III6. Azyl pro duši

30.06.2019 20:12

Ginny následovala váhajícího Harryho do soukromého pokoje u svatého Munga. Už to byl týden a Sirius stále nevykazoval známky zlepšení. Právě strávili útrpnou hodinu u jeho postele, zatímco Eva si zoufale projížděla vlasy prsty. Ginny se cítila provinile za to, s jakou úlevou odcházela pryč. Upřímně, všechno bylo lepší, než pozorovat Evu, jak nevýslovně trpí.

 

Oba zamířili k recepci, kde mohli využít veřejný krb, aby se přemístili na Ministerstvo. I když byl Sirius mimo, svět byl stále v pohybu a Harry měl svoje povinnosti. Nemocnici opustili s ponurou náladou a s úzkostí vstoupili do životem vířícího atria na Ministerstvu kouzel.

„Počkej chvilku, Harry, máš na sobě saze,” zarazila ho Ginny a začala ho oprašovat.

„Jestli mi začneš čistit tvář kapesníkem, tak odcházím,” usmál se Harry unaveně.

„Pro Merlina, začínám se chovat jako moje matka, že?” zalapala Ginny po dechu v předstíraném zděšení. „Teď buď hodný chlapec a pěkně se usměj pro noviny.”

„Ano, mami,” zasmál se Harry.

 

Pak ji vzal za ruku a provedl ji k hlavní hale, kde měl proběhnout ceremoniál. Po cestě však narazili na známou tvář.

„Ach, tady jsi, Harry,” uvítal je Percy. „Už jsem si začínal dělat starosti. Většina hostů už je tady.”

„Byli jsme u svatého Munga, Percy,” připomněl mu Harry chladně.

„Aha, něco nového?” zeptal se Percy, když se zatvářil mírně zahanbeně.

„Ne, Sirius pořád nejeví žádné známky vědomí,” odpověděl Harry zasmušile. „Je to prostě divné! V jednu chvíli seděl a stěžoval si na všechno pod sluncem a najednou absolutně nereaguje.”

„Léčitelé říkají, že to u zranění hlavy není neobvyklé,” připomněla Ginny. „Sirius má pořád dost sil a jinak je zdravý. Jsem si jistá, že se brzo probere.”

„Budeme doufat,” ujistil je Percy. „Pojď, Harry, obávám se, že tě už potřebují. Zařídil jsem, že Ginny může sedět vedle tebe.”

„Díky, Percy,” poděkovala Ginny vděčně a rychle svého bratra objala.

 

Pak ho následovali, když je provedl přeplněnou místností až k místu, kde se nacházelo vyvýšené podium. Percy jim ukázal na jediná dvě volná místa a pospíšil si pryč. S nervózním povzdechem vystoupali vzhůru a posadili se. Ginny nemohla přeslechnout bzukot hlasů, který svým příchodem způsobili.

 

Když se posadila, všimla si čaroděje, který seděl vedle ní. Byl to zčervenalý muž se šedivějícími vlasy, který se na ni díval se zjevnou nechutí. Uvědomila si, že je to je jeden z Brouskových nejbližších podporovatelů. Ginny se na něj nepřítomně usmála a zapřísáhla se, že se na něj celé odpoledne ani nepodívá. Kdyby byl tak hloupý, že by riskoval naštvání dívky zasnoubené s Harry Potterem, byl by ještě hloupější, než vypadal.

 

Nemusela nad mužovou nezdvořilostí přemýšlet příliš dlouho, o vteřinu později do středu podia předstoupil Albus Brumbál. Uvítal ho zdvořilý potlesk a on pozvedl ruku, aby si vyžádal ticho.

„Dámy a pánové, děkuji, že jste dnes přišli,” začal jasným hlasem. „Jak jistě všichni víte, Ministerstvo kouzel je momentálně nuceno vyhlásit volby na pozici Ministerstva kouzel, který nahradí Korneliuse Popletala, obviněného z korupce. Na jeho místo máme dva cenné kandidáty a upřímně, nemohli jsme doufat v nikoho lepšího a významnějšího. Dnes jsme se zde sešli, abychom oznámili výsledky volby Čarostolce a uvítali našeho nového Ministra kouzel.”

 

Místností se rozezněl nadšený potlesk. Shromáždil se tu každý, od hlav významných rodin, přes novináře, až po ministerské úředníky, kteří nedočkavě čekali na to, kdo vyhrál volby a jak to ovlivní jejich životy.

„Prosím oba kandidáty, aby se ke mně připojili,” pokračoval Brumbál. „Přivítejte, prosím, Amélii Bonesovou a Rufuse Brouska.”

 

Potlesk se ozval potřetí, když oba soupeři vstoupili na podium. Ginny si všimla, že Brousek nemá zrovna dobrou náladu. Nejspíš pro to měl důvod, pomyslela si šťastně. Oba rivalové se postavili vedle Brumbála, každý z jedné strany, a jejich tváře neměly žádný výraz. Brumbál vážně vytáhl obálku ze svého hábitu a podržel ji tak, aby ji všichni viděli.

 

„Zde mám výsledky volby Čarostolce,” oznámil dramaticky. „A bez dalšího zdržování oznámím, jak vše dopadlo.”

„Starý mizera,” zamumlal Harry tuše a Ginny si odfrkla. Asi byla příliš hlasitá, protože madam Bonesová se na ni podívala nesouhlasným pohledem. Zrzka okamžitě ztichla.

 

Mezitím Brumbál otevřel obálku a vytáhl z ní kousek pergamenu, na který chvíli upřeně zíral.

„Vypadá to, že máme jasného vítěze,” oznámil. „S osmdesáti sedmi procenty hlasů vám představuji novou Ministryni kouzel, Amélii Bonesovou!”

Celá místnosti vybuchla ohromujícím aplausem. Harry se přidal k zuřivému potlesku a naklonil se k Ginny.

„Teda, vyhráli jsme s mnohem větší převahou, než jsme čekali,” zašeptal jí do ucha.

„Jo, spousta Brouskových příznivců na něj musela zanevřít, když jim došlo, že bude poražen,” odpověděla.

 

Hluk pomalu utichal, když se madam Bonesová postavila doprostřed jeviště.

„Děkuji, děkuji vám všem,” začala. „Musím přiznat, že toto jmenování je něco, co mě šokovalo…“

„Jo, to určitě,” odfrkla Ginny tiše natolik, aby ji slyšel jen Harry.

„...protože jsem si sama sebe nikdy v roli Ministryně nepředstavovala. Opravdu, je to teprve nedávno, co jsem byla přesvědčena, abych ve volbách vůbec kandidovala. Ráda bych využila této příležitosti a poděkovala svému konkurentovi za férovou a cennou kampaň, a doufám, že spolu budeme v následujících měsících úzce spolupracovat.” Bonesová nabídla Brouskovi ruku, který ji přijal s milostivým úsměvem. Jen ti, co mu stáli blízko, viděli, jak nucený úsměv to je.

 

„Čarodějky a kouzelníci, čelíme obtížné době,” pokračovala Bonesová, když Brousek opustil jeviště. „Předchozí Ministr byl usvědčen jako zkorumpovaný muž, já ale pochybuji, že naše problémy začínají a končí u něj. Vskutku, nejen, že jeden z jeho nejbližších poradců a podporovatelů byl nedávno usvědčen jako neodhalený Smrtijed, ale jeho asistentka byla před několika měsíci uznána za zlou, netolerantní ženu, která se vyžívala v mučení druhých. Jaká další temná tajemství mohou být odhalena mezi zdi Ministerstva?”

