II3. Vlastní cestou

09.01.2017 09:47

Ginny s hůlkou v pohotovosti zadržela dech, když se předklonila. Byla bosá, takže se sotva ozval nějaký zvuk, když obezřetně kráčela po dřevěné podlaze. Uši měla nastražené, aby zachytila sebetišší varování, všude ale panovalo naprosté ticho. Zatím dobrý.

 

Tak tiše, jak jen dokázala, seslala detekční kouzlo na dveře před sebou. Jak správně předpokládala, byly zabezpečeny alarmujícím kouzlem. Vítězně se usmála, když kouzlo zrušila. Jako by se mohla nachytat na něčem tak zřejmém. Úšklebek z její tváře však zmizel tak rychle, jak se na ní objevil. Bylo to až příliš zřejmé! Rychle padla na kolena a prohlédla si zemi před sebou. Tam! Přes rám dveří byl napnutý tenký, sotva viditelný provázek, jistě přivázaný k něčemu nepříjemnému. Vyrůstání s dvojčaty Ginny naučilo být na takové věci obezřetná, byla ráda, že neztratila svoji formu.

 

Rozhodla se, že bude nejsnazší nechat past na místě, postavila se a přistoupila ke klice. S téměř robotickou opatrností pomaloučku otevřela dveře, tiše, jak jen dovedla. Ulevilo se jí, když otevřené dveře zůstaly tiché a nespustily žádný alarm. Obezřetně překročila nastraženou past a vešla dovnitř.

 

I když byly její oči uvyklé na temnotu, těžké závěsy zakrývající okna nořily místnost do absolutní černoty. Předklonila se a schválně se nedívala přímo na předmět, ke kterému směřovala. Periferní vidění bylo v noci lepší. Byla to jedna z věcí, které se naučila během svých nočních toulek kolem Doupěte.

 

Brzy dospěla ke svému cíli a natáhla ruku, aby mohla zkoumat cíl svojí cesty. Prsty nahmatala jemný materiál přikrývky. Posouvala po ní ruce, dokud nenahmatala její okraj. Opatrně ho nadzvedla a sedla si na místo, které tak odhalila.

 

„Co se…“ ozval se hlučný hlas.

„Pšt! To jsem já,“ zasyčela.

„Ginny?“ zamumlal hlas. „Co tady děláš?“

„Snažím se dostat k tobě do postele,“ vysvětlila a vyhoupla na postel i nohy. Postel se prohnula, když se Harry posunul, aby jí udělal místo. Přikryla se a natáhla ruce ke svému příteli, ke kterému se okamžitě přitiskla.

„Ginny, co to děláš?“ opakoval lehce zpanikařeně Harry. „Sirius mě zabije, jestli tě tady najde. Slíbili jsme mu, že zůstaneme ve svých postelích!“

„Slíbili jsme mu, že budeme ve svých postelích do půlnoci,“ opravila ho, „a to jsme byli. Teď už je skoro půl jedné, takže už tenhle zákaz neplatí.“

 

Slyšela, jak si Harry odfrkl. Rozhodla se, že už strávili mluvením příliš času, a tak se její ruce rozběhly po jeho hrudníku k ramenům. Jednu ruku mu zabořila do vlasů, aby si ho snadněji mohla přitáhnout a políbit. Váhavě jí polibek oplatil, stejně jako objetí. Uběhlo několik minut, než se Harry odtáhl.

„Ehm, Ginny... ehm, jak daleko by tohle mělo zajít? Teda… jsi u mě v posteli a, no, já...“ blekotal stydlivě.

„Klídek, tygře,“ zahihňala se. „Nejsem připravená zajít moc daleko. Dnes v noci na mě všechno oblečení zůstane, jasný?“

„Jasný,“ odpověděl s podivnou kombinací zklamání a úlevy.

„Neboj, i tak si můžeme užít spoustu zábavy,“ ujistila ho, když se její ruce opět rozběhly po jeho těle.

„Mám rád zábavu,“ vydechl.

 

Touha v jeho hlase ji rozechvěla po celém těle. Cítila, jak prsty vklouzl pod její tričko. Cítila jeho dech na svém krku. Zachvěla se vzrušením, když Harry zjistil, že pod tričkem už nic jiného nemá.

Znovu si k sobě přitáhla jeho hlavu a vášnivě ho políbila. Jejich jazyky se propletly ve vlastním, vzrušujícím tanci. Jejich mladá těla se k sobě tiskla, takže Ginny mohla cítit, jak na něj její blízkost působí.

 

Trvalo dlouho, než je dostihl spánek.

___________________________________________________________________

Probouzela se jen pomalu. Ze všeho nejdřív si uvědomila, jak je jí ohromně pohodlně a příjemně teplo. Když se lehce zavrtěla, ucítila vedle sebe Harryho tělo a uvědomila si jeho ruku, která jí ochranitelsky ležela na břiše. Spokojeně si povzdechla a zavřela oči, aby si dopřála ještě chvíli spánku.

 

Ta představa však byla náhle přerušena hrozitánským křikem. Rychle vystřelila do sedu a zmateně se rozhlížela kolem. O chvíli později křik naplnil celý dům a ona si uvědomila, že vychází z přízemí. Sotva sáhla pro svou hůlku, Harry už rozrážel dveře od pokoje. Zatímco ona jen koukala kolem, ještě napůl neprobraná, on vyrazil do akce. To byl celý on - vždy dobrý, když nastala krize. Ginny se rychle vyhrabala z postele a vyrazila za ním. Nepřítomně si všimla, že past, kterou našla včera v noci, je pryč. Sirius ji asi nastražil tak, aby po nějaké době zmizela sama. V duchu si poznamenala, že se ho musí zeptat, jak to udělal - mohla by tak napálit dvojčata.

 

Donutila se myslet na přítomnost a spěchala po schodech dolů za Harrym. Hluk za ní ji přinutil otočit se. Sirius se ve svém světle modrém županu snažil společně s nimi dostat po schodech dolů. Ginny si až teď uvědomila, že má na sobě jen tričko a kalhotky. Harry, který právě doběhl pod schodiště, měl na sobě pouze boxerky. Zachvátila ji vlna paniky, když si představila, že budou čelit Smrtijedům, kteří útočí na dům, jen ve spodním prádle.

 

V duchu si vynadala za tak debilní myšlenky a pospíšila si za svým přítelem, posledních pár schodů přeskočila, jak se ho snažila dohnat. I tak už ho ale jen viděla mizet za rohem, jak míří do kuchyně. Utíkala tak rychle, jak jen dokázala, a musela se zachytit zdi, jak prudce zahnula za roh. Proběhla chodbou a kuchyňskými dveřmi… aby narazila přímo do Harryho, který zůstal stát hned za dveřmi.

