II5. Chyť si mě, bratříčku

02.03.2017 13:54

„Řeknu vám, Albus teď opravdu neskáče radostí,“ ušklíbla se Tonksová. Ginny se usmála jejímu očividnému zadostiučinění, se kterým popisovala poslední setkání Fénixova řádu. Všichni seděli u kuchyňského stolu na Grimmauldově náměstí a poslouchali, co přesně se na něm dělo.

 

„Myslím, že si Brumbál konečně uvědomil, jakou udělal chybu, když si znepřátelil Popletala,“ pokračovala Tonksová. „Ministr ho zdiskredituje. Viděli jste všechny ty články v Denním věštci?“

„Jo, některé jsou fakt zábavné,“ odpověděl Sirius. „Stejně si ale nemyslím, že většina lidí té kupě hnoje uvěří.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ nesouhlasila Tonksová. „Co jsem pochopila, většina z těch článků byla napsaná Ritou Holoubkovou, než zmizela, a ta měla talent na to vyhrabávat na lidi nejrůznější špínu. Například všechny ty věci o jeho rodině. Dvakrát jsem kontrolovala vězeňské záznamy v ministerském archivu a vypadá to, že Brumbálův otec byl opravdu poslaný do Azkabanu za vraždu mudlů. Člověka pak zajímá, co jiného je taky pravda.“

 

„Něco z toho pravda bude,“ poznamenal Sirius, „žádný normální chlap by nenosil hábity v takové barvě jako on.“

„Siriusi!“ okřikla ho Ginny. „To teď opravdu není důležité. Co říkáte na ty zvěsti, že se znal s Grindelwaldem? Tušíte, jestli je to pravda?“

„Promiň, Ginny, nemám ponětí, ani nevím, jak by se to dalo zjistit,“ omlouvala se Tonksová.

„Fakt nevěřím tomu, že se Brumbál přátelil s Temným pánem,“ zavrtěl hlavou Harry. „To je trochu moc na sílu.“

„No, ať už je to pravda nebo ne, rozhodně to rozjede spoustu řečí,“ poznamenala Tonksová. „Lidé se budou různě ptát. Brumbál si z toho, zdá se, nic moc nedělá, spíš si dělá starosti, že se Ministerstvo bude snažit zasahovat do chodu Bradavic.“

 

„Co? Jako jak?“ ozval se Remus.

„Brumbál má obvyklé problémy sehnat učitele Obrany proti černé magii,“ vysvětlila. „Ministerstvo zamítlo, aby byl jmenován nekvalifikovaný učitel, díky čemuž získal práci Lockhart. Brumbál nemůže nikoho najít, takže Ministerstvo vyhrožuje, že na to místo dosadí někoho svého. Ještě horší ale podle Brumbála je, že začnou hledat chyby i na současných učitelích. Na to, jak je to prestižní škola, mají Bradavice v jistých předmětech docela nízkou úspěšnost ve zkouškách NKÚ a OVCE.“

„Nech mě hádat,“ vložil se do toho Harry, „jistými předměty bude Jasnovidectví, Historie čar a kouzel a Lektvary?“

„Správně,“ usmála se na něj. „Ale starosti jim dělá úspěšnost i v některých dalších, náročnějších předmětech. Kromě Havraspáru už téměř nikdo nezvládá Starodávné runy nebo Věštění z čísel. A výsledky v Obraně taky dost klesají.“

„Ó, Bradavice. Nejlepší škola kouzel v Evropě!“ ušklíbla se Ginny sarkasticky.

 

„Bývalo to tak,“ poznamenal Remus, „není to tak dávno, co s nimi žádná škola nemohla soupeřit.“

„No, to už teď rozhodně neplatí,“ prohlásila Ginny bezvýrazně. „Další věc, kterou Brumbál podělal. Ale víme něco o tom, koho chce Ministerstvo jmenovat?“

„Ne, Brumbál netuší, kdo by to mohl být,“ odpověděla Tonksová.

„Opravdu bychom potřebovali mít na Ministerstvu kontakty,“ posteskl si Sirius. „Několik lidí tam znám, ale jsou na příliš nízkých pozicích. Potřebujeme někoho, kdo je blízko Popletalovi.“

„Jsou tyhle tvoje kontakty mladé, atraktivní čarodějky, které tam sotva dostaly práci?“ zeptala se Ginny s úšklebkem.

„Možná,“ nedal se rozhodit Harryho kmotr. „Nemůžu za to, když je žena okouzlena mým šarmem.“

„Tak proč jsi s žádnou z nich nebyl na rande?“ zeptal se Harry. „Neviděl jsem tě jít ven od doby, co jsem tady.“

„Prostě jsem zatím jenom nepotkal ženskou, která by se mi fakt líbila,“ bránil se jeho kmotr.

 

„Jak moc se časy změnily,“ ušklíbl se Remus. „Kdysi stačilo, aby dýchala a už pro tebe byla dost dobrá.“

„Byl jsem mladý a byli jsme ve válce. Trochu jsem od té doby dospěl, víš?“

„Dospěl? Ty? Moje srdce!“ předstírala Tonksová infarkt.

„Klidně se smějte, ale já teď mám zodpovědnost a nebudu ji zanedbávat, zatímco se budu honit za každou sukní,“ štěkl Sirius. Remus se mu stále smál, ale přesto uznale pokyvoval hlavou.

„Takový přístup ti je k dobru, kamaráde.“

„Díky,“ ukončil Sirius. „Můžeme se, prosím, posunout dál?“

 

Ginny se pohledem zarazila na Harrym, když si všimla, že se na svého kmotra dívá s ustaraným výrazem. Později se ho musí zeptat, o co jde.

„Jo,“ přikývla Tonksová a pokračovala. „Brumbál se pořád hodně bojí o Harryho bezpečí tady. Vlastně poručil členům řádu, aby dům hlídali.“

„Co?“ křikl Sirius.

„Jo,“ potvrdila znovu. „Zrovna teď je venku Sturgius Tobolka a hlídá to tu s příkazy sledovat každého, kdo by se tu objevil.“

„To se Brumbál fakt naprosto zbláznil?“ zuřil Sirius. „Jaký má smysl chránit to tady Fideliovým zaklínadlem, když nám tu bude pořád někdo stát za zadkem? To už může zrovna vyvěsit ceduli, že jsme tady!“

 

„Jestli tě to potěší, spoustě lidí se Albusovy příkazy nelíbily,“ prohlásila Tonksová, než se otočila k Ginny. „Například tvoje mamka se jasně vyjádřila, že to považuje za debilní nápad. Velice jasně hájila, že Sirius v dohlížení na Harryho odvádí skvělou práci a měl by na to zůstat sám.“

„To řekla moje mamka?“ vydechla Ginny v šoku. „Stará, dobrá mamka. Že by jí konečně došlo, že Brumbál není světec na obláčku?“

„Buď to, anebo doufá, že jí dá Sirius znova pusu,“ odfrkl si Harry.

