60. Chladné vody

Položil jí ruku kolem pasu a políbil ji. Její ruce cestovaly po jeho krku do vlasů. Dívka uznale vydechla, když se odtáhl, aby jim dopřál vzduch, a usmála se.

„Došlo mi, že jsem byl na řadě,“ usmál se a její úsměv se ještě rozšířil.

„Souhlasím,“ zamrkala dlouhými řasami a vrátila mu polibek. Mysl obou se vrátila k jinému tanci, na jiném hradě, k jedné horké, letní noci…

 

Jak se ukázalo, pozemky byly během plesu střeženy profesory. Když Harry uslyšel hlas svého táty, když se bavils profesorem Kratiknotem, rozhodl se ušetřit ho citové rány a odvedl Fleur zpět do Velké síně. Očima hledal Draca s Nevillem a nedokázal potlačit odfrknutí, když uviděl čtyřčlennou skupinku na baru. Ukázal na svoje dva kamarády a mávl na Fleur, aby ho následovala. Krásnohůlská šampionka přikývla a vydala se za ním, její zvědavost byla vyburcována, když si všimla dvou děvčat, se kterými se ještě nesetkala. Blonďatá dívka mluvila poměrně klidně, zatímco ta tmavovlasá se zdála každou chvílí více a více otrávená.

 

„A potom samozřejmě otec navrhl, že bychom měli navštívit severní pláně Ruska, abychom je prozkoumali,“ slyšel Harry vyprávět Lenku. „Sibiř je v létě velice zajímavá. Pořád poněkud chladná, co jsem pochopila, ale…“

„Dost!“ vykřikla Pansy. Několik hlav se k ní otočilo, když vyštěkla směrem k Dracovi: „Odcházíme!“ Blonďák jen povytáhl obočí, jinak jeho tvář neměla žádný výraz.

„Docela mě zajímají tihle…“

„Sibiřští dvouhlaví salamandři,“ dořekl za něj Neville.

„Ano, ti,“ přikývl souhlasně Draco. „Myslím, že se ještě zdržím. Ale jestli chceš, můžeš si jít sednout…“ Nikdy větu nedokončil, protože Pansy vyskočila, otočila se a prodírala si cestu davem pryč na druhou stranu sálu. Dlaně měla sevřené v pěst.

 

„Myslím, že ji sibiřští dvouhlaví salamandři nezajímají,“ pronesl Lenka a usmála se na oba chlapce, kteří se upřímně rozesmáli, aniž by se starali o zmatené pohledy, které jejich směrem vrhali ostatní.

„A pak se o ně starej,“ usmál se široce Harry, který k nim právě dorazil.

„Pršedpokládám, že jsi chtěl, aby odešla?“ ujišťovala se Fleur, když viděla, že Draca odchod jeho doprovodu ani v nejmenším nemrzí.

„Hlavně o to šlo, jo,“ souhlasil Draco a utřel si slzy smíchu, které mu vytryskly z očí.

 

„Takže, Lenko,“ vrátil se Harry ke klidně vypadající havraspárské studentce, „co přesně jsou tihle salamandři zač?“ Čtyři páry zvědavých očí se na ni upřely.

„Víš, Harry,“ řekla a její úsměv se rozšířil, „nemám tušení.“ Tři chlapci si vyměnili zmatený pohled.

„Ty sis je vymyslela?“ nedokázal Neville zabránit úžasu ve svém hlase.

„Jo,“ přikývla a přidala se k ostatním, když se začali smát.

„Ryzí génius,“ vyhrkl Neville a usmál se na ni, když zčervenala.

 

Zbytek plesu si všichni užili. S jasnou výjimkou Rona Weasleyho, který byl stále rozzuřený na Hermionu, že šla na ples s Krumem. Většinu plesu tak strávil nevraživým zíráním na ty, kdo se bavili.

Jakmile ples skončil, křičel na Hermionu, že Krum je nepřítel a tím, že s ním už jen mluví, zrazuje Nebelvír.

„Já ho fakt nepochopím,“ zamumlal Neville, když Hermiona utekla, marně se snažíc zadržet vzlyky. Předtím mu ale ještě nezapomněla připomenout, že když s ní chtěl jít na ples sám, měl ji pozvat hned a ne až jako náhradní možnost.

„Asi bychom to měli říct jeho sestře,“ řekl Harry a vrhl Ronovým směrem smrtící pohled.

„Ginny?“ Neville byl Harryho návrhem zmatený. Ten přikývl.

„Viděl jsi ji minulý týden. Umí být pěkně hrozivá a jsem si jistá, že svého bratra opravdu děsí,“ vysvětlil. Teď bylo na Nevillovi, aby přikývl.

„Možná jim připomíná paní Weasleyovou. Slyšel jsem, že ta když se naštve, je to síla.“

„Paní Weasleyová?“ Harry si představil Weasleyovic mámu se svou obvykle milou a usměvavou tváří. Taky slyšel historky o jejím temperamentu – Sirius mu vyprávěl, jak se jí bojí i cvičení bystrozoři, sám sebe taky nevyloučil – ale když si vybavil Ginny z minulého týdne, dokázal si mezi dvěma ženami vytvořit podobnost. Možná to bylo držením těla. Ginny měla ruce založené na prsou a na svého bratra se dívala z vrchu. Bylo to podivně zastrašující. Ano, rozhodl se, rozhodně je to držením těla.

„No, nevím jak ty,“ podíval se Neville ke schodům do ložnice, „ale já jsem k smrti unavený. Jdu do postele.“

„Tak jdeme,“ vykročil Harry.

 

Sotva vklouzl pod deku, uvědomil si, že vlastně ještě vůbec není ospalý. Jeho myšlenky zaletěly k Fleur a jejich vztahu. Věděl, že ji má rád a byl si celkem jistý, že ona jeho náklonnost opětuje, ale bylo to ono? Už spolu chodí? Fleur ani nenaznačila, jestli ano nebo ne. Bylo to ale dobré nebo špatné znamení?

Harry si povzdechl a unaveně si protřel oči. Ženy. Měl pocit, že čím dospělejší bude, tím víc bude jejich chováním zmatený. Znovu vzdychl a začal se smiřovat s myšlenkou, že teď prostě neusne a měl by tak dělat něco, co ho víc unaví. Neville už spal. Harryho pohled padl na kufr, v němž mu Minnie přinesla jeho knihy. Možná by mohl začít s jejich čtením?

 

Zvedl se z postele, po špičkách přišel ke kufru a tak tiše, jak dokázal, ho otevřel. Náhodně vytáhl dvě knihy a znovu zalezl pod přikrývku. Než vytáhl hůlku, zatáhl závěsy kolem postele, nechtěl ostatní rušit.

„Natantis Luminaria,“ zašeptal a z jeho hůlky vytryskl roj světelných bodů – ne větších než světlušky – který mu nad hlavou vytvořil jeho vlastní konstelaci hvězd. Viděl dost na to, aby mohl číst. Vybral si menší z knih a přečetl titulek. Vztahy mezi čaroději a jezerními lidmi, hlásal. Pokrčil rameny a otevřel ji.

Nezdálo se, že by ale příliš souvisela s tím, o co mu šlo. Zabývala se hlavně politikou a nepochopitelnými vztahy mezi čaroději a jezerními lidmi. To mu bylo k ničemu.

Zrak mu padl na druhou knihu, jež pojednávala o podvodních živočiších a jejich technikách přežití. Přesto ale byla kniha, kterou držel, poměrně zajímavá a on může s výzkumem pokračovat až ráno s pomocí svého bratra a Draca. Rozhodl se. I když byla kniha psaná starobylým jazykem, který její čtení dělal obtížnějším, pořád byla zajímavější než jakákoliv lekce profesora Binnse. Mluvila o starodávných časech – starodávných dokonce i pro autora čtrnáctého století – a zastaralých zvyklostech a vztazích mezi čaroději a jiným magickým lidem. Harryho napadlo, že by mohl po prázdninách požádat profesorku McGonagallovou o další související knihy, které by si pak mohl přečíst ve svém volném čase. Jakém volném čase? Posmívala se mu jeho vlastní mysl.

