II11. Jsou tady Vánoce

12.08.2017 22:43

„Ho ho ho, veselé Vánoce!“ zvolal Sirius Black, když vešel do kuchyně v Doupěti. Ginny se zasmála. Sirius byl očividně mužem, který bral svátky velmi vážně, soudě podle toho, že měl na sobě převlek Santa Clause, a to včetně falešné bílé bradky.

„Ach, Siriusi, tys to zvládnul!“ zatetelila se radostí Molly Weasleyová a pospíšila si, aby muže uvítala.

„Nenechal bych si ujít Weasleyovské Vánoce za nic na světě!“ prohlásil Sirius hlasitě.

 

Za ním se do teplé kuchyně nahrnula Eva s Harrym, oba na sobě měli skřítčí kloboučky a šklebili se Siriusovu bláznění. Ten vzal okamžitě Evu za ruku a přitáhl ji k paní Weasleyové.

„Evo, pojď se přivítat s naší skvělou hostitelkou.“

„Ráda vás zase vidím, paní Weasleyová,“ podala jí ruku Eva. „Mockrát děkuji, že jste i mě pozvala k vám domů na Vánoce.“

 

Ginny se kousla do rtu, aby se nerozesmála nad výrazem mamky, která zaváhala. Eva byla podstatně vyšší než Molly. Ve skutečnosti měla Molly oči přesně v úrovni Evina hrudníku. Ginny měla dojem, že by její mamka před jeho velikostí nejraději vzala nohy na ramena.

„Ehm, potěšení je na mé straně, slečno Hagenová,“ odpověděla nervózně. Eva se na menší ženu trpělivě usmála. Zcela jasně to byla reakce, na kterou byla zvyklá.

 

„Ahoj, Ginny,“ rozhodil Harry paže kolem své přítelkyně a políbil ji na tvář.

„Ahoj,“ zahihňala se. „Co se stalo? Jste tu skoro v čas. Myslela jsem, že Sirius něčeho takového není schopný.“

„Jo, ale to bylo předtím, než se k němu dostala madam Hagenová,“ ušklíbl se Harry. „Je úžasné, jak je najednou dochvilný.“

„Vsadím se, že jo,“ zasmála se Ginny. „Tak, kde je můj dárek? Už jsi tady celé dvě minuty a já pořád žádný nemám!“

„Malá manipulátorka, co?“ zasmál se, než sáhl do vaku, který měl na zádech. Vytáhl z něj velký, obdélníkový balíček, zabalený do lesklého, zlatého papíru. Nicméně, nedal jí ho hned a na jeho obličeji se objevil ustaraný výraz.

 

„Co se děje, Harry?“ zeptala se Ginny podezřívavě. „Neutratil jsi za mě zase majlant, že ne? Jestli jo, tak máš vážně problém.“

„Ne, neutratil,“ ohradil se Harry. „Napadlo mě to… vážně jsem ti chtěl koupit nové koště, ale po tom, co jsi řekla o narozeninách, mi došlo, že bys mohla být naštvaná. Ale můžu ti ho koupit, jestli chceš. Příští týden jdeme do Příčné ulice a...“

„Žádné koště!“ přerušila ho Ginny ostře. „Nechci, aby si lidi mysleli, že jsem s tebou jen pro peníze.“

„Aha, dobře, když myslíš,“ povzdechl váhavě.

„Jo, lidi by si měli myslet, že jsem s tebou jen kvůli tvému tělu,“ ušklíbla se a Harry se zasmál.

„No, pak je to v pořádku. Tady máš, veselé Vánoce, Ginny. Doufám, že se ti bude líbit.“

 

Nervózně jí dárek podal. S živočišností sobě vlastní roztrhala papír na cáry a objevila dřevěnou truhličku. Opatrně ji položila na kuchyňský stůl a otevřela ji, aby našla velké množství barevných tužek, nejrůznější tubičky s barvou, několik štětců a malou paletu s hromadou papírů.

„Pamatuju si, jak jsi říkala, že by ses ráda věnovala umění,“ řekl nejistě. „Myslel jsem, že tohle by se ti mohlo hodit.“ Ginny krabičku jemně zavřela a otočila se ke svému příteli, který se na ni s očekáváním díval. Pomalu se natáhla a objala ho kolem krku, než ho k sobě přitáhla a začala ho vášnivě líbat.

„No tak, v kuchyni ne!“ zaječel Fred.

„Jo, jděte s tím do pokoje,“ souhlasil George hlasitě. „Nebo vlastně, počkejte, nechoďte!“

 

„Víš, proč se mi ten dárek tak moc líbí?“ ignorovala Ginny svoje bratry.

„Ne, proč?“ zajímal se její přítel, jehož tváře hořely.

„Protože dokazuje, že mě opravdu posloucháš a respektuješ moje přání,“ prozradila mu. „To je tisíckrát lepší než nějaké hloupé koště. Děkuju.“

„Nemáš zač,“ odvětila Harry a rozzářil se jako sluníčko.

„Pojď, tvůj dárek je pod stromečkem,“ vzala ho za ruku a táhla ho do obýváku.

 

Sotva ale vešli do obývacího pokoje, narazili na Rona. Ten se zarazil a jeho tvář okamžitě začala brunátnět hněvem.

„Veselé Vánoce, Rone,“ pozdravil Harry svého bývalého nejlepšího přítele smířlivě, čímž Ginny překvapil. Vzhlédla k němu, Harry se na Rona díval naprosto neutrálně. Ron byl jeho gestem stejně překvapený jak ona a na vteřinu vypadal ohromeně.

„Jo, tobě taky,“ řekl nakonec a protáhl se kolem nich do kuchyně. Ginny zaslechla, jak si Harry povzdechl.

„Co to bylo?“ promluvila jako první. „Snažíš se s tím udobřit?“

„Ani ne,“ přiznal Harry, „jen s ním nechci dál bojovat, zvlášť dneska ne.“

„To je od tebe velmi… dospělé,“ pohladila ho po ruce. „Přála bych si, aby byl Ron taky takový.“

 

Harry jen pokrčil rameny a Ginny ho odtáhla dál k vánočnímu stromečku. Většina dárků už byla otevřená dřív, než Harry přijel, ale pořád jich tam několik zůstávalo. Ginny si klekla na kolena a vybrala malý balíček zabalený do zeleno-bílého papíru a podala mu ho.

„Není to moc, ale snad se ti bude líbit,“ dodala upřímně.

 

Harry se usmál a opatrně dárek rozbalil. Ginny si nemohla nevšimnout, jak klidně si počíná, oproti ní, která vždycky papír rozcupovala na kousky. V papíru byl schovaný prostý dřevěný rámeček, velký asi osm krát pět palců. A v rámečku byla malba dvou mladých lidí, sevřených v láskyplném objetí. Harry lapl po dechu, když to uviděl.

„Doufám, že je to v pohodě,“ polkla Ginny nervózně. „Snažila jsem se je vystihnout co nejvěrněji, ale měla jsem jen pár fotek půjčených od Siriuse.“

„Je to nádhera, Ginny,“ usmál se její přítel. „Zachytila jsi moje rodiče perfektně. Opravdu jsi to kreslila sama?“

„Jo, musela jsem to zkoušet víckrát, ale myslím, že nakonec se to povedlo,“ kousla se do rtu.