 

„Au!“ zaskučela, když se od něj odrazila a spadla na záda. Harry se k ní sklonil a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Přijala ji a postavila se na třesoucí se nohy, poté se pokusila posbírat zpět svoji rovnováhu. O chvíli později se ocitla na zemi znovu, tentokrát s ní spadl i Harry, když do nich obou narazil Sirius. Bolestně zasténala a opřela se o ruce, aby se dostala na kolena. Harry se otočil a vztekle zíral na svého kmotra. Sirius ale jeho vzteku nevěnoval pozornost. Stál s pusou otevřenou a zíral na něco, co ho donutilo vyvalit oči.

„Co to, sakra…“ vytratil se jeho hlas, a tak jen pokračoval v tichém zírání.

 

Ginny se vyhoupla na nohy a podívala se, co ho tak připravilo o řeč. Jako první si všimla Dobbyho, který stál na samém konci kuchyně s výrazem zděšení ve tváři. Očividně se vší silou snažil, aby znovu nekřičel jako před chvílí. Až poté si všimla, co ho tak moc vyděsilo. Hned vedle dveří do spíže stál kuchyňský koš. Byl poměrně velký, kovový, vyleštěný Dobbym tak, že jenom zářil. Znepokojující bylo ale to, že právě z tohoto koše trčela lidská noha.

 

Harry, Ginny i Sirius udělali s nevěřícím výrazem na tváři krok vpřed.

„V koši je dámská noha! V koši je dámská noha!“ ječel Dobby hlasitě.

„Ehm, jo, vidíme, Dobby,“ ujistil ho Harry. „Otázkou je, proč je v našem koši dámská noha?“ Všichni tři si vyměnili zmatené pohledy.

 

O deset minut později seděli všichni tři na kuchyňských židlích a stále ustaraně pozorovali koš. Ani jeden z nich neměl odvahu se do něj podívat. Dobbyho poslali si odpočinout, protože jeho nervy už to nezvládaly.

 

„Tak, co si myslíte?“ prolomil nakonec ticho Harry.

„Já si myslím, že nám z koše čouhá ženská noha,“ odpověděl Sirius bezradně.

„Ale čí noha to je?“ odtušila Ginny. Samotná noha jim nenabízela žádná vodítka. Byla oblečená v nylonových punčochách a obutá do zelených lodiček na vysokém podpatku.

„To je ta otázka,“ odvětil tupě Sirius.

„Myslíte… neměli bychom se podívat?“ zeptal se Harry bez nejmenší známky nadšení. Sirius si povzdechl.

„Dobře, hádám, že já to tady vedu, takže bych to měl udělat já.“ Postavil se a pomalu přistoupil ke koši. Pak se velice váhavě podíval dovnitř.

 

„Sakra!“ křikl a rychle se rozběhl k naštěstí blízkému kuchyňskému dřezu, do něhož se hlasitě vyzvracel.

„To není dobré znamení,“ okomentoval Harry, zatímco se jeho kmotrovi obracel žaludek naruby.

„Myslíš?“ ušklíbla se Ginny ironicky. Pak váhavě vstala a vydala se ke koši.

„Ginny!“ zavolal na ni Harry poplašeně, ale ona ho jen odmávla. Hluboce se nadechla a podívala se dovnitř.

„Zatraceně! Uhni, Siriusi,“ vykřikla, než staršího kouzelníka odstrčila, a dostala se tak ke dřezu.

„Tak to bude na mně,“ slyšela Harryho, než si mohla prohlédnout, co měla včera k večeři. Vypláchla si pusu a pak se jen dívala, jak ke koši přistupuje i její přítel.

 

Jak se ukázalo, Harry měl z nich všech nejsilnější žaludek. Ošklivě zezelenal, když se do koše podíval, ale nepotřeboval se k nim připojovat u dřezu. Přesto vypadal, že je mu opravdu špatně.

„Siriusi, podal bys mi gumové rukavice, prosím?“ zeptal se přidušeně. Se znechuceným výrazem sáhl jeho kmotr pod dřez a podal Harrymu pár jasně žlutých rukavic. Harry si je s rezignovaným povzdechem nasadil. Pak natáhl ruku ke koši, přestože vypadal, že by ji radši strčil do hadího doupěte. Chvíli rukou šmátral, než překvapeně zalapal po dechu.

 

„Rita Holoubková! Je to ta zatracená Rita Holoubková!“ vydechl zděšeně.

„Jsi si jistý?“ vyvalil oči Sirius. „Jak to můžeš vědět?“

„Protože držím její zatracenou hlavu, ty blázne!“ štěkl Harry.

„Překvapuje mě, že ji poznáš,“ podotkla Ginny.

„Je v jednom kusu,“ vysvětlil Harry, „teda většina.“ Pustil neviděnou část těla a o krok ustoupil. Přišel ke dřezu a hodil do něj gumové rukavice potřísněné krví, než použil hůlku, aby je očistil. Potom sebral nejbližší sklenici a napustil si do ní vodu.

 

„Dobře, máme nejodpornější novinářku v zemi roztrhanou na kousky v našem koši,“ shrnul Harry, „nějaké nápady, jak se to stalo?“

„Myslíte, že ji někdo zabil a tady odhodil její tělo?“ spekulovala Ginny.

„Nemožné,“ odfrkl Sirius. „Věděl jsem, že tu bude Harry žít, takže jsem kolem tohoto místa rozmístil nechutné množství ochranných kouzel. Nikdo se sem nedostane bez mého vědomí.“

„Ani zkušený lamač kleteb?“ ujišťovala se Ginny. „Třeba Bill se dostane všude.“

„Ne, jako hlava Blackova domu můžu kolem domu umístit téměř nezlomná kouzla. Kromě vás dvou se sem momentálně dostane jen Remus, Tonksová a Molly. Těžko některý z nich rozmetal na kousky slečnu Holoubkovou.“

„No, mamka na ni byla po jejím posledním článku dost naštvaná,“ zadumala se Ginny. „A je děsivá, když se dostane do nálady.“

„Ginny!“ protestoval Harry. „Tvoje mamka by nezabila Holoubkovou a nerozmetala ji na kousky!“

„Ne, jen žertuju,“ přiznala Ginny. „Pořád ale nevíme, jak se sem Rita dostala.“

 

„Jsi si jistý, že se opravdu nikdo nemohl přes tvoje kouzla dostat?“ ujišťoval se Harry. „Třeba někdo, kdo není člověk? Mohl by se sem dostat třeba skřet?“

„Ne, kouzla by poznala… sakra! Už vím, jak se sem dostala,“ ozval se Sirius křaplavým hlasem.

„Jak?“ vyhrkli dva dospívající současně.

„Jsem zvěromág. No, má to tu výhodu, že vycítíte, když je poblíž nějaký jiný zvěromág. Vždycky jsem byl přesvědčený, že McGonagallová přesně věděla, co jsme s Jamesem a Peterem v Bradavicích vyváděli. No, pamatujete si, jak jsem včera rozmáčkl toho odpornýho brouka? Teď když o tom přemýšlím, myslím, že jsem předtím něco cítil, ale nedošlo mi co. Instinktivně jsem věděl, že tu je,“ vysvětlil Sirius.