 

Otočil stránku a pak to uviděl. Několik minut jen zíral a marně se snažil restartovat svůj mozek. Bylo to jen několik řádků, osm pokud chtěl být přesný, v zapomenutém jazyce starodávných run. Po něčem takovém pátral roky. To, že to našel právě teď, když to čekal nejmíň, byl zázrak. Rychle řádky přeložil a jeho pocit se utvrdil.

„Rozhodně zázrak!“ vydechl šokovaně. Opatrně položil knihu a vytáhl svůj zápisník se slovníkem run. Znovu prošel každé slovo, které přeložil, aby se ujistil, že mu nic neuniklo. Dneska v noci rozhodně spát nebudu, ušklíbl se, ale v nejmenším ho nezajímalo, jak unavený ráno bude.

 

Nakonec ale Harry nedostál svým očekáváním a přece jenom usnul. Jakmile se však jeho tváře dotkly první sluneční paprsky, vyskočil z postele a prakticky se rozběhl do koupelny, aby se osprchoval. Pak se spěšně oblékl do prvního oblečení, na které narazil, sebral svoje poznámky i knihu, která se pro něj stala pokladem, hodil ji do tašky a rychle se rozběhl. Až teď si všiml, že je vánoční ráno, a tak zamířil do kuchyně. Dnes neměl na snídani čas, ale to neznamenalo, že Draco s Nevillem na tom budou stejně.

 

„Můžeme vám pomoct, pane?“ oslovila ho milá domácí skřítka, překvapená, že se v kuchyni někdo objevil tak brzo, zvlášť o Vánocích.

„Věřím, že ano,“ vyhrkl. „Nejdřív, veselé Vánoce!“ popřál skřítkům okolo, než pokračoval.

„Mohli byste prosím poslat kávu a nějakou snídani do nebelvírské věže? Mám nějakou důležitou studijní práci a nerad bych zrovna dneska připravil svoje přátele, kteří mi přislíbili pomoc, o snídani.“ Skřítkové živě přikyvovali, oba horlivě přesvědčení o důležitosti snídaně a také pomoci studentům, kteří ji potřebují.

„Samozřejmě, pane,“ ujistil ho skřítek, který byl v kuchyni zjevně vedoucím, „bude to všechno?“

„Ne úplně,“ přiznal Harry a vytáhl pergamen, který vzal z ložnice. „Mohli byste tohle předat Dracovi Malfoyovi ze Zmijozelu společně se snídaní? Doufám, že vás příliš neobtěžuji,“ dodal, když si pomyslel na všechnu tu práci, kterou jim o Vánocích přidal.

„Samozřejmě, že ne,“ vzal si od něj skřítek vzkaz. „Jsme šťastní, že můžeme dělat svoji práci, pane.“ Harry se na skřítka usmál, všem poděkoval a ještě jednou jim popřál veselé Vánoce, než se vrátil do nebelvírské věže.

 

Několik vteřin chytal dech, než se sklonil pod svoji postel a posbíral dárky, které tam ležely. Rozdělil je na postele jejich nových majitelů, uličnicky se usmál a skočil na Nevillovu postel, čímž ho náhle probudil.

„Co se sak…“ vyskočil na nohy s hůlkou v pohotovosti.

„Veselé Vánoce, Neve!“ vykřikl hlasitě, čímž probudil i ostatní obyvatele ložnice.

„Harry?“ zamžoural na něj Neville, než si protřel oči. „Veselé Vánoce i tobě,“ popřál mu a podezíravě se na něj podíval. „Dokonce i na vánoční ráno jsi podezřele čiperný,“ poznamenal a udiveně pozvedl obočí, když se Harryho tvář roztáhla v zářivém úsměvu.

 

„Jo, kámo,“ souhlasil Ron vyčerpaně, „není to práce tvého dvojčete, aby všechny o Vánocích otravoval?“

„Jsem rebel,“ pokrčil Harry rameny. Ron mávl rukou a upnul svoji pozornost k hromádce dárků na své posteli. „A nemohl jsem v noci spát,“ řekl tak tiše, aby ho slyšel jen Neville, „tak jsem si trochu četl. Jednu z knih, které mi přinesla Minnie.“

„Opravdu?“ Neville se usmál, když mu došlo, co se mu snaží říct. „Něco zajímavého?“

„Objednal jsem nám sem snídani,“ vyhnul se otázce a ukázal na stříbrný podnos s jídlem na své posteli. „A taky jsem poslal pro Draca. Setká se s námi před knihovnou za hodinu a půl. Máme dost času prohlídnout si dárky, žádný stres.“

„Takže něco hodně zajímavého,“ odpověděl si Neville a zamířil do koupelny.

 

„U Merlina!“ vykřikl Adrian, když zpod hory svých dárků vytáhl dlouhou krabici. Rychle si přečetl přání a jeho ruce se roztřásly, když se podíval na svého bratra. „Tos neudělal,“ mumlal si, zatímco s rozšířenýma očima trhal papír na cucky.

„Proč bych nemohl?“ usmál se Harry zářivě. Už dal Kulový blesk Nevillovi, po tom, co mu v létě prozradil, že to on je jeho tvůrcem. Po tom všem, co se stalo, neměl moc chuť dát ho i svému bratrovi. Hodně to zvažoval, ale nakonec usoudil, že je to dokonalý vánoční dárek.

„Kulový blesk,“ vydechl Seamus. Stále si nezvykl vidět nejlepší koště současnosti tak zblízka. Harry se zasmál.

 

„No, vzhledem k tomu, že jsem ho navrhl,“ protřel si zahanbeně týl, „měl jsem ti ho dát už dávno. V tomhle ohledu jsem příšerný,“ přiznal. „No, každopádně, veselé Vánoce, Adriane. Hej,“ bránil se, když k němu Adrian naběhl s něčím, co asi mělo být objetí, stále však z ruky nepouštěl svoje nové koště.

„Díky, Harry! Nejlepší vánoční dárek na světě!“ křikl, zatímco Harry mu s úsměvem objetí opětoval. Tuhle stránku svého dvojčete neznal.

 

Neville, který se právě vynořil z koupelny, se široce usmál, když viděl scénu před sebou. Doufal, že se Adrian přestane chovat jako idiot. Neville byl všímavý a svého bratra znal. Přístup jeho rodičů ho neovlivnil ani z poloviny tolik jako chování Adriana. Neville si z celého srdce přál, aby si Adrian uvědomil, co dělá, dřív, než bude pozdě to napravit.

 

„To nestojí za řeč, Adriane,“ usmál se Harry a odtáhl se. Ještě poplácal Adriana po rameni a obrátil pozornost ke svým dárkům. Jako první ho upoutala podivná obálka, která ležela na vrcholu a na níž byl jasně rozpoznatelný rukopis profesorky McGonagallové. Nechápal, co mohlo být tak důležitého, že mu to musela dát vědět zrovna o vánočním ránu, a tak po obálce sáhl ze všeho nejdřív.

 

Pane Pottere,

ráda bych Vás informovala, že vzhledem k množství vánočních dárků, které jste dostal z různých zdrojů, byli domácí skřítkové požádáni, aby Vám v ložnici nechali pouze ty od Vaší rodiny a přátel. Když dostanete odvahu převzít si i ostatní dárky, prosím, dejte mi vědět.

Veselé Vánoce.

Profesorka Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele

 

„Aha,“ zamumlal Harry, jak se snažil absorbovat, co si právě přečetl. Kdo kromě rodiny a přátel mu, pro všechno na světě, mohl poslat dárek? Neville, který mu četl přes rameno, vybuchl smíchy a chytl se za bok, jak se snažil popadnout dech. Po tvářích mu tekly slzy, když viděl zmatený pohled svého bratra.

„U Merlina!“ vybuchl nanovo.

 

„Co se stalo?“ zeptal se Ron s plnou pusou dortu, který mu poslala jeho máma.

