II7. Schůzky a další vyznání

11.04.2017 07:58

„No, tohle místo je zajímavé,“ okomentovala znechuceně Ginny. Sotva věřila, že tahle kavárna smí servírovat jídlo, vzhledem k tomu, v jakém byla stavu.

„Jo, tady asi jíst nebudeme,“ souhlasil Harry, když přistupoval k pultu. Tohle děsné místo navrhl Percy, aby se zde potkali. V určitém ohledu to bylo chytré, protože žádný čaroděj s trochou sebeúcty by do takového podniku nikdy nepřišel. Ginny byla ohromená už jen tím, že Percy ví o existenci něčeho takového.

Zatímco Harry objednal dvě plechovky sodovky, přejela pohledem jednotlivé boxy, jestli už tu Percy není. Pokud ano, má opravdu mistrovské přestrojení. Když Harry zaplatil, posadili se do jednoho odděleného boxu na kraji, kde opatrně seděli na krajíčku sedačky.

 

„Tady máš, Ginny,“ nabídl jí Harry jednu plechovku. „Tohle je Coca-cola. Je sladká a jsou v ní bublinky.“

„Harry, bydlím hned vedle mudlovské vesnice. Už jsem pila colu,“ protočila oči v sloup.

„Aha, promiň,“ omluvil se kajícně. „Myslel jsem, že tohle bude tvoje poprvé.“

„Je to poprvé, co jsem v prasečím chlívku převlečeném za kavárnu,“ připustila. „Vypadají všechna mudlovská místa v Londýně takhle?“

„Ne,“ zamítl rázně. „Věř mi, průměrný mudla by byl stejně znechucený jako ty.“

„Tak proč… hele, Percy právě přišel,“ nedořekla větu, „a není sám.“

„Cože?“ vyhrkl Harry a rychle se otočil ke dveřím.

„Klídek, je to jen nějaká holka,“ tišila ho, „ačkoliv, proč ji přivedl, to je záhadou.“

 

Sledovali Percyho a jeho záhadnou přítelkyni, jak přistupují k pultu a kupují si něco k pití a čokoládové tyčinky. Bylo jasné, že se taky vyhýbají čemukoliv, co by muselo projít přípravou v kuchyni. Percy pak nedbale prošel uličkou a posadil se vedle Ginny. Dívka, která měla obličej protáhlý jako myš, si pak sedla vedle Harryho.

 

„Ginevro, Harry, rád vás vidím,“ pozdravil Percy upjatě.

„Jo, ahoj, Percy. Vybral jsi skvělé místo pro setkání,“ odpověděla Ginny ledově. „Kdo je tvoje přítelkyně, mimochodem?“

„Dovolte mi vám představit Audrey Rankinovou,“ usmál se na dívku, „moji snoubenku.“

„Co?“ lapla Ginny po dechu. „Mamka dostane infarkt, až tohle uslyší!“

„No, pak věřím, že tohle tajemství ještě chvíli udržíš,“ zchladil ji pohledem. „Není jediný důvod, proč by o tom v tuto chvíli měla mamka vědět.“

„Tvůj krk,“ pokrčila rameny. „Ráda tě poznávám, Audrey. Nechci být nezdvořilá, ale proč jsi tady?“

„Mysleli jsme, že bude lepší krytí, když půjdu s Percym,“ odpověděla překvapivě milým hlasem. „Kdyby se někdo ptal, Percy mě prostě jen bere seznámit se svou sestrou a jejím přítelem. Na tom není nic neobvyklého, že?“

„Ne, je to dobré krytí, ale my s Percym potřebujeme probrat něco důležitého a nemůžeme to udělat před tebou,“ odpověděla Ginny.

„Naopak, Ginevro, Audrey je zasvěcená do všech informací, které vám dám, dokonce mi spoustu z nich pomáhala získat,“ odporoval jí Percy.

 

„Ty jsi řekl své přítelkyni, co děláme?“ vyhrkl Harry, ve kterém se okamžitě začal vzmáhat vztek.

„Ujišťuji vás, že Audrey je naprosto diskrétní a ve skutečnosti je víc než ochotná vám s vaším malým projektem pomoct,“ zůstával klidný Percy. „Víte, Audrey pracuje na finančním oddělení Ministerstva. Konkrétně se stará o účetní knihy Ministrovy soukromé kanceláře.“ Ginny okamžitě pochopila, kam tím její bratr míří.

„Chceš tím říct…“ začala.

„Za ty dva roky, co pracuji na Ministerstvu, jsem viděla víc černoty a kriminálního jednání, než jsem kdy věřila, že je možné,“ přikývla Audrey. „Úplatky a korupce jsou zcela mimo kontrolu, a když mi Percy vysvětlil, co děláte, viděla jsem v tom šanci, jak dát najevo, že tyhle špatnosti vidím denně.“

„Když ti to tak vadí, proč jsi s tím nešla do Denního věštce nebo někam?“ zeptal se Harry.

„Protože ty noviny jsou prakticky řízeny Ministerstvem. Neotiskly by nic, co by ho mohlo poškodit,“ odfrkla si. „Navíc, kdyby se na Ministerstvu dozvěděli, že to já vyzrazuji jejich tajemství, jistě by se mi stala nějaká nešťastná nehoda. Buď to, nebo by nějakým způsobem potrestali moji rodinu.“

„Audrey si vede tajné záznamy o tom, jaké úplatky Ministerstvo přijalo. Ten blázen Ministr protáčí všechny peníze přes svůj osobní nákladový účet, takže je snadné je vystopovat,“ vysvětloval Percy.

 

Ginny hnědovlasou dívku upřeně pozorovala. Jestli je pravda to, co Percy říká, tohle by mohla být jejich vstupenka k naprosté kontrole Popletala nebo dokonce jeho zničení. Jen se jí to všechno zdálo dost podezřelé.

„A to je náhoda, že tvoje přítelkyně pracuje na pozici, která všechny tyhle informace může poskytnout?“ zeptal se Harry podezíravě, očividně se jeho myšlenky ubíraly stejným směrem jako její.