 

„Je to brilantní!“ utvrzoval ji Harry. „Vypadají jako živí. Je to dokonce lepší než kouzelnická fotka. Moc děkuju. Hned si to pověsím nad stůl, jakmile se vrátíme domů.“

„Vážně se ti tak líbí? Chci říct, chtěla jsem ti dát něco jiného, ale prostě jsem neměla dost peněz,“ omlouvala se.

„Co jsi mi to říkala o tom, že dárky by měly být od srdce?“ připomněl jí Harry. „Vážně, je to skvělý dárek, moc to pro mě znamená.“

 

Aby svoje slova dokázal, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Zachytil ji nepřipravenou, ale brzy v jeho náručí roztála a přitáhla si jeho hlavu ještě blíž.

„Neruším?“ ozval se nečekaně hlas, až sebou oba překvapeně trhli. Otočili se, aby viděli Evu, která je pozorovala značně pobaveně.

„Molly mě požádala, ať vás zavolám, chce podávat večeři,“ usmála se.

„Díky, Evo,“ odpověděl Harry poněkud roztřeseně. „Hned tam budeme.“

„To by bylo moudré. Koneckonců, nechcete přece, aby sem přišla sama Molly a viděla, co tu děláte, ne?“ zajiskřily Eviny oči pobavením.

„Ne, už jdeme,“ potvrdila Ginny, vzala Harryho za ruku a táhla ho do kuchyně.

 

Tam už byla usazená celá rodina, takže si pospíšili, aby si sedli na svoje místo. Posadili se vedle melancholicky naladěného Billa, jehož Fleur odjela do Francie, aby strávila svátky se svou rodinou. Ginny svého oblíbeného bratra rychle objala a nabídla mu sušenku. Ten se zasmál a jednu si vzal, když se náhle ozvalo zaklepání na dveře.

 

„Kdo by to mohl být?“ vydechla Molly překvapeně. „Už nikoho dalšího nečekáme…“ Ginny rychle střelila pohledem po Harrym, který se šťastně usmíval. Oba měli podezření, kdo je za dveřmi.

„Měla by ses jít podívat, mami,“ ponoukla Molly její dcera. „Možná je to Santa Claus a nese ti další dárek.“

„To asi sotva, Ginny,“ zasmála se Molly, ale opravdu se vydala ke dveřím. Když je otevřela, hlasitě zalapala po dechu.

 

„Ahoj, mami,“ ozval se nečekaný hlas, „jsem tady ještě vítán?“

„Percy!“ vyjekla Molly šťastně. „Samozřejmě, že jsi, drahoušku. Pojď dál, pojď!“ V místnosti se rozhostilo ticho, když Percy vešel dovnitř, s Audrey v závěsu. Blondýnka zachytila Ginnin pohled a usmála se na ni. Ginny na ni na oplátku mrkla.

 

„Ahoj, všichni,“ pozdravil Percy nervózně. „Vím, že asi nejste nadšení, že mě vidíte, ale chtěl jsem ten náš hloupý spor odložit a zase vás všechny vidět.“

„To ty jsi ten, kdo se k rodině otočil zády,“ křikl Fred. „A najednou jsme ti zase dost dobří?“

„Frede!“ okřikla ho matka.

„Ne, mami, má pravdu,“ odpověděl Percy rezignovaně. „Otočil jsem se k rodině zády a nepřekvapuje mě, že jste na mě naštvaní. Ale měl jsem svoje důvody, proč jsem udělal to, co jsem udělal, a u některých z nich stále věřím, že byly správné. Nicméně, někdo mě přesvědčil, že jsem byl hlupák, když jsem od vás odřízl, a že není nic důležitějšího než rodina. Chtěl bys vás poprosit o odpuštění a požádat, jestli se znovu můžu stát členem Weasleyova klanu.“

 

Arthur se pomalu postavil a přišel až ke svému synovi.

„V minulosti jsi mi řekl několik velmi bolestivých věcí, synu,“ začal. „A ani teď nezníš nijak moc kajícně. Řekni mi, pořád si myslíš, že jsem hlupák, co ubližuje svojí rodině?“ Percy si povzdechl.

„Pořád věřím, že jsi některé věci mohl udělat jinak, otče, ale teď rozumím, proč sis vybral takovou cestu. Na druhou stranu, můžeš vážně říct, že jsi svými činy udělal z Ministerstva lepší místo?“

„Nezajímá mě, co dělá zbytek Ministerstva! Vím, že se na sebe můžu s čistým svědomím podívat do zrcadla,“ odpověděl Arthur nakvašeně. „Jak bych mohl učit svoje děti, co je správné, když bych to sám nedělal?“

 

„Takže raději sedíš na zadku v bezpečí, s vědomím, že děláš věci dobře a správně, a ignoruješ, co se děje kolem tebe?“ odvětil Percy, o kterého se také začal znovu pokoušet vztek.

„Dělám, co můžu, abych z Ministerstva udělal lepší místo,“ prohlásil Arthur hlasitě. „Můžeš o sobě říct to samé, Percy?“

„Ujišťuji tě, že se svojí snoubenkou bojuji proti nespravedlnosti víc než ty!“ štěkl Percy.

„Snoubenkou?“ lapla Molly po dechu.

 

„Přestaňte! Oba dva!“ zaječela najednou Ginny, až se k ní obrátila pozornost všech lidí v místnosti. Hluboce se nadechla a pokračovala.

„Podívej, tati, Percy a já už se několik měsíců zase bavíme a to já jsem mu řekla, aby dneska přišel. Jsem si jistá, že on měl jako první uznat, že řekl některé hrozné věci, ale stejně tak se mu nedivím, že je frustrovaný z toho, že jste si nikdy nevyslechli jeho pohled na věc.“ Arthur po svém synovi šlehl pohledem, ale pak ho zmateně vrátil ke své dceři.

 

„Ty jsi celou tu dobu s Percym v kontaktu?“ přerušila Molly cokoliv, co chtěl říct její manžel. „Ginny, proč jsi nám to, pro všechno na světě, neřekla? Jak jsi to přede mnou mohla skrývat?“

„Nic jsem neřekla, protože jsem si nebyla jistá, že se dneska Percy ukáže, a podle toho, jakého uvítání se mu dostalo, si myslím, že už teď lituje toho, že přišel,“ odsekla. „Podívejte, Percy dneska přišel, aby znovu vystavěl mosty. Nemůžeme si prostě jen všichni sednout a sníst štědrovečerní večeři jako rodina? Až skončíme, můžeme si sednout a všechno probrat.“

 

„Ano, omlouvám se, Percy. Vím, že jsme rozdílní, ale pořád jsi můj syn a člen rodiny. Samozřejmě jste ty i tvoje… ehm… snoubenka vítáni u našeho stolu,“ pronesl Arthur.