„Co se tam píše?“ odhadl Dean správně příčinu Nevillova veselí.

„Nemám tušení, opravdu,“ řekl Harry a Neville hned zvedl ruku, aby přestal mluvit, hluboce se nadechl a snažil se zůstat v klidu.

„McGonagallová informovala Harryho, že dostal dárky od svých fanoušků, které mu ale raději nedala.“ Harry otevřel pusu, stejně jako jeho spolužáci.

„Fanoušků?“ řekl nevěřícně a znovu se zadíval do dopisu. Cítil, jak se mu krev hrne do tváře. Rychle dopis odhodil, jako by se o něj měl spálit.

 

„Raději bys měl každou čokoládu, kterou dostaneš, zkontrolovat, jestli v ní není nápoj lásky,“ nabádal ho Neville a snažil se při tom tvářit vážně. Ohníčky v očích ho ale zrazovaly.

„Promerlina,“ zamumlal Harry unaveně. Fanoušci. To bylo něco, co nikdy ani nezvážil. Zatřásl hlavou. Nechtěl na to myslet a kazit si tak dnešní dobrou náladu. Rozhodl se, že záhadnými dárky se bude zabývat později.

„Ty máš fanoušky?“ vydechl Ron zaraženě.

„Nebavme se o tom,“ zaskučel Harry a vrátil se k dárkům od lidí, které opravdu znal. Bylo ohromující, že si na něj vzpomněl i někdo jiný než jeho rodina, navíc naprosto neznámí lidé.

„Dobře,“ souhlasil Neville, když viděl, jak je mu to nepříjemné.

 

Pustili se do rozbalování dárků. Nevillův dárek byl doprovázen instrukcí, aby ho otevřel opatrně a dal si pozor na reakci před ostatními. Harry zmateně povytáhl obočí a otevřel ho. Byla to malá knížka nesoucí název Alchymistická kouzla. Jako většina knih o alchymii byla psaná ručně a Harrymu bylo ještě dřív, než ji otevřel, jasné, že v ní budou jedinečná pozorování alchymisty, která nejsou nikde jinde. Pro každého alchymistu byla tahle kniha cennější než všechno zlato, které by mohl vyprodukovat.

„Neve, já…“

„Nic to není, Harry,“ objal ho jeho bratr, „byla v babiččině knihovně Merlin-ví-odkdy. Ráda nakupuje staré knihy na trzích. Je přesvědčená, že bohatost knihovny vypovídá o respektu rodiny. A to i přesto, že sama žádnou z knih nikdy nečetla. Tuhle nikdo nepotřebuje.“

„Nemáš tušení, jak je tahle kniha cenná,“ zašeptal Harry, když se na něj Adrian zvědavě podíval.

„To nemám,“ uznal Neville s úsměvem. „A stejně tak většina čarodějů. Tahle kniha je cenná jen ve správných rukách. Tím myslím ty tvoje,“ poplácal ho po rameně a dal jasně najevo, že dál se o tom nechce bavit. Harry přikývl a dal Nevillovi jeho dárek.

 

„To jsou…“ začal, když rozbalil malá semínka ve skleněné krabičce.

„Flos pruinae,“ dokončil jeho větu Harry. „Jo. Severus má nějaké v zahradě, ale tahle semínka se můžou sbírat jen v prosinci. Požádal jsem o to Minnie.“

„Díky!“ vyhrkl chlapec. Rostliny, které z těchto semínek vyrostou, jsou velice vzácné a skvělé pro tvorbu lektvarů. Původní rostlina byla částí Perenelliny sbírky a Harry neznal vhodnější osobu, která by se o ně postarala, než Nevilla.

 

Otočil se ke svým dalším dárkům a překvapeně vybral jeden zabalený v zeleném papíře a ozdobený zlatou stuhou. Vypadalo to, že jeden takový má i Neville a Harry se usmál, když uhádl, od koho jsou. 

Harry otevřel svůj dárek jako první a objevil precizně vytvořenou křišťálovou kouli zasazenou do zčernalého stříbra. Stála na třech krátkých nožičkách ve tvaru vinné révy a Harry, protože ho napadlo, co to je, na ni klepl hůlkou. Koule se okamžitě naplnila tmavou modří noční oblohy, v jejímž centru jasně zářil srpek měsíce.

 

„Měsíční hodiny!“ vykřikl Neville, když Harryho dárek uviděl. Harry se usmál a přečetl si Dracovu poznámku. Zmijozel moc dobře věděl, jak důležitý je měsíc pro absolutně přesnou tvorbu lektvarů, a tak mu objednal speciální hodiny přímo pro něj. Přesně zachycovaly aktuální fázi měsíce a zobrazovaly i sebemenší změnu, což bylo klíčové pro pokročilou tvorbu lektvarů. Nevillovi dal Draco kompletní sadu zahradního náčiní, o některých z nich Harry jaktěživ neslyšel. Jeho bratr ale očividně ano a Harry si byl celkem jistý, že Draco si tím vysloužil minimálně jeho objetí.

 

Zbytek dárků rozbalili poměrně v rychlosti. Harry při tom Nevillovi vysvětlil, že včera v noci ho napadla další myšlenka k turnaji a chtěl by si ji ověřit.

„Příští úkol nebude dřív než v únoru!“ stěžoval si Adrian, ale Harry jen zavrtěl hlavou.

„Rád jsem připravený, to přece víš, Adriane,“ pokrčil rameny a dopil si svoji kávu. Neville ho unaveně pozoroval, věděl, že Harry to poslední dobou s kávou přehání. Jen doufal, že za chvíli nebude lítat po chodbách sem a tam. 

„Dobře ti tak,“ řekl Adrian nakonec. „My budeme u jezera, kdybyste se k nám s Nevillem chtěli pak připojit.“ Samozřejmě z pozvání obezřetně vynechal Draca. Harry si povzdechl, vzal si z kufru knihu a svoje poznámky, rozloučil se se spolužáky a společně s Nevillem opustil místnost.

 

„Právě mi došlo,“ začal Neville, když opustili společenskou místnost, „netrávíš obvykle vánoční ráno se Severusem?“

„Jo,“ souhlasil Harry, „ale Sev je teď vázán v nějakém Brumbálově projektu. Slíbil mi, že nebude čmuchat kolem mých dárků a po obědě se vrátí do kanceláře.“ Ředitel si Severuse vyžádal, aniž by mu vysvětlil, proč je jeho přítomnost nutná právě o vánočním ránu. Severus byl pochopitelně nesmírně zvědavý, zdálo se, že je to pro Brumbála opravdu důležité. Proto mu slíbil pomoc a Harrymu zas slíbil, že mu řekne, o co jde hned, jakmile se odpoledne vrátí.

„Aha,“ vydechl Neville, taky nechápající, o co může o Vánocích jít. „No nic, řekneš mi už konečně, z čeho jsi tak rozjařený?“

„Trpělivost, bráško,“ usmál se Harry. „Pojďme napřed vyzvednout Draca.“

 

Nemuseli chodit daleko, Zmijozel na ně čekal ve Velké síni.

„Kulový blesk z chytačské edice?“ vyhrkl místo přivítání.

„Veselé Vánoce i tobě, Draco,“ odpověděl Harry vesele.

„A ty,“ zapíchl prstem do Nevillovy hrudi Draco, aniž by si ho všímal, „ty jsi mi dal meč?“

„Opravdu?“ podivil se Harry.

„No,“ vysvětlil Neville klidně, „ty jsi mi taky loni jeden dal a mně došlo, že i Draco by měl mít svůj.“ Pak se otočil ke Zmijozelovi. „Kdyby tě to zajímalo, teď to znamená, že si s námi tak nějak zaseknutý. A my jsme poměrně tvrdohlaví.“

„Á, chápu,“ rozzářil se Harry. Nechápal, jak to Neville dělá, ale měl zvláštní talent vždy říct něco, co druhého uklidnilo a okamžitě ho přinutilo cítit, že zapadá. A protože s tímto pocitem naprosto souhlasil, otočil se k omráčenému Dracovi a dodal: „Vítej na palubě, Draco.“

„Ty…“ vypadalo to, že zmijozelský student ztratil řeč, jen těkal pohledem mezi dvěma chlapci. „Já… děkuju!“ řekl nakonec a rozhodil kolem nich paže, v tu chvíli ho nezajímalo, kdo by je mohl vidět. „A vám taky veselé Vánoce,“ dodal po chvíli se smíchem.

