III1. Tajemství a lži

17.12.2017 13:04

Byl jeden z těch perfektních, slunečných dnů, které byly v Anglii tak vzácné. Slunce jasně zářilo na modravé obloze bez mráčku, ale vzduch nebyl nijak nepříjemně horký. Větvemi stromu, pod nímž Ginny ležela, se proháněl lehký větřík, který jí přinášel ochlazení. Vzduch byl prosycen vůní květin a čerstvě posekané trávy. Byl to den, který prakticky volal po nicnedělání, nalezení pohodlného místa a nechání myšlenek odplout někam daleko.

 

Rty, které se jí jemně přitiskly na čelo, ji přiměly otevřít oči. Uviděla Harryho, jak se na ni usmívá, a naklonila se, aby ho políbila poctivěji, načež se opřela o jeho hrudník. Spokojeně si povzdechla, když kolem ní obtočil svoje silné paže a ona slyšela, jak mu buší srdce. Kdyby se jí někdo zeptal, jak vypadá naprosto dokonalá chvíle, tohle by byla přesně ona.

 

„Nad čím jsi přemýšlela?“ zeptal se jí něžně. Byla to první slova, která mezi nimi za uplynulou hodinu zazněla. Byli spokojení, když tam jen tak leželi pod stromem, v náručí toho druhého.

„Jak moc mám tohle všechno ráda,“ odpověděla. „Jen my dva. Žádný Temný pán, žádní zkorumpovaní ministerští úředníci a žádní staří ředitelé. Jen my. Proč?“

„Hezky ses usmívala,“ odpověděl vřele. „Vypadala jsi tak šťastně. A to ani nezmiňuju, jak moc jsi krásná.“

 

Ginny otevřela oči a zašklebila se na něj.

„Snažíme se zapůsobit, co? Doufáme, že se nám poštěstí, když není nikde poblíž rodičovský dozor?“

„Slečno Weasleyová!“ vyhrkl v předstíraném pohoršení. „Jak se opovažujete uvažovat nad tím, že bych chtěl využít nepřítomnosti vašich rodičů, kteří mi svěřili svou dceru s tím, že ji vrátím přesně takovou, jakou jsem ji dostal? Ale kdybyste si chtěla jít trochu zaplavat do řeky, byl bych pro.“

„To si myslím,“ zasmála se. „I když to zní lákavě, nevím, kdy se mamka vrátí, takže raději ne. Budeš muset prostě počkat a večer se zase proplížit do mého pokoje.“

 

„Uděláme z toho pravidlo? Na Grimmauldově náměstí se plížíš ty ke mně a v Doupěti já k tobě?“ zeptal se pobaveně.

„Samozřejmě,“ potvrdila. „Je to záležitost dobrých mravů, to nevíš?“ Harry se zasmál, ale pak se zarazil.

„Pořád se vašim nedaří Rona najít?“ zeptal se opatrně.

„Ne, není po něm ani stopy,“ přiznala.

 

Od doby, co její bratr odešel, vypořádávala se Ginny s návaly obrovské viny. Byla to její manipulace, která odtrhla Harryho a Rona, až se ten začal chovat jako iracionální blázen. Její poznámka o tom, že Ron už není Weasley, pak pravděpodobně dala tohle všechno do pohybu.

 

„Není to tvoje vina,“ trval na svém Harry, když správně odhadl, na co myslí. „Když něco, je to moje vina, že jsem se víc nesnažil naše přátelství zachránit. Kdybych si s ním zkusil promluvit…“

„Ne, Harry, neopovažuj se brát vinu na sebe,“ zarazila ho. „To já jsem vás rozdělila a byla to moje slova, která ho nakonec vyhnala.“

„Možná, ale ty jsi tohle nezačala. To Ron vybuchl, když jsem tvrdil, že jsem se nepřihlásil do Turnaje tří kouzelnických škol. A on sám je zodpovědný za svoje volby,“ odpověděl Harry.

„Vím, že máš pravdu, ale… prostě bych si přála, abych si s ním mohla znovu promluvit, víš?“ řekla smutně.

 

„Vlastně… nerad to říkám, ale začínám si myslet, že je dobře, že utekl,“ přiznal Harry váhavě.

„Cože? Jak to můžeš říct?“ okřikla ho ostře.

„Hodně jsem o tom přemýšlel a snažil jsem se představit si sám sebe na jeho místě,“ vysvětloval Harry. „Ron udělal hodně špatných rozhodnutí a znepřátelil si každého svého kamaráda. Vím, že kdybych byl na jeho místě, taky bych nechtěl čelit nikomu, kdo by věděl, co jsem udělal. V tom dopise napsal, že si to chce poskládat v hlavě, a to nebude schopen udělat, pokud bude trpět záchvaty viny pokaždé, co se podívá na mě nebo na tebe. Merlin ví, že jsem v minulosti chtěl taky kolikrát utéct. Myslím, že potřebuje prostor, aby se dal zase dohromady.“

 

„Ale bude v pořádku? Ron se nikdy nestaral sám o sebe a nemyslím si, že vůbec ví jak. Kde sežene peníze? Co bude jíst?“ zeptala se bezradně.

„To nevím, ale myslím, že přijme výzvu. Musí se naučit stát na vlastních nohách a přestat si dělat starosti, co si o něm myslí ostatní. Když se mu do cesty nepostaví emoce, hlava mu myslí dobře. Myslím, že bude v pořádku, a až se vrátí, bude silnější, zkušenější a moudřejší,“ řekl Harry rozhodně. Ginny zatřásla hlavou a usmála se na něj.

„Někdy mě udivuješ,“ přiznala. „Po tom všem, co ti Ron provedl, jsi pořád na jeho straně, že?“

„Byl to můj nejlepší kamarád, Ginny,“ odpověděl tiše. „To nemůžu jen tak zahodit.“ Přikývla a rozhodla se změnit téma.

 

„Jsi připravený na zítřejší proces?“ zeptala se. „Konečně máme šanci dostat Luciuse Malfoye nadobro pod zámek.“

„Jo, Popletal mu tentokrát nedá jen tak milost,“ odfrkl si Harry pobaveně. Popletal si držel svou politickou kariéru jen tak tak, jak o něm vycházelo na světlo stále víc a víc temných informací. Zapojit se do procesu s Malfoyem by pro něj byla kariérní sebevražda.

„Myslíš, že je načase, abychom dali staroušovi Popletovi finální úder?“ zeptala se rozjařeně. „Stačí zveřejnit tu informaci, co našli Percy a Audrey, a můžeme mu říct sbohem.“

„Rozhodneme to zítra, až se sejdeme po soudu,“ stál na svém Harry. „Musíme si rozmyslet, jak to zahrát.“

„Pořád máš v plánu říct Siriusovi a ostatním o tom proroctví?“ zeptala se nervózně.

„Jo, zaslouží si to slyšet,“ odpověděl. „Navíc to pro nikoho nebude moc velké překvapení. Prakticky jsme to přece odhadli docela přesně.“

 

Neporušenou orbitu s proroctvím zachránili z Ministerstva před pár týdny, a jakmile byli sami, otevřeli ji. Prozradila jim, že Harry má sílu zničit Voldemorta, ale nic moc víc. Upřímně, ani jeden z nich nechápal, proč Brumbál tak neoblomně trvá na tom, že si ji Harry nemůže poslechnout.

