II4. Bolest v srdci

02.02.2017 14:38

RATING: 15+

 

S podivnou směsicí obav a podráždění proklouzla Ginny do pokoje. Tento víkend byl totální propadák. Její matka pozvala na nedělní návštěvu podivnou bandu Prewettů, takže v pátek večer informovala svoje děti, že musí celý víkend zůstat doma a být jí k ruce. Ginny musela celou sobotu uklízet dům, zatímco v neděli jí dělali společnost agresivně trucující Ron a její bratranec, který po ní pořád pošilhával. Jediným světlým okamžikem dne byla chvíle, kdy ji tento bratranec pronásledoval, když šla na záchod, a ona mu ostrým kopancem dala jasně najevo, že nemá zájem.

 

Nejenže prošvihla svůj tajný půlnoční výlet do Harryho pokoje, ale musela čelit skličující představě první lekce nitrobrany s madam Hagenovou naprosto sama. Jediné, co ji drželo na nohou, byl Harry, který byl před samotnou hodinou na zhroucení, a ona tak před ním nemohla dát najevo svoji slabost. Pořád nervózně pokukoval po dveřích, kterými měla madam přijít.

 

Přesně v devět hodin se dveře otevřely a madam Hagenová vstoupila dovnitř. Měla na sobě stejné oblečení, jako když ji viděli naposledy, a vypadala ještě hrozivěji než posledně. Ginny si byla celkem jistá, že Harry tiše zanaříkal, ani trochu se mu ale nedivila. Madam Hagenová se zastavila a odložila si sako. Pod ním měla bílou blůzku, která jen tak tak zakrývala její monumentální vnady. Přestože byla Ginny se svým tělem víceméně spokojená, nemohla si pomoct, aby se necítila poněkud méněcenně.

 

„Dobré ráno, děti,“ pozdravila je madam překvapivě mírným tónem. „Jak víte, jsem zde, abych vás naučila základy nitrobrany. Učila jsem už mnoho dětí vašeho věku a ve své snaze jsem byla všeobecně úspěšná. Trénink nitrobrany vyžaduje vysokou míru důvěry mezi učitelem a jeho žáky, takže vás ujišťuji, že jakékoliv myšlenky nebo nápady uvidím, zůstanou pouze mezi námi. Teď, než začneme, máte nějaké otázky?“ 

 

„Madam Hagenová? Zajímalo by mě, jestli…“ začal Harry, dáma ho ale přerušila.

„Omlouvám se, měla jsem to říct hned na začátku. Během našich lekcí mě oslovujte mým křestním jménem - Evo,“ instruovala je. „A jestli nemáte žádné námitky, já vám budu říkat Harry a Ginny. Během tohoto tréninku se velice dobře poznáme, takže není důvod zůstávat tak formální. Nicméně bych vás požádala, abyste mě i nadále oslovovali jako madam Hagenovou, pokud budeme v přítomnosti pana Blacka.“

„Samozřejmě, madam… ehm, Evo,“ zasekl se Harry. „Jen jsem se chtěl zeptat na váš komentář, že jste většinou ve výuce nitrobrany úspěšná. Takže se to většina žáků naučí snadno? Co když na to nebudeme mít talent?“

 

„To je dobrá otázka, Harry,“ usmála se Eva. Ginny měla dojem, že úsměv ji omlazuje o několik let. „Nitrobrana je umění a někteří lidé k ní pochopitelně mají lepší dispozice než jiní. Nicméně, každá disciplinovaná, organizovaná a soustředěná mysl si dokáže vytvořit aspoň nějaké obrany. Bohužel se vždy najdou tací, co tohle umění nedovedou přivést k dokonalosti. Většinou pracuji pro čistokrevné, bohaté rodiny, v nichž se po staletí míchá příbuzenská krev, takže pak jejich děti mají inteligenci tuřínu. Ale hádám, že tento problém se vás dvou týkat nebude.“ Ginny se zahihňala. Trvalo to jen pár minut a už si ta žena získala její sympatie. Nebyla ani zdaleka tak zastrašující, jak se zdála na první pohled.

 

„Tak, pan Black mě informoval, že jste se snažili naučit se nitrobranu prostřednictvím knih. Je mi líto, že to musím říct, ale takový postup je obvykle k ničemu,“ zatvářila se omluvně.

„Jo, taky jsme získali ten dojem,“ přikývla Ginny.

„To mě nepřekvapuje,“ přikývla jejich učitelka. „Myslím, že pro začátek bych se měla pokusit dostat do vašich myslí, abych viděla, jaké obrany už v ní máte. Znovu vás ujišťuji, že vaše tajemství jsou i moje tajemství a žádné z nich neopustí tyto čtyři zdi. Kdo chce jít první?“

„Já půjdu, Evo,“ přihlásil se Harry bez nadšení.

„Dobře, Harry. Slibuji, že to nebude bolet, i když se pak možná budete cítit trochu dezorientovaně,“ varovala ho. „Připrav se. Legilimens!“

 

Namířila hůlkou na Harryho hlavu a na její tváři se rozhostil nepřítomný výraz. Harry vypadal, jako by ke svému místu přirostl, přestože sebou několikrát cukl.

Vteřiny se přehouply v minuty a Ginny si začínala dělat starosti. Vypadalo to, že madam Hagenová tráví v Harryho mysli víc času, než je obvyklé. Ginny jasně viděla, jak se Harry začíná potit a vypadá čím dál víc nespokojeně. Ve chvíli, kdy přemýšlela, jestli by neměla zasáhnout, Eva najednou sklonila svoji hůlku a hluboce vydechla. Harry se rozklepal a z celé věci vypadal dost otřeseně. K Ginninu nesmírnému překvapení si k němu madam Hagenová klekla na koleno a něžně vzala jeho ruce do svých.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptala se soucitně.

„Jo, a… asi,“ odpověděl chlapec roztřeseně.

„Co se stalo?“ vyhrkla Ginny poplašeně z jeho stavu. Madam Hagenová se zadívala na Harryho, ale když bylo jasné, že se nechystá nic říct, promluvila sama.

„Obávám se, že tady Harry nemá kolem své mysli žádné efektivní opevnění, celkem snadno se mi podařilo dostat se do jeho vzpomínek,“ vysvětlila. „Velká část z toho, na co jsem narazila, byla… zneklidňující.“ V Ginny se začal vzmáhat strach, co všechno mohla jejich učitelka v Harryho mysli vidět.