„Dokud mi bude Molly dál péct ty dokonalé kávové a oříškové dorty, tak jí pusu dávat budu,“ pokrčil Sirius rameny.

„Po všech těch přednáškách o správném chování mamka polapí mladšího chlapa na svoje dortíky,“ povzdechla si Ginny tragicky. „Co jenom řeknu taťkovi?“

„Pořád se o ni můžou dělit,“ neodpustil si Harry. Ginny na něj pobaveně mrkla.

 

„No dobře, budeme muset být opatrní, když někdo z nás opustí dům,“ vrátil se Sirius k hlavnímu tématu hovoru. „Když to půjde, použijeme letaxovou síť, ale to není moc praktické. Budeme se muset přemisťovat těsně z prahu. Ten je ještě pokrytý Fideliovým zaklínadlem, ale už ne kouzlem proti přemisťování.“

„Myslím, že bych se měl naučit přemisťování,“ prohlásil Harry. „Jsem jediný, kdo to ještě neumí.“

„To je skvělý nápad, Harry,“ souhlasil Remus. „Vlastně s tím můžeme začít hned zítra.“

„Jo, nedostaneš licenci, dokud ti nebude sedmnáct, ale je to užitečná schopnost. Ještě někdo má něco, co by chtěl prodiskutovat?“ zakončil otázkou Sirius.

 

„Vlastně jo, mám nápad, kdo by nám mohl potencionálně dělat špeha na Ministerstvu,“ pípla Ginny.

„Kdo?“ vyhrkla zaujatě Tonksová.

„Percy,“ zněla odpověď.

„Percy?“ opakoval Harry nevěřícně. „Ten nám nepomůže. Je to ministerský úředník skrz na skrz. Raději by si usekl pravou ruku, než by zradil Popletala.“

„No, já jsem nenavrhovala, že by to dělal dobrovolně,“ odpověděla dívka. „Ale jsem si jistá, že má spoustu malých, špinavých tajemství, která bychom mohli vypátrat, kdybychom dost šťourali.“

„Vydírání?“ zalapal Remus po dechu. „Ty chceš vydírat vlastního bratra?“

„Vydírání je Weasleyovská tradice,“ oznámila jim Ginny. „Mám špínu na každého z mých bratrů, na někoho horší než na jiného. Když vyrůstáte v Doupěti, je to základní nástroj pro přežití. Kdybych například neměla nějaké šťavnatosti na dvojčata, nejspíš by se na můj účet uvtipkovali k smrti.“

 

„Tohle ale není o žertech a hrách,“ poukázal Sirius. „Jestli máme vydírat ministerského čaroděje, potřebujeme opravdovou špínu, aby to fungovalo. Percy by strávil slušnou dobu v Azkabanu, kdyby ho chytili, jak vyzrazuje Popletalova tajemství. Musíme mít něco, aby to pro něj stálo za ten risk.“

„Jsem si jistá, že někdo tak blízko Popletalovi bude mít co skrývat,“ usoudila Tonksová. „Přiznejme si to - polovina Ministerstva stoupá nahoru a druhá polovina čeká na svou šanci. Upřímných, správných lidí je tam jen hrstka.“

„Myslím, že by to stálo za trochu šťárání,“ trvala na svém Ginny. „Percy má byt na Graphornově ulici, možná bychom ho mohli chvíli sledovat.“

„Graphornova ulice? Tam jsou hodně drahé nemovitosti,“ podotkl Sirius. „Vlastně bych řekl, že byt v téhle oblasti si rozhodně nebude moct dovolit mladý asistent, i když pracuje na Ministerstvu. Hm, trochu se poptám, než mu začneme stanovat na prahu. Možná se mi podaří najít něco užitečného.“

 

Zanedlouho se rozešli a každý se vydal svou cestou. Ginny měla brzo zamířit zpátky do Doupěte, ale napřed se rozhodla trochu se vyptat svého přítele.

„Harry, všimla jsem si, že jsi byl předtím ze Siriuse trochu rozhozený. Děje se něco?“ zeptala se, když vklouzli do ložnice, aby měli trochu soukromí.

„No, jo, trochu se o něj bojím,“ přiznal Harry. „Jak jsem už říkal, nikdy večer nikam nechodí. Všechny ty historky od Remuse a Tonksové ho vykreslily jako chlapa, co má k smrti rád párty a holky. Ale co jsem se sem nastěhoval, nebyl ani na rande, dokonce ani v hospodě. Ani jednou. Pořád mu říkám, že klidně může jít ven a trochu se bavit, ale nemá o to zájem. Remus se dokonce nabídl, že tu se mnou zůstane, ale i tak Sirius odmítl. Když je venku se mnou, vidím ho, jak si všímá holek. Čarodějek i mudlů. Ale i když na něj ta holka pomrkává a flirtuje s ním, on s tím nic nedělá. Kdybych ho neznal, tak řeknu, že se stydí.“

 

„To fakt nezní jako on,“ připustila Ginny. „Myslíš, že je zamilovaný do někoho, kdo nemá zájem nebo tak něco?“

„To si nemyslím,“ řekl Harry zadumaně. „Během tohoto měsíce pokukoval po několika holkách. Kdyby byl do někoho zakoukaný, uměl by to fakt dobře skrývat. Začínám si o něj dělat starosti, Ginny. Vlastně si myslím, že je dost osamělý.“

„Má tebe a Remuse,“ podotkla Ginny.

„Jo, ale chybí mu trocha dámské společnosti, jestli chápeš,“ vysvětloval její přítel. „Já mám tebe a Remus by mohl mít, pokud by se vzpamatoval, Tonksovou. Myslím, že by měl taky rád přítelkyni, ale nedělá nic pro to, aby to dokázal.“

 

„Víš, jde to vysvětlit i jinak,“ zauvažovala Ginny. „Sirius tvrdl po nechutně dlouhou dobu v Azkabanu. To místo lidi mění. Možná trčel v té pekelné jámě tak dlouho, že ztratil svoje staré sebevědomí.“

„To je přesně toho, čeho se bojím,“ přiznal Harry. „Nikdy o Azkabanu nemluví. Začínám si myslet, že po takové době v mizérii o samotě má potíže s tím vůbec si představit nějaký vztah.“

„A samozřejmě by to nikdy nepřiznal,“ povzdechla si dívka. „Přesto si zachoval překvapivě zdravý rozum, vzhledem k tomu, jak dlouho tam byl. Myslím si, že prostě jen potřebuje čas, aby se přizpůsobil. Prostě tu buď pro něj a možná ho čas od času pobídni správným směrem. Jen na něj netlač a dej mu prostor.“

„Jo, máš pravdu,“ souhlasil smutně.