„I tak to ale bude pro některé lidi šok. Nevím třeba, jak to vezme taková Hermiona,“ zauvažovala Ginny.

„Jsem si jistý, že už něco takového očekává,“ nesouhlasil s ní její přítel. „Beztak už na to přišla sama.“

„Asi máš pravdu,“ připustila nakonec Ginny. „Začínám mít hlad. Nepůjdeme si dovnitř najít něco k obědu?“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Harry.

 

Ruku v ruce zamířili zpět do Doupěte a rovnou do kuchyně. Protože Molly pátrala po svém nejmladším synovi a dvojčata se přestěhovala do vlastního bytu na Příčné ulici, dům byl naprosto prázdný. Vrhli se do spíže, ale nakonec se rozhodli, že se ani jednomu z nich nechce vařit. Paní Weasleyová včera upekla vynikající, křupavý chleba, a tak usoudili, že ten jim k obědu bude stačit. Sotva dojedli, když se paní domu objevila ve dveřích.

 

„Ahoj, mami,“ pozdravila ji Ginny. „Nějaká stopa?“

„Ani ň,“ odpověděla její máma, než ztěžka dosedla na židli. „Začínají mi docházet místa, kam bych se mohla podívat. Jako by zmizel z povrchu zemského.“

„Dala byste si šálek čaje, paní Weasleyová?“ zeptal se Harry. „Zrovna jsme chtěli dát vařit vodu.“

„Jsi milý, Harry, jeden šálek bych si dala,“ odpověděla s pousmáním. Harry okamžitě vyskočil na nohy, zatímco Ginny se pousmála.

 

„Víš, myslím, že Ron se ukáže, až bude připravený,“ prohlásila. „Asi toho teď má v hlavě hodně a potřebuje ticho, aby mohl přemýšlet.“ Molly nakrčila obočí.

„Jsi si jistá, že jsi mi o jeho zmizení řekla všechno?“ ujišťovala se. Ginny se kousla do rtu. Měla by mamce říct skutečný důvod, proč Ron utekl? Pomohlo by to nějak, nebo by jí to naopak jenom přitížilo?

 

„Tady máte,“ řekl Harry a položil před paní Weasleyovou šálek kouřícího čaje.

„Děkuju, drahoušku. Teď, mohl bys nás, prosím, omluvit? Ráda bych si popovídala se svou dcerou o samotě,“ řekla s tichým důrazem.

„Jo, já… ehm, půjdu se vykoupat,“ vykoktal překvapeně.

„To je dobrý nápad. Máme spoustu horké vody,“ odpověděla Molly s poněkud násilným úsměvem. Harry vyběhl schody a ohromenou Ginny nechal za sebou. Molly se na ni upřeně dívala, dokud se Ginny pod jejím pohledem nezačala nepříjemně ošívat.

„Chladne ti čaj,“ pobídla ji povrchně.

 

„Na něco jsem se tě ptala, Ginny,“ zněla odpověď. „Prosím, já tě prosím, co se stalo, že Ron utekl pryč?“ Intenzita, s jakou Molly svoji prosbu vyslovila, Ginny šokovala. Čekala, že mamka začne křičet a vyhrožovat jí, aby ji přiměla mluvit. Zaplavila ji vlna viny a smutku. Teď už věděla, že nemá jinou možnost, než prozradit úplně všechno.

 

„Ron udělal… nějaké špatné volby, mami,“ začala nervózně. „Začal poslouchat lidi, které neměl.“

„Co tím myslíš? Koho poslouchal?“ tlačila na ni mamka.

„Loňské léto netrávil jen na Longbottom Manor,“ upřesňovala Ginny. „Taky několikrát navštívil Malfoy Manor.“

„Malfoyovi? Ne, tomu nevěřím! Ron by nikdy neměl s těmi lidmi co dočinění,“ bránila se uvěřit Molly.

„Draco Malfoy se k Ronovi dostal někdy po konci Turnaje tří kouzelnických škol a předstíral, že s ní soucítí. Pak začal sypat hromady lží o Harrym, a obávám se, že je Ron přijal za své. Draco se s ním pak podělil o svůj plán Harryho zdiskreditovat a Ron to viděl jako svoji šanci na odplatu,“ pokračovala zrzka.

 

„Odplatu? Proč měl potřebu odplaty? Jak zlé to mezi ním a Harrym bylo?“ nechápala Molly.

„Docela dost. A když jsem s Harrym začala chodit, ještě se to zhoršilo. Ron byl přesvědčený, že je Harry lhář a podvodník, a chtěl mu ukázat. Snažil se zneužít svůj prefektský odznak, ale nijak mu to nepomohlo,“ pokračovala Ginny a zarazila se jen ve chvíli, kdy se na matčině tváři objevil provinilý výraz za to, že tak prosazovala Ronovo jmenování prefektem. „Ron byl čím dál naštvanější. Z jeho pohledu Harry dostal všechno, co chtěl. Pěkné nové oblečení, velký skvělý dům a samozřejmě taky mě. Ron byl víc a víc frustrovaný, a když Draco přišel s tím, že má informaci, jak Harryho veřejně zesměšnit, Ron po tom skočil.“

 

„Jakou informaci? Proč by, pro všechno na světě, Ron věřil tomu, co mu ten chlapec navykládal?“ zeptala se Molly pobouřeně.

„Nepřemýšlel jasně. Nechal svůj vztek a žárlivost, aby ho zaslepily,“ odvětila Ginny posmutněle. „Nutno říct, že tahle údajně ohromně skandální informace byla jen kec. Draco tvrdil, že James Potter není Harryho skutečný otec a Lily byla coura, která spala kde s kým.“

„Ale Harry je přece celý táta,“ namítla Molly. „Potkala jsem Jamese jen párkrát, ale Harry je jako přes kopírák. Navíc, Harryho záznamy přece musely být zkontrolovány, když nastoupil do Bradavic.“

„Já jsem Ronovi řekla přesně to samé,“ poukázala její dcera. „Malfoy vytvořil falešný rodný list a přesvědčil Rona, že než s tím vyjdou na veřejnost, potřebují trochu Harryho krve kvůli testu otcovství.“

 

„Ron se pokusil ukrást Harrymu krev? Proč by ji Malfoy chtěl?“ zalapala Molly vyděšeně po dechu.

„Pamatuješ, jak byl Harry na konci Turnaje unesen bývalým smrtijedem, který se ho snažil zneužít k rituálu vedoucímu k návratu Ty-víš-koho? No, myslíme si, že šlo o něco podobného,“ vysvětlila Ginny, opatrně bruslící kolem pravdy. „Naštěstí o Ronově plánu věděl Neville a nechtěl do toho být zatažený. Dal nám tip, takže jsme Ronovi zabránili Harryho proklít ve sprše. Ron neumí moc udržet tajemství, takže jsme z něj brzy vytáhli, co chtěl udělat. Prozradil nám všechno, co mu Draco napovídal a brzy si uvědomil, že za něj málem udělal jeho smrtijedskou práci. Došlo mu, jak se choval hloupě a byl zničený.“ Molly se zabořila do křesla a hlasitě polkla.