„Podívejte, můžete si mě prověřit, jestli chcete,“ odvětila Audrey podrážděně. „S Percym chodím už měsíce, dávno předtím, než jste za ním přišli a chtěli ty informace. Na finančním oddělení dělám od chvíle, kdy jsem se připojila k Ministerstvu, jen jsem se postupně propracovávala nahoru. Tohle není žádný podraz.“

„Jistě ale chápeš, proč jsme tak skeptičtí,“ poukázala Ginny.

„Ano, chápu,“ připustila Audrey, „ale věřte mi, na tuhle příležitost jsem čekala věky. První z věcí, které mě na Percym zaujala, byla jeho upřímnost. Stál jak maják v té Ministerské žumpě.“

 

„Upřímnost?“ odfrkla si Ginny. „Říkal ti, jak jsme ho do tohohle zatáhli, nebo ne?“

„Ale no tak, dospěj,“ štěkla Audrey. „Každý na tom zatraceném Ministerstvu bere úplatky. Percy ale nikdy neudělal nic, co by ohrozilo něčí život nebo nějakým způsobem zdiskreditovalo Ministerstvo, což se tam nedá říct o devadesáti procentech kouzelníků. Většina ministerských zaměstnanců chce prostě rychle a snadno přijít k penězům, nestarají se, komu tím ublíží.“

„Nemluvte o tom, jako by to platilo o všech,“ bránila se Ginny. „Na Ministerstvu jsou pořád ještě i poctiví kouzelníci. Náš taťka nikdy v životě úplatky nebral!“

„A proto po všech těch letech služby pořád pracuje v malé a nudné kanceláři,“ poukázal Percy mírně. „Já respektuji jeho poctivost, Ginevro, opravdu, ale ubližuje tím jen sám sobě.“

 

„Jak něco takového můžeš říct?“ zalapala po dechu. „Podle tebe by měl upustit od svých ideálů, jen aby si bokem vydělal pár galeonů, to myslíš vážně?“

„Ne, jen říkám, že tohle jeho… gesto je zbytečné. Opravdu si myslíš, že odmítáním hrát jejich hru něco změní? Ne, nedosáhne tím vůbec ničeho, jen tím poškozuje sebe i celou rodinu,“ pokračoval Percy, stále překvapivě kontrolovaně. „Zajímalo tě někdy, proč musí taťka odpracovat tolik dní vždycky i během Vánoc? Proč měl tak často víkendové přesčasy? Nikdy jsi nepřemýšlela nad tím, proč všechny ty děti, jejichž otcové pracují na Ministerstvu, mají nové oblečení a knihy a my máme všechno jen z druhé ruky? Nikdy jsi neslyšela mamku v noci brečet, protože nevěděla, z čeho druhý den uvaří? Taťkův etický postoj je možná obdivuhodný, ale zatraceně hloupý.“

Ginny na svého bratra jen šokovaně zírala. Najednou rozuměla všem těm hádkám, které Percy s taťkou v posledních letech měli. Poprvé ji napadlo, jestli Percy přece jen v něčem nemá pravdu.

 

„Je Ministerstvo opravdu tak špatné?“ vyhrkl šokovaně Harry. „Tak, že bez úplatků a černoty nedostaneš žádné pořádné místo?“

„Je mi líto, že to musím říct, ale přesně tak to je,“ řekla soucitně Audrey. „Aby se to změnilo, musel bys Ministerstvo překopat naprosto od základů. Ale řekni mi, myslíš si, že mudlovská vláda funguje lépe?“

„Možná trochu jo,“ pokrčil Harry rameny. „Nevím. Rozhodně to tolik nebije do očí.“

„Takže kritizuješ naše Ministerstvo za to, že je transparentnější?“ smutně se na něj usmála a Harry si povzdechl.

„To by asi byla blbost,“ odpověděl nešťastně. „Ale není to správné.“

 

„Ne, to rozhodně není,“ souhlasila Audrey. „Proto se snažím udělat něco aspoň s tím nejhorším. Dokumenty, které jsem vám dneska přinesla, dokazují, že Lucius Malfoy má Popletala v kapse.“ Percy přikývl.

„Vím, že hodně lidí Malfoye podezírá, navzdory tomu, že ho Ministr zprostil všech obvinění z poslední války. Musím přiznat, že jsem taky věřil, že byl pod nátlakem, ale to, co jsme objevili, mě přinutilo změnit názor.“

„Ten muž v podstatě razí filozofii Vy-víte-koho,“ převzala slovo Audrey. „Žádný z jeho činů není sám o sobě podezřelý, ale když je dáte všechny dohromady, je jasné, že Malfoy z hloubi srdce věří v myšlenky Temného pána, a stejně tak v jeho… metody.“

„Nebylo těžké spojit si jednotlivé úplatky, díky nimž byly upraveny dost podobné části jednotlivých předpisů. A podle výše platby si můžeme domyslet důležitost jednotlivých regulací. Ministr musí být blázen, jestli věří, že se na to nikdy nepřijde,“ zatřásl Percy nevěřícně hlavou.

 

„Nebo je prostě příliš arogantní, než aby věřil, že ho někdo zpochybní,“ spekulovala Ginny. „Jaké laskavosti přesně Popletal pro Malfoye dělá?“

„V podstatě všechno, co by schvaloval Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit,“ odfrkla si Audrey. „Omilostnění bývalých smrtijedů, dodatečná práva pro čistokrevné, restrikce uvalené na magická stvoření, zákony umožňující Ministerstvu obcházet vlastní pravidla. Sakra, vsadím se, že by z lovení mudlů udělal legální záležitost, kdyby si myslel, že je to momentálně možné!“

„Kdyby byl Vy-víte-kdo ještě naživu, byl by jeho činy opravdu mimořádně potěšen,“ odfrkl si Percy.

 

„Není mrtvý,“ namítl Harry automaticky.

„Cože?“ povytáhla Audrey obočí.