 

„Samozřejmě, vždycky mám pravdu,“ ušklíbla se. „No, máme asi čtvrt hodiny, než budu muset jít domů. Co budeme dělat, abychom zabili čas, když jsme tu tak sami?“

„Řachavý Petr?“ navrhl Harry nevinně. „Nebo scrabble?“

„Co je to scrabble?“ zajímala se.

„Skvělá hra,“ odpověděl a objal ji. „Máš spoustu písmen a musíš je skládat do slov. A když vytvoříš opravdu dobré slovo, protihráč si musí sundat část oblečení…“ Ginny se potutelně usmála.

___________________________________________________________________

„Pan Weasley?“ zeptal se ženský hlas nervózně.

„Ano,“ odpověděl tiše mužský hlas. „Vy musíte být lady Elphicka.“

„Vskutku ano,“ potvrdila žena ve středním věku. „Myslíte, že bychom mohli jít dovnitř? Nerada bych tady postávala.“

„Samozřejmě,“ odpověděl pan Weasley a podržel ženě dveře. Ta se zastavila mezi nimi a rozhlédla se nervózně kolem sebe, než vešla dovnitř. Harry s Ginny rychle proklouzli dovnitř, zatímco se žena rozhlížela. Neviditelný plášť je celé přikrýval a zvuk kroků zajistili tišícím kouzlem.

 

„První pokoj napravo,“ instruoval pan Weasley zpoza dveří. Žena přikývla, došla k označeným dveřím a otevřela je. Opatrně je otevřela dokořán a při vstupu zaváhala. Když se znovu pohnula, Harry s Ginny už byli v místnosti a postavili se do rohu, kde zůstali naprosto tiše.

Pan Weasley vešel za nimi a zavřel za sebou dveře. Pak vytáhl hůlku a vyslal několik zamykacích a odpuzujících kouzel. Když byl spokojený, teprve se otočil k ženě.

 

„Prosím, posaďte se, lady Elphicko,“ pobídl ženu. Ta ho poslechla, ale stále se ustaraně rozhlížela kolem sebe. „Nemusíte si dělat starosti,“ ujišťoval ji zrzavý kouzelník. „Je to jednoduchý obchod, který provedeme dřív, než se nadějete.“

„To není zrovna způsob, který preferuji,“ odpověděla.

„Samozřejmě, že ne, ale tahle metoda je zavedená už stovky let,“ odpověděl pan Weasley, „a tento systém funguje. Ministerstvo je obrovské, někdy až příliš byrokratické monstrum a občas potřebuje promazat kolečka, aby fungovalo správně.“

„Jistě,“ odpověděla nepřítomně. „Tak prosím, ať je to vyřízeno, ještě mám důležitou záležitost, kterou musím dnes v noci vyřídit.“

„Přirozeně,“ usmál se pan Weasley. „Věřím, že vaše smlouva obsahuje moji cenu…“

 

Žena sáhla do hábitu a vytáhla malou peněženku, kterou položila na stůl před sebe.

„Čtyři sta galeonů,“ pronesl. „Jsou tady.“ Pan Weasley nic neřekl, ale napřed si tašku ověřil kouzlem, než po ní sáhl. Pak ji otevřel a vytáhl několik mincí, které chvíli zkoumal. Žena na něj celou tu dobu upírala pohled.

„Omluvte mě, lady Elphicko,“ řekl poté, co strčil peněženku do kapsy. „Dobré postavení a bohatství nejsou bohužel vždy zárukou důvěryhodnosti. Setkal jsem se již s mnoha podvodnými kapsami.“

„Věřím, že zde je vše v pořádku,“ odpověděla chladně.

„Jistě,“ usmál se Weasley.

„A opravdu mi můžete zaručit, že novela bude předložena Čarostolci do konce srpna?“ ujišťovala se lady. „Přišla bych o velkou spoustu peněz, kdyby v zákoně zůstala ta omezující klauzule.“

 

„Mohu vás ujistit, že se tyto návrhy hned zítra ráno objeví v přihrádce pana Ministra,“ ujistil ji. „Podepsané by mohly být ještě před obědem, takže je během dne mohu doručit samotnému Čarostolci. Ručím za to, že jim váš návrh bude předán do konce týdne.“

„Děkuji,“ odpověděla se znatelnou úlevou. „Asi si myslíte, že jsem blázen, když se s tím stresuji. Hádám, že pro vás je to něco jako denní chleba, nemám pravdu?“

„Řekněme, že po mých službách je poměrně vysoká poptávka,“ odpověděl samolibě. „Pokud je to tedy všechno, popřeji vám pěkný den.“

„Vlastně bych chtěla ještě jednu věc,“ pronesla lady Elphicka.

„Oh, a co to bude?“ povytáhl Weasley obočí.

„Aby sis sedl a držel pusu, ty šmejde. Expelliarmus!“

 

S jednoduchým pohybem se jí najednou v ruce objevila hůlka, kterou dáma odzbrojila šokovaného mladého muže, který na ni jen vyděšeně zíral.

„Co si u Merlinových vousů myslíte, že děláte?“ štěkl.

„Stavím tě do latě, drahý Percy,“ odpověděla. Pak mávla hůlkou sama na sebe a její podoba se začala měnit. Tam, kde před chvílí seděla upjatá žena ve středním věku, teď seděla podstatně mladší žena se srdcovou tváří a jasně růžovými vlasy.

 

„Tonksová!“ křikl Percy. „Na co si to, do pekla, hraješ?“

„Sklapni, Percy,“ okřikla ho. „Pokud sis nevšiml, právě jsme tě přistihli při přijímání úplatků, abys ovlivňoval postupy Ministerstva. Ty, drahý příteli, jsi v kaši.“

„Z toho nic nebude,“ zuřil Percy. „Úplatky přijímá polovina Ministerstva, a jestli si myslíš, že tě nechám dotáhnout to k soudu, tak jsi blázen!“

„V tom případě to nedáme k soudu,“ ozvala se jasným hlasem Ginny.

 

Bylo zábavné pozorovat Percyho reakci na sestřin hlas bez její viditelné přítomnosti. Vyskočil na nohy tak prudce, až shodil židli, na které seděl, a ta odlétla několik stop dozadu. Pak se začal točit na místě a s výrazem čiré nechápavosti divoce přejížděl pohledem prostor kolem sebe. Ginny nechala neviditelný plášť dopadnout na podlahu. Namířila na svého bratra hůlkou, zatímco Harry držel stříbrný předmět, ne nepodobný velké kameře.