 

„Nikdy mě ani nenapadlo, že by to mohlo být až tak zlé,“ zasténala. „Proč jsi mi o tom neřekla dřív?“

„Těžko by to Rona stavělo do dobrého světla, ne?“ poukázala.

„Proč jste to ale aspoň nenahlásili učitelům, když k tomu došlo?“ odtušila Molly.

„Nemohli jsme se rozhodnout, co dělat,“ přiznala Ginny. „Byla jsem na Rona hrozně naštvaná a řekla jsem mu nějaké dost ošklivé věci. Myslím, že Harrymu ho bylo líto. Nakonec jsme se rozhodli počkat, dokud se nedostaneme domů, abychom si o tom napřed promluvili s tebou a se Siriusem. Samozřejmě jsme nečekali, že nás Ron předběhne a uteče.“ Molly si povzdechla a znovu se napila horkého čaje. Chvíli trvalo, než znovu promluvila.

 

„Myslím, že chápu, co jsi udělala,“ přiznala. „Vždycky je lepší takové věci držet uvnitř rodiny, že? Teď ale také chápu, proč Ron utekl. Muselo ho rozrušit, když byl takhle podveden. Ach, co teď ale budeme dělat?“

„Jestli je to nějaká útěcha, Harry si myslí, že Ron je schopný se o sebe postarat,“ hledala pozitiva Ginny.

„Snad má pravdu,“ povzdechla si její máma. „No, nejsem teď Ronovi o nic blíž, ale aspoň vím, o čem to celé je.“

„Jo, promiň, že jsem ti to neřekla dřív, mami, ale nevěděla jsem, jak bys to vzala,“ omluvila se zrzka.

„Nejsem takový netvor, jak si myslíš, Ginny,“ odvětila mamka nesouhlasně. „Měla sis o tom se mnou promluvit. Vždycky jsem měla pochopení, nebo ne?“

„Promiň,“ zamumlala Ginny.

 

„No, hádám, že by ničemu nepomohlo, kdybych to věděla dřív,“ uznala Molly. „Tvůj otec a já v tom také nejsme bez viny. Opravdu jsme si mysleli, že Albusův nápad s tím dát Ronovi více zodpovědnosti pomůže, ale ve skutečnosti jsme do něj měli vtlouct trochu rozumu. Mělo mi dojít, že když se ohledně něčeho začali i Fred s Georgem chovat vážně, že je to pravdu zlé.“

„Profesor Brumbál nemá vždycky pravdu, mami,“ namítla Ginny. „Ve skutečnosti dělá v posledních letech víc a víc chyb.“

„Zníš jako Sirius,“ poznamenala Molly s úsměvem. „I když se odvažuji říct, že na tom, co říkáte, asi bude kus pravdy. Byly doby, kdy bych šla za Albusem až na kraj světa, ale poslední dobou si myslím, že by potřeboval trochu zvolnit. Možná přenést část svých povinností na jiné.“

 

„Myslím, že máš pravdu,“ přikývla Ginny. „Můžu už jít? Harry se nikdy nekoupe moc dlouho a domluvili jsme se, že se po obědě budeme trochu učit.“

„Vlastně bych s tebou chtěla mluvit ještě o jedné věci, když jsme tak samy,“ řekla Molly podivně neutrálním hlasem.

„O čem?“ zajímala se Ginny, která najednou znervózněla.

„Kdy jste spolu s Harrym začali spát?“ zeptala se znenadání její mamka.

„Já… co? Chci říct, my jsme ne…“ zakoktala se vyděšeně Ginny.

„Ginny, jsem tvoje matka. Prosím, nelži mi,“ napomenula ji Molly.

 

Ginny svěsila ramena. Mamka to věděla a neexistoval způsob, jak to popřít.

„Loni v říjnu,“ šeptla.

„Tak dlouho? No, asi ti nemusím říkat, jak moc jsi mě tím zklamala, Ginny. Jsi příliš mladá, abys dělala takové věci. Doufala jsem, že vám dvěma můžu věřit, ale asi jsem se mýlila,“ pronesla mamka chladně.

„Kdy jsi svoje panenství ztratila ty?“ vyzvala ji její dcera.

„Nebuď drzá!“ okřikla ji mamka, jejíž temperament se konečně dostával ke slovu. „To s tím nemá co dělat! Jde o to, že jsem věřila, že jsi zodpovědná, a ty jsi mě zklamala. Opravdu, Ginny, jestli to vyjde najevo, co si o tobě lidi pomyslí?“

 

„Na tom nezáleží, mami, protože já vím, co si o mě myslí Harry, a to je to jediné, na čem mi záleží,“ odpověděla ohnivě. „Harry a já spolu budeme navždycky, takže si každý může myslet, co chce, mně je to fakt jedno.“

„Jak to můžeš vědět?“ nedala se uchlácholit Molly. „Ještě ti není ani patnáct, Ginny. Jak vůbec můžeš vědět, že spolu vy dva budete napořád? Kdykoliv ti může poplést hlavu kterýkoliv jiný chlapec.“

„Ne, mami,“ nesouhlasila vášnivě. „Harry je můj. Nikdy nenajdu nikoho, kdo by byl pro mě lepší a vím, že on cítí to samé. Je to prostě… správně, když jsme spolu. Prosím, nechtěj po mně, abych ti to vysvětlila.“ Molly se na ni upřeně zadívala.

 

„Jak si můžeš být tak jistá?“ zeptala se podezřívavě. „Ginny, když se podíváš na ostatní čarodějky a kouzelníky, vidíš na nich něco neobvyklého?“

„Co tím myslíš?“ zajímala se, překvapená tou otázkou.

„Víš přesně, co tím myslím. Dokážeš číst magické aury, že?“ zeptala se s pýchou v hlase.

„Ano, dokážu. Jak to víš?“ vydechla Ginny ohromeně.

„Je to talent, který si Prewettovy ženy předávají po generace,“ vysvětlila jí mamka.

„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla? Myslela jsem, že to dokážu jen já! Netušila jsem, že to umí půlka rodiny,“ povzdechla si zklamaně.

 

„Není to talent, který by měla každá Prewettová. Někdy to přeskakuje celé generace. Obvykle se to poprvé projevuje v dospívání, ale ty jsi nikdy nevypadala, že něco takového umíš, takže jsem předpokládala, že se ti to vyhnulo,“ vysvětlila Molly.