 

„Viděla jste všechno?“ odtušila Ginny a Němka jí její podezření potvrdila přikývnutím. „Pak si myslím, že jen kouzelnická smlouva nebude dost. Než dneska odejdete, madam Hagenová, chci, abyste složila Neporušitelný slib, že nic nevyzradíte.“

„Máte to mít,“ přislíbila Eva. „Díky Harryho neobyčejným dobrodružstvím během jeho studia v Bradavicích absolutně chápu, proč potřebujete naprosté utajení. Na tyhle vzpomínky jsem ale neodkazovala. Co nás oba rozhodilo, byla sbírka jeho vzpomínek z doby před Bradavicemi, kdy byl svěřený do péče své tetě a strýci.“

 

Ginny najednou polil chlad. Co to ti mudlovští bastardi Harrymu provedli?

„Jsem v pohodě,“ protestoval Harry najednou. „Je to pryč a já už se tam nikdy nevrátím, takže na tom nezáleží.“ Eva ho něžně pohladila po tváři.

„Můj ubohý chlapče. Záleží na tom, a pokud to v sobě budeš dusit, potáhneš si všechnu tu hořkost a vinu za sebou celý život. I když si to neuvědomuješ, tvoje vzpomínky zabarvují tvoje přemýšlení a ovlivňují tvoje chování. Vzpomínáš si, že jsi občas naštvaný, aniž bys měl důvod, a nerozumíš tomu, proč se tak cítíš?“

„Já…“ začal Harry zpanikařeně, ale pak jeho ramena poklesla a on se zatvářil poraženecky. „Jo. A často. Občas se mi chce bez důvodu řvát. Někdy se jen tak tak dokážu ovládnout, abych neroztřískal všechno kolem sebe. Doufám… teda, nemyslím si, že bych někdy ublížil svým přátelům, ale někdy, když se přestávám ovládat, nevím, čeho jsem schopen.“

„Tohle jsou klasické problémy mladých lidí, kteří trpěli podobně jako ty, Harry. I když je to hodně bolestivé, musíš pojmenovat, co se ti stalo, a s někým si o tom promluvit,“ řekla Eva mírně. „Bylo by ti příjemnější promluvit si s tvým kmotrem?“

„NE!“ křikl Harry až moc hlasitě. „Sirius už se teď cítí strašně vinný za to, že jsem skončil u Dursleyových. Kdybych mu to řekl, mohl by udělat nějakou hloupost, třeba na ně zaútočit.“

 

Ginny proklouzla přímo proti Harrymu a objala ho kolem pasu.

„Harry, já jsem tu pro tebe,“ ujistila ho, „můžeš se mnou mluvit o čemkoliv a já slibuju, že budu poslouchat.“

„Já…“ ztuhl její přítel.

„Nemusíš jí říct všechno najednou,“ ujistila ho Eva. „Stačí po kouskách. Když jednou začneš, určitě to bude čím dál snazší.“

„Harry, prosím, pusť mě k sobě,“ zašeptala Ginny.

Harry pevně zavřel oči a sevřel pěsti. Ať už si chrání jakákoliv tajemství, musí být intenzivně osobní, došlo Ginny. Začínala se opravdu bát, co je pohřbené v Harryho mysli.

 

„Já… pokusím se,“ zašeptal nakonec a Ginny hluboce vydechla, ani si neuvědomila, že celou dobu zadržovala dech.

„Jen to zkus, Harry, nikdo po tobě nechce nic jiného,“ ujistila ho madam Hagenová a k Ginninu překvapení si Harryho přitáhla do náruče. Ginny následovala jejího příkladu a svého přítele objala taky, hlavu si položila na jeho rameno. Všichni tři v té pozici zůstali, dokud se Harry neuklidnil.

 

„Dobře, myslím, že se raději posuneme dál,“ řekla madam Hagenová nakonec a Harryho pustila. „Ginny, teď ověřím tvoje obrany, jsi připravená?“ Ginny se od Harryho také odtáhla a nadechla se.

„Dobře, můžete,“ odpověděla nervózně.

 

O vteřinu později si uvědomila, že Eva vstoupila do její mysli. Čekala cokoliv, ale samotný zážitek byl mnohem víc zneklidňující. Představy a vzpomínky na její minulost na ni začaly útočit v nepřehledné změti. V jednu chvíli viděla sama sebe jako malou dívku, plačící, když ji Fred s Georgem škádlili, hned na to se dívala do Harryho zelených očí, když se probudila v Tajemné komnatě. Obrazy přicházely a odcházely děsivou rychlostí a Ginny měla pocit, že jí před očima běží celý její život.

 

Stejně náhle, jako to začalo, obrazy zmizely. Ginny zmateně zamrkala, než zaostřila na madam Hagenovou, stojící před ní s hůlkou v ruce a nečitelným výrazem ve tváři.

„Myslím, že bych měla složit Neporušitelný slib hned,“ řekla žena pomalu, „pro moji ochranu, stejně jako vaši. Jsem zvyklá, že moji klienti mají tajemství, ale tohle… tohle dalece přesahuje všechno, s čím mám zkušenost. Harry, šel bys, prosím, najít svého kmotra a požádat ho, aby sem přišel? A ať si s sebou vezme hůlku.“ Harry přikývl a vyběhl ze dveří. Jakmile zmizel, madam Hagenová se otočila k Ginny.

 

„Ginny, chtěla bych si s tebou rychle promluvit, když u toho Harry není,“ začala. „Nedokážu ani říct, jak moc je důležité, aby se ti otevřel a mluvil s tebou o své minulosti. Určitě se tě bude snažit odehnat, ale ty se nesmíš nechat. Je to životně důležité.“

„Co tím myslíte?“ zeptala se dívka poplašeně. „Co se mu stalo?“

„Myslím, že neporuším důvěrnost, když ti řeknu, že ta zvířata, co měla být jeho rodinou, ho bila, nedávala mu jíst a roky se mu vysmívala neuvěřitelným způsobem,“ objasnila Eva. „Proto má ohromný problém se sebedůvěrou a topí se ve vině a hanbě. Na jeho emocích to nechalo jizvu, zničilo to v něm každou známku pocitu lásky.“

 

„Co tím…“ začala Ginny váhavě.

„Viděla jsem, co zamýšlíš dělat s rituálem svazujícím duše,“ skočila jí žena do řeči, „a bohužel, věci se momentálně mají tak, že nebude fungovat. Ne proto, že tě Harry nemá rád tak, jako ty jeho, ale proto, že si připadá nehodný tvé lásky. Jeho… tamti v něm zanechali takové pocity sebepodcenění a viny, že zkrátka nevěří, že by ho někdo mohl doopravdy milovat, a tajně očekává, že ti to v jednu chvíli dojde a odkopneš ho.“

„Ale já jsem mu řekla, co k němu cítím!“ namítala Ginny. „Řekla jsem mu, jak se k sobě hodíme a že jsem ochotná se k němu připoutat!“

„Obávám se, že Harry to nepromýšlí racionálně,“ vysvětlovala Eva dál, „potřebuje konfrontovat to, co se mu stalo, vymluvit se ze všech těch negativních pocitů. Dokud se nenaučí věřit sám v sebe a přijímat se jako hodný zájmu ostatních lidí, nebude schopný podstoupit takový rituál, jaký si plánuješ.“

„Ale pokud nedokáže provést rituál…“ začala Ginny.