„Říkám, že není mrtvý,“ opakoval Harry. „Stále žije ve své duchovní podobě a snaží se získat zpátky svoje tělo. Dřív nebo později uspěje a pak se všechno hodně rychle dostane do sr… kytek.“

„Ale on… u Merlina! To, co Brumbál říkal na konci Turnaje tří kouzelnických škol o jeho návratu, byla pravda, že?“

„Ne, ne přesně,“ zavrtěl Harry hlavou. „Voldemort se pokusil získat zpátky svoje tělo, ale neuspěl. Není to ale poprvé, co se o to snažil.“

„Proč jsi s ním tedy nesouhlasil? Když jsi věděl, co se stalo, proč ses nesnažil lidi varovat, když jsi měl možnost?“ obvinila ho Audrey.

 

„Protože by se nic nezměnilo,“ skočila jim Ginny pobouřeně do řeči. „Kdyby kouzelnický svět věděl, že Voldemort není doopravdy mrtvý a snaží se vrátit zpátky, co si myslíte, že by lidi udělali? Řeknu vám co. Nic! Strčili by hlavy do písku a předstírali by, že to není pravda.“

„Taky by mě obvinili, že jsem pomatený lhář,“ dodal Harry. „Vím z první ruky, jak rychle lidi uvěří kdejaké hovadině o Chlapci, který přežil. Jen se podívejte, co se teď děje s Brumbálem, a to byl dost populární osobností. Mě by snad ukřižovali, kdybych jen naznačil, že se Voldemort vrací.“

 

„A co se stane, jestli se opravdu vrátí?“ odtušila Audrey.

„Doufáme, že v tu chvíli už na něj budeme připravení,“ odpověděla Ginny klidně. Percy s Audrey se na sebe na chvíli zadívali a vypadalo to, jako by mezi nimi proběhla nějaká tichá hádka. Audrey z ní očividně vyšla jako vítěz, protože Percy přerušil oční kontakt a podíval se na Ginny, přičemž mu zrudly tváře.

„Dobře, jdeme do toho,“ pronesl. „Cokoliv od nás potřebujete, pomůžeme vám.“

„Díky oběma,“ usmála se Ginny vřele. „Jestli nám můžete dát ty dokumenty s podrobným rozpisem úplatků, které Popletal přijal, tak jste udělali fakt hodně!“

Audrey se natáhla po svém kabátu a vytáhla menší hromádku pergamenů, které podala Ginny.

 

„Ještě ale jedna rada,“ řekla Audrey, „i když to láká, nejděte přímo proti Malfoyovi. To by nefungovalo.“

„Proč ne?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Malfoy má na Ministerstvu příliš velkou podporu a upřímně, většina Čarostolce by na tom, že nabízí úplatky, neviděla nic špatného,“ vysvětloval Percy. „Možná je rozčílí jejich výše a účel, ale většinu z nich jen proto, že je nedostali oni. Malfoy se jim nemusí líbit, ale budou bránit jeho metody, jak dosáhnout svého cíle.“

„Jestli tyhle informace použijete, jděte po Popletalovi,“ radila jim Audrey. „Žádný Ministr by neměl být prakticky najatý jedním úplatkářem, za to mu Čarostolec dá co proto.“

 

„Dobře, musíme to trochu promyslet,“ zadumala se Ginny. „Měli bychom počkat na správnou chvíli. Moc by nepomohlo Popletala vyhodit teď, nahradili by ho někým podobně špatným.“

„Máš před sebou slibnou politickou kariéru, Ginevro,“ usmál se na ni Percy afektovaně. „No, pro teď je to asi všechno, raději půjdeme. Když se mnou budete potřebovat mluvit, pošlete zprávu do našeho bytu.“

„Percy,“ oslovila ho ještě Ginny, když se on i jeho snoubenka postavili.

„Ano?“

„Neztrať tuhle holku,“ ukázala na Audrey. „Stojí za to.“

„To nemám v úmyslu,“ usmál se Percy široce. „Uvidíme se, Ginevro, Harry.“

 

Když odešli, Harry se obrátil ke svojí přítelkyni.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se.

„Myslím, že bychom si tyhle informace měli schovat do zásoby, dokud je nebudeme potřebovat,“ odpověděla zamyšleně. „Teď ale myslím hlavně na to, jak se odsud co nejrychleji dostat a pořádně se vykoupat.“

„Potřebuješ umýt i záda?“ zeptal se s nadějí.

„Určitě jo,“ zasmála se a hravě ho šťouchla do paže. Taková pomoc se přece neodmítá.

___________________________________________________________________

„Tak, asi bychom měli začít,“ pokynul Harry nervózně. Ginny se rozhlédla kolem stolu na malou skupinku, která se tu shromáždila. Tohle byla jejich poslední šance se sejít všichni společně, než začne školní rok, a oni opravdu potřebovali nějaký plán. Naneštěstí byl jejich vůdce poněkud rozptýlený.

 

„Říkám, že bychom měli začít, Siriusi,“ opakoval Harry hlasitěji.

„Co? Jo, ano. Pokračuj, Harry,“ mávl na něj kmotr nepřítomně.

„Jsi v pořádku?“ zadívala se na něj upřeně Tonksová. „Vypadáš trochu… mimo.“

„Ne, jsem v pohodě,“ odpověděl, „jen jsem v posledních dnech moc dobře nespal. Ale jsem v pořádku, vážně. Pojďme na to.“

„Tak jo,“ podíval se na něj Harry káravě. „Kdo chce začít?“

 

„Možná já,“ pípl Remus. „Pořád si dělám starosti s tou ženskou Umbridgeovou, co má teď učit v Bradavicích. Jestli je pravda jen polovina z toho, co o ní Sirius zjistil, tak je to vážně hrozná ženská.“

„Vím, že většina úřednic na Ministerstvu se jí děsí,“ souhlasila Tonksová. „Nikdo o ní nechtěl moc mluvit, přitom normálně jsou to pěkný drbny.“

„Já si myslím, že s tím si nemusíme dělat tolik starostí,“ vložila se do toho Ginny. „Po naší malé návštěvě si myslí, že nás jí seslalo samo nebe. Spíš se bojím, co bude provádět ostatním studentům.“

„Jo, vsadil bych se, že bude pořádně hustá,“ souhlasil Harry. „Je na ní něco, z čeho mi naskakuje husí kůže.“

„No, jestli se máme držet plánu, tak ji v Bradavicích potřebujeme,“ připomněla Ginny.