„Už o tom nemluv, kámo. A díky za dárek!“ oplatil mu objetí Neville.

„I já děkuji, Draco,“ usmál se na oba Harry.

„Tys mi dal Kulový blesk, Harry,“ připomněl mu Draco, ale široký úsměv z jeho tváře nezmizel.

„Ne, že by mě to něco stálo. Jsem jejich autorem, i když to vypadá, že na to všichni zapomínají!“

 

„Tvoji fanoušci si to pamatují,“ poškádlil ho Neville.

„Fanoušci?“ zpozorněl Draco. „Povídej, Longbottome!“

„U skřetího zlata,“ rozhodil Harry rukama ve vzduchu, aby vyjádřil svoje podráždění a vydal se ke knihovně. „Nebyli jste zvědaví, na co jsem v noci přišel?“

„Samozřejmě, že jo,“ stále se šklebil Draco. „Ale máme dobrých deset minut chůze, než se dostaneme do knihovny.“ Neville se zasmál a Harry se otočil na podpatku a kráčel od nich pryč. Tak, aby to neviděli, se usmíval.

 

Tři chlapci kráčeli chodbami zabraní do veselého rozhovoru, přáli veselé Vánoce každému studentovi a profesorovi, které potkali – dokonce i některým portrétům – a pomalu se tak blížili do knihovny. Vešli do zcela prázdné místnosti a také překvapené madam Pinceové popřáli veselé Vánoce.

„Asi si o nás myslí, že jsme se totálně zbláznili,“ usmál se Draco.

„Co už,“ pokrčil rameny Neville.

„A to se ještě musím vypořádat s váma dvěma. Skvělé,“ usadil se Harry k jejich obvyklému stolu.

„Miluješ nás.“ Neville se posadil naproti němu, vedle Draca. Zmijozelův úsměv se jenom rozšířil. Oba čekali, až jim Harry vysvětlí, proč o vánočním ránu burcoval domácí skřítky.

 

 

„Včera, když jsme se vrátili z plesu, jsem nemohl spát, a tak jsem se rozhodl, že začnu číst ty knihy, které mi Minnie přinesla. A narazil jsem na tohle,“ vytáhl knihu a otevřel ji před nimi tak, aby mohli číst stránku, která ho zaujala.

„Tohle jsou runy, že jo?“ zeptal se Draco, když mu ji Harry ukázal.

„Jo,“ odpověděl Neville a začal text pečlivě překládat. S každým dalším řádkem se jeho oči rozšiřovaly. „Ale no tak!“ vykřikl nakonec a s úžasem se podíval na svého bratra. „To přece není možné, ne? Nemůže to fungovat!“

„Už roky to hledám, Neve. A teď se podívej, je to přímo tady!“ ukázal na osm řádků na zažloutlém pergamenu.

„Básničku?“ Draco stále nechápal, o co jde.

„Ne, Draco,“ zamrkal Harry nadšeně, „rituál.“

„Rituál?“ opakoval Draco vysokým hlasem. „Jako v pokrevní magii? Ty byly vzácné i ve své době.“ Zahleděl se na stránku s nově obnoveným zájmem, jako kdyby mohl text z knihy v každé chvíli zmizet.

 

„Je docela možné, že autor ani netušil, co vlastně píše,“ přemýšlel Harry nahlas. „Podívej, co píše tady dole: Toto požehnání je příkladem požehnání, kterým se kouzelníci žehnali v dávných dobách, kdy se krajinou potulovali druidové a hranice mezi tím, kdo je a kdo není kouzelník, nebyla definovaná. Může tak být vodítkem pro ty, kteří už zapomněli, co nás váže ke všemu magickému a co z nás dělá magické tvory. Vidíte?“

„Jo, považuje to za požehnání,“ odpověděl Draco. „Nerozumím.“

„Požehnání,“ vysvětloval Harry, „byly vlastně rituály mezi dvěma kouzelnými bytostmi. Než byli kentauři a jezerní lidé prohlášeni za bytosti, byli jednoduše považováni za rasy kouzelnické kultury. Tahle požehnání byla vytvořena druidy pro lepší pochopení ostatních druhů a jejich respektování. Tenhle konkrétní rituál,“ pokračoval zelenooký čaroděj, „má ukázat právě takový respekt. Je to vlastně prosba sesílatele získat vhled do kultury jezerních lidí, porozumět jim. Když magie uzná sesílatele vhodným, dovolí mu získat vhled na tak dlouho, dokud rituál drží.“

 

„Co myslíš tím vhledem?“ Dracovi se točila hlava. „Nechápu to.“

„Kdo to kouzlo sešle, prakticky se stane jezerním člověkem, Draco!“ rozzářil se Harry. „Tak dlouho, jak kouzlo udržíš, jsi jedním z jezerních lidí. Chápeš, co to znamená?“

„Hlavní archeologický objev,“ zasmál se Draco a nevšímal si podrážděného pohledu madam Pinceové. „Nemůžu uvěřit, že jsi na to prostě jen tak narazil.“

„Sev vždycky říká, že starobylou magii přitahuju,“ přiznal Harry se smíchem.

„A jak poznáš, že to funguje?“ zatřásl Neville hlavou v rezignovaném přijetí.

„Musím to samozřejmě vyzkoušet. A v tom je ten háček,“ sklonil se Harry znovu ke knize.

 

„Autor si myslel, že je to prostě básnička, takže nenapsal žádné skutečné instrukce, jak to provést.“ V mysli se vrátil k jediným dvěma rituálům, které znal – jeden byl použit při emancipaci a druhý použil při tvorbě Kamene mudrců. „Odteď to bude pokus-omyl.“

 

„Myslíš, že to může být nebezpečné?“ zeptal se Draco a vyměnil si ustaraný pohled s Nevillem. Oba věděli, že ať už je to nebezpečné jakkoliv, jejich kamarád se o to stejně pokusí.

„Ne,“ ujistil je Harry. „Buď bude fungovat, nebo ne. Proto si autor myslel, že o nic nejde. Byl to asi nějaký druh diplomata, co jsem tak pochopil, a nevěděl, jak to provést. Pro něj - a pro nás taky, dokud nevymyslíme, jak na to - to byla prostě jen básnička.“ Ještě chvíli všichni tři zírali do knihy a snažili se přijít na způsob, jak by rituál mohl fungovat.

 

Až když si uvědomili, že skoro prošvihli oběd, se rozhodli opustit knihovnu, jejich rozhovor se však stále točil kolem rituálu. Harry se najedl v rychlosti, aby se mohl vydat do Severusovy kanceláře, nebyl schopný myslet na nic jiného kromě rituálu. Neexistovaly instrukce, jak rituál vyčarovat. Nakonec usoudil, že je to záležitost trpělivosti a času. Času, kterého moc neměl.

 

Zaklepal na dveře tátovy kanceláře s dárkem v rukou a povzdechl si, čímž si snažil pročistit hlavu. Musí to dokázat, bylo to tak prosté. Copak někdy dřív couvl před nějakou výzvou?

„Dále,“ ozval se Severusův hlas.

„Veselé Vánoce, tati,“ rozběhl se Harry do jeho nastavené náruče v momentě, kdy se za ním zavřely dveře.

„Veselé Vánoce, Harry,“ oplatil mu Severus objetí s úsměvem. „Počkej přímo tady,“ poručil a ustoupil ke stolu, v němž skrýval dárek pro Harryho. „Tady máš,“ řekl pak a podával mu pečlivě zabalený balíček.

„Díky, tati,“ usmál se teenager.