„Pak kus duše Ty-víš-koho zůstane uvnitř něj a pomalu ho bude otravovat zevnitř,“ dokončila její větu Eva. „Buď zemře, nebo se stane dalším Temným pánem.“ Ginny nedokázala nic, jen na ženu zírala a v očích se jí zračila absolutní hrůza.

___________________________________________________________________

„Zpomal, Ginny,“ stěžoval si Harry. Ginny jeho protesty ignorovala a dál ho táhla po schodech nahoru, až do nejvyššího patra. Mířila na speciální místo, o kterém věděla už z dřívějška. Od rána, kdy měla znepokojující rozhovor se slečnou Hagenovou, přemýšlela, jak svého přítele přimět se jí otevřít. Dokonce i prohledala Tomovy vzpomínky, aby našla nějaký způsob, jak člověka přimět k mluvení. Raddle byl koneckonců manipulativní bastard. Nakonec ale tenhle nápad zavrhla. Harry se potřeboval vymluvit, ale nemohl do toho být dotlačen. Asi by nereagoval dobře, kdyby si myslel, že ho tlačí do odhalení jeho tajemství. Místo toho se rozhodla být trpělivá a prostě ho jen podpořit, aby se jí otevřel.

 

Ráno uběhlo nudně pomalu. Když Sirius přijal Neporušitelný slib madam Hagenové, shodli se, že pro ten den už tréninku nitrobrany stačilo, a Eva odešla s příslibem, že přijde zase zítra. Místo toho zašli do tréninkové místnosti a cvičili se v duelech. Harry vypadal vděčně za to, že může pracovat s určitou agresí a plně se do toho ponořil. Po obědě Ginny informovala Siriuse, aniž by k tomu vysvětlovala něco bližšího, že s Harrym podstoupí určitý soukromý trénink. Ignorovala Siriusovo povytažené obočí a vševědoucí úšklebek a zatáhla Harryho do horního patra.

 

„Kam to jdeme, Ginny?“ ptal se znovu Harry. „Myslím, že v téhle části domu jsem ještě nikdy nebyl.“

„To proto, že nemáš mou dobrodružnou povahu,“ ušklíbla se Ginny. „Já ráda všechno prozkoumávám. Jo, tady je to.“ Zastavila se přede dveřmi, zastrčenými na konci chodby. Šly otevřít dost ztuha, ale jakmile se jim to podařilo, dveře odhalily několik schodů vedoucích k dalším dveřím. Ginny k nim přistoupila a otočila těžkým, mosazným klíčem, který už byl zastrčený v zámku. Zatlačila do těžkých dveří, a najednou byli oslněni jasným slunečním světlem.

 

„Teda!“ uslyšela za sebou Harryho. „Nikdy jsem nevěděl, že to tady je.“ Ocitli se na malé střešní terase. Prostor na ní byl značně omezený, takže se tam nevlezlo víc než malý zahradní stolek se dvěma židličkami. Výhled stál ale za to. Severní Londýn se prostíral před jejich očima v moři střech, jen občas narušeném vysokou věží. Otočili se, a přestože jim ve výhledu stál komín, viděli vysoké budovy londýnského centra, včetně katedrály svatého Pavla.

 

„To teda koukám, že máme takový výhled,“ okomentoval Harry a nadšeně se díval kolem sebe. „Nemyslel jsem si, že je tenhle dům vyšší než budovy kolem.“

„Má patro nebo dvě navíc,“ potvrdila Ginny, „a tuhle terasu má podstatně výš než ty domy na severu.“

„Tohle je úžasný,“ zněl Harry opravdu nadšeně. „Díky, že jsi mi to ukázala.“

„O nic nejde, je to koneckonců tvůj dům,“ poukázala Ginny.

„No, je Siriusův, pokud chceš být přesná,“ odpověděl.

„Pořád je to tvůj domov, Harry,“ připomněla mu. „Teď tady žiješ.“

„Jo, asi jo,“ přikývl a opřel se o železné zábradlí, které celý prostor ohraničovalo. Ginny se postavila před něj a opřela se o něj. Společně se pak dívali na město.

 

Nějakou dobu stáli tiše a Ginny cítila, jak je vedle ní Harrymu nepříjemně. Určitě mu došlo, proč ho zatáhla do téhle části domu, kde je nikdo nemůže slyšet, a byl z toho zatraceně nervózní. Přesto stále zůstávala potichu.

 

„Podívej, Ginny, vím, proč jsi mě sem vzala, ale ještě nejsem připravený o těch věcech mluvit. Potřebuji víc času, jo?“ odpověděl nakonec na nevyslovenou otázku.

„To je v pořádku, Harry. Vím, že je to těžké, a nebudu na tebe tlačit. Nechci, aby sis myslel, že pokaždé, když se začneme bavit, na tebe začnu tlačit, abys mluvil o své minulosti. Nejsem Hermiona, víš?“ ušklíbla se.

„Pro Merlina!“ vyhrkl. „Dovedeš si představit, jaká by byla, kdyby o tomhle věděla? Ve dne v noci by chtěla mluvit o mých pocitech a o tom, jak si musím ulevit. Mám ji rád, ale za tohle bych ji uškrtil.“ Ginny si odfrkla.

„Hermiona je jako tvoje sestra. Je normální, že bys někdy svoje sourozence nejradši zabil.“

„Hádám, že to dobře znáš,“ zasmál se.

 

Ginny přikývla a v duchu si slíbila, že se Hermiona o Harryho problematické minulosti nikdy nedozví. Naštěstí se podle dopisů, které si Harry s Hermionou vyměnil, zdálo, že se Hermionini rodiče rozhodli strávit spolu přes léto více času. Pro Harryho sice mohlo být dobré, kdyby měl svoji kamarádku u sebe, ale Ginny byla ráda, že tady nebude a nebude pokládat složité otázky, jak to uměla jen ona.

 

Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, ačkoliv tohle nebylo tak nepříjemné jako to předchozí.

„Co bys chtěl dělat, až dokončíš Bradavice?“ zeptala se Ginny nakonec na první téma, které ji napadlo.