 

„Ahoj, Percy,“ pozdravil mladého čaroděje rozjařeně. „Víš, co tohle je? Samozřejmě, že jo, je to magické nahrávací zařízení. Věděl jsi, že na tebe bylo namířené po celou dobu, co jsi mluvil tady s lady Eplhickou?“

„Představte si, co by se dělo, kdybychom tento záznam poslali do Denního věštce,“ zašklebila se Ginny. „Mladší asistent Ministerstva kouzel dopaden při braní úplatků. To by pro tvou kariéru nebylo úplně dobré, že?“

„Ministerstvo tě schová do chládku,“ spekulovala Tonksová. „Hádám, že z toho bude přinejmenším pár let v Azkabanu. A až tě pustí, nedovedu si představit, že bys mohl znovu dostat slušnou práci. Měl bys štěstí, kdybys mohl uklízet v rezervaci hypogryfů.“

 

„Co tady, do pekla, děláš, Ginevro?“ štěkl Percy. „Co to tady hrajete za špinavou hru?“

„Tohle není hra, drahý bratře,“ odpověděla chladně. „Od této chvíle pracuješ pro nás.“

„Pracuju pro… zbláznili jste se?“ zalapal po dechu.

„Ani náhodou,“ informovala ho sestra. „Jsi teď oficiálně našima očima a ušima v Popletalově kanceláři a jestli někdy získáme podezření, že nám lžeš nebo zadržuješ informace, zničíme tě.“

„Vlastně, než odsud dneska odejdeme, uzavřeš s námi magickou smlouvu, že nám budeš pravidelně poskytovat každou užitečnou informaci,“ doplnil Harry.

„To tedy určitě ne,“ odsekl Percy.

 

„Ale, drahoušku,“ posteskla si Ginny. „To bude pro mamku s taťkou takové zklamání, až uvidí tvoje jméno v novinách. I když jsi s nimi na nože, chlácholilo je vědomí, že jsi úspěšný v kariéře, kterou sis vybral. A teď to bude všechno pryč.“

„Počkat! Já… sakra, Ginevro! Co se mi to snažíš provést?“ odtušil konečně.

„Neber si to osobně, Percy,“ ujišťovala ho Ginny o svých záměrech, „jen máš informace, které potřebujeme. Brumbál začíná být senilní a Popletal je nekompetentní lump. Nechceme, aby s námi některý z nich zametal, takže potřebujeme vědět, co dělají. A ty, drahý Percy, budeš náš špeh na Ministerstvu.“

„Asi nemám úplně na výběr, co?“ zaskučel Percy po chvíli.

„Ne, ani ne,“ ušklíbla se Tonksová.

„Dobře, dám vám tu zatracenou přísahu, ale jen co se týká poskytování informací. Odmítám dělat cokoliv, co by Ministerstvo mohlo poškodit,“ vydupával si svoje podmínky.

„Informace jsou tím jediným, co chceme,“ potvrdil Harry.

 

Samotná smlouva byla uzavřena během chvilky, načež se Percy sesypal zpátky na svou židli a hlavu zabořil do dlaní.

„Nemůžu uvěřit, že mě vydírá moje vlastní sestra,“ zaskučel. „Za to můžeš ty, Pottere, že jo?“

„Vlastně to byl můj nápad,“ prozradila mu Ginny. „No tak, Percy, víš moc dobře, jak to bývávalo. Pamatuju si, jak jsi vydíral Charlieho ohledně toho rozbitého okna. Tohle je to samé, jen trochu větší.“

„Tohle není ani trochu to samé! Členům vlastní rodiny se nevyhrožuje Azkabanem, Ginevro!“ rozzuřil se znovu.

„Aha, takže ses rozhodl, že už zase chceš být součástí naší rodiny?“ odsekla sarkasticky. „To je vhodné.“

„Prostě mi jen řekněte, co chcete,“ kapituloval zuboženě.

 

„Dobře, napřed chceme vědět, koho Ministerstvo jmenuje do Bradavic jako učitele a co bude mít za úkol?“ začala s otázkami Ginny.

„Tuhle pozici přijala Dolores,“ odpověděl poněkud překvapeně. „Během pár dní by to měli veřejně oznámit.“

„Dolores? Jako Dolores Umbridgeová?“ vydechla Tonksová nevěřícně.

„Ano,“ potvrdil Percy. „Ministr je přesvědčený, že ho chce Brumbál připravit o moc a Dolores souhlasila, že půjde do Bradavic a pokusí se o tom najít důkaz. Také tam samozřejmě prověří ty nestandardní vyučovací metody.“

„Sakra, Percy! Je to sotva pár let, co jsi byl taky v Bradavicích. A nestěžoval sis,“ podotkla Ginny.

„Přesto věřím, že standardy té školy mají spoustu prostoru ke zlepšení,“ odpověděl pompézně. „Já si vedl tak dobře, protože jsem si sám naložil mnoho práce navíc. Ministerstvo má silný dojem, že se věci musí vzít pevně do rukou.“

 

„Čert to vem, já vlastně s Popletalem v některých věcech souhlasím,“ vydechl Harry překvapeně.

„Zákon pravděpodobnosti, Harry,“ zasmála se Tonksová, „dřív nebo později to muselo přijít.“

„Před měsícem jste víc než ochotně s Ministrem spolupracovali,“ poukázal Percy.

„To bylo účelně,“ pokrčila jeho sestra rameny, „byl to jediný způsob, jak Siriusi Blackovi zajistit spravedlivý soud.“

„Jo, musel jsem tomu chlapovi lézt do zadku, abych dosáhl slyšení pro nevinného muže. Nezapomínej na to, Percy,“ varoval ho Harry. Percy přikývl a neklidně se ošil.

 

„To je všechno, co chcete vědět?“ zeptal se po chvíli.

„Ani zdaleka,“ ušklíbla se nejmladší čarodějka. „Chceme veškeré záznamy o úplatcích, které Popletal přijímá a o laskavostech, které nabízí na oplátku. Speciálně nás zajímají úplatky od bývalých smrtijedů.“

„Speciálně pokud se jmenují Lucius Malfoy,“ dodal Harry.

„Malfoy? Ten byl ale zbaven obvinění ze smrtijedství. Je to bezúhonný, spořádaný člen společnosti,“ protestoval Percy.

„Malfoy je bastard, který Ginny podstrčil ten prokletý deník,“ zavrčel Harry. „Pokusil se zabít tvoji sestru, to je ti taky jedno?“

„Co?“ vyjekl. „Je to pravda, Ginevro?“

„Jo, je,“ potvrdila jeho sestra tiše.

 

„Proč ho potom nezatkli?“ zeptal se podezíravě. „Okamžitě měl být postaven před soud!“

„Vážně si myslíš, že by Popletal riskoval ztrátu svého největšího sponzora?“ odfrkla si Tonksová. „Když ho očistil od nařčení, že byl Smrtijedem, tak bude těžko riskovat ztrátu všech těch šťavnatých úplatků kvůli tomu, že nějaká malá holka dostala kouzelný deník, nemyslíš?“

„Ale… ale…“ snažil se Percy rychle vymyslet nějaký protiargument.

„Lucius by mohl přímo před Popletalem vyvraždit polovinu Čarostolce a Ministr by k tomu stejně byl slepý,“ zamračil se Harry.