 

Byla to malá krabička, v níž Harry našel prsten. Byl to pánský prsten, to bylo jisté, stříbrný, ve tvaru vlčí hlavy. Nebyl příliš velký a zdálo se, že Harrymu perfektně sedí.

„Je to tradice starých kouzelnických rodin,“ vysvětlil Severus. „Když chlapec dosáhne dospělosti, dostane od svého otce prsten, kterým jeho dospělost uzná. Tenhle jsem objednal, když ti bylo sedm,“ dodal Mistr lektvarů s podivným třpytem v očích. „Chtěl jsem ti ho dát až o Vánocích v roce, kdy dosáhneš sedmnácti let, ale…“

„Děkuju, tati,“ řekl Harry a navlékl si prsten na pravý ukazováček, načež svého tátu objal. Nedokázal při tom zabránit, ale několik zrádných slz opustilo jeho oči.

„Nemáš zač, Harry,“ políbil ho na temeno hlavy Severus. „Jsi můj syn,“ dodal, jako by to bylo vysvětlením všech jeho činů, které udělal a které v chlapcově budoucnosti ještě udělá. A upřímně, taky že bylo.

 

„Jsi na řadě,“ ukázal po chvíli Harry na zabalený dárek stále ležící na stole. „Otevři to.“ Mistr lektvarů ho velice rád poslechl a otevřel svůj dárek. Byla to krabička s kulatými rohy a pečlivě vyvedenými detaily. Jemné stříbrné a zlaté linky tvořily vzor ohně na černém podkladu, ze kterého byla krabička vyrobená.

„Je to černý onyx,“ vysvětlil Harry, „vyrobil jsem to.“

„Je to krásné,“ pronesl Severus s očima široce dokořán. Věděl, čeho je jeho syn schopný, ale nikdy ho nepřestal překvapovat, když přišel s něčím takovýmhle.

„Ještě jsi ji ani neotevřel,“ zasmál se Harry. Severus se usmál a položil krabičku na stůl. A to bylo dobře, protože věc, kterou uvnitř našel, byla asi tím posledním, co by čekal. Uvnitř krabičky blikal svazek zlatých a rubínových plamenů. Aniž by se objevil jen náznak kouře, místnost okamžitě naplnilo teplo.

„Gubraithův oheň?“ podíval se na svého syna naprosto šokovaný Severus. Měl by to přijmout jako fakt, pomyslel si, když se pohledem znovu vrátil k věčnému ohni, který dostal od svého syna. Harry se jako vždy snažil překonat svůj poslední dárek.

„Pořád nedokážu vykouzlit něco většího než tohle a i to je dost náročné,“ přiznal Harry. „Ale je to aspoň něco.“

„Mám pocit, jako bych už tuhle chvíli zažil,“ usmál se Severus a objal ho. „Ale je to nádhera!“

 

„A teď k věci, prosím,“ pobídl ho Harry a Severus protočil oči v sloup. Vrátil se ke svému stolu a oheň položil doprostřed, aniž by zavíral víko, aby ho skryl. „S čím jsi měl Brumbálovi pomoct?“ Ze Severusovy tváře se vytratila veškerá radost, kterou v ní probudily plameny.

„Chtěl po mně, abych se zastavil na Ministerstvu. Popletal pořádal charitativní sbírku, na kterou mě pozval, a Brumbál tu záminku použil, abych se vyptával na jednu z ministerských zaměstnankyň. Jmenuje se Berta Jorkinsová. Ztratila se v létě a od té doby o ní nikdo neslyšel. Měla navštívit svoji tetu v Albánii,“ vysvětlil profesor.

„Řekl jsi v Albánii?“ posadil se Harry do křesla u Severusova stolu. Už nějakou dobu znal Brumbálův názor, že se Voldemort skrývá v albánských lesích.

„Ano,“ potvrdil Severus jeho podezření, „Albus si myslí, že slečna Jorkinsová narazila na něco, co neměla, a draze za to zaplatila.“

 

„Takže si myslí, že Voldemort je v pohybu? Únosy a možná vražda ministerského úředníka je celkem odvážný krok pro někoho, kdo třináct let předstírá, že je mrtvý.“

„Ale to je právě ono,“ rozčílil se Severus a prohrábl si vlasy. „Berta Jorkinsová před svým zmizením pracovala v oddělení kouzelnických her a sportů. Věděla o Turnaji tří kouzelnických škol a o úkolech, které jsou připraveny pro šampiony.“

„A my víme, že Adrian se do turnaje dostal z nějakého důvodu,“ dodal Harry a skryl si tvář do dlaní.

„Je to dlouhá řada předpokladů. Berta Jorkinsová může být v pořádku a žít si šťastně někde v Albánii, nic nevíme,“ připomněl Severus, i když se zdálo, že sám vlastním slovům nevěří.

„Nevěříš tomu,“ konstatoval Harry.

„Ne,“ vydechl nakonec. „Ale na to, abych dělal nějaké závěry, nemám dost informací. Věřím, že Voldemort má s jejím zmizením co dělat. To nám ale ani v nejmenším nepomůže vyřešit záhadu, jak se Adrianovo jméno dostalo do poháru. Jen to upevňuje naše přesvědčení, že Voldemort za tím opravdu stojí,“ povzdechl si.

„Což je opravdu nádherné pomyšlení,“ zamumlal Harry.

„Každopádně, jak jsem řekl, nedostatek informací pro závěry,“ opakoval Mistr lektvarů.

„Nesnáším, že jsme pořád o krok pozadu,“ rozhorlil se Harry.

„Když jde o Voldemorta, nemáme moc na výběr,“ připomněl Severus.

 

Pak se snažil odvést pozornost svého syna od Voldemorta zpět k turnaji, stále nevěděl, co má v plánu.

„Slibuju, že nejspíš budeš překvapený,“ naznačil Harry záhadně. Překvapí i sám sebe, jestli se mu rituál opravdu podaří.

„Copak někdy nejsem?“ obrátil Severus pohled ke stropu. Harry se usmál.

Konverzace dál plynula sama, i když stín Temného pána stále naplňoval místnost, zaháněný do kouta jen jasným světlem věčného plamene.

 

Jakmile padla noc, vydal se Harry pod neviditelným pláštěm hledat místo, kde by mohl pracovat na svém rituálu. Kráčel chodbami s Pobertovým plánkem v ruce a snažil se vybrat ideální místnost. Rozhodl se, že tohle je něco, co by měl udělat sám, ať už se mu rituál podaří nebo ne, nejspíš bude muset strávit nějaký čas pod vodou, zatímco se o to bude pokoušet. V plavkách chtěl být raději sám.

Po chvíli uvážení se rozhodl, že nejlepším místem, kde kouzlo zkusit, bude prefektská koupelna. Drby naznačovaly, že její vana je velká jako bazén, a to bylo přesně to, co Harry potřeboval.

 

Pro tentokrát měly drby pravdu, pomyslel si o deset minut později, když se ponořil do horké vody. I kdyby se mu kouzlo nepodařilo, neznělo tak špatně na tomhle místě strávit pár nocí. Povzdechl si a uvolnil se. Po chvíli vytáhl pergamen, na nějž si pečlivě opsal znění rituálu. Nehodlal brát šest set let starou knihu kamkoliv blízko vody. Byl si jistý, že slova rituálu už zná nazpaměť, ale chtěl mít jistotu, že slova řekne přesně.

Bealucræft fram sé dréor

Híere mín sócn

Ágife mec hwa þu ágifedest

æt úre ríceiu holmege

In tægel and sciell

Ágife mec orpunge und sæ

Líefe mec béon geselda

úre ríceiu holmege

Harry čekal a čekal, ale nic se nestalo. Nic překvapivého, pomyslel si. Nečekal, že by mu hned napoprvé vyrašily žábry a ocas, ale musel uznat, že by to nebylo nepříjemné.

