7. Srdce temnoty

17.08.2016 12:00

„COŽE udělal?“ soptila Ginny.

„Pokusil se na mě zaútočit, když jsem byl v posteli,“ informoval ji Harry nepříčetně. Jako obvykle se potkali ve společenské místnosti, aby spolu mohli jít na snídani. Harryho výraz stačil, aby Ginny pochopila, že se během noci v chlapecké ložnici něco stalo, a hned vyžadovala vysvětlení.

 

„Seslal jsem poplašné kouzlo, jak jsi včera navrhovala,“ začal objasňovat Harry. „Asi ve dvě mě vzbudilo, Ron s Nevillem roztahovali závěsy kolem mojí postele s hůlkami v pohotovosti. Díky Merlinovi, že jsi mě přiměla nosit čočky, byl bych bezbranný, kdybych ještě musel kolem hledat brýle. No, sebral jsem vlastní hůlku, kterou jsem měl pod polštářem, ale Ron už vyslal provazy, aby mě svázal. Naštěstí jsem měl pořád volné ruce, takže jsem ho omráčil. Pak jsem zrušil jeho kouzlo, ale Neville na mě skočil a chtěl mě praštit. Popravdě, asi by se mu to povedlo líp, než kdyby to zkoušel s hůlkou. Použil jsem na něj Petrificus totalus dřív, než to stihl.“

„Já Rona zabiju,“ štěkla Ginny. „Co se stalo pak?“

 

„No, vzbudilo to Seamuse s Deanem. Vlastně ani nebyli moc překvapení, když jsem jim řekl, co se stalo. Předtím nachytali Rona s Nevillem, jak něco kují. Pomohli mi je odlevitovat do jejich postelí a svázat je tam. Potom jsem Rona vzbudil a chtěl jsem vědět, na co si to hraje. V podstatě mi ale jen vyhrožoval a snažil se mě zastrašit.“

„Cos pak udělal?“ zeptala se Ginny s obavami.

„Nic moc,“ pokrčil rameny. „Dean se Seamusem z něho byli stejně znechucení jako já, takže jsme na něj seslali tišící kouzlo a nechali ho tak. Když jsme se ráno vzbudili, oba jsme je pustili. Ani jeden z nich neřekl půl slova a zmizeli v koupelně. Od té doby jsem je neviděl.“

 

„No, musíme o tom říct dvojčatům,“ rozhodla. „Nemůžeme se každou noc strachovat, jestli tě nenapadnou. Myslím, že napíšu i mamce.“ Harry jen smutně přikývl. Ginny se nepotřebovala ptát, na co myslí. Když spor mezi ním a Ronem dosáhl takové úrovně, že došlo i k násilí, neexistoval způsob, jak by se Harry mohl v létě dostat do Doupěte. Píchlo ji u srdce a začala přemýšlet, jestli vůbec udělala dobře, když se Harrymu vložila do života.

„Pojď, Ginny,“ řekl po chvíli, „zajdeme si na snídani. Po dobrém jídle spousta věcí nevypadá tak strašně.“

 

Ve velké síni si sedli na svoje obvyklá místa proti Demelze a Vicky. Obě dívky se na ně tázavě dívaly a zdálo se, že u nebelvírského stolu je celkově víc šeptání než obvykle. Dokonce i Hermiona se na ně dívala s ustaraným výrazem na tváři. Po Ronovi s Nevillem nebylo nikde ani památky. Právě začali jíst, když Harryho někdo jemně udeřil do zad. Oba se otočili, aby viděli Seamuse s Deanem s odhodlaným výrazem na tvářích.

 

„No, myslím, že si s těmi magory dneska už nemusíš dělat hlavu,“ začal Seamus, nepotřeboval zdůrazňovat, koho tím myslí. „Všecko jsme to nahlásili profesorce McGonagallové.“

„Cože?“ vyhrkl Harry. „To jste neměli, Ron je můj problém.“

„Ale my museli, Harry,“ nesouhlasil Dean. „My v té ložnici taky spíme. Ron je v poslední době naprostý osel a táhne s sebou i Nevilla. Myslí si, že každý svůj problém vyřeší pěstmi a u toho my být nechceme. Včera napadl tebe, ale jak dlouho bude trvat, než ho něčím naštvu já nebo tady Seamus? A přiznejme si to, Ron je teď naštvaný téměř bez ustání. Ne, potřebuje, aby ho někdo srovnal, než si začne myslet, že má právo cloumat s každým, kdo s ním nesouhlasí.“

„Navíc, to, co včera udělali, byla čirá zbabělost,“ dodal Seamus. „Věděl, že by ti nezvládl čelit tváří v tvář, tak tě napadl, když jsi spal. Nezaslouží si být v Nebelvíru. S takovým přístupem by měl být ve Zmijozelu.“

 

„A co bude teď?“ zeptal se Harry.

„Nevím,“ přiznal Dean. „McGonagallová jen řekla, že se o to postará.“

„Dobře,“ přikývl Harry. „No, díky, kluci.“

„O nic nejde, Harry,“ mávl rukou Seamus a šel si se svým kamarádem také najít místo u stolu.

 

Harry vrhl nervózní pohled po Ginny.

„Hele, nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo takhle daleko,“ začal. „Jestli mám jít a s McGonagallovou si promluvit…“

„Opovaž se!“ přerušila ho Ginny naštvaně. „Je to můj bratr, ale zaslouží si, cokoliv se teď stane. Nesnaž se mu to ulehčovat, jo?“

„Ginny, já…“ začal znovu.

 

„Pane Pottere,“ ozval se napjatý hlas, „následujte mě, prosím. Potřebuju, abyste zodpověděl nějaké otázky.“ Oba se otočili k profesorce McGonagallové. Její tvář byla jako vytesaná do kamene a její postoj byl ztuhlý. Ještě nikdy nevypadala víc hrozivě. S děsem vepsaným do tváře se Harry postavil. Ginny se natáhla a vzala ho za ruku.