 

„Percy, chceme jen vědět, jaké úplatky Malfoy Ministrovi dává a za co. Jestli je všechno v pořádku, tak se Popletal nemá čeho bát, ne?“ prohlásila Ginny rozumně.

„Asi ne,“ povzdechl si její bratr. „Stejně asi nemám na výběr, ne? Dobře, budu sledovat aktivity Luciuse Malfoye na Ministerstvu. Jsem zodpovědný za většinu Ministrova účetnictví, takže by to neměl být problém.“

„Díky, brácho,“ odpověděla Ginny, poprvé s náznakem vřelosti. A poprvé za dlouhé měsíce se na ni Percy usmál.

___________________________________________________________________

„Jak to šlo?“ zeptal se Sirius v okamžiku, kdy se objevili zpátky na Grimmauldově náměstí.

„V pohodě,“ zašklebila se Tonksová. „Nakonec byl sám Percy víceméně ochotný nám pomoct.“

„Jo, možná tu a tam přijme nějaký ten úplatek, ale pořád je to poměrně slušňák,“ prohlásila Ginny zamyšleně. „Zdál se v šoku z toho, co mi provedl Malfoy.“

„Taky si myslím,“ souhlasil Harry. „Pořád je to Weasley, ať to popírá, jak chce.“

„Možná to není ještě tak úplně ztracený případ,“ zadoufala Ginny.

 

„Takže máme špeha na Ministerstvu? Skvěle!“ poznamenal Sirius. „Dozvěděli jste se něco, co by se dalo použít hned?“

„Jo, jméno člověka, kterého Ministerstvo posílá do Bradavic. Dolores Umbridgeová,“ prozradila mu dívka.

„To jméno znám,“ přikývl Sirius, „ale jinak o ní nic moc nevím.“

„Já jo,“ oznámila Tonksová. „V současnosti je speciální asistentkou Ministra. Na Ministerstvu je legendou. Je to hnusná, úzkoprsá, mstivá, zlá, byrokratická, rasistická mrcha. Když má dobrý den. Před pár lety bojovala za zákony proti vlkodlakům.“

„Okouzlující,“ zašklebil se Sirius. „Proč si myslíš, že ji posílají do Bradavic?“

 

„Není to jasné?“ odpověděla místo ní Ginny. „Tahle ženská se má očividně pokusit podkopat Brumbálovu autoritu. Otázkou je - zajímá nás to?“

„Neunáhleme se, Ginny,“ zarazil ji Sirius. „Popis téhle ženské zní hrozně, možná se nám nakonec nebude líbit, jaký vliv na školu bude mít.“

„Taky se toho bojím,“ souhlasila Tonksová. „Nejsou to jen vlkodlaci, koho nesnáší. Taky je velkou zastánkyní čisté krve. Nechci vidět, jak se bude chovat k mudlorozeným žákům.“

 

„Skvěle, zní to jako další rok s příšerným učitelem Obrany,“ zaskučel Harry. „To je to, co jsme potřebovali. Upřímně, i já bych byl lepší než většina profesorů, které jsme měli. Kromě Remuse.“

„Hm, profesor Potter. Líbí se mi, jak to zní,“ zasnila se Ginny. „Prosím, pane! Byla jsem zlobivá holka a potřebuju potrestat. Dáte mi školní trest?“

„Soustřeďte se, prosím,“ protestoval Sirius hlasitě. „Napřed to tady ukončeme, jo? Na zlobivé školačky si můžeš hrát potom, Ginny.“

„To zní dobře,“ zašeptal Harry do ucha své přítelkyně, která mu to oplatila zářivým úsměvem.

 

„Co teda s Umbridgeovou uděláme?“ vrátila se Tonksová k původnímu tématu. „Měli bychom ji nechat být, ať si dělá, co chce, nebo s tím něco provést?“

„Ani jedno, navrhuji, abychom ji využili,“ odpověděl Sirius.

„Věř mi, Siriusi, kdybys tu ženskou někdy viděl, rozhodně bys na ní nechtěl nic využívat,“ otřásla se Tonksová odporem.

„Ale no tak, tak jsem to nemyslel! Proč dneska každý myslí jen na tohle?“ postěžoval si. „Jen říkám, že jestli je tak předpojatá a kritická, jak říkáš, můžeme toho využít. Jejím hlavním posláním bude nejspíš připravit Brumbála o moc, a když jí dáme několik užitečných tipů, jistě by mohla provést pár změn, které bychom chtěli my.“

 

„Jako třeba co?“ nechytal se jeho kmotřenec.

„Třeba to, že nad tebou Brumbál ztratí kontrolu, pro začátek,“ poznamenal kmotr. „Taky bychom asi mohli navrhnout, aby bylo pár podezřelých profesorů prošetřeno. Jasným favoritem téhle kategorie je Snape a takoví jako Binns s Trelawneyovou by taky mohli těžit z možnosti prozkoumat svoje nové zaměstnanecké příležitosti.“

„Musíme být opatrní,“ podotkla Ginny. „Vím, že Hagrid je Brumbálův člověk, ale nechci, aby to odnesl i on. Mám ho ráda, ale není to zrovna nejlepší učitel na světě, co?“

„Mohli bychom to použít proti Brumbálovi,“ poukázal Harry. „Přece jen má poněkud ve zvyku zaměstnávat nekvalifikované učitele, ne? Mohli bychom Hagrida vykreslit jako velice schopného učitele, kterému se ale nedostalo školení na to, aby svou práci vykonával. To by pak nebyla jeho chyba, ne? Bylo by to na Brumbála, že mu něco takového nedomluvil.“

 

„Dobrý nápad, Harry,“ pochválil ho jeho kmotr. „Také bychom mohli prostřednictvím Percyho vyhrabat na Umbridgeovou nějakou špínu. Možná budeme potřebovat něco, abychom měli navrch.“

„Neměl by Harry domluvit schůzku s Umbridgeovou, ještě než začne škola?“ navrhla Ginny. „Aspoň bychom poznali, jaká je, a možná trochu zabarvit její vnímání.“

„Taky dobrý nápad,“ pokýval hlavou uznale Sirius. „Mám rád, když jste vy dva tak rafinovaní. Jsem na vás hrdý.“

 

„Jak je možné, že tě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru, Siriusi?“ smála se Tonksová. „Jsi Zmijozel každým coulem.“

„To bych musel sdílet ložnici se Snapeem. Nepředstavitelné!“ vysvětloval s úšklebkem. „Představ si, že bych ho každé ráno viděl jen ve spodkách. Br!“

„Díky, že jsi mi dostal do hlavy noční můru, Siriusi,“ zaskučela Ginny. „Jestli je to všechno, půjdeme si s Harrym číst tu knihu kouzel, co nám přinesl Remus.“

„Jo, jen do toho,“ přikývl Sirius. „Já skočím na Ministerstvo zjistit, jestli si můžeme domluvit schůzku s madam Umbridgeovou.“

„Jo, a já už taky musím jít,“ přidala se Tonksová. „Uvidíme se později, bando.“

 

Když se všichni rozloučili, Harry s Ginny zamířili do knihovny. Začali stoupat po schodech, když Ginny ucítila, jak ji Harry tahá za rukáv.