„Jsem schopná číst aury od doby, co mi bylo tak deset,“ prozradila jí Ginny. „Když jsem poprvé viděla Harryho na nádraží King´s Cross, věděla jsem, že se k sobě hodíme.“

„Tak brzy? Panečku, vždycky jsi byla s vývojem o krok napřed,“ usmála se Molly. „Proč jsi ale něco neřekla? Prewettovy čarodějky figurovaly jako dohazovačky stovky let, ale nikdy jsem neslyšela, že bys měla touhu dělat něco takového. Když jsem já přijela do Bradavic, dala jsem dohromady desítky párů, včetně nás.“

 

„Nikdy jsem neměla potřebu míchat se ostatním lidem do života,“ pokrčila Ginny rameny. „Kdyby se mě někdo z mých kamarádů zeptal na názor, odpověděla bych upřímně, ale bylo by mi proti srsti dávat někoho dohromady. Nebylo by to trochu… dotěrné?“

„To asi záleží na tom, jak se na to díváš,“ nesouhlasila Molly. „Většina lidí by chtěla vědět, kdo je jejich ideální partner, nebo alespoň to, jestli vztah, ve kterém právě jsou, není marný. Kdyby si tvoje kamarádka chtěla vzít někoho, kdo by pro ni nebyl příhodný a dopadlo to s nimi špatně, nemyslíš, že by stála o to, abys ji varovala?“

„Spíš mám zkušenost, že lidi neposlouchají, ani když se je snažím varovat,“ poznamenala Ginny. „Obvykle jsou šťastní, že někoho mají, takže je akorát naštve, když jim řekneš, že to není člověk pro ně.“

 

„To se určitě může stát,“ souhlasila mamka. „Musíš jim tu informaci sdělit opatrně. Každopádně, kdybys chtěla další radu, neříkala bych to Harrymu.“

„Cože? Proč ne? Musíš vidět, že se k sobě hodíme,“ protestovala Ginny.

„To vidím, drahoušku, to vidím. Vlastně jsem to viděla hned tehdy jak ty. Ne, nezrazuji tě od toho, abys s ním byla. Nebesa, proč bych jinak vzala tak klidně, že s ním spíš? Věř mi, kdyby to byl kterýkoliv jiný chlapec, dala bych tě pod zámek, dokud bys na to neměla věk,“ zamumlala Molly. „Jen bych mu neříkala, jak kompatibilní vaše aury jsou. Někteří chlapci berou poněkud… podrážděně, když jim navrhneš, že by měli s jednou konkrétní čarodějkou zůstat po zbytek jejich života. I kdyby si to sami přáli, muži jsou tvrdohlaví a nesnáší být do něčeho tlačeni.“

 

„Harry už to ví, mami,“ pronesla Ginny šťastně. „Chvíli mu trvalo si na tu myšlenku zvyknout, ale je našemu vztahu oddaný stejně jako já.“

„Opravdu? Jejdanánku, no hádám, že Harry je na svůj věk taky poměrně vyspělý. Všechno, čím si ten chudáček musel projít, ho přinutilo rychleji dospět, hádám,“ posmutněla Molly. „I tak to ale Ginny, prosím, neber jako otevřené schválení, že si můžete dělat, co budete chtít. Očekávám od vás dvou slušné chování. Byli jste opatrní, že ano?“

„Ano, mami. Beru lektvar a znám kouzlo po probuzení, pro jistotu,“ odsekla s rudými tvářemi. Pak ji něco napadlo.

 

„Mami? Když teď víš, že s Harrym téměř jistě zůstaneme spolu, měla bys něco proti tomu, kdybychom formulovali dohodu?“

„Co tím chceš říct? Myslíš zásnubní dohodu?“ vydechla Molly překvapeně.

„Ano. Sirius Harrymu vyprávěl, jak se sám málem do jedné dostal,“ vysvětlovala Ginny. „Myslím, že něco takového by pro nás bylo perfektní.“

„Nevidím pro to jediný důvod, Ginny,“ nesouhlasila její mamka. „Proč byste měli tak spěchat?“

 

Ginny se odmlčela. Věděla, že s mamkou musí mluvit velice opatrně. Pravým důvodem její touhy po zásnubní dohodě bylo, že by pak mohli podstoupit Duše svazující rituál bez předchozího souhlasu rodičů. To byla znalost, kterou Tom Raddle objevil během svého výzkumu. Tom byl fascinovaný etiketou a chováním čistokrevných, proto jí to utkvělo v paměti. Co ale říct mamce?

 

„Víš, že se Harrymu několikrát snažili podstrčit nápoj lásky, ne?“ řekla nakonec, inspirovaná svou hádkou s Romildou Vaneovou. „Harry je bohatý, pohledný čaroděj a hodně holek na něm může oči nechat.“

„Co? Že se nestydí! Za takové chování by měly být vyloučeny!“ rozzuřila se Molly.

„Neříkala jsi, že jsi jako holka taky uvařila jeden nebo dva nápoje lásky?“ ušklíbla se Ginny.

„Jo, ale nepodstrkovala jsem je nějakému ubohému, nic netušícímu čaroději proti jeho vůli,“ bránila se mamka. „Jen měly do existujících vztahů vnést trochu jiskry.“

„Dobře, mami,“ pousmála se zrzka, „ale bohužel existuje dost čarodějek s ubožejší morálkou, než jsi měla ty. Vím, že to Harrymu dělá starosti, a stejně tak Siriusovi. Ten už mluvil i o tom, jak před podobnými útoky Harryho ochránit.“

 

„No, tohle by určitě pomohlo,“ souhlasila Molly. „Podstrčit nápoj lásky někomu, kdo je pod zásnubní dohodou, je trestný čin. To by si jen tak někdo netroufl. A to se ani nezmiňuji o tom, že dohoda by magicky svázala oba účastníky a chránila by je proti vnějšímu zásahu. I tak, Ginny, tohle je velký krok. Opravdu si myslíš, že je to nutné?“

„Víš, jak moc se Sirius drží starých metod,“ zalhala Ginny. „Zlomilo by nám srdce, kdyby Harryho tlačil do takové dohody s nějakou šlechtičnou.“

„Ale no tak, to by neudělal,“ nesouhlasila Molly. „Podívej, jestli si tím jsi jistá, promluvím si dnes večer s tvým otcem. Nemyslím si, že zásnubní dohody schvaluje, ale o Harrym si myslí to nejlepší a je šťastný, když vás dva vidí spolu. Uvidíme, co řekne.“

„Díky, mami,“ vyskočila Ginny z křesla a objala ji. Teď už byla dohoda jistou věcí. Jestli je mamka na její straně, brzy bude souhlasit i taťka. Molly svoji dceru šťastně objala, potěšená, jak snadno šel rozhovor, kterého se tak bála.

 

Když pak mamka odběhla, Ginny tryskem vyběhla schody, aby našla Harryho. Podle zvuku poznala, že je stále ještě v koupelně, takže se rozhodla ho překvapit. Opatrně vzala za kliku a s radostí zjistila, že není zamčeno. Pomalu dveře otevřela, aby ji přivítal pohled na Harryho záda, jak zkoumá svoji tvář v zrcadle. Očividně právě vylezl z vany, protože se ještě nestihl obléct.

 

„Jak nádherný pohled,“ okomentovala. Harry leknutím nadskočil a otočil se k ní s poplašeným výrazem. „I když tenhle je ještě lepší,“ zašklebila se.

„Ginny! Co tady děláš? Je tvoje mamka pořád doma?“ zeptal se v panice.

„Jo, ale neboj se. Chystá večeři, takže ji nic nemůže vyrušit,“ usmála se. „Vlastně ti musím říct něco důležitého, co nemůže počkat.“

„Vážně? Nemůže to počkat, nebo jsi mě jenom chtěla špehovat nahého?“ zeptal se s úšklebkem.