„Ehm… nevím,“ přiznal Harry zaraženě. „Myslím, že jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, co bude, až dodělám školu. Předpokládám, že se většinu svého času budu snažit bojovat proti Voldemortovi.“

„Máme plán,“ připomněla mu. „Doufejme, že se ho zbavíme co nejdříve, stejně jako všech těch jeho pitomých nohsledů. Ale zapomeň na něj. Představ si, že není žádný Temný pán ani žádné hloupé proroctví. Svět ti leží u nohou. Co bych chtěl dělat potom?“

 

„Nevím,“ pokrčil Harry rameny, „najít si práci, hádám.“

„To je všechno?“ vyhrkla. Jeho odpověď ji zklamala a muselo to být v jejím hlase slyšet.

„No, nakonec,“ dodal Harry spěšně. „Práci budu potřebovat, ale zase bych nechtěl celý den sedět na zadku. Asi bych chtěl trochu cestovat. Nikdy jsem neopustil tuhle zemi a chtěl bych vidět ze světa víc.“

„Kam bys rád jel?“ byla Ginny s jeho odpovědí mnohem spokojenější. Nedokázala si představit Harryho jako otroka pracujícího za minimální mzdu.

„Nevím jistě,“ přiznal. „Egypt zní jako dost zajímavé místo. Možná bys mi z něj mohla někdy něco ukázat. Ale popravdě, musel bych si napřed trochu promyslet, kam se vydat. Nemám s cestováním úplně moc zkušeností, že.“

 

„Copak Dursleyovi nejezdili na dovolenou?“ zeptala se zvědavě.

„Jo, ale většinou jen v tuzemsku. Neměli cestování rádi,“ přiznal. „Jednou, když mi bylo osm, jeli do Španělska, ale já jsem zůstal s paní Figgovou a jejími šesti miliony koček. Šíleně se jim tam nelíbilo. Strýc Vernon si potom týdny stěžoval. Počasí bylo příliš horké a měli odporné jídlo. Nesnášel, že nikdo nemluvil anglicky, i když nechápu, co čekal, když jel do zahraničí. Bylo to pro ně typické. Je to rasistický blb. Stačilo, aby zapnul televizi a hned viděl někoho, koho nějakým způsobem neschvaloval. Seděl a stěžoval si, že ten blázen má ty vlasy příliš dlouhé, nebo že žena měla vlasy špatné barvy nebo něco. Vlastně nevím, že bych ho někdy slyšel říct o někom něco dobrého. A to si představ, co si myslel o mně! Říkával…“ Harryho hlas se vytratil, když si uvědomil, co všechno řekl.

 

„Vidíš, není to tak těžké mluvit o tvé rodině, ne?“ řekla Ginny povzbudivě.

„To byl trik!“ obvinil ji ublíženě. „Chtěla jsi mě k tomu navést.“

„Harry, já jsem se jen zeptala, jestli někdy jeli na dovolenou. To ty jsi začala mluvit o svém strýci, já tě nenutila,“ nedala se vyvést z míry.

„Jo, asi jo,“ přiznal nakonec, „promiň.“

„Nic se nestalo,“ ujistila ho a promasírovala mu paži. „Ale víš co? Mám dojem, že někde hluboko toužíš po tom si o těchto věcech promluvit.“

„Nejsem si jistý,“ odpověděl váhavě. „Když to madam Hagenová poprvé navrhla, vyděsilo mě to. Nikdy, nikdy jsem o ničem z toho s nikým nemluvil. Zkusil jsem to jen jednou, ve škole to říct učiteli. Ten okamžitě kontaktoval Dursleyovy a dovedeš si asi představit, jak to pro mě dopadlo. Ale někdy… nechci o tom mluvit, ale…“

„Cítíš, že si o tom potřebuješ promluvit,“ dokončila Ginny jeho větu. Harry váhavě přikývl.

 

„Dobře, mám návrh. Každý den si vyhradíme chvíli, abychom si v soukromí popovídali. Můžeme mluvit, o čemkoliv budeš chtít - o tom, jak jde trénink, o famfrpálu, klidně i o tom, co jsi měl ke snídani, jde o to, abychom spolu mluvili. A když se ti bude chtít trochu mluvit i o tvém životě u Dursleyových, ráda tě vyslechnu.“ Harry chvíli přemýšlel a potom přikývl.

„Tak jo, pokud na to půjdeme pomalu. Asi nedokážu jen tak přijít a říct ti všechno. Něco z toho… není pěkné.“ Ginny se podívala na jeho zahanbený výraz a snažila se uhádnout, co tím myslí.

„Je jedno, co mi řekneš, nesníží to moje mínění o tobě, Harry,“ ujistila ho. „Miluju tě takového, jaký jsi dneska, a neměnila bych tě za nic na světě.“ Harry se na ni ohromeně podíval a Ginny si až potom uvědomila, že možná zašla příliš daleko, když mu poprvé naplno řekla, co k němu cítí. Byl emočně zranitelný a ona by ho neměla do ničeho tlačit. Rozhodla se, že situaci trochu odlehčí.

 

„Je jedno, čím vším jsi u mudlů prošel, protože jsi vyhrál!“ vyhrkla. „Snažili se tě změnit, snažili se tě přesvědčit, že za nic nestojíš, ale nepovedlo se jim to. Zvládl jsi to a pořád jsi to ty. Harry Potter. Můj milý, statečný, odhodlaný a to ani nezmiňuji, jak moc zatraceně hezký a sexy přítel.“

„Sexy? Já? Myslím, že až příště budeme v Prasinkách, budeme tě muset vzít do optiky,“ zavrtěl hlavou. Přesto se ale usmíval, takže byla spokojená, že povzbudila jeho soutěživou povahu.

„Jo, vlastně hodně sexy a ráda ti ukážu, jak moc si to myslím, až tady příště přespím,“ uculila se.

„To zní dobře,“ přiznal a rozhodil kolem ní paže. „Děkuju za všechno, Ginny. Nevím, co bych dělal, kdybych tě neměl.“

„Asi bys měl častěji špatnou náladu,“ zasmála se. „Ale neboj, protože já tady pro tebe budu vždycky, stejně jako ty tu budeš vždycky pro mě. Jen tak tě nedám, víš?“

 

Cítila, jak se jeho paže kolem ní sevřely těsněji, a slyšela, jak se mu zadrhl dech. Opírali se jeden o druhého a Ginny měla dojem, že za hodně krátkou dobu udělali obrovský krok vpřed. Bude ještě trvat, než se jí Harry otevře, a nebude to snadné, ale byla si jistá, že míří správným směrem. Víc pro tuto chvíli nechtěla.