„U Merlina! A hodil jsi ho do koše,“ uvědomila si Ginny šokovaně.

 

„Já jsem zabil Ritu Holoubkovou,“ zaskučel zoufale. „Sotva jsem vylezl z Azkabanu a už půjdu zpátky.“

„Nebyla to tvoje vina!“ ujišťovala ho Ginny. „Jak jsi měl vědět, že je Rita zvěromág? Musela být neregistrovaná. Aspoň to vysvětluje, jak získávala všechny drby. Nikdo tě ale nebude posílat do Azkabanu za takovou nehodu.“

„Nic si nenalhávej,“ odpověděl Harryho kmotr zasmušile. „Spoustu lidí naštvalo, že mě pustili, a milerádi by mě zavřeli zpátky pod zámek. Například Lucius Malfoy se málem zbláznil, když jsem získal svobodu. Doufal, že jeho žena zdědí dědictví Blacků, a udělal by cokoliv, aby mě znovu dostal za mříže.“

 

„Tak to prostě nikomu neřekneme,“ pronesl Harry. „Jestli byla Holoubková neregistrovaným zvěromágem, těžko někomu řekla, že sem jde. Navíc, kdo může kromě nás tří vědět, že se sem dostala? Tělo ukryjeme a nikdo se nic nedozví.“

„To myslíš vážně?“ vyhrkl Sirius ohromeně. „Opravdu navrhuješ, že tohle všechno prostě… schováme?“

„Jestli tě to udrží mimo Azkaban, tak ano. Navíc, Malfoy mě už v minulosti nařkl ze zločinu, nemůžu mu dát záminku k dalšímu podezření.“

„Dobře, řekněme, že to uděláme. Jak se zbavíme těla? Nemůžeme ho nechat prostě jen zmizet, na organický materiál to nepůsobí trvale a nechci riskovat, že se tady znovu objeví třeba u večeře. Dokonce i kdybychom ji v něco proměnili a spálili, zanechalo by to magickou stopu. To bych raději neriskoval,“ spekuloval Sirius.

 

„Znám perfektní místo, kde se těla zbavit. Kde to půjde snadno,“ pronesl Harry.

„Počkej, ty, čtrnáctiletý chlapec, znáš perfektní místo, kde se zbavit těla? Mohl bys to trochu rozvést, prosím?“ odtušil Sirius a jeho obočí se zkrabatilo.

„Je mi skoro patnáct,“ bránil se chlapec chabě.

„To je sakra fuk! Jak víš, jak se zbavit těla?“ štěkl jeho kmotr.

„Ehm, no, pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o svém druhém ročníku v Bradavicích? Poté, co byla Hermiona proměněna v kámen, s Ronem jsme se snažili přijít na to, co bylo příčinou, a Hagrid nám řekl, ať sledujeme pavouky. Pamatuješ si, co jsme našli, když jsme pavouky sledovali do Zapovězeného lesa?“

„Ano, říkal jsi… sakra! Akromantule! Mají v Zapovězeném lese hnízdo, že? Máš pravdu, jestli tam hodíme Ritino tělo, bude pryč do pěti minut. Skvělý nápad. Jak tě to, pro všechno na světě, napadlo?“ vydechl Sirius.

„No, pamatuju si, že jsme si z toho dělali s Ronem srandu, že by to bylo dobré místo, kde jednou schovat těla,“ zalhal Harry.

„Dobře, máš fakt podivný smysl pro humor, ale nestěžuju si. Jakmile se setmí, vezmeme ji tam,“ řekl Sirius s jasně zřetelnou úlevou ve tváři.

 

„Počkejte,“ pípla Ginny. „Budeme schopní se dostat na pozemky Bradavic, aniž by o tom Brumbál věděl? Mohl by být zvědavý, proč se o prázdninách poflakujeme kolem školy.“

„Sakra, to mě nenapadlo,“ zaklel Sirius. „Když někdo vejde na školní pozemky, hned o tom ví. Kouzla mu to okamžitě dají vědět. Do lesa ale můžeme i jinudy. Je to delší cesta, ale úplně se tak vyhneme školním pozemkům.“

„Omlouvám se, ale nemám tušení, jestli ty akromantule najdu, pokud nepůjdu po cestě, kterou jsme přišli,“ omlouval se Harry.

„To je jasné,“ přikývl Sirius zamyšleně. „Překvapuje mě, že vůbec znáš nějakou cestu v Zapovězeném lese. Jako Pobertové jsme tam chodili vždy jen ve své zvířecí podobě. Dobře, co tohle: slíbil jsem Brumbálovi, že ho v blízké době navštívím. Mám pocit, že se mnou chce mluvit o tobě, Harry. Co kdybych ho navštívil i s vámi? Půjdu k němu do kanceláře a řeknu, že jste si šli zahrát famfrpál. Brumbál bude spokojený, protože určitě nebude chtít, abys u našeho rozhovoru byl, a vy budete mít čas zbavit se těla.“

 

„Skvělé, s jednou podmínkou,“ dodala Ginny, „Brumbál by na tebe asi nepoužil nitrozpyt tak nadšeně jako Snape, ale nemůžeme to riskovat. Než půjdeš do jeho kanceláře, sešlu na tebe kouzlo myšlenkové pevnosti. V nejhorším zjistí, že něco skrýváš, ale nebude schopný zjistit co.“

„Opravdu se potřebujeme naučit nitrozpyt,“ poukázal Harry.

„S možným učitelem se setkám v pondělí,“ přikývl Sirius. „Začínám chápat, proč je to pro vás tak důležité. No, takže tmu k tomu nepotřebujeme, můžeme se o to postarat hned. I když možná byste se vy dva měli napřed obléct.“

„Jo, jasně, dobrý nápad,“ zamumlal Harry rozpačitě.

 

Už mířili ke dveřím z místnosti, když na ně Sirius zavolal.

„Jo, mimochodem, Ginny? Dobrá práce s těmi dvěma alarmy u Harryho ložnice, kterým ses vyhnula. Škoda, že sis nevšimla toho třetího,“ ušklíbl se.

„Podrazák,“ ulevila si Ginny tiše a vystrčila Harryho ze dveří.

___________________________________________________________________

O hodinu později už Harry s Ginny procházeli Zapovězeným lesem. Harry před nimi vznášel koš s odporným obsahem - usoudili, že bude jednodušší, a taky čistší, když ji v něm nechají. Už odstranil neviditelný plášť, který koš skrýval před nechtěnými zraky, a ten se tak teď vznášel několik stop před nimi.

„Začínáme si z toho dělat tradici,“ postěžovala si Ginny, zatímco se drželi lesní cesty.