„No, to je dodatečný bonus,“ zasmála se. „Ne, vážně ti musím říct něco důležitého.“

„Co?“ založil si ruce na prsou a pobaveně ji sledoval. Když viděla jeho úšklebek, rozhodla se nedat mu to tak snadno.

 

„Harry, víš, že Weasleyovi jsou docela progresivní, moderní rodina, která nedělá vždy všechno tradičně?“ začala obezřetně.

„Toho jsem si plně vědom, děkuju,“ zasmál se.

„Dobře, protože hodlám nabourat tradice právě teď a chci, abys na to byl připraven,“ pokračovala.

„Dobře, tak teď jsem fakt zvědavý. O jakou tradici jde?“ zeptal se pobaveně.

„No, právě jsem mluvila s mamkou a myslím, že máme šanci, že bude souhlasit s naší Zásnubní dohodou. Kdybychom to udělali, mohli bychom provést Duše svazující rituál bez jakýchkoliv zákonných překážek. Samozřejmě to neznamená, že bychom se pak museli vzít, jakmile na to budeme mít věk, takže…“

 

Ginny se hluboce nadechla, než se k němu o pár kroků přiblížila a klekla si na jedno koleno.

„Harry Pottere, z celého srdce tě miluji. Prokážeš mi tu čest a staneš se mým manželem?“ zeptala se klidně. Harry se začal smát, ale něco v jejím hlase ho donutilo přestat. Úsměv mu zmizel ze rtů, když šokovaně vytřeštil oči.

„Ty… myslíš to vážně?“ vydechl ohromeně.

„V životě jsem nebyla vážnější,“ odpověděla, aniž by odtrhla pohled od toho jeho.

 

Harry na ni jen vyjeveně zíral. Olízl si rty a několikrát za sebou otevřel a zase zavřel pusu, jak nemohl najít ta správná slova. Na chvíli přerušil jejich pohled, než se na ni podíval znovu.

„Ano,“ řekl prostě. Ginny vyskočila na nohy a vrhla se na něj, ignorujíc fakt, že je pořád mokrý. Přitiskla svoje rty k těm jeho a líbala ho vášnivěji než kdy předtím. Naštěstí si vzpomněli zavřít dveře od koupelny, než se k němu přidala v jeho opakované sprše.

___________________________________________________________________

„Ticho! Čarostolec bude nyní kvůli citlivé povaze tohoto procesu pokračovat za zavřenými dveřmi, bez účasti veřejnosti. Předsedat bude madam Amélie Bonesová,“ zvolal vyčerpaný hlas. Ginny fascinovaně vzhlédla k vyčerpané a uzívané čarodějce, stojící v samém čele soudní síně. Kolem ní v půlkruhu sedělo ostatních padesát členů Čarostolce. Všimla si, že i Albus Brumbál zaujal svoje místo, aby na proces dohlížel. Žena se posadila, než promluvila ke shromážděným.

 

„Dnes jsme se tu sešli, abychom provedli soud nad Luciusem Abraxasem Malfoyem, obviněným z členství v zakázané organizaci, ze zrady Ministerstva kouzel, vloupání do nepřístupných prostor a poškození cizích věcí. Dodatečné tresty budou pravděpodobně následovat, pokud bude v prvním procesu odsouzen. Kromě toho se očekává…“

„Žádám, aby byl tento proces okamžitě ukončen!“ ozval se hlasitě jeden z posluchačů a přerušil tak madam Bonesovou uprostřed jejího proslovu.

„Pane ministře, co má tohle znamenat?“ ohradila se Bonesová pobouřeně. „Můžu vám připomenout, že v tomto procesu nezastáváte žádnou aktivní úlohu?“  Popletal se postavil a přejel pohledem shromážděné, se samolibým výrazem na tváři.

 

„Jako Ministr kouzel požaduji, aby byl tento proces okamžitě zastaven!“ prohlásil. „Lucius Malfoy je uznávaným členem kouzelnické komunity a očividně byl proti své vůli donucen vloupat se na Ministerstvo. Protože byl pod kletbou Imperius, nemůže být hnán k odpovědnosti za svoje činy a měl by být okamžitě propuštěn.“

„Pane Ministře, ovládejte se,“ odvětila Bonesová chladně. „Celým smyslem tohoto procesu je rozhodnout, zda byl pan Malfoy opravdu pod vlivem kletby Imperius. Aby to mohlo být rozhodnuto, je třeba řádného procesu a vy, ať už je vaše postavení jakékoliv, se do něj nemůžete vměšovat. Teď se, prosím, posaďte a nechte nás pokračovat.“ Popletalova tvář zbrunátněla, když dosedl zpět na svoji židli. Ginny se nemohla neusmát jeho výrazu bezradnosti.

 

„Popletálek musí být opravdu zoufalý, když si myslel, že tohle zabere,“ poznamenal Sirius tiše vedle Harryho.

„Jo, je to cvok,“ souhlasil Harry. Ginny chtěla už už přidat svůj názor, ale madam Bonesová znovu promluvila.

„Zaznamenejte, prosím, že se ministr Popletal pokusil zastavit toto řízení… nelegálně,“ poznamenala. Soudní zapisovatel, kterým byl náhodou Percy Weasley s radostí zaznamenal všechny podrobnosti. Pak na vteřinu vzhlédl a zachytil Ginnin pohled. Mrkla na něj, než se on s úsměvem na tváři vrátil ke svým poznámkám.

 

Percy naštěstí nebyl zapleten do událostí, které se před pár týdny staly na Ministerstvu. Měl, koneckonců, legitimní důvod, proč ten den být v ministerské budově. Nikoho se naštěstí nenapadlo ptát, kdo byla ta záhadná skupina diplomatů z německého Ministerstva, která zrovna ten den Ministerstvo navštívila. Zmizela krátce poté, co dorazili bystrozoři, a nikdy si pak na ně už ani nevzpomněl.

 

„Teď, když už nás nic nebude přerušovat, můžeme pokračovat,“ rozhodla madam Bonesová. „Zavolejte k výpovědnímu stolu Luciuse Malfoye.“ Malfoy byl okamžitě vytažen z lavice, na níž seděl mezi dvěma bystrozory, a posadili ho na židli uprostřed soudní místnosti, která ho okamžitě spoutala na místě. Pak k němu přistoupil další čaroděj, s malou lahvičkou v ruce, a s očekáváním se podíval na předsedkyni.

„Použijte veritasérum,“ pokynula mu.

Dva z bystrozorů uchopili Malfoyovu hlavu a násilím ho donutili otevřít ústa. Třetí pak opatrně odměřil tři kapky lektvaru, které spadly do pusy bránícího se muže. Trvalo několik vteřin, než Malfoy přestal bojovat a jeho strážci se vrátili na svoje místa.

 

„Jaké je vaše jméno?“ začala madam Bonesová vyslýchat teď už klidného vězně.

„Lucius Abraxas Malfoy,“ odpověděl bez váhání.

„Kde v současné době bydlíte?“ chtěla ho vyslýchající očividně nejdříve zkontrolovat.

„Malfoy Manor, poblíž Avebury,“ odpověděl okamžitě.