„Díky, otče,“ odpověděl Percy. „No, hádám, že bych vás teď měl představit. Tohle je Audrey Rankinová. Od června jsme zasnoubení a doufáme, že se někdy příští rok vezmeme.“

„Sakra, jak se zrovna tobě vždycky podaří najít takovou kočku?“ postěžoval si George na oko.

„Dobrý den,“ pozdravila Audrey. „Mrzí mě, že jsem neměla příležitost setkat se s vámi už dřív.“

 

„Ehm, ahoj, drahoušku,“ zaváhala Molly. „Tohle je trošku překvapení, musím říct. Neměli jsme tušení, že se Percy s někým vídá, natož že se zasnoubil. Kde jste se vy dva potkali?“

„Taky pracuji na Ministerstvu,“ oznámila Audrey a její výraz se rozohnil. „Percy mě zaujal, protože byl tak čestný a odhodlaný muž, navzdory tomu, co si o něm někteří lidé očividně myslí, vždycky udělal správnou věc. Prostě pracuje přímo v systému, než aby proti němu bojoval přímo. Upřímně věřím, že můj budoucí manžel je dobrý člověk, a pokud někdo tvrdí něco jiného, bude mít mě, abych ho hájila.“

 

Po její ohnivé obhajobě Percyho zavládlo ohromené ticho. Molly vypadala poněkud zahanbeně, zatímco Arthur krvavě zrudl. Napětí prolomila až Ginny, která se rozesmála.

„Věřte mi, téhle čarodějce nechcete zkřížit cestu,“ varovala svoji rodinu. „Proč si vy dva nesednete vedle mě a Harryho? Krocan nám tu stydne a já umírám hlady.“

 

Audrey se zašklebila a vydala se k ní, Percyho táhla za sebou. Bill se posunul, a tak vzniklo dost prostoru, aby se ke stolu přidali i dva nově příchozí. Molly začala rychle servírovat hostinu, kterou nachystala, a velice brzy se atmosféra vrátila k domácí pohodě, která byla u Weasleyových typická.

Ginny se spokojeně rozhlédla kolem sebe. Trvalo jí týdny, než Percyho přesvědčila, aby dneska přišel, ale zdálo se, že se to vyplatilo. Weasleyova rodina byla zase spolu a v Audrey získali další bonus. Ginny byla se sebou spokojená, a tak si nabrala pořádný kus krocana. Tohle budou krásné Vánoce.

___________________________________________________________________

„Vítám vás a oficiálně zahajuji setkání tohoto uskupení dříve nazvaného Noví Pobertové, poté Protipopletalovské sdružení a nyní známé jako Potterova proministerská akční skupina. Ze všeho nejdřív bych rád přivítal nové členy a žádám každého, aby podal svoje hlášení,“ pronesl Sirius, stojící v čele kuchyňského stolu na Grimmauldově náměstí, kde měli po Vánocích svoje první setkání.

„Chci hlasovat o změně názvu skupiny,“ ozval se Harry.

„No, nemůžeš, ticho,“ odsekl mu jeho kmotr. „Možná bychom měli začít s našimi nejnovějšími členy? Percy a Audrey, můžete?“

 

„Náš soubor Popletalových zločinů se pěkně rozrůstá,“ hlásila Audrey. Teprve dneska ráno složila Neporušitelný slib, aby se mohla připojit ke skupině, ale velice rychle se chytila. „Jsme si celkem jistí, že jsme spočítali většinu úplatků, které v posledních pěti letech přijal od Malfoye. Záznamy z dřívější doby jsou bohužel dost zkratkovité. Je ale jasné, že celá jeho politická kampaň byla dotovaná Malfoyovými.“

 

„Máme toho dost, abychom ho dostali na lopatky?“ zeptal se Remus.

„Řekla bych, že ano, ale myslíme si, že jsme odkryli nějaké zajímavé informace, týkající se zneužití prostředků určených pro ministerské projekty. Jestli se všechno potvrdí, Popletal ukradl stovky tisíc galeonů od daňových poplatníků. Dejte nám měsíc nebo dva, abychom vyšťárali trochu víc, a můžeme si dát jeho hlavu na talíři,“ dodala spokojeně.

„Skvělá práce, mladá dámo,“ pochválil ji Sirius. „Už teď vidím, že pro tuto skupinu budete skvělým přínosem. A co ta Popletalova podvodnice Umbridgeová? Máme toho dost i na ni?“

 

„Myslím, že máme,“ potvrdil Percy. „Ani to nestálo moc námahy, než jsme objevili množství čarodějek, které tvrdí, že jí byly zneužívány a mučeny. Pracovali jsme s Tonksovou na tom, abychom posbírali jejich prohlášení a další důkazy proti Umbridgeové. Řekl bych, že kdykoliv si budeme přát, můžeme ji nechat zatknout.“

„Jo, čím dřív, tím líp,“ rozhorlila se Tonksová. „Ta ženská je sadistka! Z čarodějek na administrativním udělala svoje osobní hračky. A kdykoliv některá z těch ubohých holek vystoupí, dostane od ní co proto. Většina z nich svou práci zoufale potřebuje, takže jsou prostě zticha. Naštěstí asistent Ministra a bystrozorka aspoň některým z nich rozvázali jazyk. Myslím, že bychom tu mrchu měli dostat co nejdřív. Mám strach z toho nechávat ji u všech těch dětí.“

 

„Umbridgeová si zachovává čisté ruce, pokud jde o jednání s žáky,“ hlásil Harry. „Myslím, že vidí mě jako reprezentanta studentů, takže každý problém směřuje ke mně. Teď terorizuje jenom učitele a snaží se, aby se z ní Brumbál zbláznil.“

„Jo, Brumbál teď opravdu nezáří štěstím,“ dodala Ginny. „Umbridgeová začala pod záštitou Ministerstva vydávat vzdělávací výnosy, které obrací školu vzhůru nohama. Protože zatím byla většina změn pozitivních, nechali jsme ji u toho, ale myslím, že se pomalu začíná dostávat přes čáru.“

„To je pravda,“ souhlasil Harry. „Poslední výnos zaručil čistokrevným automatické právo na dodatečné vzdělávání po dokončení Bradavic, ale mudlorozené naprosto vynechal. Chtěl jsem jí to vymluvit, ale je docela jasné, o co jí jde.“

 

„Když jste zmínili Brumbála, pořád nechává vás dva na pokoji?“ zajímal se Sirius.

„Většinou jo,“ potvrdil Harry. „Zkusil si se mnou promluvit po famfrpálovém zápase proti Zmijozelu, ale když se objevila Ginny, rozmyslel si to.“

„Asi nechtěl žádné svědky toho, co se chystal říct,“ odfrkla si Ginny.

„To je možné,“ souhlasil Harry. „Nicméně, zdá se, že má teď plné ruce práce s Umbridgeovou. Šušká se, že ho to stálo hodně sil, aby zabránil Snapeovu vyhazovu. Navíc, profesor Blackmore a madam Vladimiresca se stali dost populární. Dějiny a Jasnovidectví patří najednou k nejoblíbenějším předmětům.“

„Samozřejmě tomu pomohlo to, že většina mužské bradavické populace je z madam Vladimirescy odvařená,“ ušklíbla se Ginny. „Ty velké výstřihy, co nosí, a sladký hlásek jí minimálně u kluků zaručili popularitu hned.“

„Vážně?“ poznamenal Sirius se zájmem.