„Potřebujeme ji, aby se navážela do Brumbála a testovala jeho limity. Nechci, aby se řediteli podařilo přesvědčit Ministerstvo, že by měl převzít výchovu Harryho nebo tak něco. Když bude jeho jméno očerněno, bude pro něj o dost těžší hrát ty jeho hloupé hry.“

 

„Se vší tou municí, kterou jsme jí dali, jsem si jistý, že Brumbál bude mít co dělat s ní a nebude mít čas si zahrávat s vámi dvěma,“ vložil se do toho Sirius. „I tak bychom na ni ale měli mít nějakou páku, abychom ji udrželi v lajně.“

„Jsem si jistá, že Percy a Audrey nám s tím rádi pomůžou,“ rozzářila se Ginny. „Jakmile tady skončíme, pošlu jim sovu.“

„Taky budu klidnější, když budeme mít nějaký záložní plán, kdyby začala řádit až moc,“ souhlasil Remus. „Jestli tvůj bratr najde něco aspoň z poloviny tak pikantního jako na Popletala, bude to v pohodě.“

 

„Dobře, když už mluvíme o záložních plánech, co budeme dělat, jestli bude Brumbál i tak dělat potíže?“ zeptal se Harry.

„Pořád jsem tvůj zákonný zástupce, Harry, a Brumbál to nemůže nijak změnit,“ zatvářil se Sirius neoblomně. „Hlavně měj vždy při sobě naše komunikační zrcátko, a když to bude vypadat, že se něco chystá, dej mi vědět.“

„Nezapomeň, Harry, že Brumbál už nad tebou nemá žádná zákonná práva. Je nad tebou pouze jako ředitel, takže s tebou může jednat jen v otázkách vzdělání. Možná bude tvrdit něco jiného, ale jestli se s tebou bude pokoušet dělat cokoliv, co nebude mít nic společného se školními aktivitami, slušně odmítni a odejdi,“ radil mu Remus.

„Dokonce i jeho pravomoc ve školních záležitostech je omezená,“ doplnil Sirius. „Musí dodržovat pravidla jako každý jiný. Jestli udělá cokoliv, o čem si budeš myslet, že je už za čárou, dej mi vědět, vždycky k tomu můžu obrátit pozornost školní rady. Už teď jsou na Brumbála dost naštvaní. Nestálo by moc přesvědčování, aby šli po něm.“

„V nejhorším můžeme radě říct, že je Brumbál na Harryho naštvaný za to, že ho na konci roku nepodržel v tisku,“ připomněla Ginny. „Bude vypadat žalostně a pomstychtivě.“

„Zásah,“ ocenila Tonksová.

„Díky,“ zašklebila se mladší dívka, „snažím se.“

 

„Pokud se všechno povede,“ mrkla na ni Tonksová, „a Brumbál bude mimo, myslíte, že budete během školního roku zvládat svůj trénink?“

„Jediným problémem bude asi místo,“ uvažoval Harry. „I kdyby se nám podařilo přesvědčit profesorku McGonagallovou, aby nám znovu dovolila používat tu prázdnou učebnu, asi by nám to už moc nestačilo. Naše kouzla dost zesílila, budeme potřebovat nějaké místo, které můžeme efektivně ochránit. A taky o něco soukromější, řekl bych.“

„Soukromější kvůli tréninku nebo něčemu jinému?“ škádlila ho Tonksová.

„Řekla bych, že z mnoha důvodů,“ usmála se Ginny.

 

„Pane, pane Harry, pane!“ přerušil je nadšeně Dobby. „Můžete použít Komnatu nejvyšší potřeby.“

„Jakou?“ zeptal se Harry zmateně.

„Komnatu nejvyšší potřeby,“ opakoval skřítek. „Je to tajná místnost, o níž moc lidí neví. Je to velice chytré místo, které se uzpůsobí vašim potřebám. Dobby se může vrátit do Bradavic a ukázat vám ho, pane.“

„To zní slibně,“ uznala Ginny. „Bylo by to skvělé. Budeš mít nějaké problémy se tam dostat, Dobby?“

„Ne, slečno Ginny,“ ujistil ji skřítek, „ostatní skřítkové Dobbyho znají. Nebudou mít problém, když je navštíví.“

 

„Tak to zní, že je o náš problém postaráno,“ usmál se Harry. „Teď mám ale další, který asi nepůjde vyřešit tak snadno. Viteály.“ Celá skupina si jak na povel frustrovaně povzdechla. Harry na ně neustále tlačil, aby začali hledat možná místa jejich skrýší, tlačil je, aby na tom začali pracovat. Nikdo z nich nepopíral, že se jedná o důležitý úkol, ale jeho obtížnost je odrazovala od toho začít. Harry se nakonec ujal vedení a začal sepisovat seznam předmětů a míst, které by podle něj měli zkontrolovat. Většina z toho však byla pouhým slepým tipem.

 

„Vím, že jsme nezvládli tolik, jak jsi doufal…“ začala Ginny.

„Tolik, jak jsem doufal? Nezvládli jsme vůbec nic!“ protestoval.

„Začali jsme,“ nesouhlasil Remus, „a až ty s Ginny budete v Bradavicích, budeme v tom pokračovat. Brzy se snad vydáme prohlédnout naše vytipovaná místa.“

„Jen si myslím, že bychom tomu měli přikládat větší prioritu,“ trval na svém Harry.

„Naším nejdůležitějším úkolem bylo ujistit se, že se ubráníme,“ argumentovala jeho přítelkyně, „a to znamenalo bránit svoje mysli stejně jako těla. Trénink nitrobrany byl ze všeho nejdůležitější, a hned za ním bylo zlepšení našich bojových dovedností.“

„Neříkám, že tohle není důležité, jen že bychom měli víc času věnovat hledání viteálů,“ stál si na svém neoblomně.

