlkodlačím lektvaru,“ oznámil Severus monotónním hlasem. Jeho tvář byla bez výrazu, jak opakoval ministrova slova, aniž by jim rozuměl. Harry jednou mrkl, než mu tvář roztáhl široký úsměv a vybuchla v něm vlna pýchy. Rozběhl se a se šťastným smíchem skočil svému tátovi rovnou do náruče.

 

„To je úžasný, tati!“ O krok ustoupil, aby se mu mohl podívat do očí. Mistr lektvarů se pomalu dostával ze svého transu a úsměv začal rozzařovat jeho oči. „Zasloužíš si to. A mnohem víc,“ pokračoval Harry, „jsem na tebe tak pyšný!“

„Pojď sem, chlapče,“ přitáhl si ho Severus a políbil ho do vlasů. „Bez tebe bych to nedokázal.“

„Jasně, že dokázal,“ protestoval Harry. Moc dobře věděl, jak chytrý jeho táta je a jak tvrdě v posledních sedmi letech na vlkodlačím lektvaru pracoval.

„Nedokázal, Harry. Nejspíš bych na něm nikdy ani nezačal pracovat, nebýt tebe,“ trval na svém Severus.

„I tak si to ale zasloužíš,“ mrkl na něj Harry. „Když jsem viděl Hedviku, myslel jsem si, že se stalo něco strašného.“

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omluvil se profesor. „Myslím, že bych vybuchl, kdybych čekal do rána.“

„To nevadí,“ ujistil ho Harry. „Kdy bude ceremoniál?“

„Ocenění jsou udělována vždycky na začátku března,“ informoval ho a usmál se. „Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

„Měl bys,“ opětoval mu úsměv jeho syn.

 

Další tři hodiny strávili hovorem o ocenění a turnaji a zajímali se, proč Popletal Severusovi prostě jen neposlal dopis, ale pozval si ho osobně.

„Myslím, že si rád buduje pověst dobráka,“ usoudil Mistr lektvarů.

 

Dny plynuly, a než se Harry nadál, přišel den vánočního plesu. A stejně tak knihy z Nicholasovy sbírky. Ne, že by měl Harry čas se na ně podívat. Ráno se mu podařilo jen zhruba projít jejich tituly, ale nakonec ho dostihla nervozita. Uvědomil si, že za pár hodin jde na ples. Děsilo ho to. Neville se snažil rozptýlit ho kouzelnickými šachy, dokud nebyl čas se začít připravovat.

Nebelvírské dívky už byly dávno zavřené ve svých ložnicích, kde se připravovaly, když se chlapci zvedli od své hry. Adrian stál v rohu s Ronem, jehož tvář byla bledá jako smrt. Nakonec šli na ples se sestrami Patilovými – velmi hezkými holkami, pokud šlo o Harryho názor. Proto nemohl pochopit, proč se tváří tak nešťastně. Jasně, byli by radši za někoho jiného, ale Patilovy sestry byly opravdu milé a nejspíš nebudou přehnaně mluvit o oblečení a botách, jako třeba Dracův doprovod. Mohlo to dopadnout hůř, pomyslel si.

 

Nakonec se rozhodli oba chlapce ignorovat a rychle se připravili, oblékli si svoje černé šaty, bílé košile i motýlka. Harry se na sebe zadíval do zrcadla.

„Nevypadáme špatně,“ mrkl na svého bratra, který se také kriticky prohlížel. Oba dva rychle vyrostli, ale díky tréninku šermu se jejich postavy vyrýsovaly.

„Jo,“ souhlasil Neville nakonec.

„Do pekla!“ ozval se z druhé strany místnosti Ronův hlas. „V tomhle nikam nejdu!“ Zrzek byl od hlavy až k patě zabalen do oblečení kaštanové barvy, jehož převážnou část pokrývaly zažloutlé krajky.

„U Merlina, oslepl jsem,“ zamumlal Harry a Neville se otočil, aby skryl svůj smích.

Harry se podíval na hodinky, které ukazovaly pár minut po půl osmé, byl čas vydat se do Velké síně.

„A teď ta nervy drásající část,“ řekl a podíval se na Neville, u kterého hledal uklidnění. Ten ho vzal kolem ramen a společně vyšli ze společenské místnosti.

 

Ukázalo se, že i tak došli poměrně brzy. Před Velkou síní čekalo mnoho chlapců na svoje dívky, každému z nich se ve tváři odrážela stejná nervozita. Harry si zakázal chodit sem a tam, a tak si jen založil ruce na hrudi a tiše čekal. Jako první dorazila Lenka, doprovázená tichým mumláním. Harry se na svého bratra, který ji vyjeveně pozoroval, usmál. Musel uznat, že Lenka vypadá hezky. Nevypadala tak, jak u ní bylo obvyklé. Byla nervózní, ale ztratila svůj zasněný pohled. Vlasy měla svázané do elegantního uzlu, jen několik pramenů lemovalo její tvář. Oblečená byla do nebesky modrých šatů, které kolem ní vlály, když kráčela po schodech.

„Moc ti to sluší, Lenko,“ vykoktal Neville, když zavřel pusu. Vypadalo to, že okolí s ním jedině souhlasí, pomyslel si Harry šťastně, zatímco Lenka zrudla a společně s Nevillem prošla kolem ostatních párů u vchodu do Velké síně. Několik studentů se otevřeně zajímalo, jestli to opravdu je Lenka Láskorádová, ale Neville jim nevěnoval pozornost.