„Neřekl bych, že dvakrát už je tradice,“ nesouhlasil její chlapec. Pak se oba na chvíli odmlčeli.

 

„Nemyslíš si, že bychom z toho měli být víc otřesení, než jsme?“ zeptal se Harry nakonec. „Chci říct, oba jsme byli zděšení, když jsme náhodou zabili Notta, ale ani jeden z nás se, jak se zdá, o Holoubkovou nezajímá.“

„Nevím, Harry,“ odpověděla zamyšleně. „Možná proto, že to udělal Sirius. Vím, že okolnosti jsou dost podobné, ale když se rozhodneš špehovat lidi v podobě brouka, měl bys počítat s tím, že je něco takového možné.“

„Jo, možná,“ připustil. „A Holoubková byla dost příšerná. Nott taky nebyl zrovna milý, ale byl pořád… dítě. Rita Holoubková byla mizerná ženská, která jen působila potíže. Nevím, jak všechny ty lži snesla.“

 

„Lidi rádi věří tomu nejhoršímu o druhých,“ pokrčila rameny. „Holoubková by to nedělala, kdyby to lidi nečetli. Aspoň už o tobě nevytiskne žádné žvásty.“

„Jo, ale to je to, co mi dělá starosti,“ odpověděl. „Nemrzí nás, že umřela, protože jsme rádi, že už o nás nebude psát? To z nás dělá docela necity, ne?“

„Ne, to si nemyslím,“ odporovala mu jeho dívka. „Není to, jako by se ji někdo z nás snažil zabít. Byla to nehoda, nešťastná a prostá. Kdyby byl čarodějný svět bezpečným místem, nemuseli bychom skrývat, co se stalo. On ale není. Nechtěla jsem, aby byla Holoubková mrtvá, a je mi líto, že se to stalo, ale nebudu si klást za vinu něco, za co si ta ženská může sama.“

„Asi máš pravdu,“ povzdechl si Harry. „Podívej se na ty pavouky, jsme skoro tam.“

„Není to tak děsivé, když je denní světlo,“ poznamenala.

„Jo, taky je menší šance, že narazíme přímo na Aragoga,“ souhlasil. „Tak jo, vysypu ten koš támhle. Asi se budeš chtít dívat jinam.“

„Dobrý nápad,“ souhlasila a otočila se na druhou stranu.

 

O chvíli později se jí zvedl žaludek, když uslyšela mlaskavý zvuk, následovaný tupým žuchnutím, jak tělo dopadlo na zem.

„Ještě se neotáčej,“ radil jí Harry.  „Některé kousky ještě zůstaly uvnitř, musím je dostat pryč.“

„Nádhera,“ odpověděla Ginny, šťastná, že ještě nesnídala.

„Už to skoro je, ještě to uklidím. Aguamenti!“ zavolal. „Tak jo, to je z toho všechno… chci říct z ní. Teď už ten koš můžu nechat zmizet, ne?“

„Jo, to bys měl, pokud si ho nechceš nechat na památku,“ ušklíbla se.

„Jako bychom něco takového chtěli mít i dál v domě,“ odfrkl si. „Evanesco!“

 

Harry ještě ani nedokončil kouzlo, když se za nimi začal ozývat klapavý zvuk. Harry vzal Ginny za ruku a spěšně se vraceli po cestě, kterou sem přišli. Pach čerstvého masa vylákal akromantule z jejich hnízd.

Vraceli se tiše, ruku v ruce. Blížili se k hranici lesa, když Harry ticho prolomil.

 

„Víš, zrovna mě něco napadlo. Když jsem ve druháku potkal Aragoga, on věděl, že Zmijozelovo monstrum je bazilišek. Nazval ho věcí, které se pavouci bojí ze všeho nejvíc,“ podotkl.

„Jo, a?“ nechápala Ginny směr jeho myšlenek.

„No, ať je hrozný jak chce, na Hagridovi mu záleží. Nemyslíš si, že by mu řekl, co je to monstrum zač?“ Ginny se zastavila.

„To asi jo. Ale Hagrid by to přece někomu řekl, kdyby to věděl, ne? Zrovna on není moc dobrý v udržování tajemství.“

„Možná to někomu řekl,“ spekuloval Harry. „Komu by důvěřoval úplně nejvíc?“

„Brumbálovi,“ odpověděla Ginny bez váhání. „Chceš tím říct, že ten podrazák věděl, že mu po škole běhá bazilišek, a nic s tím neudělal? Harry, bylo zatracený štěstí, že tenkrát nikdo neumřel! Kdyby jo, nikdy bych se sebou nedokázala žít. A on… on… to věděl! Ten… ten…“ nenacházela dostatečně výstižná slova.

 

„Klid, Gin,“ řekl Harry klidným tónem a objal ji. „Nevíme to jistě. Jen hádám. Možná Aragog nikdy nic neřekl. Stejně si myslím, že bychom to měli prověřit, až se v září vrátíme do školy.“

„Souhlasím,“ procedila naštvaně mezi zuby. „Víš, začíná mě celkem zajímat, jaká další tajemství si ten zatracený Albus Brumbál schovává.“

„Mě taky, Ginny,“ přikývl nepřítomně její přítel, „mě taky.“

 

Ginny potlačila vlastní vztek a tentokrát objala ona jeho.

„Neřeš to,“ řekla. „Poradíme si s tím později. Vím, co musíme udělat, abychom si trochu spravili náladu.“ Harry se svůdně usmál.

„Opravdu? Co tě napadlo?“

„Ne to, co si očividně myslíš,“ zahihňala se a hravě ho uhodila do hrudi. „Myslím, že jsme u famfrpálového hřiště nechali svoje košťata. Pojďme si trochu zalítat!“

„Tak jo, to je taky fajn,“ přiznal Harry, i když vypadal trochu zklamaně.

„No nevím,“ zatvářila se Ginny naoko vyčerpaně, „celý minulý rok jsem tě nedokázala přimět mě políbit a teď se z tebe naopak stal sexuální maniak.“

„Sexuální maniak?“ protestoval Harry slabě. „Nevím, kdo se tady komu včera v noci vplížil do postele.“

„Ale, už nechceš, abych to zopakovala?“ škádlila ho dívka.

„To jsem neřekl,“ rozhodil ruce na znamení porážky. Ginny si odfrkla.

„Tak pojď, Pottere. Vsadím se, že tě porazím, i když máš Kulový blesk.“

„Leda ve snu, Weasleyová,“ přidal se Harry na stejnou notu. „Ani na paty se mi nenalepíš.“

 

Rozběhli se k famfrpálovému hřišti, rovnou ke košťatům, která tu předtím nechali. Bylo jim vzácné mít celé hřiště pro sebe a oni si to hodlali patřičně užít. Začali sérií mírných akrobatických manévrů, pak se dali do otoček a pádů. Harry několikrát zavýskl nadšením nad jejími dovednostmi, a Ginny se tak cítila nesmírně spokojeně. Jestli byl Harry šokovaný jejími schopnostmi, bráchové dostanou infarkt, až ji uvidí lítat.