„Řekni pravdu, Harry,“ řekla důrazně. „Nikomu nepomůžeš, když budeš zlehčovat, co se stalo, už vůbec ne Ronovi.“

„Moudrá slova, slečno Weasleyová,“ přikývla profesorka. „Věřím, že se události včerejší noci nebudete snažit krýt, pane Pottere.“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ povzdechl si Harry.

„Což ale nevysvětluje, proč už jste mě dávno nevyhledal,“ řekla chladně. „Máte hodně co vysvětlovat, mladý muži. Následujte mě.“

 

S tím se otočila na podpatku a velkou rychlostí se vydala z Velké síně ven.  Harry se krátce podíval na Ginny a pak si pospíšil za ní. Ještě nezmizel, když na jeho místo vklouzla Hermiona.

„Co se děje?“ zeptala se. „Proč tady není Ron ani Neville? Něco se včera v noci stalo, že? Kolují drby…“

„Ron s Nevillem se včera v noci pokusili na Harryho zaútočit,“ informovala ji Ginny. „Snažili se ho svázat na posteli, aby se nemohl bránit. Jen nepočítali s tím, že si Harry kolem postele nastraží poplašné kouzlo.“

„To ne, prosím tě, řekni mi, že si děláš srandu, Ginny,“ zaškemrala Hermiona.

„Promiň, Hermiono,“ zavrtěla Ginny hlavou. „Obávám se, že tentokrát to můj bratr opravdu posral.“

 

V Hermioniných očích se objevily slzy a Ginny si všimla, že se jí chvějí ramena. Ginny kolem ramen starší dívky rozhodila ruce a objala ji.

„Chtěla bych, aby byly věci jako dřív,“ zalkala Hermiona, „chci zpátky svoje přátele.“ Zatímco se snažila dívku utěšit, Ginny v žaludku pocítila zvláštní pocit viny. Chtěla jen pomoct Harrymu, teď ale její činy vyústily v to, že jsou všichni nešťastní. Ušklíbla se vlastní aroganci, s níž si myslela, že bude Harrymu bez jeho dvou přátel lépe. Teď to vypadalo, že by Harrymu bylo nejlépe bez ní.

___________________________________________________________________

Blížil se oběd, když konečně znovu uviděla Harryho. S námahou se dovlekl do společenské místnosti a tvářil se prachbídně. Vedle něj šla Hermiona se stejně sešlým výrazem, který ji v posledních dnech neopouštěl.

 

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně Ginny, když si k ní oba přisedli.

„Harry mi právě řekl o všem, co se stalo. Ron s Nevillem jsou v podmínce a dostali dva týdny školního trestu,“ informovala ji Hermiona.

„Jo, no, to není tak hrozné,“ nebyla si Ginny jistá, jestli má být šťastná nebo naštvaná, že z toho vyvázli tak snadno.

„Jo, ale bylo by to mnohem horší, kdyby Harry profesorku McGonagallovou neprosil, aby je nevyloučila,“ dodala Hermiona. Ginny vrhla pohledem plným kritiky po Harrym, který zvedl ruce v obranném gestu.

„Řekl jsem McGonagallové pravdu,“ hájil se. „Ale prostě jsem ho nemohl odepsat. Ron býval můj nejlepší přítel, nemohl jsem dovolit, aby ho vyhodili kvůli nějaké naší hloupé hádce.“

„No, doufám, že to Ron ocení,“ zahuhlala Ginny.

 

Výmluvné ticho jí napovídalo, že takový přístup se Ronovi nepodobá.

„Co se stalo?“ tlačila na ně dál. Hermiona vypadala najednou rozzuřeně, zatímco Harry zabořil pohled do podlahy.

„Podmínka a školní trest nebyly jedinými tresty, které jim profesorka uložila,“ začal vysvětlovat. „Řekla, že nechce, aby se včerejšek opakoval, tak je oba vystěhovala z naší ložnice. Musí spát se třeťáky a do naší ložnice mají zakázaný vstup.“ Navzdory situaci si Ginny nedokázala pomoct a zahihňala se.

„Ron musí spát v ložnici třeťáků? Ha, to bude totálně nenávidět!“

„Nepomáháš, Ginny,“ zaskučela Hermiona. „Byl nepříčetný, málem se nechal ze školy vyhodit, když na Harryho začal řvát, že je to jeho chyba.“

„To bylo chytré, přímo před McGonagallovou,“ poznamenala Ginny. „Co se stalo pak?“

 

„McGonagallová mu prodloužila školní trest na dvojnásobek a přes krb kontaktovala vaši mamku,“ přerušil Harry Hermionu s vlastním vysvětlením. „Ta, když slyšela, co se stalo, trvala na tom, že se vydá to kanceláře McGonagallové. Jestli jsem si myslel, že profesorka mu dala co proto, to jsem ještě nic neviděl. Měl slzy na krajíčku, když s ním vaše mamka skončila.“ Ginny zasténala. Jen jednou schytala plnou silou matčin hněv, ale byl to tak strašný zážitek, až jí bylo Rona skoro líto. Jestli mu ale má někdo vtlouct trochu rozumu, byla to právě jejich matka.

 

„Takže se jí podařilo vtlouct do té jeho dubové palice, aby tě nechal na pokoji?“ zeptala se.

„Myslím, že jo,“ potvrdil Harry. „Myslím, že se mi teď bude vyhýbat jak dračím spalničkám. Z kanceláře prakticky utekl, aniž by se otočil.“

„Nemůžu uvěřit, že se tohle děje,“ skučela Hermiona. „Vážně jsem si myslela, že budeme přátelé na život a na smrt. Že budeme stát jeden druhému po boku, ať se děje cokoliv. To se teď ale nikdy nestane.“

„Jen proto, že jsme my vypadli, neznamená, že ty se s ním nemůžeš přátelit dál,“ utišoval ji Harry. „Nebudu se zlobit, když s ním dál budeš chtít trávit čas.“

„Bojím se, že to není možné, Harry,“ zavrtěla hlavou smutně. „Dopadlo to přesně, jak jsem si myslela. Protože pořád kamarádím s tebou, Ron mě považuje za zrádce a nechce se mnou mít nic společného. Dal mi to velice jasně najevo.“

„Je mi to líto, Hermiono,“ řekl. „Vím, žes ho měla vážně ráda. Je mi z toho nanic, že se celá tahle hloupost dostala mezi vás.“

„Jo, ale lepší, když jsem zjistila, jaký je, už teď a ne později,“ odpověděla tiše.