„Můžete říct soudu, co jste dělal v hlavní budově Ministerstva kouzel v sobotu, druhého května devatenáct set devadesát šest?“ zaútočila.

„Můj Pán mi prozradil, že ten idiot Potter tam toho dne bude a já ho měl zajmout, zabít jeho případný doprovod, pokud bych k tomu dostal příležitost, a získat kopii proroctví, uloženou na Odboru záhad. Byl jsem informován, že se ji Potter pokusí získat sám, já a mých jedenáct kolegů jsme ho měli dostat, pokud by se o to pokusil. I když se mi to povedlo, Potter a jeho kmotr nějak spustili poplach a utekli. Pronásledovali jsme ho, ale byli jsme zastaveni skupinou, kterou jsem nerozpoznal. Bojoval jsem s Potterem a jeho malou rudovlasou děvkou, ale byl jsem těžce zraněn. Ve víru bitvy jsem chtěl utéct, ale Potter si mě všiml a pronásledoval mě. Dostal mě v atriu a uvěznil mě pod rozbitou sochou. V tu chvíli se do toho vložil můj Pán a já byl přesvědčený, že Pottera zabije, ale ten mu nějak odolal a uťal mu hlavu. Byl jsem tím ohromen, jak si dokážete představit.“

 

Malfoy mluvil klidným, aristokratickým hlasem. Dopad jeho slov ale nebyl klidný ani trochu. Na několik chvil zavládlo ohromené ticho, které vybuchlo v kakofonii mnoha zmatených otázek a rozčileného křiku.

„TICHO!“ zakřičela madam Bonesová a díky její silné osobnosti se místnost pomalu utišovala.

 

„Sakra,“ zaklela Ginny. „Myslela jsem si, že se ho budou ptát víc konkrétně. Nepočítala jsem s tím, že zmíní i to zatracené proroctví.“

„Je to nešťastné, ale není to katastrofa,“ šeptal Sirius naléhavě. „Když se Harryho zeptají, bude muset přiznat, že po tom proroctví pátral, ale nikdo přesně neví, co říká, takže by to neměl být takový problém.“

„Ehm, no, to není tak úplně pravda,“ zrudl Harry. „S Ginny se nám ho podařilo získat a vyslechli jsme ho, jakmile jsme se vrátili do školy.“

„Co?“ vyjekl Sirius, ale naštěstí byl v místnosti stále takový ruch, že si ho nikdo nevšiml. Kousl se do rtu a tišeji pokračoval. „Proč o tom slyším až teď? Copak vás ani jednoho nenapadlo, že se to na slyšení může objevit? A navíc, co skrýváte? Proč jste mi o tom neřekli?“

 

„Promiň, Siriusi,“ zatvářil se Harry kajícně. „Chtěli jsme to všem říct dneska večer, až se setkáme na Grimmauldově náměstí. Nemyslíme, že jde o něco velkého. To proroctví v podstatě říkalo to, co jsme si mysleli. Že já jsem ten, kdo musí zničit Voldemorta.“

„Nejde o nic velkého? Můžou tě vyslýchat pod veritasérem, takže nebudeš mít jinou možnost, než jim všechno vyžvanit! Sakra! Nemůžu uvěřit, že jste zrovna vy dva mohli být tak hloupí!“ skučel Sirius.

„Promiň, Siriusi, ale každý proces, který Ministerstvo zatím provedlo, byl v pořádku. Čekali jsme, že Malfoye prostě odsoudí, ne, že ho budou tak vyslýchat,“ přiznala Ginny.

 

„Vidíte tu ženu, co provádí výslech? To je Amélie Bonesová, ředitelka Oddělení vymáhání kouzelnického práva! Jedna z mála kompetentních, nezkorumpovaných lidí na celém zatraceném Ministerstvu! Je to houževnatá ženská! Čarostolec ji jmenoval do čela tohoto sezení, protože věděl, že nedá na Popletalovy nesmysly a nepřestane, dokud se nedostane až k samotnému jádru toho všeho,“ vysvětloval Sirius zoufale.

„To jsme nevěděli!“ protestovala Ginny. „Kdybychom si uvědomili, že Ministerstvo jmenuje někoho schopného, nikdy bychom si tu zatracenou věc neposlechli!“

„Jsme v zatraceným háji,“ zamumlal Sirius.

 

„Klid! Klid!“ křikla madam Bonesová a tentokrát se jí podařilo místnost utišit. Pak se otočila zpět k Malfoyovi.

„Několikrát jste někoho označil jako vašeho Pána. O kom jste mluvil?“ zeptala se.

„No, o lordu Voldemortovi, samozřejmě,“ odpověděl Lucius, překvapený, že se ho vůbec může takhle ptát. V místnosti opět vybuchlo peklo. Tentokrát trvalo několik minut, než i madam Bonesová opět získala kontrolu.

 

„Voldemort byl zabit v říjnu osmdesát jedna při pokusu zabít Harryho Pottera,“ vyzvala Malfoye, když se jí opětovně podařilo místnost utišit. „Jak by mohl být před několika týdny na Ministerstvu?“

„Taky jsem si myslel, že byl zabit,“ pronesl Malfoy konverzačním tónem. „Tu noc ale bylo zničeno jen jeho tělo, přežil v duchovní formě. Nic z toho jsem nevěděl, ale před šesti měsíci se na Malfoy Manor objevil obrovský, hrůzu nahánějící had. Představte si moje překvapení, když na mě promluvil a tvrdil, že je mým dřívějším pánem! Samozřejmě jsem byl skeptický, dokud nevstoupil do mojí mysli…“ Na chvíli se odmlčel a na jeho tváři se objevila bolest, jako by to byl opravdu hodně nepříjemný zážitek. Pak zatřásl hlavou a pokračoval.

 

„Ten had byl mazlíčkem mého pána, který ho posedl poté, co ztroskotal jeho pokus získat lidské tělo za pomoci toho idiota Petra Pettigrewa a cvoka Skrka. Kdyby tenkrát uspěl, jsem si jistý, že Potter už by teď byl mrtvý a vy všichni byste se před mým Pánem plazili po kolenou.“

„Takže když byl Potter na konci Turnaje tří kouzelnických škol unesen, bylo to za účelem pokusu přivézt zpět Voldemorta?“ odtušila Bonesová.

„Nějak tak, ale Pettigrew očividně nebyl schopen poradit si s jedním ubohým školáčkem,“ potvrdil Malfoy nasupeně.

 

Ginny se podívala nahoru na Brumbála, který se teď tvářil nesmírně spokojeně. Samozřejmě, touhle zpovědí bude očištěn.

„Kde je Voldemort teď?“ zeptala se Bonesová vězně odměřeně.

„To opravdu nevím,“ přiznal Malfoy. „Potter během bitvy na Ministerstvu usekl tomu hadovi hlavu, takže mám podezření, že by teď mohl být pryč nadobro. Můj Pán přiznal, že byl schopen hada posednout tak efektivně jen díky tomu, že k němu měl vztah.“

 

„A co ti ostatní, co vás na Ministerstvo doprovázeli? Jsou to smrtijedi, nebo byli donuceni se zapojit?“ dotazovala se předsedkyně.