„Ehm, Ginny?“ oslovil ji nervózně. „Asi tady s sebou nemáš školní uniformu, co?“ Ginny si odfrkla. Harrymu se očividně líbila představa hry se zlobivou školačkou.

„Oh, omlouvám se, pane,“ řekla hraným hlasem malé dívenky, „všechny moje školní věci jsou právě v prádle.“

„Ale ale, slečno Weasleyová,“ odpověděl Harry tónem nespokojeného profesora. „To znamená, že jste nevhodně oděná. Budu vás za to muset potrestat.“

„Ale, pane! Přece mi nenaplácáte, že ne?“ zakvílela nepřesvědčivě.

„Opravdu to bude pro vaše dobro, slečno Weasleyová,“ ušklíbl se chlípně.

 

Pak zakřičel a rozběhl se do schodů za ní. Bylo to nejspíš čirou náhodou, že Ginny utíkala směrem k jeho pokoji ve snaze dostat se od něj co nejdál. Nebo možná jen nedokázala utíkat tak rychle, aby doběhla jinam. Každopádně, čirá náhoda.

___________________________________________________________________

Ginny se rozhlížela po kuchyni v Doupěti se šťastným úsměvem na tváři. Nemohla ani věřit, že už jsou tady její narozeniny.  Měla pocit, že teprve včera vysedla z bradavického expresu a najednou byla polovina prázdnin pryč.

 

Byl to krásný, srpnový den, takže mohla pořádat narozeninovou párty venku, do kuchyně bude nutné zabíhat jen pro další jídlo. Teď tu jen tak lelkovala, připravená vítat hosty a zvát je dále na zahradu. Měla takovou radost z nadšení, se kterým jí její rodina oslavu čtrnáctých narozenin připravila. Tedy aspoň z nadšení většiny z nich.

 

S povzdechem se zadívala na opačnou stranu kuchyně, kde právě Ron s Nevillem likvidovali další talíř sendvičů. Ron trval na tom, že jeho kamarád přijde, jinak se oslavy nezúčastní ani on. Dostal tak svoje rodiče do pasti a oba ti nevychovaní idioti se teď snažili sežrat všechno, co měli nachystáno, a to ještě nedorazila dobrá polovina hostů. Pitomci.

 

„Ignoruj je,“ radila jí Hermiona, když si všimla, na co se dívá. „Nemá význam teď začínat hádku.“

„Ale to jídlo je pro všechny,“ stěžovala si oslavenkyně. „Jestli budou takhle pokračovat, tak hostům nic nezbude.“

„Ginny,“ odpověděla starší dívka pobaveně, „jídlo na tuhle oslavu chystala tvoje mamka. Vážně si myslíš, že toho nebude dost? Vsadím se, že dneska nikdo neodejde, aniž by mu nepraskalo břicho.“

„Myslela jsem, že ses na Věštění vykašlala,“ zažertovala Ginny, když uznala, že má pravdu. Mamka nachystala tolik jídla, že by nakrmila menší armádu, i když byl jejím jedním členem její nenažraný bratr.

 

„Harry má trochu zpoždění, ne?“ zajímala se Hermiona. „Myslela jsem si, že udělá cokoliv, aby tu byl včas.“

„Neřekla bych, že bude problém v Harrym,“ zašklebila se mladší dívka. „Sirius nikdy nechodí nikam včas. Určitě trvá na tom, že přijdou pozdě, protože je to tak moderní, a Harry ho musí do krbu dotáhnout násilím.“

 

Jako by je přivolaly myšlenkami, plameny v krbu najednou zezelenaly a objevil se Harry, kterému se jen tak tak podařilo zůstat na nohou. O vteřinu později se s mnohem větší grácií objevil i jeho kmotr.

Ginny svého přítele přejela pohledem. Byl bezvadně oblečený, jako poslední dobou stále, do košile švestkové barvy s černou vestou vyšívanou zlatem a do tmavě modrých kalhot. Nechával si růst svoje černé vlasy, nejspíš aby se připodobnil svému kmotrovi, a jejich dodatečná váha způsobila, že už nevypadaly, jako by je protáhl hromadou sena. Vypadal skvěle.

 

„Ginny!“ zvolal, když ji zaznamenal. „Promiň, že jdeme pozdě. Někdo tady se nemohl rozhodnout, jakou košili si obleče…“

„Jsou to Ginniny narozeniny, Harry. Zaslouží si, abych tu vypadal co nejlíp,“ bránil se Sirius, než otočil svoji pozornost k ní. „Všechno nejlepší, krásko. Už ti můj ignorantský kmotřenec řekl, jak nádherně dneska vypadáš?“

„Teď jsem se sem dostal!“ protestoval Harry.

„Měla to být první věc, kterou jsi řekl,“ informoval ho spěšně a políbil Ginny na čelo, zatímco jí do ruky vtiskl malou krabičku zabalenou do křiklavého papíru. „Malý důkaz mých sympatií. Něco malého, co ještě trošku zvýší tvoji obdivuhodnou krásu. Ahoj, Hermiono, jak se máš?“

 

„Mám se skvěle, díky, Siriusi,“ odpověděla pobavená dívka.

„Dobře, dobře,“ rozhlížel se čaroděj po místnosti. „Jakou skvělou oslavu pro nás Molly připravila? Ehm, tohle je jediné pití, co máte?“

„Taťka má alkohol venku,“ oznámila mu oslavenkyně.

„Och, opravdu? Víte, je to už docela dlouho, co jsem si s Arturem popovídal, musím ho zajít pozdravit. Nechám to tady na vás,“ zavolal už přes rameno, když spěšně zamířil ke dveřím.

„Ne, že se opiješ a ztrapníš mě,“ varoval ho Harry, ale nedokázal říct, jestli ho jeho kmotr ještě slyšel.

 

„Který z vás dvou že to má být dospělý?“ odfrkla si Hermiona.

„Taky se na to někdy ptám,“ zamumlal Harry, než se otočil ke své přítelkyni. „Promiň, Ginny. Všechno nejlepší, vypadáš opravdu úžasně.“

„Děkuju, Harry,“ usmála se na něj vřele. Pravdou bylo, že šaty, které měla na sobě, byly jediným slušným kouskem jejího šatníku a rozhodně jí byly poněkud těsné v oblasti hrudníku. Bude muset požádat mamku, aby je trochu povolila.

„Mám pro tebe tohle, doufám, že je to v pohodě,“ pokračoval Harry a podával jí obálku.