___________________________________________________________________

„No tak, Harry, pojď už, umírám hlady,“ zaskučela Ginny, když nakoukla do dveří.

„To je asi sotva moje chyba, ne?“ oplatil jí stejným tónem. „Může za to tady slečna Tonksová. To ta nás nutí bojovat už dobré tři hodiny!“

„Musíš na sebe trochu tlačit, Harry,“ odpověděla Tonksová, totálně nedotčená jejich kritikou. „Nikdy si nevybíráš, jak dlouho bude boj trvat.“

„Jo, to asi jo,“ připustil Harry nabručeně.

 

Ginny se na něj zadívala. Celý den měl mizernou náladu a jejich extra trénink tomu nijak nepomohl.

„Jsi jen hladový,“ odvětila mu, „normálně už máme dávno po večeři. Dobré jídlo ti zvedne náladu.“

„Snad jo,“ zabručel znovu.

 

Ve skutečnosti Ginny dobře věděla, proč je tak špatně naladěný. Skryla úsměv, když si vzpomněla, že se Harryho nálada spraví velice, velice brzy.

„Pořád nechápu, proč si myslíš, že musíme procvičovat tahle štítová kouzla, Tonksová,“ pokračoval ve svém stěžování, když mířili dolů ze schodů „Chci říct, je to pro nás už trochu stará písnička, ne?“

„Tréninku štítových kouzel není nikdy dost,“ nesouhlasila Tonksová, jakmile dospěli ke kuchyni. „Můžou ti zachránit život, na to nezapomeň.“

„Jo, ale nebylo by…“ začal chlapec.

„Ale no tak, můžeme se napřed najíst a až potom se hádat?“ vtrhla mu do řeči Ginny, když ho postrčila ke dveřím.

„Tak jo,“ štěkl Harry a sáhl po klice. „Jen jsem se snažil…“

 

„PŘEKVAPENÍ!“ ozval se křik mnoha hlasů. Ginny s Tonksovou ho zachytily, když zavrávoral pod náhlým náporem křiku. Obě dívky ho podepřely a pak ho jemně postrčily dovnitř.

„Co to…“ nechápal Harry.

„Vsadím se, že sis myslel, že jsme všichni zapomněli, že?“ zahihňala se Ginny.

„Všechno nejlepší, Harry!“ zaječel Sirius a brzo se k němu přidaly hlasy všech lidí v místnosti.

„Vy podrazáci!“ křikl Harry. „Celý den jste mě nechali myslet si, že o tom nevíte!“

„Samozřejmě,“ zašklebil se Sirius. „Tahle párty měla být překvapení.“

„Vy… vy…“ nenacházel Harry slova.

 

Potom si ale pospíšil, aby Siriuse objal. Ginny se usmála nad tím, jak byl Harry v tyto dny otevřenější. Není to tak dlouho, co mu byla protivná samotná představa fyzického kontaktu. Cítila, že má slzičky na krajíčku nad tím, jak jsou si všichni blízcí.

„Áá, to je sladký,“ zamumlala vedle ní Tonksová.

„Jo, Sirius je pro Harryho skvělý,“ přitkávala Ginny nadšeně. „Jo a díky, že jsi Harryho zaměstnala, než jsme všechno nachystali.“

„Žádný problém, Ginny,“ zašklebila se Tonksová. „I když jsem nečekala, že vydrží tak dlouho. Ten kluk je vážně mocný čaroděj.“

„Jo, to je, příště tomu raději věř,“ usmála se Ginny.

 

„Díky, všichni,“ zavolal Harry, když se od svého kmotra odtáhl. „Nemůžu uvěřit, že jste tohle všechno udělali pro mě. Vypadá to úžasně!“

„To nestojí za řeč, drahoušku,“ usmála se Molly Weasleyová. „Pojďte sem, připijeme si trochou punče.“ Ginny se usmála na svou mamku, která přistoupila k obrovské míse punče na konci stolu, pravděpodobně proto, aby zabránila dvojčatům dostat se k ní první. Zbytek stolu byl zasypaný neuvěřitelnou spoustou párty jídla, kromě jeho konce, na kterém byly vyskládány dárky. Kuchyně byla ozdobená stuhami, balónky a několika transparenty s nápisem „Všechno nejlepší, Harry“. Ginny musela uznat, že všechno dohromady vypadá skvěle.

 

Zbytek hostů se pak shromáždil kolem Harryho, aby mu každý pogratuloval. Omezili pozvánky na Harryho nejbližší přátele, protože dobře věděli, že se necítí dobře mezi lidmi, které moc nezná. Soudě podle šťastného výrazu na jeho tváři to odhadli velice dobře. Ginny se také zářivě usmála a šla si pro drink, zatímco Harry vítal svoji nejbližší kamarádku.

 

„Hermiono!“ zavolal. „Ty jsi přišla.“

„Samozřejmě, že ano. Tvoji narozeninovou oslavu bych si nenechala ujít za nic na světě,“ odpověděla Hermiona, než si ho přitáhla do objetí. Harry jí neuhnul, naopak jí objetí oplatil.

„Jen jsem trochu překvapený,“ řekl po chvíli, když se od sebe oddělili. „Z dopisů to vyznívalo, že se sem nedostaneš.“

„Mamka s taťkou se rozhodli, že na tvoje narozeniny udělají výjimku,“ odpověděla poněkud rozpačitě.

„Proč by tvoji rodiče nechtěli, abys sem přišla na návštěvu?“ zeptala se Ginny.

„No, je to hloupost, opravdu. Jen malé nedorozumění,“ odpověděla Hermiona a krvavě zrudla.

„Jaké nedorozumění?“ zeptal se Harry s obavami.

„Ale, nic to není, je to jen dost… trapné,“ odpověděla kudrnatá dívka.

„Nemyslíš si, že to necháme být, aniž bys nám to vysvětlila, že ne,“ ušklíbla se Ginny.

 

Na chvíli Hermiona vypadala, že by byla nejraději někde úplně jinde, pak se ale zatvářila rozhodně a promluvila.

„No dobře, tak jo. Když to musíte vědět, moji rodiče jsou teď na Harryho trochu vysazení.“

„Co jsem udělal?“ nechápal Harry.

„Nějak si namysleli, že jsi mě odkopl kvůli Ginny,“ odpověděla Hermiona úsečně.