 

Trénink se brzy přetavil v hru plnou extrémně nebezpečných manévrů, drobných ukradených polibků a spousty smíchu. Ginny došlo, že měla pravdu. Létání bylo skvělým způsobem, jak si zlepšit náladu. Na košťatech na svůj předchozí, nepříjemný úkol téměř zapomněli.

 

Zábavu jim přerušil až křik kdesi zespod. Ginny shlédla a spatřila Siriuse, jak stojí uprostřed hřiště a živě mává rukama. Nejdřív byla překvapená, že je tu tak brzy, ale po letmém pohledu na hodinky zjistila, že už lítají víc jak hodinu.

Pobídla koště k pomalému sestupu a ladně přistála vedle Siriuse, následovaná Harrym. Ten byl zpocený, ale usmíval se od ucha k uchu.

 

„Docela imponující,“ ohodnotil Sirius jejich let. „Věděl jsem, že jsi želízko v ohni, Harry, ale netušil jsem, že je tvoje přítelkyně stejně talentovaná jako ty.“

„To ani já ne,“ přiznal Harry. „Byla jsi úžasná, Ginny. Příští rok bys to měla zkusit v nebelvírském týmu.“ Ginny pokrčila rameny.

„Zajímá mě jen místo střelce a to jsou všechno obsazená místa.“

„Jo, ale je potřeba náhradník,“ argumentoval Harry. „Navíc, pro Angelinu a Alici je to poslední rok. Až odejdou, nakráčíš přímo na jejich volné místo.“

„Souhlasím,“ přikyvoval Sirius, „a nerad ruším tuhle malou sešlost, ale měli bychom odsud zmizet.“

„Proč?“ vyhrkl Harry, kterého se okamžitě zmocnily obavy.

„Řekněme, že můj rozhovor s Brumbálem nešel úplně hladce. Měli bychom vypadnout, než ho napadne sem jít a promluvit si s tebou osobně, Harry.“

„Co ten starý blázen řekl?“ štěkla Ginny a cítila, jak se jí zvedá tlak.

„Řeknu vám to doma,“ trval na svém Sirius. „Pojďme.“

Tak rychle, jak jenom dokázali, zmizeli ze školních pozemků a zamířili domů.

___________________________________________________________________

Jakmile dorazili na Grimmauldovo náměstí, Sirius se svezl na nejbližší židli a zavolal Dobbyho.

„Dobby, můj nejdražší kamaráde, byl bys tak laskavý a donesl mi velkou sklenici ohnivé whisky? Rozhodně jednu potřebuju.“

„Samozřejmě, pane Blacku, pane!“ odpověděl Dobby nadšeně a o deset sekund později už se objevil s požadovaným nápojem a podával ho Siriusovi. Ten ho přijal, zhluboka se napil a teprve potom vydechl úlevou.

 

„Ohnivá whisky takhle brzo?“ poznamenal Harry nesouhlasně. „Vždycky jsi mi říkal, že gentleman nikdy nepije tvrdé před večeří!“

„A kdo kdy řekl, že já jsem gentleman?“ zašklebil se jeho kmotr. „Po hodině a půl dlouhém rozhovoru s Brumbálem jsem to opravdu potřeboval.“

„Co přesně ti Brumbál říkal?“ tlačila na něj Ginny.

„No, říkal mi, že bylo nezodpovědné vzít si Harryho k sobě a nevrátit ho k Dursleyovým,“ odfrkl Sirius. „To je očividně jediné místo, kde je Harry v bezpečí.“

„Nechápu to,“ odsekl Harry rozčileně. „Proč je tak posedlý tím, abych se tam vracel? Skoro jsem rozuměl, proč chtěl, abych vyrostl v mudlovském světě, ale proč chce, abych se tam vracel ještě teď?“

 

„Něco mě napadlo,“ pronesla Ginny, „myslím, že ředitel spoléhá na krevní magii.“

„Ale já mám i tohle místo chráněné krevní magií,“ namítl Sirius, „a to je jen malá část ochrany téhle budovy. Navíc, nic nemůže porazit dobře seslané Fideliovo zaklínadlo, pokud si dáváš pozor, koho ustanovíš Srážcem tajemství.“

„Ano, ale ochrana kolem Zobí ulice je vázána na Potterovu krev, a mysli na to, co tahle ochrana už Voldemortovi způsobila,“ připomněla mu dívka. „Podezírám Brumbála, že věří, že kvůli ochraně, kterou Lily zaštítila Harryho, je dům jeho tety pro Voldemorta smrtelný. Samozřejmě by ho nezabil, pokud by měl stále viteály, ale opět by ho to mohlo vrátit do formy bez těla.“

„To on už ale přece je!“ štěkl Harry. „Tahle kouzla jsou už kolik let na nic, tak proč mě pořád nutí tam trpět, když to není potřeba?“

„Hádám, že chtěl mít jistotu, že budeš na nejbezpečnějším možném místě, do kterého bude moct kdykoliv zasáhnout,“ odpověděla Ginny smutně.

„A to stojí za to, že mě mlátili, měl jsem hlad a nikdo mě neměl rád, že?“ zařval Harry. „Proč potřebuju chránit před zatraceným Voldemortem, když jsem vystavený stejnému riziku i od svých pokrevních příbuzných?“

 

Ginny se Siriusem si vyměnili ustarané pohledy. Harry skoro nikdy nemluvil o době strávené u Dursleyových a vždy odmávl otázky ohledně toho, jak s ním zacházeli. Ginny začínala mít dojem, že to bylo ještě mnohem horší, než si kdy mysleli.

„To je v pořádku, Harry,“ ozval se Sirius konejšivě, „my s tebou souhlasíme. Nikdy nedovolím, aby ses tam vrátil.“ Harry svěsil ramena, jak se mu náhle ulevilo.

„Omlouvám se,“ zamumlal. „Nechtěl jsem na vás křičet. Jen jsem naštvaný na Brumbála, to je všechno.“

„To je pochopitelné,“ ujistil ho Sirius. „Zapomeňme na to. Potřebujeme vypustit trochu páry. Dáme si hoďku duelů a pak si dáme něco dobrého k večeři, co?“

„Jo, dobrý nápad,“ souhlasil Harry bezvýrazně.

 

Ginny se na svého přítele zadívala s obavami. Donutit ho se otevřít bylo teď zhola nemožné. Když se Harry v něčem rozhodl, dokázal být tou nejtvrdohlavější osobou na světě. I tak ho ale pozorně sledovala, aby dostala nějaká vodítka k tomu, čím vším si musel projít. A, Merlin jí pomáhej, jestli zjistí, že ho Dursleyovi opravdu zranili, donutí je trpět.