 

„Harry, prázdniny mají jen dva měsíce. Během nich ses naučil nitrobranu, trénoval jsi souboj s kvalifikovaným bystrozorem, naučil ses tucty nových kouzel a zaklínadel, dodržoval jsi svůj tréninkový program a začal ses učit přemisťovat. Navíc jsme dali dohromady plán, jak omezit Brumbálův vliv na tebe, získali jsme špehy na Ministerstvu a v Řádu, a to nezmiňuji to, že jsme zbavili svět nejodpornější novinářky v historii. Pokud v kapse nemáš Obraceč času, nevidím způsob, jak jsme toho mohli zvládnout ještě víc!“ rozohnila se Ginny.

„Jo a jako bonus jsi umožnil své přítelkyni nakoupit si nové oblečení, a taky jsi měl spoustu příležitostí užít si s ní trochu romantiky,“ přidala Tonksová. „Opravdu, Harry, myslím, že od nás čekáš zázraky.“

 

„Možná,“ změkl chlapec. „Když to říkáte takhle, tak to zní, že vlastně ani nemáme čas vracet se do Bradavic, ne?“

„Potřebuješ řádné vzdělání, Harry,“ odmávl jeho námitku Remus. „To, co tě tu učíme my, je dost úzce zaměřeno. Potřebuješ se magii učit mnohem víc zeširoka, nestačí umět bojovat.“

„Pamatuj si, Harry, že Voldemortovi trvalo roky, než sebral dost síly, aby se vůbec pokusil vrátit poté, co ztratil svoje tělo. Nemusíš všechno zvládnout přes noc,“ připomněla mu Ginny.

„Asi jo,“ uznal Harry poraženecky. „Jen je těžké být trpělivý, když vím, že je někde tam venku. Přál bych si, abych měl schopnosti porazit ho hned teď.“

„Do té doby se musí stát ještě spousta věcí,“ poukázala Ginny významně.

Harry se na ni na okamžik nechápavě zadíval, než pochopil význam její narážky.

„Aha, jo, asi máš pravdu,“ zamumlal, „nestane se to den ze dne, že?“

„Ne, neboj se, všechno pořešíme,“ ujistila ho.

 

„Tak jo, má ještě někdo něco? Siriusi, co ty?“ zeptal se Harry. „Siriusi?“

„Hm? Jo, ne, nemám, co bych dodal,“ zatvářil se Sirius kajícně.

„Dobře, v tom případě se asi sejdeme na Vánoce,“ oznámil Harry. „Merline, zní to tak strašně daleko.“

„Je to za čtyři měsíce, to uteče,“ odmávla to Tonksová. „je to tak akorát času, abys mi koupil nějaký pěkně drahý dárek od Ježíška.“

„Jdeš rovnou na věc,“ smál se Harry. „Promiň, Tonksová, ale moje krásná přítelkyně by žárlila, kdybych se ukázal s dárkem pro někoho jiného.“

„No, ani ne, pokud by to bylo něco pěkného, co bych si mohla půjčit,“ ušklíbla se Ginny.

„Siriusi, kolik jsi říkal, že mi zbylo v trezoru u Gringottových? Mám dojem, že tohle budou drahé Vánoce,“ lamentoval chlapec. Ginny a Tonksová se na sebe jen vítězně zašklebily.

___________________________________________________________________

„Skvělá práce! Celé ráno jsem se ti nedostala do hlavy. Myslím, že jsi to opravdu zvládl,“ chválila Eva Harryho.

„Díky, Evo. Musím říct, že v poslední době jsem díky tobě o dost klidnější. Myslím, že nitrobrana je to nejužitečnější, co jsem se kdy naučil,“ přiznal vděčně.

„Za to jsem placená,“ pokrčila rameny jeho učitelka. „Ale je to vážně radost učit tak šikovné žáky, jako jste vy dva. Jsem ráda, že jsem vám pomohla udržet si Vy-víte-koho od těla.“

 

Ginny pozorovala ženu se zvláštní směsicí vděčnosti a obav. Nebylo sporu, že byla talentovanou instruktorkou, a když ji poznali, také příjemnou osobností. Ale od toho incidentu se Siriusem se v její přítomnosti necítila dobře. Fakt, že se jí neustále snažila dostat do hlavy, rozhodně nepomáhal. Ginny se neodvažovala ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby zjistila, že to odpoledne byli v ložnici i oba její žáci.

 

„Takže to znamená, že už se nebudeme vídat?“ zeptal se Harry posmutněle. Očividně neměl stejné problémy jako ona.

„No, vlastně jsem se bavila s tvým kmotrem a shodli jsme se, že bychom měli s tréninkem pokračovat. Jestli s tím budete oba souhlasit, přijdu sem o vánočních prázdninách, abych prověřila vaše štíty a začala vás učit nitrozpyt,“ vysvětlila.

„Nitrozpyt? Teda, to by bylo skvělé!“ vyjekl Harry nadšeně. „Úžasné, že jo, Ginny?“

„Jo, to by se asi mohlo hodit,“ souhlasila jeho přítelkyně.

„Jsem ráda, že s tím… Legilimens!“ vykřikla náhle bez varování.

 

V uplynulých týdnech je takhle neočekávaně testovala často. Většinou Ginny tyhle útoky ustála, teď ji ale Eva zastihla naprosto nepřipravenou. Eva proklouzla jejími štíty do jejích současných myšlenek, v nichž bohužel dost často figurovala ta jedna, ke které ji nechtěla pustit za žádnou cenu.

„A sakra,“ zaskučela Ginny, když se Eva dotkla její vzpomínky. Prakticky cítila, jak sebou její učitelka cukla, když pohlédla do té vzpomínky. Hůlka jí vypadla z ruky a v totální hrůze na ni zírala. Ginny jejímu pohledu nedokázala čelit, a tak raději rychle sklopila oči k zemi.

„Zatraceně,“ vydechl Harry, kterému zjevně došlo, co se stalo.