 

Davem se rozlilo tlumené mumlání. Několik z dlouholetých ministerských pracovníků se neklidně ošilo.

„Jako svůj první ministerský počin mám v plánu zahájit vyšetřování a odhalení veškeré korupce na našem Ministerstvu. Až příliš mnoho galeonů od veřejnosti končí v kapsách neupřímných úředníků. Od této chvíle bude na Ministerstvu nulová tolerance úplatků a korupce. Již jsem ustanovila tým, který povede jedna z vycházejících ministerských hvězd, Percy Weasley, a pod jehož vedením se z Ministerstva stane férové a čestné místo. Nic nebude schováno pod kobercem a tisk bude mít otevřený přístup do záznamů o našich zdrojích.”

 

V tuto chvíli se velká část posluchačů zvedla na nohy a odměnila její oznámení potleskem. Ginny si zkoumavě všimla těch, kteří se k potlesku přidali poněkud váhavě. Jejich jména budou Percyho zajímat.

„Také nás potrápí problémy z minulosti. V minulém roce jsme utrpěli několik teroristických útoků, nejvíc nedávný se odehrál přímo v našich zdech. To všechno kvůli skupině Smrtijedů, dřívějších následovníků Temného pána. Zatímco předchozí vláda se spokojila s omluvou mnoha členů této skupiny, že jednali pod vlivem kletby Imperius, nyní víme, že Smrtijedi přijali Znamení zla dobrovolně, tudíž jsou za své zločiny zodpovědní. Troufám si tvrdit, že každý označený Znamením zla je nepřítelem státu a musí se okamžitě dostavit na Ministerstvo k výslechu pod hrozbou zatčení. Jakýkoliv pokus o vyhnutí se postihu bude potrestán těmi nejhoršími tresty. Z tohoto pravidla nebudou existovat výjimky. Každý bývalý Smrtijed se musí do úterní půlnoci vzdát nebo bude považován za unikajícího spravedlnosti a bude po něm vyhlášeno pátrání. Také budeme provádět náhodné kontroly všech pracovníků a hledat Znamení zla.”

 

Po tomto oznámení dav zdivočel, bylo jasné, že většina posluchačů oceňuje Ministra, který smysluplně hodlá jednou provždy skončit s terorem. Ne každý byl ale potěšen.

„Podívej se na Brumbálův výraz,” odfrkla si Ginny. „Myslím, že se mu nelíbí to pravidlo bez výjimek.”

„Není na něm, aby rozhodoval o tom, kdo má být omilostněn a kdo ne,” vyhrkl Harry. „Snape bude muset obhájit svoje činy před zákonem. Jestli se mu to nelíbí, tak smůla.”

„Dobře bych zaplatila, kdybych si mohla poslechnout, jak bude Snape na tuhle novinku reagovat,” odfrkla Ginny. „A vsadím se, že najde způsob, jak tohle všechno svést na tebe.”

„No, tak trochu bude mít pravdu, ne?” zašklebil se Harry. „Docela jsem se snažil udělat Amélii dobrou kampaň, nemluvě o tom, že všechno platil Sirius. Škoda, že tady není, aby to sám viděl.”

 

Ginny zaznamenala, že Harryho dobrá nálada začíná postupně mizet, jak si připomněl svého kmotra. Během minulého týdne se prakticky nehnul od jeho postele a stres si na něm vybíral svoji daň. Harry si potřeboval trochu odpočinout a zapomenout na svoje starosti, alespoň na jednu noc.

 

„Víš, až tohle skončí, bude oslavná párty. Jsem si jistá, že Amélie tě tam bude čekat,” začala Ginny.

„Na to se fakt necítím,” odsekl Harry a Ginny si povzdechla.

„Harry, jaká je Siriusova oblíbená hláška?” zeptala se.

„Nikdy si nelízej rány na veřejnosti?” tipl váhavě.

„Ne, tu nemyslím,” povzdechla si Ginny vyčerpaně.

„Aha, vím. Nikdy neodmítej drink zadarmo. To je ono, že?” rozjasnil se.

„Přesně. Budou tam galony vína a já jsem zvědavá, kolik toho zvládneme vypít, než někomu dojde, že nejsme plnoletí,” ušklíbla se.

„To zní jako dost dobrý nápad,” uznal.

„A až toho budeme mít dost, navrhuju vrátit se na Grimmauldovo náměstí a užít si trochu soukromé oslavy. Oblečení volitelné,” zašeptala svůdně.

„To zní jako ještě lepší nápad,” zašklebil se.

 

Ginny vložila svou ruku do jeho a trpělivě čekala, až madam Bonesová dokončí svoji řeč. Byl nejvyšší čas, aby oba upustili trochu páry, a ona se na to těšila. Dobře, že si dneska oblékla jedno ze svého nejsvůdnějšího prádla. Jen pro případ, samozřejmě.

___________________________________________________________________

„Ach, tyhle dveře vyžadují krev, aby se otevřely! Blbost!” zaklela Eva. Poslední dobou klela opravdu často. Emoční mučení vedle Siriusovy postele na ni bylo moc, i přesto ale trvala na tom, aby se pokusili získat další viteál. Protože se zdálo, že dostat tenhle bude mimořádně ošemetné, raději souhlasili.

 

„Udělám to, Evo,” nabídl se Bill. „Už několikrát jsem o krev přišel, abych se dostal kolem kleteb. Jedno říznutí navíc, to už nebude rozdíl.”

„Ne, ty sse budeš musset vyporžádat ss passtmi tam uvnitž. Já to udělám,” nesouhlasila Fleur.

„Ty mu s těmi pastmi budeš muset pomoct,” poukázal Harry. „Udělám to já.”

 

Všichni tři zmlkli, když Eva vytáhla ze svého hábitu nůž, a aniž by jim věnovala pozornost, rozřízla si dlaň. Nechala svou krev stéct na kámen, na němž se zakrátko objevila stříbrná prasklina. Za chvíli už se v kameni otevřely dveře.

„No, aspoň nemusím hledat výmluvu, proč se neřezat,” ušklíbla se Ginny.

 

Všichni pozvedli svoje hůlky a následovali Evu, která už prošla dveřmi. I když Ginny věděla, že je vepředu čeká velké jezero, stejně byla překvapená jeho velikostí.

„To je ten ostrov, to zelené světlo v dálce?” zeptal se Bill. „Je o dost dál, než jsem čekal.”

„Opravdu,” přikývla Eva nepřítomně. „Loď, se kterou se na něj můžeme dostat, je po tvé pravici, asi dvacet metrů. Samozřejmě ji budeme ignorovat a použijeme naše košťata.”

 

S tím všichni sáhli do svých hábitů a vytáhli malý kousek dřeva. S dotykem hůlek se zmenšená košťata vrátila na svoji původní velikost. Nasedli na ně a rychle se odlepili od země.

„Mějte hůlky připravené a držte se u sebe,” přikázala Eva. „Když se budete držet za mnou, jste v bezpečí. Jestli se ale odkloníte, můžete narazit na nejrůznější pasti. Držte se mě jako klíšťata!”

 

S těmi slovy provedla Eva na koštěti ostrou otočku a zamířila k zelenému světlu v dálce. Ginny si nedokázala pomoc, Eva na koštěti vypadala zvláštně. Nebyla stavěná na létání. I tak ale Němka také ve vzduchu vypadala, že ví, co dělá a nebojí se žádných problémů, které na ni čekaly.