 

Na chvíli byla poněkud zmatená. Přání? To jí Harry přinesl jen přání? Snažila se potlačit záchvěv zklamání a sáhla po obálce. Opatrně ji otevřela a vytáhla prosté blahopřání ozdobené všude kolem nápisy Všechno nejlepší! Otevřela ho a na zem vypadl list papíru.

„Mám to,“ zachytila ho Hermiona a podala ho zpátky oslavenkyni. Ginny na papír zmateně zírala.

„Je to dárkový poukaz do mudlovského obchodu s oblečením,“ vysvětloval Harry nervózně. „Hodně pro mě znamenalo, že jsem v létě dostal nové oblečení, a chtěl jsem to samé i pro tebe, ale neměl jsem tušení, co by se ti líbilo nebo co by ti sedělo. Myslel jsem, že by bylo lepší, kdyby sis mohla vybrat sama. Musíš jen vzít tento voucher do obchodu a oni ti v jeho hodnotě prodají, co budeš chtít.“

 

Ginny cítila, jak jí najednou vlhnou oči. Přívěsek, který Harrymu dala k narozeninám, nebyl moc, ale strávila věky tím, že ho hledala. Tento dárek byl neosobní a nejspíš ho stál tak pět minut. Dárek za minimum námahy, který nevyžadoval žádné přemýšlení. Co to vypovídá o jejich vztahu?

„Děkuju, Harry,“ řekla a snažila se nedat znát, jak ji to zklamalo. „Nové oblečení se vždycky hodí. Je to od tebe milé.“

„No… Ehm, jo. Asi se teď půjdu podívat, co dělá Sirius,“ zamumlal, než si pospíšil ze dveří. Očividně se jí moc nepovedlo schovat svoje pocity. Dívala se za ním a najednou jí bylo špatně.

 

„Ginny, víš, co přesně ti Harry dal, že jo?“ zeptala se Hermiona opatrně.

„Jo, dárek, u nějž se ani neobtěžoval pro mě něco vybrat,“ přikývla Ginny s ostrým hlasem.

„Ale prd,“ odvětila Hermiona ostře.

„Cože?“ zajíkla se Ginny překvapením nad její reakcí.

„Harry se týdny trápil tím, co ti dát, přiznávám, že mi o tom párkrát psal,“ začala Hermiona svým tónem, kterým obvykle dávala ostatním přednášky. „To, že se zbavil těch hrozných věcí po Dursleyových pro něj znamenalo celý svět. Poprvé v životě se o něj někdo zajímal natolik, že s ní šel a koupil mu oblečení čistě jen pro něj, ne nic z druhé ruky. To, že mu Sirius koupil tolik pěkných věcí, byla jedna z nejhezčích věcí, které se mu kdy staly. A pro tebe chtěl to samé.“

„Aha,“ zamumlala Ginny, jak jí pomalu docházelo, co její dárek znamená.

„A upřímně, Ginny, opravdu věříš, že by jakýkoliv kluk, nejen Harry, byl schopný vybrat ti oblečení?“ pokračovala starší z dívek.

 

„Asi ne,“ uznala Ginny. „A kde ten obchod je? Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„Je to jeden z nejexkluzivnějších a nejkrásnějších butiků v celém Londýně!“ prohlásila Hermiona. „Zabíjela bych, abych tam mohla utratit takovou částku.“ Ginny se znovu podívala na poukaz ve své ruce. Zadívala se na čísla, která na něm byla napsaná, ale nebyla o moc moudřejší.

„Víš, jaký je směnný kurz liber za galeony?“ zeptala se Hermiona, které došlo, na co myslí.

„Ehm, vlastně ne,“ přiznala.

„Vychází to zhruba pět liber za galeon,“ informovala ji Hermiona.

 

Ginny znovu pohlédla dolů a rychle počítala. Pak počítala znovu. A znovu. Pokaždé však došla ke stejnému výsledku.

„Chceš mi říct, že mi Harry právě dal tisíc galeonů, abych je utratila za oblečení?“ kníkla, než si na pusu připleskla ruku. Ron s Nevillem na ni s podezřením pohlédli.

„Ano, ano dal,“ zasmála se Hermiona. „Ten obchod je docela drahý, ale pár pěkných věcí tam za to dostaneš. Pokud se budeš držet dál od značek předních návrhářů, tak by to možná stačilo na obměnu celého šatníku.“

„Tohle nemůžu přijmout!“ zasyčela Ginny. „Je to moc! Mamka dostane infarkt, jestli to uvidí.“

„Tak jí to neukazuj,“ pokrčila rameny Hermiona. „Ale přijmout to musíš. Jestli to Harrymu vrátíš, zlomíš mu tím srdce. Tahal Siriuse přes půl Londýna, aby se rozhodl, který obchod vybrat, aby se ti líbil. Řekl mi, že tady viděl tuny věcí, které se ti budou líbit.“ Ginny na ni ohromeně zírala. U Merlina, jak hrozně se mýlila.

 

„Navíc, Harry je dost bohatý čaroděj. Říkal mi, že ho Sirius vzal ke Gringottovým, kde mu vysvětlil, co všechno zdědí, jakmile mu bude sedmnáct a zdá se, že je to dost výrazná suma. Teď je navíc i dědicem Blackova dědictví, což je jedna z nejbohatších rodin v zemi. Harry se o to s tebou chce podělit,“ pokračovala Hermiona.

„Proč nic z toho neřekl mně?“ protestovala Ginny. Hermiona na chvíli vypadala, že je jí nepříjemné, kam tento rozhovor směřuje.

„No, ve vaší rodině byly peníze vždycky tak trochu problém… myslím, že Harry nechtěl, abys s ním jednala jinak, když víš, že je bohatý.“

„Ale já věděla už předtím, že má peníze, a nic se tím nezměnilo,“ stěžovala si mladší z dívek. „Mě to netrápí tak jako mého drahého bratra támhle.“

„Možná,“ pokrčila Hermiona rameny, „on na to prostě jen nechtěl přitahovat pozornost.“

„Pak mi možná neměl k narozeninám dávat poukaz v hodnotě celého jmění,“ podotkla Ginny.

„Já jsem jen řekla, že si s tím Harry dělal starosti,“ ušklíbla se Hermiona, „neřekla jsem, že se chová logicky.“

 

„Ahoj, co se tu děje?“ přerušil je další hlas.

„Ahoj, Tonksová,“ přivítala Hermiona mladou ženu, která vešla do kuchyně. „Nevěděla jsem, že už jsi tady.“

„Jo, už nějakou chvíli,“ odpověděla. „Přišla jsem se podívat, proč oslavenkyně otálí v kuchyni a proč její přítel venku vypadá, že by nejradši šel a skočil někde z útesu.“

„Sakra!“ vyhrkla Ginny. „Harry si asi myslí, že se mi ten dárek nelíbí. Beztak čeká, že se s ním rozejdu nebo si myslí nějakou podobnou blbost.“

„Klídek, nebuď tak melodramatická,“ tišila ji Hermiona. „Stačí mu říct, že jsi nepochopila, co je to za dárek a všechno bude v pohodě.“

„Proč? Co ti Harry dal?“ ptala se zvědavě Tonksová.