 

Chvíli seděli tiše, než Hermiona začala posmrkávat. Než se stačila zarazit, hradby povolily a ona se hlasitě rozplakala. Harry se k ní posunul blíž a objal ji kolem ramen. Dívka zabořila tvář do jeho trička a třásla se neovladatelným pláčem.

Ginny je sledovala a její vlastní oči se také zalily slzami. To ona zavinila tuhle situaci a teď nemůže dělat nic jiného, než sedět a dívat se na její výsledky.

___________________________________________________________________

 

Než se nadáli, blížila se další návštěva Prasinek. Přestože by si Ginny ráda dopřála víkend plný odpočinku a zábavy, aby na to všechno na chvíli zapomněli, měli na pořadu dne jiný a důležitější úkol. Sirius trval na tom, že se s Harrym osobně setká, domluvili si schůzku na dvanáctou hodinu. Měli se setkat kus za vesnicí, aby se vyhnuli pohledům zvědavých očí. Harry nabídl i Hermioně, aby šla s nimi, ale ta se vymluvila, že musí dělat domácí úkoly. Samozřejmě, všichni věděli, že je to jen výmluva, protože Hermiona měla úkoly hotové a dvakrát zkontrolované hned v noci, když je dostali zadané, ale nikdo to nekomentoval. Bylo jasné, že se s nimi Hermiona cítí jako páté kolo u vozu a nechtěla za nimi chodit jako ocásek. Ginny podezírala Harryho, že je mu to líto, ale všimla si, že se svoji kamarádku nesnažil přesvědčovat, aby změnila názor. Její zamítnutí ze začátku roku mu zřejmě stále ještě leželo v hlavě.

 

Proto se to ráno vydali do vesnice sami dva. Bez problémů dorazili do Prasinek, obešli si několik obchodů, a když nebyl nikdo poblíž, vyklouzli ven. Zamířili si to přímo ke Chroptící chýši, poblíž které už z dálky viděli velkého černého psa, jak na ně čeká.

O půl hodiny později už stáli před vstupem do menší jeskyně na kopci za chýší, která byla dobře skrytá okolním pohledům. Opatrně vlezli dovnitř a chvíli jen mrkali, aby se jejich oči přizpůsobily okolní tmě.

 

Když konečně zaostřili, Ginny viděla, že pes zmizel a místo toho před nimi stál špinavý, tmavovlasý muž v potrhaném oblečení. Harry se k němu rychle vydal, aby se s ním přivítal.

„Siriusi!“ zvolal. „Tolik jsi mi chyběl. Ale vážně jsi sem neměl chodit, je to příliš nebezpečné.“

„Musím splnit svoji roli kmotra,“ nesouhlasil Sirius. „Navíc, jsem v naprostém bezpečí, dokud zůstávám Tichošlápkem. No, přinesli jste mi nějaké jídlo?“

„Jo,“ natáhl se Harry pro ruksak, který nesl na ramenou. „Připravil jsem se, napadlo mě, že bys možná potřeboval pár věcí.“

 

Když Harry před pár týdny prozradil Ginny, že se s ním chce jeho kmotr setkat, vyptávala se ho na něj víc, stejně jako na to, co dělal, když utekl z Azkabanu. Harry předpokládal, že většinu času tráví ve své psí podobě, a rozhodl se mu život aspoň trochu zpříjemnit. Po rychlé návštěvě ředitele, který mu také přislíbil pomoc, sesbíral velký vak věcí, které by se Siriusovi mohly hodit.

 

„Co je tohle všechno?“ otevřel Sirius překvapeně batoh. „Žádal jsem jen o trochu jídla.“

„Jo, ale napadlo mě, že by se ti mohlo hodit i pár dalších věcí,“ odpověděl Harry. „Na tom batohu je nezjistitelné zvětšovací kouzlo, takže jsem tam toho mohl dát docela dost. Je tam stan s plně vybavenou kuchyní a koupelnou - Brumbál mi ho koupil na Příčné ulici. Mělo by tam být jídlo na několik měsíců, především mudlovské plechovky. Jen jsem odhadl tvou velikost, ale je tam několik druhů oblečení na převlečení, mudlovského i kouzelnického. Ředitel pro mě taky vyměnil dost galeonů na mudlovské peníze, takže se můžeš zastavit v jejich obchodech. Jen si nezapomeň změnit podobu, protože tvůj popis už je rozšířený i mezi mudly. Když ti peníze začnou docházet, dej mi vědět a pošlu ti další. Je to výhoda - mudlovské peníze jsou dělané z papíru, bude snadné poslat je po sově.“

„A to jsem si myslel, že já jsem tu od toho, abych se staral o tebe, ne, že to bude naopak,“ zatřásl hlavou Sirius. „Ale děkuju, že to pro mě děláš, Harry. Nebudu lhát, tohle všechno je víc než vítané.“ Harry se rozzářil.

 

„Mimochodem, Harry, kde je Ron a Hermiona? Čekal jsem, že přijdou s tebou. A ještě jsem nebyl představen téhle malé, krásné čarodějce, kterou sis přivedl,“ komentoval Sirius, přičemž nedočkavě hledal v batohu jídlo.

„No, víš, s Ronem už se spolu moc nekamarádíme. Odmítl věřit, že jsem nehodil svoje jméno do Poháru, a choval se opravdu hloupě. Hermiona byla s ním, snažila se naše kamarádství zachránit. S ní jsem se udobřil, měla ale moc práce, takže dneska nešla. A tahle malá čarodějka je moje dobrá kamarádka Ginny Weasleyová. Říkám ti, Siriusi, bez ní bych tímhle školním rokem neprolezl, je brilantní!“ prohlásil Harry.