 

Asi po pěti minutách letu se před nimi objevil malý ostrůvek. Nebylo na něm vůbec nic kromě podstavce s kamennou mísou, která vydávala nazelenalé světlo. Všichni přistáli na tmavém kameni a položili svoje košťata na zem, tak, aby je v případě nutnosti mohli použít k rychlému úniku.

 

„Myslím, že teď jsme na řadě my s Fleur,” prohlásil Bill a vytáhl ze svého hábitu hůlku. Fleur ho napodobila a brzy kolem sebe sesílali řadu kouzel.

„Je to bezpečné,” pronesla Fleur po několika minutách.

 

Skupina se přiblížila k míse a Ginny se na ni poprvé podívala pořádně. Byla naplněná zářivou, zelenkavou tekutinou, která osvětlovala svoje okolí.

„Dobře, zbavíme se té zelené břečky, můžeme?” prohlásil Bill odhodlaně, než před podstavcem poklekl. Chvíli po něm šmátral rukama sem a tam, než se ozvalo slyšitelné cvaknutí.

„Tady to je,” vydechl.

 

Kamenný panel pod Billovýma rukama zmizel a odhalil tak skrytý prostor, v němž bylo malé kolečko. Bill jím rychle otočil a zelená tekutina začala z mísy mizet.

„Tyhle věci jdou obvykle vyřešit poměrně snadno,” vysvětlil znalecky. „Tvůrci si vždycky nechávají zadní vrátka.”

„Zdá se, že Voldemort není jiný,” souhlasil Harry. „Kdyby se někdy rychle potřeboval dostat ke svému viteálu, tohle by bylo snadné.”

„Jo, a většinu čarodějů a čarodějek by nikdy nenapadlo hledat něco tak jednoduchého,” doplnila Ginny.

 

„Už vidím ten přívěsek,” vydechla Eva. „Harry, myslím, že bys ho měl vzít ty.” Harry už se chystal poslechnout, když ale Eva jeho ruku zastavila uprostřed pohybu.

„Počkej! Ten přívěsek, něco je špatně.”

„Co tím myslíš?” nechápal Harry.

„Není to stejný přívěsek, jako jsem viděla ve Voldemortových vzpomínkách,” odpověděla. „Rozhodně je menší a nemá na sobě Zmijozelovu značku.”

 

Harry zaraženě natáhl ruku a sebral přívěsek. Jakmile se ho dotkl, přívěsek se otevřel.

„Co v něm je?” zeptala se Eva zmateně.

„Kus pergamenu,” odpověděl Harry a vytáhl ho, aby ho mohl nahlas přečíst.

 

Temnému pánovi!

Vím, že budu dávno mrtvý, když tohle budete číst, ale chci, abyste věděl, že to já jsem odhalil vaše tajemství.

Skutečný viteál jsem ukradl a mám v plánu ho zničit, jakmile to bude možné.

Čelím smrti s nadějí, že jednou potkáte rovnocenného soupeře a budete zase smrtelný.

R.A.B.

 

„R.A.B.?” opakovala Ginny. „Kdo to, do pekla, je?”

„Na tom teď nezáleží. Důležité je, že jsme tenhle temný a nebezpečný výlet podnikli pro nic za nic,“ štěkla Eva znechuceně.

„Jo, pojďme domů, můžeme si s tím dělat starosti tam,” souhlasil Harry.

Zdrželi se, jen aby znovu nechali mísu naplnit tekutinou, a pak se rychle vydali z jeskyně pryč.

___________________________________________________________________

Trvalo několik dalších hodin, než se zmáčená a unavená skupinka dostala zpátky na Grimmauldovo náměstí. Tam se setkali s Remusem, který okamžitě vycítil, že výlet nedopadl dobře, a všechny je nahnal do vyhřáté kuchyně. Tam se usadili, jeden na druhého sesílali sušící kouzlo a nechali si od Dobbyho donést malou horu šunkových sendvičů a konvici vařícího čaje, který je konečně trochu sebral.

 

Eva, která vlastnila klíče od Siriusova baru, se rozhodla, že jim přijde k chuti ohnivá whisky, a tak jedna téměř čtyřicetiletá stála za chvíli na stole. Každý svíral svůj šálek říznutého čaje, zatímco Harry vysvětloval Remusovi, co se stalo.

 

„Takže to vlastně byl naprosto zbytečný výlet a teď nemáme nejmenší tušení, co se s přívěskem stalo,” uzavřel Harry svoje vyprávění.

„No, aspoň máme něco, s čím můžeme pracovat,” připomněl Remus.

„R.A.B…. zní mi to povědomě, ale za nic nemůžu přijít na to, kdo to může být.”

„Mošná uš ta osoba pržívěsek snišila?” špitla Fleur.

„Možná, ale spoléhat na to nemůžeme,” připoměla Eva. „Musíme přijít na to, kdo to je a jestli si s medailonem poradil.”

„Musí to být někdo, kdo je Voldemortovi blízko,” uvažovala nahlas Ginny, když dojedla druhý sendvič. „Jak jinak by mohl vědět o viteálech?”

„To je dobrá úvaha, Ginny,” souhlasil Remus, „hned začnu hledat možné kandidáty.”

 

„A my se v mezičase postaráme o prsten, jak jsme plánovali?” zeptal se Harry.

„Nevidím důvod, proč ne,” odpověděla Ginny. „Přinejmenším bude fajn znovu vidět Charlieho.”

„Užijte si návštěvu Rumunska,” povzdechl si Bill. „My s Fleur si myslíme, že jsme konečně našli způsob, jak se dostat do Lestrangeova trezoru.”

„Dobře, ale buďte opatrní. Jestli vás skřeti přistihnou, jak se snažíte vloupat do trezoru zákazníka, budete mrtví,” radila jim Ginny.

„To mi nemusíš říkat, ségra,” zašklebil se Bill. „Vím z první ruky, jak se zachází s takovými zloději.”

„Jestli je to riskantní, tak to nechte být. Najdeme jiný způsob, jak ten šálek získat,” ozval se Harry.

„Neboj se, můj skoro švagře,” ušklíbl se znovu Bill. „Myslím, že to máme zmáknuté.”

„Oui, dáme posor, abychom se nedostali do nebespeší. Pršíští rrok se pršece potkáme na naší svatbě,” dodala Fleur.

 

„Doufám, že na ní nebude takový blázinec jako na té Siriusově s Evou,” zasmál se Harry.

„No, já nevím, já jsem si tu bitku na svatbě celkem užila,” ušklíbla se Ginny.

„Jo, teď když jsi to zmínila, to vlastně byla docela zábava,” oplatil jí škleb Harry.

„Možná, ale na naší svatbě se vy dva rozhodně nebudete schovávat pod stolem,” varoval je Bill s nesouhlasným výrazem.

„Zkazíš každou zábavu,” hodila po něm Ginny zklamaným pohledem.

___________________________________________________________________

„Kolik je na tomhle místě schodů?” mumlala si pro sebe Eva zadýchaně.

„Tohle byly poslední,” ujistil ji Harry. „Jsme v sedmém patře.”

„Díky Merlinovi,” odfrkla si a Ginny se na ni zašklebila. Jestli někdy existovala žena nepřizpůsobená na chůzi do schodů, byla to Eva.

„Tady musíme jít doleva,” instruoval Harry unavenou čarodějku. „Je to trošku dál v této chodbě.”

 

„Víš, mohla jsi zůstat u Hagrida,” připomněla Ginny. „Nemusela jsi chodit s námi.”