 

Harry se na svého bratra povzbudivě usmál a pak stočil svůj pohled k Dracovi. Ten právě vešel dovnitř s Pansy, která mlela jako kolovrátek. Díval se na ni s chladným, neosobním úsměvem. Draco Harryho směrem jen protočil oči a nehlasně naznačil „pomoc“, než se připojili k ostatním.

 

Všeobecné zalapání po dechu ho informovalo, že dorazila i Fleur. Byla dechberoucí. Dlouhé, stříbrné vlasy jí ve vlnách spadaly kolem obličeje a odrážely se od nich plameny svíček rozmístěných po schodišti. Její šaty kombinovaly stříbrnou a tmavě modrou barvu. Usmála se, když k ní Harry natáhl ruku.

„Ohromila jste mě, slečno Delacourová,“ pronesl Harry, když se vydali ke dveřím.

„Jak to, Arry?“ usmála se na něj.

„Zrovna, když jsem si myslel, že už nemůžeš být nádhernější, prostě přijdeš takhle,“ zavrtěl hlavou v předstíraném zklamání.

„I ty jsi poměrrně fešák, Arry,“ odvětila zrudlá Fleur. Růž na jejích tvářích považoval Harry za osobní vítězství, a tak se zářivě usmíval, když profesorka McGonagallová zavolala jeho jméno, stejně jako jména ostatních šampionů, aby postoupili dopředu.

 

Lehce se uklonil směrem ke Krumovi s Hermionou – Ron to zatím vydýchával v rohu – a povzbudivě se usmál na Adriana, který byl bledší než duch. Pak stále s úsměvem vešel do dveří.

„Pamatuješ si, jak na to, še?“ zašeptala Fleur.

„Drak mě nepraštil do hlavy, díky Merlinovi,“ řekl a položil jí ruku kolem pasu. Když hudba začala hrát, ze všech sil se to snažil dokázat.

Tanec nebyl nijak rychlý a Harry vedl Fleur kolem místnosti. Během prvního tance spolu nemluvili, ale každý mohl vidět, jak si užívají přítomnost toho druhého, se zahajovacím valčíkem se vypořádali s grácií. Poklonili se za hlasitého potlesku a rovnou navázali druhým tancem, který byl už mnohem klidnější, když se k nim připojili i ostatní.

 

„Dobrše si pamatuješ, jak se tanší,“ pochválila ho Fleur a on se zasmál.

„Pochybovala jsi o tom?“ zeptal se s ohníčkem v očích.

„Vlastně ne,“ přiznala Fleur a Harry se s ní zatočil.

Během tance se bavili o dekoracích – bradavická výzdoba očividně nesahala ani po kotníky ledovým sochám, kterými byly vyzdobeny Krásnohůlky – a také o turnaji.

 

„Musíš uznat, že doteď se to vyvíjelo poměrně zajímavě,“ usmál se suše Harry při vzpomínce na obrovského draka, kterému čelil před pár týdny.

„A bude ještě víc, kdyš půjdeme…“ zamumlala nervózně, jako by něco zvažovala. Po několika chvílích ticha střelila pohledem k madam Maxime. „Druhý úkol není to, co jsem čekala,“ pokračovala. Harry si ji pozorně prohlédl. Snaží se ho zeptat, co už o druhém úkolu zjistil?

„Proč to říkáš?“ zeptal se narovinu.

„No,“ začala a vypadala poměrně zmateně, „protoše... už pršece víš, co bude drruhý úkol, še?“ zeptala se a znova se podívala na svoji gigantickou ředitelku. V tom si Harry uvědomil, co se děje. Snaží se zjistit, co už ví, aby mu mohla pomoct. Hezké gesto. Usmál se.

„Byl bych radši, kdyby k tomu nedošlo v takovém počasí,“ řekl a Fleur úlevně vydechla. „A také na nějaké pevnější půdě. Na druhou stranu to ale po dracích není zas takové překvapení.“ Fleur mohla jedině souhlasit.

 

Zbytek noci uběhl velice příjemně. Aspoň pro většinu. Adrian stále trucoval, Karkarov seděl na samém kraji své židle a třel si levé předloktí a Percy Weasley se všude chlubil, jak důležitým se stal, když tady zastupuje pana Skrka. Na druhou stranu Harry tancoval, smál se, povídal si s Fleur, trochu i s Lenkou, která se pro jednou nechovala, jako by kolem ní nebyli lidé, ale jen podivná stvoření, a ukázala se tak být příjemnou společnicí. Každé dvě minuty se červenala, ale Nevillův úsměv a povzbudivý přístup pomohl k tomu, aby se jim po několika hodinách otevřela.

 

Po ředitelově historce o tom, jak se ráno objevila záhadná místnost plná nočníků, když měl bolestivě plný měchýř, pozval Harry Fleur na procházku po pozemcích.

Část zahrad přímo před Velkou síni byla přeměna v menší labyrint, kterým oba šampioni procházeli ruku v ruce. Byli už téměř v jeho středu, když vyšel měsíc a zalil je svým stříbrem. Když to Harry uviděl, usoudil, že je čas převzít iniciativu.

Položil jí ruku kolem pasu a políbil ji. Její ruce cestovaly po jeho krku do vlasů. Dívka uznale vydechla, když se odtáhl, aby jim dopřál vzduch, a usmála se.

„Došlo mi, že jsem byl na řadě,“ usmál se a její úsměv se ještě rozšířil.

„Souhlasím,“ zamrkala dlouhými řasami a vrátila mu polibek. Mysl obou se vrátila k jinému tanci, na jiném hradě, k jedné horké, letní noci…

 

 

 

<<< Předchozí           Následující >>>