„To teda,“ dostala ze sebe Eva roztřeseným hlasem. Ustoupila o pár kroků a těžce dosedla na židli za sebou. Pak si schovala obličej do dlaní a začala vzlykat. Ginny na ni šokovaně zírala. Tohle opravdu nebyla reakce, kterou čekala od své impozantní učitelky, což ji dost poplašilo. I Harry se na ni díval zděšeně.

 

„Evo… jste v pořádku?“ zeptal se váhavě. Eva neodpověděla a její pláč neustával.

„Nechtěli jsme vás špehovat,“ začala Ginny upřímně, „netušili jsme, že tam přijdete.“ Eva se chraplavě nadechla a posmrkla. Pak si rukávem otřela oči a podívala se na ně.

„Omlouvám se,“ zaskučela. „Vím, že jsem to neměla dělat. Prosím, nenahlašte mě, přišla bych o všechno, kdyby mi vzali moji licenci.“ Harry si s Ginny vyměnil pohled. Ta ale jen nechápavě pokrčila rameny. Proč se Eva omlouvá? To oni by se jí přece měli omlouvat. Pokud teda…

 

„Evo, opravdu o vás Sirius snil nebo jste to říkala jen proto, aby si to myslel?“ zeptala se chytře Ginny.

„Trochu na mě myslel,“ dodala Eva s nadějí, než se její tvář zkroutila, „ale nenazvala bych to fantazírováním. Přiznávám, že jsem ho trochu postrčila, aby si myslel, že po mě touží.“

„Evo!“ vyjekl Harry šokovaně.

„Prosím vás, nesuďte mě unáhleně, Harry,“ žadonila Eva. „Pro ženu jako já je téměř nemožné zaujmout tak úžasného muže, jako je tvůj kmotr a přiznávám se, že se mi líbil na první pohled. Tolik jsem ho chtěla, že jsem… jo, podváděla jsem.“

„Evo,“ vydechla Ginny zklamaně.

„Nemyslím, že jsem tím někomu ublížila,“ pospíšila si s obhajobou Eva, „Sirius měl po Azkabanu opravdu problémy. Viděla jsem jeho hanbu a obavy z budoucnosti. Myslela jsem, že bych mu mohla pomoct získat zpět sebedůvěru, zvlášť když jsem to taky chtěla. Bohužel se mi to, zdá se, vrátilo.“

 

„Proč?“ nezabránila Ginny své zvědavosti.

„Protože jsem se do něj hloupě zamilovala,“ odpověděla.

„No páni,“ vydechl Harry.

„Už jste mu to řekla?“ ptala se dál Ginny.

„Ne, on… on se mi vyhýbá. Dokonce i když jsme spolu v jedné místnosti, dělá, že tam nejsem. Očividně je mnou znechucený.“

„To si nemyslím,“ zapochyboval Harry. „Mám pocit, že se tak teď chová ke všem. Jako by byl myšlenkami někde daleko. Ať už je jeho postoj k vám jakýkoliv, nemyslím si, že je to znechucení.“

„To říkáš jen tak,“ skučela Eva, „proč by se vůbec muž jako on zahazoval s někým, jako jsem já?“

„Ne, neříkám,“ bránil se Harry, „i když jste ho obelstila, věřím, že v jádru jste dobrá.“

 

Ginny nečekaně pocítila bodnutí viny. Jako by Harry popisoval první dny jejich vztahu, kdy se i ona s ním snažila manipulovat. Pravda, bylo to v Harryho nejlepším zájmu, pořád to ale nebylo upřímné.

„Běžte za Siriusem a řekněte mu, co jste udělala a proč,“ trval na svém Harry. „Buďte upřímná v tom, co cítíte. Asi bude naštvaný, že jste ho obelstila, ale myslím, že vám rychle odpustí.“

„Vážně si myslíte, že existuje šance, že mě bude chtít?“ zeptala se Eva.

„To nevím,“ přiznal Harry upřímně. „Ale jste skvělá a myslím, no, myslím, že si užíváte jeden druhého. Vím jedno, Evo, je osamělý. Zoufale potřebuje ve svém životě ženu a já bych byl moc rád, kdybyste to byla vy.“

Eva znovu propukla v pláč a Harryho objala.

„Děkuju, zlatý, zlatý chlapče,“ zašeptala. „Nemám právo v něco doufat, ale moc ráda bych byla součástí tvé malé rodiny, Harry.“ Harry jí objetí oplatil.

„I já bych byl rád.“

 

Ginny je sledovala s lesknoucíma se očima. Harry ji zase jednou naprosto překvapil. Ani za mák mu nezáleželo na tom, jak Eva vypadá. Ukázala mu laskavost a dobrotu a to bylo vše, na čem mu záleželo. Ginny se do něj znovu a znovu zamilovávala.

 

Po chvíli se Eva od chlapce odtáhla. Přijala od něj kapesník, který jí nabídl, a otřela si oči. Zhluboka se nadechla a podívala se na něj.

„Děkuju, Harry,“ usmála se upřímně. „Půjdu za Siriusem. Možná mě už nikdy nebude chtít vidět, ale bude znát pravdu. Ale musím ti říct jedno, Harry. Vím, že máš před sebou těžkou cestu a budeš čelit spoustě hrůzy, kterou si neumím ani představit. Ale kdykoliv budeš ty nebo Ginny potřebovat moji pomoc, udělám všechno, co bude v mých silách. Máte moje slovo.“

„Děkujeme, Evo,“ přikývl Harry vážně.

„Není zač,“ odpověděla. „No, nemá cenu to odkládat, půjdu za Siriusem hned.“

 

S tím důrazně rozrazila dveře. Než ale odešla, ještě jednou se ohlédla zpátky.

„Držte mi palce,“ řekla tiše.

„Rozhodně budeme,“ ujistil ji Harry.

„Jo, snad to půjde dobře,“ dodala Ginny.

Němka vděčně přikývla a pospíšila si ven. Ginny se zvědavě zadívala na svého přítele.

„Myslíš, že má šanci?“ zeptala se ho.