___________________________________________________________________

„Tady jsou moje ověření. Najdete je v perfektním abecedním pořádku,“ pronesla žena pevným hlasem s jasným německým přízvukem.

„Ehm, díky, Frau Hagenová,“ odpověděl Sirius nejistě.

„Prosím, žiji v této zemi již mnoho let a raději jsem oslovována jako madam Hagenová,“ instruovala ho žena. „Navíc, bylo by to Fraulein, ne Frau.“

„Oh, omlouvám se,“ pospíšil si Sirius s omluvou a rychle se pustil do studia hromady pergamenů, které mu madam Hagenová poskytla.

 

Ginny pozorovala jejich novou učitelku nitrobrany s úžasem. Madam Hagenová byla vysoká žena s šedivě blonďatými vlasy, pečlivě svázanými do drdolu. Měla na sobě strohý sukňový kostým tmavě šedé barvy a kabát, který střízlivě zahaloval poprsí, které by při správném pohybu mohlo sejmout i dospělého trolla. Totalitní vzhled byl završen brýlemi s černými obroučkami, posazenými na nose takovým způsobem, že se madam mohla mračit na lidi i nad nimi. Nejspíš ji bylo něco kolem pětatřiceti, ale bylo těžké to odhadnout. Tak jak tak, působila zastrašujícím dojmem.

 

„Všechno se zdá být v pořádku,“ vzhlédl Sirius od pergamenů. „Přesto mám nějaké otázky ohledně diskrétnosti.“

„Jsem plně akreditovanou nitrozpytkou, pane Blacku, což by jako takové mělo k vaší naprosté důvěře stačit. Nicméně pokud na tom budete trvat, jsem ochotná vstoupit do magicky vázané smlouvy, že informace, do kterých budu zasvěcena, nevyzradím žádné třetí straně. Takže jsme dohodnuti?“ zatlačila na něj.

„Co? No, ano, hádám,“ breptal Sirius, který z ní byl očividně nervózní. „Neměli bychom se ale ještě napřed pobavit o vašem platu?“

„Moje cena je stanovena na první straně mé dokumentace,“ odpověděla s nesouhlasným pohledem. „Není to nic k diskusi.“

 

Sirius se zadíval na pergamen, než našel správnou tabulku.

„Aha, ano, tady je to. No, je to víc, než jsem čekal, ale vyškolení nitrozpytci asi nerostou na stromech, že?“ Madam Hagenová se na něj dívala, jako by byl něčím nepříjemným, co jí uvízlo na botě a co je třeba seškrábnout.

„Ano, no, zdá se, že jsme dohodnutí,“ řekl Sirius rychle. Vypadal, že brzo s křikem uteče z místnosti.

 

„Skvělé, zítra donesu smlouvu k vašemu podpisu,“ informovala ho Hagenová. „Tyhle děti, to budou moji žáci, ano?“ Madam Hagenová se nejdřív ostře zadívala na Ginny, než přesunula svoji pozornost k Harrymu, který vedle Ginny seděl na gauči. Teď se zdálo, že začíná dostávat podobný panický záchvat jako jeho kmotr.

„Ano, tohle je můj kmotřenec Harry a jeho přítelkyně Ginny,“ představil je Sirius spěšně. „Jsem si jistý, že o Harrym jste toho slyšela už hodně.“

„Noviny nečtu,“ štěkla madam.

„Ehm, Harry je známý po celém světě,“ odvětil Sirius zmateně. „Nejspíš ho znáte jako Chlapce, který zůstal naživu.“

„Ah, tak ten,“ zadívala se madam upřeně na Harryho, který se zabořil co nejhlouběji do pohovky. „Aha.“ Ginny ještě nikdy neslyšela tak jasnou nelibost vyjádřenou ve třech písmenech.

 

„Ocenila bych, kdybyste smlouvu podepsal a poslal zpátky co nejrychleji, pane Blacku. Nemám příliš v lásce nedochvilnost,“ informovala pak Siriuse. Ginny jasně slyšela, jak Harry vydechl úlevou, když mu žena přestala věnovat pozornost.

„Samozřejmě, samozřejmě,“ ujistil ji jeho kmotr. „Kdy pak započnou lekce?“

„Ode dneška za týden,“ odpověděla. „Budu zde přesně v devět. Prosím, ujistěte se, že budeme mít k dispozici vhodný prostor.“

„Přirozeně,“ souhlasil a najednou se rozzářil, jako by před Tichošlápka položili čerstvý steak. „Ukážu vám to.“

 

Ginny sledovala vzdalující se ženu. Rozhodně na ní bylo něco valkýrského. Ginny se snažila představit si ji s okřídlenou helmou, naleštěným pancířem a kopím. To sedělo.

„Zatraceně!“ ulevil si Harry, jakmile byla z doslechu. „Tahle ženská nás má učit? Je jako profesorka McGonagallová zkřížená s východoněmeckým vrhačem koulí.“

„Vrhačem čeho?“ zahihňala se Ginny.

„Ehm, neřeš, mudlovská věc,“ mávl rukou Harry. „Co si myslíš ty?“

„Já si myslím, že budeme muset vzít svoje studium nitrobrany opravdu vážně,“ odpověděla jeho přítelkyně. „S tou ženskou se nechci dostat do křížku.“

„Jo,“ souhlasil. „Nikdy jsem neviděl nikoho, z koho by byl Sirius tak nesvůj.“

„Možná bychom si ji mohli najmout i do války. Byla by dost děsivá, aby pouhým pohledem odrovnala většinu Smrtijedů,“ navrhla Ginny.

„Jo, to by zvládla,“ přikývl. „A to se od ní máme od pondělka učit.“

„Jupí,“ zašklebila se Ginny.

___________________________________________________________________

Ginny zaťala zuby, překulila se na bok a vyhoupla se na nohy. I tak ji ale omračující kouzlo minulo jen o několik palců. Aniž by pořádně zamířila, vyslala svoje vlastní kouzlo. Ani nedoufala, že se trefí, spíš si tím chtěla zajistit chviličku vydechnutí. Sotva kouzlo opustilo její hůlku, začala utíkat. V duelu bylo vždy největší šancí zůstat v pohybu.

 

Jak se ukázalo, rozhodla se správně. Sotva se dala do pohybu, místo, kde předtím stála, zasáhla koule fialového světla. Překvapilo ji, že nepoznala kouzlo, které Harry použil. Musel v Blackově knihovně trávit čas i bez ní.

Otočila se, vyslala naslepo další kouzlo a sprintovala doleva. Až když si uvědomila, že se blíží do rohu, otočila se a vyslala před sebe štítové kouzlo. Nic do něj ale nenarazilo.

 

Zoufale prohledávala místnost a snažila se najít svého přítele, nebylo po něm ale ani stopy. Zaklela, když jí došlo, že mu dala šanci seslat zastírací kouzlo. Mohl být kdekoliv!