 

Tak uplynuly čtyři hodiny a čtyři hodiny každou další noc po necelé dva týdny. Když během prvního týdne po prázdninách seděl vedle svých přátel v knihovně, byl velice rozmrzelý. Silvestra strávil v Bradavicích se svými rodiči, kteří se tam na pár hodin ukázali, než na Nový rok zase zmizeli. Z toho, co Harry pochopil, se snažili najít nějaké vodítko prozrazující Voldemortovy úmysly. Jeho samotného nejvíc děsilo pomyšlení, že se Temný pán přesunul blíž, aby se k Adrianovi snáz dostal. Děsilo ho, že oni se budou honit za vlastním ocasem, zatímco on bude někde skrytý a bude vymýšlet svoje šílené plány. Harry si povzdechl a dokončil svoji esej do Přeměňování.

 

„Dneska pořád jenom vzdycháš,“ všiml si Draco a vyměnil si pohled s Nevillem. Oba sledovali, jak je Harry den ode dne frustrovanější, a pomalu se chystali zasáhnout. Harry znovu vzdychl. S Nevillem už o Voldemortově hrozbě mluvil, ale s Dracem ne. Ne, že by mu nevěřil. Ale tím, že by mu to řekl, by ho dostal do pozice, v níž by si musel vybrat mezi dvěma stranami – svou rodinou a svými přáteli. To ho děsilo. Vyhlídka, že by si Draco zvolil rodinu a ne jeho s Nevillem. Věděl, že by to byla jasná volba, a Harry by udělal cokoliv, aby u nich Draca udržel.

„Co bys čekal, Draco?“ položil si hlavu na stůl. „Už skoro dva týdny navštěvuji každou noc prefektskou koupelnu. Opakuji ten rituál pořád a pořád dokola a jediné, čeho jsem dosáhl, je rytmus překladu, s jakým ho odříkat. Jo, ještě jsem zjistil, že se mi líbí vůně cedru. Domácí skřítkové teď už musí zjišťovat, kdo vyplýtval všechnu zásobu cedrového šamponu.“ Neville s Dracem si vyměnili pobavené pohledy, ale dělali, co mohli, aby se nerozesmáli.

 

„Takže, rytmus překladu?“ zeptal se Neville, aby odvedl pozornost od zadržovaného smíchu. Harry si místo odpovědi odkašlal, aniž by zvedl hlavu, a začal recitovat:

Ó, magie v mé krvi,

slyš můj hlas.

Dej mi, co nabízíš

svým lidem moře.

Od ocasu k hlavě,

i podvodní dech.

Nech mě být jedním

ze svých lidí moře.

„Co s tím ale mám dělat?“ přejel mezi nimi pobouřeným pohledem. Místo rozesmátých se díval do ohromených tváří.

„To bylo docela působivé,“ ušklíbl se Draco.

„Fakt?“ pozvedl obočí Harry.

„Docela,“ snažil se uklidnit Neville. „Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“

„Což je v tomhle případě co?“ zajímal se Harry. Neville, který tak dopředu nemyslel, několikrát zamrkal.

„Aspoň teď líp voníš?“ přispěchal na pomoc Draco, než vyprskl smíchy. Neville ho následoval a nakonec i Harry.

„No to je něco,“ řekl, když popadl dech.

 

I když situace vypadala beznadějně, tu noc se zase vydal do prefektské koupelny. Strávil tam dvě hodiny, než zcela rezignoval na svůj osud, položil hlavu na dlaždičky a nechal se unášet teplou vodou. Celá koupelna byla vytvořena a udržována magií. Koupelna byla v pátém patře, a přesto byl její bazén zapuštěn hluboko do země a byl v ní vzduch tureckých lázní, nebo spíš jeho západní podoby. Ne, že bych si stěžoval nebo něco, pomyslel si Harry a protáhl si ruce v horké vodě.

„Být prefektem v Bradavicích má svoje lákadla,“ řekl nahlas, povzdechl si a znovu vyslovil slova rituálu. Poprvé od Vánoc se jeho mysl uvolnila a nemyslela na nic, co by ho stresovalo. Byl tak uklidněný, že si ani nevšiml, že je tentokrát něco jinak. Najednou však cítil, že jeho nohy něco tlačí k sobě a za ušima se mu ozvala nepříjemná bolest. Zalapal po dechu, když rituál začal probíhat.

 

Harry s úžasem pozoroval, jak se kolem něj vznášejí modře zářící runy, vířící a šeptající, a usazují se na jeho kůži se stříbrným zábleskem. Bodání za jeho ušima zesílilo a on viděl i cítil, jak se jeho nohy spojují do jedné, protahují se a mění se v dlouhý, tmavě modrý ocas. Zvedl ruce k uším, jen aby nahmatal žábry. Šokovaně je zase svěsil. Nakonec světlo ustoupilo a on mohl vidět plný dopad své proměny. Měl poněkud zakalený zrak, ale ocas bylo těžké přehlédnout, stejně jako blány mezi prsty. Když zalapal po dechu, uvědomil si, že vzduch nejde do plic jako obvykle, ale projde žábrami. Pak sklouzl pod vodu.

 

Najednou se jeho zrak vyjasnil a on se odhodlal se nadechnout. Mohl ochutnat sprchový gel ve vodě – chuť cedru bohužel nebyla tak příjemná jako jeho vůně – ale když se dostal přes podivný pocit, vlastně mu to nevadilo. Mohl dýchat. Pod vodou. Merlin mi pomáhej, pomyslel si a pohnul se, aby otestoval svoji sílu. Narazil do protější zdi.

 

Trvalo mu dlouho, než se naučil ovládat svoje pohyby, hned nato však získal sebedůvěru plavat na dlouhé vzdálenosti. Nakonec se vynořil z vody a znovu se nadechl vzduchu. Bylo zvláštní dýchat venku z vody, jeho žábry okamžitě vyschly.

„Moje žábry?“ podivil se hlasitě podivně hrubým hlasem.

 

Zatřásl hlavou a snažil se najít to vlákno magie, tenkou nit, která držela rituál na místě. Cítil ho téměř okamžitě, když rituál začal pracovat, neviditelnou spojnici s jeho vlastní magií. Jediné, co musel udělat, bylo ho jemně sejmout z místa. Proces trval jen několik vteřin a najednou si Harry zase uvědomil svoje nohy, rozkašlal se, jak se plíce potřebovaly zbavit zbylé vody. A žábra jsou pryč, uvědomil si s úsměvem. I jeho zrak se vrátil do normálu. Už ani žádné blány, pomyslel si šťastně a zakmital prsty. Znovu se zasmál a postavil se. Jeho nohy však byly tak roztřesené, že ho neunesly, a tak klesl zpátky do vody.

„Zatraceně,“ zamumlal a pomalu s nohama hýbal, aby se vrátily do normálu. Musí být schopné absolvovat zpáteční cestu do společenské místnosti.

 

Svoji novinku si schoval až do dalšího dne a musel se ovládat, aby ji na své přátele nevychrlil hned, jakmile je uviděl. Chtěl si být ale jistý, že rituál dokáže vykouzlit znovu, než se o to s nimi podělí. Až o dva dny později, po ujištění se, že ano, svoje přátele s úsměvem zastavil, když mířili na hodinu lektvarů.

„Proč se tváříš tak šťastně?“ zeptal se Neville a díval se na něj, jako by se bál, že se každou chvílí zblázní.

„Zjistil jsem, že voda s cedrovou pěnou chutná děsně a žábry nepříjemně svědí, když vyschnou,“ široce se usmál Harry. Oba chlapci zamrzli uprostřed pohybu, zatímco Harry bezstarostně pokračoval a jen přes rameno zavolal: „Pojďte, Severus nesnáší, když studenti chodí pozdě.“

„Počkej chvilku,“ zavolal Draco, čímž vyděsil skupinku prváků, která je právě míjela.

 

„Chceš říct, že to fungovalo?“ zašeptal, když Harryho dohnal, s Nevillem v závěsu.

„Mám boule, které to dokazují,“ prohlásil a dotkl se postižených míst na hlavě. „Ještě jsem se nenaučil, jak používat ocas,“ přiznal.