 

Sirius se zarazil uprostřed sousta a pozvedl jedno obočí.

„Rád vás poznávám, slečno Weasleyová,“ řekl zdvořile. „Děkuji, že jste mému kmotřenci tak dobrou přítelkyní.“

„O nic nejde,“ odpověděla Ginny, zrudlá z Harryho představení. „Harry mi před pár roky zachránil život a vím, že kdyby teď naše pozice byly opačné, nepřemýšlel by ani minutu, jestli mi pomoct.“ Sirius se na ně zašklebil a pak svou pozornost obrátil zpět ke kuřeti zabalenému do kuchyňské fólie, které našel v batohu. Rychle ho rozbalil a divoce se do něj pustil.

 

„Tak,“ řekl pak s plnou pusou, „řekni mi všechno, co se stalo od doby, kdy jsme spolu mluvili naposledy.“ Harry mu dopodrobna povyprávěl vše o druhém úkolu a tréninku, který s Ginny podstupovali. Sirius se zdál být ohromený jeho dovednostmi v Přeměňování.

„I tvůj táta v tom byl výborný, Harry,“ prozradil, „zdá se, že jsi nezdědil jen talent pro famfrpál. I tak je to ale docela pokročilé kouzlo, které jsi zvládl, jsem ohromen. Musím přiznat, že jsem nikdy dřív o kouzle myšlenkové pevnosti neslyšel. Kde jste ho, pro všechno na světě, našli?“

„Našla jsem ho v nějaké staré knize kouzel,“ pípla Ginny, „ale asi už si bohužel nevzpomenu, jak se jmenovala.“ Sirius se na ni chvíli intenzivně díval a Ginny došlo, že ví, že lže. Nic ale neřekl, jen zamyšleně přikývl, než se znovu otočil k Harrymu.

 

„Vedl sis skvěle, Harry, ale budu spát v noci lépe, až budeme vědět, jak ses do toho Turnaje dostal. Děje se teď až moc divných věcí, jsem z toho nervózní,“ uvažoval nahlas. „Například se stále nemluví o tom, co se stalo s Bertou Jorkinsovou. Barty Skrk už je taky nemocný nějak moc dlouho. Ten muž si nevzal volno dvacet let, a když se pořádá obrovský turnaj pod jeho kontrolou, najednou si vezme neschopenku. Je to zvláštní náhoda.“

„Má neschopenku?“ zeptal se Harry ohromeně. „Já jsem ho ale na Pobertově plánku mnohokrát viděl. Nejvíc času tráví s Moodym v jeho kanceláři.“

„S Moodym?“ zeptal se překvapený Sirius.

„Jo, jsem si jistý,“ trval na svém Harry.

„Pamatuju si, že jsem byl překvapený, protože fyzicky jsem ho nikde kolem nikdy neviděl. Předpokládal jsem, že prostě jen stojí stranou a sleduje věci z povzdálí.“

„Možná,“ odpověděl Sirius, ale nezdál se o tom být přesvědčený. „Chci, abys Skrka hlídal a dal mně nebo Brumbálovi vědět, kdyby sis všiml něčeho divného. Bartyho chování je poslední dobou dost divné a já chci vědět proč.“

 

„Myslíte, že to má co dělat s Harryho přihlášením do Turnaje?“ zeptala se Ginny.

„Nevím. Nechápu, proč by mělo, ale ani to nevylučuji,“ odpověděl Sirius. „Pořád ale sázím na Karkarova. Ten muž je fakt postrach a já mu pořád nemůžu zapomenout, že je to bývalý Smrtijed. Nedivil bych se ani, kdyby za tím stál Snape, čistě jen proto, aby tě dostal do problémů.“

„To si nemyslím, že by to udělal Snape,“ nesouhlasila Ginny. „Může Harryho nenávidět, ale Snape by nikdy neudělal nic, čím by ho ohrozil.“

„I když to říkám nerad, myslím, že má Ginny pravdu. Dokonce se mi v prváku snažil zachránit krk, když se Quirrell snažil očarovat moje koště,“ poukázal Harry.

„Asi jo,“ ustoupil Sirius, „ale pořád mu nevěřím. Ten muž pracuje sám pro sebe, pamatujte na moje slova.“

 

„Jo, budeme na něj dávat pozor, stejně jako na ostatní,“ povzdechl si Harry. „Je ještě něco, o čem si musíme promluvit?“

„Vlastně ano,“ ušklíbl se Sirius. „Rád bych věděl, co přesně je mezi tebou a touhle malou zrzkou. Od doby, co jste sem přišli, po sobě pokukujete, když si myslíte, že se nedívám. Chodíte spolu?“ Harry zrudl.

„Ehm, no, tak trochu jsme o tom mluvili, ale rozhodli jsme se, že to teď není nejlepší nápad. Popřemýšlíme o tom na konci roku, myslím.“ Sirius přikývl.

„Jestli stojíš o můj názor, nedělal bych si starosti s něčím jiným. Harry, je mi to líto, ale nemyslím si, že tě někdy čeká normální život, tak nezahoď dobré věci kvůli tomu, čím si musíš projít. Takže nakopej tomu Turnaji zadek a pak už nedovol, aby ti cokoliv stálo v cestě.“

 

„Opravdu to není tak jednoduché, Siriusi,“ řekl Harry zachmuřeně. „Teď mi dělá starosti jen to, abych ten zatracený Turnaj přežil.“ Sirius přikývl a soucitně se na něj podíval.

„Víš, myslím, že pro tebe nebude nikdy nic jednoduché. Ale slibuju ti jednu věc, Harry. Jestli se mi někdy podaří očistit svoje jméno, postarám se o tebe přesně tak, jak si přáli tvoji rodiče, a ty budeš moct přijít a žít se mnou. Zatím jsem jako kmotr odvedl mizernou práci, ale hodlám to napravit.“

 

Harry neřekl ani slovo, ale postavil se a svého kmotra objal. Sirius mu objetí vřele oplatil, Ginny si všimla, že má v očích slzy. Když je sledovala, v duchu si něco slíbila. Udělá, cokoliv bude v jejích silách, aby byl Sirius Black očištěn, a Harry tak bude mít poprvé v životě krásný a milující domov. Najde způsob, jak to provést.