„Siriusi,“ zaskučela jeho snoubenka.

„To je na učitele naprosto nevhodné chování,“ dodal rychle. „Měli by to zakázat.“

 

„A jak to jde vám dvěma?“ zeptal se Remus, zatímco se ostatní ušklibovali Siriusovu zahanbení. „Pokračujete se svými tréninky?“

„Celkem jo,“ potvrdila Ginny. „BSA vyžaduje dost času, ale stojí to za to. Skupina teď Harrymu prakticky zobe z ruky a neustále nás prváci a druháci prosí, aby se mohli taky přidat.“

„Jsem vážně hrdý na to, co už dokázali,“ dodal Harry s úsměvem. „Většina nespolehlivých odpadla během prvních týdnů, takže ti co zůstali, stojí za to. Je to skvělá partička.“

„A všichni vzhlížejí ke svému skvělému učiteli,“ dodala Ginny a zašklebila se na Harryho, který krvavě zrudl.

„Takže to v Bradavicích vypadá velice dobře. Předpokládám, že Umbridgeovou dostaneme brzy, ale ještě bychom ji měli chvíli nechat, pokud tak úspěšně rozptyluje Brumbála,“ rozhodl Sirius. „Měli bychom teď obrátit pozornost na Smrtijedy a jejich zákeřného pána. Něco nového s viteály?“

 

Každý člen skupiny se neklidně ošil. Noví dva členové byli do způsobu, jak se Voldemort vyhýbá smrti, zasvěceni to ráno a byl to pro ně dost šok. Percy byl naprosto otřesen tím, že jeho sestra byla posedlá něčím takovým a museli ho zadržet, aby se okamžitě nevyrazil pomstít Luciusi Malfoyovi.

„Začali jsme psát seznam možných předmětů a míst, ale všechno je to v současné době jen záležitost odhadů,“ připustil Remus.

„Do tohoto bych rád zapojil Hermionu,“ podotkl Harry. „Je to přesně ta věc, ve které by byla skvělá.“

 

„Přijede zítra, že?“ ujišťovala se Eva. „Budu moct vyzkoušet její nitrobranu.“

„Jo, snad jim to s Lenkou půjde, ale nejsme tak dobří učitelé jako ty, Evo,“ přiznala Ginny.

„Se Snapeem a Brumbálem poblíž je nebudeme moct hlouběji zasvětit, dokud si nebudeme jistí, že dokážou svoji mysl ochránit ,“ trval na svém Sirius. „Přesto ale souhlasím s Harrym, Hermiona bude v tomto projektu obrovským přínosem. A slečna Láskorádová bude taky vítaná, té její přátelské otevřenosti nemůže nikdo odolat.“

„Jestli jsou dívky tak inteligentní, jak se zdají, naučí se to velice rychle,“ ujišťovala je Eva.

 

„Dobře, uvidíme,“ uzavřel Sirius a usmál se na svoji budoucí ženu. „No, jestli už nikdo nic nemá, navrhuji požádat Dobbyho, aby začal servírovat oběd. Dobby, co pro nás máš?“

„Dobby udělal krocaní sendviče z toho, co zbylo, pane,“ odpověděl Dobby nadšeně. Malého skřítka nesmírně překvapilo, když každý hlasitě zaskučel nad jeho volbou. Možná byl krocan čtyři dny po sobě už moc?

___________________________________________________________________

„Harry! Ginny! Jak se máte? Užili jste si Vánoce?“ zeptala se Hermiona, když spěchala po nástupišti, aby se s nimi přivítala.

„Ahoj, Hermiono,“ přivítal ji Harry vřele a otevřel náruč, aby svoji nejlepší kamarádku přivítal objetím. „Vánoce byly skvělé. Co ty tvoje?“

„Vlastně byly velmi pěkné,“ usmála se. „Rodiče byli pořád dost zahanbení tou chybou, které se dopustili v létě, takže se to snažili co nejvíc napravit. Bylo skvělé být spolu bez hádek a nedorozumění. Myslím, že se naučili mi trochu víc věřit.“

 

„Proto jsi přijela sama?“ dotazovala se Ginny.

„Možná,“ pokrčila její starší spolužačka rameny, „ale z Winchesteru do Londýna to není daleko, absolvovala jsem tu cestu sama už mockrát. Překvapuje mě, že tu není ani Sirius.“

„Chtěl, ale nedostal se z postele včas, aby s námi mohl jít,“ odfrkl si Harry.

„Pak že Eva nezůstává přes noc, že?“ zasmála se Ginny.

 

„Tak jak se dostaneme k tobě domů, Harry?“ zeptala se Hermiona a pohodila s batohem, který nesla na rameni.

„Stejně, jako jsme se dostali sem, metrem,“ odpověděl Harry. „Ukaž, vezmu ti to.“

„Děkuju,“ podala mu batoh vděčně. „Jízdu metrem jsem nikdy neměla ráda, vždycky je hrozně přeplněné.“

„Jo, škoda, že tvůj vlak nepokračoval až k nám, to bychom pak mohli dojít pěšky. Nevadí, budeme doufat, že dneska bude klid. Musíme se dostat na trasu Bakerloo a potom přesednout na Victorii. Nemělo by to trvat dlouho,“ řekl Harry sebejistě.

 

„Vážně se z něj stal expert,“ podotkla Ginny. „ Byla bych zoufale ztracená, kdyby tady nebyl se mnou.“

„Super, že je dobrý aspoň k něčemu,“ ušklíbla se Hermiona.

„Hej, nechte toho, nebo si budete cestu na Grimmauldovo náměstí hledat samy,“ odsekl Harry naštvaně.

„Ale no tak, přece bys nenechal dvě tak krásné mladé dámy ve velkém ošklivém městě,“ zašklebila se Ginny a chytila ho pod paží.

„Jo, obě jsme moc vděčné, že na nás dohlížíš,“ mrkla na něj zcela netypicky Hermiona a vzala ho pod tou druhou.

 

„Skvěle, teď mě budete štvát celý týden, že?“ povzdechl si, než je obě přivedl k eskalátorům vedoucím do podzemí.

„Přiznej, že ve skutečnosti to máš rád,“ ušklíbla se Ginny znovu.

„Jen proto, že to dělají dvě moje nejoblíbenější čarodějky,“ souhlasila Harry. „Pojďte, Lenka by měla brzy přijet taky, chci tam být, abychom ji přivítali.“

„Vidíš to? Dvě holky nejsou dost, tady pan Dokonalý chce rovnou tři,“ mrkla Ginny na Hermionu.

„Překvapuje mě, že to všechno bude stíhat,“ odpověděla Hermiona, která už nedokázala potlačit zahihňání.