„Ocas?“ nevěřil Neville. „Opravdu máš ocas?“

„Jo,“ zasmál se Harry. „A potřebuju ho vyzkoušet v otevřené vodě. Nechtěli byste mě vy dva zítra doprovodit k jezeru?“ zeptal se a rozhodil jim ruce kolem ramen.

„Jestli si myslíš, že bych si tohle nechal ujít,“ zamumlal Draco, „tak jsi idiot.“

„Souhlas,“ přidal se Neville. Všichni tři se začali smát a záchvaty smíchu je přepadaly i během vyučování. Severus se až podezřele nezajímal o důvod takového veselí, nejspíš se bál odpovědi.

 

Dny zbývající do druhého úkolu pak plynuly jako voda. Tři chlapci se vyplížili každou druhou noc k jezeru, kde už Harry získal tolik jistoty, že byl nejen schopen rituál provést kdykoliv, ale také plavat dost daleko a dost rychle a udržet u toho magický proud, dokud neuplynula stanovená hodina. Také už zjistil, že trvá patnáct sekund, než je rituál dokončen, což mu dává dost času na to ho seslat, skočit do vody a skrýt tak části těla, které by bylo trapné vystavovat. Troufl by si i do větší hloubky, ale v noci na to byla moc velká tma.

 

Jedinou výjimkou v jinak rutinních, i když vzrušujících dnech, byl Valentýn. Harry pořád nevěděl, jestli ho Fleur považuje za svého přítele, ale přece jen objednal květiny. Z dřívějších rozhovorů si vybavil, že má ráda tulipány a žlutou barvu, tak jich objednal tři tucty a nechal je doručit do krásnohůlského kočáru. I když se doručení nezúčastnil žádný student Bradavic, krásnohůlští novinku s nadšením rozšířili, a tak se Harry setkával s mnoha dívčími povzdechy, když procházel Bradavicemi. Fleur samotná měla z jeho dárku velikou radost a když to vyučování dovolilo, strávila s ním celý den.

 

Neville dal Lence krásnou krabici čokolády a nádhernou bílou orchidej – což mu poradila Ginny. Zrzka ho ujistila, že Lenka miluje pralinky a potěšeně ho informovala, jaká je nejoblíbenější květina její kamarádky. Harry bratrovi pogratuloval a stejně tak Draco, i když ten si neodpustil, aby do nich nerýpal.

 

Den druhého úkolu byl mokrý ještě dřív, než skočili do jezera. Harry se cítil o něco míň nervózní, než když se šel postavit drakovi, ale předpokládal, že se to změní v okamžiku, kdy mu zrak padne na jezero. Neville s Dracem mu popřáli hodně štěstí už večer, protože za úsvitu byli šampioni odvedeni k černému jezeru. Jen Severus se dostal ke stanu šampionů za Harrym.

 

„Nervózní?“ zeptal se.

„Ne!“ prohlásil Harry přezíravě. Zůstal u jednoslovné odpovědi, bál se, že by mohl přijít o včerejší večeři, kdyby měl pusu otevřenou déle.

„Toho se drž,“ usmál se Severus. „Budeš skvělý, Harry. Vím, že budeš.“

„Díky, tati,“ pousmál se Harry a objal ho, než spolu vešli do stanu, kde – překvapivě – čekala Lily s Jamesem. Bavili se s Adrianem, který je ujistil, že ano, ví, co má dělat, a ne, nestojí o jejich pomoc na poslední chvíli.

 

„Tak, Harry, drahoušku,“ ozval se mu někde za ramenem pronikavý hlas, „nějaké poznámky?“ Zelenooký čaroděj se otočil přímo k zářivě se usmívající Ritě Holoubkové. „Schováváte se přede mnou, vy zlobiví chlapci!“ vyhrkla a sjela oba dva pohledem. Ve stanu zavládlo naprosté ticho, jeho obyvatelé se na reportérku nechápavě dívali.

„Moc práce, slečno Holoubková, znáte to,“ odvětil Severus mile a usmál se na ni. Bojoval jsi proti Temnému pánovi, připomněl si. Nenech se vytočit, mysli na Harryho.

„No, drahoušci, a co kdybychom…“

„Slečno Holoubková!“ přerušil ji bodrý hlas Albuse Brumbála. „Jak milé potkat vás tady, zvlášť když uvážíme, že máte zakázán vstup na školní pozemky.“ Novinářka zbledla a otočila se k němu čelem, letmo ho pozdravila a rychle vyklidila pole. Harry se Severusem vydechli úlevou, Mistr lektvarů řediteli hojně děkoval.

„To nestojí za řeč, Severusi,“ mávl rukou Brumbál a přidal se k ostatním soudcům, přičemž kývl na Severuse, aby ho následoval.

„Povedeš si skvěle,“ opakoval Severus a opustil ho.

Harry se otočil ke svým rodičům a v hrudi ho zahřál malý plamínek bezpečí. Jestli si jeho táta myslí, že to zvládne dobře, a on je přesvědčený, že Severus má vždycky pravdu, opravdu to zvládne.

 

„Co to bylo?“ ukázal James ke vchodu do stanu. „Ty odněkud znáš Ritu Holoubkovou?“

„Loni v létě se mnou dělala rozhovor pro Týdeník čarodějek. Od té doby mě otravuje.“ Dokonce mu, stejně jako Severusovi, poslala dárek k Vánocům, který odložili v okamžiku, kdy v něm rozpoznali nápoj lásky.

„Jak se držíš?“ zeptala se Lily s obavami. „Přišel jsi na to, co máš dělat, že?“

„Věřte mi,“ usmál se Harry.

 

„Arry?“ ozval se někde za ním Fleuřin hlas. Harry se k ní otočil jen, aby vzápětí dostal polibek. „Ufědomila jsem si, še jsem ti nepopršála hodně štěstí. Takše, hodně štěstí,“ řekla, mrkla na něj a vrátila se k přísně vyhlížející madam Maxime.

„Jen aby bylo jasno,“ řekl Krum a usmál se poprvé od doby, co se objevila Rita, „nebudu tě líbat, abych ti popřál hodně štěstí.“ To nejspíš šokovalo jeho rodinu víc, než ten polibek. Adrian i James nad jeho prohlášením užasle otevřeli pusu.

„Bez urážky, Viktore, ale drž se toho!“ Krum se zasmál a ještě jednou na něj kývl, než obrátil pozornost zpět ke své rodině.

 

„Ty říkáš jménem Viktoru Krumovi?“ vydechl ohromený James.

„Už nějakou dobu,“ vrátil se Harry ve vzpomínkách k minulému měsíci. Holoubková zveřejnila článek o předpokládaném milostném trojúhelníku mezi Adrianem, Hermionou a Viktorem. Hermiona pak dostávala odporné vzkazy po soví poště, věci, které mohly být ještě horší, nebýt Harryho a překvapivě také Draca. Harry napsal Jamesovi a Lily, kteří obratem napsali do Týdeníku čarodějek s hrozbou žaloby, pokud časopis nezveřejní omluvu za ta tvrzení. K Harryho a Nevillovu překvapení pak Draco slíbil, že se postará o pár zmijozelských, kteří pomluvy začali. Bral jako osobní urážku, když někdo ze Zmijozelu ještě víc zhoršil reputaci své koleje. Protože v článku byla uvedena jména a prohlášení jednotlivých studentů, nezapomněl jim Draco poukázat, že právě oni a jejich rodiče budou čelit žalobě. Což očividně nebylo žádaným dopadem vzhledem k tomu, že pomluvy téměř okamžitě ustaly. Zvlášť po tom, co zasáhl i Severus a donutil s tím přestat i ty poslední, co vzdorovali Dracovi, pod hrozbou školních trestů. Harry slyšel, že jen Millicent Bulstrodová musela každý večer čisti kotlíky. Když se Viktor dozvěděl o tom, že Harry zaapeloval na svoje rodiče, mladšímu chytači osobně poděkoval. Od té doby se z nich pomalu stávali kamarádi.

 

„Neuvěřitelné,“ zamumlal Adrian. V tom okamžiku se z venku ozval zesílený hlas Luda Pytlouna jako signál zahájení druhého úkolu. James a Lily se odešli přidat k obecenstvu, předtím jim oběma ale připomněli, že Sirius s Remusem budou po ruce, kdyby se stalo nějaké neštěstí.