„Jo, mohla sis užít další z jeho kamenných dortíků. Jsou skvělé,” zašklebil se Harry zlomyslně.

„To asi radši ne,” ušklíbla se Eva na oplátku. „Jakmile vy dva začnete trvat na tom, že budete sami, většinou to znamená, že jste při chuti. Jsme tady, abychom sebrali viteál, nezapomínejte na to.”

„Jsi při chuti, Harry?” poškádlila ho Ginny.

„No jistě, prakticky pořád,” oplatil jí Harry stejnou mincí.

„Vážně jste až příliš času strávili se Siriusem,” povzdechla si Eva a zachmuřila se.

 

Zmínka o Siriusovi je nicméně motivovala k tomu, aby se opět soustředili na svůj úkol. Po selhání s medailonkem se rozhodli, že Ginny, Eva a Harry se pokusí získat diadém Roweny z Havraspáru, zatímco Bill s Fleur se budou snažit dostat pohárek z Lestrangeova trezoru u Gringottových. Dnešek byl perfektním dnem pro návštěvu Bradavic, protože z dopisu od madam Bonesové věděli, že bude Brumbál celý den na setkání Čarostolce. Nebylo těžké přesvědčit Hagrida, aby je pustil do hradu pod záminkou, že chce Harry své nové kmotře ukázat školu. Ve skutečnosti to vypadalo, že Hagrid je z Evy paf, protože krvavě zrudl pokaždé, když na něj promluvila.

 

Ginny vytlačila obrázek stydícího se Hagrida z mysli, když se ocitli před tapisérií Barnabáše Blouznivého a jeho tančících trollů. Harry prošel třikrát tam a zpátky kolem zdi, něco si pro sebe mumlal, a v neporušené zdi se náhle objevily dveře. Všichni si pospíšili dovnitř.

 

„Víš, kde ten diadém je, Evo?” zeptala se Ginny.

„Úplně přesně ne,” odpověděla. „Hodně se tu změnilo od doby, kdy ho Raddle schoval. Původně ho dal vedle příborníku, který roztavil kyselinou, aby ho lépe poznal, ale kdo ví, jestli je stále na stejném místě.”

„No, můžeme se podívat. Kde ten příborník byl?” chtěl vědět Harry.

„Na konci hlavní uličky, pak musíme najít velkého vycpaného trolla a u něj zabočit doprava. Tam musíme narazit na rozplývavou skříň a dát se doleva,” instruovala je Eva.

„Tyjo, vím, kde ta skříň je,” vyhrkla Ginny, „Fred s Georgem tam v minulém školním roce nacpali Montagueho, pamatuješ, Harry?”

„Jo, pamatuju si, že mi o tom říkali,” potvrdil Harry. „Veďte nás, slečno Weasleyová.”

 

Trvalo jen pár minut, než skříň našli, a několik dalších vteřin, než objevili také příborník. S radostí našli hledanou tiáru, která nevinně ležela na hromádce knih vedle něj.

„Tohle vypadá jako předmět, který tu Raddle nechal,” potvrdila Eva.

„Je to ono, prakticky cítím zlo, které z ní vychází,” zašklebil se Harry.

„Tak to seberme a zmizme odsud,” pobídla je Ginny a vytáhla z kapsy vak, který očarovali, aby potlačil sílu viteálu. Nebyl stoprocentně účinný, ale bylo to lepší než nic.

 

Harry sebral diadém a rychle ho strčil do vaku. Pak se rychle vydali pryč z Komnaty nejvyšší potřeby a zamířili k hlavnímu schodišti. Až k hlavní bráně nikdo z nich nepromluvil.

„Jakmile se dostaneme ze školních pozemků, doprovodím vás bezpečně zpátky na Grimmauldovo náměstí a pak se vrátím zpátky k Mungovi,” oznámila Eva.

„Já půjdu taky,” nabídl se Harry.

„Harry, jestli ti to nevadí, ráda bych strávila nějaký čas se Siriusem o samotě. Vím, že si o něj děláš stejné starosti jako já, ale ocenila bych, kdybychom chvíli byli jen on a já,” prosila Eva s obavami vepsanými ve tváři.

„Aha… ehm, jasně,” vyhrkl Harry rychle. „Máš tolik času, kolik jenom potřebuješ. Můžu ho navštívit zítra. Vlastně nás ani nemusíš doprovázet domů, můžeš jít rovnou do nemocnice.”

„Děkuju,” pousmála se Eva vřele a rukou mu stiskla rameno. „Nicméně domů vás doprovodím. Vím, že by Sirius chtěl, abych na vás dohlédla, když on nemůže.” Na okamžik zaváhala.

 

„Harry,” začala, „vím, že Siriuse nevidíš přesně jako svého otce, ale vím, že cítí jako svoji zodpovědnost převzít tuto roli. Jen chci, abys věděl, že kdyby se mu něco stalo, udělám, co budu moct, abych ho zastoupila, jak jenom budu umět.”

„Tohle neříkej, Sirius se uzdraví,” přerušil ji Harry. „Ne, že bych tvoje gesto neoceňoval. Chovala ses ke mně vždycky úžasně, Evo, a já s tebou moc rád budu žít dál. Máš pravdu, že vás nevidím zrovna jako rodiče, ale ty a Sirius jste nejlepší. Miluju vás, to víte.” Eva lapla po dechu a přitáhla si ho do drtícího objetí.

„Ach, taky tě miluju, Harry, jsi jako můj vlastní syn. Vždycky tady budu pro tebe, slibuju,” vydechla Eva.

„A já pro tebe,” odpověděl Harry rozechvěle. „Až se Sirius uzdraví, budeme opravdová rodina.”

„Ano, ano, budeme,” souhlasila Eva s širokým úsměvem.

 

Ginny je pozorovala a cítila, jak jí vlhnou oči. Jestli byli na světě dva lidé, kteří si zasloužili mít milující rodinu, byli to Harry a Eva.

„A nesmím zapomenout na svou budoucí snachu,” zašklebila se Eva, když se otočila k zrzce. „I ty jsi součástí naší rodiny.” Ginny k ní přistoupila a objala ji, tentokrát už nedokázala zabránit slzám, aby jí stekly po tvářích.

„U Merlina, nerada brečím,” řekla a pobouřeně si otřela tváře.

„Já taky, nemám to úplně v povaze,” souhlasila Eva. „Pojďte, dostaneme vás dva domů. Doufám, že Bill s Fleur už budou zpátky.”

S tím se otočili a pospíšili si ze dveří, nedočkaví, aby už měli v rukou další viteál.

___________________________________________________________________

Při vstupu do kuchyně zjistili, že se Bill s Fleur opravdu vrátili ještě před nimi. Vítězoslavné úšklebky na jejich tvářích jim prozradili, že byli úspěšní.

„Takže?” zeptal se Harry bez jakéhokoliv úvodu, když je uviděl.

„Jeden viteál bezpečně dopraven,” prohlásil Bill a položil na stůl tašku podobnou té, jakou měla Ginny.

„Pojďme se ujistit, že je to skutečný pohárek,” prohlásila Eva obezřetně. „Nechceme další případ medailonku.”

 

Bill spěšně otevřel tašku a před nimi na stole se objevil malý zlatý pohárek s obrázkem jezevce po straně. Eva se k němu nahnula a zblízka ho zkoumala.

„Hm, rozhodně vypadá jako ten pravý. Harry?” zeptala se a otočila se ke svému kmotřenci.

„Je to viteál,” prohlásil krátce. „Cítím ho až odsud.”