„Ale no tak, nechte toho,“ protestoval chlapec. „Tohle spustí další lavinu drbů.“

„Dovedu si představit ty titulky,“ zasmála se Hermiona. „Hanebný harém Harryho Pottera! To by se dostalo na titulní stránku. Ještě, že Rita Holoubková zmizela, představte si, co by s takovou zprávou provedla. Zajímalo by mě, co se jí stalo.“

Ginny i Harry zírali přímo před sebe a nic neříkali. Opravdu brzy budou muset své kamarádce všechno vysvětlit. Nebyl to ale rozhovor, na který by se těšili.

 

Nakonec byla jízda metrem poměrně klidná, nenarušená žádnými uzavírkami. Ze stanice Islington už byli na Grimmauldově náměstí  pěšky za chvilku. Mezitím Ginny povykládala Hermioně o vánočních oslavách v Doupěti a o Percyho návratu k rodině. Ginny by přísahala, že Hermiona zrudla, když vyslovila Percyho jméno, a začala ji podezírat, že je do jejího staršího bratra zakoukaná. Musela souhlasit s Georgem. Jak to, že Percy vždy zaujal takové skvělé holky? Fakt záhada.

 

Než se dostali domů, už na ně čekala Lenka, cesta krbem byla přece jen rychlejší. Vřele se s blondýnkou uvítali a všichni společně se usadili v obývacím pokoji, kde je Dobby pohostil čajem a sušenkami.

„Aha, tady jste,“ pronesl Sirius, když vešel do pokoje za nimi. „Hermiono, rád tě zase vidím. Tebe taky, Lenko. Musím říct, že je skvělé mít tu tolik krásných mladých čarodějek.“

„Naznačuješ, že běžně tu žádné krásné čarodějky nejsou?“ ozvala se Eva, která vešla za ním.

„Nebesa, samozřejmě, že ne! Tvoje krása tohle místo osvěcuje jak maják v noci, lásko,“ zatvářil se Sirius kajícně, vzal ji za ruku a vtiskl jí na ni polibek.

„Zachránil jsi to,“ ušklíbla se Ginny.

„Naštěstí pro něj,“ poznamenala Eva.

 

„Vítejte, Hermiono a Lenko. Až se občerstvíte, navrhuji, abychom šly zrovna na to. Vyzkouším vaše schopnosti nitrobrany a potom se můžeme rozhodnout, jestli následujících pár dní potřebujete ještě trénovat. Věřím, že zůstanete aspoň do Silvestra?“ přivítala Eva nově příchozí dívky.

„Ano, moc se na to těším,“ přikývla Lenka. „Taťka dodržuje atlantský kalendář, takže slaví Nový rok uprostřed dubna. Není moc zábava být široko daleko jediný, kdo slaví.“

„Proto vždycky na jaře nosíš ten papírový klobouček?“ došlo najednou Ginny.

„Ano,“ odpověděla blondýnka, než se zarazila. „Vážně jsem čekala, že se mě aspoň jeden člověk zeptá, proč ho mám, ale nikdy to nikdo neudělal.“

„Promiň, Lenko, myslela jsem, že je to módní doplněk,“ omlouvala se zrzka.

„Ty si myslíš, že papírový klobouček je módní? Někdy si o tebe dělám starosti, Ginny,“ povzdechla si Lenka. Harry se snažil sebevíc, ale nakonec nedokázal zadržet hurónský smích.

 

„No, pokud jste připravené, dámy, vyzkoušela bych vás hned,“ rozhodla Eva. „Kdo půjde první?“

„Já, Evo,“ přihlásila se dobrovolně Hermiona. Zvedla se z gauče a sedla si naproti Evě.

„Legilimens!“ seslala Eva zaklínadlo, zatímco hůlkou mířila přímo na Hermioninu hlavu. Ve stejné pozici zůstaly asi minutu, než se Eva uvolnila.

„Velmi dobře, Hermiono,“ pochválila ji. „Trvalo mi to, než jsem získala přístup ke tvé mysli, a ty sis byla okamžitě vědomá mých pokusů, takže ses mohla bránit. Tvoje mentální štíty nejsou perfektní, ale když mi dáš pár dní, dovedeme je k dokonalosti.“

„Děkuju, Evo,“ usmála se Hermiona, potěšená svým úspěchem.

 

Hermiona se pak vrátila na svoje místo na gauči a na to její se usadila Lenka. Eva zopakovala kouzlo, ale tentokrát to trvalo jen několik sekund.

„Je mi líto, Lenko, ale tvoje štíty nejsou moc dobré. Poměrně snadno jsem se dostala do tvojí mysli, tvoje myšlenky jsou bohužel velmi snadno čitelné. Budeš potřebovat mnohem víc práce,“ zhodnotila ji Eva omluvně.

„Myslela jsem si, že v tomhle nebudu moc dobrá,“ povzdechla si Lenka. „Musím přiznat, že se snadno nechám rozptýlit. Ach jo, no, tak prostě budu cvičit.“

„Znám několik technik, které ti pomůžou,“ slíbila Eva. „Budeme na tom příštích pár dní pracovat a jsem si jistá, že na konci týdne uvidíme pokrok.“

„Děkuji, jsi milá,“ usmála se Lenka na starší ženu.

„To je moje práce, drahá,“ oplatila jí úsměv a prohrábla jí blonďaté vlasy.

„Možná, ale i tak jsi milý člověk. Harry tě miluje už teď a on se většinou v lidech nemýlí,“ odvětila.

 

Eva se překvapeně zadívala na Harryho, než se zasmála.

„V lidech se nemýlí, jo? To je pravda, jen se podívejte, jak skvělé lidi si shromáždil kolem sebe. Vždyť si jednoho z nich beru!“

 „A já si nedovedu představit osobu, u které bych byl radši, že si vybral právě ji,“ usmál se na ni Harry rozhodně.

„A proto jsem jí navlíkl ten prstýnek,“ zasmál se Sirius. „Tak jo, pojďme na to. Lenko a Hermiono, vy budete s Evou trénovat nitrobranu. Já se s Harrym a Ginny podívám, jak to vypadá s jejich soubojnickými schopnostmi po všem tom krocanovi.“

 

Ginny si s Harrym vyměnila ustaraný pohled. Oba dva si během prázdnin dali pohov, takže bylo jasné, že tenhle trénink bude velice bolestivý. No, bez práce nejsou koláče, opakovala si a doufala, že tomu začne i věřit.

___________________________________________________________________

„… a tak Voldemort docílil svého zázračného zmrtvýchvstání,“ vysvětloval Harry chmurně. Hermiona seděla v křesle s ohromeným výrazem na tváři. Eva to ráno rozhodla, že jsou její schopnosti nitrobrany natolik vyzrálé, že ji můžou naplno zasvětit do skupiny.

Nejdřív ze všeho ji Harry s Ginny zavedli do knihovny, kde jí vysvětlili vše o Voldemortových viteálech. I když se domluvili, že jí neprozradí úplně všechno, věděli, že hledání kýžených předmětů bude Hermionina parketa.

 

„To je… děsivé,“ zamumlala Hermiona nakonec. „Máme tyto skryté předměty najít, a přitom nevíme ano kolik jich je, ani kde je najdeme? Jak budeme vědět, že je máme všechny?“

„Zničíme všechny, které budeme schopní najít, a potom zkusíme Voldemorta zabít. Jestli zůstane mrtvý, víme, že jsme měli všechny,“ pokrčila Ginny rameny.