__________________________________________________________________

„Sakra, Harry! To bylo skvělé!“ vykřikla Ginny. Zírala na doutnající zbytky lavic, na kterých si cvičili nové kouzlo. Harry na ně seslal ničící kouzlo s opravdu imponujícím účinkem.

„Teda,“ lapl po dechu Harry nad svým vlastním činem. „Nikdy jsem si nemyslel, že toho budu schopný.“

„Pořád ti říkám, že jsi mocný čaroděj,“ ujišťovala ho. Harry se otočil a nesměle se na ni usmál.

 

Navzdory všemu, co se dělo, Harryho trénink zdárně pokračoval. Ginny jejich společně trávený čas milovala. A když trénovali, byl to jediný čas, kdy je opravdu nikdo nerušil. Možná to byla jen její představivost, ale měla dojem, že o samotě byl Harry mnohem otevřenější a milejší. To ale neznamenalo, že by jim ulevovala. Do posledního úkolu zbývaly tři měsíce, každá vteřina se počítala.

 

Na Harryho dosavadní postup byla nesmírně hrdá. Úroveň jeho magie narůstala mílovými kroky. Získával ve svoje kouzlení stále více důvěry, když ho teď neustále neopravovala a nepoučovala Hermiona. Snadno zdvojnásobil svůj repertoár kouzel a sesílal je se silou a precizností. Nová kouzla se učil daleko rychleji. Fyzicky byl silnější a rychlejší. Tím, že dohlížela na jeho stravu a jeho jídelníček obohacovali o nutriční doplňky, přestal vypadat, že by ho odfoukl i ten nejjemnější vánek. Pravidelné cvičení mu vyrýsovalo svaly a on konečně vypadal tak, jak měl. Silný, štíhlý, mladý muž.

 

Odvrácenou stranou toho všeho, aspoň z Ginnina pohledu, bylo množství zájmu, který sklízel od mladých čarodějek po celém hradě. Harry už měl za sebou věk, kdy o něm říkali, že je rozkošný, teď byl hezký. Bez nevzhledných brýlí jeho zelené oči způsobily třes mnoha dívčím kolenům a jeho rozcuchané vlasy vzbuzovaly touhu do nich zajet prsty. Jeho rapidně dospívající tělo také sklízelo mnoho obdivných pohledů. Ginny téměř každý den zaznamenávala obdivné pohledy Cho Changové, vysílané Harryho směrem. Kráva!

 

Tohle všechno ale Harryho v nejmenším nezajímalo. Dívky, které na něho teď pomrkávaly, byly ty samé, které se mu na začátku roku vyhýbaly a obviňovaly ho z podvádění. Když jednou ztratíte důvěru Harryho Pottera, je těžké získat si ji zpět. Ginny se stále znova a znova ujišťovala, že jedinými dívkami, se kterými Harry přátelí, jsou ona sama, Hermiona a Lenka, přestože s Hermionou to stále nebylo jako dřív.

 

„Je už celkem pozdě, chceš jít spát?“ vytrhl ji Harry ze zamyšlení.

„No, jo. Docela jsme dneska dřeli, myslím, že můžeme skončit o pár minut dřív,“ odpověděla.

„Teda, jsi tak štědrá, Gin,“ ucedil Harry sarkasticky. „Vážně nevím, co bych bez tebe dělal, mít tolik volného času.“

„Můžeš si udělat pár dalších sedů-lehů, jestli chceš,“ navrhla sladce.

„U Merlina, ženská!“ zvolal dramaticky. „Dneska jsem jich udělal už pětasedmdesát, co víc po mně chceš?“

„Stovka by stačila,“ nedala se vyvést z míry. Harry zvedl ruce na znamení kapitulace.

„Ale vážně, Gin, mám dost. Jediný důvod, abych si lehl na zem, by bylo, abych mohl spát, ne dělat další cvičení.“

„Lenochu!“ škádlila ho něžně. Harry pracoval tvrdě a oba to věděli.

 

Než opustili třídu, Harry se podíval do Pobertova článku. Možná byli trochu paranoidní, ale poté, co někdo hodil Harryho jméno do Poháru, nebylo opatrnosti nikdy dost. Prohledával mapu a najednou strnul.

„Co se děje?“ nechápala Ginny.

„Na chodbě je Teodor Nott,“ informoval ji Harry, „ale nic nedělá, jen tam stojí.“

„Co, do pekla, ten slizký bastard chce?“ zaskučela Ginny. Nott byl jedním z předpokládaných následovníků Temného pána a opravdovou ukázkou zkaženosti.

„Nevím,“ pokrčil rameny Harry. „Co budeme dělat? Počkáme, dokud neodejde, nebo ho budeme prostě ignorovat?“

„Pochybuju, že by se tady poflakoval jen tak náhodou, Harry,“ ušklíbla se. „Nelíbí se mi, že náš špehuje, měli bychom ho nachytat.“ Harry vytáhl hůlku.

„Dobře. Vlastně jsem doufal, že to řekneš.“

„Jdeme po něm,“ souhlasila Ginny, a s hlasitým jekotem rozrazila dveře.

 

Oba dva si pospíšili ven a otočili se ke zmijozelskému chlapci. Chodba ale zela prázdnotou. Harry okamžitě znovu vytáhl mapu a rychle se na ni podíval. Stále ukazoval Notta asi patnáct stop od nich, kde po něm ale nebylo ani stopy. Ginny lapla po dechu a chytila Harryho za paži. Zatáhla ho do opačného směru, než podle mapy Nott stál.

„Běž a neotáčej se,“ zašeptala.

„Proč? O co jde?“ nechápal Harry, ale přistoupil na šeptání.