„Povzbudivé, nemyslíš?“ snažil se odlehčit situaci Harry, když vyšel ze stanu na dřevěnou platformu, která byla určena šampionům. Stála asi pět stop nad hladinou, hned vedle tribuny. Dav hlasitě povzbuzoval své čtyři šampiony a jejich jásot na chvíli přehlušil i Pytlounův hlas. Harry zavrtěl hlavou nad bouří jásotu, která následovala pokyn, aby si mužští soutěžící svlékli tričko. Pak vytáhl hůlku a ušklíbl se. Vyslal na sebe kouzlo, aby mu bylo teplo – něco, co neudělal, když poprvé skočil do jezera, a hluboce toho litoval – než hůlku opět schoval do pouzdra připevněného na paži. Jen nejasně si uvědomoval, že Percy Weasley nahradil Skrka na jeho porotcovské pozici – ten se znovu neobjevil.

 

„Naši šampioni jsou připraveni na druhý úkol, který začne se zazněním píšťalky,“ oznámil Pytloun a široce se usmál na všechny čtyři šampiony. „Mají přesně hodinu na to, aby získali zpět, co jim bylo vzato. Takže, až napočítám do tří. Raz… dva… tři!“

Pískot pronikavě protrhl chladný vzduch. Tribuna začala bouřit novým potleskem.

 

Harry si vyčistil hlavu, zavřel oči a zablokoval všechny zvuky davu. Náhlé lapání po dechu a řezání za ušima ho upozornilo, že rituál funguje a on se širokým úsměvem skočil do jezera. Zbavil se plavek dřív, než mu nohy srostly v dnes už známý ocas. Rychlým kouzlem si kolem pasu uvázal provaz – byl si vědom, že k návratu na hladinu ho bude potřebovat. A pak – protože se mu prostě chtělo – se rozmáchl směrem vzhůru a vyskočil nad hladinu, s úšklebkem na rtech hravě zasalutoval k davu, než se vrátil do tmavé vody.

 

Pak už svou pozornost obrátil ke svému úkolu a vydal se ke středu jezera. Kolonie jezerních lidí vždy žily na nejhlubším místě jezer.

Minul všechny tři šampiony, kterým vždy jen zamával a zasmál se jejich šokovaným výrazům. Dokonce i Viktor, který se od pasu nahoru proměnil ve žraloka, otevřel užasle tlamu, čímž odhalil svoje ostré zuby. Harry už se nechtěl dál rozptylovat.

Rychle a přímo proplaval jezerem, přičemž se vyhnul řasám – věděl, že nejspíš budou plné ďasovců. Doufal, že Fleur si vzala k srdci jeho varování, že v jezeře žijí i jiní tvorové.

 

Malé rybky kolem nějak létaly jako stříbrné šipky. Jednou nebo dvakrát měl dojem, že se před ním hýbe něco většího, ale když přišel blíž, zjistil, že je to jen velký, černý trs řas. Nikde nebyla ani známka osídlení, ale Harry pokračoval, plaval tak rychle, jak jenom dokázal. Minuty ubíhaly a jeho pátrání po tom, co mu jezerní lidé vzali, pokračovalo. Na obzoru však stále nic nebylo. A pak to uslyšel. Píseň jezerních lidí, která zněla ve vejci, přicházela odněkud po jeho levici. Usmál se a zamířil ke zdroji zvuku.

 

„Máš hodinu, jen krátký čas, abys to získal zpátky zas…“

 

Pokud to bylo vůbec možné, ještě zrychlil. Najednou se z vody před ním vynořil velký, černý kámen, na němž byly malby jezerních lidí nesoucích kopí a honících něco, co vypadalo jako obří chobotnice.

 

„… máš polovinu času zvítězit, jinak tvůj poklad navěky tu bude hnít…“

 

Tohle je novinka, pomyslel si Harry, zneklidněn posledními řádky písně. Opravdu řekli hnít? Náhle se všude kolem něj vynořila obydlí ze surového kamene obaleného řasami. Tu a tam Harry zahlédl tváře. Matně si vybavil, že jezerní lidé na severu nejsou tak půvabní jako jejich příbuzní v moři – vyhlášené sirény teplých klimat. Teď chápal, co tím měl autor na mysli. I když nikdy jiné jezerní lidi neviděl, bylo jasné, že tihle kolem něj nejsou zrovna ukázkou pohádkových bytostí. Měli šedivou pokožku a dlouhé, drsné, tmavě zelené vlasy. Jejich oči žlutě zářily, stejně jako rozbité zuby, a na krku se jim houpaly tlusté řetězce z oblázků. Otevřeně na Harryho zírali, když je míjel, jejich pohledy těkaly mezi jeho ocasem a tváří a zase zpět. Harry zaznamenal, že jejich vlastní ocasy jsou stříbrné. Slušně pokývl hlavou, když proplouval kolem nich. Vypadalo to, že je tím pěkně šokoval, ale brzo se vrátili ke svým kamenným výrazům. Přesto se na něj někteří usmáli. Harry věděl, že rituál, který použil, vyjadřuje úctu k jejich rase, a zajímalo ho, jestli si to uvědomují.

 

Rozhlížel se kolem sebe po stále se zvyšujícím počtu jezerních lidí a ještě zrychlil. Kolem něj se začaly objevovat travnaté záhonky a dokonce viděl i několik podivných domácích mazlíčků, uvázaných u kůlu. Jezerní lidé se teď už vynořovali ze všech stran, dychtivě ho pozorovali, ukazovali si na jeho ocas a žábra a nenápadně se bavili jeden s druhým. Někteří se usmáli a zamávali mu, což jim oplatil. Harry zatočil za roh a vtom se před jeho očima vynořil podivný obrázek.

 

Celý dav jezerních lidí lemoval něco, co by se dalo nazvat náměstím. Uprostřed zpíval jejich sbor, zval k sobě šampiony, a za nimi se tyčila velká socha – gigantický jezerní člověk vytesaný z kamene. A k jejímu ocasu byly přivázané čtyři postavy. Neville byl svázán mezi Hermionou a Ronem. Poslední spoutanou byla dívka, které nemohlo být víc než osm, jejíž stříbrné vlasy Harryho ujistily, že se jedná o Gabrielu, Fleuřinu sestru. Všichni čtyři hluboce spali. Hlavy jim spočívaly na ramenou a z úst jim pravidelně unikal proud bublinek.

 

Harry mohl přísahat, že mu srdce vynechalo jeden úder, když uviděl Nevilla spoutaného uprostřed jezera. Pak se ale ozval hlas rozumu, který vždy zněl hlasem jeho táty. Šeptal mu, že si musí pospíšit a že by Brumbál ani Ministerstvo určitě nedovolili, aby byl kdokoliv ze čtyř lidí před ním opravdu zraněný. Unesený jezerními lidmi, uvrhnutý do čarovného spánku a svázaný uprostřed černého jezera, jistě, nezraněný, dodal, protočil oči v sloup a s vytaženou hůlkou plaval k Nevillovi. Stačilo prosté kouzlo a Neville, uvolněný ze svých pout, začal stoupat ke hladině. Harry znovu kývl na lidi na náměstí, chytil svého bratra a začal plavat vzhůru. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že mu jezerní lidé tleskají, když plaval pryč.

 

Ať už si to představoval nebo ne, motivovalo ho to ještě k větší rychlosti, i když svaly na jeho ocase už začaly ochabovat, Nevillova váha navíc mu nijak neprospívala. Denní světlo však sílilo a nakonec se s hlasitým šplouchnutím vynořil z vody. K jeho nesmírné úlevě i přes jásot publika slyšel, jak Neville lapl po dechu v okamžiku, kdy se vynořil z vody.

„Co ti trvalo tak dlouho?“ zeptal se Neville dezorientovaně, Harry se rozesmál úlevou. Společně pak začali plavat ke břehu.