„Co?“ zaskřehotal chlapec. „Jak na to, do pekla, přišli?“

„Vlastně je to moje vina,“ přiznala Hermiona. „Vždycky jsem domů psala docela podrobné dopisy, v nichž jsem samozřejmě hodně mluvila také o tobě a o Ronovi. Nedošlo mi ale, že když píšu o Ronovi, tak je to většinou něco negativního. Moje frustrace, že ho musím nutit dělat domácí úkoly nebo nějaké hloupé hádky mezi námi. Zato když jsem psala o tobě, bylo to o dost… milejší. Psala jsem, jak jsi hrál famfrpál, nebo jsi udělal něco neuvěřitelně statečného. Rodiče si nějak vzali do hlavy, že když trávím čas s dvěma kluky, tak se oba snaží o můj… zájem. No a z toho, jak jsem tě popisovala, Harry, usoudili, že jsem si vybrala tebe.“

 

„Copak ses nezmínila, že jsi šla na vánoční ples s Viktorem? To by jim mělo trochu napovědět,“ protestoval Harry.

„Jo, ale to už jsem jim taky řekla, že jsme se nepohodli kvůli turnaji,“ pokrčila Hermiona rameny. „Mysleli si, že jdu na ples s jiným klukem, abych tě přiměla žárlit. Když jsem jim napsala, že jsme se usmířili, přeložili si to tak, že jsme zase spolu. No, a když tě pak viděli na nádraží s Ginny, mysleli si, že ses se mnou rozešel a producíruješ se přede mnou s jinou holkou.“

„Jo, to je celý Harry Potter! Vždycky se rád předvádí,“ smála se Ginny.

 

„Ale to nedává žádný smysl,“ stěžoval si Harry. „Když tvoji rodiče ví, že nejsme pár, proč ti nedovolí přijet na návštěvu?“

„Musíš jim to prominout, Harry,“ povzdechla si starší z dívek. „Oba jsou přesvědčení, že jsem z toho zničená a jen skrývám svoji bolest. Moje prosby, abych sem mohla přijet, si přeložili jako zoufalou touhu dostat tě zpátky. Myslí si, že když se sem dostanu bez dozoru, udělám nějakou hloupost, abych si znovu získala tvůj zájem. Mamka už mi dala hodinu a půl dlouhou přednášku o antikoncepci. Bojí se, že se na tebe vrhnu nebo tak něco a ty toho zneužiješ.“

„Ale no tak,“ zaskučel Harry. „Musí si dělat srandu, ne? Copak bych ti něco takového někdy udělal?“ Hermionin výraz najednou ztvrdl.

„Proč? Je to tak odporná představa?“ štěkla.

„Co? Ale ne, tak jsem to nemyslel, Hermiono,“ omlouval se.

 

„Jsem tak ošklivá, že by ses mě stěží dotkl, co?“ usoudila Hermiona naštvaně.

„Ne!“ křikl chlapec. „Ani trochu si nemyslím, že jsi ošklivá. Myslím si, že jsi překrásná!“ Ginny sledovala výměnu názorů s pobavením, dokud nezachytila Hermionin pohled. Trvalo jí jen chvíli, než jí došlo, co si teď dívka myslí.

„Ty… ty si myslíš, že jsem překrásná?“ opakovala přidušeně.

„Naprosto,“ odpověděl chlapec s úlevou. „Jsi opravdu moc pěkná.“

„Harry,“ zaskuhrala. „Moji rodiče měli pravdu! Ty mě fakt miluješ!“

„Samozřejmě, že tě… ehm, co?“ zablekotal.

„Věděla jsem, že máme být spolu, je to osud!“ prohlásila Hermiona a rozhodila kolem něho ruce.

„Hermiono, já…“ začal Harry.

 

„Počkej chvilku, Hermiono,“ přerušila ho Ginny s hraným protestem. „Nemůžeš mi jen tak ukrást přítele. Hodně dobře líbá a navíc, kde jinde si během prázdnin seženu jiného vhodného kluka?“

„Vhodného?“ bránil se pro změnu zase Harry.

„No, tak proč se o něj nepodělíme?“ navrhla Hermiona po chvíli přemýšlení. „Ty ho můžeš mít v pondělí, středu a pátek, já si ho vezmu úterý, čtvrtek a sobotu. V neděli si může odpočinout.“

„To by mohlo fungovat… ne, počkej. Teď jsem si vzpomněla, že se o něj chtěla dělit i Lenka,“ řekla Ginny a mávla na svoji blonďatou kamarádku. „Hej, Lenko, právě s Hermionou domlouváme, jak se podělíme tady o Harryho. Chceš se taky přidat?“

 

„Hmm, to by mohlo být příjemné,“ zasnila se Lenka a škádlivě praštila Harryho do břicha. „Už není tak vychrtlý, že? Můžeš mi, prosím, ukázat svoje zuby, Harry?“

„Moje zuby?“ vydechl Harry nevěřícně. Vypadalo to, že má sto chutí vzít nohy na ramena.

„Jo, nechci mít nic společného s chlapci, kteří mají špatné zuby. Otevři pusu, prosím,“ trvala na svém Lenka.

„Jste blázni, všichni tři!“ vzdal to Harry nakonec. „Ginny, jak vůbec můžeš něco takového navrhnout? Myslel jsem, že je mezi námi něco mimořádného.“

„To je, Harry,“ ujistila ho jeho přítelkyně, „a bude i nadále každé pondělí, středu a pátek.“

 

„Jé, mohla bych ho mít ve středu já?“ pípla Lenka. „Ve středu mám obvykle volno.“

„Samozřejmě,“ přikývla Ginny.

„Dobře, už dost,“ odsekl Harry. „Všechny tři jste mě dostaly. Ehm, byl to vtip, že jo?“ Všechny tři dívky už se neudržely a vyprskly smíchy, zatímco Harry na ně jen vykuleně zíral.

 

„No tak, Harry! Nebral jsi nás vážně, že?“ hihňala se Hermiona. „Promiň, trošku jsme ti zmasírovaly ego.“ Ginny kolem něj rozhodila paže.

„To si myslíš, že bych se o tebe s někým dělila? Zaklela bych tě, kdyby ses na jinou čarodějku byť jen podíval.“

„Jsou to moje narozeniny, víte?“ zahuhlal Harry. „Není moc pěkné, že si ze mě utahujete.“

„Ó, chudáčku Harry! Slibuju, že ti to později vynahradím,“ ujistila ho Ginny.

„To si piš,“ přikývl Harry. „Teď když dovolíte, půjdu přivítat i ostatní hosty. Dvojčata jsou támhle a vsadím se, že ti si ze mě dneska utahovat nebudou.“

 

S tím vystrčil nos do vzduchu v hraném uražení a vydal se za Fredem a Georgem, kteří si právě nakládali na talíř šunkové rolky.