„Myslím, že nejsi jediný člověk, který vlastní neviditelný plášť. Podívej se na tu mapu, jestli nás Nott sleduje, ale nenápadně,“ zasyčela. Harry opatrně střelil pohledem na mapu, kterou držel tak blízko u těla, že nikdo za ním nemohl vidět, co dělá.

 

„Jo, jde za námi,“ potvrdil.

„Chci vědět, o co jde,“ zašeptala Ginny. „Pojďme do Astronomické věže. Můžeme ho tam zavést do slepé uličky a chytit ho tam. Bude si myslet, že se jdeme muchlovat nebo tak něco.“ O vteřinu později ztuhla, když ji Harry chytil kolem pasu. Překvapeně se na něj podívala.

„Jen dělám naše divadlo uvěřitelné,“ informoval ji, než ji políbil do vlasů.

„Můžeš to dělat uvěřitelné, jak jen budeš chtít,“ zašeptala toužebně. „Pomůže, když mě chytneš za zadek.“

 

Teď bylo na Harrym, aby se na ni šokovaně podíval. Zíral na ni a přemýšlel, jestli žertuje nebo ne. Nakonec se rozhodl, že nechat ruku někde uprostřed bude nejbezpečnější volba.

Tiše pokračovali a Harry co chvíli pokukoval po mapě. Netrvalo dlouho a byli před dveřmi do astronomické věže. Otevřeli je a pospíšili si dovnitř, aniž by se obtěžovali za sebou zavřít. Vyběhli schody a rozhlíželi se kolem pro nejlepší pozici.

 

„Harry, já se schovám za tyhle skříně, ty běž naproti a schovej se pod svůj plášť. Snad uslyšíme jeho kroky a budeme ho moct chytit,“ poručila.

„Dobře, buď opatrná,“ zašeptal, než vytáhl plášť a zmizel pod ním. Ginny si sedla na podlahu za velkou, dřevěnou skříní, v níž se skladovaly teleskopy, a pozorně poslouchala. Slyšela zuřivý tlukot vlastního srdce. Všude okolo bylo jinak naprosté ticho. Zaklela, že se nemůže podívat do Pobertova plánku, aby viděla, co Zmijozelovi trvá tak dlouho. Tiše, jak jenom mohla, vykoukla zpoza skříně.

 

Bez varování jí ústa zacpala něčí ruka a někdo ji chytil tak pevně, že se nemohla ani hnout, ruce přitisknuté k tělu. Snažila se bojovat, ale ten, kdo ji držel, byl příliš silný. Vykopla, ale trefila se do skříně.

Pak se za ní ozval výkřik bolesti a ona byla najednou volná. Otočila se, aby viděla, jak spolu Harry a Nott zápasí. Zvedla hůlku, ale bála se ji použít, aby netrefila Harryho. Místo toho kopla Notta vší silou do holeně. Ten zaskučel bolestí a odstrčil Harryho od sebe. Harry tvrdě dopadl na podlahu. Nott rychle vytáhl hůlku a namířil na něj, zatímco on se snažil sebrat se ze země.

 

„Protego!“ vykřikla Ginny, čímž mezi oba chlapce seslala štít v okamžiku, kdy Nott vyslal Omračující kouzlo. Nott se otočil a seslal další kouzlo na ni, ale ona ho opět odrazila. S tváří staženou vztekem se chlapec vrhl na Ginny, s pěstí vztyčenou do vzduchu.

„Depulso!“ křikla Ginny v panice, odhodlaná nedovolit zmijozelskému chlapci, aby se jí znovu dotkl.

 

Naneštěstí velké mysli přemýšlí podobně, a tak Harry, který stále seděl na podlaze, ale už zvládl vytáhnout svoji hůlku, ve stejném okamžiku rovněž seslal Odpuzující kouzlo. Harry do svého kouzla vložil velké množství magie, a ani Ginny se nedržela zpátky. Kombinace kouzel udeřila do Notta jako obří kladivo a s hlasitým výbuchem ho odhodila pryč. Nottovo tělo padlo na zábradlí kolem věže a chvíli to vypadalo, že se bezpečně sveze na zem. Stále byl ale v pohybu natolik, že se překulil přes zábradlí a zmizel jim z dohledu.

 

Se zděšeným zalapáním po dechu se Ginny rozběhla za ním, s Harrym v zádech. Podívali se přes zábradlí včas, aby viděli, jak Nottovo tělo bouchlo do okenního parapetu, který vyčníval z přední části věže. Nottova hlava zavadila o kámen a dokonce i ve tmě si Ginny byla jistá, že zahlédla krev. Ani jeden z nich se nepohnul, dokud jim Nottovo tělo opět nezmizelo ve tmě.

 

„Musíme se dostat dolů,“ řekl Harry nakonec a zatřásl s ní, aby ji probral z otupělosti. Nečekal na její reakci, chytil ji za ruku a táhl ji ze dveří pryč. Ginnina mysl byla prázdná, nedokázala pochopit, co se stalo. Právě někoho zabili? Jak to mohla udělat? Nebyla Tom Raddle. Někdo, kdo nemilosrdně zabíjel všechny, co mu stáli v cestě. Nott přece nemůže být mrtvý, ne?

 

Jakmile doběhli na hlavní chodbu, Harry přes ně přehodil neviditelný plášť. Někde v koutku své mysli Ginny děkovala, že Harry dokáže uvažovat tak jasně vzhledem k okolnostem, ale takový on byl vždycky. Byl to akční hrdina, který pod tlakem vždy zůstával ledově klidný, zatímco jí se chtělo křičet. Nohy měla jako z gumy a chtělo se jí zvracet.

 

Překvapivě rychle se hlavními dveřmi dostali ven z hradu a rozběhli se ven, k astronomické věži. Nic tam nebylo.

„Dívej se,“ instruoval ji Harry, „nemůže být daleko.“ Byla temná noc a tahle část pozemků byla osvětlená jen velice spoře. Nebylo překvapením, že Ginny o Nottovo tělo zakopla dřív, než si ho všimla. Potlačila vyděšený křik a zavolala na Harryho. Ten si klekl k tělu a rychle ho ohledával.