„Doufám, že jo,“ odpověděl. „Ale upřímně, nemám tušení, jak bude Sirius reagovat. Ale doufám, že jí tu šanci dá.“ Ginny k němu přistoupila a přitáhla si ho k polibku. Když se po chvíli oddělili, oba lapali po dechu.

„Teda! Za co to bylo?“ zeptal se rozzářeně.

„Za to, že jsi to ty,“ odpověděla a pevně ho objala.

___________________________________________________________________

„Krucánky a Kaňoury? Proč tam mám chodit? Všechny učebnice už mám! Nemůžu jít radši do obchodu s famfrpálovými potřebami?“ skučel Ron. Ginny vycenila zuby a měla podezření, že není jedinou Weasleyovou, které už tekly nervy. Od rána, kdy se vzbudil, byl Ron jeden velký nářek. Neustále si na něco stěžoval a nadával, čímž chtěl nejspíš všechny přivést k šílenství. Dvojčata se na něj dívala, jako by ho chtěla zabít pohledem, a dokonce i mamka vypadala, že by nejraději sáhla po hůlce.

 

„Samozřejmě, Ronalde,“ souhlasila nakonec k úlevě všech. „Ale před dvanáctou buď zpátky u Děravého kotle, rozumíš?“

„Jo, slyším,“ pokrčil rameny a vydal se k famfrpálovému obchodu. Celá rodina si kolektivně oddechla.

„Vlastně, mami, my taky nepotřebujeme nové knihy,“ promluvil George. „Stačí nám ty po Charliem a Percym.“

„Ale potřebujeme nové hábity,“ připomněl jí Fred. „Ten svůj už mám skoro nad kolena.“

„No, už to nemůžeme odkládat,“ povzdechla Molly. „Tak potom zajdeme k madam Malkinkové.“

„Můžu si jít nakoupit knihy, zatímco vy si budete vybírat hábity,“ navrhla Ginny. „Slibuju, že se z Krucánků nehnu.“

 

Na chvíli se Molly zarazila, ale naštěstí bylo její rozhodování usnadněno příchodem nadšené dívky.

„Ginny, tady jsi! Všude jsem tě hledala,“ objevila se vedle nich najednou dívka s rozčepýřenými vlasy a objala ji.

„Hermiono! Mělo mi dojít, že budeš vedle knihkupectví,“ zasmála se mladší dívka.

„Znáš mě,“ pokrčila rameny Hermiona. „Dobrý den, paní Weasleyová, jak se máte?“

„Ahoj, Hermiono, drahoušku, mám se dobře. Tvoji rodiče jsou tady taky, jak vidím,“ pokynula ke dvěma nervózně vypadajícím mudlům, kteří strážili svoji dceru od vchodu do knihkupectví.

 

„Mami, jestli jsou tu pan a paní Grangerovi, tak mě tady můžete nechat, ne?“ poukázala Ginny.

„Asi jo,“ přikývla nakonec Molly, „nechoď ale nikam jinam, ano?“

„Jasně,“ souhlasila Ginny, „jestli narazíte na Harryho se Siriusem, řekněte jim, kde jsme, jo?“

„Přirozeně,“ usmála se její mamka, než zamířila pryč s dvojčaty v závěsu.

 

„Takže jsi Harryho ještě neviděla?“ zeptala se Hermiona, když se vydaly k obchodu.

„Ne, ale na Siriuse je pořád dost brzo,“ mávla rukou Ginny, „i když jsem si jistá, že zdržuje jen proto, aby Harryho naštval.“

„Pravděpodobně,“ odfrkla si Hermiona, když dospěly k jejím rodičům.

 

„Dobrý den, pane a paní Grangerovi,“ pozdravila Ginny přátelsky a povzdechla si, když se jí dostalo jen mrazivých pohledů.

„Ginny pozdravila,“ zatlačila na ně Hermiona, „bylo by zdvořilé jí odpovědět.“

„Nemluv s námi tímto tónem, mladá dámo,“ napomenula ji Jane Grangerová.

„Tak se přestaňte chovat, jako by vám bylo pět!“ rozčílila se její dcera. „Takhle je to celé léto a já už toho mám dost.“

„Dávej si pozor na jazyk, Hermiono!“ varoval ji John Granger. „Chovej se k matce slušně.“

„Budu se chovat slušně, až mě začnete poslouchat a chovat se ke mně, jako bych byla nějaké malé zamilované štěně,“ odsekla Hermiona.

„Hermiono, mohla bych si s tvými rodiči promluvit o samotě?“ zeptala se Ginny.

„Cože?“ vyhrkla oslovená překvapeně. „Jsi si jistá?“

„Ano, myslím, že to tak bude nejlepší,“ ujistila ji Ginny.

„Tak jo, počkám uvnitř,“ souhlasila Hermiona k překvapení svých rodičů. „Uvidíme se za chvíli.“

 

Když Hermiona zmizela v obchodě, Ginny se otočila k jejím rodičům. Dívali se na ni s nepřátelstvím v očích.

„Proč nedůvěřujete vlastní dceři?“ vyhrkla bez úvodu.

„O čem to mluvíš?“ bránil se automaticky John. „Samozřejmě, že důvěřujeme vlastní dceři. To některými jejími přáteli si nejsme tak jistí.“

„Takže vlastně Hermioně nedůvěřujete, že si vybírá dobré přátele?“ vrátila mu Ginny.

„Hermiona je pořád ještě mladá a není moc… extrovertní,“ odvětila Jane Grangerová chladně. „Je naším úkolem chránit ji před těmi, kdo by ji mohli zneužít nebo jí nějak ublížit.“

„Vážně? A jak víte, že se jí někdo snaží ublížit? Máte pro to nějaký důkaz? Během školního roku o ní víte jen díky dopisům, které vám posílá. Takže když vám řekla, že mezi ní a Harrym nikdy nebylo nic romantického, proč jste jí nevěřili?“ zeptala se ledově.

 

„To na mě nezkoušej!“ štěkla Jane. „Myslím, že znám vlastní dceru, děkuji pěkně a můžu říct, že celé léto prožila se zlomeným srdcem. Nepotřebuji, aby mi nějaké děvčátko vykládalo něco jiného.“

„A proč předpokládáte, že ho má zlomené kvůli Harrymu?“ ignorovala Ginny její urážku.