„Aha, takže brnkačka,“ zašklebila se její kamarádka. „Ale vážně, víc toho nevíme? A jsme si jistí, že je to všechno pravda?“

„Ano, to jsme,“ trval na svém Harry. „Řekl bych ti, jak to víme, Hermiono, ale to tajemství není moje. Promiň.“

 

Ginny se v duchu usmála Harryho chytrému pojmenování. Fakt, že v ní zůstaly vzpomínky Toma Raddlea, patřil k těm, které Hermioně říct nechtěli. Ani jeden z nich si nebyl jistý, jak by reagovala.

„Tak pokud si jsi jistý,“ pokrčila rameny Hermiona, ale z jejího hlasu bylo jasně znát, že ona si jistá není ani trochu. „Stejně si ale nemyslím, že toho víme dost. Co třeba to proroctví?“

„Co s ním?“ zatvářil se Harry zmateně.

„Mohlo by nám dát nějaké vodítko, jak porazit Voldemorta?“ navrhla jeho spolužačka.

 

„Nevím,“ zarazil se Harry. „Pracovali jsme s předpokladem, že říká hlavně to, že já budu muset být tím, kdo s ním bude bojovat. Proto se mě pokusil zabít jako dítě.“

„Ale předtím jsi říkal, že ti Brumbál to proroctví nechtěl říct, aby se ho Voldemort nedozvěděl. To jistě znamená, že obsahuje něco důležitého,“ trvala na svém Hermiona.

„Sakra, nepřemýšlel jsem nad tím,“ vyhrkl Harry překvapeně.

„Vidíš? To je přesně ten důvod, proč tě potřebujeme,“ usmála se na kamarádku Ginny. „Takové detaily nám unikají.“

 

Hermiona jí úsměv oplatila, potěšená, že může pomoct. Pak se její tvář změnila v čiré soustředění, jak se snažila najít řešení jejich problému.

„Hádám, že je možné, že Voldemort slyšel jen část proroctví,“ uvažovala nahlas. „Možná slyšel tu část, která z Harryho dělá jeho budoucího protivníka, ale neslyšel zbytek. To by bylo logické.“

„Jo, vysvětlovalo by to, proč po mě jde, ale Brumbál si pořád dělá starosti s tím, že by uslyšel i zbytek,“ souhlasil Harry. „Kdybychom, sakra, mohli zjistit, co ta zatracená věc říká!“

 

„Musí existovat způsob, jak to zjistit. Koneckonců, to proroctví je o tobě, Harry, takže musíš mít právo si ho vyslechnout,“ poukázala Hermiona.

„Možná, ale koho se zeptáme? Brumbál je jediný člověk, o kterém víme, že ho slyšel celé, a ten mi to odmítá říct,“ povzdechl si Harry frustrovaně.

„Sirius si myslí, že někde na Ministerstvu musí být od takových věcech záznamy, ale nepodařilo se mu zjistit nic bližšího,“ dodala Ginny. „Myslíme si, že proroctví spadají pod Odbor záhad a ti jsou opravdu velmi tajnůstkářští.“

„A taky nemáme ani ponětí, kdo to proroctví mohl vlastně vyslovit,“ lamentoval Harry. „Ne, že by to mohla být třeba Trelawneyová.“ Všichni tři si jen při té představě beznadějně povzdechli.

 

„Pořád si myslím, že to proroctví je důležité, ale v tuto chvíli s tím asi nemůžeme nic moc dělat,“ usoudila nakonec Hermiona. Sebrala kus pergamenu, na který si psala poznámky a nápady na viteály, se kterými přišel už Remus. „Tak jo, takže hledáme pět nebo šest předmětů, nejspíš magické povahy, které mají pro Voldemorta zvláštní význam a můžou být schované kdekoliv?“

„Jo, tak nějak,“ souhlasila Ginny a Hermiona si znovu povzdechla.

 

„Z tohoto se nakonec asi zblázním,“ usoudila. „Jen doufám, že mě to nebude odvádět od učení se na NKÚ.“ Harry přistoupil ke své kamarádce a k překvapení obou dívek ji objal.

„Jestli tohle někdo dokáže vyřešit, jsi to ty, Hermiono,“ řekl vřele.

„Tak jo, teď už opravdu budu muset,“ poznamenala. „Zvlášť, jestli mě Harry bude i dál takhle objímat.“ Ginny se jen usmála.

___________________________________________________________________

Poslední dny vánočních prázdnin utekly jak nic, stejně jako velkolepá silvestrovská párty, a nastal čas vrátit se zpátky do Bradavic.

Po návratu na hrad je čekala velká uvítací slavnost ve Velké síni. Ginny seděla vedle Harryho a zrovna uvažovala, jestli do sebe zvládne narvat ještě něco. Ještě, že tolik cvičili, jinak by ji Harry musel po hradě koulet.

 

„Ginny, podívej,“ šťouchl do ní Harry.

„Co je?“ odvětila nesoustředěně, protože si na talíř zrovna nabírala další opékané brambory.

„Hagrid je zpátky,“ zašeptal jí naléhavě do ucha. Ginnina hlava vylétla vzhůru, aby se přesvědčila, že u učitelského stolu opravdu sedí bradavický šafář a učitel Péče o kouzelné tvory. Okamžitě ji udeřila vlna obav.

„Co kdybychom ho dnes v noci navštívili?“ navrhl Harry. „Můžeme se vymluvit na to, že ho chceme přivítat zpátky. Mohli bychom zjistit, co celou tu dobu dělal.“

„Jo,“ souhlasila Ginny váhavě. Nebyla si jistá, jak bude reagovat, až se řeč stočí na události jejího prvního ročníku.

 

„Můžu jít sám, jestli chceš,“ nabídl jí Harry, který správně odhadl její obavy.

„Ne, potřebuju to udělat,“ odpověděla rozhodně. „Jak jsi na tom s nitrozpytem?“

„V pohodě,“ přiznal Harry, „ale bez hůlky budu schopen vytáhnout jen myšlenky a pocity.“

„To by mělo stačit k tomu, abychom poznali, jestli se snaží lhát,“ poznamenala. „Půjdeme tam hned po večeři.“

 

Nakonec to hned tak nebylo, Hagrid očividně od večeře nikam nepospíchal. Vlastně to vypadalo, že už nějakou dobu neměl pořádné jídlo, takže se to teď snaží dohnat. Ginny netrpělivě poklepávala prsty o stůl, když sledovala, jak do sebe bez přestávky láduje třetí kuře. Nakonec ale Hagrid konečně dojedl a opustil Velkou síň.

Harry s Ginny mu dali asi pětiminutový náskok, než se vydali za ním. Vyklouzli vstupní branou a ve stínech se dostali až k Hagridově chatrči u Zapovězeného lesa. Hlasitě zaklepali a z otevřených dveří na ně vykoukla Hagridova rozzářená tvář.

 

„Harry! Ginny! Rád vás oba zase vidím,“ přivítal je obr.