„Je mrtvý,“ zašeptal Harry bez náznaku emocí. „Měla jsi pravdu, měl neviditelný plášť, má ho v kapse.“

 

„Harry, co budeme dělat?“ žadonila Ginny, její hlas byl hysterický. „Hodí nás na doživotí do Azkabanu!“

„Buď chvíli ticho, nech mě přemýšlet,“ zasyčel Harry. „Dobře, nikdo nemá sebemenší důvod spojovat nás s Nottovou smrtí. Nikdo nic neviděl. Musíme jen schovat tělo a držel pusu zamknutou.“

„Ale Harry…“ začala Ginny, ale zarazila se.

„Nemáme čas o tom diskutovat! Pojď, schováme ho pod jeho plášť a odlevitujeme ho odtud. Znám perfektní místo, kam ho ukrýt,“ trval na svém Harry.

 

Harry pracoval rychle. Omotal plášť kolem těla a vznesl ho do vzduchu. Potom nasadil rychlé tempo, hůlku nataženou před sebou. Ginny si pospíšila za ním, nechtěla tu být sama.

Šli dobrých deset minut, než si Ginny uvědomila, že směřují k Zapovězenému lesu.

 

I když jí došlo, že je to asi nejlepší místo pro úkryt, pomyšlení na to, že vstoupí do lesa, ji děsilo. Přidala do kroku a chytla Harryho za paži. I ve tmě zaznamenala, jak se na ni povzbudivě usmál. Cesta lesem byla ztělesněním noční můry. Větve ji drápaly do tváře a ona často klopýtala. Netušila, kam míří a byla si jistá, že se beznadějně ztratí. Harry ale bez váhání pokračoval v cestě, byl si jistý. Poté, co jí připadaly jako hodiny chůze, se zastavil.

 

„Co to…“ začala Ginny.

„Pšt,“ sykl Harry a zíral do temnoty. Někde po Ginnině levici uslyšeli zvláštní, cvakavý zvuk. Sevřela Harryho paži pevněji.

„Harry, co je to?“ zeptala se vyděšeně.

„Dobře, jsme tu správně,“ odpověděl Harry. Položil Nottovo tělo a stáhl z něj plášť. Na chvíli vypadal nerozhodně, pak ho ale schoval do chlapcovy kapsy.

„Plášť by se hodil, ale nemůžeme riskovat, že nás s ním chytnou,“ zamumlal.

 

Vstal, vzal Ginny za ruku a zatáhl ji za sebe. Stáli vedle sebe ve tmě, než už to Ginny déle prostě nezvládla. Odtáhla se a zhroutila se na zem. Po tváři jí začaly kanout slzy a ona se zoufale rozeštkala. V tom okamžiku kolem sebe měla Harryho paže, kterými si ji přitáhl k sobě.

„Bude to dobrý, Gin,“ ujistil ji. „Nikdo to tělo nenajde. Všechno bude v pořádku.“

„Jak to můžeš říct?“ zeptala se zlomeným hlasem. „Já jsem ho zabila, Harry! Jsem vrah! Jak se sebou budu moct vůbec někdy žít?“

„My jsme ho zabili,“ opravil ji Harry. „A pamatuj si, to on na nás zaútočil. Byla to sebeobrana.“

 

„Proto jsme nešli ani za ředitelem ani za McGonagallovou? Vyslechli by si nás,“ vzlykla.

„Myslel jsem, že řediteli nevěříš?“ poukázal Harry. „Navíc, jsem Harry Potter. Copak se mi někdy dostalo spravedlivého slyšení?“

„Ale…“ nedala se.

„Ne, Ginny. I kdyby nám Brumbál věřil, ostatní by šli proti mně. Podívej se, kolik lidí věřilo tomu debilnímu článku Rity Holoubkové, že jsem labilní?“ pokračoval. „Takoví jako Lucius Malfoy by po tom skočili. Byl bych v Azkabanu, ani bych nemrkl, a něco ti řeknu, Ginny. Já nepůjdu do Azkabanu! To raději zemřu.“

 

Ginny se na něj podívala a poprvé v životě v jeho očích viděla strach. Samozřejmě, věděla, jaký vliv na něj mají mozkomorové, proto loni tak dřel na tom, aby zvládl Patronovo zaklínadlo. Ale co kdyby se nemohl ochránit? Představila si ho, zamčeného v temné, vlhké cele. Křičícího, když znovu a znovu prožíval svoje nejhorší noční můry. Bylo by to pro něj peklo na zemi. Měl pravdu. Smrt by byla lepší.

 

„Dobře,“ souhlasila nervózně, „tak budeme mlčet. Jsi si ale jistý, že Nottovo tělo nenajdou? Koneckonců, Hagrid sem občas chodí a určitě vyhlásí pátrání, až zjistí, že Nott chybí.“

„Jo, vybral jsem tuhle část z lesa ze specifického důvodu,“ řekl Harry. „Ten zvuk, který jsi slyšela, byla akromantule. Tam vzadu je jejich velká kolonie. Pamatuješ si, jak jsme je s Ronem navštívili v tvém prvním ročníku, když Hagrida zatkli? Věř mi, už určitě zachytili Nottův pach a brzy z něj nic nezbude.“

 

Ginny se otřásla nad Harryho bezohledností. Nikdy si nedokázala ani představit, že umí být tak chladnokrevný. Výraz na její tváři musel odrážet její myšlenky, protože se na ni Harry smutně podíval.

„Podívej, Ginny, tohle se mi nelíbí o nic víc než tobě, ale fakt je, že jsme ve válce, a ve válce lidi umírají. Nottův otec byl smrtijed a vsadím se, že Teodor by jím byl taky, kdyby byl Voldemort stále poblíž. Něco chystal a bez důvodu na nás bez váhání zaútočil. Kdybychom se nebránili, možná by pod tou věží skončil jeden z nás. Je hrozné, že musel zemřít, ale kdyby hrozilo, že ti ublíží, bez váhání bych to udělal znovu,“ pronesl a jeho oči jiskřily rozhodností.