„No… to je snad zjevné, ne?“ odpověděla Jane, ale v hlase se jí odrazila mírná nejistota.

 

„Vážně?“ nechala Ginny proniknout do svého hlasu sarkasmus. „Řekněte mi, všimli jste si, že nedostala ani jediný dopis od svého druhého nejlepšího přítele? Mého bratra Rona? Nemyslíte, že je to dost neobvyklé?“

„Předpokládám, že se pohádali,“ odpověděla Hermionina matka, „hádají se pořád.“

„To jistě dělávali,“ potvrdila Ginny, „dokud byli ještě přáteli. Zamyslete se. Představte si, že se Hermiona líbí kluk, který jí ale nikdy nedá najevo zájem, přestože ona jistě ví, že ji má taky rád. Jak si myslíte, že by s ním zacházela?“

„Pravděpodobně by tomu bláhovému chlapci řekla přesně, co si o něm myslí,“ odpověděl John. „Co na srdci, to na jazyku.“

„To taky udělala,“ souhlasila Ginny. „Ale jak jste řekli, není zrovna extrovertní. Takže si představte, že by se cítila příliš nejistě, než aby za ním šla a řekla mu, co cítí. Jak by s ním jednala potom?“

 

Jane Grangerová zaskučela a její ramena poklesla. Její manžel k ní poplašeně trhnul pohledem.

„Jane? Co se děje, drahá?“

„Johne, udělali jsme takovou chybu!“ zasténala.

„Cože?“ nechápal její manžel.

„Nebyl to Harry, kvůli komu byla Hermiona smutná, bylo to kvůli tomu Weasleyovic chlapci,“ prohlásila rezignovaně.

„Ronu Weasleymu?“ zalapal po dechu. „Ale v dopisech ho vždycky kritizovala. Vždycky říkala, jak ji štve a frustruje a… aha.“ Kolečka zapadla na svoje místo a on se najednou tvářil přesně tak jak jeho žena.

 

„Hermiona o Harrym přemýšlí jako o svém bratrovi,“ upřesnila Ginny jemně. „Má ho vážně ráda, ale jen jako sourozence. To do mého bratra byla zakoukaná. Bohužel se Ron choval jako idiot a naprosto zničil vztah, který mezi sebou měli. Hermiona vždycky doufala, že z toho vyroste a dospěje v chlapce jejích snů, ale to, jak se choval, dokázalo, že se to nikdy nestane. To proto byla tak nešťastná.“

„A my jsme ji drželi stranou jejích přátel, když je nejvíc potřebovala,“ zalapala Jane po dechu. „Musí nás nenávidět.“

„Hermiona má velké srdce,“ ujistila je Ginny. „Jen se jí omluvte, že jste jí nedůvěřovali a jsem si jistá, že věci se nakonec spraví. Myslím, že to ji zranilo nejvíc, ta nedůvěra, když vám řekla, co se děje.“

 

„A co ten cizinec?“ zeptal se John zaraženě. „Co to bylo s ním?“

„Viktor? Hermiona se mu líbila a myslím, že i on jí dost imponoval,“ vysvětlovala Ginny. „Ale asi by to nefungovalo. Viktor je na ni trochu starý a, samozřejmě, žije v Bulharsku. Takovou dálku by asi nepřežil žádný vztah.“

„Takže Hermiona s ním nechodila jen proto, aby Harry a Ron žárlili?“ zeptal se John zvědavě.

„Johne!“ zalapala jeho manželka zděšeně po dechu. „Jak můžeš takhle obvinit vlastní dceru?“

„Jen si o ni dělám starosti,“ přiznal. „Tolik se změnila od doby, co začala chodit do té školy, někdy svou malou holčičku ani nepoznávám.“

„Vyrostla, pane Grangere,“ usmála se Ginny. „To se stává bez ohledu na to, na jakou školu jde. Ale věřte mi. Hermiona je poslední člověk, u kterého byste se měli bát, že přijde o svoje morální standardy. Je laskavá a ohleduplná, ale taky má svoji hlavu. Neříkám, že nikdy neudělá chybu, například, když tak dlouho čekala na Rona, ale to k tomu patří.“ John s Jane si vyměnili konsternované pohledy.

 

„Ginny!“ ozval se najednou hlas, až leknutím poskočila.

„Harry,“ zavolala, když poznala, kdo se k ní blíží. Hned si ji přitáhl do objetí a políbil ji. Zahihňala se jeho nadšenému přivítání.

„Harry, viděl jsi mě před pár dny,“ smála se, „chováš se, jako by to byly roky.“

„I tak to bylo moc dlouho,“ zašklebil se, než zaznamenal Hermioniny rodiče. „Ach, dobrý den, pane a paní Grangerovi. Kde je Hermiona?“

„Ahoj, Harry,“ odpověděla Jane. „Je v obchodě. Těší se na tebe.“

„Aha, dobře,“ odpověděl nejistě, očividně překvapený přátelským tónem jejího hlasu. „Tak to ji půjdu najít.“

 

„Ano, dobrý nápad,“ odpověděl John. „Počkáme na vás tady.“

„Ehm, díky,“ odpověděl ještě zmatenější Harry. „Jdeš taky, Ginny?“

„Jo, potřebuju pár knih a Hermiona bude určitě potřebovat pomoc se svým nákupem,“ usmála se.

„To asi jo,“ zašklebil se na oplátku. Vzal ji za ruku a pobídl k odchodu. Když otevřeli dveře, Grangerovi na ně ještě jednou zavolali.

„Ginny?“ ozvala se Jane.

„Ano, paní Grangerová?“ otočila se k ní jmenovaná.

„Děkujeme,“ usmála se Hermionina mamka.

„Žádný problém,“ oplatila jí úsměv dívka, než se svým přítelem vešla do knihkupectví, aby našli svoji kamarádku.

 

 

 

 

<<< Předchozí              Následující >>>