 

„Caligo!“ zvolala a z její hůlky vytryskla pára, která začala plnit místnost. Ačkoliv mlha nebyla dostatečně hustá, aby ji skryla před pohledy ostatních, stačila k tomu, aby neviditelné věci vystoupily jako pěst na oko, zvlášť, kdyby se pokusily pohnout. Zachránil ji holý instinkt. Intenzivně pátrala po známkách Harryho postavy, když koutkem oka zachytila záblesk, který ji donutil uskočit stranou. Další omračující kouzlo ji minule tak těsně, až jí rozkmitalo vlasy kolem obličeje. Jak se, do pekla, dokázal hýbat tak rychle?

 

„Finite incantatem!“ křikla s hůlkou namířenou do místa, odkud kouzlo přišlo. Tentokrát měla štěstí. Kouzlo zasáhlo Harryho, který byl najednou plně viditelný, zkroucený asi patnáct yardů od ní. Rychle zamířila, aby ho zasáhla dalším kouzlem dřív, než se vzpamatuje. Harry reakce byla jako vždy pohotová, ale zareagoval nečekaně. Místo toho, aby vyslal vlastní kouzlo, vrhl se dopředu, přímo na ni. Na vteřinu zpanikařila - tohle nebyla známá duelová taktika. Harry byl neuvěřitelně rychlý a během chvíle jejího zaváhání zmenšil prostor mezi nimi na polovinu. Zbrkle vyslala další omračující kouzlo.

 

Naneštěstí pro ni, to bylo přesně to, na co Harry čekal. Její kouzlo sotva opustilo hůlku, když se Harry stočil do klubíčka a namířil na ni svoji vlastní hůlku.

„Petrificus totalus!“ křikl a Ginny už jen cítila, jak její tělo ztuhlo. Připravila se na tvrdý pád na zem, ale Harry se naklonil vpřed a včas ji zachytil. Postavil ji a něžně ji políbil na nos, než svoje kouzlo odvolal.

 

„Bravo!“ ozvalo se z opačné strany místnosti, kde Ginny až teď zaznamenala Siriuse, Remuse a Tonksovou, kteří pozorovali jejich představení.

„To bylo zatraceně geniální!“ ječela Tonksová nadšeně. „Jste lepší, než někteří bystrozorové, které jsem viděla skládat svoje zkoušky! Fantastické!“

„Co jsem vám říkal?“ odfrkl si Sirius spokojeně. „Až dostuduje, bude to nejlepší duelista v zemi.“

„Věřím ti,“ potvrdila Tonksová, „ale nejen on. Ginny je taky želízko v ohni. Jak je možné, že jsou dva teenageři tak dobří?“

„No, rád bych si myslel, že na tom mám aspoň malou zásluhu,“ zašklebil se Sirius. Ginny zrudla.

„Trénovali jsme tady jenom pár týdnů, všechno nové nás naučil Remus!“

„Ale já jsem pomáhal!“ protestoval Sirius.

„To je pravda, bylo od tebe nesmírně laskavé nechat Harryho dávat ti znovu a znovu na frak,“ zašklebil se Remus. „Jsem si jistý, že se z toho naučil opravdu hodně.“

„Proč si mě každý jenom dobírá?“ zaskučel Sirius.

„Protože si to většinou zasloužíš, bratránku,“ zasmála se Tonksová.

 

„Takže, co si myslíš?“ zeptal se Harry Tonksové. „Dala bys mně a Ginny nějakou tu lekci navíc?“

„To si piš,“ zašklebila se Tonksová. „Moc se na to těším. Až s váma skončím, dosáhnete kvalit bystrozorů, možná i víc. Oba máte přirozený talent. Nikdo se nedokáže naučit reagovat tak, jak jste předváděli. Váš výběr formulí byl poměrně nápaditý, ale myslím, že vám můžu ukázat několik extra tipů ohledně kouzlení a míření. Není pochyb, že máte talent.“

„Skvělé! Díky, Tonksová,“ zajíkl se Harry. „Nemůžu se dočkat.“

„Jo, bude to super,“ souhlasila Ginny.

„Žádný problém, vy dva,“ odpověděla Tonksová. „Navíc, bude fajn strávit nějaký čas s dvěma mladými lidmi a ne pořád tady s těma dvěma starýma mrzoutama.“

„Ty!“ křikl Sirius a napřáhl se po ní, ona se ale zasmála a odtančila pryč. Ginny ale zaznamenala smutek na tváři Remuse, který Tonksová způsobila.

 

„Tak, jestli jsi skončila s urážením starších a moudřejších, Nymfadoro, navrhuji zajít si do kuchyně na něco k občerstvení,“ oznámil Sirius. „Navíc mám ještě něco, co je třeba prodiskutovat.“

„Jo, co kdybych tě třeba proklela za to, že jsi mě oslovil jménem,“ zavrčela Tonksová, zatímco v prstech pevně sevřela svoji hůlku.

„Najednou nejsi takový tvrďák, co?“ poškleboval se Sirius. „Ale vážně, musíme probrat něco delikátního.“

„Dobře, tak zatím to prokletí odložím,“ souhlasila Tonksová, než se zlomyslně usmála. „Nemůžu se dočkat, až si na to najdu okamžik, kdy to nebudeš čekat.“

„Zkusit to můžeš,“ odvětil Harryho kmotr. „Tak pojďme.“

 

Pětice pak zamířila do kuchyně, kde je Dobby obsloužil.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptala se Tonksová s plnou pusou čokoládového dezertu.

„Možná to pro tebe bude trochu šok,“ varoval ji pro začátek Sirius, „ale chci tě požádat, aby sis nás napřed vyslechla. Než začneme, chci, abys složila neporušitelný slib, že nic z toho, co dneska uslyšíš, neprozradíš nikomu, kdo s námi není v této místnosti.“

„Cože?“ vyhrkla bystrozorka šokovaně. Rychle si slízala čokoládu z prstů, což očividně rozrušilo Remuse, který ji uhranutě pozoroval. Ginny si toho všimla a v duchu si poznamenala, že si s Tonksovou musí později promluvit v soukromí. Ta holka ji toho očividně mohla naučit víc než jen bojovat.

„Já i Remus jsme slíbili to samé,“ ujistil ji Sirius.

„Věř mi, Doro, je to nezbytné,“ dodal Remus. „Pochopíš to, až si nás vyslechneš.“

 

Tonksová se na dva muže tázavě dívala, než se zadívala přímo na Harryho.

„A co tihle dva?“ zeptala se podezřívavě.

„No, tihle dva jsou centrem toho všeho, je to jejich tajemství, co tady chráníme,“ vysvětlil Sirius. Dora se upřeně zadívala na Remuse.