„Zase ho schovej, Bille,” instruovala Eva, „a gratuluju.”

„Skvělé, dobrá práce, vy dva,” dodala Ginny nadšeně. „Jak se vám podařilo dostat ho z Lestrangeova trezoru?”

 

„Pomocí utajení, kradmosti a ryzího génia, drahá sestřičko,” usmál se Bill. „Jo a taky dost pomohlo, že jsme počkali, až skřeti budou provádět výroční audit.”

„Oui, to je pro skršety jako fánose,” vysvětlila Fleur. „To je kdyš kalkulují sfoje sisky. Je to felká pocta být toho součástí.”

„Jo, všichni byli tak zaneprázdnění inventarizací zásob a počítáním mincí, že jejich bezpečnost byla opravdu laxní,” potvrdil Bill. „Samozřejmě, pokud bys nebyla zaměstnancem, moc by ti to nepomohlo, ale přinejmenším nám to umožnilo se nepozorovaně poflakovat kolem Lestrangeova trezoru.”

 

„Jak jste se ale dostali dovnitř?” zeptal se Harry. „Jistě musel mít velkou ochranu.”

„Ano, to měl, čekalo na nás velké množství hnusných pastí, musím přiznat. Skřeti lidem ani trochu nedůvěřují, takže jejich trezory jsou proti nám střeženy velmi dobře. Naneštěstí pro ně zapomněli na jednu drobnost,” ušklíbl se Bill.

„A to?” vyhrkla jeho sestra zvědavě.

„Že Fleur není tak úplně člověk,” zašklebil se Bill.

„Mám f sobě dost fílí krfe, takše na mě většina kousel nefungovala,” potvrdila Fleur s úsměvem.

„Opravdu bychom měli našeho zaměstnavatele na tuto drobnost upozornit, že?” zasmál se Bill.

„Oui, ale mošná ne hned,” ušklíbla se Fleur.

 

„No, my jsme bez potíží získali diadém,” oznámil Harry.

„To znamená, že teď tu máme tři ty zatracené věci. Víš, na co teď myslím, bratříčku?” otočila se Ginny k Billovi.

„Copak, prcku?” odvětil její bratr.

„Myslím, že bychom měli navštívit našeho chybějícího, draky uctívajícího bratra,” odpověděla.

„Jak říkáš,” souhlasil Bill, „vsadím se, že ten blázen ještě pořád nemá přítelkyni.”

___________________________________________________________________

„Charlie, jak se máš?” vyhrkl Bill a přitáhl si svého menšího bratra do náruče.

„Skvěle! Pořád nosíš vlasy jako holka, co?” odpověděl Charlie s úšklebkem.

„Já ssi náhodou mysslím, še je to velmi sexy,” vložila se do toho Fleur. „Achoj, Charlie. Rráda tě sase fidím.”

„Ach, Fleur, jak se máš? Zachází s tebou ten idiot, můj bratr, dobře?” zeptal se Charlie.

„Oui, je to ssfělý gentleman,” odpověděla a usmála se na svého přítele.

„Do pekla, to nezní jako Bill, kterého znám já,” ušklíbl se Charlie. „No, pamatuju si jednu holku, kterou…“

„Hej, to jako budeš ignorovat svou jedinou sestru?” skočila mu Ginny do řeči.

„Co? Aha, ty jsi tu taky, Ginny? Jsi tak malá, že jsem si tě ani nevšiml,” zasmál se, než ji objal.

„Blbče,” zamumlala, ale objetí mu oplatila.

 

Ve skutečnosti jí byl Charlie ze všech jejích bratrů nejvzdálenější, a to nejen z geografického pohledu. Byl téměř o deset let starší než ona a narozdíl od Billa se nikdy nijak zvlášť nesnažil strávit s ní trochu času, když byli mladší. Charlie vždy nerad zůstával uvnitř, většinu času se poflakoval venku kolem Doupěte, obvykle doprovázen svými spolužáky. Když absolvoval Bradavice, odstěhoval se a nijak často se domů nevracel. Ne, že by ho Ginny neměla ráda, jen mu prostě nebyla nijak blízká.

 

„Ahoj, Harry,” ozval se Charlie chladně, „co je pravdy na tom, že ses zasnoubil s mou sestrou?”

„Neopovažuj se hrát si na ochranitelského staršího bratra,” varovala ho Ginny dřív, než Harry stačil odpovědět. „Mamka i taťka jsou šťastní, stejně jako všichni ostatní. Netřeba říkat, jak šťastná jsem já, takže jestli budeš dávat Harrymu kapky, budeš si do konce měsíce vybírat z vlasů breberky.”

„Radši ji poslechni, brácho,” zasmál se Bill, „jsi na omylu, jestli si myslíš, že je pořád stejný kuře, jako bývala.”

„Věř mi, Charlie, Ginny i já jsme oba moc šťastní, že jsme se mohli zasnoubit, a oba se těšíme na to, až se v budoucnosti vezmeme,” pronesl Harry. „Doufám, že to mezi námi nezpůsobí žádný problém, protože jestli ano, milerád s tebou půjdu a najdu si tiché místečko, kde to vyřešíme.”

 

Charlie se na něj překvapeně zadíval.

„Zatraceně, když jsem tě viděl naposledy, byl jsi hubený, malý skrček, kterého by dokázalo rozlomit vejpůl i pořádné kýchnutí. A teď se na sebe podívej. Jsi vyšší než já a taky máš pěkný svaly.”

„Jestli sse bojíš Ginny, měl by sess bát i Arryho,” zasmála se Fleur. „Udělal by s tebe sekanou.”

 

Charlie na Harryho chvíli ohromeně zíral, než si povzdechl.

„No, jestli je šťastná Ginny, tak já taky. Vítej do rodiny, Harry,” nabídl mu ruku. Harry jí vřele potřásl, s širokým úsměvem na tváři. Ginny jen zamrkala, šťastná, že nemusí řešit žádné nesmysly ze strany svého bratra.

 

„Když už mluvíme o svatbách, je nějaká šance, že tě uvidíme, jak kráčíš uličkou s dívkou, která tě drží v podpaží? Mamka si začíná dělat starosti, že se s nikým nevídáš,” poškádlil bratra Bill.

„Ne, naprosto mi vyhovuje být svobodný, díky moc,” odvětil Charlie neoblomně.

„Víš, ani to nemusí být holka, koho by sis mohl vzít,” navrhl Bill, „kouzelnický svět je v dnešní době velmi progresivní.”

„Ale no tak, nezačínej. Pokaždé, když tě vidím, přijdeš tady s tím svým přiznej, že jsi gay,” zaskučel Charlie.

 

„A jsi?” zeptal se Harry opatrně.

„Jestli jsem co?” nechápal Charlie.

„Gay,” objasnil Harry. Charlie na něj chvíli zíral, než krvavě zrudnul.

„Ne, nejsem gay, zatraceně!” zaskuhral. „Proč každý začíná s takovou kravinou?”

„No já nevím. Jestli to třeba nebude tím, že jsi neměl přítelkyni od doby, cos opustil Bradavice,” připomněl Bill.

„A taky nossíš všechny ty věci s dračí kůše. To je felmi podesrželé,” dodala Fleur.

„A všechen svůj čas trávíš tady v divokém Rumunsku, pouze ve společnosti neotesaných chlápků,” přidala se i Ginny.