 

Ginny jí podala poukaz a pobaveně sledovala, jak žena s růžovými vlasy vyvalila oči.

„U Merlinových vousů!“ vyhrkla. „Ten obchod znám, je fantastický! Kdyby mně dal chlap možnost utratit v něm tolik peněz, přísahám, že bych s ním dělala takové věci, až by si myslel, že má narozeniny on a ne já.“

„Paní Weasleyové by se asi nelíbilo, kdyby Ginny dělala něco takového před všemi hosty,“ ušklíbla se Hermiona.

„Jo, možná později,“ usmála se Ginny.

„Kdy tam půjdeš nakupovat, Ginny? Můžu jít s tebou?“ ptala se Tonksová s nadšením.

„Já bych se tady ráda podívala, co si vybereš,“ usmála se Hermiona.

„Super! Uděláme si holčičí den,“ nadchla se Ginny. „Mamka bude ráda, když tam budeš se mnou, Tonksová a Hermiono, od tebe budu potřebovat pomoc v mudlovských obchodech.“

„Úžasný! Budeme nakupovat, dokud nepadneme a pak si zajdeme někam na večeři,“ fantazírovala Hermiona.

„To zní skvěle,“ uznala Tonksová. „Nemůžu se dočkat.“

„Já taky ne,“ souhlasila Ginny a pak se otočila na podpatku. „Teď, dámy, když mě omluvíte, mám nějakou nedořešenou záležitost se svým přítelem.“

„O tom mluvím,“ ušklíbla se Tonksová potutelně.

 

Ginny se vydala ven a ignorovala hihňání svých dvou kamarádek i naštvané pohledy svého bratra, které vysílal jejím směrem. Vstoupila do oslňující záře odpoledního slunce a rozhlédla se kolem. Harryho našla brzy, stál opodál se zamračeným výrazem a lahví máslového ležáku v ruce. Vedle něj stál Sirius a díval se na něho, jako by mu dělal starosti. Ginny potlačila záchvěv viny a rychle si za nimi pospíšila.

 

Jako první si jí všiml Sirius. Díval se na ni tázavě, ale Ginny si položila prsty na pusu, aby k Harrymu mohla přijít nepozorovaně zezadu.

„Tady jsi,“ křikla v okamžiku, kdy kolem něj rozhodila paže. „Promiň, že tě tak zanedbávám, zakecala jsem se s holkama. Hermiona s Tonksovou se nabídly, že půjdou se mnou a pomůžou mi vybrat nějaké pěkné oblečení.“ Harry se málem zadusil douškem ležáku, jak ho překvapila, pak se na ni ale vřele podíval.

„To je dobře,“ řekl, „takže to, ehm, znamená to, že se ti dárek líbí?“

„Děláš si srandu? Tonksová je prakticky zelená závistí. Vlastně navrhovala dost oplzlých způsobů, jak bych ti měla projevit svou vděčnost,“ zakřenila se na něj, když zrudl a nervózně se podíval na svého kmotra.

„Myslím, že je na čase dojít si pro další drink,“ oznámil Sirius hlasitě, než se sklonil k Harrymu, aby mu zašeptal do ucha. „Říkal jsem ti, že si děláš zbytečné starosti.“

 

„Díky Merlinovi, že se ti to líbí,“ řekl Harry, když Sirius zmizel. „Bál jsem se, že bude vypadat trochu neosobně, ale vážně jsem nevěděl, co ti mám koupit. Chci říct, vypadáš skvěle ve všem, co jsem na tobě viděl a nechtěl jsem skončit u něčeho, co by ti nesedlo, což by se dozajista stalo. O oblečení nic nevím a...“

„Harry, žvaníš,“ zastavila ho.

„Jo, promiň. Prostě se mi jen ulevilo. Na chvíli jsem si vážně myslel, že se ti to vůbec nelíbí,“ odpověděl.

„Jo, přiznávám, že jsem nejdřív úplně nepochopila, co mi dáváš,“ prozradila mu. „I tak jsem ale paf z té částky. Opravdu jsi za mě neměl utratit tolik peněz. Upřímně, Harry, měla bych tě pořád stejně ráda, i kdybys mi přinesl jen šálu nebo tak něco, hlavně pokud by to bylo od srdce.“

 

„Tohle je!“ trval na svém chlapec. „Jsi tak krásná, Ginny, chtěl jsem, abys mohla nosit i krásné věci, a nevěřil jsem si natolik, abych ti je sehnal sám. Navíc, pořád je tahle částka jen zlomkem toho, co Sirius utratil za mě a mně na penězích nesejde, vážně, já…“ Ginny mu položila prst na rty, aby ho umlčela.

„Neříkej, že peníze nic neznamenají, protože to není pravda. Tvoji rodiče ti nechali peníze, aby ti zajistili budoucnost, a jsem si jistá, že nechtěli, abys je rozházel za svoji přítelkyni.“

„Přál bych si, aby tě mohli poznat,“ posteskl si tiše.

„Taky bych je ráda poznala,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Museli to být skvělí lidé, když měli syna, jako jsi ty.“

 

„O tom nic nevím,“ odfrkl si Harry. „Někdy si to představuju, víš? Jak bych tě jim poprvé představil. Taťka by určitě opakoval, jak jsi pěkná a mamka by tě pořád objímala. Samozřejmě, vím o nich tak málo, že nevím, jak by reagovali, ale takhle by se mi to líbilo. Vím o nich jen to, co mi řekli Sirius s Remusem a to, jak vypadali, vím z obrázků, které mi dal Hagrid.“

„Někdy bych je ráda viděla, můžu?“ zeptala se ho .

„Samozřejmě,“ zněla nadšená odpověď. „Neuvědomil jsem si, že jsi je nikdy neviděla. Když nad tím ale přemýšlím, vlastně jsem je nikdy neukázal ani Hermioně a Ronovi.“

„No, já se ráda podívám,“ opakovala dívka. „Ty mi ukážeš obrázek svých rodičů a já tě nechám vyplýtvat na mě část jejich peněz.“

„Těžko je to plýtvání,“ hádal se.

 

„Víš, jak to myslím,“ odmávla to. „Přijmu to, protože jsi právě zjistil, jak jsi bohatý, ale příště budu očekávat něco skromnějšího, platí?“

„Platí,“ souhlasil nakonec.

„Jo, mimochodem, taky ti za to předvedu některé z těch věcí, které navrhovala Tonksová,“ zašeptala mu do ucha.

Pak se rozesmála, když viděla jeho ohromený výraz. Jak je možné, že člověk v jedné chvíli dokáže být v rozpacích a zároveň vypadat toužebně?

 

<<< Předchozí                 Následující >>>