„Byli to Smrtijedi, samozřejmě,“ odpověděl Malfoy pobaveně. „Nemůžete nikoho nutit, aby přijal Znamení zla, dokonce ani pomocí Imperia ne. Znamení váže kouzelníkovu magii do služeb Temného pána. To nejde udělat pod nátlakem. Ne, ta historka, že jsem byl pod kletou Imperius mě jen měla dostat z Azkabanu. Překvapuje mě, že tomu ten idiot Popletal byť jen na vteřinu uvěřil.“

 

Ginny se podívala směrem, kde Ministr seděl, a ten se zhroutil s poraženým výrazem na tváři. Takhle vypadá muž, který ví, že jeho kariéra je u konce, pomyslela si.

„Říkáte, že každý, kdo nosí Znamení zla, vstoupil do služeb Voldemorta dobrovolně?“ tlačila dál Bonesová.

„Jistě, vlastně si Znamení museli zasloužit. Já sám jsem zabil tři mudly, abych dokázal, že jsem takové pocty hoden. Všichni označení Smrtijedi museli splnit podobný úkol,“ řekl nadutě. Místnosti se rozneslo zuřivé vrčení.

 

„Kromě Smrtijedů, kteří byli dopadeni spolu s vámi, jsou ještě nějací další, co unikají spravedlnosti?“ zeptala se Bonesová.

„Och, ano. Dokonce jsme začali nabírat nové zájemce, toužící po návratu mého pána,“ odpověděl rozjařeně.

„Uvedete jména všech Smrtijedů, živých nebo mrtvých, o kterých víte. Je to jasné?“ štěkla Bonesová.

„Jo,“ potvrdil Malfoy a začal přednášet dlouhý seznam jmen. Ginny se zašklebila, když zaznělo jméno Severuse Snapea.

„Ooou, to se Brumbálovi nebude líbit,“ ušklíbl se Sirius.

„Jo, konečně něco smazalo ten jeho protivnej úsměv,“ souhlasil Harry.

 

Nakonec Lucius skončil. Pozornost v místnosti byla rozptýlená, když několik zmíněných lidí bylo členy Čarostolce, a jakmile jejich jména zazněla, skočili po nich bystrozorové. Všude byl křik a rozdávané rány, ale nakonec byli zatčení svázáni na zemi. Pohled na známou lebku s hadem stačil jako důkaz, aby byli odvedeni pryč.

 

„Madam Bonesová, veritasérum brzy přestane působit,“ ozval se čaroděj, který to zaznamenal. Madam Bonesová přikývla.

„Myslím, že máme dost. Luciusi Abraxasi Malfoyi, jste usvědčen a shledán viným ze všech obvinění, která proti vám byla vznesena. Je však jasné, že se vše teprve začíná dostávat na povrch, proto zůstanete v ministerské cele, abyste byl k dispozici pro další vyšetřování. Jakmile bude odhalena plná šíře vašich zločinů, bude to oznámeno společně s vaším odsouzením. Odveďte ho.“ Omámený Malfoy byl pak odveden ze soudní síně.

 

„Jako důsledek vážnosti některých přiznání Luciuse Malfoye navrhuji, abychom pokračovali,“ pronesla madam Bonesová. „Předvolávám Harryho Jamese Pottera, aby zaujal místo pro vydání svědectví.“ Ginny poplašeně střelila pohledem po svém příteli. Čelisti měl napjaté a pohled tvrdý.

„Jen udělej, co můžeš, Harry,“ zašeptala. „Nebudeš schopen lhát, ale snaž se dávat prosté odpovědi. Veritasérum tě bude nutit mluvit, ale snaž se to nerozvádět.“ Harry přikývl a postavil se. Jakmile se postavil a vykročil vpřed, přistoupili k němu dva bystrozorové a dovedli ho až k židli pro svědky. Sotva se do ní posadil, z ničeho nic se objevily řetězy, které předtím držely Malfoye a spoutaly mu ruce i nohy. V tom okamžiku byl Sirius na nohou.

 

„PROČ S MÝM KMOTŘENCEM ZACHÁZÍTE TAKHLE?“ zaječel. „NENÍ TO ZLOČINEC!“

„Uklidněte se, pane Blacku, tohle je nehoda, ujišťuji vás,“ pospíšila si s uklidněním madam Bonesová, než se naštvaně obrátila k bystrozorům. „Okamžitě pana Pottera propusťte! Není to on, koho dnes soudíme.“

„Ale já jsem myslel…“ začal jeden z bystrozorů.

„Nejste placený od toho, abyste myslel,“ štěkla Bonesová. „Pokud ty řetězy nebudou do pěti vteřin pryč, strávíte zbytek kariéry hlídáním ministerských záchodů. Vyjádřila jsem se jasně?“ Bystrozor se málem přerazil o vlastní nohy, jak se rychle snažil řetězy uvolnit. Harry si protřel zápěstí.

 

„Prosím, přijměte moji omluvu, pane Pottere, ujišťuji vás, že ten, kdo je za to zodpovědný, se mi bude zodpovídat,“ omlouvala se předsedkyně. Zmíněný bystrozor zíral do země.

„V pořádku, madam Bonesová,“ odvětil Harry zdvořile. „I když jsem si na chvíli dělal trochu starosti.“

„To si dovedu představit,“ pousmála se. „I když musím zdůraznit, že nejste z ničeho obviněn a jste povolán pouze jako svědek, z povahy informací, které nám poskytl Lucius Malfoy, musím trvat na tom, abyste nám odpovídal pod vlivem veritaséra.“

 

„Protestuji!“ křikl Sirius, který opět vyskočil na nohy. „Harry není plnoletý! Nemůžete nezletilého nutit brát veritasérum.“

„Naopak, pane Blacku, na nezletilé může být použito veritasérum, pokud soudce usoudí, že by zadržení informací mohlo vést k ohrožení života. Myslím, že současné okolnosti přesně odpovídají tomuto popisu, takže trvám na tom, aby pan Potter užil lektvar. Také vás musím požádat, abyste se příště zdržel jakéhokoliv zasahování do procesu soudu,“ napomenula ho klidně. Sirius si sedl a něco si pro sebe mumlal. Ginny se snažila potlačit nával paniky. Co všechno by Harry mohl pod vlivem pravdomluvného lektvaru odhalit?

 

Čaroděj, který podal veritasérum Malfoyovi, přistoupil k Harrymu s lahvičkou v ruce. Harry na něj chvíli upřeně zíral, pak s rezignovaným pohledem otevřel pusu. Čaroděj pečlivě odměřil tři kapky a pak se zase vzdálil.

„Jak se jmenujete?“ začala výslech madam Bonesová.

„Harry James Potter,“ odpověděl okamžitě. Pak Bonesová zaváhala a Ginny se zmocnila panika, že se ho zeptá na jeho adresu. Neměla tušení, co se stane, když je strážce Fideliova zaklínadla požádán vyzradit tajemství pod vlivem veritaséra, ale hádala, že by to nebylo dobré. Naštěstí musela i Bonesová usoudit, že by to mohla být problémová otázka, a tak rovnou pokračovala.