 

Pevně stiskla oči, aby zastavila slzy, a přikývla. Harry měl pravdu. Samozřejmě měl pravdu. Byli ve válce s Voldemortovými následovníky a neskákali by radostí, kdyby jeden z nich zemřel. Je čas, aby se přestala chovat jako malá holka a stala se ženou, kterou Harry potřeboval.

 

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se o trochu jistějším hlasem.

„Vrátíme se do hradu a budeme předstírat, že se tohle nikdy nestalo. Kdyby se někdo ptal, byli jsme venku se muchlovat. Stejně si to každý myslí, takže to nikdo nebude zpochybňovat.“ Postavil se a nabídl jí ruku. „Pojď, Gin, je pozdě, musíme se vrátit.“

 

Ginny se nechala vytáhnout na nohy. Harry jí položil paži kolem ramen a společně zamířili zpět do Bradavic. I když byla o něco klidnější než předtím, její mysl stále utíkala rychlostí sto mil za hodinu. Vina a strach se v ní stále mísily a ona si nebyla jistá, jestli ji nebudou honit po zbytek života. To teď ale nebylo důležité. Dokázala myslet na jediné - na strach v Harryho očích, když pomyslel na uvěznění v Azkabanu. To nikdy nesmí dopustit.

Přestože neexistoval důkaz o její spojení s Nottovou smrtí, Snape i Brumbál byli zkušení nitrozpytci, snadno mohli dostat jejich myšlenky. Myšlenková pevnost by nestačila, aby se ubránili. Musí se začít učit nitrobranu, tak brzo, jak jen to bude možné.

 

S takovými myšlenkami nevěnovala příliš pozornosti svému okolí. Harry byl naštěstí schopnější, a když se blížili k famfrpálovému hřišti, ztuhl a odtáhl se od ní.

„Někdo sem jde,“ zašeptal naléhavě. „Měli bychom se postarat, aby to vypadalo věrohodně.“ Než si uvědomila, co se děje, Harry jí položil ruce kolem pasu a přitiskl svoje rty na ty její. Trvalo jí vteřinu uvědomit si, že Harry dělá jejich krycí historku uvěřitelnou, i tak ji to ale ohromilo. Nechápala, co dělá, ale zajela mu rukama do vlasů a ohnivě zaútočila na jeho rty. Cítila, jak ji jeho ruce sevřely pevněji a opřely ji o stěnu přístěnku na košťata. Jejich jazyky se setkaly v horoucím tanci a jejich těla se k sobě tiskla vší silou. Zasténala touhou, když jí sjel rukama až na zadek a stiskl ho.

Jednou ruku ho začala hladit po hrudníku, na němž cítila jeho rýsující se svaly.

 

„Co se tady děje?“ ozval se ostrý hlas. Oba povyskočili do vzduchu. Tak se zabrali do toho, co dělali, že zapomněli, proč to dělají. Ginny vzhlédla k profesoru Moodymu.

„Ou, no… pane! My jsme, to je… no,“ mumlal Harry zahanbeně.

„Vidím, co děláte, chlapče,“ sykl Moody. „To ale není důvod, proč nechat vaši ostražitost na holičkách. Kdokoliv se k vám mohl dostat, zatímco jste se tady… když už to musíte dělat, najděte si místo, kde vás nikdo nemůže vidět, ne střed hřiště.“

„Promiňte, pane,“ zatvářil se Harry zkroušeně. „Dnes večer byla všechna dobrá místa zabraná, tak jsme přišli sem, abychom měli trochu soukromí. Měli jsme si dávat větší pozor, promiňte.“

„V pořádku, možná je těžké tomu uvěřit, ale já jsem taky býval mladý,“ zašklebil se Moody.

 

„Ano, pane,“ zamumlal Harry, „vrátíme se teď do hradu, jestli je to v pořádku.“

„Ano, je dávno po večerce, tak dávejte pozor,“ odpověděl Moody. „Ale než půjdete, neviděli jste tady dnes večer ještě někoho jiného?“ Harry a Ginny po sobě střelili pohledem.

„Ne, pane. Hledáte někoho konkrétního?“ zeptal se Harry.

„Ne, jen jsem měl dojem, že tady vidím někoho se potulovat,“ odpověděl Moody poněkud roztržitě. „No, nestůjte tam tak, mazejte zpátky do hradu.“

 

Nepotřebovali další povzbuzování. V kompletním tichu si pospíšili zpět do společenské místnosti, ani jednomu se o událostech uplynulého večera nechtělo mluvit. Jakmile prošli portrétem, zastavili se a zadívali se jeden na druhého. Ginny chtěla něco říct, ale slova jí zemřela na rtech. Co opravdu chtěla, bylo, aby ji Harry znovu objal a políbil. Chtěla zapomenout na všechno kromě jeho rukou na svém těle a jeho rtů na svých, věděla ale, že teď na to není vhodná doba. Harryho pohled byl nečitelný, ale cítila, že se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako ty její. Teď sdíleli strašné tajemství, a to je k sobě přitáhlo ještě blíž. Zažili společně něco, o čem nemůžou říct nikomu jinému. Sdílí teď temnotu svého srdce.

 

Po chvíli k ní Harry přistoupil a vtiskl jí lehký polibek na čelo.

„Dobrou noc, Ginny. Promluvíme si ráno, jo?“

„Ano, ráno,“ opakovala Ginny. „Dobře se vyspi.“ Otočil se a vydal se do chlapeckých ložnic a ona ho sledovala, dokud nezmizel. Potom se vydala do vlastní postele.

 

Připravila se ke spánku a vděčně vklouzla pod přikrývku. Brzy ji ale ovládla hrůza uplynulého večera a rozklepala ji. Přála si, aby tady byl Harry s ní. Snažila se vytlačit z mysli obrázek padajícího Nottova těla a soustředit se na Harryho ruce, bloudící po jejím těle, a jeho rty, tlačící na ty její. Brzo se začala propadat do spánku, ztracená v utěšujících snech. Překvapivě spala celou noc.

 

<<< Předchozí          Následující >>>