„Víte, vážně mám dojem, že se Harryho smysl pro humor rozvíjí,“ hihňala se pořád ještě Ginny.

„Nebo vážně věří, že si z něj dvojčata budou utahovat méně než my,“ přidala se Hermiona.

„Takže to znamená, že Harryho ve středu mít nebudu?“ zeptala se Lenka zklamaně a Ginny s Hermionou se opět skácely na zem v záchvatu dalšího smíchu.

___________________________________________________________________

Ginny frustrovaně podupávala nohou a chtělo se jí skučet. Její detekční kouzlo objevilo v okolí šestnáct nastražených pastí a alarmů.

Vážně si myslela, že bude dneska v noci snadné proplížit se k Harrymu do ložnice. Když Harryho párty končila, Sirius už byl pěkně nametený. Vlastně na tom byl stejně jako všichni dospělí hosté na oslavě, kteří se přesvědčili, že Sirius Black je opravdu pozorný hostitel. Dokonce i její mamka stála na nohou poněkud nejistě, když se snažila pomocí letaxu dostat domů.

 

Ginny byla přesvědčená, že byl Sirius opilý natolik, že s ní nebude hrát jejich obvyklou hru v bránění, aby se dostala k Harrymu do postele. Místo toho dal raději přednost kvantitě před kvalitou a připravil pro ni hotové minové pole. To, že většina z nich vypadala, jako by je seslalo pětileté dítě, bylo irelevantní. Když se bude snažit deaktivovat pasti po jedné, stráví tady celou noc! Nakonec se rozhodla, že dnes v noci není čas na váhavost. Místo toho seslala silné tišící kouzlo na celou chodbu, takže si připadala, jako by si uši přikryla vatou, a vydala se přímo vstříc pastem.

 

Její podezření bylo správné - Sirius byl opravdu příliš opilý, než aby kouzla seslal správně. Polovina z nich se rozpadla, sotva k nim přišla, zatímco většina ostatních spočívala v tom, že jí v uších zněl Siriusův hlas, popisující všechno, co si myslel, že bude Ginny u Harryho dělat. Opravdu nahlas.

 

Díky tomu byla víc než vděčná, když konečně dospěla ke dveřím a vklouzla dovnitř. Tišící kouzlo fungovalo bez chyby, uvnitř Harryho ložnice bylo ticho a klid. Polekaně sebou trhla, když se před ní objevilo světlo.

„Jdeš pozdě,“ uculil se Harry samolibě. Ginny několikrát zamrkala, jak ji světlo oslepilo a až po chvíli rozeznala svého přítele, jak pohodlně leží na posteli s rukama za hlavou. Lampa, kterou měl vedle sebe na nočním stolku, jasně ozařovala celou místnost, včetně svalů na Harryho hrudi. Ginny cítila, jak ji při tom pohledu vztek opouští a její pozornost se stáčí na jeho nahou kůži.

 

„Co tě ujistilo, že zrovna dneska v noci přijdu?“ zeptala se vzdorně, zatímco se k němu přibližovala.

„No, říkala jsi, že mi vynahradíš to, jak jste si ze mě utahovaly,“ připomněl Harry.

„Takže dát ti pěkný narozeninový dárek nestačilo, jo?“ škádlila ho, přestože si ohledně v podstatě levného přívěsku s řetízkem nebyla jistá. Ale bylo to jediné, co si mohla dovolit.

„Je to paráda, Ginny,“ ujistil ji chlapec. „Vidíš? Nosím ho. Ale byly to moje narozeniny a ty jsi mi slíbila náhradu, to obnáší něco úplně jiného.“

„To asi jo,“ odvětila nepřítomně, protože se ocitla přímo u postele. Její klid byl hraný a hrozilo, že jí srdce vyskočí z hrudi. Na dnešek měla jasný plán, ale nebyla si jistá, jestli bude mít odvahu ho uskutečnit. „Co si teda myslíš, že bych pro tebe mohla udělat?“

 

„No, mohla by sis konečně vlézt do postele a pořádně mě políbit,“ navrhl Harry.

„To zní dobře,“ souhlasila, „ale mám s tím jeden problém.“

„A to?“ zarazil se Harry.

„Do postele jsem trochu moc oblečená,“ odpověděla a snažila se udržet svůj hlas v klidné rovině. „Ty si tu ležíš bez trička, to bych asi měla taky, nemyslíš?“ Harry se zatvářil, jako by ho do hlavy uhodil Potlouk. Vyvalil oči a několikrát otevřel pusu, z níž ale nevyšel žádný zvuk. Chvíli trvalo, než němě přikývl.

 

Ginny sesbírala svoji nebelvírskou odvahu a sáhla po lemu svého trička a pomalu ho začala sunout nahoru. Měla sto chutí toho nechat a prostě to vzdát, ale Harryho toužebný pohled ji donutil pokračovat. Nakonec si tričko rázně přetáhla přes hlavu a nechala ho spadnout na podlahu.

Harry neřekl ani slovo. Jen na ni zíral a divoce dýchal. Ginny se pod jeho pohledem bez mrknutí nervózně ošila.

 

„Líbí se ti, co vidíš?“ zeptala se nejistě. Na vteřinu Harry nic neříkal, ale pohledem stále zkoumal její tělo. Nakonec se jí zadíval do očí.

„Ginny, já… mohl bych vidět všechno, prosím?“ zeptal se rozechvěle. Naplnila ji podivná směs strachu a vzrušení. Byla nadšením bez sebe, že chce vidět víc, ale stejně tak byla bez sebe strachy z toho, jak jeho přání splní. Pak zahákla třesoucí se prsty za lem kalhot a stáhla si je ke kotníkům.

 

„Jsi tak krásná,“ zašeptal Harry. Jeho udýchaná slova na ni měla neuvěřitelný efekt. Její váhavost byla okamžitě nahrazena touhou. Její strach najednou zmizel a ona se vrhla vpřed do jeho náruče. Než se stačila vůbec nadechnout, dychtivě se zmocnil jejích úst a jeho paže si ji k sobě pevně přitiskly.

Tu noc toho ani jeden moc nenaspali.

___________________________________________________________________

Ginny pomalu otevřela oči a byla překvapená množstvím světla, které proudilo do ložnice. Podívala se na Harryho budík a poplašeně si všimla, že už je dávno po deváté. Zachvátila ji panika, že by mohla být objevena v posteli svého přítele, ale potom jí došlo, že Sirius se po včerejší párty jistě nevyhrabe z postele před polednem. A nikdo jiný v domě nebyl. Uvolněně se vrátila do Harryho náruče.