„Můžeš mi slíbit, že když se zavážu slibem, nebudu toho nikdy litovat?“ zeptala se ho.

„To ti slíbit nemůžu,“ zadíval se jí Remus přímo do očí, „ale myslím, že budeš chtít slyšet, co ti chceme říct, i když to možná zpochybní ledacos, čemu věříš.“

 

Chvíli byla Tonksová ztracená v myšlenkách. Dívala se na svoje jasně nalakované nehty, než se zadívala na svého bratrance.

„Dobře, souhlasím,“ řekla nakonec, „ale slíbím jen to, že neprozradím nic, co dneska uslyším. Odmítám slíbit víc, dokud nebudu vědět, o co jde.“

„Ani bych to nečekal,“ ujistil ji Sirius.

 

Neporušitelný slib proběhl rychle, Remus posloužil jako jeho sesílatel. Sotva Tonksová složila přísahu, s očekáváním se zadívala na Siriuse.

„Tohle má co dělat s Brumbálem, že?“ zeptala se ho přímo. Sirius si odfrkl.

„Ach, Tonksová, vždycky jsem říkal, že jsi hlavička. Tak trochu máš pravdu. Má to co dělat s Brumbálem, ale především jde o Harryho.“

„Došlo mi, že z Brumbála nejsi zrovna odvařený,“ poznamenala. „Rozhodně jsi to poslední dobou dával dost najevo. To proto jsi odmítl připojit se k Fénixovu řádu?“

„Částečně,“ potvrdil Sirius, „Albus dělá Řádu reklamu, ale lidi si neuvědomují, jak blízko zničení jsme během poslední války s Voldemortem byli.“

„Nebyla jsi tam, Doro,“ souhlasil Remus. „Řád byl zatraceně blízko k totálnímu vyhlazení. Ztratili jsme spoustu dobrých lidí. Dorcas Loučková, Frank a Alice, Gideon a Fabian, Marlene McKinnonová...“

 

„Mohli bychom tu sedět celý den a vyjmenovávat lidi, kteří byli zabiti nebo mučeni,“ přerušil ho Sirius, „a část z toho byla i kvůli tomu, jak nás Brumbál vedl. Nebyl dost agresivní! Dělali jsme jen to, že jsme hlídali na klíčových místech. Nikdy jsme nebojovali se Smrtijedy! Bojovali jsme ve válce s jednou rukou svázanou za zády.“

„Válku nevyhraješ tím, že se budeš pořád jen bránit,“ podotkl Remus. „Brumbál je dobrý člověk, ale kvůli němu je polovina problémů. Nebyl to efektivní vojenský vůdce. Je to vzdělanec a filozof, ne válečník. Voldemort se ho může bát pro jeho sílu a schopnosti, ale Albus není ani zdaleka dokonalý.“

„Teď už byste za sebou měli mít první setkání řádu, řekni mi, už jste odsouhlasili něco užitečného?“ zeptal se Sirius Tonksové.

„No, ani ne,“ přiznala, vypadala zahanbeně a upírala pohled do stolu.

 

„Vsadím se, že jste mluvili o mně, že?“ zeptal se najednou Harry mrazivě.

„Jo, většinou,“ přiznala kajícně. „Brumbál byl hodně znepokojený, že netrávíš prázdniny u svých příbuzných. Myslí si, že bys měl být se svou skutečnou rodinou a já si myslím, že v něčem má pravdu.“

„Skutečnou rodinou?“ štěkl Harry a vyskočil na nohy. „Skutečnou rodinou? Ti bastardi a já jsme nikdy nebyli skutečná rodina! Vsadím se, že se nikdo Brumbála nezeptal, co oni říkají na to, že se k nim nevracím, ne? No, já vám řeknu, co si myslí! Jsou z toho v sedmém nebi! Vsadím se, že teta se strýcem tancují radostí, že už s nimi přes léto nezůstává ten pošuk. A věřte mi, já se cítím úplně stejně!“

„Ale Brumbál říkal, že byli mimořádně naštvaní, že se k nim nevracíš,“ vyhrkla Tonksová překvapeně.

„Co?“ zaječel Harry. „Cože říkal? Ten hajzl! Ten prolhanej, starej bastard! Už nikdy mu nebudu věřit ani ň!“

 

I Ginny vyskočila na nohy a omotala kolem něj paže.

„Klid, Harry,“ řekla tišícím tónem, „není to vina Tonksové. Netušila to.“

„Neexistuje způsob, jak by tě poslali zpátky k těm lidem,“ ujistil Sirius svého synovce. „To se nestane.“ Harry se začal pomalu uklidňovat a provinile se díval po Tonksové.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe křičet,“ zamumlal.

„To je v pořádku, Harry,“ odpověděla. „Takže Brumbál neříkal tak úplně pravdu, co. Proč lhal?“

„Protože hrozně moc věří pokrevním kouzlům, která se vážou ke Kvikálkovu, i když to nejsou o nic lepší kouzla než tady,“ odfrkl si Sirius.

„Je v tom víc,“ nesouhlasila Ginny. „Totální kontrola Harryho, to je to, co Brumbál chce. Když je Harry u mudlů, nemá žádný kontakt s kouzelnickým světem, a co je důležitější, neprovozuje žádnou magii. To znamená, že náš drahý ředitel chce kontrolovat, co přesně se Harry učí a jaké informace jsou mu poskytnuty. To se mu očividně nedaří, když Harry žije tady se Siriusem.“

 

„Nechápu to,“ zatřásla hlavou Tonksová. „Proč by Brumbál omezoval Harryho výuku? A když to vezmeme kolem a kolem, proč je Harry tak moc důležitý? Vím, že porazil Vy-víte-koho, ale proč by ho měl chtít tolik kontrolovat?“

„Řekněte jí to,“ řekl Harry prostě.

„Jsi si jistý?“ zeptal se ho Sirius pochybovačně. Když jeho synovec přikývl, otočil se zpátky k Tonksové.

„To všechno je kvůli proroctví, které bylo vysloveno krátce předtím, než se Harry narodil,“ vysvětlil. „Přesné znění neznáme, ale myslíme si, že na konci to bude právě Harry, kdo bude muset porazit Voldemorta.“ Tonksová zmateně přejela pohledem celou skupinu.

„Proč potom ale Brumbál netrénuje Harryho sám?“

„Protože věří, že se budu muset obětovat, abych ho porazil,“ odpověděl Harry chladně, „a aby si byl jistý tím, že to udělám, ujišťuje se, že nebudu schopný porazit ho ve férovém boji.“

 

Tonksové se po tváři rozlila čirá hrůza a zezelenala, jak se jí udělalo špatně. Postupně se její výraz začal měnit v odhodlání.

„A co chcete, abych udělala já?“ zeptala se rozhodně.

„To je moje holka,“ rozzářil se Sirius oslňujícím úsměvem.

 

<<< Předchozí       Následující >>>