„Říkali jsme si, že tě zajdeme přivítat zpátky,“ oznámil mu Harry.

„To je vod vás moc hezký. Poďte dál, zrovna jsem dal vařit čaj,“ pozval je dovnitř. Harry se posadil na lavičku u velkého dřevěného stolu a Ginny se posadila vedle něj. Téměř nevědomky jí položil ruku kolem ramen.

 

„No, no,“ ozval se Hagrid, když si toho všimnul, „co tohleto je? Najednou se k sobě nějak máte.“

„Eh? Aha, no jo. Byl jsi pryč tak dlouho, že nevíš, že spolu chodíme,“ uvědomil si Harry.

„To rád slyším,“ přikývl Hagrid. „Loni jste byli spolu pořád, říkal jsem si, že je to otázka času. Pár, který k sobě jde líp, bych těžko našel.“

„Díky. Jen nás nesrovnávej s mamkou a taťkou, prosím,“ zaškemral Harry. „To už dělají Sirius s Remusem a já opravdu nechci chodit s někým, kdo vypadá jako moje mamka.“

„Nebesa, to ne,“ zasmál se Hagrid. „Malá Ginny přece vůbec nevypadá jako Lily. Lily byla vysoká a měla tvář jasnou jako sníh, víte? To teda měla.“

 

„Takže já jsem malá a poďobaná?“ ohradila se Ginny.

„No, nebudu ti teď říkat, že seš pěkná jak vobrázek, protože to ty seš,“ vyhrkl Hagrid rychle, než se rozesmál. „Jsi mnohem divočejší, než Lily, to teda jo.“

„Je perfektní, děkuju pěkně,“ přikývl Harry. „Nemůžu uvěřit, že jsi byl pryč tak dlouho, že ani nevíš, že chodím s Ginny. Co jsi dělal celou tu dobu?“

„Eh, nemůžu vo tom mluvit,“ odpověděl Hagrid omluvně. „Dělal jsem nějakou práci pro Brumbála.“

„Jakou práci?“ nedal se odbýt Harry.

„Bál se, že by Vy-víte-kdo mohl naverbovat vobry, tak mě poslal, abych je navštívil,“ odpověděl Hagrid automaticky, aniž by si uvědomil, že mluví o práci, o které nesmí mluvit.

 

„A měl jsi s nimi štěstí?“ ptala se Ginny opatrně.

„Eh, moc ne. Je to pěkně nepřátelská sebranka, tidleti vobři,“ postěžoval si Hagrid. „Jeden z nich mi málem urazil hlavu. Myslí, že s nima bude velkej problém, až se Vy-víte-kdo vrátí.“

„Takže si jsi jistý, že se vrátí?“ odtušila Ginny.

„Brumbál říká, že se vrátí, a to mi stačí,“ odpověděl obr. „Proč si je tak jistý, to vám nepovím, ale ředitel se často nemýlí. Vlastně jsem se docela divil, žes ho v létě nepodpořil, Harry. Mohlo mu to hodně pomoct, kdyby ses postavil na jeho stranu.“

 

„Řekl jsem pravdu,“ procedil Harry ledově mezi zuby. „Když jsem opouštěl hřbitov, nebyla tam po Voldemortovi ani stopa, takže ten pitomý rituál, o který se Pettigrew snažil, nefungoval. Říkáš, že jsem měl lhát do novin, Hagride?“

„Ne, to rozhodně ne,“ pospíšil si Hagrid s odpovědí. „Nikdy bych ti neříkal, abys dělal něco takovýho, Harry! Ale ředitel si je tak jistý, že se Vy-víte-kdo snaží vrátit, že za tím něco musí být, ne?“

„Jestli jo, tak se o to se mnou nepodělil,“ zahučel Harry.

 

„Musíš být rád, že už jsi zpátky,“ změnila téma Ginny. Dobře viděla, jak se jejího přítele zmocňuje vztek, a chtěla zachránit situaci, než se vymkne kontrole.

„To jsem, Ginny,“ přikývl Hagrid, očividně potěšený návratem k bezpečnému tématu. „Nic nenahradí tvoji vlastní postel.“

„Vrátíš se hned k učení?“ zeptala se.

„Jo, těším se na to. Mám mraky nápadů na to, co vám chci vokázat. Bude to fakt zajímavý, uvidíte,“ přislíbil.

 

„Vsadím se, že ti všechna tvoje zvířata chyběly,“ přidal se Harry, který pochopil, kam Ginny míří.

„To si piš! Kamarád mi hlídal Tesáka, ale zítra si ho vyzvednu. Mám pro něj fakt šťavnatej steak.“

„To bude nadšený,“ usmál se Harry. „A co Aragog? Viděl jsi ho teď někdy?“ Na vteřinu se Hagrid s obavami zadíval na Ginny.

„Řekl jsem Ginny o svém malém dobrodružství v Zapovězeném lese. Neboj, nikomu nic neřekne,“ ujistil ho Harry.

„Mám pusu na zámek,“ potvrdila zrzka.

 

„Ale, jsi dobrá holka, Ginny, nebojím se, že by sis pustila pusu na špacír,“ uvolnil se Hagrid. „Musím přiznat, že jsem teď Aragoga moc nevídal. Jeho děti mě moc neberou a moje návštěvy je štvou. I tak se na něj ale musím jít brzo podívat. Chcete jít se mnou?“

„Ehm, nechceme obtěžovat,“ odmítal rychle Harry. „Navíc si myslím, že děti jako my by je naštvaly ještě víc.“

„To máš asi pravdu,“ připustil Hagrid.

„I tak je škoda, že ho moc nevídáš,“ pokračoval Harry. „Chci říct, byli jste si blízcí.“

„To teda jo,“ souhlasil Hagrid. „Vychoval jsem ho vod vajíčka, víte? Pomohli jsme jeden druhýmu z docela pekelnejch situací, to vám povím.“

„To si umím představit,“ přikývl Harry. „Hodně ho naštvalo, když tě zatkli. A taky byl asi dost naštvaný, že byl na svobodě ten bazilišek.“

„No jo, to jo. Vážně jim z něj bylo na nic. Nemůžou baziliška ani cítit. Absolutně ho nenávidí, víte,“ souhlasil Hagrid. „Teda ne, že by ho někdy pojmenovali. Akromantule nikdy nevyslovujou jeho jméno, něco jako my s Vy-víte-kým.“

 

Ginny se podívala na Harryho a rozeznala na jeho tváři úlevu. Myšlenka, že by je Hagrid mohl neúmyslně zradit, ho tížila jako kámen.

„Jo, dvakrát mi Aragog řek´, ať se do toho nepletu, ale to jsem prostě nemoh´, víte? To by byla zbabělost. Navíc si myslím, že na tom nezáleželo. Jakmile jsem Brumbálovi řek´, že ať už je to monstrum cokoliv, Aragog se ho bojí, uvědomil si, co je to zač. Mocnej čaroděj, tendle Brumbál! Ujistil mě, že když to ví, už ta potvora nikomu neublíží, a měl pravdu, no ne?“ dokončil Hagrid přátelsky.