 

„Co nám můžete říct o událostech, které se staly v hlavní ministerské budově v sobotu, druhého května devatenáct set devadesát šest?“

„Můj kmotr, Sirius Black, to ráno vzal mě a moji přítelkyni, Ginny Weasleyovou, na Ministerstvo, abychom podstoupili zkoušku z přemisťování. Zkouška byla ale odložena, proto nás chtěl Sirius provést po Ministerstvu,“ začal vysvětlovat Harry. Ginny ho pozorně sledovala, takže zaznamenala, že se s účinky lektvaru snaží bojovat.

 

„Co se stalo potom?“ tlačila na něj Bonesová.

„Věděli jsme, že byla pravděpodobně nastražena past, aby mě zajali a ukradli proroctví, takže jsme se domluvili, že kdyby byly nějaké potíže, spustíme hlavní alarm, aby bylo ve službě víc bystrozorů než obvykle.“ V tu chvíli se na chvíli zarazil. „Bystrozorové ale na alarm zareagovali velice pomalu. Měli byste se podívat na jejich trénink nebo něco, protože nám opravdu moc nepomohli.“

„Beru na vědomí,“ odvětila chladně. „Jak jste věděli, že se něco takového chystá, a proč jste neinformovali příslušné autority?“

 

„Ginnin bratr jakože náhodou vyslechl Malfoye, jak vyzrazuje, že se chystá ukrást proroctví. Vážně, jak blbí si myslel, že jsme? Protože mi ale Albus Brumbál odmítl objasnit povahu proroctví, rozhodli jsme se do toho jít, abychom ji zkusili získat sami.“ Všude se rozneslo kolektivní lapání po dechu, jak každý střelil pohledem ke jmenovanému čaroději. Brumbál se ale tvářil nezaujatě, nijak nedal najevo, že by mu situace byla nepříjemná.

„Nejvyšší divotvorce, je to pravda? Byl jste obeznámen s proroctvím zahrnujícím pana Pottera, ale odmítl mu jeho obsah sdělit?“ otočila se ke starému čarodějovi také Bonesová.

 

„Je to pravda, madam Bonesová,“ odpověděl Brumbál klidně. „Nicméně, musím dodat, že Harry je stále nezletilý a jako takový nemá zákonné právo být informovaný o jakémkoliv proroctví. Ujišťuji vás, že jsem ho s ním chtěl seznámit hned po jeho sedmnáctých narozeninách.“

„Ale co jeho zákonný zástupce? Měl jste povinnost o tom informovat pana Blacka. Udělal jste to?“ tlačila Bonesová.

„Ne, neudělal,“ přiznal Brumbál. „Musím přiznat, že jsem na to poněkud zapomněl poté, co se Sirius stal Harryho opatrovníkem.“

 

„To je lež!“ ozval se hlasitě Harry. „Loni jsem se na to Brumbála dvakrát přímo zeptal, pokaždé o tom odmítl mluvit.“

„Uveďte do záznamů, že Nejvyšší divotvorce pohrdá soudem,“ pronesla Bonesová. „Profesore Brumbále, k této záležitosti se vrátíme později, ale pamatujte si, že nesnáším, když mi někdo lže. Jestli budu mít jen náznak podezření, že opět neříkáte pravdu, nechám vás zatknout. Je to jasné?“

„Docela jasné. Přijměte, prosím, moji omluvu,“ odpověděl Brumbál a jen jeho oči prozradily, jak je frustrovaný.

 

„Teď, pane Pottere, podařilo se vám zjistit znění proroctví?“ zeptala se Bonesová. Harryho tvář se zkřivila, jak v sobě bojoval. Několikrát otevřel a zavřel pusu, než jasným hlasem zvolal: „Ano!“ Místností se rozneslo další mumlání.

„Jak se vám to podařilo?“ pokračovala Bonesová ve vyptávání.

„Získali jsme orbitu ze Síně proroctví,“ odpověděl chlapec. Ginny se znovu podívala na Brumbála, který se teď tvářil jako bouřkový mrak. Kdyby situace nebyla tak vážná, hlasitě by se rozesmála.

 

„Můžete nám říct, jak to proroctví zní?“ pokračovala Bonesová.

„Ne!“ vykřikl Brumbál. „Tohle je záležitost státní bezpečnosti a já musím…“

„Albusi Brumbále! Jestli od vás uslyším ještě slovo, nechám vás zatknout hned teď!“ rozčílila se Bonesová. „Pane Pottere, prosím, pokračujte.“

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, kterou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“ recitoval Harry precizně.

 

Na chvíli zavládlo ohromené ticho, než místnost hlasitě explodovala. Ginny se podívala na Siriuse, který se mračil. Opravdu nepočítali s tím, že se celý Čarostolec dozví tuhle informaci, a jí dělalo opravdu starosti, co s ní Ministerstvo bude dělat.

„Ticho!“ zakřičela Bonesová a tentokrát se soud ztišil překvapivě rychle. Zjevně chtěl každý vědět, co se bude dít dál. „Pane Pottere, toto je mimořádně vážná věc,“ řekla upjatě. „Jestli jste opravdu naší jedinou nadějí na poražení Voldemorta, musíme přijmout určitá opatření. Teď, když se tato informace stala veřejně známou, budete v mimořádném nebezpečí.“

„Ach, s tím bych si nedělal starosti,“ odvětil klidně.

 

Bonesová na něj překvapeně zírala.

„Nedělal starosti? Copak tomu nerozumíte? Jste jediný, kdo může porazit Temného pána! Jestli je to proroctví pravdivé, máte ve svých rukou budoucnost celé kouzelnické komunity.“

„Jo, ale já už jsem Voldemorta porazil, ne? Tak proč si dělat starosti?“ odvětil. Zavládlo ohromené ticho. „Podívejte, Malfoy to řekl sám. Voldemort byl schopný posednout a kontrolovat toho hada tak snadno jen proto, že ho dobře znal. Když jsem té věci usekl hlavu, Voldemort se opět vrátil do duchovní formy. Je z něj teď přízrak, a když jsem zabil jeho mazlíčka, jak by se mohl vrátit? Možná by mohl posednout nějaké menší zvíře, ale byl docela slabý už předtím, než jsem toho hada zničil. Souhlasím s Malfoyem, myslím, že tentokrát je pryč nadobro,“ oznámil Harry.

 

„Má pravdu!“ zavolal postarší čaroděj z jedné lavičky. „Dokázal to znovu! Harry Potter nás všechny zachránil!“ O vteřinu později byl Čarostolec na nohou, jásající a tleskající. Madam Bonesová se je zoufale snažila utišit, ale tentokrát to byla předem ztracená bitva, protože se každý zdál být odhodlaný projevit Harrymu svoji vděčnost.

 

Ginny na svého přítele zmateně zírala. Jak se mu podařilo říct něco takového pod vlivem veritaséra? Musel vědět, že je to jen hromada keců, jak se mu to podařilo? Harry, jako by si byl vědom jejího tázavého pohledu, se k ní otočil a mrkl na ni. Usmála se, když si uvědomila, co to znamená. Harry musel veritaséru odolat! Šťastně se zašklebila a pohodlně se opřela, když pobaveně sledovala davy čarodějů, jásajících kolem Harryho.

 

 

Předchozí           Následující