„NEJSEM...” začal křičet Charlie, ale pak se zarazil. Hluboce se nadechl a pokračoval rozumnějším tónem. „Můžu vás ujistit, že nejsem gay. Jen miluju svoji práci, která je pro mě momentálně důležitější než hledání vztahu. Věřte mi, kdybych našel správnou holku, přehodnotil bych to. Dobře?”

„Když to říkáš, kámo,” odfrkl si Bill.

 

„Fajn. Dobře. Skvěle. Teď, chtěl jsem se zeptat už dřív, máte nějaké zprávy o Ronovi?” zeptal se Charlie, zoufale se snažící najít svůj klid. Ginny provinile polkla, ale Harry se natáhl a vzal ji za ruku, kterou povzbudivě stiskl. Vděčně se na něj usmála.

„Ne, ani náznak,” odpověděl Bill. „Zajímalo nás, jestli se dostal sem k tobě, ale asi ne.”

„Ne, vůbec nic jsem o něm neslyšel,” potvrdil Charlie. „Co říkají máminy hodiny?”

„No, je to divné. Nejdřív ukazovaly ztracený, pak se změnily na na cestě a asi před týdnem skočily na doma. Mamka se mohla zbláznit a obrátila Doupě vzhůru nohama, ale nenašla z něj ani vlásek. Jestli je opravdu doma, tak si našel nějaké dobře schované místečko.”

 

„Aha, zvláštní. No nic, tohle nechme být, můžete mi, prosím, říct, proč jste tady?” zaprosil Charlie. „Ne, že bych vás neviděl rád, ale zpráva, kterou jste mi poslali, byla dost záhadná.”

„No jo, nevyjádřil jsem se moc jasně, že?” souhlasil Bill. „Víš, Charlie, pomáháme Harrymu uklízet dům jeho kmotra, který býval domovem dost zlých čarodějů. Protože to jednoho dne bude i Ginnin dům, snažíme se brát to dost důkladně.”

„Jo, Blackovi byli dost nepříjemná cháska a to místo je prolezlé předměty černé magie,” pokračoval Harry. „Během našeho hledání jsme našli několik předmětů, které byly totálně zlé, ale odolaly našim pokusům je zničit.”

 

„A co to má společného se mnou?” nechápal stále Charlie.

„No, protože není možné tyhle předměty zničit obvyklými způsoby, došlo nám, že budeme potřebovat něco víc destruktivního. Dali jsme hlavy dohromady a nejvíc destruktivní věc, na kterou jsme přišli, je dračí jed,” vysvětlil Bill.

„Aha, už to chápu,” přikývl Charlie. „Chcete jednoho z našich draků, aby se o ty věci postaral.”

„Jo, tobě nikdy nic neujde, že, Charlie,” protočila Ginny oči v sloup.

„Hej, chceš, abych tě předhodil drakům k obědu?” pohrozil jí bratr. „I když vlastně, jsi tak malá, že by jim to nestačilo ani na svačinku.”

„Výborný,” povzdechla si pobaveně.

 

„Můžeš to zařídit?” zeptal se Bill naléhavě.

„Jasně, žádný problém,” mávl rukou Charlie. „I když obvykle kontrolujeme, že naši draci mají jedové váčky prázdné. Ale dostali jsme jednu velšskou zelenou, kterou budeme muset brzy připravit o jed. Právě hnízdí a začíná být dost divoká.”

„Jak dokážete z draka vysát jed?” zeptal se Harry fascinovaně.

„Jednoduše. Vytvoříme poblíž obraz rivalského draka a budeme imitovat jeho řev. Tabitha, naše velšská zelená, na něj téměř instinktivně zaútočí, aby ochránila svoje vejce. Vím, že to zní nebezpečně, ale věřte mi, je to nejbezpečnější způsob, jak naše draky zbavit jejich jedu,” vysvětloval Charlie.

 

„Tabitha? To je pěkné jméno,” usmál se Harry.

„Jo, je to velkej mazel, tahle Tabitha. Je jednou z mých oblíbenců,” rozzářil se Charlie a Ginny ho okamžitě začala podezírat, že jeho význam spojení velkej mazel je od toho jejího hodně odlišný.

„Tak pojďte, Tabithina klec je na druhé straně rezervace. Musíme trochu do kopce, abychom se tam dostali,” pronesl Charlie a okamžitě se vydal po chodníčku dál od vchodu do rezervace. Jeden po druhém ho následovali.

 

Rychlým tempem kráčeli asi dvacet minut a Ginny už sotva popadala dech, když se konečně zastavili. Když zde jako mladší byla naposledy, bylo jí řečeno, že se draci bojí hluku, který doprovází přemisťování, a pečovatelé tak tento způsob přepravy nevyužívají, ale nikdy jí opravdu nedošlo, co to znamená. V duchu sama sobě vynadala, že je tak pohodlná.

 

„Tak jsme tady,” pronesl Charlie a ukázal na ohradu, která ohraničovala velký, otevřený prostor s velkým jezerem na kraji. Ze dvou stran byl výběh obehnán vysokou kamennou zdí a na protější straně se nacházela velká jeskyně. Ginny předpokládala, že momentálně je drak právě v ní.

 

„Navrhuji, abychom dali vaše předměty k té vzdálenější zdi, a já potom sešlu imitační kouzlo, které vyláká naši velšku. Tabitha vyleze ze své jeskyně a já pak sešlu iluzi na cokoliv, co chcete zničit. Pak si prostě sednem a necháme naši holku, aby se o to postarala. Dobře?” předložil Charlie plán.

„Zní to dobře,” souhlasil Bill.

„Bezva, dejte mi ty věci a já je dám na místo,” natáhl před sebe Charlie ruku.

„Jo, ne. Vážně si nemyslíme, že bys na ty věci měl sahat,” protestoval Bill. „Bylo by v pořádku, kdybych je tam prostě odlevitoval, zatímco budou ve svém ochranném vaku?”

„Asi jo,“ zaváhal Charlie. „Jak nebezpečné ty věci jsou, sakra?”

 

„Zatraceně moc,” potvrdil Bill, „a taky jsou zatraceně odolné. Ale neboj se, jsme si jistí, že dračí jed je zničí bez problémů.”

„Dobře, když jste si jistí,” odvětil Charlie podezřívavě, „ale raději by v tom neměl být žádný háček. Tohle je něco pro Řád, že?”

„Tak nějak,” potvrdil Bill.

„Proč pak s váma nepřijela mamka s taťkou?” zeptal se Charlie, který jim očividně přestával důvěřovat.

 

„Charlie, Fleur a já jsme dva nejlepší zaklínači. Opravdu si myslíš, že by se o tohle někdo postaral líp než my?” odvětil Bill unaveně.

„A co ti dva?” zůstával jeho bratr neoblomný a ukázal na Harryho s Ginny.

„My jsme se jen přidali na cestu,” odpověděl rychle Harry, „vážně jsem chtěl vidět tuhle rezervaci poté, co všechno mi o ní Ginny vyprávěla. A ona chtěla mít dobrou výmluvu pro to, aby tě mohla navštívit. Chyběl jsi jí, víš?”

„Jo, vážně jsme se dlouho neviděli,” dodala Ginny, tajně ohromená schopností lhát, kterou si její přítel rychle osvojil.

„No jo, promiň, Gin Gin,” zachmuřil se Charlie, „mám tady pořád moc práce a vždycky, když přijdu domů, dostávám od mamky sodu. Hádám, že poslední dobou jsem se Doupěti dost vyhýbal.”