Ginny ale měla co dělat, aby na Hagrida nevyjela. Nikomu neublížila? Z ní byl málem vysát život a Harryho od smrti dělily jen vteřiny! Jak si tady může Hagrid jen tak sedět a tvrdit, že se vlastně nic nestalo?

 

„Týjo, podívejte se, kolik je hodin,“ ozval se znenadání Harry. „Radši bychom se měli vrátit, jinak se do večerky nedostaneme do společenské místnosti.“

„Jasně, nechci vás dostat do potíží, radši běžte. Bylo vod vás hezký, že jste se stavili. Kdykoliv přijďte zas,“ postavil se obr a otevřel jim dveře.

„Jasně, uvidíme se brzy, Hagride,“ odpověděl Harry, který očividně bojoval se svými emocemi. Ginny cítila, jak ji vyvádí ze dveří na chladný, noční vzduch. Harry ji objal kolem ramen, jak prakticky běželi od chalupy pryč.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nakonec, když urazili kus cesty.

„Věděl to!“ vybuchla. „Věděl to, sakra! Brumbál věděl, že to byl zatracený bazilišek, a udělal s tím kulový. Málem jsem někoho zabila, Harry! Sakra, vždyť i ty jsi málem umřel. Jestli ředitel věděl, že řádí tak nebezpečný tvor, proč školu nezavřel? Neudělal nic, aby se ujistil, že budou všichni v pořádku. Hagridovi nakukal totální kraviny.“

 

Harry zastavil a přitáhl si ji k sobě.

„Je to dobrý, lásko,“ zašeptal jí do ucha. „Už je po všem, nikdo neumřel, hlavně proto, že jsi byla tak silná.“

„Ale proč? Proč to nezastavil?“ zeptala se a neměla přitom daleko k slzám.

„Bůh ví, vzdal jsem snahu pochopit myšlenkové pochody Albuse Brumbála,“ povzdechl si Harry. „Možná se bál, že kdyby školu zavřel, už by nikdy nebyla otevřená. Nebo mě možná zase jenom nějak zkoušel. Podívejme se, jestli Chlapec, který zůstal naživu, dokáže zabít baziliška. Nevím.“

„Myslíš, že věděl, že mám ten deník?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„Nejsem si jistý, ale myslím, že ne,“ uvažoval Harry. „Vypadal dost ustaraně, když jsem mu tu zatracenou knížku přinesl. Myslím, že Voldemorta podezíral, že za tím stojí, ale nevěděl přesně jak.“

 

„A proč si je Brumbál teď tak jistý, že se Voldemort vrátí?“ nedala mu Ginny vydechnout. „Trvalo mu roky, než se vzpamatoval poté, co ztratil svoje tělo. Proč je tak přesvědčený, že se vrátí brzy?“

„Myslíš, že Brumbál ví něco, co nám neříká?“ zeptal se chladně.

„Vsadila bych na to poslední svrček,“ odpověděla zachmuřeně.

___________________________________________________________________

Jestli Ginny doufala, že se věci po tom šokujícím odhalení, že Brumbál věděl o baziliškovi, zlepší, byla vážně zklamaná. Druhý den se s Harrym jako obyčejně vydala na snídani, jen aby tam narazili na rozhozenou Hermionu, čtoucí čerstvé vydání Denního věštce.

„Tady jste,“ přivítala je, když si jich všimla. „Tohle musíte vidět.“ Podala jim noviny a oni je položili na stůl mezi sebe, aby je mohli číst současně. Titulek byl víc než šokující.

 

HROMADNÝ ÚTĚK Z AZKABANU

Během včerejšího odpoledne se několika nebezpečným kriminálníkům podařilo uprchnout z azkabanského vězení v Severním moři.

Jejich přesné počty nejsou známé, předpokládá se ale, že uprchlo deset až dvacet kriminálníků, mezi nimi také Bellatrix Lestrangeová a její manžel Rodolphus, jeho bratr Rabastan, Antonín Dolohov, Augustus Rookwood a množství dalších vězňů se zvláštní ostrahou.

            Za zmínku stojí, že všichni uprchlí vězni patří k dřívějším Smrtijedům, což vede ke spekulacím, že se přívrženci Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, znovu aktivují, aby se připojili ke svému novému vůdci. Čtenáři si jistě vzpomenou na loňský rok, kdy byl Harry Potter - Chlapec, který zůstal naživu - unesen dvěma bývalými Smrtijedy Petrem Pettigrewem a Barty Skrkem mladším, což tuto domněnku jen posiluje.

            Ministerstvo kouzel vydalo krátké prohlášení, v němž prohlašuje, že záležitosti připisují nejvyšší prioritu, a vyjadřuje přesvědčení, že uprchlí vězni budou brzy znovu dopadeni. Vybízí veřejnost, aby se k těmto vysoce nebezpečným zločincům nepřibližovali a okamžitě uvědomili Ministerstvo, pokud někoho z nich spatří.

            Tento útěk přišel poté, co…

 

Ginny přestala číst, aby se podívala na Harryho, který článek četl s rozlíceným výrazem na tváři. Uvědomila si, že její přítel nemá daleko k výbuchu, takže ho drapla za paži a rychle ho vyvedla z Velké síně ven. Slyšela, že za nimi pospíchá také Hermiona. Sotva se zastavili, Harry vyjel.

„Co s tím Ministerstvem je, sakra?“ křikl. „To nedokážou nic udělat pořádně? Myslel jsem, že Azkaban je bezpečně zavřený! Jak mohlo hned několik z Voldemortových přívrženců jen tak odkráčet? Co se stalo s těmi zatracenými mozkomory?“

„Klid, Harry,“ mírnila ho Ginny. „Jsem si jistá, že se brzy dozvíme víc od Siriuse. Ale kdybych měla hádat, řekla bych, že Voldemort dostal mozkomory na svoji stranu.“

 

„Ale jak?“ odtušil její přítel. „Voldemort je pořád jen duch. Vždyť ani nemá tělo! Jak by s nimi mohl vůbec komunikovat?“

„Pamatuješ si, o čem jsme mluvili včera v noci? Jak je divné, že si je Brumbál jeho návratem jistý?“ začala váhavě.

„Myslíš si, že už se mu podařilo tělo získat?“ zalapala po dechu Hermiona. „Ale říkali jste, že bude trvat roky, než bude mít sílu zkusit to znovu!“

„To taky mělo,“ trvala na svém Ginny. „Něco se muselo pokazit. Jen prostě nevidím, jak by se mohli Smrtijedi takhle zmobilizovat bez něj, nemám ale tušení, jak by se mohl vrátit tak rychle. Harry, bolela tě v poslední době tvoje jizva?“

 

Harry se zarazil.

„Ne, vůbec ne. Ani jsem neměl žádné neobvyklé sny.“

„Nevím, jak to vysvětlit,“ pokrčila Ginny rameny.

„Co teď budeme dělat?“ zajímala se Hermiona.

„Budeme pokračovat v tom, co děláme,“ rozhodla Ginny, „a budeme doufat, že ten bastard vážně není zpátky.“ Všichni tři se na sebe dívali a v jejich pohledech se zračila beznaděj.

 

 

Předchozí                Následující