 

Bylo to zvláštní. Ginny si nepamatovala, že by kdy předtím spala nahá. Žila v domě s hordou kluků, z nichž ani jeden příliš neuznával koncept soukromí, proto se raději vždycky ujistila, že má na sobě oblečení. Dokonce i když byla v koupelně, vždycky se ujistila, že má blízko po ruce ručník.

 

Tentokrát se ale nemusela bát ignorantských sourozenců nebo nesouhlasících rodičů. Připadala si naprosto svobodně, když ležela nahá mezi dvěma prostěradly a potěšeně si všimla, že Harry je na tom podobně. Když si vzpomněla na včerejší noc, usmála se. I když se shodli, že určitou linii nepřekročí, věci rozhodně byly… prostopášné.

 

„Dobré ráno, krásko,“ ozval se šepot poblíž jejího ucha.

„Dobré ráno,“ odpověděla. „Neuvědomila jsem si, že jsi vzhůru.“

„Jo, už nějakou chvíli,“ potvrdil jí Harry, „nechtěl jsem tě budit.“

„Nevadilo by mi to,“ řekla a otočila se, aby mu viděla do tváře. „Muselo být nudné tady jen ležet a nic nedělat.“

„Něco jsem dělal,“ prohrábl jí vlasy. „Pozoroval jsem tě a byl bych šťastný, kdybych tady takhle mohl ležet ještě několik dní.“

„To i já,“ zasmála se. „Ale nesnažil byste se mě svést, že ne, pane Pottere?“

„Já jen nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí. Že jsem tady s tebou. Nemůžu uvěřit, že je tohle realita,“ nepřidal se k jejímu škádlení.

„Samozřejmě, že je to realita,“ ujistila ho a položila mu ruce na hrudník.

 

Pak se na něj podívala a uvědomila si, že ho něco trápí. Okamžitě si začala dělat starosti.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se ho s obavami.

„Jo, já jen… jen… pořád nemůžu uvěřit, jak moc se můj život za poslední rok změnil,“ vysvětlil Harry neklidně. „A je to jen a jen díky tobě, Ginny.“

„Nemusíš mi děkovat,“ mávla rukou, „víš, že bych pro tebe udělala cokoliv, ne?“

„Po včerejší noci tomu začínám věřit,“ řekl s krátkým flirtujícím úsměvem, který ale brzo zmizel, jak znovu zvážněl. „Jen se tohle všechno zdá pořád hrozně nereálné. Když jsem se dneska poprvé vzbudil, chvíli mi nedocházelo, kde jsem. Nemohl jsem přijít na to, proč nejsem u Dursleyových. Vypadalo to tak neuvěřitelně. To, že si ležím ve velké, pohodlné posteli, s nejkrásnější dívkou na světě v náručí. Nemohl jsem přijmout, že se to opravdu děje.“

 

„Harry…“ začala, ale on ji přerušil.

„Věděla jsi, že jsem do jedenácti neměl vlastní postel?“ Ginny ztuhla.

„Tak kde jsi spal?“ zeptala se opatrně.

„V přístěnku pod schody, na tenké matraci. Měl jsem jen jednu tenkou přikrývku. V zimě jsem mrzl a v létě jsem myslel, že se rozpustím. Obvykle mě tam zamykali. Dali mi malý kbelík, abych nemusel chodit na záchod, i když jsem se vždycky snažil vyhnout tomu ho použít. To místo bylo už tak dost nepříjemné, i bez smradu z… no, víš.“ Ginny na něj vyděšeně zírala a nedokázala uvěřit tomu, co jí říká. Harry se jí konečně otevřel, ale teď začínala pochybovat, jestli ona bude mít odvahu si vyslechnout, co jí řekne.

 

„Rekordem bylo, když mě tam zamkli na čtyři dny v kuse,“ pokračoval hlasem zbaveným emocí. „To bylo potom, co jsem se pokusil říct učiteli, jak se ke mně chovají. Naštěstí tam byla láhev vody, jinak bych neměl ani co pít. Vždycky mě zajímalo, jestli Vernon věděl, že tam je, nebo ne.“

„To ti čtyři dny nedali nic k jídlu?“ vydechla šokovaně.

„Ne, ani ň. Když mě nakonec pustili ven, byl jsem tak slabý, že jsem se neudržel na nohou. Jak zvíře jsem se vrhl po chlebu, který mi dali, ale hned jsem ho vyzvracel. Za to mě samozřejmě zmlátili, ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno. Chtěl jsem se jenom zhroutit a umřít.“

 

V Ginny se vzmohla neuvěřitelná vlna odporu. Jak tohle může někdo udělat dítěti? Co jsou mudlové za monstra? Raději ale mlčela, její odpor k Dursleyovým byl jasně patrný i beze slov. Místo toho vzala Harryho za ruku a silně ji stiskla.

„To byla jedna z nejhorších chvil, které jsem tam zažil,“ přiznal. „Trochu se to zlepšilo, když jsem vyrostl. Když jsem byl dost starý na domácí práce, pustili mě z přístěnku a bili mě o dost míň. Asi bych nemohl čistit záchody, kdyby mi třeba zlomili ruku, že jo. Taky si dávali pozor, jakmile jsem začal chodit do školy. Aby na mě nebylo nic vidět. Dudley a jeho banda v tom byli fakt dobří. Většinou mě mlátili do břicha. Po celém těle jsem měl fialové modřiny, ale tvář jsem měl nedotčenou.“ Ginny cítila, jak jí po tvářích začínají téct slzy.

 

„Každý den mi tvrdili, že za nic nestojím. Byl jsem jen bezcenný skrček, kterého měli utratit… já… sakra, Ginny. Řekni mi, že už se tam nikdy nevrátím. Řekni mi, že je to pravda!“ Ginny ho objala tak pevně, jak jenom dokázala.

„Je to pravda, Harry, je to pravda. Nikdy se tam nevrátíš, přísahám. Spálila bych ten prokletý dům na prach, než bych to měla dopustit.“

 

Harry ji držel a vzlykal jí do ramene. Ona ho něžně hladila ve vlasech a šeptala mu do ucha slova útěchy, dokud se neutišil. Když začal dýchat pravidelně, došlo jí, že usnul. Kdo ví, jak dlouho tady ležel ve tmě a zakazoval si cokoliv říct, aby ji nevzbudil. Chudáček Harry.

 

I když byla zničená z toho, co jí řekl, cítila také malý plamínek naděje. Harry se jí konečně otevřel a začal odhalovat hrůzy ze svého dětství. Začal o nich mluvit, takže ze sebe ty ohavné vzpomínky konečně vypudí.

A konečně se začne uzdravovat.

 

 

 

 

<<< Předchozí              Následující >>>