 

„Mamka není žádný despota, víš,” odpověděla Ginny. „Jsem si jistá, že kdybyste si spolu sedli, a ty jsi jí vysvětlil, že svou práci opravdu miluješ, poslouchala by. Jen si o tebe dělá starosti, to je všechno.”

„Jo, a kdyby sis pořídil přítelkyni, bála by se míň,” poškádlil ho Bill.

„Mohl bys toho už nechat?” okřikl ho bratr.

„Odpusť, bráško,” zasmál se Bill, „kam mám ty věci položit?”

„Naproti, k té vzdálené zdi,” odpověděl Charlie nakvašeně, „jen se vyhni těm vypáleným skvrnám po ohni.”

„Jo,” přikývl Bill a vytáhl hůlku.

 

Fleur s Ginny vytáhly tři malé balíčky ze svých batohů a položily je před Billa.

„Ustupte,” instruoval je Bill a začal levitovat balíčky do výběhu. Sotva začal, Ginny za sebou uslyšela ostrý sykot. Rychle se otočila a uviděla Harryho, jak si bolestně tiskne dlaň ke svému čelu.

„Jsi v pořádku?” zeptala se tiše, snažila se neupoutat Charlieho pozornost, která byla plně soustředěna na balíčky levitující ke vzdálené zdi.

„Jak se to vezme,” procedil Harry skrz zaťaté zuby. „Ochranná vrstva pomáhá, stejně jako moje nitrobrana, ale ty zatracené viteály ví, že se něco děje. Snaží se proti tomu bojovat.”

 

„Vydrž, Harry, brzo bude po všem,” ujistila ho Ginny a vzala ho za ruku. Pevně ji stiskl, věděla, že trpí velkou bolestí.

„To je to místo,” potvrdil Charlie, když Bill neohrabaně spustil balíčky na zem. „Tak jo, teď napodobím řev velšského zeleného. Možná si budete chtít zakrýt uši, je to dost kravál.”

Charlie mávl hůlkou a okolí naplnil hlasitý, podivně melodický řev. Ginny mohla doslova cítit, jak se jí země hýbe pod nohama, když se volání ozvalo podruhé. O vteřinu později doprovodil křik bouřlivý rachot z jeskyně. Ozvěnou pak zněl ještě notnou chvíli.

 

„Připravte se,” zvolal Charlie, „to byla odpověď na výzvu. Tabitha dala jasně najevo, že tohle je její území a zaútočí na kohokoliv, kdo se přiblíží. Myslím, že bude stačit poslední zavolání.” S ledabylým mávnutím hůlky se řev ozval znovu. Ginny napnula zrak a vsadila by se, že v temnotě jeskyně rozeznala pohyb, o chvíli později už viděla zelený čumák, vystrčený ven a natahující vzduch.

„Jdeme na to!” rozzářil se Charlie a hůlkou vyslal ostrý, diagonální prásk do vzduchu. Vzduch nad skrytými viteály se začal chvět a o chvíli později se odnikud objevil obrovský zelený drak, nejméně osmnáct stop dlouhý, a začal svými ostrými drápy hrabat v zemi.

„Teda, to fypadá pršesně jako ten drrak, prroti kterrému jsem souperžila v Turrnaji!” vydechla Fleur.

„Je to ten drak,” potvrdil Charlie.

 

Pohled na vytvořený obraz rivalského draka Tabithě stačil. Vyřítila se ze své jeskyně a skočila rovných patnáct stop směrem k nepřátelskému drakovi. Postavila se na zadní nohy a roztáhla mohutná křídla, přičemž řvala vzteky. Ginny si nedokázala pomoct a při pohledu na soptící příšeru se otřásla hrůzou, ještě pevněji stiskla Harryho ruku. Jak měl, pro všechno na světě, odvahu čelit ještě větší potvoře, než byla tahle?

 

Imaginární drak zařval v odpověď a také se vzpřímil na zadních nohou. Zdálo se, že to přivádí Tabithu k šílenství, z úst jí odkápla jedová slina.

„To je ono! Převádí svůj jed do úst! Už bude připravená na…“ začal Charlie, ale byl přerušen úzkým proudem rozžhavené tekutiny, který vyslala Tabitha směrem k nepřátelskému drakovi. Ginny až na svém místě cítila horkost a spálený pach ji málem zalkl. Proud zasáhl obraz a jed vybuchl v ohromnou, zeleně zbarvenou, ohnivou kouli.

 

„Zásah,” okomentoval Charlie, jehož oči zářily, když pozoroval obraz před sebou. „Toto mě nikdy nepřestane bavit pozorovat,” zamumlal.

„Zatraceně,” zasípal Bill.

„Nechápu, še mě nechali téchle věci čelit… měla jsem takové štěsstí,” polkla Fleur vyděšeně.

„Jo, ujistili se, že draci, kteří nastoupili do Turnaje, měli svoje jedové váčky téměř vyprázdněné,” klidnil ji Charlie.

 

Drobné zalapání po dechu přimělo Ginny podívat se na Harryho. Byl bledý a potil se, zuřivě mrkal.

„Jsi v pořádku?” zeptala se znovu znepokojeně. „Je ten vit… ehm, myslím tím ty předměty… mají na tebe vliv?”

„Jsou pryč,” zašeptal Harry v úžasu. „Cítil jsem je zemřít. Zakřičely a bojovaly, stejně jako Raddleho obraz v Komnatě, ale neměly kam jít. Doslova jsem cítil, jak se rozpustily v nic.”

„Takže jsme to dokázali? Jsou navždycky pryč?” vyhrkla a radost se v ní vzedmula jako mohutná vlna.

„Jo, zbývá už jen přívěsek,” potvrdil Harry a jeho rty se roztáhly v úsměvu.

 

Ginny nedokázala odolat a vrhla se do jeho objetí. Nadšeně přitiskla svoje rty k jeho, když ji k sobě pevně přivinul.

„Hej! Tady ne! Takové chování draky rozčiluje!” okřikl je Charlie naštvaně.

„Jo, jasně, to, že dám pusu svému klukovi, určitě naštve nějakého zatraceného draka,” odfrkla si Ginny, když se od Harryho odtrhla. „Dívej, Tabitha jde zpátky do své jeskyně. Je jí úplně fuk, co děláme!”

„No, každopádně toho nechte. Vážně se na to nemusím koukat, Ginny,” zahuhlal Charlie.

„Tak se nedívej,” odsekla, naštvaná, že oslava zničení viteálů byla tak rychle narušena.

 

„No tak, pojďme zpátky do hlavního komplexu. Po tomhle všem bych si dal drink,” pobídl je Bill.

„Jo, dobře,” souhlasil Charlie a vydal se po chodníčku. „Kantýna bude otvírat za chvíli, můžeme si dát pivo.”

„Jo ták, můžeš se napít v jedenáct hodin dopoledne? Tak proto jsi tady pořád,” pískl Bill.

„Hele, jsme uprostřed Karpat, co jinýho bych tady asi tak dělal?” odfrkl si jeho brácha a vedl je dál. Ginny je chvíli pozorovala, než se otočila k Harrymu.

„Tak co si myslíš?” zeptala se.

„Rozhodně gay,” potvrdil Harry.

„Jo, souhlas,” odfrkla, než si oba se smíchem pospíšili za ostatními.

___________________________________________________________________

„Tak a je to, je to hotové,” oznámila Eva, když vyskočila na nohy. Ginny se nervózně rozhlédla kolem. Magické čáry pentagramu byly jasně viditelné ve slabém světle, které vstupovalo do lesa. Vypadalo to, že je vše vykouzleno perfektně, s bodem vykresleným přesně v místě, kde slunce dosahovalo svého vrcholu. Další kruh byl nakreslen mimo pentagram a oni se během pár chvil měli do ochranného kruhu postavit.

„Jak dlouho?“ zeptal se Harry, který nervózně potahoval za cípy svého oblečení. Eva mávla hůlkou a ve vzduchu před nimi se objevila čísla.

„Jen asi pět minut,” odpověděla, „vy dva běžte raději do kruhu. Přinesu vám elixír.”

 

Ginny se hluboka nadechla a vstoupila do kruhu, opatrně, aby nevstoupila na jeho obrysovou čáru. Harry ji napodobil a vstoupil za ní. O chvíli později k nim Eva natáhla ruku a podala každému pohár s temně rudou tekutinou, která voněla po ostružinách. Harry uznale začichal.

„Voní to dost dobře,” poznamenal, „tohle je poprvé, co piju lektvar, který by nechutnal jako něčí ponožky.”

„Má to být katalyzátor, který spojí vaše duše, které se budou vyhřívat ve slávě věčné lásky, Harry,” povzdechla si Eva. „Těžko může chutnat jako ponožky, krysí hovínka nebo něco podobného, nemyslíš?”

„Hm, krysí hovínka, jak romantické,” zahihňala se Ginny.

„Já si nestěžuju. Jen je to příjemná změna, to je všechno,” bránil se Harry.

„Mělo by to chutnat dobře, po vší té práci, kterou nás to stálo,” postěžovala si Eva.

 

Měla pravdu. Příprava lektvaru trvala téměř týden, na jehož konci stejně byli donuceni povolat pomoc. Naštěstí už Brumbál podepsal smlouvu s novým Mistrem lektvarů Horaciem Křiklanem, který měl převzít Snapeovu práci v dalším školním roce, když byl bývalý Smrtijed nečekaně uvězněn díky novým zákonům madam Bonesové. Křiklan se ukázal být velmi vstřícným k pomoci s lektvarem, i když před ním poněkud mlžili o jeho zamýšlených příjemcích. I tak ale, moct uvařit vzácný a exotický lektvar, společně s velkým měšcem galeonů, Křiklanovi stačilo, aby se na nic dalšího nevyptával. A výsledek teď drželi v rukou.

 

„Už jen pár minut, je na čase, abych šla,” oznámila Eva. „Pamatujte si, nepijte lektvar, než se ozve první zvukový signál, a nepanikařte, když se začnete cítit divně. Dobby na vás dohlédne a kdyby se stalo něco neobvyklého, má pokyny zavolat mě i madam Pomfreyovou.”

„Snad to nebude potřeba. Nerad bych, aby se tady producíroval kde kdo, když budu totálně nahý,” postěžoval si Harry.

„Harry, jsem si jistá, že tě madam Pomfreyová viděla v celé tvé kráse víckrát, než by zvládla spočítat, a věř mi, ani já nemám zájem koukat na tu tvou malou, bílou zadnici,” zašklebila se Eva.

„Nevíš, o co přicházíš,” zašklebila se Ginny.

 

„Každopádně,” ignorovala ji Eva, „existují o tomto rituálu tucty záznamů, takže pokud budete sledovat správný postup, mělo by to být snadné. Nemyslím si, že existují pochyby o tom, co k sobě vy dva cítíte, takže v tom ohledu bychom neměli mít žádný problém. Tak já půjdu, ale budu poblíž, kdybyste mě potřebovali. Hodně štěstí, uvidíme se brzy.”

S tím se Eva otočila, zmizela v lese a zamířila do Bradavic, kde měla počkat, až bude rituál hotový.

 

„Žádného z těch zaznamenaných rituálů se ale neúčastnil nikdo, kdo by byl viteál, že?” zeptal se Harry pochybovačně.

„Bude to v pořádku, Harry. Tohle je perfektní způsob, jak z tebe tu věc dostat,” ujistila ho Ginny. „Blíží se čas. Radši bychom se měli zbavit těch hader.” Bez dalšího slova oba vyklouzli ze svého oblečení a odhodili je na stranu. Rituál musel být proveden bez oblečení, proto byli tak daleko, aby se vyhnuli případným divákům.

 

Ginny nervózně stiskla pohár ve své ruce. I když s Harrym byla nahá víckrát, než by zvládla spočítat, na tomhle stání jen tak v Zapovězeném lese bylo něco podivného. Byli ujištěni, že do téhle části lesa nikdy nevkročí ani noha, a Brumbál sám promluvil s kentaury a požádal je, aby se drželi dál. Duše svazující rituál byl pro ně posvátný, takže souhlasili.

 

Najednou se ozval hlasitý zvuk, výsledek Evina časového kouzla, který je informoval, že je přesně poledne.

„Do dna,” pronesl Harry a začal vyprazdňovat svoji číši.

„Doslova,” souhlasila Ginny a napodobila ho.

 

Sotva se jí podařilo dopít svůj pohár, když ucítila, že se třese. Číše jí vypadla z chvějících se prstů a začala se jí točit hlava. Před očima jí začalo vyvstávat jasné světlo a cítila, jako by padala někam hluboko, až pak si uvědomila, že jí nohy vypověděly službu. Zoufale natáhla ruku vpřed a ta jakoby automaticky našla tu Harryho. Sevřela ji, jako by na ní visel celý její život, než se jí zmocnilo bezvědomí.

 

Vzbudila se velice náhle. Po několika zmatených vteřinách si uvědomila, že leží tváří zabořenou ve studené trávě. S třasem se nadzvedla a pokusila si uvědomit svoje nohy. Kolem sebe slyšela šum stromů a vzdálený ptačí zpěv. Zmocnil se jí zvláštní pocit neskutečnosti, jako by ve skutečnosti nebyla na místě, kde byla.

 

Její pozornost upoutal pohyb, jak se Harry namáhavě vyškrábal na nohy. Byl stejně omámený jako ona a nepřítomně se na ni díval.

„To bylo ono? Fungovalo to vůbec?” zeptala se zmateně.

„Nevím, cítím se dost…“ začal Harry, ale jeho hlas se vytratil. Ginnino vidění se náhle zaostřilo a ona se zadívala přímo Harrymu do očí. Vždycky si myslela, že ty zelené velké oči jsou jednou z nejkrásnějších věcí na světě, ale až do této chvíle si neuvědomila, jak opravdu nádherné jsou ve skutečnosti. Často se říkalo, že oči jsou oknem do duše, a jestli to byla pravda, Harryho duše byla opravdu překrásná.

 

Zmocnil se jí podivně bolestný pocit a ona si uvědomila, že začíná být vzrušená. Její pohled opustil ten Harryho a vydal se dolů po jeho nahém těle. Cítila, jak jí těžkne dech a stravuje ji touha. Toužila po něm tak moc, že se jí málem podlomily nohy, mohla cítit vlastní vůni. Její pohled pokračoval, než se zastavil těsně pod Harryho pasem.

Pro Merlina, chtěl ji stejně zoufale jako ona jeho.

 

Nedokázala říct, kdo z nich se pohnul jako první, ale skočili k sobě, až v objetí dopadli na travnatou zem. Nemohla se ho dotýkat dost, každým palcem svého těla se tiskla k tomu jeho. Jeho rty začaly lemovat její tvář a krk a její ruce horečně klouzaly po jeho těle, žádoucí cítit každou jeho jedinou částečku.

Nakonec se jejich rty spojily a všechny racionální myšlenky vzaly za své.

 

 

 

Předchozí          Následující